ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.61.2006
sp. zn. 6 As 61/2006 - 123
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Jana Dvořáka a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: H. s.
R. „Ž.“, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova
18, za účasti: 1) H. s. R., 2) L. m. R., s. r. o., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2006, č. j. 58 Ca 22/2004 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 16. 12. 2003,
č. j. ŽP/9425/03, bylo zamítnuto odvolání H. s. R. „Ž.“ a potvrzeno rozhodnutí Městského
úřadu Rokycany (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 9. 2003, č. j. ŽP 4791-1/2002,
kterým správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí vyslovil „nesouhlas s registrací H. s. R.
„Ž.“, a to podle ustanovení §17 odst. 7 ve vazbě na §19 odst. 1, §20 odst. 4 písm. a)
s odkazem na §69 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění (dále i
„zákon o myslivosti“).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, č. j. 58 Ca 22/2004 - 89, zrušil
jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž rozhodl
o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku předně uvedl, že rozhodnutí v posuzované
věci bylo výsledkem řízení zahájeného dne 30. 12. 2002 na základě návrhu žalobce,
který podal v návaznosti na novou právní úpravu myslivosti, provedenou zákonem
č. 449/2001 Sb., o myslivosti, jež nabyla účinnosti dnem 1. 7. 2002. Konstatoval, že žalobce
podal návrh na uvedení honitby do souladu s tímto novým zákonem, přičemž mezi účastníky
řízení je nesporné, že žalobce jako honební společenstvo vzniklo před účinností zákona
o myslivosti, tj. podle předchozí právní úpravy zákona o myslivosti (tj. zákon č. 23/1962 Sb.
s tím, že právo myslivosti vykonávalo na společenstevní honitbě uznané podle stejného
zákona tehdy příslušným orgánem státní správy myslivosti). Proto takové právní poměry bylo
třeba posuzovat podle přechodných ustanovení nového zákona o myslivosti. Z přechodného
ustanovení §69 nového zákona o myslivosti (zákon č. 449/2001 Sb.) předně vyplývá záměr
zákonodárce navázat na vztahy vytvořené podle dosavadní právní úpravy a transformovat je
ve smyslu nově stanovených zákonných požadavků. V ustanovení §69 odst. 1 je obsaženo
intertemporální ustanovení týkající se právních poměrů honiteb, obor a samostatných
bažantnic. Zákon vychází ze zásady, že honitby a obory uznané podle dosavadních předpisů
zůstávají zachovány (tj. akceptace stavu vytvořeného podle předchozího zákona o myslivosti,
zákon č. 23/1962 Sb.). Na základě téhož ustanovení všechny stávající obory, včetně obor
nedosahujících novým zákonem o myslivosti stanovené limitní výměry 50 ha, a dále všechny
samostatné bažantnice uznané podle dosavadních předpisů, byť nedosahují výměry 500 ha,
se staly honitbami ve smyslu nové právní úpravy. Uvedené ustanovení zabezpečuje,
aby stávající honitby dosahující zákonné výměry, byly přizpůsobeny i dalším nově
formulovaným požadavkům na tvorbu honitby, stanoveným v novém zákoně o myslivosti,
pokud těmto požadavkům nevyhovují. Na rozdíl od formální transformace, ke které u obor
a samostatných bažantnic došlo ex lege, stanovil §69 odst. 1 věta druhá jako předpoklad
materiální transformace honitby, respektive obory, dosahující minimální zákonné výměry
podle nové právní úpravy, návrh osoby, které byla honitba podle dosavadních předpisů
uznána, na uvedení honitby do souladu s novým zákonem, o kterém rozhoduje příslušný
orgán státní správy myslivosti. Pro tento úkon určil zákon hmotněprávní lhůtu do 31. 12. 2002
s následkem zániku honitby přímo ze zákona k 31. 3. 2003 pro případ, že tento návrh nebude
u orgánu státní správy myslivosti podán. V projednávané věci žalobce podal v uvedené
zákonné lhůtě zmíněný návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem ve smyslu §69
odst. 1 zákona o myslivosti, a proto předmětem řízení bylo uvedení honitby do souladu
se zákonem. A právě s přihlédnutím k vymezenému předmětu správního řízení výrok
rozhodnutí, ke kterému měl správní orgán po provedeném řízení dospět, měl obsahovat
autoritativní projev vůle orgánu státní správy myslivosti, zda se honitba žalobce, uznaná
podle dosavadních předpisů na podkladě §69 odst. 1 a dalších ustanovení zákona
o myslivosti, uvádí do souladu se zákonem o myslivosti či nikoliv. Naproti tomu správní
orgán I. stupně (a potažmo žalovaný tím, že odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí
potvrdil) vedl zcela jiné řízení, a to ve věci registrace honebního společenstva a uvedení
honitby do souladu se zákonem o myslivosti, když navíc ve výroku rozhodnutí vyslovil
pouze „nesouhlas s registrací honebního společenstva R. Ž. dle §17 odst. 7 zákona ve vazbě
na §19 odst. 1, §20 odst. 4 písm. a) s odkazem na §69 odst. 2“. Ustanovení §17 odst. 7
zákona o myslivosti však upravuje obecné zásady tvorby honitby – minimální výměru,
ustanovení §19 a §20 téhož zákona upravuje založení a vznik honebního společenstva,
přičemž ustanovení §69 odst. 2 zákona o myslivosti pak upravuje transformaci honebních
společenstev. Podle ust. §69 odst. 2 právní povaha honebních společenstvech vzniklých
podle dosavadních předpisů se řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne jeho účinnosti.
Zároveň podle téhož ustanovení (§69 odst. 2) zákona o myslivosti honební společenstvo
přijme stanovy, popřípadě je přizpůsobí úpravě podle tohoto zákona a zvolí orgány nejpozději
do 9 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak honební společenstvo a společenstevní
honitba zanikají. Po zániku honebního společenstva se provede likvidace. Krajský soud
proto dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně sice vedl řízení na základě návrhu žalobce,
avšak rozhodl o zcela jiném předmětu řízení, než který žalobce svou dispozicí v návrhu
pro správní orgán zcela závazným způsobem vymezil. Dále uvedl, že pro výrok napadeného
rozhodnutí chyběl jakýkoliv důvod a rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
(§76 odst. 1 písm. a/ zákon č. 150/2002 Sb., v platném znění – dále jen „ s. ř. s.“). Dále
se krajský soud v odůvodnění uvedeného rozsudku zabýval žalobní námitkou žalovaného
o tom, že žalobce nemá právní subjektivitu, protože dle registru ekonomických subjektů došlo
dnem 31. 3. 2003 k jeho zániku, a proto je třeba žalobu odmítnout. Honební společenstvo
zaniká dnem výmazu z rejstříku honebních společenstev (§25 odstavec 1 zákona
o myslivosti), přičemž zániku honebního společenstva předchází dle zákona jeho zrušení
s likvidací a důvody zrušení vyjmenovává taxativním způsobem ustanovení §25 odst. 1
písm. a) až d) zákona o myslivosti. V ustanovení §69 odst. 2 zákona o myslivosti je upraven
zvláštní způsob zániku honebního společenstva jako důsledek porušení jeho povinnosti
provést transformaci podle nového zákona o myslivosti v rozsahu stanoveném v tomto
ustanovení. K zániku honebního společenstva v případě aplikace ustanovení §69 odst. 2
zákona o myslivosti dochází ex lege s povinností provést následně po zániku likvidaci.
Povaha zápisu v rejstříku honebního společenstva bude mít jiný právní význam v případě,
že zánik bude mít základ v některém z důvodů uvedených v §25 zákona o myslivosti
(v tomto případě bude zápis mít konstitutivní povahu), než v případě, že půjde o zánik
honebního společenstva na podkladě §69 odst. 2 téhož zákona (v tomto případě se bude
jednat o deklaratorní povahu). Krajský soud dále uvedl, že se zrušením a zánikem honebního
společenstva je spojena řada práv a povinností soukromoprávní i veřejnoprávní povahy,
a proto zjištění, zda a v kladném případě, ke kterému dni honební společenstvo zaniklo,
má pro takový subjekt zásadní právní význam. Protože v projednávané věci byl údaj o dni
zániku žalobce v rejstříku honebních společenstev s největší pravděpodobností vyznačen
na podkladě §69 odst. 2 zákona o myslivosti, a to navíc na základě přezkoumávaného
rozhodnutí, nelze za tohoto stavu přijmout argumentaci žalovaného uvedenou v žalobě,
obsahující námitku o neodstranitelném nedostatku podmínky řízení před soudem z důvodu
zániku žalobce jako právního subjektu a odmítnout žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
protože to by mělo za následek odmítnutí spravedlnosti (tj. denegatio iustitiae) a zároveň
by byl porušen článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud posoudil
žalobu jako důvodnou a zrušil pro vady řízení (tj. z důvodu nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů - §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.) jak rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, tak i rozhodnutí žalovaného, přičemž vyslovil, že se věc vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
Ve včas podané kasační stížnosti žalovaný (dále jen „stěžovatel“) uvedl, že ji podává
ve smyslu §103 písm. a) a c) s. ř. s., z důvodu nezákonnosti, spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Námitku týkající se nedostatku
podmínky řízení před soudem uplatnil již ve vyjádření k žalobě, se kterým se krajský soud
vypořádal tak, že odmítnutí žaloby by znamenalo odmítnutí spravedlnosti (denegatio
iustitiae), když soud vycházel z předpokladu, že k výmazu stěžovatele z rejstříku honebních
společenstev došlo na základě přezkoumávaného rozhodnutí. S tímto názorem krajského
soudu vyslovil stěžovatel svůj nesouhlas z následujících důvodů. V případě žalobce nebyl
splněn základní předpoklad pro existenci honitby o minimální velikosti 500 ha v držení
honebního společenstva, když na rozdíl od předchozí právní úpravy (zákon o myslivosti
č. 23/1962 Sb.) již nová právní úprava zákona o myslivosti (zákon č. 449/2001 Sb.)
neumožňuje nájemcům honebních pozemků, kteří měli v nájmu i právo myslivosti, být
členem honebního společenstva, a dále zároveň neumožňuje započíst do celkové výměry
honitby i tyto pozemky nájemců. Podle nové právní úpravy se totiž může stát členem
honebního společenstva jen vlastník honebních pozemků. V projednávané věci nebylo možné
proto započítávat pozemky ve vlastnictví města R., které na základě nájemního vztahu užívala
společnost L. m. R., s. r. o., do honitby h. s. R. Ž. Po odečtu takto nezapočitatelných
honebních pozemků (v rozsahu 72 ha z celkových původních 545 ha) klesla výměra honitby
pod zákonem stanovenou velikost 500 ha. Protože podle ust. §69 odst. 1 zákona o myslivosti
byla uložena osobám, kterým byla honitba uznána podle předchozích předpisů, povinnost do
31. 12. 2002 požádat o uvedení honitby do souladu se zákonem jen v případě, pokud honitba
dosahuje zákonné výměry, ale nesplňuje ostatní požadavky na tvorbu honiteb dané zákonem,
nemohla o uvedení honitby do souladu se zákonem podle cit. ustanovení zákona o myslivosti
požádat osoba, jejíž honitba nedosahovala zákonné výměry. Taková honitba ze zákona
zanikla a následně zaniklo i honební společenstvo, přičemž rozhodnutí krajského soudu na
tento zánik nemělo vliv. V této souvislosti odkázal stěžovatel na rozhodnutí publikované ve
Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 662/2005. Dále stěžovatel uvedl, že
odmítnutím žaloby nemohlo dojít k odepření spravedlnosti, neboť žalobu mohli podat bývalí
členové tohoto honebního společenstva jako právnické osoby, kterou lze považovat za
korporaci, jejímž základem je personální substrát, tj. členové této korporace jako právnické
osoby, kteří disponují právní subjektivitou. Tito mohli podat žalobu v souladu s ust. §65 s. ř.
s. Jedná se o obdobnou situaci jako v případě podání návrhu na registraci nového honebního
společenstva podle §19 odst. 4 zákona o myslivosti, kdy návrh podávají členové přípravného
výboru až do okamžiku registrace a tedy zapsání honebního společenstva do rejstříku
honebních společenstev, když honební společenstvo nemá ještě právní subjektivitu. Pokud
v tomto případě nedojde k registraci honebního společenstva, zcela určitě nebude mít honební
společenstvo způsobilost podat žalobu dle s. ř. s. na rozhodnutí správního orgánu,
ale k tomuto kroku budou oprávněni členové přípravného výboru. Případný návrh podaný
neregistrovaným a nezapsaným honebním společenstvem by byl jistě odmítnut,
přičemž by se nejednalo o odepření spravedlnosti. Z uvedených skutečností stěžovatel vyvodil
závěr o tom, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku existence uvedeného
honebního společenstva a v důsledku této skutečnosti došlo ke zmatečnosti řízení
pro chybějící podmínky řízení. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu zrušil a žalobu odmítl. Zároveň uplatnil právo na náhradu nákladů řízení.
Osoba zúčastněná na řízení ad) 2 (L. m. R., s. r. o.) ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedla, že zastává názor o tom, že žalobce v době podání správní žaloby neměl způsobilost
k právním úkonům, když ze zákona zanikl a soud měl při zahájení řízení zkoumat splnění této
podmínky řízení. Protože v projednávané věci nebyly podmínky řízení naplněny, měl by
Nejvyšší správní soud rozhodnout podle návrhu stěžovatele.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná (§109 odst. 2, 3
a §110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nesprávné právní posouzení věci soudem
a zmatečnost řízení spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení. Tyto námitky lze podřadit
pod důvody kasační stížnosti uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je vybrána nesprávná právní norma, popřípadě je sice vybrána správná právní norma,
ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Podle ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze podat
kasační stížnost z důvodu zmatečnosti řízení před soudem, spočívající v tom, že chyběly
podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen,
popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. Výše
uvedené důvody kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud neshledal.
Nejprve se musel Nejvyšší správní soud zabývat důvodem kasační stížnosti
spočívajícím v údajné zmatečnosti řízení před soudem, protože tento důvod obsahoval
námitky týkající se podmínek řízení před krajským soudem. Stěžovatel v rámci tohoto důvodu
kasační stížnosti tvrdil, že nebyly splněny podmínky řízení před soudem, protože neexistoval
subjekt (tj. žalobce jako honební společenstvo), který podal žalobu proti rozhodnutí
stěžovatele. Podle jeho názoru neměl žalobce již v době podání žaloby (tj. ke dni 27. 2. 2004
– poznámka Nejvyššího správního soudu), způsobilost být účastníkem řízení před soudem
a nebyla tak splněna podmínka řízení, přičemž již krajský soud měl žalobu odmítnout
podle §46 s. ř. s. Stěžovatel tak v podstatě namítal nedostatek procesní způsobilosti žalobce,
který by v případě jeho zjištění soudem musel vést k odmítnutí žaloby z důvodu nesplnění
jiných podmínek řízení ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (§33 odst. 2, 3
a §46 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Tuto podmínku řízení lze považovat za zákonný předpoklad
procesního charakteru, bez jehož splnění se nelze v soudním řízení žalobou zabývat
meritorně, čili že soud nemůže věcně posoudit žalobu. Proto se musel Nejvyšší správní soud
v prvé řadě zaměřit na posouzení, zda uvedená podmínka řízení byla splněna.
Protože stěžovatel jako žalobce namítal nedostatek této podmínky řízení již v řízení
před krajským soudem, zaměřil se Nejvyšší správní soud na posouzení závěrů tohoto soudu,
týkající se této podmínky řízení.
Krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku neztotožnil s názorem stěžovatele
jako žalovaného o tom, že žalobce nemá právní subjektivitu, jelikož dle registru
ekonomických subjektů došlo dnem 31. 3. 2003 k jeho zániku. Podle jeho názoru je
se zrušením a se zánikem honebního společenstva (a to i v případě zániku honebního
společenstva na podkladě §69 odst. 2 zákona o myslivosti), spojena řada práv a povinností
soukromoprávní i veřejnoprávní povahy, a „proto zjištění, zda a v kladném případě,
ke kterému dni honební společenstvo zaniklo, má pro takový subjekt zásadní právní význam“.
Jak dále uvedl krajský soud, byl údaj o termínu zániku uvedeného honebního společenstva
zřejmě vyznačen podle §69 odst. 2 zákona o myslivosti, a to na základě rozhodnutí
žalovaného. A právě z těchto skutečností vyvodil krajský soud závěr o tom, že nelze žalobu
odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť takový postup by měl za následek
odmítnutí spravedlnosti (tj. denegatio iustitiae) a porušení článku 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. K tomuto závěru krajského soudu stěžovatel v kasační stížnosti
uvedl, že „dále nelze souhlasit s tvrzením Krajského soudu v Plzni, že s odkazem na zásadu
denegatio iustitiae, lze akceptovat žalobu někoho, kdo není subjektem v právním slova
smyslu“. Tento názor stěžovatele však nemohl zpochybnit správnost výše uvedeného
právního názoru krajského soudu, a to z následujících důvodů.
Obecně lze souhlasit s názorem stěžovatele o tom, že s odkazem na zásadu denegatio
iustitiae nelze „akceptovat“ žalobu u subjektu bez právní subjektivity. Tento názor stěžovatele
však nelze „akceptovat“ v případě, kdy otázku zániku právnické osoby jako právního subjektu
(tj. v projednávané věci uvedeného honebního společenstva ), učiní správní orgán předmětem
svého rozhodnutí. A přesně tak tomu bylo v projednávané věci.
Jak vyplývá ze správního spisu (a ostatně o tom nebylo ani mezi účastníky sporu,
jak správně konstatoval krajský soud v odůvodnění rozsudku), vzniklo h. s. R. Ž. (žalobce)
před účinností zákona o myslivosti, tj. podle předchozí platné právní úpravy podle zákona
č. 23/1962 Sb., o myslivosti, přičemž právo myslivosti toto honební společenstvo vykonávalo
na společenstevní honitbě uznané podle uvedené předchozí právní úpravy zákona o
myslivosti. Proto byl žalobce nepochybně v souvislosti s novou právní úpravou provedenou
zákonem o myslivosti, vydaném pod č. 449/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2002,
oprávněn podat návrh na zahájení řízení o uznání honitby podle přechodných ustanovení
zákona o myslivosti (§69 odst. 1 zákona o myslivosti), která se týkají transformace
stávajících honiteb a honebních společenstev, jenž vznikly před nabytím účinnosti nového
zákona o myslivosti, tj. za předchozí právní úpravy (zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti).
Pokud v kasační stížnosti stěžovatel namítl, že „nemohla o uvedení honitby do souladu se
zákonem podle cit. ustanovení zákona o myslivosti požádat osoba, jejíž honitba nedosahovala
zákonné výměry“, tak se mýlí. Podle ust. §69 odst. 1 je oprávněna podat návrh na uvedení
honitby do souladu se zákonem o myslivosti „osoba, které byla honitba uznána podle
dosavadních předpisů“. A takovou osobou žalobce nepochybně byl, když ze správního spisu a
z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalovaného nevyplynul opak. Zkoumání další
zákonné podmínky uvedené v ust. §69 odst. 1 zákona o myslivosti spočívající v dosažení
zákonné výměry honitby (v dané věci 500 ha) není otázkou procesní způsobilosti nejen
v řízení o žalobě ve správním soudnictví, ale není jí ani v řízení o uznání honitby. Tato
zákonná podmínka totiž vedle požadavku na splnění ostatních požadavků na tvorbu honitby
(například tvar honitby – viz §17 zákona o myslivosti) je předmětem věcného rozhodování
v uvedeném správním řízení. Proto pokud stěžovatel tvrdí, že tato podmínka nebyla splněna,
tak měl toto tvrzení právně relevantním způsobem (tj. způsobem odpovídajícím žalobcem
vymezenému předmětu správního řízení) promítnout ve výroku rozhodnutí vydaném v tomto
správním řízení, což se v projednávané věci nestalo, když správní orgán prvního stupně
rozhodoval o zcela jiném předmětu řízení, který se týkal otázky registrace nově vzniklého
honebního společenstva podle nového zákona o myslivosti, nikoliv transformace honitby
uznané podle dosavadních právních předpisů (srov. ust. §19, 20 a §69 odst. 1 zákona o
myslivosti). Napravit toto pochybní správního orgánu nemůže učinit krajský soud v řízení o
žalobě proti takovému rozhodnutí, které navíc krajský soud zcela správně seznal z uvedeného
důvodu za nepřezkoumatelné. Jednak by tím nahrazoval činnost správního orgánu (a to již
správního orgánu prvního stupně) a zároveň by připravil žalobce o možnost využít zákonných
postupů pro zajištění svých práv na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
v rámci odvolacího řízení. Tím spíše uvedené pochybení nemůže napravit Nejvyšší správní
soud. Na základě výše zmíněného včasného návrhu žalobce na uvedení honitby do souladu
s novým zákonem o myslivosti (návrh byl podán v zákonné lhůtě do 31. 12. 2002) bylo řízení
o uznání honitby zahájeno dnem 30. 12. 2002, přičemž vzhledem k tomu, že se jednalo
o řízení návrhové, byl správní orgán I. stupně v rámci dispoziční zásady ovládající toto
správní řízení povinen rozhodnout o tomto návrhu , kterým byl v podstatě vymezen i předmět
správního řízení (tj. vydání rozhodnutí řízení o uznání honitby podle §69 odst. 1 zákona
o myslivosti). Jak již Nejvyšší správní soud výše předeslal, tuto povinnost správní orgán
I. stupně nedodržel a v podstatě změnil daný předmět řízení na zela jiný, jenž návrhu žalobce
neodpovídal. Tímto zcela jiným předmětem řízení učinil zcela v rozporu s návrhem žalobce
řízení o registraci h. s. R. Ž., přičemž ve výroku svého rozhodnutí vyslovil „nesouhlas s
registrací h. s. R. Ž.“. Správní orgán I. stupně tak učinil předmětem svého rozhodnutí,
a to v rozporu s návrhem žalobce, otázku vzniku honebního společenstva R. Ž., jenž však již
jednou vzniklo, a to podle předchozí platné právní úpravy zákona o myslivosti. V rozporu s
daným předmětem správního řízení (tj. řízení o uznání honitby podle §69 odst. 1 zákona
o myslivosti) se správní orgán I. stupně zabýval zcela jinou otázkou, která se nepochybně týká
právní subjektivity žalobce jako honebního společenstva vzniklého před nabytím účinnosti
nového zákona o myslivosti (tj. zákon č. 449/2004 Sb.). S postupem správního orgánu
I. stupně se v podstatě ztotožnil i žalovaný, což vyplývá jak z výroku, tak i z odůvodnění
žalovaného rozhodnutí. Na rozdíl od návrhu žalobce, jenž se týká transformace stávající
honitby, na které do nabytí nového zákona o myslivosti vykonával žalobce jako honební
společenstvo právo myslivosti, se zabýval správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí
a potažmo i žalovaný ve svém rozhodnutí zcela jinou otázkou, týkající se honebního
společenstva jako právního subjektu. Avšak i při jejím řešení (odhlédneme-li
od nepřezkoumatelnosti zmíněných rozhodnutí) oba správní orgány pochybily. Z obsahu
jejich rozhodnutí totiž vyplývá, že vedly řízení o registraci honebního společenstva
podle právní úpravy obsažené v zákoně o myslivosti, která se však vztahuje pouze na honební
společenstva vznikající po nabytí účinnosti zákona o myslivosti vydaném pod č. 449/2001 Sb.
(tj. od 1. 7. 2002). Orgány státní správy myslivosti však nejsou legitimovány tímto zákonem
k vedení řízení v této registraci v případě, kdy se jedná o honební společenstvo vzniklé
podle dosavadních právních předpisů, což se stalo i v projednávané věci (srov. rozhodnutí
publikované ve Sbírce Nejvyššího správního soudu pod č. 662/2005 citované v kasační
stížnosti, které naopak než ve prospěch argumentace stěžovatele svědčí proti ní).
Honební společenstva vzniklá podle právních předpisů platných do nabytí účinnosti
nového zákona o myslivosti nemohou proto podléhat režimu registrace nových honebních
společenstev vzniklých po nabytí účinnosti nového zákona o myslivosti. Honební
společenstva vzniklá podle dosavadních právních předpisů lze z hlediska jejich právní
subjektivity posuzovat podle přechodných ustanovení zákona o myslivosti, a to podle §69
odst. 2 zákona o myslivosti. Podle §69 odst. 2 zákona o myslivosti právní povaha honebních
společenstev vzniklých podle dosavadních předpisů se řídí ustanoveními tohoto zákona
ode dne jeho účinnosti. Honební společenstvo přijme stanovy, popřípadě je přizpůsobí úpravě
tohoto zákona a zvolí orgány nejpozději do 9 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak
honební společenstvo a společenstevní honitba zanikají. Již z citace uvedených zákonných
ustanovení vyplývá, že k zániku honebního společenstva nemůže dojít jiným způsobem,
tedy „výmazem z rejstříku honebních společenstev“, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti,
ale nesplněním zákonných povinností stávajícími honebními společenstvy, které jsou
stanoveny v rámci zákonných podmínek pro transformaci honebních společenstev v ust. §69
odst. 2 zákona o myslivosti (viz výše), a to v zákonné lhůtě, tj. do 31. 3. 2003. Navíc rejstřík
honebních společenstev vedený orgánem státní správy myslivosti je veřejným seznamem,
do kterého se pouze zapisují nebo vyznačují zákonem stanovené údaje týkající se honebních
společenstev a jedním z těchto údajů je i údaj o zániku honebního společenstva (§28 zákona
o myslivosti), proto tento zápis sám o sobě nemůže bez dalšího (tj. bez splnění uvedených
zákonných podmínek) způsobit zánik honebního společenstva. Z výše uvedených skutečností
vyplývá, že orgány státní správy myslivosti nejsou oprávněny vyslovovat nesouhlas
s registrací honebních společenstev vzniklých před nabytím účinnosti zákona o myslivosti
(zákon č. 449/2001 Sb.), ale jsou pouze oprávněny zjišťovat a posuzovat, zda byly v rozhodné
době (tj. do 31. 3. 2003), zákonné podmínky rozhodné pro transformaci těchto honebních
společenstev v souladu s novým zákonem o myslivosti splněny. O tom, zda byly či nebyly
splněny tyto podmínky obsažené v ustanovení §69 odst. 2 zákona o myslivosti, nevydávají
rozhodnutí konstitutivní povahy, když zjištěné skutečnosti mohou pouze deklarovat
(srov. Sbírka Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí publikované pod č. 662/2005).
V projednávané věci byl proto orgán státní správy myslivosti ve vztahu k honebnímu
společenstvu pouze legitimován k tomu, aby v rámci řízení o uznání honitby zjistil a posoudil
(jehož předmět byl zcela jasně vymezen zmíněným návrhem žalobce), zda uvedené honební
společenstvo v rozhodné době (tj. do 31. 3. 2003) splnilo podmínky stanovené v §69 odst. 2
zákona o myslivosti. Měl tedy zjistit a posoudit, zda žalobce jako honební společenstvo
přijalo stanovy, popřípadě je přizpůsobilo úpravě podle nového zákona o myslivosti,
a zda zvolilo orgány do 31. 3. 2003 (§69 odst. 2 zákona o myslivosti). V této souvislosti
je nutné poznamenat, že k posouzení, zda byly splněny podmínky uvedené v §69 odst. 2
zákona o myslivosti v rozhodné době, byl legitimován v projednávané věci orgán státní
správy myslivosti, a to v rámci řízení o uznání honitby. Je totiž si třeba uvědomit, že v případě
nesplnění podmínek pro transformaci honebního společenstva podle §69 odst. 2 v zákonem
stanovené době (do 31. 3. 2003) zaniká jak honební společenstvo, tak i společenstevní
honitba. K posouzení těchto skutečností, tj. zda honební společenstvo splnilo zákonné
podmínky pro transformaci podle §69 odst. 2 zákona o myslivosti, byl v projednávané věci
legitimován orgán státní správy myslivosti, který však tuto povinnost nesplnil, přičemž navíc
vedl zcela jiné řízení, tj. o registraci honebního společenstva, k jehož vedení nebyl oprávněn,
když v řízení o uznání honitby podle §69 odst. 1 zákona o myslivosti nerozhodoval
o předmětu tohoto řízení. Proto krajský soud v této souvislosti dospěl ke správnému závěru
o tom, že pro výrok žalovaného rozhodnutí chybí jakýkoliv důvod a rozhodnutí je
proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§76 odst. l písm. a/ s. ř. s.). Zároveň však
Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout další podstatnou skutečnost, která se týká
transformace výše zmíněného honebního společenstva.
Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v řízení o uznání honitby (§69 odst. 1 zákona
o myslivosti), které bylo zahájeno na základě návrhu žalobce na uvedení honitby do souladu
s novým zákonem o myslivosti (§69 odst. 1 zákona o myslivosti). Jak správní orgán I. stupně,
tak i stěžovatel rozhodoval v uvedeném správním řízení v době, kdy již uplynula zákonná
lhůta pro transformaci žalobce jako honebního společenstva podle ust. §69 odst. 2 zákona
o myslivosti. Správní orgán I. stupně vydal své rozhodnutí dne 26. 9. 2003 a stěžovatel vydal
rozhodnutí dne 16. 12. 2003, přičemž lhůta pro transformaci honebního společenstva uplynula
již 31. 3. 2003. Protože zákonným důsledkem neprovedení transformace honebního
společenstva (tj. přijetí stanov, popřípadě jejich přizpůsobení úpravě dle zákona o myslivosti,
volba orgánů), byl zánik jak honebního společenstva, tak i společenstevní honitby ex lege
(§69 odst. 2 zákona o myslivosti), musely existovat již v době vydání rozhodnutí obou
správních orgánů skutečnosti svědčící o tom, zda uvedená transformace honebního
společenstva byla provedena či nikoliv, a tedy zda žalobce jako honební společenstvo
a společenstevní honitba v této době existovaly či zanikly ex lege dle §69 odst. 2 zákona
o myslivosti. Pokud by totiž v řízení o uznání honitby oba správní orgány jako orgány státní
správy myslivosti zjistily a posoudily skutečnosti zahrnující zákonné předpoklady
pro transformaci honebního společenstva podle §69 odst. 2 zákona o myslivosti,
přičemž by dospěly k závěru o zániku stěžovatele jako honebního společenstva ex lege,
musely by takové skutkové zjištění a jemu odpovídající právní závěr promítnout do výroku
rozhodnutí o předmětu uvedeného správního řízení. Pokud by takto státní orgány myslivosti
nepostupovaly, mohl by se výrok rozhodnutí vydaný v řízení o uznání honitby dostat
do rozporu se skutkovým stavem věci (například když by nebyly splněny zákonné
předpoklady transformace honebního společenstva k 31. 3. 2003, tak by státní orgán správy
myslivosti po tomto datu rozhodovaly o uvedení již zaniklé honitby do souladu se zákonem
o myslivosti, a to navíc ve věci týkající se již neexistujícího honebního společenstva). Z výše
uvedených skutečností tedy vyplývá tento závěr: pokud orgán státní správy myslivosti
rozhoduje v řízení o uznání honitby podle §69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti,
o návrhu honebního společenstva vzniklého podle předchozí platné právní úpravy zákona
o myslivosti (zákon č. 23/1962 Sb.) v době, kdy již uplynula tomuto honebnímu společenstvu
zákonná lhůta pro provedení transformace honebního společenstva podle §69 odst. 2
(zákonná lhůta do 31. 3. 2003), musí v rámci předmětu tohoto správního řízení nejdříve zjistit
a posoudit, zda byly splněny zákonné předpoklady pro tuto transformaci (tj. zda honební
společenstvo přijalo stanovy, popřípadě je přizpůsobilo úpravě podle nového zákona
o myslivosti a zda zvolilo orgány honebního společenstva). Pokud dospěje k závěru,
že tyto zákonné předpoklady splněny nebyly a došlo k zániku honebního společenstva
a honitby k 31. 3. 2003 ex lege, musí k této skutečnosti přihlédnout a zohlednit ji ve výroku
rozhodnutí vydaném v řízení o uznání honitby (tj. zamítnutím návrhu). V řízení o uznání
honitby (§69 odst. 1 zákona o myslivosti), vedeném po 31. 3. 2003 je pouze státní orgán
správy myslivosti příslušný k posouzení skutečnosti, zda došlo k transformaci honebního
společenstva vzniklého podle předchozí platné právní úpravy zákona o myslivosti (zákon
č. 23/1962 Sb.), přičemž jen z tohoto posouzení může vyplynout závěr o zániku
tohoto honebního společenstva ex lege, tj. závěr o existenci či neexistenci uvedeného
honebního společenstva. Zároveň je nutné z důvodu práva tohoto honebního společenstva
jako účastníka uvedeného správního řízení na poskytnutí soudní ochrany (článek 36 Listiny
základních práv a svobod) připustit možnost soudního přezkumu týkajícího se správnosti
tohoto posouzení, a to v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí vydaném v uvedeném
správním řízení. Z uvedených důvodů toto posouzení nemůže provádět až soud ve správním
soudnictví při zjišťování podmínek řízení v rámci zkoumání procesní způsobilosti honebního
společenstva, které podalo žalobu proti rozhodnutí státního orgánu správy myslivosti,
vydaného v řízení o uznání honitby. A to tím spíše, když v uvedeném správním řízení
rozhodoval státní orgán správy myslivosti v rozporu s předmětem tohoto řízení o zcela jiném
předmětu řízení podle právní úpravy vztahující se ke vzniku honebních společenstev
vzniklých po nabytí účinnosti nového zákona o myslivosti (tj. dle ust. §19 a násl. zákona
o myslivosti). Proto v řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí má procesní způsobilost
honební společenstvo vzniklé dle předchozí platné právní úpravy zákona o myslivosti (zákon
č. 23/1962 Sb.), jenž podalo návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem o myslivosti
podle ust. §69 odst. 1 zákona o myslivosti..
V projednávané věci však orgány státní správy myslivosti výše zmíněným způsobem
nepostupovaly, když nejenže v řízení o uznání honitby věcně nerozhodovaly o předmětu
tohoto řízení, ale navíc se v odůvodnění svých rozhodnutí (navíc z výše zmíněných důvodů
nepřezkoumatelných) nezabývaly posouzením splnění zákonných předpokladů
pro transformaci žalobce jako honebního společenstva podle ustanovení §69 odst. 2 zákona
o myslivosti (tj. zda honební společenstvo přijalo stanovy, popřípadě je přizpůsobilo úpravě
podle nového zákona o myslivosti a zda zvolilo orgány honebního společenstva).
Za této situace, která zahrnuje zcela jiný skutkový a právní stav než existuje v řízení
o registraci nového honebního společenstva dle §19 odst. 4 zákona o myslivosti (která však
nebyla předmětem správního řízení), je nutné zajistit žalobci jako účastníku řízení o uznání
honitby možnost domáhat se soudní ochrany v rámci řízení žaloby proti uvedenému
rozhodnutí. Proto Nejvyšší správní soud považuje za zákonný nejen závěr krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele, ale zároveň i závěr o tom, že za uvedeného
skutkového právního stavu věci nelze přijmout argumentaci stěžovatele týkající se právní
subjektivity žalobce a odmítnout žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože takový
postup by měl za následek odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae) a porušení čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyl dán žádný z důvodů kasační stížnosti,
pro který by musel zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§103 odst. 1 písm. a/, §103 odst. 1 písm. c/, §109 odst. 3, §110 odst. 1
s. ř. s.). Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto neměl právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobci, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení dle obsahu spisu
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu