ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.299.2016:19
sp. zn. 6 As 299/2016 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) M. Č., b)
Mgr. H. H., c) M. H., d) Ing. M. M., e) K. R., f) MUDr. A. S., všichni zastoupeni
Mgr. Ing. Miroslavem Hájkem, advokátem, se sídlem Karolínská 661/4, 186 00 Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, 118 11 Praha 1 -
Malá Strana, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministryně kultury ze dne 24. 1. 2012,
č. j. MK 3593/2012 OLP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně d) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 5 A 60/2012 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně d), Ing. M. M., n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Památkový ústav v Plzni podal dne 13. 6. 1995 Ministerstvu kultury, oddělení památkové
péče, podnět k prohlášení domů č. p. X a č. p. X s pozemky parc. č. X a parc. č. X na n. M.
v Plzni za kulturní památku. V podnětu mj. uvedl, že domy byly postavené v roce 1900 podle
projektu stavební firmy Müller a Kapsa. Návrh byl odůvodněn urbanistickým hlediskem, kvalitní
architekturou z přelomu 19. a 20. st., jejich vztahem k významné stavební firmě.
[2] Řízení o prohlášení za kulturní památku zahájil žalovaný v roce 2004. Příslušný odbor
památkové péče Magistrátu města Plzně dle vyjádření ze dne 8. 3. 2004 s návrhem souhlasil s tím,
že oba domy jsou dokladem kvalitně řešené architektury konce 19. století, jejich umístění dokládá
počátek realizace výstavby podle stavebního regulativu, tj. vzniku nového plzeňského předměstí.
Oba domy jsou hodnotnou kulturní připomínkou na významnou stavební firmu Müller a Kapsa,
která je navrhla i realizovala. Oba domy byly reprezentačními stavbami firmy.
[3] Dle požadavku žalovaného byl pracovištěm Národního památkového ústavu v Plzni
návrh aktualizován. Dle vyjádření NPÚ ze dne 16. 7. 2009 jsou oba domy příkladem kvalitní
historizující architektury z přelomu 19. a 20. st. s bohatou výzdobou exteriérů a interiérů, s velmi
dobře dochovanými původními detaily. Jedná se o vlastní domy významné stavební firmy Müller
a Kapsa, která za 60 let své existence postavila v Plzni řadu významných staveb. Architektura,
kvalitní materiály, výzdoba a provedení řemeslných prací na jejich vlastních domech na n. M.
reprezentovala možnosti této stavební firmy. Objekty mají význam i z hlediska urbanistického,
neboť jsou postaveny v původní uliční čáře a byly prvními stavbami realizovanými na n. M., a
dokládají tak počátek realizace výstavby nového plzeňského předměstí. Na dvory navazovaly
zahrady, které po přeparcelování nejsou součástí návrhu. Ač na nemovitostech byly provedeny
opravy, které z památkového hlediska nebyly příznivé, nejednalo se o zásahy, kterými by byly
zásadním způsobem degradovány. S ohledem na historický význam a architektonickou hodnotu
navrhl NPÚ jejich zápis do seznamu kulturních památek. Památková ochrana nemovitostí byla
odůvodněna shodně jako ve výše uvedeném vyjádřením Odboru památkové péče, Úřadu služeb
obyvatelstvu, Magistrátu města Plzně ze dne 8. 3. 2004. Navíc NPÚ poukázal na spojitost domů
s činností architekta Adolfa Loose.
[4] Následně podal znovu vyjádření Odbor památkové péče, Úřadu služeb obyvatelstvu,
Magistrátu města Plzně a Odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu Krajského úřadu
Plzeňského kraje, místní šetření proběhlo dne 29. 10. 2009, odborná komise žalovaného
prohlášení nemovitostí za kulturní památku dne 16. 12. 2009 podpořila se závěrem, že oba domy
jsou kvalitními příklady domovní architektury eklekticismu, jejich průčelí vykazují reprezentativní
ambice i urbanistický záměr. Jako zajímavost uvedla, že dispozice domů je dána příčným
dvoutraktem, nikoli vyspělejším a v Praze běžnějším typem trojtraktu. Konstatovala zachovalost
fasády a větší počet zachovaných hodnotných detailů v domě žalobců. Taktéž poukázala
na významnou souvislost se stavební firmou Kapsa a Müller, a že se v domě nacházely byty
navržené A. Loosem.
[5] Součástí spisu byla fotodokumentace jak pozemku, tak domu žalobců. První rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 3. 2010 o prohlášení obou nemovitostí za kulturní památku k rozkladu
některých z žalobců bylo zrušeno z procesních důvodů (odborná literatura a archivní
dokumentace, z níž rozhodnutí vycházelo, nebyla obsahem správního spisu, resp. byl
zde jen seznam a nebyli tak s nimi účastníci seznámeni; rozhodnutí se týká dvou domů různých
vlastníků, mělo by proto mít samostatné výroky).
[6] Ministerstvo kultury po doplnění spisu a seznámení účastníků s podklady, rozhodnutím
ze dne 28. 6. 2011, č. j. MK 34050/2011 OPP, podle §2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní
památkové péči, v platném znění (dále jen „zákon o státní památkové péči“) výrokem I.
prohlásilo dům č. p. X s pozemkem parc. č. X na n. M. v P. ve spoluvlastnictví žalobců za
kulturní památku. Výrokem II. prohlásilo za kulturní památku i vedlejší dům č. p. X
s pozemkem parc. č. X tamtéž ve vlastnictví J. K. a Ing. J. K.. Výrok II. nabyl právní moci 6. 8.
2011.
[7] Proti výroku I. podali žalobci b) Mgr. H. H., c) M. H., d) Ing. M. M. a e) K. R. samostatně
každý sám rozklad. Tyto rozklady ministryně kultury rozhodnutím ze dne ze dne 24. 1. 2012, č. j.
MK 3593/2012 OLP, zamítla a napadený výrok I. rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdila
(dále jen „napadené rozhodnutí“).
[8] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2016,
č. j. 5 A 60/2012 - 97, odmítl žalobu žalobkyň a) M. Č. a f) MUDr. A. S. z důvodu nevyčerpání
řádného opravného prostředku (výrok I.). Žalobu ostatních žalobců výrokem II. zamítl, výrokem
III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (dále jen „napadený
rozsudek“).
[9] V odůvodnění rozsudku městský soud, kromě obsahu žaloby a vyjádření žalovaného
na str. 7 - 14, předně zevrubně uvedl zjištění ze správního spisu dokládající průběh řízení,
a to počínaje zjištěním z původního podnětu Památkového ústavu v Plzni z 13. 6. 1995,
z aktualizovaného návrhu pracoviště Národního památkového ústavu v Plzni ze dne 16. 7. 2009,
ze všech podaných vyjádření dotčených odborů památkové péče Magistrátu města Plzně
i Krajského úřadu a z dalších podkladů, včetně obsahu závěrů obsažených v rozhodnutí prvního
stupně a v napadeném rozhodnutí. Následně vycházel z ustanovení §2 zákona o státní
památkové péči, neboť žalobci podstatou sporu učinili nesprávnost posouzení nemovitostí
v jejich vlastnictví jako kulturní památky. Na str. 15 až 20 s odkazem na konkrétní zjištění
ze spisu městský soud zaujal závěr ke konkrétním žalobním bodům týkajícím se nesprávnosti
skutkových zjištění (bod II. žaloby), nesprávného právního posouzení (bod III.) a procesních vad
rozhodnutí a předchozího řízení (bod IV. žaloby).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Výrok II. a III. rozsudku městského soudu napadla včas kasační stížností žalobkyně d)
Ing. M. M. (dále jen „stěžovatelka“) z důvodů nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vad řízení před správním orgánem
a nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí a z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
(§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen s. ř. s.).
[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti (bod II) odkazuje na týž bod žaloby s tím, že obě správní
rozhodnutí se opírala o nejasné skutkové závěry, neboť žalovaný automaticky přitakal
skutečnostem tvrzeným v podnětu Národního památkového ústavu popř. ve vyjádřeních
dotčených orgánů, aniž by v případě sporných skutečností provedl nezávislé ověření,
zda se zakládají na pravdě. Žalobci jako účastníci v průběhu správního řízení konkrétní nesprávné
skutečnosti, považované za významné, vyvraceli, ale poté, co je zpochybnili, žalovaný následně
již na nich netrval a označil je za irelevantní. Žalobci očekávali, že již v počátečních fázích správní
orgán vymezí, které skutečnosti považuje za podstatné a v dalším řízení postaví najisto,
zda tyto jsou prokázané. Postup žalovaného proto byl zákeřný, protože jejich procesní aktivita
se soustředila na skutečnosti původně označené za významné, námitky byly však odmítnuty s tím,
že nejde o skutečnosti pro posouzení dané věci rozhodné.
[12] Konkrétně takovou zjevnou nesprávností bylo např. původní tvrzení, že pan Otto Beck
měl byt v 1. patře jejich domu. Zpochybnili rovněž tvrzení, že pan Adolf Loos měl poskytnout
konzultace pro rozestavění nábytku při přestěhování p. Becka do uvedené nemovitosti,
neboť k tomu byl zachován jediný dopis s žádostí o takovou konzultaci, žádný doklad,
že k tomu došlo, však nebyl. Přesto žalovaný tam, kde sami žalobci tvrzení přímo nevyvrátili,
považoval je bez dalšího za správná.
[13] Městský soud k tomu konstatoval, že zjistil rozhodné skutečnosti ze správního spisu
(str. 7), navázal na to popisem listin a podkladů v něm obsažených, neprovedl však zde žádné
hodnocení odporujících si výroků dotčených správních orgánů a na str. 15 pak poukázal na shora
soudem zjištěný skutkový stav. Ač žalovaný některé skutečnosti korigoval až tak, že ve vyjádření
k žalobě řadu původních tvrzení již neopakoval, městský soud nadále s nimi pracoval
jako s nepochybnými skutkovými závěry. Ač k návrhu žalobců před soudem byl proveden důkaz,
že byt pana Otto Becka byl situován ve 2. patře nemovitosti, neučinil soud z toho žádný skutkový
závěr, podle žalovaného pak toto nemělo vliv na památkovou hodnotu nemovitosti. Městský
soud tak nejasnosti ještě podtrhl a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
aproboval veškeré nedostatky v konstrukci relevantních skutkových závěrů správních orgánů.
Stěžovatelka s tím nesouhlasí, protože řádné odůvodnění rozhodnutí je prvořadým úkolem
správních orgánů.
[14] Bez reálného základu městský soud (str. 19 odst. 1 napadeného rozsudku) vypořádával
i jejich údajné tvrzení, že předmětné nemovitosti jsou zchátralé, ač to nikdy netvrdili.
Jestliže argumentovali tím, že nemovitost byla v havarijním stavu na počátku 50. let minulého
století, kdy správní orgány navrhovaly její demolici, poukazovali tak na měnící se názory
správních orgánů ohledně kvality provedení předmětné stavby a na skutečnost, že v průběhu času
byla zcela funkčně přeměněna z budovy rezidenční na budovu sloužící pro účely zdravotnictví
a z původních interiérů nezbylo kromě průchodu a schodiště nic.
[15] V bodu III. kasační stížnosti stěžovatelka obdobně jako v žalobě namítá nesprávné
posouzení naplnění znaků legální definice kulturní památky dle §2 odst. 1 zákona o státní
památkové péči. Žalobci argumentovali tím, že nemovitost nemá přímý vztah k osobě p. Adolfa
Loose a p. Františka Müllera, není dostatečně kvalitním architektonickým dílem ani dokladem
urbanistického vývoje. Pokud jde o zakladatele firmy Müller Kapsa, p. Antonína Müllera,
má k němu sice úzký vztah, ale ze dvou generací této stavitelské rodiny je osoba Antonína
Müllera v odborných kruzích takřka neznámá, významnější stavby byly realizovány
až ve 20. a 30. letech 20. Století, a tedy již pod taktovkou p. Františka Müllera. Kulturní hodnotu
z hlediska architektonického významu stavby má pouze vnější fasáda, která je v původní podobě,
nejedná se o stavbu však ničím výjimečnou. Žalovaný ve vyjádření uznal, že samotná urbanistická
hodnota by nemohla být důvodem pro prohlášení za kulturní památku. Paradoxem proto je,
že i tam, kde správní orgán zčásti ze svých tvrzení ustoupil, v napadeném rozsudku nadále
městský soud s těmito tvrzeními pracuje jako s prokázanými (např. umístění bytu p. Otto Becka,
urbanistický význam nemovitosti). Podle žalobců žádná z hodnocených vlastností nemovitosti
nijak nevyniká, požadovali proto stanovení objektivních parametrů, které by umožnily srovnání
s jinými objekty. Žalovaný reagoval tím, že objekt nemusí z hlediska posuzovaných hodnot
památkové péče vykazovat žádné unikátní nebo výjimečné vlastnosti, postačí, jde-li o objekt
významný.
[16] Městský soud pak k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2013, č. j. 10 As 120/2011 - 173 (správně č. j. 2 As 120/2011 - 173, pozn. soudu) s tím,
že posuzování v takovém případě je do jisté míry projevem subjektivního vnímání hodnotitelů.
Stěžovatelka nepovažuje tento odkaz za přiléhavý, podle ní je i tímto rozhodnutím uznána
potřeba jisté míry objektivity, tuto však správní orgány nevyjádřily, a to ani v tom smyslu,
zda např. se objekty s porovnatelnými architektonickými rysy vyskytují v republice ojediněle,
ve větším měřítku nebo běžně, žádná objektivní kritéria do hodnocení nezapojily, nebyl
v projednávaném případě oproti případu řešenému v odkazovaném rozsudku proveden žádný
znalecký posudek z příslušného oboru, nedošlo tak ani na odbornou debatu.
[17] Stěžovatelka takový postup nepovažuje za správný i proto, že prohlášení za kulturní
památku představuje zásadní zásah do majetkových práv. Proto na rozhodovací praxi správních
orgánů musí být kladeny vysoké požadavky, neboť z titulu tohoto prohlášení přímý zákonný
nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká. Dotace, či příspěvek na obnovu
kulturních památek problém neřeší, způsob a podmínky pro jejich získání považuje
za diskriminační a neadekvátní. Obdobnou argumentaci v žalobě městský soud přešel
bez odpovídajícího odůvodnění a tím založil nezákonnost napadeného rozsudku.
[18] Stěžovatelka dále (bod IV.) vytýká i procesní vady v postupu správních orgánů. Zásadní
pochybení spatřuje v hodnocení důkazů, resp. nepřezkoumatelnosti tohoto procesu,
neboť účastníkům řízení nebyla zřejmá vazba mezi důkazními prostředky a jinými podklady
na straně jedné a odpovídajícími skutkovými závěry, na straně druhé.
[19] Nesouhlasí proto s městským soudem, který (str. 16, poslední odst. a str. 17 odst. 1 a 2
napadeného rozsudku) uzavřel, že vytýkané procesní vady neměly podstatný vliv na rozhodnutí
ve věci samé. Jestliže byly veškeré podstatné skutkové závěry obou správních rozhodnutí
založeny na sumárním hodnocení důkazů, jde o závažnou vadu, neboť tím odňaly možnost
rozhodnutí reálně přezkoumat a ta jsou tak fakticky nepřezkoumatelná a nesrozumitelná.
Ač městský soud uznal v řadě případů (např. nejasná aplikace správního řádu z roku 1967,
resp. 2004) procesní pochybení, nesprávně je hodnotil jako nikoli závažná, neboť šlo o rezignaci
na požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, jímž je činěn zásah do vlastnického práva,
neadekvátnost doby, po níž museli žalobci čelit průběhu správního řízení, toto příkoří umocňuje.
Městský soud uznal průběh řízení nadměrně dlouhým, za hlavní viníky označil samotné žalobce.
Jedná se o přímé popření principů elementární spravedlnosti.
[20] Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek,
a shledá-li pro to důvody i obě rozhodnutí správních orgánů.
[21] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou. Jak napadený rozsudek, tak i rozhodnutí správních orgánů jsou
přezkoumatelným způsobem odůvodněna a v potřebném rozsahu dle §3 správního řádu byl
zjištěn skutkový stav a shromážděny podklady pro rozhodnutí. Městský soud v odůvodnění
rozsudku velmi pečlivě a logicky vypořádal žalobní námitky a argumentaci stěžovatelky
jednoznačně vyvrátil, námitky v kasační stížnosti byly uplatněny obdobně i v žalobě i v rozkladu,
přičemž v rozhodnutí o rozkladu byly rovněž vypořádány. Stěžovatelka pomíjí, že správní
soudnictví není založeno na principu úplné apelace.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[23] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval z úřední povinnosti otázkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, která by sama o sobě postačovala
k jeho zrušení a zejména by vyloučila jeho věcný přezkum.
[25] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné tehdy „[n]ení-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména
tehdy „jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44,
publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná na www.nssoud.cz). Nedostatkem důvodů přitom „nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění
soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek
je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí
rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení
byly provedeny“ (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů bude dána rovněž tehdy, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS). Obdobné principy platí
i pro přezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů soudem.
[26] Stěžovatelka v kasační stížnosti, dílem z obdobných důvodů jako v podané
žalobě namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou správních orgánů, napadá
pro nepřezkoumatelnost i rozsudek městského soudu. Vytýká mu, že aproboval vady vytýkané
v žalobě správním orgánům, a to jejich nejasné skutkové závěry, či nedostatečně zjištěný stav
věci, nesprávné posouzení naplnění znaků pro prohlášení za kulturní památku dle §2 zákona
o státní památkové péči a procesní vady. Vzhledem k zvolenému způsobu argumentace v kasační
stížnosti a obdobným principům pro přezkoumatelnost rozhodnutí soudu i správních orgánů
považuje soud za vhodné posoudit přezkoumatelnost napadeného rozsudku, který vychází
z napadených rozhodnutí správních orgánů a podkladů ve spise, ve vzájemné souvislosti
a ve vztahu ke konkrétním tvrzením v kasační stížnosti.
[27] Městský soud v odůvodnění rozsudku zcela přehledně a srozumitelně uvedl, co vyplývá
ze všech podkladů pro rozhodnutí a jaký skutkový závěr, byť v sumarizované podobě,
z nich oba správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí učinily.
[28] Městský soud (str. 9 až 12 napadeného rozsudku) konstatoval odůvodnění rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 6. 2011, včetně uvedeného popisu dotčené nemovitosti, podle něhož
„dům má velmi bohatě členěnou uliční fasádu v historizujícím slohu. Třípodlažní objekt je ze strany do náměstí
prolomen devíti okenními osami. Obdélná okna jsou členěna ve tvaru písmene T, v uličním průčelí jsou dnes
nahrazena plastovými. Sokl se sklepními okny je žulový, s vyznačenými nadokenními klenáky. Úroveň fasády
prvního podlaží je plasticky zdobena bosáží, kolem okenních otvorů mají některé bosy hrubě zvýrazněný povrch.
Nad okny jsou ve štuku naznačeny klenáky a nad nimi nadokenní římsy kryté prejzy. Ve střední ose je vchod
s původními dvoukřídlými dřevěnými dveřmi i původním kováním. Vchod je po stranách zvýrazněn dvojicí sloupů,
které nahoře podpírají konzoly, nesoucí arkýř. Fasáda druhého podlaží je mezi okny členěna plastickými zrcadly.
Okna jsou orámovaná štukovými šambránami, ve vrcholu ve štuku ztvárněnými klenáky. Suprafenestry doplňují
plasticky pojaté festony a nadokenní římsy kryté prejzy. Pod průběžnou podokenní římsou vystupují
pod jednotlivými okny kuželkové balustrády. Ve střední ose nad vchodem vystupuje arkýř se sdruženým oknem
a po jeho stranách je vždy v jedné ose umístěn balkon se zábradlím z kuželkové balustrády, který na sloupech nese
stříšku. Okna třetího podlaží jsou rovněž rámována ve štukových šambránách. Pod podokenním parapetem jsou
naznačená štuková zrcadla, na nadokenními římsami jsou bohatě profilované suprafenestry s medailony.
Na medailonech jsou vyobrazeny portréty významných architektů. Ve střední ose domu předstupuje arkýř
se sdruženým oknem. Plocha mezi jednotlivými okny je vyplněna štukovými lizénami. Ve vrcholu probíhá bohatě
profilovaná konzolová korunní římsa. Nad ní se vypíná monumentální atika s kuželkovou balustrádou,
již dominuje štít nesoucí antikizující busty obou stavitelů, lemované secesním kováním. Dvorní fasáda
je jednoduchá, téměř nečleněná, jen ve druhém a třetím podlaží se dochoval bohatě zdobený arkýř s dřevěnými
verandami. Vchod z náměstí směřuje do průjezdu se štukovou výzdobou stěn i stropu. Vrata do zahrady
se původně honosila barevnými vitrážemi, které jsou dnes nahrazené replikou. Dispozičně zůstalo zachováno
dvouramenné schodiště s řadou zdobných prvků, ocelovým ornamentálně zdobeným zábradlím, dlažbu podest
s barevným dekorem a štukovou výzdobou. Jen velmi sporadicky se dochovaly dřevěné dveře se zárubněmi ústící
do jednotlivých bytů. Z původního vybavení jednotlivých bytů se do současnosti nedochovalo nic. Bylo narušeno
i původní dispoziční členění jednotlivých bytových jednotek vložením nových příček apod.“ Architektonickou
a uměleckou výjimečnost předmětných nemovitostí žalovaný spatřoval v dochované kvalitní
štukatérské výzdobě, v hodnotné keramické dlažbě na jednotlivých podestách, nikoli v průjezdu,
který je rovněž opatřen dlažbou. Žalovaný již zde připustil, že původní vrata s bohatým rastrem
členění oken mají již vyměněnou vitráž. Jako hodnotný prvek posoudil především autenticky
dochovanou vertikální komunikaci – zábradlí zdobené bohatým vzorem, dlažbu podest
s barevným dekorem (porušenou jen v minimálním rozsahu) a štukovou výzdobu. Rovněž
tak původní dřevěné dveře, včetně dřevěných zárubní. Konstatoval, že přestože se interiéry
jednotlivých bytů nedochovaly, nemovitost si zachovala řadu hodnotných prvků, zejména bohatě
členěnou fasádu v historizujícím slohu a jednotlivé uměleckořemeslné prvky, nacházející se
ve společných prostorách. Urbanistickou hodnotu domu odvozoval od jeho umístění,
neboť vytváří severní hranici náměstí, čímž vymezuje prostor, který je ve městě vždy považován
za jeden z nejhodnotnějších. Dům byl navíc prvním objektem, který po obvodě náměstí vznikl
a zaujímá v rámci náměstí pohledově exponované místo. Plocha zahrady, která původně
navazovala na dům, byla přeparcelována a současné pozemky vymezují alespoň malou část
původního prostranství přiléhajícího bezprostředně k domu.
[29] Žalovaný rovněž zdůraznil spojitost domu se stavební firmou Müller a Kapsa,
která jej navrhla a postavila. Rodina stavitele Antonína Müllera, jež zastával mnoho významných
veřejných funkcí, se do předmětného domu přestěhovala a bydlel zde i syn Antonína Müllera,
František, předtím než se odstěhoval do Prahy. Správní orgán prvého stupně upozornil
na proslulost stavební firmy, která realizovala mnoho staveb i interiérů navržených slavným
architektem Adolfem Loosem. V současné době byla řada jejich staveb prohlášena za kulturní
památku a jsou zapsány v Úředním seznamu kulturních památek. Konkrétně poukázal na mosty
v Praze a Plzni, budovu nádraží na Jižním Předměstí, pivovar Světovar, dům č.p. 1077
v Bezručově ulici, budova ASAPu v areálu Škodových závodů, budova divadelních dílen
v Kovářské ulici, Masarykův a Whilsonův most v Plzni atp.
[30] Ohledně umělecké výjimečnosti předmětného domu již žalovaný připustil, že dům prošel
mnohými nevhodnými úpravami, které změnily funkční využití původně bytových prostor
na kancelářská a zdravotnická zařízení. Přesto dospěl k názoru, že si dům z hlediska
architektonického zachoval významné prvky, především hodnotnou historizující fasádu, detaily
vertikální komunikace a průjezdu, urbanistickou polohu. Zdůraznil, že velmi málo kulturních
památek se do současné doby zachovalo ve svém autentickém stavu. Avšak za kulturní památky
se dle §2 odst. 1 písm. a), b) zákona o státní památkové péči neprohlašují pouze věci mimořádné
umělecké hodnoty.
[31] Žalovaný rovněž odmítl tvrzení účastníků, že dům nemá spojitost s architektem
A. Loosem. Poukázal na to, že firma Müller a Kapsa realizovala mnoho staveb navržených
tímto architektem. Dokonce v období 1928 až 1933 firma působila jako hlavní zprostředkovatel
Loosových zakázek. K námitce účastníků, že v zápise jednání komise Ministerstva kultury
ze dne 16. 12. 2009 se nesprávně objevuje údaj o tom, že se v domě nacházely byty navržené
architektem Loosem. Správní orgán prvého stupně poznamenal, že jde o písařskou chybu,
neboť v domě se nacházel pouze jeden byt Otto Becka, jehož zařízení bylo navržené architektem
Loosem. Ohledně sporného umístění bytu Otto Becka v domě uvedl, že mu nepřísluší hodnotit
odbornou literaturu pojednávající o domě. Shrnul, že zařízení bytu Otto Becka bylo do domu
přeneseno a Adolf Loos pravděpodobně konzultoval nové rozvržení jeho zařízení, když byl
autorem přeneseného interiéru. Dovodil, že interiér bytu s vestavěným nábytkem
jistě nějaké stavební úpravy vyžadoval. Poukázal na odbornou publikaci „Adolf Loos – dílo
v českých zemích“, v níž bylo uvedeno, že zařízení bytu bylo přeneseno do nového bytu
v 1. patře činžovního domu. Přesto zdůraznil, že tyto skutečnosti neměly podstatný vliv
na památkovou hodnotu domu. Konstatoval, že drobné rozdíly mezi jednotlivými vyjádřeními
úřadů či odborných organizací nemají zásadní vliv na posouzení památkových hodnot domu.
Za zásadní označil to, že veškerá vyjádření příslušných orgánů doporučují prohlášení nemovitosti
za kulturní památku.
[32] Závěrem žalovaný zdůraznil, že spojitost Adolfa Loose s rodinou Müllerových
je nezpochybnitelná. Shrnul, že nemovitosti jsou hodnotným dokladem konstrukčně i řemeslně
kvalitně provedené stavby s množstvím zachovaných architektonických detailů,
které dokumentují vývoj a význam staveb tohoto typu a dokládají určité historické období
rozvoje Plzně spojené s úspěšnou firmou Müller a Kapsa. Tato firma vynikala průkopnickými
počiny v zavádění nových technologických postupů ve stavitelství a je podepsána na mnohých
ceněných stavbách. Dům je ve hmotě autenticky dochovaným příkladem činžovního domu
z přelomu 19. a 20. století, který výrazným způsobem obohatil původní urbanistický plán
dnešního M. n. v Plzni. I přes některé nevhodné úpravy, které poznamenaly především prostory
jednotlivých bývalých bytů, je dům hodnotným dokladem konstrukčně i řemeslně kvalitně
provedené stavby se zachovanými architektonickými prvky. Památkový význam domu umocňuje
historický výraz fasád s dekorativními prvky secese a dochované uměleckořemeslné prvky
vnitřních společných prostor. Dům je důležitým pramenem pro dokumentaci tohoto druhu
staveb a interpretace těchto poznatků bude důležitým a cenným přínosem k poznání jedné
historické etapy spojené s přeměnou Plzně ve velkoměsto.
[33] Obdobným způsobem městský soud v napadeném rozsudku konstatoval i závěry
napadeného rozhodnutí o rozkladech (str. 12 až 14). Námitku nesprávných skutkových zjištění
s odkazem na podklady obsažené ve spise, a to vyjádření Magistrátu města Plzně, Národního
památkového ústavu v Plzni, Krajského úřadu Plzeňského kraje včetně příloh, podrobnou
fotodokumentaci, plány, odbornou literaturu a archivní prameny ministryně kultury odmítla s tím,
že součástí rozhodnutí je poznámkový aparát odkazující přímo na zdroje, odkud jednotlivé
informace pocházejí. Popis domu byl zpracován na základě detailní fotodokumentace a účastníci
se měli možnost s ní seznámit. Aprobovala tak skutkové závěry správního orgánu prvého stupně
a konstatovala, že podklady k jeho vypracování tvořily nejen vyjádření příslušných orgánů,
nýbrž také podrobná dokumentace zachycující objekt v jeho celku i v rozmanitých detailech,
exteriérů a interiérů, dále z odborné literatury, archivních pramenů a vyjádření příslušných orgánů
státní památkové péče.
[34] Námitku nesprávného hodnocení umělecko-řemeslných prvků v interiéru domu
neshledala důvodnou s ohledem na řadu zachovalých hodnotných prvků ve společných
prostorách jako štukové výzdoby, zábradlí, dlažby, dveře jednotlivých bytů, vrata, některá okna.
Zdůraznila, že mezi společné prostory, které byly označeny správním orgánem prvého stupně
za prostory, v nichž se zachovala řada hodnotných prvků, náleží nejen průjezd, ale také schodiště.
Tato výzdoba nebyla jediným důvodem pro prohlášení domu za kulturní památku,
neboť nemovitosti byly za kulturní památku prohlášeny pro souhrn památkových hodnot
vymezené žalovaným v závěru rozhodnutí. K urbanistické poloze domu shodně se správním
orgánem prvého stupně zdůraznila, že se jedná o důležitý dům, který vymezuje severní frontu
náměstí a byl zde postaven mezi prvními. Z hlediska památkové péče a urbanismu se v rámci
náměstí téměř vždy jedná o důležitou stavbu, neboť její poškození či odstranění znamená zásah
do vzhledu celého náměstí, jakožto nejvýznamnějšího prostranství daného sídla. Odmítla výtku
účastníků o spekulativnosti tvrzení správního orgánu prvého stupně, že přenesení interiéru
s vestavěným nábytkem zcela jistě nějaké stavební úpravy vyžadovalo, neboť jakákoliv instalace
vestavěného nábytku obvykle vyžaduje alespoň drobné stavební úpravy.
[35] Námitku, že nejde o dům bývalé firmy Müller a Kapsa, ministryně kultury vypořádala
s tím, že šlo pouze o srozumitelnější pojmenování předmětu řízení, tato nepřesnost v označení
však nezpůsobuje neurčitost rozhodnutí, neboť dům byl přesně identifikován číslem popisným.
Propojení domu s firmou je dáno především tím, že stavbu domu tato firma realizovala
a spoluzakladatel firmy Antonín Müller zde bydlel. Současně došlo k prohlášení za kulturní
památku i sousedního domu č. p. X, v němž bydlel druhý ze zakladatelů firmy, a to Vojtěch
Kapsa s rodinou a firma zde měla i svůj ateliér. Oba domy jsou téměř osově symetricky shodné,
byly postaveny zároveň a jejich památkové hodnoty jsou v kontextu s kulturním odkazem pánů
Müllera a Kapsy a jejich firmy téměř shodné.
[36] Důvodnou nebyla shledána ani námitka nesprávného právního hodnocení, neboť u domu
byly zachovány památkové hodnoty architektonické, uměleckořemeslné, urbanistické,
kulturně-historické, rovněž hodnoty odkazující na významné osobnosti a jejich počiny.
I když později postavené domy na M. n. v Plzni nerespektovaly přesnou uliční čáru danou
předmětným domem, lze hodnotu předmětného domu spatřovat v tom, že je dokladem
původního záměru zástavby náměstí. Obdobně se pak rozhodnutí vypořádalo s procesními
námitkami účastníků (absentující zápis z místního šetření, aplikací správního řádu č. 71/1967 Sb.,
délkou řízení) a s namítanými nesrovnalostmi v podkladových materiálech, včetně výtky sporné
proslulosti Ing. Müllera a Ing. Kapsy s ohledem na absenci jejich jmen v seznamu významných
pohřbených osobností ústředního hřbitova v Plzni, či chybně uvedenými údaji o umístění bytů
členů rodiny Müllerových v domě, s kritikou plastových oken či vyasfaltování chodníku
před domem.
[37] Městský soud v napadeném rozsudku na základě zjištění ze správního spisu a závěrů
vyjádřených v rozhodnutí obou správních orgánů následně zcela jednoznačně vyjádřil,
které z podkladů a ze skutečností z nich zjištěných i správní orgány shledaly za zásadní
a pro posouzení věci rozhodné s tím, že žalobci svého práva seznámit se s nimi před vydáním
rozhodnutí žalovaného využili (str. 16 napadeného rozsudku). Obdobně jako již před ním
rozhodnutí žalovaného a napadené rozhodnutí o rozkladech, nepominul ani žádnou z dílčích
námitek účastníků řízení (včetně žalobkyně, resp. žalobců). To, že stěžovatelka s tímto náhledem
na věc nesouhlasí, proto nemůže představovat důvod pro závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, potažmo rozhodnutí o rozkladu či rozhodnutí žalovaného jako orgánu
I. stupně. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek, ani rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů za nepřezkoumatelná neshledal. Nelze rovněž přehlédnout, že kasační stížnost
konkrétně míří toliko do dílčích skutkových závěrů správních orgánů, opakuje některá tvrzení
uvedená již v žalobě, aniž by reflektovala, že tato tvrzení byla napadeným rozsudkem,
popř. již v rozhodnutích správních orgánů věcně vypořádána.
A) Sporným v prvé řadě učinila stěžovatelka obecně zjištěný skutkový stav.
[38] Z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 15-17) vyplývá, že městský soud tuto námitku
neshledal důvodnou, neboť rozhodnutí správních orgánů nevycházela toliko z podnětu NPÚ,
jak žalobci tvrdili, ale v souladu s §3 zákona o státní památkové péči bylo podkladem vyjádření
krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, tj. aktualizovaná znění vyjádření
Odboru památkové péče, Úřadu služeb obyvatelstvu, Magistrátu města Plzně ze dne 19. 8. 2009,
sp. zn. OPP/744/09 a Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Krajského úřadu
Plzeňského kraje ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. KPP/1832/09, oba tyto podklady byly,
stejně jako podnět, resp. aktualizovaný návrh NPÚ v odůvodnění napadeného rozsudku
na str.8 i co do obsahu konstatovány a vyplýval z nich „jednoznačný souhlas příslušných orgánů
s prohlášením nemovitostí za kulturní památku, a to jak s ohledem na jejich vysokou úroveň architektonického
a řemeslného řešení, tak pro jejich památkovou hodnotu spočívající v odkazu stavitele Antonína Müllera
a jeho stavební firmy Müller a Kapsa.“ Městský soud zdůraznil, že o spojitosti předmětných
nemovitostí se stavitelem Antonínem Müllerem a jeho prostřednictvím i s úspěšnou stavební
firmou Müller a Kapsa nebylo v řízení sporu, a vypořádal se s námitkou žalobců,
kteří opět sporovali označení Antonína Müllera jakožto významné osobnosti. Ohledně významu
osoby stavitele (či stavební firmy obou stavitelů), poukázal například na mosty v Praze a Plzni,
pivovar Světovar, budovy nádraží na Jižním Předměstí s tím, že řada staveb, které byly stavební
firmou Müller a Kapsa postaveny, jsou již za kulturní památky prohlášeny, čímž byla
jejich stavební hodnota oceněna jako vysoká.
[39] Kromě uvedených vyjádření městský soud uvedl, že správní orgány disponovaly i dalšími
podklady, předně fotodokumentací nemovitosti, jíž odpovídá popis uvedený v rozhodnutí
žalovaného a jíž je doloženo, že dům žalobců (obdobně jako sousední nemovitost vlastněná
druhým stavitelem Vojtěchem Kapsou, která byla současně rovněž prohlášena za kulturní
památku) vykazuje architektonické a řemeslné prvky, které byly hodnoceny nejen památkovým
ústavem v návrhu a odbory památkové péče, ale i příslušnou odbornou komisí ministerstva
kultury dne 16. 12. 2009 a podrobně popsány a hodnoceny i v odůvodnění obou rozhodnutí
správních orgánů.
[40] V kasační stížnosti stěžovatelka konkrétně jako zjevnou nesprávnost zjištění skutkového
stavu označuje opět tvrzení, že pan Otto Beck měl byt v 1. patře jejich domu a že pan Adolf Loos
měl poskytnout konzultace pro rozestavění nábytku při přestěhování p. Becka do uvedené
nemovitosti. Stěžovatelka tvrdí, že bylo prokázáno, že byt byl v 2. patře a že o uvedenou
konzultaci byl A. Loos požádán, ale není doloženo, zda k ní došlo.
[41] Podle publikace „Adolf Loos- dílo v českých zemích“, měl p. Adolf Loos navrhnout
zařízení bytu p. Becka v době, kdy tento bydlel v Plzni, ul. Klatovské 12.; toto vnitřní vybavení
bytu mělo být přeneseno do bytu p. Becka v dotčené nemovitosti, kam se přestěhoval,
a k tomu měla být, A. Loosem v r. 1928 poskytnuta Otto Beckovi konzultace k přenesení
nábytku a rozvržení místností i jejich zařízení v novém bytě v prvním patře činžovního domu
na n. M..
[42] Již z rozhodnutí žalovaného jako orgánu I. stupně vyplývá, že odmítl námitku, že dům
nemá spojení s A. Loosem, neboť firma Müller a Kapsa (jejíž vlastníci v tomto a sousedním
domě, které byly postaveny podle jejich návrhu, bydleli a měli i ateliéry) realizovala mnoho staveb
navržených tímto architektem a následně v období 1928 až 1933 působila jako hlavní
zprostředkovatel Loosových zakázek. Současně již žalovaný ke sporné otázce, ve kterém patře
domu se byt Otto Becka nacházel, uvedl, mu nepřísluší hodnotit odbornou literaturu
pojednávající o domě. Shrnul, že zařízení bytu Otto Becka bylo do domu přeneseno a Adolf Loos
pravděpodobně konzultoval nové rozvržení jeho zařízení, když byl autorem přeneseného
interiéru. Dovodil, že interiér bytu s vestavěným nábytkem jistě nějaké stavební úpravy vyžadoval.
Poukázal na odbornou publikaci „Adolf Loos – dílo v českých zemích“, v níž bylo uvedeno,
že zařízení bytu bylo přeneseno do nového bytu v 1. patře činžovního domu. Zdůraznil,
že tyto skutečnosti neměly podstatný vliv na památkovou hodnotu domu. Konstatoval, že drobné
rozdíly mezi jednotlivými vyjádřeními úřadů či odborných organizací nemají zásadní vliv
na posouzení památkových hodnot domu. Na toto zdůvodnění odkázal i městský soud
ve svém rozsudku (str. 16).
[43] Jestliže tak již od vydání rozhodnutí žalovaného jako orgánu I. stupně byl jím samým
učiněn závěr, že samotná poloha bytu Otto Becka či zařízení, které se nedochovalo (potažmo
zda konzultace byla nebo nebyla akceptována), neměla zásadní vliv na závěr o prohlášení
nemovitosti za kulturní památku, ale pro toto posouzení byla zásadní spojitost zakladatelů firmy
Müller a Kapsa s oběma domy, a spojitost této firmy s architektem A. Loosem, je závěr
městského soudu, že spojitost s bytem O.Becka byla v řízení jen okrajovou informací, správný.
Nelze mu tak vytýkat, že by neučinil ani žádný skutkový závěr stran toho, v kterém patře sporný
byt byl, nelze pak ani shledat skutkový závěr správních orgánů nejasný. Tím méně lze
pak přisvědčit námitce stěžovatelky, že v průběhu řízení účastníci (žalobci) vyvraceli skutečnosti
považované za významné a že následně žalovaný postupoval zákeřně, neboť poté, co je
zpochybnili, již je nepovažoval za významné. Ze spisu je zřejmé, že s uvedenou publikací jako
podkladem pro rozhodnutí se někteří z žalobců seznámili v březnu až dubnu 2011, žalovaný
již v rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011 námitku vůči údajům ohledně bytu p. Becka vypořádal
a výslovně uvedl, že poloha bytu či podíl A.Loose na přenesení a uspořádání vnitřního vybavení
bytu není zásadní informací či skutečností rozhodnou pro prohlášení nemovitostí za kulturní
památku. Spojitost s A. Losem, kterou za zásadní považoval (spojitost architekta A. Loose
se stavební firmou Müller a Kapsa), žalovaný rovněž uvedl a tato nebyla žalobci
nijak zpochybněna a není zpochybněna ani stěžovatelkou.
[44] Stěžovatelka v tomto bodě kasační stížnosti dále konkrétně vytýká v souvislosti
s přezkoumatelností, či požadavkem na řádné odůvodnění, že městský soud bez reálného základu
vypořádával jejich údajné tvrzení, že nemovitosti jsou „zchátralé“. Připouští, že poukazovali
na havarijní stav nemovitostí na počátku 50. let, a to v souvislosti s rozdílem hodnocení kvality
provedení stavby a její následnou funkční přeměnou.
[45] Městský soud tím reagoval na žalobní námitky, jimiž žalobci popírali historickou hodnotu
jednotlivých hodnocených prvků stavby z hlediska architektonického, umělecko-řemeslného
či urbanistického, neboť poukazovali (kromě vnější fasády domu) na jejich průměrnost
či nevýznamnost. Termín „zchátralost“ sice městský soud nepoužil vhodně, nicméně z kontextu
je zřejmé, že postihl smysl námitky žalobců, že totiž nemovitosti jsou „nevhodné k prohlášení
za kulturní památku“. Žalobci namítali, že jde o obvyklou zástavbu, byly použity průměrně kvalitní
stavební prvky a materiály, nezachovaly se původní interiéry, ale jen ojedinělé stavební a řemeslné
prvky, a to v důsledku jiného funkčního využití pro účely zdravotnictví. Městský soud
k tomu uvedl, že „správní orgány si byly vědomy, že původní interiéry domu byly znehodnoceny a zachovaly
se pouze ojedinělé stavební a řemeslné prvky, že v domě byla použita zastaralá architektonická koncepce
tzv. „dvojtrakt“ a nikoli vyspělejší „trojtrakt“, že se jedná o obvyklou zástavbu té doby a nikoli o typický příklad
činnosti stavební firmy Müller a Kapsa“. Ztotožnil se však s prohlášením za kulturní památku
pro celkový souhrn všech jejich architektonických, umělecko-řemeslných a urbanistických hodnot
a s tím, že správní orgány zohlednily, že se nemovitosti nenacházejí v památkově chráněném
území, proto jejich prohlášení za kulturní památky je jedinou formou jejich ochrany. Poukázal
taktéž na druhý důvod pro prohlášení za kulturní památku, a to spojitost se stavitelem
Antonínem Müllerem a stavební firmou Müller a Kapsa.
[46] Z napadeného rozsudku městského soudu nelze podle Nejvyššího správního soudu
dovozovat, že rozpornost a nejasnost řady namítaných skutkových závěrů žalovaného městský
soud nevyjasnil, ale ještě je podtrhl, jak stěžovatelka tvrdí. Uvedené dílčí, a nutno podtrhnout,
že v kasační stížnosti jen tyto konkrétně vytýkané nedostatky skutkových zjištění, nemohou
zvrátit jinak zevrubné hodnocení a skutkové závěry, opírající se o doložené podklady ve spise.
Nejvyšší správní soud je vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti. Jak plyne z jeho setrvalé
judikatury (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70), řízení o kasační
stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita žaloby do značné míry předurčuje
nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 - 42). To nepochybně platí i o jednotlivých stížních bodech.
Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody,
pro které napadá rozhodnutí krajského (zde městského) soudu.
B) nesprávné posouzení naplnění znaků legální definice kulturní památky dle §2 odst. 1
zákona o státní památkové péči.
[47] Na úvod považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat, že podle §2 odst. 1,
písm. a) a b) zákona o státní památkové péči v rozhodném znění za kulturní památky prohlašuje
ministerstvo kultury nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, buď z důvodu, že jsou
významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob
do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti,
pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, nebo proto, že mají přímý vztah
k významným osobnostem a historickým událostem. Oba důvody nemusí být naplněny kumulativně. Věci
či soubory mohou vykazovat jen vlastnosti vymezené v písm. a), nebo aniž by takové vlastnosti
měly, mají jen přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem dle písm. b).
Nikoli výjimečné jsou však případy, kdy konkrétní věc naplňuje oba důvody pro prohlášení
za kulturní památku. Učebnicovým příkladem může být stavba, která sama o sobě z hlediska
historického dokládá určitý předěl ve vývoji po stránce architektonické, současně je spojena
s významnou osobností (architektem, či stavitelem i jiných významných staveb), nebo je
jako stavba spojena s významnou události v historii země, města či obce. Zákonná kriteria,
která jsou hodnocena v řízení o prohlášení za kulturní památku, tak mohou být naplněna
i jejich kombinací.
[48] Z napadeného rozsudku plyne, že městský soud neshledal důvodnou námitku
nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, „kterou žalobci spatřovali v absenci konkrétního
zákonného důvodu, na jehož základě byly nemovitosti prohlášeny za kulturní památku, tj. zdali se tak stalo
dle §2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči anebo dle §2 odst. 1 písm. b) zákona o státní
památkové péči. Z žalobou napadených rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že nemovitosti byly za kulturní
památku prohlášeny pro oba dva výše uvedené zákonné důvody. Tedy jednak pro souhrn jejich památkových
hodnot význačného historického významu, když se jednalo o v hmotě autenticky dochovaný příklad činžovního
domu z přelomu 19. a 20. st. s hodnotným uměleckým, architektonickým a řemeslným provedením.
Přičemž za nejhodnotnější uměleckořemeslný prvek byla považována reprezentativně pojatá vnější fasáda domu.
Dále předmětný pozemek byl za kulturní památku prohlášen proto, že vymezuje alespoň malou část původního
prostranství přiléhajícího bezprostředně k domu a správní orgány taktéž přihlédly k tomu, že nemovitosti
významně obohatily původní urbanistický plán M. n. v Plzni. Tímto byl naplněn první zákonem stanovený důvod
pro prohlášení nemovitostí za kulturní památku dle §2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči.“
[49] Městský soud, stejně jako oba správní orgány, shledal naplněným i druhý důvod,
neboť nemovitosti byly za kulturní památku prohlášeny „pro jejich přímý vztah k významným
osobnostem, a to především k významnému a úspěšnému staviteli Antonínu Müllerovi, který dům postavil a bydlel
v něm s celou rodinou, tedy i se synem Františkem Müllerem, rovněž významným stavitelem. Antonín Müller byl
spoluzakladatelem stavební firmy Müller a Kapsa, která realizovala řadu předních staveb, již prohlášených
za kulturní památky a zapsaných v Úředním seznamu kulturních památek. Správní orgán prvého stupně
konkrétně poukázal například na mosty v Praze a Plzni, pivovar Světovar, budovu nádraží na Jižním
Předměstí. Tímto byl naplněn i druhý zákonem stanovený důvod pro prohlášení věci za kulturní památkou daný
§2 odst. 1 písm. b) zákona o státní památkové péči.“
[50] Stěžovatelka v kasační stížnosti odkazuje na žalobu, v níž žalobci tvrdili, že nemovitost
v žádném z významných ohledů nenaplňuje dostatečně intenzivně znaky uvedené v §2 zákona
o státní památkové péči pro to, aby ji bylo možné označit za kulturní památku. Toto obecné
tvrzení pak konkretizuje opět jako v žalobě tím, že nemovitost nemá přímý vztah k osobě pana
Adolfa Loose a pana Františka Müllera, není dostatečně kvalitním dílem ani dokladem
urbanistického vývoje, opakovaně zpochybňuje významnost starší generace stavitelské firmy,
zejména A. Müllera a opakovaně tvrdí, že správní orgán, poté co zpochybnili umístění bytu
p. Otto Becka, již na tomto tvrzení „nelpěl“.
[51] V této části kasační stížnosti stěžovatelka však již neoponuje závěrům městského soudu,
jež byly vyjádřeny shora, proto pokud jde o naplnění důvodu dle §2 odst. 1 písm. b) zákona
o státní památkové péči, nelze jej mít za důvodně zpochybněný. Sporovali-li žalobci význam
osobnosti stavitele A. Müllera tím, že není uveden v seznamu významných osobností na místním
hřbitově, městský soud se s touto námitkou vypořádal již v části odůvodnění na str. 15- 16 a lze
proto na toto odůvodnění jen plně odkázat. Nutno zdůraznit, že samotná souvislost s původními
zakladateli významné plzeňské stavební firmy, která se následně etablovala jako zhotovitel
významných staveb prohlášených za kulturní památku a staveb architekta A. Loose by mohla
pro prohlášení nemovitosti za kulturní památku dostačovat.
[52] Stěžovatelka nesouhlasí rovněž s posouzením památkové hodnoty nemovitostí. Vytýká
(obdobně jako v žalobě), že žádná z vlastností tvrzená žalovaným není v kontextu jiných
hodnotnějších objektů natolik významná, nijak jako stavba nevyniká. Nesouhlasí s žalovaným,
že nemusí jít o unikátní či výjimečné vlastnosti, postačí, že jde o významný objekt. K tomu lze
na úvod obecně předestřít, že památková ochrana je odstupňovaná, věc lze prohlásit za kulturní
památku, nebo za národní kulturní památku. Památkově chránit je nutné nejen jedinečné věci,
ale i ty, které poskytují svědectví o vývoji, životním způsobu a prostředí a dokumentují
tak naplnění některého z kritérií stanoveného zákonem, mají vypovídací schopnost o určité fázi
rozvoje obce či města či osobách, které se na tomto rozvoji významně podílely.
[53] Nesouhlasí-li stěžovatelka s městským soudem, který odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 1 As 120/2011 – 173 (správně
č. j. 2 As 120/2011 - 173), podle něhož „… posuzování míry historické, umělecké, vědecké a technické
hodnoty konkrétních objektů je ze své podstaty vždy do jisté míry projevem subjektivního vnímání hodnotitelů;
hodnotící kritéria jsou zde jen obtížně kvantifikovatelná a významný podíl zde má správní uvážení. Vzhledem
k tomu, že oblast správního uvážení leží zásadně mimo rozsah přezkumné pravomoci správních soudů
(s výjimkou, kdy došlo k překročení jeho mezí, nezohlednění některého ze zákonem předepsaných kritérií,
či dokonce atrahoval-li si správní orgán diskreci tam, kde to zákon nepředpokládá), je v těchto případech ze strany
soudu na místě spíše zdrženlivý přístup (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, či ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 127/2005 - 71)“, lze
její argumentaci přisvědčit toliko potud, že je nutno při posuzování zachovat i určitou míru
objektivity. Na rozdíl od jejího „laického posouzení“ však stejně jako městský soud má Nejvyšší
správní soud za to, že oba správní orgány vyšly z dostatečných podkladů a při posouzení
disponovaly i dostatečnou odbornou kapacitou. Na nutnosti poskytnout památkovou ochranu
dotčené nemovitosti se (a to právě na rozdíl od citovaného rozsudku Nejvyššího správního
soudu) shodly v zásadních parametrech pracoviště památkového ústavu, příslušné odbory
památkové péče i odborná komise Ministerstva kultury. Úspěšnou v tomto směru nemůže být
ani argumentace v kasační stížnosti, že v napadeném rozhodnutí či rozhodnutí žalovaného
absentuje hodnocení, zda jde o objekty s architektonickými rysy, které se vyskytují ojediněle
či zcela běžně, tzn. hodnocení relativní vzácnosti, neboť podle ní šlo o obvyklou zástavbu
a na odbornou debatu nedošlo. K prohlášení za kulturní památku došlo v daném případě
(ve spojení se sousední nemovitostí) z důvodů souhrnně vyjádřených již v závěru rozhodnutí
orgánu I. stupně (bod 32 shora). Znalecké zkoumání v případě řízení o prohlášení nemovitosti
za kulturní památku slouží k posouzení technických stránek stavby, intenzity zásahů
do jejích původních konstrukčních prvků, možnosti jejich odstranění, a je proto podkladem
toliko podpůrným. Posouzení, zda určitá věc může být prohlášena za kulturní památku,
je otázkou právní, k níž je příslušný výlučně orgán památkové péče, jak vyplývá z již předně
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu (str. 179). Protože technický stav sám o sobě
nebyl sporný (vyplýval z fotodokumentace, popisu prvků zachovaných i dotčených stavebními
změnami), nelze mít absenci znaleckého posudku, který žalobci navrhli až v žalobě,
nikoli v rozkladech, za vadu řízení před správními orgány, která by vedla k jinému zhodnocení
skutkového stavu věci, kterou by nadto městský soud měl shledat jako pochybení žalovaného,
popř. ministryně kultury.
[54] Se stěžovatelkou lze souhlasit obecně potud, že prohlášení objektu za kulturní památku
s sebou nese zásah do majetkových práv, a právě z toho důvodu je nutné klást vysoké požadavky
na rozhodovací praxi správních orgánů a přesvědčivost jejich závěrů. Stěžovatelka však vyjadřuje
jen jiný názor na rozsah hodnocení provedeného správními orgány a aprobovaného soudem,
domáhá se tak jiného hodnocení skutkového stavu. Městskému soudu nelze vytýkat,
že respektoval autonomii správních orgánů v oblasti jejich správního uvážení, pakliže závěry
správních orgánů v otázce naplnění rozhodných zákonných kriterií zásadním způsobem
nezpochybnila.
[55] K argumentaci stěžovatelky ohledně náhrady za omezení vlastnického práva, kdy žádný
přímý nárok z titulu tohoto omezení ze zákona nevzniká, lze plně odkázat na vypořádání
této námitky městským soudem (str. 19 - 20). Shodně s jeho závěry lze odkázat
především na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 35/94. V něm je uveden nejen výčet
povinností vlastníka kulturní památky, ale současně Ústavní soud dospěl k závěru,
že tato omezení jsou v zákoně o státní památkové péči kompenzována řadou ustanovení,
která za ně poskytují náhradu. Fakultativní možnost poskytnutí náhrady nelze
podle tohoto rozhodnutí chápat jako popření ochoty státu náhradu poskytnout. Nejde
tak o jednostranné omezení bez náhrady, ale výše a způsob náhrady je dán povahou věci
a odvisí od nákladů, jimiž údržba kulturní památky překračuje obvyklé náklady údržby
nemovitosti. Fakultativní povaha o možnosti poskytnout příspěvek je podřízena generelní úpravě
Listiny základních práv a svobod. Majitel tak nemůže žádat náhradu předem bez zjištění
konkrétních potřeb, může se však odvolat na čl. 11 odst. 4 Listiny práv a svobod, zjistí-li
v případě reálně definovaných konkrétních nákladů neochotu státu přispět na takovou údržbu,
jež je v obecném zájmu uchování kulturní památky a poté, co vyčerpal opravné
prostředky.(Uvedené rozhodnutí bylo překonáno toliko co do závěru o aktivní legitimaci
správního orgánu k podání ústavní stížnosti stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS –st.9/99).
[56] Nejvyšší správní soud proto nesdílí názor stěžovatelky, že sama zákonná úprava oblasti
financování údržby a obnovy kulturních památek neodpovídá základním ústavním požadavkům
na rovnost subjektů.
C) vady řízení
[57] Zásadní pochybení stěžovatelka spatřuje v postupu správních orgánů při hodnocení
důkazů a vytýká tomuto procesu nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost. Stejně jako v žalobě
vytýká odůvodnění rozhodnutí správních orgánů absenci vazby mezi důkazními prostředky
a jinými podklady na straně jedné a odpovídajícími skutkovými závěry na straně druhé.
Nesouhlasí se závěrem napadeného rozsudku městského soudu, že vytýkané procesní vady
neměly vliv na rozhodnutí ve věci samé.
[58] Městský soud se v konkrétně stěžovatelkou označené části odůvodnění rozsudku (str. 16
poslední odst. a str. 17) předně vypořádal s námitkou, že z nařízeného místního šetření
dne 18. 11. 2009 měl být vyhotoven protokol. Při tomto místním šetření bylo totiž zjištěno,
že vitráž ve vratech do zahrady z průjezdu předmětného domu již není původní. Městský soud
námitce přisvědčil potud, že protokol měl být vyhotoven. Vzhledem k tomu, že veškeré
rozhodné skutečnosti ohledně předmětných nemovitostí již byly řádně zjištěny na základě
podrobné fotodokumentace a nová informace, týkající jednoho z drobných detailů domu, neměla
na rozhodnutí ve věci samé žádný vliv, uzavřel, že nevypracování protokolu nemělo za následek
takové zkrácení práv žalobců, které by samo o sobě ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí,
a není takové intenzity, aby odůvodnilo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí,
protože v jeho důsledku nebylo do právní sféry žalobců negativním způsobem definitivně
zasaženo.
[59] Nejvyšší správní soud závěr městského soudu sdílí. Následně po konání místního šetření
již v prvním rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2010 v popisu domu (str. 2, odst. druhý shora)
bylo zjištění z místního šetření reflektováno: „Vrata do zahrady se původně honosila barevnými vitrážemi,
které jsou dnes nahrazené replikou“ a již v tomto rozhodnutí se žalovaný vypořádal s argumentací
účastníků řízení a uznal, že „Původní vrata s bohatým rastrem členění okna mají již vyměněnou vitráž“.
Jestliže žalovaný i následně v druhém rozhodnutí ze dne 28. 6. 2011 vycházel
již z tohoto skutkového zjištění, procesní vada spočívající v nevyhotovení protokolu z místního
šetření nemohla a neměla vliv na rozhodnutí ve věci, ani na obranu práv stěžovatelky, či žalobců,
kteří ve vztahu i k tomuto prvku interiéru domu toliko vyjadřovali nesouhlas s hodnocením
jeho „výjimečnosti“ či „zachovalosti“.
[60] Ohledně obecně vytýkané zásadní vady, mířící vůči sumárnímu hodnocení důkazů
žalovaným, městský soud (str. 17 odst. 1 a 2) uznal, že „rozhodnutí správního orgánu prvého stupně mělo
správně obsahovat vždy u každého konkrétního podkladu úvahy, kterými se správní orgán řídil
při jeho hodnocení, a to v souladu s §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád ve znění rozhodném“.
Ve zvoleném postupu vypracování rozhodnutí, „kdy se jeho úvahy promítly do celého textu odůvodnění
a jednotlivé podklady, z nichž při rozhodování vycházel, pouze na závěr rozhodnutí vypočetl“, městský soud
rovněž neshledal následek zkrácení v právech žalobců, které by samo o sobě ovlivnilo zákonnost
napadeného rozhodnutí, tj. jeho soulad s hmotným právem. Nejvyšší správní soud
i tomuto závěru přisvědčuje. Nedůvodnost obecně koncipované námitky stěžovatelky,
že jí (resp. žalobcům) tímto postupem byla odňata možnost reálně přezkoumat skutkové závěry
prvoinstančního rozhodnutí, vyvrací samotný rozsah a obsah podaných rozkladů i žaloby.
Skutečnost, že stěžovatelka, resp. i žalobci v žalobě, na některých ze svých původních tvrzení
opakovaně setrvali, ač již byla žalovaným či v rozhodnutí o rozkladu vyvrácena, nebo byla
označena za nikoli rozhodná, nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti či nesrozumitelnosti
rozhodnutí jako celku.
[61] Dovolává-li se stěžovatelka toho, že městský soud „uznal v řadě případů (např. nejasná
aplikace správního řádu z r. 1967, resp. z roku 2004)“ procesní přehmaty různého druhu,
ale nikoliv jejich závažnost, lze k tomu dodat, že za podstatnou vadu správního řízení žalobci
namítali aplikaci nesprávného časového znění správního řádu. Městský soud však zcela správně
ani na tuto námitku nevešel, neboť, jak z jeho odůvodnění vyplývá a jak je doloženo ve správním
spisu, byla zjednána náprava. Pochybení správního orgánu prvého stupně ve výzvě ze dne
17. 9. 2009, kde byl odkaz na §36 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, se týkalo postupu
ještě před vydáním prvého, následně zrušeného rozhodnutí správního orgánu prvého stupně.
Před vydáním v pořadí druhého prvostupňového rozhodnutí byli účastníci řádně vyzváni výzvou
ze dne 3. 3. 2011 dle §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu ve znění rozhodném,
k vyjádření se a seznámení s podklady rozhodnutí, taktéž ve lhůtě 15 dní. Právo žalobců, včetně
stěžovatelky na seznámení se s podklady pro rozhodnutí a vyjádření se k nim, tak nebylo vůbec
dotčeno. Nejvyšší správní soud proto žádnou z konkrétně v kasační stížnosti vytýkaných
procesních vad neshledal důvodnou.
[62] V návaznosti na výhrady vůči odůvodnění rozhodnutí správních orgánů,
které stěžovatelka nepovažuje za adekvátní zásahu do vlastnického práva s rozhodnutím
spojeného, poukazuje i na neadekvátnost doby řízení. Shodně s městským soudem i Nejvyšší
správní soud musí konstatovat, že vydat rozhodnutí v přiměřené době je obecnou povinností
správních orgánů. Městský soud však dále toliko uvedl, že porušení této povinnosti „lze vymáhat
právem dovolenými prostředky, ve správním řízení například ochranou před nečinností, avšak námitka spočívající
v nepřiměřené délce správního řízení bez dalšího není způsobilá odůvodnit zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí“. Nejvyššímu správnímu soudu proto není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje,
že „za hlavní viníky tohoto“ (rozuměno délky řízení) označil městský soud samotné žalobce.
Z napadeného rozsudku takový závěr ani nepřímo neplyne.
[63] Jestliže v závěru odůvodnění (str. 20) v odstavci před výše citovanou pasáží městský soud
obecně odkázal na judikaturu kasačního či Ústavního soudu stran požadavků kladených
na detailnost a rozsah vypořádání námitek adresátů správních aktů s tím, že nesmí být
„přemrštěné“, vyjádřil tím, že jsou to právě soudy, které nemají „lpět na detailní a vyčerpávající
odpovědi na každou námitku“ a prostřednictvím institutu „nepřezkoumatelnosti“ rozhodnutí
z formálních důvodů rušit, neboť tím mohou ohrozit jejich fungování. Zdůvodňoval tím jen,
jak přistupoval k námitce přezkoumatelnosti napadených rozhodnutí správních orgánů i v dané
konkrétní věci, jakým principem, vyjádřeným judikaturou soudů, je soudní přezkum správních
rozhodnutí ovládán.
IV. Závěr a náklady řízení
[64] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[65] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasačních stížnostech žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu