ECLI:CZ:NSS:2012:6.AS.53.2012:11
sp. zn. 6 As 53/2012 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milada Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, č. j. 10 A 16/2012 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce se žalobou ze dne 19. 1. 2012 domáhal toho, aby Městský soud v Praze „zakázal
žalovanému pokračovat v porušování žalobcova práva na doručení vyrozumění o stížnosti
a aby mu přikázal, aby obnovil stav před zásahem, k lednu 2011, kdy vypršela lhůta k vyřízení
tohoto podání, doručeného poštovní cestou 3. listopadu (vlastní značka MS031111/3),
a aby neprodleně vydalo rozhodnutí o vznesené otázce (správnost vyřízení stížnosti)“. Žalobu
odůvodnil tak, že podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), musí žalovaný vyřizovat podání,
jejichž obsahem je nesouhlas se způsobem vyřízení stížnosti ve věci vyřizované předsedou
krajského soudu, a poukazoval na ustanovení §172 a §173 zákona o soudech a soudcích.
Žalobce v listopadu 2011 podal stížnost na vyřízení stížnosti na vadný rozvrh práce a na údajné
zasahování předsedy Okresního soudu ve Strakonicích do řízení. Žalobce ale nebyl vyrozuměn
předsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích o výsledku přešetření jeho stížnosti. Žalobce
proto tvrdil, že má právní zájem na prošetření způsobu vyřízení jeho stížnosti, protože okresní
soud dodnes používá vadný rozvrh práce a doručuje žalobci písemnosti nepředvídatelným
způsobem, přičemž do jednotlivých řízení nezákonně zasahuje předseda tohoto soudu.
[2] Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2012, č. j. 10 A 16/2012 - 6, vyzval žalobce
k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Usnesením ze
dne 20. 2. 2012, č. j. 10 A 16/2012 - 9, městský soud dále vyzval žalobce k předložení listin,
kterých se dovolával ve své žalobě ze dne 19. 1. 2012.
[3] Podáním ze dne 8. 2. 2012 žalobce žádal o osvobození od soudních poplatků.
[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2012, č. j. 10 A 16/2012 - 14, žalobci
nepřiznal osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění popsal žádost stěžovatele
o prošetření rozvrhu práce Okresního soudu ve Strakonicích. Městský soud konstatoval,
že žalobce nemá dostatečné finanční prostředky, přesto však žalobci nepřiznal osvobození
od soudních poplatků, neboť podle jeho názoru žalobce zneužívá toho, že byl v minulosti
od soudních poplatků osvobozován. Zvláštní důvod pro nepřiznání osvobození od soudních
poplatků městský soud shledal v povaze sporů, které žalobce před správními soudy vede.
Městskému soudu je přitom z jeho činnosti známo, že žalobce vede řadu sporů s veřejnými
institucemi ohledně zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Tyto spory
přitom nejsou podle závěru městského soudu takového charakteru, aby měly vztah k podstatným
okolnostem žalobcovy životní sféry, neboť se ani nepřímo netýkají žalobcova majetku,
jeho životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Žalobcovy spory jsou vyvolány
jeho zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Městský soud neshledal důvod
pro to, aby náklady na vedení takových sporů za žalobce nesl stát. Osvobození od soudních
poplatků podle městského soudu nemá vést k tomu, aby nemajetné osoby vedly spory
podle své libosti, nýbrž má zajistit, aby tyto osoby v případě, kdy je na místě, aby soudní spor
vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), mohly i přes nedostatek
finančních prostředků soudní spor vést. Městský soud v Praze odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, a uvedl, že je nutné vždy zvážit
okolnosti každého sporu. Na jednu stranu právo na informace městský soud považuje za účinný
nástroj ke kontrole orgánů veřejné moci, na druhou stranu městský soud nepřehlédl, že výkon
tohoto práva mající kverulační či zjevně šikanózní charakter paralyzující povinný subjekt může
popřít smysl a účel tohoto práva. Jeden z nástrojů bránící těmto negativním důsledkům městský
soud spatřoval v tom, že takovému žalobci není přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Městský soud dále uvedl, že důvodem pro odklon od stávajícího přístupu, kdy stěžovateli
opakovaně přiznával osvobození od soudních poplatků, je narůstající počet jím vedených sporů
a jeho samoúčelný postup v těchto řízeních nesvědčících o tom, že se snaží o vyřešení sporu,
když zpochybňuje i dílčí úkon správního orgánu nebo správního soudu.
II. Kasační stížnost
[5] Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012, č. j. 10 A 16/2012 - 14,
žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil kasační stížností ze dne 31. 7. 2012, ve které tvrdil,
že městský soud necituje jediné žalobní tvrzení. Stěžovatel dále poukazoval na to, že městský
soud přehlédl skutečnost, že daný případ se týká sporu vyvěrajícího ze zákona o soudech
a soudcích, nikoli ze zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel se dále dovolával
dikce zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), podle které lze nepřiznat osvobození od soudních poplatků jen tehdy, pokud je návrh
zjevně neúspěšný, nikoli z důvodu „povahy sporů“, jak uvádí městský soud. Městský soud
stěžovateli nevysvětlil, které ustanovení právního předpisu mu právní domáhat se ochrany
před zásahem žalovaného. Stěžovatel nesouhlasí s použitím obratu „životní sféra“,
neboť se nejedná o žalobu na ochranu osobnosti. Stěžovatel rovněž rozporuje odkaz městského
soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se dle jeho závěru týkal jiné věci,
je nesprávný a navíc není právně závazný pro další případy. Městský soud rovněž stěžovateli
neobjasnil, v čem je předmětný spor samoúčelný. Na závěr stěžovatel uváděl, že městský soud
jej nesprávně poučil o možnosti podat kasační stížnost, která však podle jeho názoru není
přípustná, z důvodu nespravedlivosti procesu před městským soudem však požadoval zásah
Nejvyššího správního soudu.
[6] Vyjádření žalované nebylo vyžadováno s ohledem na skutečnost, že se jedná o kasační
stížnost směřující proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků,
tudíž se z povahy věci týká výlučně právní sféry stěžovatele – srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 72/2009 - 144.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou (ustanovení §102 s. ř. s.), opírá se o důvody uvedené v ustanovení §103
s. ř. s., a není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[8] Na okraj pak Nejvyšší správní soud ještě uvádí, že stěžovatelův názor o nepřípustnosti
kasační stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je nesprávný.
Soud zde odkazuje na svou rozhodovací praxi (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), podle které rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nelze
podřadit pod rozhodnutí podle ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení), neboť tímto rozhodnutím se rozhoduje o podstatném
procesním právu účastníka řízení. Stěžovatel byl o přípustnosti kasační stížnosti opakovaně
a řádně poučován, svého práva podat kasační stížnost ostatně hojně využívá (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 - 22, z poslední doby
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143), ačkoli tvrdí,
že kasační stížnost proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků není přípustná.
[9] Nejvyšší správní soud v posuzované věci nepožadoval zaplacení soudního poplatku
ani zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního
přezkumu usnesení, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, by totiž trvání
na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení znamenalo
jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37).
[10] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Námitkami kasační stížnosti se bude zdejší soud zabývat v pořadí, v jakém byly uvedeny
v rekapitulační části tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neoznačil,
pod které důvody ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s. podřazuje své kasační námitky, zdejší soud
je posoudí podle jejich obsahu (srov. usnesení zdejšího soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne
18. 3. 2004). Stěžovatelovu kasační argumentaci Nejvyšší správní soud podřazuje pod kasační
důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel dovozuje nezákonnost
rozhodnutí Městského soudu v Praze o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
[11] Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je dán, pokud soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní
předpis (normu), než který na věc dopadá, nebo pokud byl soudem sice aplikován správný právní
předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci.
[12] Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení Městského soudu v Praze
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Vedly ho k tomu následující úvahy:
[13] Poukazuje-li stěžovatel na to, že městský soud necitoval žalobní tvrzení, musí Nejvyšší
správní soud konstatovat, že v napadeném usnesení se městský soud zabýval procesní otázkou,
tj. zda lze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli. Meritorní otázkou,
tj. zda je žalovaný nečinný a žaloba důvodná, se proto městský soud za dané procesní situace
nemohl zabývat, neboť by tím nahrazoval - po vyřešení podmínek řízení - v budoucnosti
případně vydaný rozsudek. Citování jednotlivých žalobních tvrzení by pro posouzení procesní
otázky nemělo jakýkoli význam.
[14] Dovolává-li se stěžovatel toho, že jeho žaloba ze dne 19. 1. 2012 se týká zákona
o soudech a soudcích, nikoli zákona o svobodném přístupu k informacím, jak uvedl městský
soud, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že městský soud ne zcela přesně uchopil předmět
řízení. Jak totiž vyplývá z žaloby stěžovatele ze dne 19. 1. 2012, stěžovatel se výslovně dovolával
zákona o soudech a soudcích ohledně nevyřízení jeho podání. Nejvyšší správní soud si ale ověřil,
že v předmětném podání z 29. 10. 2011, které nebylo dle názoru stěžovatele žalovaným vyřízeno
a jež na výzvu městského soudu stěžovatel dodatečně předložil, stěžovatel „požadoval přešetření
činností Okresního soudu ve Strakonicích ohledně jím vyžadovaných informací, neboť ty neměly být stěžovateli
dodány v důsledku pokynu předsedy okresního soudu, čemuž se stěžovatel brání žalobou“. Za situace,
kdy stěžovatel běžně používaným termínům přiřazuje zcela odlišný význam (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143), kdy nelze zcela
bezpečně určit příslušný typ žalobního řízení, jež hodlá stěžovatel iniciovat (v posuzovaném
případě by se mohlo jednat jak o žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,
tak i o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního
orgánu s ohledem na formulaci petitu – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197), kdy v jediném podání se stěžovatel vyjadřuje ke zcela
rozličným právním otázkám (např. v podání ze dne 29. 10. 2011 se dovolává postupu
jak podle zákona o soudech a soudcích, tak i podle zákona o svobodném přístupu k informacím),
by bylo zrušení napadeného usnesení městského soudu ryze formalistické, zvláště když městský
soud dospěl ve vztahu ke stěžovateli ke správným závěrům a předmět řízení alespoň zčásti
zachytil. Za takového situace naopak Nejvyšší správní soud považuje za správné úvahy
městského soudu vhodným způsobem doplnit či korigovat – přiměřeně usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75.
[15] V posuzovaném případě stačí podle názoru Nejvyššího správního soudu nad rámec
odůvodnění obsaženého v napadeném usnesení městského soudu uvést, že stěžovatelova stížnost
se týkala rovněž zákona o soudech a soudcích, přičemž z podání stěžovatele ze dne 29. 10. 2011
(stížnost adresovaná žalovanému) vyplývá, že je vedeno snahou stěžovatele vyvolat jakékoli řízení
buď u správního orgánu, nebo případně následně u správního soudu, jak se tomu stalo
i v posuzovaném případě, přičemž stěžovatel je veden potřebou ověřit si správnost fungování
veřejné správy neustálým vršením různých podání, přípisů a žalob. Nejvyšší správní soud
v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012,
č. j. 6 As 14/2012 - 14, podle něhož „se stěžovatelem je nutno souhlasit v tom, že má právo bránit se
krokům správního orgánu, resp. správního soudu. Ale tato obrana práv musí být podle názoru Nejvyššího
správního soudu smysluplná v tom směru, aby byla efektivní a sloužila k racionální změně jeho právní sféry.
Pokud stěžovatel brojí proti jakémukoli úkonu žalované nebo správního soudu, ačkoli mu tímto úkonem bylo
materiálně vyhověno (bez ohledu na to, že i proti takovému rozhodnutí mu formálně svědčí právo podat správní
žalobu, resp. kasační stížnost), nelze hovořit o efektivitě a smysluplnosti počínání stěžovatele v řízení
před žalovanou nebo před správním soudem. Jinými slovy Nejvyšší správní soud nepovažuje za správný
takový postup, který volí stěžovatel, když proti jakémukoli úkonu brojí návrhy na zahájení řízení, resp. kasační
stížností, s argumentací, že tak naplňuje své ústavní právo přístupu k soudu a právo domáhat se přezkumu
úkonu správního orgánu. Soudní přezkum a řízení o kasační stížnosti nemá sloužit podle závěru Nejvyššího
správního soudu k tomu, aby si účastník řízení „ověřoval správnost“ rozhodnutí správního orgánu, resp. správního
soudu, ale k účinnému domáhání se obrany před nezákonným rozhodnutím správního orgánu, resp. správního
soudu, a k nápravě takového stavu. Postup stěžovatele, kterým se domáhá „ověřování správnosti“ lze doložit
i na předmětné žalobě ze dne 26. 4. 2010 směřující proti druhému rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2010,
č. j. 1030/10. Tímto rozhodnutí žalovaná nezprostila určeného advokáta jeho povinností vyplývajících
z předchozího rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2010, č. j. 799/10 (žalobně též napadeného),
tudíž toto rozhodnutí se nemohlo jakýmkoli způsobem negativně projevit na právní sféře stěžovatele,
protože pouze potvrdilo stav nastolený předcházejícím rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2010, č. j. 799/10,
o určení advokáta. Efektivní a smysluplnou obranu veřejných subjektivních práv podle Nejvyššího správního soudu
nepředstavuje postup stěžovatele, který po žalované požaduje určení advokáta pro zastupování v řízení (většinou
pro řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem), proti vyhovujícímu rozhodnutí žalované podává žalobu,
přičemž vůči jakémukoli rozhodnutí správního soudu brojí opravnými prostředky (různě stěžovatelem
označenými). Proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu následně podává ústavní stížnost k Ústavnímu
soudu, přičemž k zastupování v řízení žádá žalovanou o určení advokáta. I proti tomuto určení dalšího advokáta
brojí žalobce další žalobou ke správnímu soudu. Toto „řetězení“ správních a soudních řízení lze dokumentovat
na následujícím případě. Rozhodnutím žalované ze dne 6. 3. 2008, č. j. 519/08, byl stěžovateli určen advokát.
Proti tomuto rozhodnutí žalované brojil žalobou ze dne 7. 4. 2008. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne
1. 9. 2009, č. j. 10 Ca 186/2009 - 62, nebylo žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze brojil stěžovatel kasační stížností, která byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. 3 Ads 108/2009 - 82.
Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 656/10. K zastupování v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním
soudem stěžovatel žádal žalovanou o určení advokáta. Rozhodnutím ze dne 10. 3. 2010, č. j. 611/10, žalovaná
určila stěžovateli advokáta JUDr. Ing. Jana Kotila. Následným rozhodnutím ze dne 6. 4. 2010, č. j. 900/10
toto určení žalovaná zrušila. Obě rozhodnutí stěžovatel napadl dalšími správními žalobami – věci jsou zapsány
nyní u Městského soudu v Praze pod spisovými značkami 7 A 74/2010, 7 A 130/2011. Usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 7 A 130/2011 - 70, je napadeno další kasační stížností stěžovatele
ze dne 5. 12. 2011, věc je vedena před zdejším soudem pod sp. zn. 2 As 26/2012. Účelovost postupu stěžovatele
v řízeních před krajským soudem dokládá i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, v rámci kterého byl popsán přístup stěžovatele, jenž napadal i usnesení Krajského
soudu v Brně, jímž byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků s argumentací (stěžovatel v dané věci podal
celkem pět kasačních stížností proti 9 rozhodnutím krajského soudu), že o osvobození od soudních poplatků
v daném řízení v minulosti nepožádal, ačkoli dalším podáním osvobození od soudních poplatků sám požadoval.
Nejvyššímu správnímu soudu z jeho rozhodovací činnosti ve vztahu ke stěžovateli a Krajskému soudu v Brně
je přitom známo, že stěžovatel v jiných řízeních brojil proti tomu, aby byl vyzýván k úhradě soudních poplatků,
ačkoli předtím v jiných řízeních dokládal různá podání o své špatné majetkové situaci, na základě
nichž by mu mělo být podle jeho názoru přiznáváno osvobození od soudních poplatků automaticky bez toho,
aby pro každé řízení musel svou majetkovou situaci dokládat. Poukazuje-li stěžovatel v rámci kasační stížnosti
na vady doručování, proti kterým má právo se bránit, nemůže ani s tímto Nejvyšší správní soud souhlasit.
Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel s doručováním správními soudy
nesouhlasí a podává námitky neúčinnosti doručení, které jsou krajskými soudy shledány jako nedůvodné,
proti čemuž stěžovatel brojí dalšími kasačními stížnostmi, které jsou nepřípustné - srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 68/2011 - 48. Např. v usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 6. 12. 2011, č. j. 5 A 294/2011 - 42 (jímž rovněž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození do soudních
poplatků a proti němuž stěžovatel také brojil kasační stížností, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 3. 2012, č. j. 6 As 10/2012 - 16) bylo popsáno, že stěžovatel trvá na nesprávnosti
doručení písemnosti, ačkoli ta mu byla následně doručena správně. Nejvyšší správní soud stěžovateli neupírá
možnost bránit se proti nesprávnému doručování, obranu stěžovatele však neshledává účelnou a smysluplnou
v případě, kdy mu zásilka byla následně správně doručena, jak ostatně připouští stěžovatel ve své argumentaci
v podání ze dne 30. 12. 2011. Totožnou argumentaci zaujímá Nejvyšší správní soud ke stanovisku stěžovatele
o tom, že může požadovat nařízení jednání, na které se potom z důvodu své majetkové situace nedostaví,
přičemž žádá o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že stěžovateli svědčí právo účasti
na jednání soudu a že mu svědčí právo souhlasit s tím, aby bylo od jednání soudu upuštěno. Ani toto právo
však nelze chápat pouze formálně bez ohledu na okolnosti případu. Účastník řízení, kterému tato práva náleží,
musí podle názoru Nejvyššího správního soudu uvážit, jestli bude na jednání trvat a v tom případě
se ho i účastnit, anebo nikoli. Pokud však stěžovatel trvá na nařízení jednání, ačkoli již při podání své žádosti ví,
že se jednání nebude z důvodu své nemajetnosti účastnit, nesvědčí to ve smyslu výše uvedeného o smysluplném
uplatňování tohoto práva. Stejný závěr Nejvyšší správní soud zaujímá i ve vztahu ke stěžovatelovým opakovaným
návrhům na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť stěžovatel tento institut zneužívá k tomu,
aby o jeho věci a různých návrzích bylo přednostně rozhodováno bez ohledu na to, zda v řízení skutečně
k nějakému průtahu došlo či nikoli.“
[16] V posuzovaném případě se podle názoru Nejvyššího správního soudu jedná o obdobný
případ formálního uplatňování práva kverulačního typu, neboť stěžovatel postupně vršením
různých podání u různých orgánů veřejné moci podle zákona o soudech a soudcích, případně
jiných právních předpisů, mj. brojí proti rozvrhu práce Okresního soudu ve Strakonicích,
ačkoli rozvrh práce samotný není napadnutelný žalobou podle ustanovení §65 s. ř. s. –
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012 - 28. Podáním
ze dne 29. 10. 2011 rovněž stěžovatel obchází příslušné opravné prostředky předvídané
procesními předpisy dopadajícími na dané řízení, neboť stěžovatel brojí proti tomu,
že v jeho věcech je údajně rozhodováno podle pokynu předsedy Okresního soudu
ve Strakonicích.
[17] Brojí-li stěžovatel proti tomu, že městský soud mu podle jeho názoru nesprávně
v rozporu s právním řádem nepřiznal osvobození od soudních poplatků a že je mu bráněno
v přezkumu tvrzeného zásahu, musí Nejvyšší správní soud trvat na závěr obsažených v rozsudku
zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66 (jehož účastníkem byl rovněž
stěžovatel, přičemž jeho ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem
odmítnuta usnesením ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 490/12), podle kterého „příjem nejméně
72 000 Kč za rok, tj. cca 6000 Kč za měsíc, lze zpravidla považovat za příjem pohybující se při spodní hranici
příjmu, u něhož zásadně nelze uvažovat o osvobození od soudních poplatků dosahující v jednotlivém případě výše
dvou či tří tisíc Kč. Nelze tedy říci a priori, že u takového příjmu je osvobození od soudního poplatku vyloučeno,
avšak na druhé straně nelze bez dalšího ani mít za to, že u tohoto příjmu má být osvobození (za splnění dalších
podmínek) přiznáváno. Posouzení bude zpravidla záležet na dalších rozhodných okolnostech. Těmi jsou v případě
stěžovatele zejména zdroj příjmů (dávky poskytované státem v hmotné nouzi) a okolnost, že tyto dávky jsou
v určité míře účelově určeny, a to na úhradu bydlení stěžovatele a jeho obživu. Současně stěžovatel jako osoba
invalidní ve třetím stupni (dříve plně invalidní) má minimální možnost zvýšit si svůj příjem vlastní prací. Není
rovněž patrné, že by disponoval jakýmkoli významnějším majetkem. Kombinace výše uvedených okolností
by zásadně měla vést k závěru opačnému, než k jakému dospěl krajský soud, tj. že stěžovateli osvobození
od soudních poplatků, byť třeba jen zčásti, přiznat. U stěžovatele však existují zvláštní okolnosti, jež vedou
k závěru, že v jeho případě, je namístě výjimečně využít oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození od soudních
poplatků mu výjimečně nepřiznat. Takové okolnosti zohlednil i krajský soud, byť to vyjádřil poněkud zavádějícím
způsobem tak, že „(s)právní soudnictví nemůže být fórem, na kterém se budou (bezplatně) projednávat spory
začasté soukromého původu“. Tímto zvláštním důvodem k odepření osvobození od soudního poplatku je povaha
sporů, které stěžovatel před správními soudy v poslední době v mnoha případech vede. A k nim patří
i projednávaná věc. Krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu je z jejich úřední činnosti známo,
že stěžovatel vede s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které často pokračují jako spory soudní. V dané
věci se jedná o spor týkající se žádosti stěžovatele o poskytnutí pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce
č. 12/03. Stěžovatel se se žádostí obrátil na Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích. Podobného
rázu jsou i jiné spory stěžovatele projednávané Nejvyšším správním soudem i soudy krajskými. Tyto spory
přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry.
Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí.
Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.
Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí
v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je
zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních
poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně
spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě,
aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků
nebránil v účinné soudní ochraně. Takovou povahu však předmětný spor nemá. Jde o poskytnutí pokynu obecné
povahy nejvyššího státního zástupce, přičemž ze žádných okolností neplyne, že by stěžovatel měl důvod vztahující se
k jeho životní sféře, aby si uvedený dokument vyžádal. Stěžovatel má jistě právo snažit se takový dokument
získat, avšak za existujících konkrétních okolností, z nichž je patrné, že předmětný spor nespadá do kategorie
těch, které se týkají jeho životní sféry, je na místě mu výjimečně osvobození od soudních poplatků odepřít. Nejvyšší
správní soud podotýká, že vyslovený právní názor nelze v žádném případě vykládat v tom smyslu, že by spory
týkající se svobodného přístupu k informacím měly být pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků
vnímány jako spory častěji než jiné nespadající do kategorie sporů týkajících se životní sféry účastníků.
Takové zobecňování nelze činit a každý spor je z tohoto hlediska nutno posuzovat přísně individuálně. Nicméně
právě v oblasti svobodného přístupu k informacím je třeba, aby byly pečlivě zvažovány všechny aspekty
tohoto ústavně zaručeného základního práva, jelikož jde o právo požadovat od povinných subjektů určitou činnost,
a to zásadně bezplatně a v relativně krátkých lhůtách, což je může za určitých výjimečných okolností významně
zatížit. Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup
k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné
a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně
však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci
z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých
okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů,
jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí
být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých
okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků. “
[18] Od této argumentace Nejvyšší správní soud nemá důvodu odchýlit se ani v posuzované
věci, protože je přiléhavá i pro stěžovatelovu kasační stížnost ze dne 31. 7. 2012. Z výše
citovaného rozhodnutí ostatně vycházel Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud
přitom považuje za správné, pokud krajské soudy vycházejí v obdobných případech z dřívějších
rozhodnutí, které samy vydaly, nebo pokud se odvolají na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, neboť je tím naplňována zásada rovného zacházení a legitimního očekávání.
[19] Jak totiž Nejvyšší správní soud v případě stěžovatele nesčetněkrát uvedl, správní soudy
jsou vázány svou rozhodovací praxí – ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu srov. ustanovení
§17 odst. 1 s. ř. s., podle kterého se musí věc předložit rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu, pokud senát Nejvyššího správního soudu dojde k právnímu názoru odlišnému
od právního názoru dříve zaujatého Nejvyšším správním soudem. Vázanost judikaturou
(ustálenou rozhodovací praxí) však není absolutní, tj. soud se může od ní odchýlit, ovšem
pouze za situace, kdy toto náležitě odůvodní. V nyní řešeném případě však Nejvyšší správní soud
neshledává jakýkoli důvod odchýlit se od právních závěrů učiněných v rozsudku zdejšího soudu
ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, neboť dopadají na tu část předmětu řízení týkající se
zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž na tomto závěru nemůže ničeho
zpochybnit ani argumentace stěžovatele obsažená v kasační stížnosti.
[20] Jak Nejvyšší správní soud v případě stěžovatele uvedl již v rozsudku ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 - 22, plní soudní poplatky rovněž i regulační funkci v tom smyslu, že mají
omezit podávání neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů. Nepřiznáním osvobození
od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu v případě sporů
ohledně jeho práva na informace a práv vyplývajících ze zákona o soudech a soudcích,
rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní legitimace (neboť ta by byla řešena v usnesení
o odmítnutí návrhu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.), ani není zkoumáno,
zda stěžovatelem tvrzený zásah podléhá soudnímu přezkumu či nikoli, ale je pouze vysloveno,
že pokud stěžovatel hodlá užívat svého práva na přístup k soudu takovým způsobem, že brojí
všemi možnými prostředky proti jakémukoli úkonu správního orgánu bez ohledu na to,
aby zvážil smysluplnost a důvodnost svého počínání, je na místě trvat na tom, aby se podílel
na úhradě nákladů spojených s vedením takového sporu, které musí být státem vynaloženy,
prostřednictvím hrazení soudních poplatků.
[21] Ačkoli ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. sice hovoří o tom (jak správně upozorňuje
stěžovatel), že osvobození od soudních poplatků nelze přiznat v případě zjevně neúspěšných
návrhů, stěžovatel však přehlíží, že judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66) vztahující se
k stěžovateli stanovila, že je na místě pečlivě zvažovat otázku charakteru a množství jím vedených
sporů, neboť osoby nemající dostatek finančních prostředků nemají institut osvobození
od soudních poplatků zneužívat k vedení sporů dle své libosti. Pokud tedy určitá osoba vede
desítky až stovky různých sporů, které se nedotýkají podstatných okolností její životní sféry,
protože se ani nepřímo netýkají jejího majetku, životních podmínek či jiných podobných
záležitostí, ale vyvěrají z jejího abnormálně zvýšeného zájmu o fungování veřejných institucí, je
na místě, aby taková osoba nesla náklady takového řízení v podobě povinnosti platit soudní
poplatek.
[22] Nejvyšší správní soud ze své vlastní evidenci (neboť každý soud musí vést spisovou
službu v souladu se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů) zjistil, že stěžovatel byl nebo je účastníkem
přibližně 80 sporů vedených před zdejším soudem týkajících se práva na přístup k informacím
(celkově je přitom stěžovatel účastníkem přibližně 520 řízení vedených před Nejvyšším správním
soudem). Celkově k datu rozhodování této věci bylo vedeno nebo je vedeno před Nejvyšším
správním soudem cca 650 sporů týkající se práva na informace. Z toho vyplývá, že řízení vedená
stěžovatelem tvoří přibližně 10% nápadu Nejvyššího správního soudu ohledně sporů týkajících se
práva na informace.
[23] V případě takto abnormálně zvýšeného zájmu stěžovatele o informace je nutné zvažovat
jeho právo na informace a zájem na kontrole veřejné moci na straně jedné, na druhou stranu je
však nutné přihlédnout ke smysluplnosti jednotlivých sporů a k neúměrným počtům žádostí
stěžovatele o informace, které povinné subjekty dle zákona o svobodném přístupu k informacím
jsou schopny zahltit. Při rozhodování o nepřiznání osvobození od soudních poplatků v daném
případě stěžovatele podle Nejvyššího správního soudu převáží to, že jeho žádost o informace
popsaná městským soudem se nedotýká podstatných okolností stěžovatelovy životní sféry
(neboť stěžovatel požaduje prošetření poskytování blížeji nespecifikovaných informací –
viz. podání ze dne 29. 10. 2011) a že vede neúměrný počet takovýchto sporů vyvolaných
jeho zájmem o veřejné záležitosti.
[24] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem městského soudu a závěrem
obsaženým v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, o tom,
že osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést
bezplatně spory podle své libosti, nýbrž že má zajistit, aby v případech, kdy nemajetné osoby mají
důvod vést soudní spor, protože jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry, nedostatek
finančních prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Stěžovatel s tímto závěrem
ve své kasační stížnosti ze dne 31. 7. 2012 nesouhlasí, ale nepředkládá zdejšímu soudu
jakékoli argumenty o tom, že se věc dotýká jeho životní sféry, tj. že se jedná o věc
pro něj při objektivním pohledu životně důležitou, a že je na místě, aby mu bylo přiznáno
osvobození od soudních poplatků.
[25] Stěžovatel podle názoru Nejvyššího správního soudu nereflektuje skutečnost, že soudní
řízení vedená podle s. ř. s. nepředstavují pokračování řízení vedená před správními orgány.
Pokud např. v souladu s ustanovením §17 zákona o svobodném přístupu k informacím mohou
povinné subjekty požadovat pouze náhradu nákladů spojených s pořízením kopií, opatřením
technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli včetně mimořádně rozsáhlého
vyhledávání informací, nemá tato otázka jakýkoli vliv na povinnost platit soudní poplatek za daný
typ soudního řízení. Tím, že správní soudy trvají na placení soudních poplatků, případně
rozhodují o osvobození od soudních poplatků, resp. neosvobození od soudních poplatků,
postupují v souladu s právní úpravou regulující průběh soudního řízení před správními soudy
a nezakazují stěžovateli domáhat se jeho práv v případě jeho žádostí o informace nebo práv
podle zákona o soudech a soudcích. Otázka placení soudního poplatku patří mezi jednu
z podmínek řízení, která musí být vyřešena před meritorním vyřešením věci. Při řešení této otázky
se proto správní soud nevyjadřuje k důvodnosti žaloby ani neukončuje řízení z procesního
důvodu (odmítnutí návrhu např. z důvodu nedostatku aktivní legitimace navrhovatele, soudní
výluky).
[26] Jak bylo stěžovateli vysvětleno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 3. 2012, č. j. 6 As 11/2012 - 21, byť stěžovateli formálně svědčí určité právo (např. podat
žalobu nebo kasační stížnost), neznamená to, že mu musí být soudem meritorně vyhověno,
resp. že správní soud nebude trvat na splnění všech podmínek řízení. Pokud stěžovatel uplatňuje
svá práva tím způsobem, že žádá poskytnutí velkého množství informací, které neurčitým
způsobem vymezí, že nereflektuje příslušné postupy a výzvy správního orgánu, případně
že odmítá vzít na vědomí, že rovněž za poskytnutí informací lze požadovat úhradu oprávněných
nákladů v souladu s ustanovením §17 zákona o svobodném přístupu k informacím,
a pokud proti jakémukoli úkonu správního orgánu stěžovatel podává „různě označené“ opravné
prostředky, případně žaloby, nelze než uzavřít, že stěžovatel vede „spory pro spory“,
přičemž Nejvyšší správní soud považuje za spravedlivé, aby takové spory, které má stěžovatel
právo vést, vedl s vědomí nákladů řízení v podobě soudních poplatků. Ostatně v daném případě,
kdy stěžovatel tvrdí, že nebyla Ministerstvem spravedlnosti vyřízena stížnost na předsedu
Krajského soudu v Českých Budějovicích, nepřipadá v úvahu postup zvolený stěžovatelem,
tj. podání správní žaloby, ale je na místě domáhat se vyřízení stížnosti v rámci Ministerstva
spravedlnosti.
[27] Není proto naplněn stěžovatel uplatněný kasační stížnost podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[28] těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení městského soudu
v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
IV. Náklady řízení
[29] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému pak podle obsahu soudního spisu
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu