ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.51.2007:228
sp. zn. 6 As 51/2007 - 228
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobců: a) Ing. F. B.,
b) H. B., c) F. N., všichni zastoupeni JUDr. PhDr. Alenou Novotnou, advokátkou, se sídlem
Husova 946, Moravské Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem
Žižkova 57, Jihlava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2003,
č. j. KUJI 18511/2003 ODSH KUJIP004Y1ZM, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2006, č. j. 29 Ca 56/2004 - 138,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepři znáv á .
III. Ustanovené zástupkyni JUDr. PhDr. Aleně Novotné, advokátce, se přizn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1992,30 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou u Krajského soudu v Brně (dále také „krajský soud“) se žalobci
domáhají zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta
jejich žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru územního plánování
a stavebního řádu ze dne 25. 11. 2003, č. j. KUJI 18511/2003 ODSH KUJIP004Y1ZM. Tímto
rozhodnutím bylo v rámci odvolacího řízení potvrzeno stavební povolení Městského úřadu
Moravské Budějovice, odboru dopravy a silničního hospodářství, kterým byla povolena stavba
označená jako „Rekonstrukce povrchu místní komunikace ulice Veverkova a části ulice Peroutka
v Moravských Budějovicích“ na pozemcích p. č. 4259/1 a p. č. 4259/3 k. ú. Moravské
Budějovice.
Krajský soud se především při úvaze o věci neztotožnil s námitkou žalobců,
že při místním šetření ze dne 27. 6. 2003 porušil správní orgán povinnost součinnosti s účastníky
řízení dle §3 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), a povinnost
sepsat protokol dle §22 odst. 1 správního řádu, v němž by mohli uplatnit své požadavky.
Protokol z jednání sice pořízen být měl, tato skutečnost však nemohla v daném případě znamenat
podstatné porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé, neboť správní orgán měl k dispozici písemné námitky žalobců a těmito se při svém
postupu a v rozhodnutí řádně zabýval. Žalobci dále namítali, že stavební úřad dostatečně nezjistil
skutečný stav věci, neboť nebylo provedeno fyzické měření sporných míst. Krajský soud
konstatoval, že stavebnímu úřadu byly předloženy řádné podklady, ze které vyplývají podstatné
údaje. Zejména poukázal na §126 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona (dále jen „stavební
zákon“) s tím, že žalovaný správní orgán nepochybil, když vycházel v této věci ze stanoviska
dotčeného orgánu státní správy (zde Policie ČR, Dopravní inspektorát v Třebíči)
a tímto stanoviskem byl podle citovaného ustanovení stavebního zákona vázán. Krajský soud
se neztotožnil ani s námitkou, že by se žalobcům jednosměrným provozem a plánovaným
chodníkem značně zhoršily životní podmínky. Tyto námitky se totiž týkaly zejména otázky
umístění a provedení chodníků, nikoli samotné komunikace, jejíž rekonstrukce byla předmětem
řízení. Žalobci rovněž blíže neobjasnili, proč by se plánovaným jednosměrným provozem mělo
zvýšit riziko úrazu, námitky byly tedy shledány nedůvodnými. Prodloužení cesty motorovým
vozidlem rovněž není zneužitím vlastnického práva města Moravské Budějovice, jak uváděl
žalobce. Námitka poklesu tržní hodnoty nemovitostí žalobců nebyla uplatněna ve stavebním
řízení. Pokles hodnoty nemovitostí nebyl ani žalobci jakkoli doložen. Ve vztahu k námitce,
že stavební úřad neumožnil žalobcům vyjádřit se k podkladu pro rozhodnutí, a to k vyjádření
Policie ČR ze dne 1. 7. 2003, soud konstatoval, že toto vyjádření měl žalobce k dispozici po celé
odvolací řízení, a nelze tak dovodit podstatné porušení ustanovení o řízení. Krajský soud
proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadli žalobci a), b) a c) (dále jen „stěžovatelé“)
kasační stížností. Po shrnutí genealogie případu stěžovatelé uplatnili zejména porušení §§3
odst. 2 a 33 správního řádu, tj. povinnosti správního orgánu postupovat v řízení v součinnosti
s občany a dát jim příležitost účinně hájit svá práva, jakož i příležitost navrhovat v řízení doplnění
konkrétních důkazů. Při místním šetření 16. 6. 2003 a 27. 6. 2003 nebyla splněna povinnost
sepsat protokol dle §22 odst. 1 správního řádu, správní orgán pak nebyl při rozhodování vázán
návrhy, důkazy a vyjádřeními účastníků. Dále uplatnili okruh námitek týkajících se jejich
nevyslyšeného požadavku přeměřování šířky vozovky a rozměrů stavby. Správní orgán prvního
stupně dále nerespektoval svoji povinnost danou ustanovením §33 odst. 2 správního řádu,
když nedal stěžovateli možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům,
ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění (má se na mysli sdělení Policie ČR,
dopravního inspektorátu, ze dne 1. 7. 2003 vyžádané stavebním úřadem v reakci na námitky
účastníků řízení). Podle stěžovatelů došlo k poklesu ceny jejich nemovitostí, což lze doložit
znaleckým posudkem. Soud však odmítl určit soudního znalce k prokazování této otázky.
V závěru kasační stížnosti uplatnili stěžovatelé námitku, že stavební povolení pozbylo platnosti,
neboť stavba chodníku nebyla zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení, ani nebylo
požádáno o stavební povolení. Odkazují současně na §67 stavebního zákona s tím, že stavba
vozovky nebyla zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení. Z těchto důvodů,
které opírají o §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), navrhli stěžovatelé zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém krátkém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje
s rozhodnutím Krajského soudu v Brně a s důvody v něm uvedenými. Vzhledem k tomu,
že v kasačních stížnostech nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti, navrhl žalovaný, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109 odst. 2
a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná.
K jednotlivým kasačním námitkám Nejvyšší správní soud uvádí následující:
1. Nejprve k námitce, že při šetření 16. 6. 2003 a 27. 6. 2003 nebyla splněna povinnost
sepsat protokol dle §22 odst. 1 správního řádu.
Předně je třeba uvést, že z ústního jednání dne 16. 6. 2008 byl - oproti tvrzení stěžovatelů
- řádně sepsán protokol. V daném řízení jako celku pak bylo ze spisu zjištěno následující: ve věci
bylo řádně oznámeno zahájení stavebního řízení a uplatněna koncentrační zásada ve smyslu §61
odst. 1 stavebního zákona. Podle §61 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad oznámí zahájení
stavebního řízení dotčeným orgánům státní správy a všem známým účastníkům a nařídí ústní
jednání spojené s místním šetřením. Současně upozorní účastníky, že své námitky mohou uplatnit
nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto. Od místního šetření, popřípadě
též od ústního jednání, může stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště
a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby. Stavební úřad oznámí
účastníkům zahájení stavebního řízení nejméně 7 dní před konáním místního šetření, popřípadě
ústního jednání. Upustí-li stavební úřad od ústního jednání, určí do kdy mohou účastníci uplatnit
námitky, a upozorní je, že k později podaným námitkám nebude přihlédnuto; určená lhůta nesmí
být kratší než sedm dní. Stěžovatelům bylo oznámení o zahájení řízení spolu s příslušným
upozorněním o koncentrační lhůtě, s upuštěním od ústního jednání a místního šetření
a se stanovením 7-mi denní koncentrační lhůty doručeno dne 21. 5. 2003 a 23. 5. 2003. Námitky
proti stavbě pak stěžovatelé uplatnili v obsáhlém písemném podání dne 27. 5. 2003,
tedy v koncentrační lhůtě. K projednání námitek a připomínek bylo svoláno jednání.
Z tohoto ústního jednání dne 16. 6. 2003 byl řádně sepsán protokol, a opět v něm byly uplatněny
námitky stěžovatelů. Nutno uvést, že již tyto námitky byly vně koncentrační lhůty, a podle zákona
k nim nebylo možno přihlížet. Následně bylo k opětovnému projednání a ke konečnému
dořešení věci svoláno ještě jedno jednání na den 27. 6. 2003. Z tohoto jednání skutečně nebyl
pořízen protokol (pouze dodatečný záznam), ačkoli podle §22 správního řádu by pořízen být
měl. V daném případě se však jedná o situaci, kdy probíhalo stavební řízení, ve kterém je -
na rozdíl od obecného správního řízení - uplatněna koncentrační zásada. Její podstata spočívá
v tom, že po stanovené lhůtě již nelze uplatnit námitky, a pokud tak účastník učiní, nebude
k nim v řízení přihlédnuto. V daném případě byli stěžovatelé na tuto skutečnost v oznámení
o zahájení řízení řádně upozorněni. K námitkám, které by byly uplatněny při šetření dne
27. 6. 2003, by již stejně nemohlo být přihlédnuto. Není však navíc ani zřejmé, jakým konkrétním
způsobem mělo dojít k dotčení práv stěžovatelů. Ani v odvolání, kde mohli účastníci případné
podstatné pominuté skutečnosti uplatnit, tak ostatně neučinili. Ani ze samotné kasační stížnosti
nevyplývá uplatnění skutečností, které by měly pro meritum věci podstatnou relevanci (viz níže -
k dalším námitkám). Jakékoli reálné dotčení práv nesepsáním dalšího protokolu nelze shledat.
Pokud by účastníci uplatnili po koncentrační lhůtě námitky zásadního charakteru (tj. zejména
porušení právního předpisu), takové uplatněné skutečnosti by správní orgán musel řešit i mimo
koncentrační lhůtu (ovšem nikoli z titulu námitek, ale z titulu zákonnosti rozhodnutí). To se však
v daném případě nestalo - v odvolání (a ani v žalobě či v kasační stížnosti) nebyly uplatněny
námitky takového charakteru.
2. K okruhu námitek, které se týkají potřeby přeměřování šířky vozovky a rozměrů stavby.
K těmto námitkám je zásadní, že okruh těchto námitek nebyl rovněž uplatněn
v koncentrační lhůtě. Námitky stěžovatelů uplatněné ve lhůtě se totiž věnovaly zcela jinému
okruhu tvrzení (město namísto urychlené výměny nevyhovující kanalizace dává přednost akci
„Rekonstrukce povrchu místní komunikace ulice Veverkova a části ulice Peroutka v Moravských
Budějovicích“; požadavek na zachování oboustranného provozu má oporu v zákoně;
je soukromá věc ostatních obyvatel, když přistoupili na výstavbu chodníků a jednosměrný
provoz; výstavbou je zasaženo do bezpečného vjezdu a výjezdu těžké techniky
z jejich nemovitostí; byl vznesen požadavek na zachování obousměrného provozu apod.).
Rozhodné pak je, že součástí uplatněných námitek nebyly požadavky na přeměřování šířky
vozovky, ani zpochybňování údajů navrhované stavby. Pouze na okraj je třeba poznamenat,
že v daném případě měl stavební úřad k dispozici příslušnou projektovou dokumentaci, a tedy
dostatečné technické podklady pro své rozhodnutí.
3. Správní orgán prvního stupně dále nerespektoval svoji povinnost danou ustanovením
§33 odst. 2 správního řádu, když nedal stěžovateli možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout
jeho doplnění (má se na mysli sdělení Policie ČR, dopravního inspektorátu, ze dne
1. 7. 2003 vyžádané stavebním úřadem v reakci na námitky účastníků řízení).
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné připomenout, že mezi namítanou
protizákonností a důsledky případného vyhovění žalobě (a tedy zrušením napadeného správního
rozhodnutí), musí existovat určitý vztah proporcionality. To především znamená, že Nejvyšší
správní soud v každém případě rozhodovaném kasačním způsobem v širším slova smyslu
hodnotí napadené rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí jemu v dané věci předcházející jako celek
a k jeho zrušení by proto mohl přistoupit jen tehdy, pokud by shledal, že k porušení zákona došlo
nikoliv v zanedbatelné míře, nýbrž v intenzitě, zpochybňující zákonnost posuzovaného správního
řízení jako celku. Je tak třeba vyslovení nezákonnosti správního rozhodnutí chápat
i jako deklaraci toho, že míra pochybení správního orgánu překročila mez, již je vzhledem
k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci možno považovat
za v konečném důsledku neohrožující právem chráněné zájmy účastníků, přičemž k překročení
této meze může dojít jak jediným pochybením dostatečně závažného rázu, tak také větším
počtem relativně samostatných pochybení, jež by snad byla vnímána jako marginální sama o sobě,
ve svém úhrnu však dosahují zmíněné zásadní intenzity. K zásahu do rozhodnutí přistupuje
pak soud pouze v případě, že došlo k reálnému zásahu do práv účastníka řízení (§65 s. ř. s.).
Je třeba nejprve uvést, že předmětné vyjádření si stavební úřad vyžádal od dopravního
inspektorátu právě za tím účelem, aby jím reagoval na námitky účastníků řízení spočívající
ve zpochybnění řešení dopravní situace. Tentýž dopravní inspektorát, který byl dotazem
stavebního úřadu kontaktován, však již předtím (dne 5. 5. 2003) k věci stanovisko k řešení
dopravní situace vydal (kladné). V případě vyjádření Policie ČR ze dne 1. 7. 2003 se tedy
nejednalo o podklad, kterým by byla měněna předchozí důkazní situace - naopak - totožné
vyhodnocení situace již jednou totožný orgán k věci vydal (pouze v menší míře podrobnosti).
Nejednalo se tedy o nový důkaz ve věci, ale prakticky o opakování téhož (pouze jakožto reakce
na námitky žalobců vznesené při ústním jednání).
Pro úplnost nutno podotknout, že přinejmenším ve fázi odvolacího řízení již stěžovatelé
o předmětném vyjádření věděli a mohli se k němu vyjádřit, či proti němu brojit. Bylo totiž přímo
zmiňováno v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Po faktické stránce tedy měli možnost
uplatnit případné výhrady k tomuto sdělení v odvolání - stále ještě v rámci probíhajícího řízení,
tj. „uvnitř“ tohoto stavebního řízení. K reálnému dotčení jejich práv tedy nedošlo,
neboť s obsahem předmětného vyjádření v prvoinstančním rozhodnutí seznámeni byli a toto
(ani předcházející procesní postup) nenapadli.
4. Podle stěžovatelů došlo k poklesu ceny jejich nemovitostí, což lze doložit znaleckým
posudkem. Soud však odmítl určit soudního znalce k prokazování této otázky.
Námitka zhoršení životních podmínek spočívající v poklesu ceny nebyla v průběhu
stavebního řízení uplatněna. Stavební řízení je ovládáno zásadou koncentrace, jak již bylo
osvětleno výše, a účastníci byli v daném případě v řízení řádně upozorněni, že své námitky
a připomínky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto.
Námitka však nebyla v koncentrační lhůtě vznesena. K takové námitce již nemůže být s ohledem
na stanovenou koncentraci přihlédnuto. Pokud se navíc jedná o námitku poklesu ceny
nemovitostí žalobců tím, že se z dosavadní dvousměrné příjezdové komunikace má stát
jednosměrná, pak je nutno uvést, že taková námitka by byla ve stavebním řízení irelevantní.
Jedná se o námitku, která - i kdyby se potvrdila její případná pravdivost - nemá žádný význam
pro dané řízení. Ve stavebním řízení je totiž - zkráceně řečeno - zkoumán pouze soulad
navrhované stavby s právními předpisy (výsledkem je posouzení souladu navrhovaného
stavebně-technického provedení stavby s požadavky právních norem). Účastníci řízení mají
v řízení nárok na ochranu jejich práv. Relevantní jsou však pouze hodnoty, které jsou chráněny
právními předpisy - není přitom samozřejmě v českém právním řádu zakotvena ochrana
všech požadavků, které účastníci v řízení vznesou. Právními předpisy jsou chráněny např. otázky
zastínění, hlučnosti, odstupové vzdálenosti, souladu s územním plánem apod. Tyto prvky jsou
zakotveny v právních předpisech, jejich zkoumání v řízení je relevantní a na jejich ochranu
je právní nárok. Z žádného právního předpisu však nevyplývá právo na trvalost, stálost
a nepohnutelnost ceny nemovitostí sousedících se stavbou. S uvedeným názorem vyslovil souhlas
i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 559/08 ze dne 9. 9. 2008. Skutečnost, že soud
neustanovil k této otázce soudního znalce, tedy nebyla shledána jako vadný, či nesprávný postup
soudu.
5. K námitce, že stavební povolení pozbylo platnosti, neboť stavba chodníku nebyla
zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení, ani nebylo požádáno o stavební
povolení:
Je třeba konstatovat, že tuto námitku žalobci neuplatnili před soudem prvního stupně,
ačkoli mohli (stavební povolení nabylo právní moci 30. 12. 2003, rozhodnuto ve věci krajským
soudem bylo teprve 8. 9. 2006 - soudní řízení tedy po lhůtě 2 let od právní moci ještě probíhalo).
Takové námitky jsou pak ve smyslu §104 odst. 4 a §109 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Krajský soud
přitom v řízení o žalobě přezkoumává věc v rozsahu napadení - není povolán zkoumat další
okolnosti z vlastního podnětu. Bez vázanosti návrhem zkoumá pouze případnou nicotnost
rozhodnutí - §76 odst. 2 s. ř. s. - což je jiný právní pojem, než neplatnost. Nejvyšší správní soud
přezkoumává v řízení o kasační stížnosti správnost postupu krajského soudu - nepřezkoumává
znovu nově uplatňované okolnosti (soudy ostatně vycházejí z právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu - §75 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost Ing. F. B. a
F. N. důvodnou, a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovatelům rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim
právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé náklady ani jinak ze spisu nevyplývají, Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal.
Stěžovatelům byla k ochraně jejich zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanovena
zástupcem advokátka JUDr. PhDr. Alena Novotná. Té náleží podle ustanovení §34 odst. 8 s. ř. s.
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů. Uvedená advokátka podala dne 19. 11. 2007
vyúčtování za poskytnuté úkony právních služeb. V tomto vyúčtování požadovala odměnu
za 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení a prostudování spisu) v celkové částce 10 600 Kč
(při uplatňované částce 5000 Kč za jeden úkon právní služby a režijním paušálu po 300 Kč)
a náhradu hotových výdajů - cestovného a ztráty času. Vzhledem k tomu, že ustanovená
advokátka je plátcem DPH, uplatňuje celkovou částku ve výši 14 937 Kč. Předně je třeba uvést,
že při stanovování odměny ustanoveného zástupce se postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jak uplatňuje ustanovená advokátka. Podle §11 odst. 1
advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní služby v uvedeném
ustanovení uvedených. Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží odměna za první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven
soudem. Ustanovená advokátka však netvrdí, že se uskutečnila první porada se stěžovatelem,
což je podmínkou přiznání odměny za uvedený úkon. Studium spisu rovněž není takovým
úkonem, za který náleží odměna podle §11 odst. 1 advokátního tarifu. Ustanovená zástupkyně
stěžovatelů tak k výzvě soudu náklady nedoložila, ani z obsahu spisu nevyplývá žádný úkon
právní služby, za který by ustanovenému zástupci náležela odměna dle advokátního tarifu.
Nejvyšší správní soud tak přiznal pouze náhradu hotových výdajů na cestovné za účelem
prokázaného nahlédnutí do spisu, ve výši 974,20 Kč (přitom vycházel z údajů v technickém
průkazu a z ustanovení §157 odst. 4 a §158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce). Cestovné
tvoří náklady na benzín za ujetých 78 km x 2 mezi Moravskými Budějovicemi a Brnem a zpět,
přičemž vyhláška MPSV č. 577/2006 Sb. stanoví 28,10 Kč za jeden litr benzínu (při spotřebě
dle údajů v technickém průkazu 8,7 l na 100 km), spolu se základní částkou stanovenou
zákoníkem práce, tedy 3,80 Kč za 1 km. Konečně pak Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené
zástupkyni stěžovatele náhradu za promeškaný čas podle §14 odst. 1 písm. a) a odst.3
advokátního tarifu ve výši 700 Kč (sedm započatých půlhodin po 100 Kč strávené cestou
do místa studia spisu a zpět podle §14 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu; přitom vzal Nejvyšší
správní soud v úvahu, že cestovní doba k překonání vzdálenosti 78 km mezi oběma městy
podle veřejně dostupných elektronických plánovačů tras přesahuje nepatrně 1,5 hodiny,
i se zohledněním problémů s parkováním proto nelze předpokládat, že by doba strávená cestou
mohla činit více než 7 započatých půlhodin). Celkovou odměnu zvýšil podle §35 odst. 8 s. ř. s.
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, jíž je ustanovená zástupkyně plátcem (1992,30 Kč).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu