ECLI:CZ:NSS:2005:6.AS.30.2005
sp. zn. 6 As 30/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce: T.S. I. C. C. R., a. s., zastoupen Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem
Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem
Malinovského nám. 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, č. j. 30 Ca 202/2004 - 15,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, č. j. 30 Ca 202/2004 - 15,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 16. 9. 2004, č. j. 30 Ca 202/2004 - 15, Krajský soud v Brně
(dále „krajský soud“) odmítl žalobu žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí
Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení (dále též „žalovaného“), ze dne
28. 6. 2004, č. j. OÚSŘ U 04/27562/Do, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Stavebního úřadu ÚMČ Brno - Tuřany ze dne 17. 3. 2004, č. j. 2621/02 - Ku,
o zamítnutí návrhu na omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene k pozemkům
pro zřizování a provozování telekomunikační sítě. Krajský soud dospěl k závěru, že v daném
případě je podán návrh na přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své
zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Rozhodnutí stavebního úřadu ve smyslu §108
a násl. zákona č. 50/1976 Sb., o územním řízení a stavebním řádu (dále „stavební zákon“),
je totiž rozhodnutím orgánu moci výkonné o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních
vztahů, neboť jde o rozhodnutí o majetkovém, vlastnickém vztahu v otázce upravené
občanským zákoníkem (§128 odst. 2 občanského zákoníku). Jde tedy o soukromoprávní věc
(§1 odst. 2, §2 odst. 1, 2 občanského zákoníku) projednávanou ve správním řízení,
ve které navrhovatel jako účastník občanskoprávního vztahu žádá, aby bylo rozhodnuto
ve smyslu §109 stavebního zákona o vyvlastnění věci nebo o omezení vlastnického práva
jiného účastníka občanskoprávního vztahu. Vzhledem k tomu krajský soud podle §46 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), návrh odmítl.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že v dané věci se jedná o zamítnutí jeho návrhu,
aby stavební úřad (správní orgán) vydal rozhodnutí o zřízení věcného břemene dle §91
odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, tedy rozhodnutí o vyvlastnění - nuceném
omezení vlastnického práva na základě veřejnoprávního předpisu postupem podle §108
a násl. stavebního zákona. Připouští, že při vyvlastnění se v konečném důsledku jedná o zásah
do vlastnického práva vlastníka nemovitosti, tento zásah je ovšem evidentně svou povahou
zásahem veřejnoprávním a vyvlastnění jako takové je institutem veřejného práva -
je prováděno výlučně ve veřejném zájmu (v daném případě pro veřejně prospěšnou stavbu),
je prováděno orgánem veřejné moci a mimo sféru smluvní svobody charakteristickou
pro vztahy soukromého práva - k vyvlastnění dochází po splnění zákonem stanovených
podmínek i proti vůli vlastníka pozemku a děje se tak nikoliv pouze v zájmu toho,
kdo vyvlastnění navrhl, nýbrž je jím sledován i zájem veřejný (který je ostatně podmínkou
toho, aby se vyvlastnění vůbec mohlo realizovat). Argumentace krajského soudu je
nepřiléhavá, neboť i ve věcech spadajících do sféry veřejného práva mohou být v konečném
důsledku dotčena vlastnická práva určitého subjektu. Podle stěžovatele není určující konečný
výsledek, resp. dopad rozhodnutí či jiného úkonu správního orgánu, nýbrž způsob,
jakým je tohoto výsledku dosahováno, a rovněž posouzení, zda je toto rozhodnutí (jiný úkon)
činěno pouze v zájmu účastníka řízení či zda je jím sledován zájem veřejný.
Věc by podle stěžovatele spadala do sféry soukromého práva v případě, že by jednal
s vlastníkem pozemku jako s osobou v rovném postavení o zřízení věcného břemene
dohodou, tato dohoda by byla uzavřena a katastrální úřad by např. odmítl provést vklad práva
dle takovéto dohody do katastru nemovitostí. V situaci, kdy byl návrh na uzavření dohody
odmítnut a následně byl podán návrh na vyvlastnění - zřízení věcného břemene stavebním
úřadem dle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., dostala se tato věc do sféry práva veřejného
s tím, že zřízení věcného břemene je nejen v zájmu žalobce, nýbrž je zde dán veřejný zájem
na vyvlastnění, přičemž věcné břemeno může být zřízeno autoritativně správním orgánem
i proti vůli vlastníka pozemku, který ve vyvlastňovacím řízení již - právě s ohledem
na zmíněný veřejný zájem - nemá rovné postavení se stěžovatelem, tj. správní orgán,
který rozhoduje o vyvlastnění, nerozhoduje spor mezi dvěma účastníky v rovném postavení,
nýbrž především hájí veřejný zájem, pro který vyvlastnění povolí či nepovolí. Nejde
tak o klasický druh věcného břemene, nýbrž o veřejnoprávní omezení vlastnického práva
ve veřejném zájmu. Absence vydání rozhodnutí, ke kterému je správní orgán povinen,
neporušuje žádné soukromé právo, ale zasahuje do oprávnění stěžovatele, která mu přiznávají
veřejnoprávní předpisy. Rozhodnutí, kterým správní orgán nevyhoví požadavkům stěžovatele
opírajícím se o veřejné právo, přímo nezasahuje do soukromého práva stěžovatele a už vůbec
ne do soukromého práva vlastníka dotčeného pozemku. Naopak dochází zde k porušení práva
stěžovatele na vydání rozhodnutí, kterým by stavební úřad zřídil v souladu s §91 odst. 3
telekomunikačního zákona věcné břemeno k pozemku, kterým prochází podzemní vedení
telekomunikační sítě, ačkoliv stěžovatel splnil veškeré požadavky zákonem ke zřízení
věcného břemene požadované. Protože v daném případě se nejedná o rozhodnutí správního
orgánu vydaného v soukromoprávní věci, měl krajský soud žalobu projednat. V kasační
stížnosti se žalobce domáhal zrušení napadeného usnesení krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu z důvodů uvedených v kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud vychází z toho, že žalobce podal dne 2. 8. 2002 u ÚMČ města
Brna, Brno - Tuřany, návrh na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene k pozemkům
p. č. 196/17, 196/21, 2527, k. ú. H., podle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.,
o telekomunikacích, jako držitel telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné
telekomunikační sítě č. j. 507 571/2000 - 610 vydané ČTÚ dne 23. 3. 2001 a navrhl,
aby stavební úřad v souladu s §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích,
a §108 a násl. stavebního zákona rozhodl o zřízení věcného břemene v návrhu vymezeného.
Podle §90 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, držitel
telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě a držitel
osvědčení o registraci ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených
výhradně k jednosměrnému šíření televizních signálů po vedení jsou ve veřejném zájmu
oprávněni:
a) zřizovat a provozovat na cizích pozemcích nadzemní a podzemní vedení
telekomunikační sítě, včetně jejich opěrných a vytyčovacích bodů, telefonní budky
pro veřejné telefonní automaty, přetínat tyto pozemky vodiči a umísťovat v nich vedení
telekomunikační sítě,
b) po dohodě s vlastníkem budovy zřizovat a provozovat v cizích budovách vnitřní
telekomunikační rozvody, koncové body telekomunikační sítě, přípojná telekomunikační
vedení pro veřejné telefonní automaty a telekomunikační zařízení veřejné telekomunikační
sítě.
Podle §91 odst. 3 citovaného zákona pro zajištění výkonu oprávnění podle §90
odst. 1 písm. a) a b) uzavře držitel telekomunikační licence ke zřizování a provozování
veřejné telekomunikační sítě nebo držitel osvědčení o registraci ke zřizování a provozování
veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních
signálů po vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby písemnou dohodu
o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu. Nedojde-li
k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný stavební
úřad na návrh držitele telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné
telekomunikační sítě nebo držitele osvědčení o registraci ke zřizování a provozování
veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních
signálů po vedení.
Předmětem sporu v projednávané věci je právo žalobce v souladu s právním řádem
domoci se omezení vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné správy, tedy aplikace
veřejnoprávního institutu vyvlastnění. Každé rozhodnutí správního orgánu může zasáhnout
do soukromoprávní sféry, avšak spor je veden ohledně porušení institutu veřejného práva
žalovaným. Rozhodování o vyvlastnění se děje na základě veřejnoprávních předpisů -
telekomunikačního a stavebního zákona; rozhodnutí stavebního úřadu o zřízení věcného
břemene není tak rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci ve smyslu §68
písm. b) s. ř. s. Za věc spadající do sféry soukromoprávní lze považovat určení způsobu
a výše náhrady. Rozhodnutí žalovaného nemá za cíl pouze (ani především) vyřešení sporu
dvou soukromých subjektů, ale směřuje k zabezpečení určitého veřejného zájmu.
V takové věci existuje veřejný zájem na obsahu (výsledku) správního rozhodnutí, jedná
se tudíž o věc práva veřejného. Na tom nic nemění skutečnost, že je zde v duchu zásady
subsidiarity dána přednost dohodě mezi vlastníkem a navrhovatelem, tedy metodě
soukromoprávní. Žalobce se svým návrhem na zahájení vyvlastňovacího řízení domáhá
poskytnutí ochrany veřejnému zájmu, nikoliv právu soukromému. Stavební úřad
proto při rozhodování o vyvlastnění není arbitrem sporu (či jen kvazisporu) dvou
rovnoprávných subjektů, ale „ochráncem“ veřejného zájmu. Proto soudní přezkum takového
rozhodnutí náleží správním soudům.
Závěr krajského soudu o tom, že rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému
břemenu ke stavbě na cizím pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce
upravené občanským zákoníkem, a že věcná práva jsou evidentně právem soukromým,
nedostatečně přesně identifikuje předmět soudního řízení tím, že směšuje vlastnické právo
na straně jedné a zásah do vlastnického práva na straně druhé, a proto je neudržitelný.
Subjektivní vlastnické právo je sice soukromým a nad to absolutním právem, není
však právem neomezeným. Právním limitem omezujícím vlastnické právo může být zákon,
správní či soudní rozhodnutí a může jím být rovněž právní úkon samotného vlastníka.
Do subjektivního vlastnického práva, tj. vůči všem působícího oprávnění vlastníka věc
držet, užívat a požívat a disponovat s ní, lze zasáhnout nejrůznějšími způsoby, a přesto pouhá
skutečnost, že došlo k zásahu do soukromého práva sama o sobě evidentně neznamená,
že i takový zásah má soukromoprávní charakter. Do vlastnického práva zasahuje např. i ten,
kdo cizí věc zničí, poškodí či učiní neupotřebitelnou. Do vlastnického práva lze
ovšem zasáhnout nejen protiprávně, ale i po právu; takovým omezením je např. i zřízení
věcného břemene ve smyslu zákona o telekomunikacích.
Pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním
nebo ve správním soudnictví, je rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha
zásahu do vlastnického práva, nikoliv však právní povaha vlastnického práva samotného.
Napadá-li žalobce rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva
zřízením věcného břemene, není předmětem soudního řízení sama otázka vlastnického práva,
tedy není zde sporu o vlastnické právo, nýbrž jeho předmětem je přezkum rozhodnutí
o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva. Předmětem správního řízení bylo
omezení vlastnického práva či jeho zánik, přičemž toto řízení vyústilo v právní titul, jímž bylo
vlastnické právo omezeno nebo zaniklo. Právě tento právní titul, nikoliv vlastnické právo
samotné, je věcí ve smyslu §7 o. s. ř., a jeho povaha je určující pro stanovení civilní
nebo správní soudní pravomoci.
Za situace, kdy je institut veřejného zájmu používán nepřesně, a za veřejný zájem
je označováno něco, co jím evidentně není, popř. něco, o čemž není jisté, zda jím je,
nelze veřejnému zájmu přiznat povahu diferenciačního kritéria třídění práva na soukromé
a veřejné. Nelze konečně pustit ze zřetele to, že právní povaha vyvlastnění a nuceného
omezení vlastnického práva není jediným institutem, ohledně jehož soukromoprávnosti
či veřejnoprávnosti existují pochybnosti: zvolená metoda řešení těchto problémů
by proto měla být použitelná obecněji; je třeba se vyvarovat ad hoc přístupů,
jejichž důsledkem by byla nečitelnost rozlišování soukromého a veřejného práva, a tedy další
snižování právní jistoty ohledně přístupu ke spravedlnosti.
Podle mocenské teorie mají účastníci soukromoprávních vztahů rovné postavení,
zatímco ve vztazích veřejnoprávních se projevuje zákonem přesně vymezené nadřazené
postavení nositele veřejné moci, který v mezích zákona a způsoby, které zákon předvídá,
autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Tato teorie
poskytuje velmi instruktivní vodítko, ale není spolehlivá ve všech případech,
neboť i ve veřejném právu se setkáme se vztahy, v nichž mají účastníci rovné postavení
(veřejnoprávní smlouvy), a v soukromém právu se vztahy, v rámci nichž má jedna strana více
práv než strana druhá a jejich formálně právní postavení - za účelem vyrovnání faktické
nerovnosti - není rovné (typicky soukromoprávní institut spotřebitelských smluv). Nicméně
aplikujeme-li tuto teorii na případ vyvlastnění či nuceného omezení vlastnického práva
zřízením věcného břemene, dospějeme k závěru o veřejnoprávní povaze tohoto institutu: Stát,
jednající stavebním úřadem, jakožto svou organizační složkou, jako nositel veřejné moci
jednostranně a autoritativně rozhoduje o vyvlastnění nebo o zřízení věcného břemene.
Organická teorie přiřazuje k veřejnoprávním takové právní vztahy, v rámci nichž jeden
z účastníků vystupuje v tomto právním poměru z důvodu výkonu funkce veřejného svazu
nebo z důvodu své příslušnosti k některému veřejnému svazu (veřejnoprávní korporaci).
Jestliže účastníci vstoupili do právního vztahu nezávisle na svém charakteru veřejnoprávní
korporace, resp. nezávisle na příslušnosti k veřejnoprávní korporaci, jde o poměr práva
soukromého. I tato teorie vede k závěru, že vyvlastnění či zřízení věcného břemene správním
aktem je záležitostí veřejnoprávní, neboť jedním z účastníků tohoto vztahu je stát, který zde
vystupuje nikoliv nezávisle na svém charakteru veřejného svazu (např. jako by tomu bylo
v rámci koupě nemovitosti či zřízení věcného břemene dohodou), ale právě z důvodu svého
charakteru veřejného svazu, tedy jako nositel pravomoci.
Další metodou, která však vyplývá ze shora uvedené mocenské teorie, je rozlišování
soukromého a veřejného práva v závislosti na uplatňující se metodě právního regulování.
Metodou právní úpravy zde rozumí specifický způsob právního regulování, vyjadřující
povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení
tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování
jeho obsahu. Tato teorie vychází z teze, že právní vztahy představují funkční vazby
mezi různými objektivními zájmy existujícími ve struktuře zájmu.
Právní vztahy tyto zájmy integrují a umožňují jejich interakci, přičemž dochází
k interakci a integraci objektivních zájmů různého druhu a významu. Výrazem povahy
těchto funkčních spojení v rámci vnitřní struktury právního vztahu je potom metoda právní
regulace. Nelze jednoznačně říci, že by povaha účasti jednotlivých subjektů na vzniku
a rozvíjení právního vztahu a formování jeho obsahu byla buď absolutně stejná,
nebo maximálně rozdílná, k čemuž tenduje teorie mocenská. Totéž platí i o míře této účasti,
tedy o míře autonomie vůle (dispoziční autonomie) účastníků právního vztahu. Základní
dělení na vztahy rovnosti a vztahy subordinace je tedy zjednodušující a představuje pravidlo,
z něhož nalezneme v moderním právu četné výjimky. Zpravidla tedy platí, že soukromoprávní
metoda právní regulace je metodou rovnosti (srov. §2 odst. 2 občanského zákoníku): žádný
účastník soukromoprávního vztahu nemůže druhému účastníku jednostranně ukládat
povinnosti, ale ani na něj jednostranně převádět práva; povaha a míra účasti subjektů
soukromoprávních vztahů na vzniku a rozvíjení tohoto vztahu a na formování jeho obsahu
je tedy stejná, zatímco veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak vertikální: jeden
ze subjektů právního vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat
povinnosti druhému účastníku právního vztahu, mnohdy nejen bez jeho vůle, ale i proti jeho
vůli; povaha a míra účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku, rozvíjení a formování
jeho obsahu je tedy zcela odlišná. Existují však i výjimky, kdy postavení účastníků právního
vztahu nelze vtěsnat do uvedeného binárního modelu. K těmto případům lze přiřadit
v současné době především problematiku veřejnoprávních smluv, či soukromoprávních smluv
spotřebitelských. Pohlížíme-li však na tyto instituty pomocí kriteria metody právní regulace,
lze konstatovat, že veřejnoprávní smlouvy mají skutečně veřejnoprávní povahu,
neboť v rámci nich dochází k integraci významných objektivních zájmů, přičemž míra účasti
subjektů, které takové smlouvy uzavírají, tedy míra jejich dispoziční autonomie je značně
omezena, neboť zde neplatí zásada, podle níž je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno,
ale zásada právě opačná; v rámci spotřebitelských smluv je sice na jednu stranu patrné,
že jejich účastníci nemají absolutně rovné postavení, neboť dodavatele tíží daleko více
povinností než spotřebitele, avšak děje se tak za účelem odstranění reálné ekonomické
nerovnosti a dosažení alespoň přibližné smluvní spravedlnosti, přičemž i míra dispoziční
autonomie obou stran je i přes jistá omezení značně rozsáhlá, neboť se zde uplatňuje zásada
vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno.
Na základě shora uvedeného vymezení metody právní regulace lze konstatovat,
že ohledně samotného vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva se uplatňuje
veřejnoprávní metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě nejsou
expropriát (vyvlastňovaný) a expropriant (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 12. 1993, č. j. 6 A 10/92 - 27, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5/1994, s. 295
a násl., pod číslem 53: „Z ustanovení žádného právního předpisu nelze dovodit subjektivní
oprávnění na vyvlastnění cizího pozemku; osoba, která neúspěšně podala takový návrh
u správního orgánu se proto nemůže u soudu dovolat toho, že byla na takovém právu
zkrácena.“), ale toliko expropriát na straně jedné a stát reprezentovaný stavebním úřadem
na straně druhé. Vyvlastňovaný a stavební úřad nevstupují do tohoto právního vztahu
v rovném postavení dobrovolně na základě oboustranně shodné vůle směřující k založení
tohoto vztahu. Stavební úřad jako nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje
expropriátovi, tj. sám správním aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, tj. rozhodne
o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene,
přičemž vůle expropriáta je zde nerozhodná, a jeho případný nesouhlas s takovým
rozhodnutím je irelevantní. Povaha účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku
a na stanovení jeho obsahu je tedy podstatně rozdílná. Rozhodnutí správního orgánu
o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene
je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním
soudům; je přitom nerozhodné, zda správní orgány rozhodovaly podle stavebního zákona,
podle zákona o telekomunikacích, podle zákona o pozemních komunikacích či podle zákonů
jiných, neboť povaha analyzovaného institutu je pořád stejná.
Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní,
a proto v případném sporu by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní. Na rozdíl
od samotného vyvlastnění v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný stavebním
úřadem, ale pouze expropriát a expropriant, přičemž tyto subjekty mají v náhradovém vztahu
rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého
práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě
opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde
integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah
soukromoprávní.
Posuzovanou otázku lze uzavřít tak, že je nezbytné rozlišit, zda předmětem řízení
je otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva věcným břemenem
zřizovaným správním aktem na straně jedné či zda je předmětem řízení spor o vlastnické
právo na straně druhé. Rozhodoval-li žalovaný o vyvlastnění či o nuceném
omezení vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní
a nikoliv v soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů. Naopak
pravomoc civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případném rozdělení náhrady
za tyto veřejnoprávní akty.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného, vycházeje přitom z právního
názoru vysloveném rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení
sp. zn. 5 As 11/2003 ze dne 12. 10. 2004, shledal kasační stížnost důvodnou, a nezbylo
než napadené usnesení krajského soudu zrušit.
Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), a je proto povinen
se podanou žalobou žalobce zabývat věcně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu