ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.379.2018:40
sp. zn. 6 As 379/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: P. S., zastoupený Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2017, č. j. KUKHK-892/DS/2017/GL, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 A 53/2017 - 87,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 A 53/2017 - 87 (dále „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2017,
č. j. KUKHK-892/DS/2017/GL (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 7. 9. 2016, č. j. ODP/79329-2016/hrk 44935-
2015/hrk/16. Tímto rozhodnutím byl žalobce jako provozovatel motorového vozidla uznán
vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některý zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši
3 500 Kč. Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel
motorového vozidla jednal v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 zákona o silničním provozu,
neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, v těchto případech:
1) dne 30. 9. 2015 v 9:59 hod. na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, na silnici
I/37, směr Jaroměř, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“a IS 12b
„Konec obce“, když byla neznámému řidiči automatizovaným technickým prostředkem typu
SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 80 km/h.
Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla naměřena skutečná rychlost
jízdy 77 km/h. Tím řidič porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil
se tak přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu,
2) dne 30. 9. 2015 v 18:56 hod. na pozemní komunikaci v obci Vlčkovice v Podkrkonoší,
na silnici II/307, směr Choustníkovo Hradiště, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky
IS 12a „Obec“ a IS 12b „Konec obce“, když byla neznámému řidiči automatizovaným
technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0011, naměřena
rychlost jízdy 77 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla
naměřena skutečná rychlost jízdy 74 km/h. Tím řidič porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 3
zákona o silničním provozu,
3) dne 30. 9. 2015 v 18:58 hod. na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, na silnici
I/37, směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b
„Konec obce“, když byla neznámému řidiči automatizovaným technickým prostředkem typu
SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 65 km/h.
Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla naměřena skutečná rychlost
jízdy 62 km/h. Tím řidič porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil
se tak přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu,
4) dne 30. 9. 2015 v 19:09 hod. na pozemní komunikaci v obci Choustníkovo Hradiště, na silnici
I/37, směr Jaroměř, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní značky IS 12a „Obec“ a IS 12b
„Konec obce“, když byla neznámému řidiči automatizovaným technickým prostředkem typu
SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0007, naměřena rychlost jízdy 82 km/h.
Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h byla naměřena skutečná rychlost
jízdy 79 km/h. Tím řidič porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil
se tak přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu.
[3] Žalovaný popsal průběh správního řízení a konstatoval, že správní orgán lustrací
v centrálním registru vozidel zjistil, že provozovatelem předmětného vozidla je žalobce, proto mu
zaslal na každý oznámený přestupek výzvu k zaplacení určené částky. Žalobce tuto částku
však neuhradil, k přestupku 1), 3) a 4 sdělil, že vozidlo řídil p. L. H. N., zaměstnanec společnosti
ODVOZ VOZU; v čas spáchání přestupku 2) měl vozidlo řídit pan D. P. Správní orgán proto
provedl kontrolu v Informačním systému základních registrů, v níž nenašel osobu pana N.,
přesto se tuto osobu snažil předvolat k podání vysvětlení, což skončilo neúspěšně, jelikož tato
osoba není na adrese uvedené žalobcem známa. Správní orgán se jej rovněž snažil zkontaktovat
v zahraničí, ale rovněž neúspěšně. Správní orgán prvního stupně dále z jiného správního spisu
zjistil, že tento cizinec není evidován ani Policií ČR, ani Ministerstvem vnitra. Na základě těchto
informací správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uvedená osoba pana N. se
nemohla zdržovat na území České republiky; žalovaný měl za to, že ve vztahu k těmto
přestupkům byly uskutečněny dostatečné kroky ke zjištění příslušného pachatele. Ve vztahu
k osobě pana P. správní orgán provedl rovněž její předvolání k podání vysvětlení, avšak příslušná
písemnost se vrátila jako nedoručitelná. Správní orgán tedy prostřednictvím Policie ČR zjistil
novou adresu pana P., avšak ani na další adrese nebyl zastižen; správní orgán prvního stupně se
jej proto snažil zkontaktovat telefonicky. Po telefonu pan P. uvedl, že žádná vozidla neřídil, že je
společností ODVOZ VOZU opakovaně označován jako řidič vozidla, což není pravda. Tyto
údaje potvrdil i v následném písemném podání. Žalovaný proto měl za to, že bylo správně
zahájeno předmětné správní řízení o správním deliktu s žalobcem, neboť byly ze strany
správního orgánu prvního stupně učiněny nezbytné kroky ke zjištění totožnosti konkrétního
řidiče. V následném správním řízení pak bylo provedeno dokazování mimo ústní jednání, ke
kterému se žalobce ani jeho zástupce nedostavil. Žalovaný neměl za to, že by s ohledem na
příslušnou právní úpravu a okolnosti případu bylo nutné provést ústní jednání. Žalovaný se pak
ztotožnil i s výší pokuty, která byla uložena ve spodní polovině zákonné sazby.
[4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 28. 2. 2017 ke krajskému
soudu, v níž namítal, že došlo k porušení ustanovení §125h silničního zákona, neboť se mělo
jednat o jeden pokračující správní delikt, a to minimálně ve vztahu k těm 3 deliktům, které byly
spáchány v rámci 13 minut. Správní orgán proto neměl žalobce vyzývat 4x k uhrazení určené
částky pro všechny údajné čtyři správní delikty. Byl postaven do situace, kdy měl dle prvotních
výzev uhradit celkem 7 000 Kč, ačkoli správní orgán může v rámci jedné výzvy vyžadovat
maximálně 2 000 Kč. Mělo tedy být vedeno společné řízení, v jehož rámci by byla uložena
souhrnná pokuta s uplatněním absorpční zásady, zvláště když se měl následně dopustit dalšího
správního deliktu dne 27. 7. 2016. Žalobce se rovněž pozastavil nad rozhodovací praxí stran
ukládání pokut při souběhu, přičemž mu nebylo zřejmé, proč dostal pokutu ve výši 3 500 Kč,
a nikoli 2 500 Kč, která by odpovídala spodní hranici. Procesní pochybení spatřoval žalobce
rovněž v tom, že správní orgán ve výzvě k vyjádření se k podkladům provedl poučení usnesením
o určení lhůty bez náležité formy, přičemž mu závazně bez opory v zákoně určil způsob realizace
tohoto práva. Žalobce tedy svého práva nevyužil, neboť měl obavu, že mu to správní orgán
znemožní. Měl za to, že správní orgán nedostatečně odůvodnil svůj závěr o tom, že použitý
rychloměr je automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy ve smyslu
zákona o silničním provozu. Obsahem správního spisu ostatně nebylo stanovisko Ministerstva
dopravy pro posouzení této otázky. Předmětná měření považoval za nezákonná, neboť podle něj
nebylo doložení splnění všech zákonných podmínek. V neposlední řadě poukazoval na to,
že nebylo dostatečně specifikováno místo spáchání protiprávního jednání, přičemž se dovolával
toho, že dotčené obce jsou dlouhé a že nikoli v celé jejich délce platí rychlost 50 km/h,
jelikož zde není zastavěné území. Samotnou výši pokuty považoval za nedostatečně a nesprávně
odůvodněnou, zvláště když správní orgán přihlédl dvakrát k téže okolnosti. Procesní práva
žalobce byla dále porušena i tím, že nebylo provedeno ústní jednání. Skutkovou podstatu
správního deliktu provozovatele motorových vozidel považoval za protiústavní. Jako další
námitky žalobce označil to, že mu žalovaný nesdělil jména osob, které se budou podílet
na rozhodování o odvolání. Nebylo mu rovněž zřejmé, na základě čeho správní orgány dospěly
k závěru, že fotodokumentace pochází z ověřeného úseku měření v určité obci.
[5] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku popsal průběh jednání a důkazní
prostředky, které v jeho průběhu provedl. Neztotožnil se s argumentací ohledně porušení
ustanovení §125h zákona o silničním provozu; vysvětlil, že definici pokračujícího správního
deliktu je nutné dovodit z pokračujícího trestného činu. Měl přitom za to, že v případě správního
deliktu provozovatele motorového vozidla je pojmově vyloučeno naplnění znaku pokračujícího
správního deliktu, jelikož u jeho pachatele absentuje páchání protiprávního jednání s jednotným
záměrem, neboť koncepce odpovědnosti provozovatele je objektivní. V projednávané věci
přitom není sporné, že žalobce byl potrestán za všechny spojené delikty ve střední hranici
sankčního rozmezí platného pro závažnější z přestupkových jednání, nedošlo tak k porušení
absorpční zásady. Soud nesouhlasil s tím, že mělo být provedeno společné řízení i ve vztahu
k deliktu ze dne 27. 7. 2016, neboť příslušné správní řízení ve věci odpovědnosti žalobce
za tento správní delikt bylo zahájeno až po vydání prvostupňového rozhodnutí v nyní
projednávané věci. Soud měl za to, že správní orgán prvního stupně provedl řádně dokazování
mimo ústní jednání, byť ne všechny důkazní prostředky nebyly provedeny formálně bezvadným
způsobem. Žalobce měl podle soudu zachováno právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí,
když byl řádně poučen o možnosti podat své vyjádření nejen osobně. V případně svých
nejasností mohl žalobce správní orgán kontaktovat. Soud měl za to, že předmětné měření
provedly automatizované technické prostředky používané bez obsluhy, jak vyplývá z příslušného
ověřovacího listu a vyjádření Policie ČR ze dne 31. 12. 2014. K oprávnění měřit rychlost
městskou policí soud odkázal na příslušný souhlas Policie ČR s prováděním úsekového měření
rychlosti, souhlasy zastupitelstev jednotlivých obcí a uzavřené veřejnoprávní smlouvy. K místu
spáchání předmětných správních deliktů soud odvětil, že se všechna stala na území obce; zákon
přitom kriminalizaci nevztahuje na zastavěné území dle stavebních předpisů. Pro naplnění
skutkové podstaty je tedy relevantní, zda se měřené úseky nachází v obcích ve smyslu zákona
o silničním provozu. To, že se měřené úseky nachází na pozemní komunikaci v úseku platnosti
dopravních značek Obec a Konec obce vyplývá z příslušných důkazních prostředků obsažených
ve správním spisu. Žalobcova obava, zda po celé délce měřeného úseku platil rychlostní limit
50 km/h, není podložena jakýmkoli relevantním podkladem. Námitka žalobce stran
opakovaného překročení rychlosti v daném úseku je nedůvodná, protože se jednalo o úsekové
měření rychlosti, které předpokládá měření rychlosti vozidla v konkrétně vymezeném úseku
jako celku a ne v jednotlivých úsecích, jak se mylně domnívá žalobce. Výkyvy rychlosti
v jednotlivých místech měřeného úseku však nic nemění na tom, že je měřena průměrná rychlost
v daném úseku jako celku, přičemž překročení hranice povolené rychlosti v tomto úseku tvoří
jeden přestupek (resp. jeden správní delikt). Soud neshledal žádné porušení zákona ani ve vztahu
k uložené pokutě, neboť prvostupňový orgán se výší pokuty zabýval, když přihlédl ke stupni
závažnosti předmětných deliktních jednání při zohlednění míry ohrožení zdraví a života ostatních
účastníků provozu. Meze správního uvážení nebyly dle soudu v dané věci překročeny. S ohledem
na předmět správního řízení a příslušnou právní úpravu soud neměl za to, že bylo nutné ve věci
provést ústní jednání. Žalobce se mohl dokazování, které probíhalo mimo ústní jednání, účastnit.
Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 dále vysvětlil, že předmětná právní
úprava správního trestání provozovatele motorového vozidla není protiústavní. Samotnou
skutečnost, že žalovaný žalobci nesdělil jména oprávněných úředních osob, nepovažoval za vadu
odůvodňující zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nebylo zjištěno, že by tyto osoby byly
vůči žalobci podjaté. Soud v neposlední řadě neměl za to, že by předmětná fotodokumentace byla
jakkoli neprůkazná, resp. že do ní bylo někým zasahováno, neboť žalobce ke svým spekulativním
tvrzením nepřipojil žádný důkazní prostředek.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
doručenou Nejvyššímu správnímu soudu dne 31. 12. 2018. V jejím doplnění namítal, že v jeho
věci došlo k porušení ustanovení §125h zákona o silničním provozu, neboť nebylo vedeno řízení
o jednom trvajícím (či pokračujícím) správním deliktu; namísto toho bylo rozhodnuto o čtyřech
skutcích. Pokud není záměr v případě objektivní odpovědnosti zkoumán, pak to znamená,
že k tomuto kritériu se pro posouzení, zda se jedná o trvající (pokračující) delikt, nepřihlédne.
V opačném případě by mohl být řidič za nesprávné parkování sankcionován za každou minutu
špatného parkování. O jeden správní delikt by se mělo jednat minimálně ve vztahu k deliktům 2
a 3, které od sebe dělí pouhé 2 minuty. Zjevně se tak jednalo o jednu cestu. Určení charakteru
správního deliktu má podle stěžovatele vliv i na výši částky uvedené v příslušné výzvě. Stěžovatel
setrval na stanovisku, že správní orgány nedostatečně zkoumaly a prokázaly to, zda měření
proběhlo automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Nelze přitom
vycházet z ověřovacího listu, který v tomto směru nic obsahuje. Podle stěžovatele je přitom
nutné zkoumat, zda na místě nebyli policisté. Nelze vycházet z návrhu městské policie na určení
úseků vhodných pro úsekové měření vozidel pomocí automatizovaného měřícího zařízení,
neboť ten nepopisuje situaci v rozhodném okamžiku. Bylo rovněž na místo podrobněji zkoumat
místo spáchání přestupku, neboť správnost skutkové kvalifikace musí být přezkoumatelná
z okolností věci. To, zda k překročení rychlosti došlo v zastavěném území, je zásadní, neboť tam,
kde není zástavba, se nejedná o obec ve smyslu zákona o silničním provozu. Aplikace stavebního
zákona je tedy relevantní pouze pro vymezení pojmu zastavěnosti území, či intravilánu obce.
Stěžovateli není zřejmé, na základě čeho soud tvrdí, že zastavěnost území je zkoumána při vydání
opatření obecné povahy – předmětného dopravního značení – které nadto nebylo předmětem
dokazování soudu. Stěžovatel měl rovněž za to, že specifikace místa spáchání přestupku nemůže
být vázáno na číslo silnice, která prochází celou obcí, neboť takové vymezení je značně široké.
Uloženou pokutu považoval stěžovatel za nezákonnou, neboť správní orgán považoval
za přitěžující okolnost hodnotu naměřené rychlosti, avšak to nemohl podle stěžovatele učinit,
neboť právě hodnota naměřené rychlosti byla důvodem subsumpce jednání pod určitou
skutkovou podstatu, tudíž správní orgán zohlednil dvakrát jednu skutečnost. S ohledem na to,
že se jednalo o jeden trvající (pokračující) správní delikt, nemohla být mnohost protiprávního
jednání kladena k jeho tíži.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2019 uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu uvedené v napadeném rozsudku.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky řízení obsažené v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud nemá za to, že by správní delikt dle ustanovení §125f zákona
o silničním provozu mohl nabýt charakteru trvajícího nebo pokračujícího správního deliktu.
Nejvyšší správní soud pro rozlišení mezi oběma delikty odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 Afs 93/2008 – 920, podle kterého „Nauka trestního
práva rozeznává v případě deliktního jednání, které se odehrává (nebo jeho následky trvají) v delším časovém
horizontu tyto formy trestné činnosti:
- pokračování v trestné činnosti,
- trvající trestnou činnost a
- hromadný trestný čin.
Pokračováním v trestném činu se „rozumí takové jednání, jehož dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují
stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou
souvislostí časovou a v předmětu útoku.“ (Šámal, P., Púry, R., Rizman, S.: Trestní zákon: komentář I. díl, 6.
vyd., Praha, C. H. Beck 2004, s. 24).
„Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje anebo udržuje
protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. Podstatným rysem trvajícího trestného činu je, že se
zde postihuje právě ono udržování protiprávního stavu. ………U tohoto trestného činu musí trvat jednání,
kterým se udržuje protiprávní stav. Tím se tento trestný čin liší od poruchových deliktů, jimiž se také způsobuje
protiprávní stav, který může delší dobu trvat, ale nepostihuje se jeho udržování. Trvající trestné činy se posuzují
jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován.“ (Kratochvíl, V. a kol.: Trestní
právo hmotné. Obecná část. II. vydání, Brno, Masarykova univerzita 1996, s. 100.)“
[11] Nejvyšší správní soud má s ohledem na definici pokračování v trestném činu, z níž je
dovozována definice pokračování ve správním deliktu či přestupku (srov. nyní platné ustanovení
§7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupku a řízení o nich) za to, že dle tehdejší
terminologie tzv. jiný správní delikt provozovatele motorového vozidla spáchaný skutky
popsanými ve výroku prvostupňového rozhodnutí by za daných skutkových okolností nemohl
být pokračujícím deliktem, neboť z pouhé mnohosti skutků a případné blízké časové souvislosti
nelze dovozovat naplnění všech znaků pokračujícího správního deliktu, a to konkrétně
jednotného záměru. Pokud totiž platí zásada, že závěry teorie trestního práva se aplikují
na správní trestání v případě mlčení zákonodárce analogicky (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67), nelze znaky pokračování trestného
činu při jejich analogické aplikaci v oblasti správního trestání upravovat, resp. je vypouštět,
jak fakticky požaduje stěžovatel. Stěžovatel v tomto směru v průběhu správního řízení ničeho
nenamítal a neuváděl, přičemž z obsahu správního spisu rovněž jakkoli nevyplývá,
že by stěžovatel měl jednotný záměr vést jednotlivé dílčí útoky k naplnění skutkové podstaty
téhož správního deliktu, tedy že by se stejným záměrem porušoval svou povinnost zabránit,
aby konkrétní řidiči porušovali zákon o silničním provozu, resp. že by je přímo k takovému
protiprávnímu jednání naváděl.
[12] Záměry skutečného řidiče (či řidičů), který v projednávané věci jel „rychle“,
jsou irelevantní, neboť stěžovatel nebyl trestán jako řidič předmětného vozidla, který by jel
„rychle“ (zde by přicházelo v úvahu zkoumat jeho záměry, jak dovozuje v kasační stížnosti),
ale jako provozovatel motorového vozidla, který nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená zákonem o silničním provozu. Záměry třetí osoby (řidiče motorového vozidla)
nelze s ohledem na zásadu individuální odpovědnosti přičítat při posuzování naplnění znaků
pokračování třetí osobě (stěžovateli), vystupující v pozici provozovatele motorového vozidla.
Nejvyšší správní soud tedy má za to, že znaky skutkové podstaty pokračování správního deliktu
je nutné vztahovat k jeho pachateli, nikoli ke třetí osobě. Nejvyšší správní soud sice nevylučuje,
že stěžovatel byl v projednávané věci zároveň i řidičem předmětného motorového vozidla,
který jel v daných místech rychle, na základě této spekulace opírající se o jistou míru
pravděpodobnosti však nelze z údajného faktického jednotného záměru řidiče vůči stěžovateli
ničeho dovozovat, neboť jak Nejvyšší správní soud opakuje, stěžovatel nebyl trestán jako „řidič
motorového vozidla za rychlou jízdu“, ale jako provozovatel motorového vozidla, který nezajistil,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
[13] Ve vztahu k námitkám stěžovatele stran posouzení jeho protiprávního jednání
jako trvajícího deliktu má Nejvyšší správní soud za to, že ani trvající delikt provozovatele
motorového vozidla dle ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu s ohledem
na okruh protiprávního jednání konkrétního řidiče či možnosti jeho zjištění dle ustanovení §125f
odst. 2 téhož zákona zásadně nepřichází do úvahy. Skutková podstata předmětného správního
deliktu sice spočívá v tom, že právnická osoba nebo fyzická osoba jako provozovatel
motorového vozidla poruší povinnost dle ustanovení §10 citovaného zákona a nezajistí,
aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, což evokuje, že došlo
k vyvolání protiprávního stavu ve smyslu definice trvajícího trestného činu, avšak Nejvyšší
správní soud má za to, že je nutné v tomto směru přihlédnout i k ustanovení §125g odst. 2
téhož zákona zakotvující povinnost vést společné řízení o více správních deliktech podle §125f,
o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností, a k samotné
koncepci předmětného správního deliktu. Pokud by totiž zákonodárce chtěl předmětný správní
delikt vnímat a tudíž i trestat jako trvající delikt, jak dovozuje stěžovatel, tak by protiprávní bylo
samotné prvotní porušení zákona o silničním provozu spočívající v nezajištění povinnosti
spočívající v tom, že při užití vozidla na pozemní komunikaci mají být dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, přičemž počet
vlastního následného protiprávního jednání řidiče, jež by bylo zjištěno prostřednictvím
automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích nebo by se jednalo o neoprávněné zastavení nebo stání,
by v tomto směru bylo irelevantní. Jinými slovy jako jeden správní delikt by byla automaticky
posouzena všechna jednání specifikovaná v ustanovení §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním
provozu, ke kterým by došlo do ukončení prvostupňového řízení. V tom případě by bylo
popřeno pravidlo obsažené v ustanovení §125g odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť by
nemohl existovat žádný další správní delikt provozovatele motorového vozidla, o němž by mělo
být vedeno společné řízení. Nadto je nutno přihlédnout i k dalšímu procesnímu úskalí
spočívajícím v určení místní příslušnosti u takového „trvajícího správního deliktu“, pokud by
k jednotlivým faktickým protiprávním jednáním ve smyslu ustanovení §125f odst. 2 písm. a)
zákona o silničním provozu docházelo v obvodu různých obecních úřadů obcí s rozšířenou
působností.
[14] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že na straně řidičů, kteří se dopustili faktického
protiprávního jednání, jež naplňuje znaky ustanovení §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním
provozu, může být mnohost, tj. že vlastního protiprávního jednání se může ve skutečnosti
dopustit více řidičů (čímž se ostatně bránil i stěžovatel v průběhu správního řízení, když jmenoval
2 různé řidiče), což by z logiky věci mělo vést k „přetržení“ takového trvajícího deliktu, neboť by
provozovatel musel z logiky věci porušit svou povinnost dle ustanovení §10 zákona o silničním
provozu vůči každému z nich zvlášť; tím by skutková podstata správního deliktu byla
tímto přístupem ve svém důsledku vázána na konkrétního řidiče. V opačném případě
by totiž bylo nutné dovozovat „jakýsi společný úmysl“ provozovatele ve vztahu ke všem
potencionálním řidičům, kteří se dopustí příslušného faktického protiprávního jednání splňujícího
příslušného znaky dle zákona o silničním provozu. Předmětný správní delikt však na jakémkoli
„společném úmyslu“ nebo bližším ověřování totožnosti konkrétního řidiče zjevně nestojí;
v případě zjištění konkrétního pachatele faktického protiprávního jednání spočívajícího
v nedodržení zákona o silničním provozu má být vedeno přestupkové řízení s tímto příslušným
řidičem.
[15] Poukaz stěžovatele na to, že protiprávní zastavení či stání také není sankcionováno
po každé minutě, ale po celou svou délku, na výše uvedených závěrech ničeho nemění.
V projednávané věci totiž zcela zjevně nešlo o jednání, ve vztahu k nimž by byl zjištěn
konkrétní řidič, jenž by tímto jednáním porušil zákon o silničním provozu, ale byla dovozena
odpovědnost stěžovatele za správní delikty provozovatele motorového vozidla, jež jsou
postaveny na zcela jiné koncepci než odpovědnost řidiče konkrétního vozidla za přestupek.
Nedošlo přitom rovněž k umělému časovému či místnímu rozdělení jednoho skutku na dílčí části
(např. po minutách, jak v kasační stížnosti uvádí příkladmo stěžovatel), ale skutek byl
vždy vztažen k určitému místu mající jistou délku, v němž bylo příslušným úsekovým radarem
změřeno překročení maximální povolené rychlosti. Tento měřený úsek, v němž bylo zjištěno
porušení zákona o silničním provozu, přitom zjevně nebyl rozdělen na jednotlivé části, ale zůstal
v celku, tj. v celé délce měřeného úseku. Měřené úseky přitom s ohledem na znění příslušných
výroků na sebe rovněž plynule nenavazovaly; předmětné přestupky konkrétního řidiče
se odehrály v různých obcích (a to v Choustníkově Hradišti a ve Vlčkovicích), poslední dva
se sice udály prakticky na témže místě, ale řidič jel v opačném směru. Nelze tedy hovořit o tom,
že by všechny přestupky konkrétního řidiče byly spáchány v souvislém čase na jednom
souvisejícím úseku, který by správní orgány účelově rozdělily na více „samostatných skutků“.
S ohledem na různá místa spáchání přestupku konkrétního řidiče v případě správních deliktů
pod bodem 2 a 3 je nutné rovněž poukázat na to, že byť je od sebe dělí krátký časový úsek
v délce 2 minut, staly se na území dvou různých obcí, mezi kterými musel být řidič informován
o tom, že vyjel z území obce a následně vjel do jiné a že se tudíž změnila úprava regulující
maximální povolenou rychlost v daném úseku.
[16] K otázce samotného způsobu měření a toho, zda měření provedl automatizovaný
technický prostředek, musí Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah spisu, jak jej ostatně
konstatoval i krajský soud, uvést, že správní orgán na základě jím zjištěných podkladů mohl
dospět k závěru, že předmětná měření byla provedena automatizovaným technickým
prostředkem. Pokud stěžovatel v tomto směru zůstal v průběhu správního řízení nečinný,
nelze správnímu orgánu následně až v průběhu soudního řízení vytýkat, že se touto otázkou
podrobněji nezabýval. Ačkoli sice platí závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, že obviněný může uvádět skutkové novoty
i v soudním řízení před krajským soudem, neznamená to, že řízení před správními soudy je
přímým pokračováním správního řízení a že je nutné odhlížet od toho, že správní řízení
v mezidobí pravomocně skončilo. Pokud tedy účastník byl v průběhu správního řízení nečinný,
nelze správnímu orgánu vyčítat, že se zabýval určitými skutečnostmi (při zpětném pohledu)
„zjednodušujícím“ způsobem a že údajně nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o správním deliktu provozovatele
motorového vozidla.
[17] Nejvyšší správní soud k otázce charakteru měření má za to, že i s touto otázkou se krajský
soud dostatečně vypořádal, přičemž s jím provedenými úvahami a důkazními prostředky se plně
ztotožňuje. Zjednodušeně k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud Policie ČR a příslušná
městská policie hovoří o tom, že předmětná radarová zařízení fungují jako automatizovaný
technický prostředek, Nejvyšší správní soud má za to, že pro vyvrácení tohoto závěru nestačí
pouhé ničím nepodložené tvrzení, že by zařízení mohlo fungovat jinak a že na místě mohli být
i zasahující policisté. Je totiž nutné přihlédnout i k časovým souvislostem a předchozí procesní
aktivitě – pokud žalobce až v žalobě podané skoro po dvou letech od předmětného měření
namítne bez jakékoli dalšího důkazního prostředku, že předmětné zařízení nefungovalo
jako automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při dohledu na bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích, nemůže správní soud z logiky věci vycházet z jiných
než písemných podkladů, které byly v projednávané věci krajským soudem rovněž provedeny.
Zakotvení povinnosti správního soudu provést bližší dokazování stran fungování daného zařízení
v inkriminovaný okamžik by vedlo pouze k absurdnímu důsledku spočívajícím v tom, že by
tuto skutečnost nebylo možné prokázat, což by vedlo ke zjevně účelovému zproštění
odpovědnosti pachatele správního deliktu provozovatele motorového vozidla, ačkoli v průběhu
správního řízení nikdo (včetně samotného účastníka řízení, následně uznaného vinným
ze spáchání předmětného správního deliktu) by tuto otázku nezpochybňoval, tj. správní orgán
neměl důvodné pochybnosti o tom, že by byly splněny podmínky pro konstatování odpovědnosti
stěžovatele za předmětný správní delikt. Nejvyšší správní soud tedy nemá za to, že bylo věcí
správních orgánů provádět za dané skutkové situace a procesního postupu stěžovatele
jakékoli další dokazování, a to s odůvodněním, že „měly vědět“, že tato námitka bude vznesena
až v průběhu soudního řízení.
[18] Nejvyšší správní soud nad rámec úvah a závěrů krajského soudu uvádí, že předmětné
radary byly tzv. úsekové, tj. měřily průměrnou rychlost v daném úseku. V případě obce
Choustníkovo Hradiště se jedná o úsek s délkou 475,2 m, v případě obce Vlčkovice
v Podkrkonoší se jedná o úsek s délkou 1954,4 m. Z povahy věci a fungování těchto radarů
se jedná o to, že vozidlo musí být změřeno na začátku i na konci měřeného úseku, což s ohledem
na délku úseku a možnou rychlost motorového vozidla probíhá v různý časový interval.
I kdyby tedy byli policisté u jednoho z měřících zařízení, jak stěžovatel fakticky dovozuje, údaje
z tohoto zařízení by byly nepoužitelné, neboť pro závěr o spáchání protiprávního jednání je
nutné mít údaje i z druhého zařízení z opačné strany měřeného úseku, kdy až následně
po vyhodnocení časů z obou měření a celkové délky měřeného úseku lze dospět k závěru
o rychlosti projíždějícího vozidla a případném porušení dopravních předpisů. Předmětné zařízení
tak z povahy věci musí pracovat automaticky, neboť musí porovnávat údaje ze dvou měřících
jednotek – viz popis systému obsažený v Obecném popisu zapůjčeného systému SYDO Traffic.
[19] Pokud se stěžovatel dovolává toho, že mělo být krajským soudem blížeji zkoumáno,
zda se v místě měření nacházela zástavba bez ohledu na místní značení, musí Nejvyšší správní
soud odkázat na rozsudek ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 293/2017 - 26, podle kterého správní orgán
a následně správní soud je zásadně vázán místní úpravou provedenou příslušným opatřením
obecné povahy (dopravní značkou). Pokud je začátek a konec obce označen příslušnými
dopravními značkami (viz ustanovení §2 písm. cc) zákona o silničním provozu), má Nejvyšší
správní soud za to, že je nutné z takového dopravního značení vycházet. Nelze proto aprobovat,
že je možné následně toto dopravní značení zpochybnit s odůvodněním, že si účastník provozu
představuje, že by území obce mělo být vyznačeno jinak (úžeji). S ohledem na délku měřeného
úseku se rovněž nejednalo o situaci řešenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, kdy měření probíhalo skutečně pouze na kraji obce
a kdy nešlo o úsekové měření jako v projednávané věci. Nejvyšší správní soud tak nemá za to,
že v řízení o správním deliktu provozovatele motorového vozidla týkajícího se překročení
zákonem stanovené rychlosti vozidla v obci bylo na místě zabývat se tím, zda dané území je
zastavěným územím ve smyslu stavebních předpisů, neboť za důležité považuje skutečnost,
že území obce je vyznačeno příslušnou dopravní značkou. Zkoumání toho, zda určité území
je zastavěné nebo ne ve smyslu definice platné primárně pouze pro stavební právo dle ustanovení
§2 odst. 1 stavebního zákona by nadto vedlo k absurdním závěrům – určení maximální
přípustné rychlosti by se totiž v takovém případě řídilo územním plánem nebo intravilánem,
které však běžný řidič jedoucí po pozemní komunikaci nemůže v žádném případě znát, kdy navíc
tyto instituty slouží ke zcela jiným účelům.
[20] Nejvyšší správní soud rovněž nemá za to, že by vymezení místa spáchání správního deliktu
odkazem na číslo silnice a příslušnou obec bylo nedostatečné, a to s ohledem na způsob měření
a uvedení času měření. Jelikož předmětné měření rychlosti bylo tzv. úsekové (a to v poměrně
velké délce), z logiky věci správní orgán nemohl místo spáchání vymezit bližší částí obce,
neboť předmětnému vozidlu byla naměřena průměrná rychlost za celý měřený úsek (v případě
obce Vlčkovice v Podkrkonoší se nadto jedná o úsek s délkou 1954,4 m). S ohledem na uvedení
času měření a směr jízdy (viz delikt 2 a 3) pak je dostatečně zaručeno to, že je vyloučena záměna
předmětného protiprávního jednání s jiným. K obdobným závěrům Nejvyšší správní soud dospěl
v rozsudku ze dne 4. 7. 2018, č. j. 6 As 21/2018 – 34, kde mj. odkázal i na další obdobnou
dřívější judikaturu.
[21] Ve vztahu k výši uložené sankce Nejvyšší správní soud nemá za to, že by správní orgány
porušily zásadu zákazu dvojího přičítání. V posuzované věci se totiž nejedná o případ, kdy by
správní orgány považovaly za přitěžující okolnost skutečnost, která je sama o sobě již znakem
protiprávního jednání (viz stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 – 23), ale kdy správní orgány přihlédly k počtu spáchaných
protiprávních jednání a výši míře společenské škodlivosti spočívající v tom, že předmětné vozidlo
jelo ve dvou případech rychlostí o 50% vyšší, než dovolovala místní úprava. Pokud výrazné
překročení nejvyšší povolené rychlosti představuje porušení důležité povinnosti uložené
řidiči motorového vozidla, tudíž může být i řidič jedoucí po hlavní silnici odpovědným
či spoluodpovědným za následně vzniklou kolizi tím, že ostatní účastníci silničního provozu
nebyli schopni takové porušení dopravních předpisů zohlednit a nedali mu tak přednost v jízdě
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004), je na místě,
aby i správní orgány tak výrazné a opakované překročení nejvyšší povolené rychlosti zohlednily
při ukládání sankce. K témuž závěru stran přihlížení k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě
zákonný znak protiprávního jednání naplněn a neporušení zákazu dvojího přičítání ostatně
dospívá i odborná literatura (viz Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákon,
6. vydání. Praha: 2004, výklad k §31, s. 262 – 271, nebo Šámal, P. a kol. Trestní zákoník,
2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, výklad k §39, s. 509 – 535)
[22] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu