ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.56.2004
sp. zn. 6 As 56/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: O. T., zastoupen JUDr. Vladimírem Stárkem, advokátem, se sídlem Týn 12, Praha
1, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem nám. Republiky 1, Plzeň, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2004, č. j. 57
Cad 15/2003 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př iznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 6. 2003, č. j. Vnitř./835/03, které nabylo právní
moci dne 3. 7. 2003, bylo zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 3, Komise k projednávání přestupků (dále jen
správní orgán I. stupně) z 21. 5. 2003, č. j. RP 461/02, kterým byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupku proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), tím, že dne
11. 4. 2002 před vysokoškolskými kolejemi v P., M. 20, v opilosti poškodil tři osobní
automobily tím, že jim ulámal pravá zpětná zrcátka, čímž způsobil držitelům
těchto automobilů škodu nejméně 4900 Kč. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta
v částce 5 000 Kč a povinnost nahradit státu náklady řízení částkou 500 Kč, vše ve lhůtě
do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Dále byla žalobci uložena povinnost k náhradě škody,
a to poškozeným L. F. v částce 2937 Kč, T. B. 281 Kč, Ing. L. B. 1690 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou se domáhal jeho zrušení
pro nezákonnost, s odkazem na §20 zákona o přestupcích, neboť dne 11. 4. 2003 uplynula
prekluzivní lhůta jednoho roku ode dne, kdy došlo k jednání, které zakládalo skutkovou
podstatu projednávaného přestupku. Správní orgán I. stupně však rozhodl ve věci 24. 6. 2003,
kdy již nebylo možno takové jednání jako přestupek projednat. Postoupení správního spisu
k vyjádření Okresnímu státnímu zastupitelství k vyjádření, zda se jednalo o přestupek
nebo o trestný čin, není zahájením trestního řízení. Pokud šlo o odbornou otázku zjištění výše
škody, správní orgán se správně obrátil na soudního znalce. Tyto dotazy jsou však bez právní
relevance vzhledem k běhu jednoleté prekluzivní lhůty. Závěr o přerušení běhu prekluzivní
lhůty nemá oporu v provedených důkazech a zjištěném skutkovém stavu.
Krajský soud žalobu rozsudkem blíže označeným v záhlaví zamítl a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval:
Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán I. stupně dne 7. 6. 2002 a dne 2. 10. 2002
tuto věc, kterou měl projednat jako přestupek, postoupil Okresnímu státnímu zastupitelství
Plzeň - město dle §71 písm. a) zákona o přestupcích, podle něhož správní orgán postoupí věc
státnímu zástupci nebo orgánům policie, nasvědčují-li skutečnosti, že jde o trestný čin.
Ohledně postoupení věci se rozhodnutí nevydává, jde o faktický úkon správního orgánu,
kterým věc postoupí státnímu zástupci. Skutečnosti nasvědčující tomu, že je zde podezření
ze spáchání trestného činu, byly ve správním řízení zjištěny. Jednalo se o odlišnou výši škody
vyplývající z odborného vyjádření znalce, podaného Policii České republiky, a zjištěnou
na základě dokladů o zaplacení odstranění škody poškozenými. Postoupení věci bylo tedy
ze strany správního orgánu I.stupně důvodné, čemuž nasvědčuje i vyjádření státního zástupce
v druhém případě, kdy věc státní zástupce vrátil Policii k doplnění odborného vyjádření
znalce jeho výslechem. Důvodnost postoupení věci lze spatřovat i v nutnosti prokázat
hodnověrně výši způsobené škody s ohledem na skutečnost, že se k řízení připojili poškození
s nárokem na náhradu škody. Ze správního spisu bylo tedy nepochybně zjištěno, že v době
od 7. 6. 2002 do 26. 7. 2002 a v době od 2. 10. 2002 do 12. 12. 2002 správní orgán I.stupně
ve věci nemohl jednat a rozhodovat, protože byla postoupena Okresnímu státnímu
zastupitelství Plzeň - město. V této souvislosti krajský soud odkázal na §158 odst. 1 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), podle něhož je policejní
orgán povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob
a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit
všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění pachatele. Novelou zákona o přestupcích (zákon
č. 62/2002 Sb.) byl s účinností od 1. 4. 2002 změněn §20 tohoto zákona. Podle §20 odst. 1
část věty před středníkem zákona o přestupcích přestupek nelze projednat, uplynul-li
od jeho spáchání jeden rok. Podle §20 odst. 2 zákona o přestupcích se do běhu lhůty
podle odstavce 1 nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení
podle zvláštního právního předpisu, s odkazem na trestní řád. Na základě výše uvedené právní
úpravy soud dospěl k závěru, že toto ustanovení dopadá i na situaci, kdy správní orgán
I. stupně věc postoupil dle §158 trestního řádu státnímu zástupci k posouzení, zda se nejedná
o podezření ze spáchání trestného činu, a to i za situace, že následně nebylo dle §160
trestního řádu zahájeno trestní řízení. Po uvedené době tj. od 7. 6. 2002 do 26. 7. 2002
a od 2. 10. 2002 do 12. 12. 2002 správní orgán I. stupně nemohl ve věci fakticky jednat
a rozhodovat. Lhůta jednoho roku od spáchání přestupku dne 11. 4. 2002 byla tedy
podle Krajského soudu přerušena po dobu, kdy byla věc postoupena státnímu zástupci
a v dané právní věci lhůta končí dnem 11. 7. 2003. Soud měl tedy za to, že správní orgán,
který vydal rozhodnutí v I. stupni 21. 5. 2003 a ve II. stupni 24. 6. 2003, rozhodl v době běhu
jednoroční prekluzivní lhůty, tedy v době, kdy bylo možno přestupek projednat,
neboť do běhu této lhůty se její přerušení nezapočítává.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž výslovně uplatňuje
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně uvádí, že se závěry krajského soudu nesouhlasí,
neboť tento soud nesprávně posoudil právní otázku, zejména pak povahu údajných postoupení
věci orgánům činným v trestním řízení. Komise pro projednávání přestupků podvakrát
požádala okresní státní zastupitelství o posouzení výše škody a právní kvalifikace skutku.
Tyto žádosti je však nutno kvalifikovat jako dotaz, který mohl být adresován i advokátní
kanceláři nebo jinému právnímu orgánu státní správy. Nejednalo se tedy o postoupení věci,
neboť správní orgán tím, jak své podání označil, si vyhradil svůj další postup
až po zodpovězení svých otázek. Okresní státní zastupitelství pak správnímu orgánu v prvním
případě vrátilo spis a zodpovědělo položené otázky, přičemž se ztotožnilo se závěry znalce
ohledně výše škody. V druhém případě byl spis vrácen správnímu orgánu s odpovědí
na položené otázky dne 12. 12. 2002. Stěžovatel souhlasí s názorem soudu,
že v přestupkovém řízení se rozhodnutí o postoupení věci nevydává, nesouhlasí však s tím,
že žádost o posouzení, tedy dotaz, lze posuzovat jako postoupení věci podle §71 písm. a)
zákona o přestupcích. Krajský soud tyto žádosti o posouzení automaticky posoudil
jako postoupení věci. Stěžovatel se domnívá, že nedošlo k přerušení běhu jednoleté lhůty
k projednání přestupku a žalovaný rozhodoval až po jejím uplynutí. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.),
stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit,
že stěžovatel namítá kasační pouze důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť důvody
podřaditelné pod písm. b) uvedeného ustanovení v odůvodnění kasační stížnosti vůbec
nezmiňuje. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že dne 11. 4. 2002
byly v této věci Policií ČR, Městským ředitelstvím Plzeň, Obvodním oddělením Bory
zahájeny dle §158 odst. 3 trestního řádu úkony trestního řízení, neboť zjištěné skutečnosti
nasvědčovaly tomu, že stěžovatelovým jednáním dne 11. 4. 2002 byla naplněna skutková
podstata trestného činu poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 trestního zákona. Škoda byla
výslechem svědků, poškozených a šetřením na místě samém stanovena předběžně částkou
9500 Kč. Opatřením z 15. 5. 2002 byl podle §105 odst. 1, 5 trestního řádu v této trestní věci
přibrán znalec M. D., který se měl vyjádřit k výši škody na vozidlech Škoda Rapid, SPZ X,
Mazda 121, SPZ Y a Citroen BX, SPZ Z. Znalec podal odborné vyjádření dne 17. 5. 2002, ve
kterém stanovil škodu na uvedených motorových vozidlech částkou 4908 Kč.
Správní spis dále obsahuje dokumentaci Policie ČR, tj. protokol o ohledání místa činu
z 11. 4. 2002, fotodokumentaci poškození uvedených tří vozidel, protokol o podání vysvětlení
žalobcem, ve kterém stěžovatel využil svého práva dle §12 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, a ve věci nevypovídal. Dále obsahuje úřední záznamy o podaném vysvětlení
tří poškozených, dvou svědků a dvou příslušníků Policie ČR, městského ředitelství,
pohotovostního pořádkového odboru, I. oddělení, Plzeň, zasahujících na místě dne 11. 4. 2002
v 00,05 hod. Ze záznamu bylo zjištěno, že stěžovatel byl na základě výpovědi svědků zajištěn
a vzhledem k silně podnapilému stavu byl na příkaz stálé služby OOP Plzeň - Bory převezen
do protialkoholní záchytné stanice (dále jen „PAZS“). Po celou dobu zákroku byl k hlídce
slovně agresivní, vyhrožoval, že má strýčka u Policie, že má známé, že se ještě uvidí,
že studuje práva, že s nimi zatočí. Personálu na PAZS odpovídal na veškeré dotazy neslušně.
Před převozem i po převozu do PAZS několikrát zvracel a na PAZS nebyl chvílemi
již schopen vlastní chůze. Zpráva je doložena záznamem protialkoholní záchytné stanice.
Ve spise jsou dále založeny doklady o opravě zrcátek předmětných motorových vozidel
(780 Kč Škoda Rapid, 2670 Kč Citroen BX, 5069 Kč Mazda 121, celkem 8519 Kč), výpis
z centrálního registru vozidel, opis rejstříku trestů žalobce, který nemá záznam v rejstříku
trestů.
Dne 23. 5. 2002 byla věc odevzdána podle §159a trestního řádu Policií ČR, městským
ředitelstvím, služebnou kriminální policie Plzeň, správnímu orgánu I. stupně k projednání
jako přestupek podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, po zjištění výše škody
částkou 4908 Kč.
Správní orgán I. stupně věc postoupil dne 7. 6. 2002 Okresnímu státnímu zastupitelství
Plzeň - město k posouzení, zda se ve věci nejedná o podezření ze spáchání trestného činu
poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 trestního zákona s odůvodněním, že odborné
posouzení výše škody znaleckým posudkem se správnímu orgánu jeví jako podhodnocené,
když z obsahu spisu vyplývá, že škoda činí 8519 Kč.
Správnímu orgánu I. stupně byla věc vrácena Okresním státním zastupitelstvím
Plzeň - město dne 26. 7. 2002 s vyjádřením, že státní zástupce nemá pochybnosti o správnosti
podaného odborného vyjádření, s rozhodnutím o odevzdání věci k projednání jako přestupek
se ztotožnil.
Správní orgán I. stupně dne 31. 7. 2002 věc postoupil podle §55 odst. 4 zákona
o přestupcích k projednání přestupku Městskému úřadu Týnec nad Sázavou, komisi
k projednávání přestupků, s odůvodněním, že je žalobce bytem T. n. S., J. 268. Tento správní
orgán vrátil správnímu orgánu I. stupně věc dne 27. 9. 2002 s odůvodněním, že se stěžovatel
na adrese trvalého bydliště nezdržuje, je ubytován na V. k. v P., M. 20.
Dne 2. 10. 2002 správní orgán I. stupně věc znovu postoupil Okresnímu státnímu
zastupitelství k novému posouzení výše způsobené škody s odůvodněním, že se poškození
připojili k řízení. Správní orgán I. stupně by proto musel ex lege rozhodovat o náhradě škody
a řídit se přitom §70 odst. 2 zákona o přestupcích s poukazem na §50 odst. 1 písm. a) zákona
o přestupcích, podle něhož je správní orgán povinen zkoumat, kromě jiného, zda způsobená
škoda nepřesahuje částku 5000 Kč, která je významná pro posouzení právní kvalifikace.
Z obsahu spisu není jednoznačně zřejmá výše škody, která byla odborným posouzením znalce
stanovena částkou 4908 Kč, neboť odborné posouzení výše škody neobsahuje znaleckou
doložku, a naproti tomu stojí faktury vystavené autodílnami za dodání a montáž ulomených
zpětných zrcátek v celkové výši 8519 Kč. Jde tedy o škodu značně vyšší,
i když z předložených faktur je zřejmé, že šlo jen o dodání a montáž zpětných zrcátek.
Kdyby ve věci rozhodoval správní orgán I. stupně, nemohl by žalobci uložit povinnost
k náhradě škody, protože by nebyla splněna podmínka, že škoda musí být hodnověrně
doložena. Poškozené by tedy musel odkázat s náhradou škody na občanskoprávní řízení.
Správní orgán I. stupně s argumentací, že zjištěná výše škody činí 8519 Kč, požadoval,
aby byla znovu přezkoumána správnost jeho právního názoru a uloženo Policii ČR,
městskému ředitelství, službě kriminální policie a vyšetřování Plzeň, aby v řízení pokračovala
dle §160 a násl. trestního řádu.
Okresní státní zastupitelství Plzeň - město spis pokynem ze dne 18. 10. 2002
postoupilo Policii ČR, městskému ředitelství, službě kriminální policie a vyšetřování Plzeň,
s tím, že se neztotožňuje s názorem správního orgánu, že je ve věci namístě postup
podle §160 a násl. trestního řádu. Státní zástupce však přehodnotil své původní stanovisko
a uložil vyslechnout znalce s tím, že lze předpokládat, že faktury, které předložili poškození
vyčíslují náklady na opravu. Při zjišťování výše škody je však nutno vycházet z §89 odst. 12
trestního zákona. Znalec by se proto měl blíže vyjádřit ke konkrétním podkladům, z jakých
vycházel při zpracování odborného vyjádření, zejména k užitému koeficientu při určování
hodnoty materiálu, k hodnocení faktur a z čeho vycházel při určování výchozí ceny
jednotlivých zrcátek.
Věc byla správnímu orgánu I. stupně vrácena Policií ČR 12. 12. 2002 s rekapitulací
dosavadního postupu v šetření tohoto orgánu se závěrem, že výše způsobené škody činí
4900 Kč.
Stěžovatel byl k jednání správního orgánu I. stupně předvoláván na 13. 1. 2003.
Předvolání k jednání na tento den převzal na adrese svého trvalého bydliště. K jednání
se omluvil z důvodu pracovní neschopnosti. Svoji neúčast doložil nedatovaným potvrzením
ošetřující lékařky MUDr. E. Z., se sídlem v B. Správní orgán I. stupně pak prostřednictvím
dožádaných správních orgánů podle místa bydliště poškozených vyslýchal tyto poškozené dne
16. 1. 2003 Městským úřadem Volary, dne 20. 1. 2003 Městským úřadem Vrchlabí, dne 6. 2.
2003 Městskou částí Brno - střed.
Stěžovatel byl předvolán k jednání o přestupku na 6. 3. 2003 na adresu V. k. v P.
Předvolání převzal do vlastních rukou dne 3. 3. 2003, přičemž zásilka byla uložena na poště
od 14. 2. 2003. K jednání komise se dle protokolu o jednání z téhož dne nedostavil, neomluvil
se. Proto komise jednala a rozhodla v jeho nepřítomnosti. Téhož dne, dvě hodiny po
nařízeném jednání, byla správnímu orgánu I. stupně doručena faxem stěžovatelova omluva k
jednání s odkazem na přiloženou neschopenku. Přílohou je poukaz na vyšetření, vyplněný
stejnou ošetřující lékařkou, ve kterém je uvedeno, že je léčen pro kašel a rýmu od 4. 3. 2003.
Správní orgán I. stupně rozhodnutím z 6. 3. 2003 shledal stěžovatele vinným
ze spáchání uvedeného přestupku a uložil mu pokutu ve výši 5000 Kč a povinnost uhradit
náklady řízení částkou 500 Kč, splatných do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Správní orgán
nemohl rozhodnout o náhradě škody, i když se poškození k řízení připojili, protože škoda
nebyla spolehlivě zjištěna. S ohledem na rozpor mezi vyjádřením znalce a skutečnými
náklady poškozených na opravu poškozených aut byli poškození odkázáni s nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí v zákonné lhůtě odvolal. Správní orgán I. stupně
postupem podle §57 odst. 1 správního řádu své rozhodnutí z 6. 3. 2003 po zhodnocení
důvodů uvedených v odvolání a na základě vlastních zjištění dne 1. 4. 2003 zrušil,
neboť došel k závěru, že rozhodnutí trpí vadami, které způsobují, že odporuje zákonu.
V dalším správním řízení správní orgán I. stupně měl k dispozici písemná vyjádření
k odvolání poškozených L. F. a zástupkyně poškozeného Ing. L. B., S. B., kteří znovu, oba
shodně, a shodně jako v předchozím řízení, popsali průběh skutkového děje, jak je stěžovateli
kladen za vinu a uvedli, že všichni tři poškození jej navštívili po propuštění z policejní stanice
a snažili se věc řešit smírčí cestou. Stěžovatel skutek nepopřel, omluvil se jim a přislíbil
uhrazení vzniklé škody. Ve správním řízení byli vyslechnuti jako svědci J. P. dne 14. 5. 2003
a dne 24. 4. 2003 M. K. a J. K., kteří shodně popisovali skutkový děj tak, jak byl vzat za
prokázaný. Téhož dne byli vyslechnuti jako svědci A. H., T. G., J. D., L. D. a ve věci se
vyjádřil stěžovatel.
Správní orgán I. stupně pak rozhodl rozhodnutím ze dne 21. 5. 2003, č. j. RP 461/02,
ve znění oprav sdělených podáním ze dne 20. 6. 2003, kterým stěžovatele uznal vinným,
že dne 11. 4. 2002 v P., M. 20, v opilosti poškodil 3 osobní automobily tím, že jim ulámal
pravá zpětná zrcátka, čímž způsobil držitelům těchto aut škodu nejméně 4900 Kč. Tedy
úmyslně způsobil škodu na cizím majetku poškozením věci, čímž se dopustil přestupku proti
majetku dle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, a za to mu byla uložena pokuta 5000
Kč v souladu s §11 odst. 1 písm. b) a §50 odst. 2 zákona o přestupcích. Dále byla stěžovateli
uložena podle §70 odst. 2 zákona o přestupcích povinnost k náhradě škody a to poškozeným
L. F. v částce 2937 Kč, T. B. 281 Kč, Ing. L. B. 1690 Kč a povinnost uhradit náklady řízení
podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích s poukazem na vyhl. MV ČR č. 231/1996 Sb. v
paušální částce 500 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel včas odvolal a navrhoval zastavení řízení
s odkazem na §20 zákona o přestupcích, podle něhož nelze přestupek projednat, uplynul-li
od jeho spáchání 1 rok. Jednání, které mu je kladeno za vinu, se měl dopustit 11. 4. 2002.
Namítal, že od tohoto data uplynula doba delší než 1 rok, proto zanikla dle uvedeného
zákonného ustanovení odpovědnost za přestupek.
Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 24. 6. 2003, č. j. Vnitř./835/03, zamítl
stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně s odůvodněním,
že přezkoumal toto rozhodnutí v plném rozsahu a dospěl k závěru, že právní názor a právní
kvalifikace orgánu I. stupně je plně v souladu se zákonem. Neuznal námitku, že odpovědnost
za přestupek zanikla podle §20 zákona o přestupcích. S odkazem na obsah správního spisu
rovněž zrekapituloval průběh správního řízení s důrazem na data, kdy správní orgán I. stupně
věc postoupil Okresnímu státnímu zastupitelství k posouzení, zda se nejedná o podezření
ze spáchání trestného činu, jednalo se o období od 7. 6. 2002 do 26. 7. 2002 a od 2. 10. 2002
do 2. 12. 2002. V uvedených časových úsecích se dle názoru žalovaného vedlo trestní řízení
ve smyslu §20 odst. 2 zákona o přestupcích. Rozhodnutí správního orgánu II. stupně nabylo
podle doložky právní moci vyznačené ve správním spise orgánu I. stupně právní moci dne
3. 7. 2003.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná,
přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu, který spočívá
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu
na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu,
avšak nesprávně interpretovaného.
Právní otázkou, kterou měl krajský soud dle stěžovatelova názoru posoudit nesprávně,
je, zda v projednávaném případě došlo k zániku odpovědnosti za přestupek podle §20 odst. 1
zákona o přestupcích. Podle §20 odst. 1 část věty před středníkem zákona o přestupcích
přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Podle §20 odst. 2 zákona
o přestupcích se do běhu lhůty podle odstavce 1 nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž
skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu (přičemž poznámka pod čarou
odkazuje na trestní řád).
Vzhledem k užitému odkazu je zřejmé, že trestním řízením se v daném případě rozumí
řízení podle trestního řádu. Doba, po kterou bylo trestní řízení vedeno, začíná běžet dnem
zahájení trestního řízení, tj. nejčastěji dnem, kdy policejní orgán sepsal záznam o zahájení
úkonů trestního řízení a končí dnem právní moci usnesení policejního orgánu, státního
zástupce nebo soudu o odevzdání nebo postoupení věci příslušnému správnímu orgánu
k projednání přestupku. Dnem následujícím po tomto dni běh lhůty podle §20 odst. 1 zákona
o přestupcích pokračuje. V daném případě sepsal policejní orgán záznam o zahájení úkonů
trestního řízení v den spáchání činu, tedy 11. 4. 2002. Odevzdání věci podle §159a odst. 1
písm. a) trestního řádu bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 23. 5. 2002. Doba,
po kterou bylo vedeno trestní řízení, t. j. od 11. 4. 2002 do 23. 5. 2002 (což je 42 dnů),
se do lhůty podle §20 odst. 1 zákona o přestupcích nezapočítává.
Pokud však jde o dobu, kdy se státní zastupitelství zabývalo žádostí správního orgánu
I. stupně o posouzení, zda je správně stanovena výše škody, a nejedná se proto o trestný čin,
pak dospěl Nejvyšší správní soud k částečně jiným závěrům než Krajský soud v Plzni.
Na rozdíl od výše popsané situace totiž nedošlo k žádnému formálnímu úkonu policejního
orgánu nebo státního zástupce, kterým by byl určen opětovný počátek běhu trestního řízení.
Názor krajského soudu, že tento počátek určil správní orgán I. stupně faktickým úkonem,
když spis podle §71 písm. a) zákona o přestupcích postoupil na státní zastupitelství, nelze
přijmout, neboť zde nebylo postupováno podle trestního řádu, ale stále podle zákona
o přestupcích. Jelikož se z pohledu trestního řádu jednalo o podnět jiného orgánu,
na jehož podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu (§158 odst. 1),
k zahájení trestního řízení by na něj musel navazovat další úkon státního zástupce
nebo policejního orgánu. Komentář k trestnímu řádu (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry,
F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 112) vymezuje trestní
řízení jako nejširší pojem, který upravuje veškerý proces upravený trestním řádem. Vzhledem
k projednávanému případu je dále podstatné vymezení přípravného řízení trestního,
které dle výše citovaného komentáře k trestnímu řádu po novele trestního řádu provedené
zákonem č. 265/2001 Sb. výslovně zahrnuje i objasňování a prověřování skutečností
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin v rámci postupu před zahájení trestního
stíhání (s odkazem na §158 až 159b trestního řádu), a vyšetřování (§160 až 170 trestního
řádu).
V případě žádosti správního orgánu I. stupně ze dne 7. 6. 2002 žádný formální
ani faktický úkon státního zástupce směřující k opětovnému zahájení trestního řízení učiněn
nebyl, pouze byl spis spolu se stanoviskem, že škoda byla stanovena správně, vrácen
správnímu orgánu I. stupně. Nelze tedy dovodit, že by po tuto dobu běželo trestní řízení,
protože nebyly učiněny žádné úkony podle trestního řádu. Jiná situace nastala po podání
druhé žádosti správního orgánu I. stupně ze dne 2. 10. 2002, neboť na jejím základě státní
zástupce dne 18. 10. 2002 zaslal spis policejnímu orgánu k provedení výslechu znalce – tedy
prověření skutečnosti, zda nedošlo ke spáchání trestného činu. Od data vydání tohoto pokynu
tedy bylo vedeno přípravné řízení trestní, které bylo ukončeno dnem 12. 12. 2002, kdy byla
věc opětovně odevzdána správnímu orgánu I. stupně podle §159a odst. 1 písm. a) trestního
řádu k projednání přestupku. Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčil závěru krajského soudu,
že lhůta k projednání přestupku neběžela od 7. 6. 2002 do 26. 7. 2002. Dospěl však k závěru,
že lhůta neběžela v období od 18. 10. 2002 do 12. 12. 2002, tj. 56 dnů (a jak shora uvedeno
v období od 11. 4. 2002 do 23. 5. 2002, t. j. 42 dnů).
Přestože Nejvyšší správní soud shledal posouzení právní otázky – interpretaci §20
odst. 2 zákona o přestupcích krajským soudem částečně nesprávnou, nemá tato skutečnost
vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu, neboť dílčí modifikace závěrů krajského soudu
se nemůže nijak v konečném důsledku dotknout výroku, kterým byla žaloba zamítnuta.
Správní orgán I. stupně ve věci rozhodl dne 21. 5. 2003, žalovaný o stěžovatelově odvolání
rozhodl dne 24. 6. 2003 a toto rozhodnutí nabylo právní moci 3. 7. 2003. Lhůta k projednání
přestupku celkem po dobu 98 dní neběžela, neboť se ve věci vedlo trestní řízení, odpovědnost
za přestupek tedy zanikla 19. 7. 2003. Přestupek byl tedy v zákonné lhůtě pravomocně
projednán.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s., neboť ji neshledal důvodnou.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalovaný, který měl úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu