ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.43.2012:84
sp. zn. 6 As 43/2012 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, zastoupené
JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M, Ph.D., advokátem, se sídlem Jungmannova 24, Praha 1,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 6. 2010, č. j. KOZ/2111/2010,
sp. zn. 2010/276/KOZ/FTV, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) RTA JIŽNÍ ČECHY,
s. r. o., 2) RTA JIŽNÍ MORAVA, a. s., 3) RTA OSTRAVA s. r. o., 4) RTA ZLÍN, s. r. o. ,
5) RTA VÝCHODNÍ ČECHY, s. r. o., všechny zúčastněné osoby ad 1) - 5) se sídlem
Nuselská 499/132, Praha 4, všechny zúčastněné osoby ad 1) - 5) zastoupeny Mgr. Mojmírem
Náplavou, advokátem, se sídlem Zelný trh 1249, Uherské Hradiště, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012,
č. j. 6 A 162/2010 - 263,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiz náv á .
III. Osoby zúčastněné na řízení nemaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Dne 9. 3. 2010 žalobkyně doručila žalované žádost o změnu skutečností uvedených
v žádosti o licenci č. 012/94 podle §21 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, (dále jen „zákon o vysílání“).
Žalobkyně konkrétně žádá změnu licenčních podmínek spočívající v jejich doplnění o novou
licenční podmínku č. 38 pro digitální vysílání znějící: „38. Provozovatel vysílání je oprávněn celoplošně
vysílat původní plnoformátový program Prima televize digitální technologií až 24 hodin denně tak, že není povinen
umožňovat provozovatelům místního (lokálního, regionálního) vysílání připojování jejich programů a poskytovat
jim vysílací časy“. Stávající systém sdílených kmitočtů žalobkyni, podle jejího tvrzení v žádosti,
výrazně znevýhodňuje ve vztahu ke konkurenčním stávajícím i novým provozovatelům
plnoformátového celoplošného vysílání – v důsledku tohoto systému žalobkyně ztrácí důležitou
část vysílacího času, vznikají jí problémy při vysílání např. sportovních přenosů a nemůže pružně
reagovat na změny ve vysílání konkurence. Dne 22. 6. 2010 pak žalovaná vydala rozhodnutí
č. j. KOZ/2111/2010, jímž souhlas ke změně skutečností uvedených v žádosti o licenci
podle §21 odst. 1 písm. d) zákona o vysílání neudělila, neboť by požadovaná změna vedla
k neudělení licence na základě veřejného slyšení ve smyslu §21 odst. 3 tohoto zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský
soud“).
[2] Žalobkyně napadenému rozhodnutí vytýkala zejména to, že jej žalovaná přijala a vydala
pozdě, tedy až poté, co nastala fikce vyslovení souhlasu s návrhem podle §21 odst. 3 zákona
o vysílání. Šedesátidenní lhůta pro vydání rozhodnutí začala podle žalobkyně běžet dne 9. 3. 2010,
kdy byla podána žádost o změnu licenčních podmínek. Tato lhůta pak neběžela z důvodu
nezaplacení správního poplatku od 22. 3. 2010 do 24. 3. 2010 (3 dny), a to podle §5 odst. 5
zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, podle kterého „lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené
zvláštními právními předpisy neběží v době ode dne doručení výzvy nebo platebního výměru k zaplacení poplatku
až do prokazatelného zaplacení poplatku“. Dále pak lhůta neběžela od 23. 4. 2010 do 2. 6. 2010,
kdy bylo řízení přerušeno na žádost žalobkyně. Podle žalobkyně tedy lhůta pro vydání rozhodnutí
žalované uplynula nejpozději dne 20. 6. 2010, přičemž rozhodnutí žalované bylo vydáno až dne
22. 6. 2010.
[3] Městský soud žalobkyni vyhověl, napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil
k dalšímu řízení. Ve svém zrušujícím rozsudku městský soud uvedl, že lhůta pro vydání
rozhodnutí podle §21 odst. 3 zákona o vysílání počala běžet již dne 10. 3. 2010, tedy den poté,
co byla žádost žalobkyně doručena žalované [§40 odst. 1 písm. a) správního řádu].
Podle městského soudu tedy nebylo možné přisvědčit žalované, podle níž lhůta pro vydání
rozhodnutí začala v řízení běžet až dnem zaplacení správního poplatku, tedy dne 24. 3. 2010.
Ke stavění této lhůty pak podle městského soudu došlo jednak z důvodu nezaplaceného
správního poplatku v době od doručení výzvy k jeho zaplacení (dne 22. 3. 2010)
do jeho zaplacení (dne 24. 3. 2010), jak tvrdí žalobkyně, a dále na žádost žalobkyně od 23. 4. 2010
do 2. 6. 2010. Lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci podle §21 odst. 3 zákona o vysílání
tak podle městského soudu uplynula dne 21. 6. 2010, přičemž žalovaná napadené rozhodnutí
přijala na svém zasedání dne 22. 6. 2010 a doručila jej žalobkyni dne 25. 6. 2010. Městský soud
tak uzavřel, že žalovaná vydala předmětné rozhodnutí až po uplynutí této lhůty, a pokud zákon
s marným uplynutím lhůty spojuje fikci, že žalovaná se změnou vyslovila souhlas, nemohla
tato po uplynutí lhůty rozhodnout tak, že souhlas neuděluje.
[4] Ke kasační stížnosti žalované i osob zúčastněných na řízení tento rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 9. 12. 2010, č. j. 6 A 162/2010 - 72, Nejvyšší správní soud svým rozsudkem
ze dne 14. 9. 2011, č. j. 6 As 21/2011 - 230, zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení
s tím, že městský soud ve zrušeném rozsudku sice správně uzavřel, že žalobou napadené správní
rozhodnutí bylo vydáno až po marném uplynutí šedesátidenní lhůty pro vydání rozhodnutí
podle §21 odst. 3 zákona o vysílání, avšak s marným uplynutím této lhůty nelze spojovat fikci
souhlasného rozhodnutí o žádosti o změnu licenčních podmínek, neboť jde o zcela výjimečný
případ tzv. provázaných licencí a požadovaná změna se týkala právě licenční podmínky stanovící
žalobkyni povinnost sdílet kmitočty s jinými subjekty. V tomto případě by uplatnění právní fikce
představovalo velmi citelný zásah do práv provozovatelů regionálního vysílání, jejichž licence
je opravňuje v daných časech prostřednictvím takto sdílených kmitočtů vysílat. Městský soud
však tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí nezohlednil, a právě z tohoto důvodu Nejvyšší správní
soud věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, aby tento opětovně posoudil žalobu,
s přihlédnutím k tomu, že Nejvyšší správní soud v daném případě vyloučil aplikaci právní fikce
podle §21 odst. 3 zákona o vysílání. (Všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná
v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz.)
[5] Městský soud v Praze pak v nyní napadeném rozsudku ze dne 22. 5. 2012,
č. j. 6 A 162/2010 - 263, žalobu zamítl. Vycházel z toho, že platná legislativa počítá se
zachováním vysílání na sdílených kmitočtech pro digitální vysílání. Městský soud v Praze
neshledal jako důvodnou námitku žalobkyně, že napadené rozhodnutí žalované je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaná zamítnutí žádosti odůvodnila tím,
že žalobkyní požadovaná změna licence spočívající v doplnění licenčních podmínek podmínkou
č. 38 by znamenala rozpor s licenční podmínkou č. 33, podle které je žalobce povinen
strukturovat svoje programové schéma s ohledem na možnost připojování provozovatelů
regionálního vysílání. Žalovaná v této souvislosti poukázala na licenční podmínku č. 34,
která upravuje vysílací časy provozovatelů na sdílených kmitočtech. Jestliže žalobkyni byla licence
č. 012/94 přidělena za podmínek, že bude v určitém rozsahu sdílet přidělené kmitočty
s provozovateli regionálního vysílání, lze mít důvodně za to, že pokud by tyto podmínky nebyly
naplněny, žalobkyni by licence na základě veřejného slyšení udělena nebyla. Ani pokud se jednalo
o žalobkyní namítaný rozpor s §21 odst. 5 zákona o vysílání, neshledal městský soud žalobu
jako důvodnou. Podle tohoto ustanovení žalovaná může podmínky licence změnit i v případě,
že je to nezbytné k dodržení závazků vyplývajících z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká
republika vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv,
anebo z členství České republiky v Evropské unii anebo v mezinárodních organizacích.
Žalobkyně uvedla, že důvodem pro takovýto postup žalované by měly být mezinárodní smlouvy
o ochraně investic uzavřené mezi Českou republikou a státy, ze kterých pochází společníci
žalobkyně. Licenční podmínky zaručující osobám zúčastněným na řízení možnost připojování
do vysílání žalobkyně totiž byly v platnosti od původního udělení licence, zahraničním
investorům byly tedy známy při nabývání jejich vlastnických podílů a jejich postavení nedoznalo
napadeným rozhodnutím žalované žádné změny.
[6] Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu konstatuje, že licence, která byla udělena
žalobkyni pod č. 012/94, obsahuje licenční podmínku č. 33, která stěžovatelce stanoví povinnost
strukturovat svoje programové schéma s ohledem na možnost připojování provozovatelů
regionálního vysílání.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované a osob zúčastněných na řízení
[7] Proti napadenému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost. Ve své kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně
posoudil právní otázku, neboť nesprávně aplikoval ustanovení §21 odst. 3 zákona o vysílání,
protože nerespektoval §75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále
jen „s. ř. s.“), podle nějž soud rozhoduje dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá, že napadeným rozsudkem
městského soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na pokojné
užívání majetku, právo podnikat a právo na spravedlivý proces. Poskytnutá licence k provozování
televizního vysílání je majetkovou hodnotou sui genesis ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod, a její pokojné užívání tak požívá ústavní ochrany.
Stěžovatelka pak s osobami zúčastněnými na řízení nesdílí společnou licenci k provozování
televizního vysílání, byla pouze omezena sdílením analogových kmitočtů vyhrazených pro šíření
televizního vysílání. Digitalizace vysílání představuje podstatnou změnu poměrů, a proto omezení
obsažené v licenčních podmínkách stěžovatelky pozbylo své opodstatnění. Stěžovatelka
jako soukromoprávní provozovatel televizního vysílání je povinna přizpůsobovat výkon
své činnosti jiným soukromoprávním provozovatelům televizního vysílání, ačkoli právní
i technický stav umožňuje, aby každý z těchto provozovatelů vykonával svou podnikatelskou
činnost v oboru televizního vysílání samostatně a na vlastní odpovědnost.
[8] Stěžovatelka dále argumentuje tím, že napadený rozsudek městského soudu je
nepřezkoumatelný, neboť z něj není seznatelné, jakou vazbu městský soud spatřuje
mezi zákonnými kritérii pro neudělení souhlasu se změnou licenčních podmínek, jak jsou
vymezena v §21 odst. 3 zákona o vysílání, a důvody zamítnutí žádosti stěžovatelky, které jsou
uvedeny v napadeném správním rozhodnutí.
[9] Městský soud dle názoru stěžovatelky v napadeném rozsudku nezdůvodnil, proč při svém
rozhodování vycházel ze stavu, který tu byl v době udělení předmětné licence, neboť naopak
v době rozhodování žalované (o stěžovatelčině žádosti o změnu licenčních podmínek) již osoby
zúčastněné na řízení měly možnost své vysílání provozovat zcela nezávisle na stěžovatelce.
[10] Dále stěžovatelka polemizuje ve své kasační stížnosti se závěry Nejvyššího správního
soudu vyjádřenými ve výše citovaném rozsudku ze dne 14. 9. 2011, č. j. 6 As 21/2011 - 230,
domnívá se totiž, že ve hře jsou její ústavně zaručená práva a strukturální principy právního státu,
a uvádí, že městský soud neměl následovat právní závěr Nejvyššího správního soudu,
neboť ten je protiústavní.
[11] Žalovaná ke kasační stížnosti stěžovatelky uvedla, že ji považuje za nepřípustnou,
neboť posuzovanou věcí se již Nejvyšší správní soud zabýval, když konstatoval ve svém shora
citovaném rozsudku č. j. 6 As 21/2011 - 230, že na nárocích provozovatelů regionálního vysílání
nic nemění ani přechod zemského analogového vysílání na vysílání digitální. Kasační stížnost
stěžovatelky usilující o opětovný přezkum této otázky je tak nepřípustná. Podle žalované je
však kasační stížnost rovněž nedůvodná. Městský soud zcela v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s.
posuzoval stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí, neboť se zabýval tím, že doplnění
licenčních podmínek, jak požadovala stěžovatelka, by znamenalo nemožnost plnění licenčních
podmínek č. 33 a 34 pro digitální vysílání, tedy stav, za něhož by ve veřejném slyšení žalobci
předmětná licence udělena nebyla. Městský soud pak jasně vysvětlil, že digitalizace televizního
vysílání neměla žádný vliv na podmínky licence udělené stěžovatelce, přitom respektoval závěry
Nejvyššího správního soudu vyslovené jak v již citovaném rozsudku č. j. 6 As 21/2011 - 230,
tak i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009, č. j. 6 As 17/2008 - 170,
které byly potvrzeny i Ústavním soudem ČR v rozhodnutí ze dne 4. 8. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 1697/09. Z uvedených důvodů tedy žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl, případně zamítl.
[12] Osoby zúčastněné na řízení ve svém společném vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky
uvedly, že považují kasační stížnost stěžovatelky za nepřípustnou. Osoby zúčastněné na řízení
dále poukázaly na obsah licenčních podmínek licence stěžovatelky č. 012/94, kde je uvedeno
mimo jiné, že „možnost připojení regionálních provozovatelů vyplývá z jejich platných licenčních podmínek“
a že „držitel licence bude strukturovat svoje programové schéma tak, aby v případě udělení licencí k regionálnímu
a lokálnímu televiznímu vysílání mohl poskytnout určené vysílací časy pro programy držitelů licencí
k regionálnímu a lokálnímu televiznímu vysílání“ (podmínka č. 33). Osoby zúčastněné na řízení
upozornily na to, že proti těmto stěžovatelkou tvrzeným omezením, tj. povinnosti strukturovat
své programové schéma a poskytovat určené vysílací časy provozovatelům regionálního
a lokálního televizního vysílání, obdržela stěžovatelka zcela zřejmý benefit, a to možnost využívat
kmitočty určené pro regionální a lokální televizní vysílání. Jen díky tomuto benefitu mohla
stěžovatelka dosáhnout svého stávajícího postavení na trhu. Podle osob zúčastněných na řízení
na právech a povinnostech stěžovatelky a osob zúčastněných na řízení z vzájemně provázaných
sdílených licencí nic nezměnil ani přechod z analogového na digitální televizní vysílání.
Přechodem na zemské digitální televizní vysílání se zásadně nemění udělené licence, které jsou
tzv. technologicky neutrální. Na základě získaných licencí jsou provozovatelé vysílání oprávněni
vysílat jak analogově, tak i digitálně. Princip sdílení kmitočtů je podstatnou vlastností udělených
licencí. Z uvedených důvodů tedy osoby zúčastněné na řízení navrhly, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost stěžovatelky odmítl, případně zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Přípustnost kasační stížnosti
[13] Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.), kasační
stížnost splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. Nejvyšší správní soud se s ohledem
na svůj dříve vydaný rozsudek č. j. 6 As 21/2011 - 230 zabýval tím, zda je kasační stížnost
stěžovatelky přípustná vzhledem k tomu, že v posuzované věci již zdejší soud zrušil rozsudek,
jímž městský soud vyhověl žalobě stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že žalovaná vydala
napadené správní rozhodnutí až po uplynutí zákonné lhůty, a pokud zákon s marným uplynutím
lhůty spojuje fikci, že žalovaná se změnou vyslovila souhlas, nemohla tato po uplynutí lhůty
rozhodnout tak, že souhlas neuděluje. V posuzované věci bylo tedy Nejvyšším správním soudem
již jedenkráte rozhodováno, avšak Nejvyšší správní soud se tehdy zaměřil jen na otázku,
zda mohlo být v posuzované věci použito fikce, že žalovaná se změnou licence vyslovila souhlas.
Zákonnost správního rozhodnutí vydaného žalovanou tedy ve svém prvním rozsudku městský
soud neposuzoval, proto se jí nemohl zabývat při přezkumu daného rozsudku městského soudu
ani Nejvyšší správní soud. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky je však nyní přezkoumáván
rozsudek městského soudu, jenž se zabýval zákonností napadeného správního rozhodnutí
žalované.
[14] Problematice přípustnosti opakované kasační stížnosti se věnoval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165,
publikovaném pod č. 2365/2011 Sb. NSS. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl
k tomuto závěru: „Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit
již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu opakované
kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní
pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení toho,
které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech
případu.“ Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a v souladu s usnesením rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, je Nejvyšší správní soud
v řízení o opětovné kasační stížnosti zpravidla vázán závazným právním názorem,
který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku. Přípustnost samotné opětovné
kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil.
[15] V nyní posuzované věci je tedy Nejvyšší správní soud vázán svým právním názorem,
který vyjádřil ve svém předchozím rozsudku, v němž se zabýval přípustností souhlasu žalované
se změnou licence stěžovatelky fikcí, avšak v tomto svém rozsudku neřešil výhrady, které namítá
stěžovatelka ve své nyní posuzované kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud nemohl
dospět k závěru, že se v posuzovaném případě naplnila podmínka stanovená §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. pro konstatování nepřípustnosti kasační stížnosti. Kasační stížnost stěžovatelky
je tedy přípustná.
[16] Nejvyšší správní soud za této situace přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného
rozsudku Městského soudu v Praze v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížnostní námitkou stěžovatelky spočívající
v tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu.
Tato nepřezkoumatelnost by měla spočívat v tom, že městský soud nezdůvodnil, proč vycházel
ze stavu, který tu byl v době udělení předmětné licence. Další důvod nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu pak má spočívat v tom, že městský soud nevysvětlil, jakou vazbu
spatřuje mezi zákonnými kritérii pro neudělení souhlasu se změnou licenčních podmínek, jak je
stanoví §21 odst. 3 zákona o vysílání, a důvody rozhodnutí žalované.
[18] Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsáhlou polemiku stěžovatelky se závěry městského
soudu, která čítá deset stran textu, přičemž jedna stížnostní námitka věcně výslovně směřuje
proti interpretaci §21 odst. 3 zákona o vysílání v rozsudku městského soudu (viz níže body 22
a násl.). Je tedy zřejmé, že městský soud provedl k této otázce argumentaci, s níž stěžovatelka
polemizuje, není tedy možné tvrdit, že se městský soud touto otázkou nezabýval či neuvedl
důvody svého rozhodnutí.
[19] K argumentu, že městský soud v napadeném rozsudku nerespektoval §75 odst. 1 s. ř. s.,
podle nějž soud rozhoduje dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že dospěl k závěru, že městský soud
rozhodoval dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného
rozhodnutí (viz níže body 22 a 23), proto nelze městskému soudu vytknout absenci odůvodnění,
proč tak neučinil.
[20] Ke stížnostním námitkám ústícím do tvrzení, že je napadený rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že tyto námitky
jsou nedůvodné, neboť napadený rozsudek městského soudu je řádně odůvodněn,
o čemž nejlépe svědčí dále posuzované stížnostní námitky a argumenty stěžovatelky
proti jeho závěrům.
Aplikovatelnost licenční podmínky č. 33 i na vysílání šířené digitálně
[21] Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížnostními námitkami stěžovatelky, že došlo
ke změně poměrů a že omezení stěžovatelčiny licence ve prospěch osob zúčastněných na řízení
se již na vysílání šířené digitálně nepoužije. Pod tuto stížnostní námitku spadá i tvrzení,
že městský soud nerespektoval §75 odst. 1 s. ř. s., ukládající mu rozhodovat dle skutkového
a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, neboť nepřihlédl
ke specifikům vysílání šířeného digitálně. Rovněž je možno současně zaujmout právní závěr
k námitkám stěžovatelky, že městský soud nesprávně aplikoval §21 odst. 3 zákona o vysílání.
[22] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 3. 2009, č. j. 6 As 17/2008 - 140,
(v tehdy posuzované věci byly účastníky řízení před Nejvyšším správním soudem stejné subjekty
jako v nyní posuzované věci) dospěl k následujícímu závěru: „Výlučným důvodem, pro který Rada
neudělí souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci, je zjištění, že by požadovaná změna vedla
k neudělení licence na základě veřejného slyšení. Žalovaná proto musí v řízení vedeném podle §21 zákona
o vysílání podrobit žádost o souhlas se změnou skutečností identické úvaze, jakou by provedla při rozhodování
o udělení licence k provozování televizního vysílání. Tato úprava, jež nestanoví žádná konkrétní kritéria
pro udělení souhlasu podle §21 zákona o vysílání, a pouze odkazuje na princip úvahy, kterou činí žalovaná
při veřejném slyšení při udělování licence, pak vede k závěru, že při rozhodování o žádosti podle §21 zákona
o vysílání jsou významné tytéž skutečnosti jako při rozhodování o udělení licence. Těmito skutečnostmi jsou pak
skutečnosti uvedené v §17 odst. 1 zákona o vysílání. Podle §16 odst. 4 zákona o vysílání ve veřejném slyšení
navrhnou účastníci řízení znění licenčních podmínek, které se stávají posléze licenčními podmínkami podle §18
odst. 4 zákona o vysílání. Z této právní úpravy podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy plyne, že Rada je
oprávněna zamítnout žádost o souhlas se změnou licenčních podmínek, pokud by za týchž podmínek licenci vůbec
neudělila.“
[23] Úvaha žalované v napadeném správním rozhodnutí tedy byla provedena v rámci zákonem
stanovené diskrece a není žádného důvodu, proč by napadené správní rozhodnutí či rozsudek
městského soudu byly v tomto ohledu nezákonné, pokud žalovaná ve svém rozhodnutí
přesvědčivě odůvodnila, proč v posuzovaném případě dospěla k závěru, že neposkytne souhlas
se změnou podmínek licence, protože by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného
slyšení. Ustálený názor žalované i správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu prosazuje,
že případné pokusy stěžovatelky o jednostranné zbavení se povinnosti poskytnout určené vysílací
časy pro programy držitelů licencí k regionálnímu a lokálnímu televiznímu vysílání, stanovené
jako podmínka udělení její licence pro televizní vysílání, není možno realizovat bez souhlasu osob
zúčastněných na řízení právě proto, že by taková změna vedla k neudělení licence na základě
veřejného slyšení. Aplikace uvedeného argumentu na nyní posuzovaný případ tedy nemohla být
pro stěžovatelku překvapením, výklad §21 odst. 3 zákona o vysílání pro případy bodu 33
licenčních podmínek stěžovatelky zůstává v judikatuře správních soudů neměnný.
[24] Již v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 17/2008 - 140 byla
stěžovatelka upozorněna, že „si byla vědoma, za jakých podmínek obdržela původní licenci, tj. pouze a jedině
za podmínky, že bude strukturovat své programové schéma tak, aby mohla poskytnout určené vysílací časy
pro programy držitelů licencí k regionálnímu a lokálnímu televiznímu vysílání“.
[25] V této souvislosti nelze pominout ani usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4. 8. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 1697/09, jímž potvrdil výše citované závěry Nejvyššího správního soudu: „Obecné
soudy dostatečně a detailně vysvětlily, z jakého důvodu považují námitky stěžovatelky za liché. Výklad a aplikace
příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb., včetně jejich vzájemné provázanosti, jež stěžovatelka
ve své ústavní stížnosti kritizuje, nepostrádá rozumný a logický základ, netrpí žádnými diskrepancemi
a ani jej nelze považovat za arbitrární či nerespektující požadavek spravedlnosti, pročež nebylo možno shledat
porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.“
[26] Nejvyšší správní soud se již ve své dosavadní judikatorní činnosti vyjádřil i k tomu,
že se výše uvedený výklad §21 odst. 3 zákona o vysílání použije i pro případy bodu 33 licenčních
podmínek stěžovatelky v době vysílání šířeného digitálně. Nejvyšší správní soud se zde odkazuje
na dílčí závěr, který vyjádřil ve svém výše citovaném rozsudku č. j. 6 As 21/2011 - 230,
publikovaném pod č. 2463/2012 Sb. NSS, v bodech 47 až 49. Opakovaně upozornil na to,
že v podmínkách České republiky je licence, která byla v roce 1994 udělena stěžovatelce,
ojedinělá. Byla udělena pouze stěžovatelce v daném čase, neboť se jednalo o způsob, jak umožnit
regionální vysílání, vzhledem k tomu, že se plnoformátové regionální vysílání tehdy jevilo
jako nereálné. Udělení sdílené licence tedy v dané době bylo jakýmsi ad hoc řešením problému,
a zákonodárce jej zřejmě i proto promítl do zákona velmi střídmě. Zákon o vysílání tak nijak
uceleně problematiku sdílených licencí neupravuje a nezabývá se jí ani v souvislosti s přechodem
z analogového na digitální vysílání. V původním návrhu zákona č. 235/2006 Sb., kterým se mění
zákon o vysílání a některé další zákony (sněmovní tisk č. 885/4, 4. volební období, dostupný
na www.psp.cz), jímž se zmíněný přechod realizoval, byl obsažen v čl. II bod 10, který zněl:
„Provozovatel zemského celoplošného televizního vysílání s licencí, který ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona
vysílá program analogově a je účastníkem systému sdílení kmitočtů s provozovatelem regionálního nebo místního
televizního vysílání s licencí, je oprávněn tento program digitálně vysílat samostatně a neposkytovat vysílací čas
žádnému dalšímu provozovateli televizního vysílání.“ Senát v legislativním procesu navrhl tento bod
vypustit (usnesení senátu č. 410, rovněž dostupné na www.psp.cz) a Poslanecká sněmovna tento
pozměňovací návrh schválila. Zákonodárce tak zcela jasně projevil svou vůli, aby stěžovatelka
nadále byla povinna strukturovat svoje programové schéma s ohledem na možnost připojování
provozovatelů regionálního vysílání, jak jí stanoví její stávající licenční podmínka č. 33. Nová
licenční podmínka č. 38, jejíž doplnění stěžovatelka žádá a podle které by stěžovatelka nebyla
nadále povinna umožňovat provozovatelům místního (lokálního, regionálního) vysílání
připojování jejich programů a poskytovat jim vysílací časy, je přitom s licenční podmínkou č. 33
v přímém rozporu. Doplněním podmínky č. 38 do licenčních podmínek by byla podmínka č. 33
fakticky eliminována, či by minimálně nastal stav právní nejistoty ohledně skutečných povinností
stěžovatelky a práv provozovatelů regionálního vysílání, které jsou přitom dle vůle zákonodárce
(vyjádřené výše) nesporné. Doplněním podmínky č. 38 bez souhlasu provozovatelů regionálního
vysílání, tedy osob zúčastněných na řízení, kteří mají se stěžovatelkou provázanou licenci,
by stěžovatelka navíc získala oprávnění vysílat na sdílených kmitočtech v časech, v nichž jsou
k tomu oprávněny právě osoby zúčastněné na řízení. Na těchto závěrech nic nemění ani přechod
zemského analogového vysílání na vysílání digitální. Pro analogové i digitální vysílání platí shodně
licenční podmínky licence, která byla stěžovatelce vydána v roce 1994. Z §24a odst. 1 zákona
o vysílání totiž vyplývá, že žalovaná stanoví územní rozsah digitálního vysílání v souladu se
stanoviskem Českého telekomunikačního úřadu. Ve vztahu ke stěžovatelce tak učinila
rozhodnutím ze dne 23. 11. 2005, č. j. Rz/229/05 (dostupné na www.rrtv.cz). Stěžovatelka
si pak dne 16. 1. 2007 požádala ve smyslu §142 správního řádu o určení právního vztahu,
v reakci na což žalovaná ve výroku II. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2007, č. j. cun/2176/07, určila,
že se stěžovatelka na základě rozhodnutí ze dne 23. 11. 2005, č. j. Rz/229/05, stala pro účely
čl. II. bodu 1 zákona č. 235/2006 Sb. provozovatelem vysílání s rozšířenou licencí. Původní
licence stěžovatelky (obsahující licenční podmínky č. 33 a 34) byla tedy pouze rozšířena
o oprávnění vysílat digitálně, stěžovatelce nebyla za tímto účelem vydána licence nová. Licenční
podmínky stanovící jí povinnost umožnit provozovatelům regionálního vysílání připojovat
se v určitých časech tak nadále platí, bez ohledu na změnu technologie vysílání.
[27] Stěžovatelkou kritizované závěry městského soudu tedy plně respektují dosavadní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, stejně jako příslušný text zákona i záměr zákonodárce.
Ve vztahu ke stěžovatelce se pak nemůže jednat o žádný zásah do jejích práv, neboť od samého
počátku svého podnikání si byla omezující podmínky tzv. sdílené licence vědoma
a tuto podmínku respektovala. Městskému soudu pak nelze vytýkat, že nerozhodoval
dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí,
neboť správně aplikoval dosavadní závěry judikatury Nejvyššího správního soudu i na situaci
licence rozšířené o oprávnění vysílat digitálně. Stěžovatelka nemůže vůči státu uplatňovat
nějaké další nároky pouze z toho titulu, že jí bylo státem rozšířeno její dosavadní oprávnění.
Tvrzený zásah do ústavních práv stěžovatelky
[28] Další stížnostní námitky stěžovatelky spočívají v tom, že bylo porušeno její ústavně
zaručené právo na pokojné užívání majetku, právo podnikat a právo na spravedlivý proces.
[29] Tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces již dále stěžovatelka nerozvíjí. Nejvyšší
správní soud však přesto uvádí, že je přesvědčen, že všechna procesní práva stěžovatelky byla
v průběhu správního i soudního řízení respektována, její námitky řádně zohledněny, přístup
k soudu i právo na právní pomoc zaručeno. Městský soud postupoval v souladu se soudním
řádem správním, jak bylo již výše uvedeno, respektoval §75 odst. 1 s. ř. s., neboť posuzoval
právní i skutkový stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
[30] Zásah do práva na pokojné užívání majetku spatřuje stěžovatelka v tom, že licence
k provozování televizního vysílání je její majetek siu generis a žalovaná jí do něj zasáhla tím,
že nevyhověla její žádosti o změnu licence tak, aby nadále již nebyla povinna „umožňovat
provozovatelům místního (lokálního, regionálního) vysílání připojování jejich programů a poskytovat jim vysílací
časy“ (srov. v bodě 1 tohoto rozsudku uvedený text stěžovatelkou požadovaného doplnění nové
licenční podmínky č. 38).
[31] K tomu ještě stěžovatelka dodává, že došlo k zásahu do jejího práva na podnikání,
neboť jí stávající licence stanoví povinnost přizpůsobovat výkon své činnosti
jiným soukromoprávním provozovatelům televizního vysílání, ačkoli právní i technický stav
umožňuje, aby každý z nich vykonával svou podnikatelskou činnost v oboru televizního vysílání
samostatně.
[32] Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné zabývat se v nyní posuzovaném případě tím,
zda lze licenci k televiznímu vysílání udělenou v souladu se zákonem o vysílání interpretovat
jako majetek či majetkovou hodnotu ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod. I kdyby se totiž o takovýto majetek či majetkovou hodnotu jednalo,
tak právo stěžovatelky pokojně užívat udělenou licenci pro televizní vysílání žalovaná ani soud
nikterak nezpochybňují. Předmětem správního řízení v nyní posuzované věci byl požadavek
stěžovatelky na změnu této licence, nikoli snad jakýkoliv zásah žalované do existujících práv
stěžovatelky vyplývajících z udělené licence. Předmětem ochrany vlastnického práva dle Listiny
základních práv a svobod či ochrany majetku podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod rozhodně není a ani nemůže být tvrzený nárok stěžovatelky na změnu udělené licence.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledává žádný zásah do práva stěžovatelky na podnikání
napadeným správním rozhodnutím či rozsudkem městského soudu, neboť stěžovatelčino
podnikání nebylo těmito rozhodnutími nikterak omezeno. Stěžovatelce pouze nebylo umožněno
dosavadní licenční podmínky změnit podle jejích představ. Do práv stěžovatelky nabytých dříve
žalovaná, městský soud ani Nejvyšší správní soud svými rozhodnutími nikterak nezasáhly.
Stěžovatelce nesvědčí žádné ústavní právo spočívající v tom, že stát musí vyhovět každé
její žádosti, a to zejména v případě, že pro splnění této žádosti nejsou zákonné předpoklady,
že příslušné orgány veřejné moci náležitě odůvodnily, proč této žádosti nevyhověly,
a že v posuzovaném případě jsou ve hře i případné nároky dalších osob (osob zúčastněných na
řízení).
Námitky proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu
[33] Poslední námitka stěžovatelky pak směřuje proti tomu, že se městský soud řídil právním
názorem Nejvyššího správního soudu, že v konkrétní věci nedošlo k fikci souhlasu žalované
s žádostí o změnu licenčních podmínek. Městský soud byl tímto právním názorem Nejvyššího
správního soudu vázán, proto postupoval v souladu se zákonem, pokud se tímto právním
názorem řídil. Věcně je pak tato kasační námitka stěžovatelky nepřípustná, neboť danou otázku
(existence fikce souhlasu žalované) již Nejvyšší správní soud posuzoval ve svém výše citovaném
rozsudku č. j. 6 As 21/2011 - 230.
[34] Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud shledal stížnostní námitky
stěžovatelky jako nedůvodné, respektive nepřípustné, a proto kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 in fine s. ř. s.).
IV. Náhrada nákladů řízení
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Žalovaná v řízení o kasační stížnosti úspěch měla
a náklady jí vznikly v důsledku zastoupení advokátem. Soud tedy zkoumal, zda takové náklady
byly vynaloženy důvodně (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Podle judikatury Ústavního soudu ČR
i Nejvyššího správního soudu jsou orgány veřejné moci s dostatečným materiálním a personálním
vybavením a zabezpečením schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy,
aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Soud proto žalované právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
[36] V případě osob zúčastněných na řízení Nejvyšší správní soud odkazuje na §60 odst. 5
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti městským soudem
ani Nejvyšším správním soudem uloženy nebyly, bylo v jejich případě rozhodnuto tak, že nemají
právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení taktéž nenavrhly, aby jim, z důvodů
zvláštního zřetele hodných, bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu