ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.67.2006
sp. zn. 6 As 67/2006 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce: M. M., zastoupen JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem, se sídlem Rybářská 4a,
Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské
náměstí 2, Praha 1, za účasti: Mgr. Z. H., o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 5. 2004, č. j. MHMP - 31287/2004/OST/Ca/Zá, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, č. j. 10 Ca 140/2004 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i zná vá.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu blíže označený
v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného,
jenž jako orgán II. stupně (dne 12. 5. 2004, č. j. MHMP - 31287/2004/OST/Ca/Zá) zamítl
žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí odboru stavebního a dopravy Úřadu městské části
Praha 4 (dále jen „stavební úřad“) č. j. P4/153108/03/OSD/IHOR/10166 ze dne 19. 12. 2003,
jímž bylo vlastníku stavby (osobě zúčastněné) podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b)
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“), nařízeno odstranit změnu stavby bytového domu č. p. 165,
umístěného na pozemku parc. č. 630/1 v k. ú. P., spočívající ve stavebních úpravách v bytě
č. 3 ve 2. nadzemním podlaží (byt stěžovatele), kterými byly provedeny rozvody vody a
odpadu pro umístění kuchyňské linky a pro pračku v místnosti kolaudované jako hala a byl
zřízen krb s otevřeným ohništěm v místnosti kolaudované jako kuchyň.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze nesprávně vyhodnotil
důvody žaloby, kterou stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil, a proto také učinil
nesprávný právní závěr. Stěžovatel se pozastavuje nad tím, že Městský soud v Praze
v odůvodnění svého rozsudku rozsáhle rekapituluje obsahy listin, které jsou podle názoru
stěžovatele účastníkům řízení jasné a účastníci je nezpochybňují, ale vlastní právní úvaze
o věci, která byla předmětem žaloby, soud nevěnoval patřičnou pozornost.
Stěžovatel považuje výroku rozhodnutí žalovaného za nesprávný, neboť podle jeho
slov „legalizuje“ protiprávní výrok rozhodnutí stavebního úřadu. Protiprávnost tohoto
rozhodnutí stavebního úřadu vidí stěžovatel v tom, že ukládá odstranit stavbu spočívající
ve stavebních úpravách v bytě stěžovatele, kterými byly provedeny rozvody vody a odpadu
pro umístění kuchyňské linky a pro pračku v místnosti kolaudované jako hala, a to tak,
že rozvody teplé a studené vody a připojovací odpadní potrubí kanalizace v prostoru haly
budou odstraněny a v místě připojení zaslepeny. Stěžovatel namítá, že rozsudek Městského
soudu v Praze opakovaně nesprávně hovoří o správnosti napadeného rozhodnutí žalovaného,
neboť navrací stavbu do původního stavu. Podle stěžovatele totiž původní stav nespočívá
v neexistenci přívodu vody a odpadu do haly, neboť již před provedením úprav byl v hale
přívod vody a odpadu, nicméně na jiném místě. Zaslepením přívodu vody a odpadu
podle požadavku stavebního úřadu a žalovaného by tak zůstala hala bez jakéhokoliv přívodu
vody a odpadu. Ty by zůstaly pouze na WC a v koupelně. Původní stav podle tvrzení
stěžovatele spočíval v tom, že v hale byla umístěna výlevka. Stěžovatel by proto považoval
za správné, pokud by rozhodnutí ukládalo odstranění některých rozvodů a vybudování
přívodu vody a odpadu na místě původní výlevky. Stěžovatel v tomto kontextu namítá,
že ani soud, ani správní orgány prvního a druhého stupně, nejevily o specifikaci místa,
kde byl původní přívod vody a odpadu do haly, žádný zájem. Stěžovatel označil tvrzení
pracovníků stavebního úřadu při ohledání na místě, že pokud by byl např. původní zdroj vody
ve studni a WC by ústilo do septiku, přičemž přívody vody a odpadu do bytu by byly
provedeny bez stavebního povolení, bylo by i tak jedinou možností nařídit uvedení věci
do původního stavu, za fatálně formální a dekadentní.
Stěžovatel rovněž upozornil na to, že po vynesení napadeného rozsudku Městského
soudu v Praze byla v bytě stěžovatele prováděna výměna domovních stoupaček
na objednávku osoby zúčastněné. Při výkonu této činnosti pracovník společnosti,
která rekonstrukci prováděla, zjistil, že do prostoru haly je pod omítkou ve zdi přiveden
přívod vody a odpad. Obé bylo zhotoveno z olověných trubek, což podle stěžovatele
prokazuje, že tato vedení byla zhotovena již při stavbě domu. Tuto skutečnost ovšem stavební
úřad ani žalovaný nezjistil. Stěžovatel má za to, že jde o důležitý důkaz, a vzhledem
k tomu, že ho nemohl dříve uplatnit, navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud provedl
důkaz výslechem uvedeného pracovníka společnosti, která prováděla rekonstrukci stoupaček.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Žalovaný ani osoba zúčastněná se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Ze správního a soudního spisu vyplývají pro posouzení věci následující podstatné
skutečnosti:
Osoba zúčastněná jako vlastnice domu, v němž se nachází byt stěžovatele, dne
25. 11. 2002 adresovala stavebnímu úřadu přípis označený jako „Žádost o zahájení řízení
ve věci svévolné změny užívání účelů místnosti a otevřeného topeniště“, v němž uvedla,
že zjistila, že stěžovatel v bytě, který obývá, neužívá místnost kuchyně k jejímu účelu,
protože jako kuchyň užívají halu. Z té je však přímý vstup na WC, což podle osoby
zúčastněné je v rozporu s hygienickými předpisy. Dále uvedla, že jde podle jejího názoru
o svévolnou změnu účelu místnosti, k úpravě haly na kuchyň nedala souhlas a stěžovatel
jí nepředložil ani stavební povolení. Dále uvedla, že v bytě stěžovatele vedle výše zmíněného
zjistila i nepovolenou stavbu krbu, k níž rovněž nedala souhlas, přičemž podle revizní zprávy
kominíka způsob připojení krbu na komín uživatele bytu ohrožuje.
V rámci výkonu státního stavebního dohledu podle §98 stavebního zákona bylo
zjištěno, že cca před 25 lety byla provedena změna v užívání místnosti kolaudované jako hala
na kuchyň. Stavební změna spočívala ve vybudování lehké dřevěné příčky s průchozím
otvorem a vybudování rozvodů vody a odpadů. Ve stejné době byl vybudován
rovněž v místnosti původně kolaudované jako kuchyň krb. Dále se konstatuje, že WC je
přístupno přímo z kuchyně.
Na základě zjištění v rámci státního stavebního dohledu stavební úřad zahájil řízení
o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. V rámci tohoto řízení
stěžovatel namítl, že rozvody vody a odpadu pro umístění kuchyňské linky a pro pračku byly
instalovány současně s realizací etážového topení v roce 1982 (ta proběhla na základě
souhlasu tehdejšího obvodního podniku bytového hospodářství a obvodního národního
výboru a řádného stavebního povolení). Podle vyjádření stěžovatele obvodní podnik bytového
hospodářství tehdy nepovažoval úpravu spočívající ve vyvedení nových přívodů vody
a odpadů a změnu v užívání haly za změnu, která by podléhala nutnosti stavebního řízení.
Stěžovatel uvedl, že hala byla užívána jako kuchyň s vědomím a se souhlasem obvodního
podniku bytového hospodářství. Stěžovatel rovněž namítl, že není možné hovořit o tom,
že by užívání haly jako kuchyně bylo v rozporu se stavební dokumentací. Ta totiž v době
úprav nebyla již k dispozici, proto se při vypracování projektové dokumentace ke stavbě
etážového topení, na kterou se ve svém podnětu stavebnímu úřadu odvolávala osoba
zúčastněná, vycházelo ze stavu, v jakém byl byt užíván obvyklým způsobem. Pokud jde
o krb, stěžovatel namítl, že jde o nefunkční interiérové zařízení bytu. Vedle toho stěžovatel
poukázal na to, že mezi ním a osobou zúčastněnou probíhá občanskoprávní soudní řízení
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu potřeby osoby zúčastněné využívat byt
pro sebe nebo osoby blízké. Snahu osoby zúčastněné o vydání rozhodnutí o odstranění
stavebních úprav proto vidí jako součást nátlaku, aby byt opustil.
Na základě provedeného řízení stavební úřad výše označeným rozhodnutím nařídil
vlastníku domu, tedy osobě zúčastněné, aby odstranila stavbu (změnu stavby) spočívající
ve stavebních úpravách v bytě stěžovatele (rozvody vody a odpadu pro umístění kuchyňské
linky a pro pračku v místnosti kolaudované jako hala a krb s otevřeným ohništěm v místnosti
kolaudované jako kuchyň) provedených bez stavebního povolení. Námitky stěžovatele
stavební úřad vypořádal tak, že podle kolaudačního rozhodnutí č. j. výst. 6298/82 - K/B
ze dne 23. 2. 1983, kterým se poluje užívání stavby etážového vytápění v předmětném bytě,
bylo dne 13. 1. 1983 na místě provedeno ústní jednání spojené s místním šetřením.
Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že stavba byla provedena podle ověřené dokumentace
a podmínek stavebního povolení. Podle výkresové části projektu etážového vytápění
přitom byt obsahoval halu, obývací pokoj, ložnici, kuchyň, pokoj, spíž, WC a koupelnu
s kotlem. Z toho stavební úřad vyvodil, že v době kolaudace etážového vytápění nebyly
rozvody vody a odpadu v hale ještě provedeny, kuchyň nebyla přemístěna do haly
a v místnosti kuchyně nebyl postaven krb, tudíž je prokázáno, že současné užívání odporuje
poslednímu kolaudovanému stavu. Pokud jde o námitku stěžovatele, že krb je pouze
nefunkčním interiérovým zařízením, stavební úřad odkázal na revizní zprávu kominíka,
z níž vyplývá, že jde o plně funkční zařízení, které je připojeno na komínový průduch
nesprávným způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí stavebního úřadu podal stěžovatel odvolání. V rámci řízení
o odvolání provedl žalovaný ohledání na místě. Při něm stěžovatel mj. uvedl, že tvrzení,
že v hale nebyla zavedena voda, se nezakládá na pravdě. Do haly totiž byl přiveden rozvod
vody do tzv. přívodní výlevky. Hala je podle stěžovatele jedinou místností s přívodem vody
v bytě. Do tzv. kuchyně nikdy voda nebyla přivedena. Stěžovatel upozornil, že splněním
rozhodnutí o odstranění stavby, aniž bude vlastníku domu uloženo vyřešit věc náhradním
způsobem, dojde k tomu, že byt nebude schopen užívání.
Ve výše označeném rozhodnutí o odvolání žalovaný konstatoval, že prostor označený
v projektové dokumentaci, ověřené odborem výstavby Obvodního národního výboru Praha 4
dne 23. 9. 1980 jako hala, je předělen lehkou dřevěnou příčkou tak, aby vznikla malá předsíň
a zbylá část haly je užívána jako kuchyň s rozvodem vody a s napojením kuchyňské linky
na odpad. Vzhledem k tomu, že touto, jak žalovaný uvedl, nepovolenou změnou užívání
spojenou se stavební úpravou se stalo WC přístupné z kuchyně, což je v rozporu
s ustanovením čl. 22 odst. 7 vyhlášky č. 26/1999 hlavního města Prahy, o obecných
technických požadavcích na výstavbu na území hlavního města Prahy, nelze dodatečně tento
stav legalizovat, i kdyby bylo požádáno o dodatečné povolení. Pro toto dodatečné povolení
podle žalovaného chybí oba předpoklady vymezené §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona,
neboť ani jeden z účastníků řízení o odstranění stavby (osoba zúčastněná a stěžovatel)
o dodatečné povolení stavby nepožádal, a i kdyby tak učinil, nebylo by lze stavbu dodatečně
povolit, protože nebylo prokázáno, že je stavba v souladu s veřejným zájmem, tedy zejména
s obecnými technickými požadavky na výstavbu. Stavební úřad proto podle žalovaného
nepochybil, pokud změnu stavby bytového domu nařídil vlastníku stavby odstranit.
Proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel podal žalobu, v níž namítal, že požadování
odstranění vodoinstalatérských úprav v místnosti užívané jako kuchyň by nastolilo evidentní
protiprávní stav. Podle stěžovatele se správním rozhodnutím jednostranně posilují práva
pronajímatele tím, že akcentují povinnost nájemce užívat byt v souladu s nájemní smlouvou
a kolaudačním stavem. Argumentace žalovaného je z hlediska stavebněprávního omezena
na to, že kuchyň nemůže sousedit s WC. Stěžovatel rozhodnutí žalovaného vytýkal,
že opomněl vyhodnotit situaci z pohledu samotného právního postavení bytu jako souboru
místností, které jsou svým uspořádáním určeny k bydlení. Podle stěžovatele se měl žalovaný
v první řadě zabývat vymezením stavu, do jakého je nezbytné byt uvést, aby byl po technické
stránce schopen užívání. V této souvislosti stěžovatel poukázal rovněž na ustanovení §22
odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 hlavního města Prahy, o obecných technických požadavcích
na výstavbu na území hlavního města Prahy, které hovoří o existenci zdravých životních
podmínek uživatelů stavby. Stejně tak ustanovení §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, stanoví povinnost zajišťovat plný
a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Opětovně pak stěžovatel namítal,
že v době provádění napadených stavebních úprav byla podle tehdejších obecně zaužívaných
zvyklostí řešena stavební úprava s vědomím obvodního podniku bytového hospodářství.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě k námitkám stěžovatele především uvedl,
že vlastník stavby je povinen ze zákona uvést byt do souladu s posledním kolaudovaným
stavem, a to tak, aby byl schopen užívání dle nájemní smlouvy. Vydaným rozhodnutím tedy
nedochází k porušení práv nájemce a k porušení obecně technických požadavků na výstavbu,
jak stěžovatel namítá. Vedle toho žalovaný namítl, že stěžovatel, ač byl řádně poučen
a vyzván, o dodatečné povolení stavebních úprav ani nepožádal.
Městský soud v Praze po rozsáhlé rekapitulaci listinných podkladů ve své argumentaci
vyšel z ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, podle něhož stavební úřad
v případě stavby provedené bez ohlášení, popřípadě bez povolení, či stavby užívané v rozporu
s ohlášením a stavebním povolením, nařídí odstranění stavby. K nařízení odstranění stavby
nemusí dojít toliko za předpokladu, že stavebník, popřípadě vlastník stavby, požádá
o dodatečné stavební povolení a k tornu předloží podklady, tak jako by je předkládal
v případě, že by stavební úpravy řádně ohlásil, či o stavební povolení řádně požádal.
Rozhodnutí vydané žalovaným, resp. stavebním úřadem, je tedy podle Městského soudu
v Praze v souladu se zákonem, neboť stavební úřad v daném případě zjistil řádným způsobem,
že stavba, respektive stavební úpravy provedené v bytě stěžovatele, se neopírají o ohlášení
stavby ani o řádné stavební povolení, ačkoliv by takové povolení, či ohlášení vyžadovaly.
Námitka stěžovatelů, že v daném případě nebyl řádně zjištěn poslední kolaudovaný
stav, nemůže podle Městského soudu v Praze obstát, neboť poslední kolaudovaný stav bytu
v druhém nadzemním podlaží vyplývá jednoznačně tak, jak stavební úřad prvního stupně
dovodil, z posledního kolaudovaného stavu při kolaudaci etážového topení v bytě žalobců,
které bylo provedeno na základě stavebního povolení a jako stavba řádně kolaudováno.
Z projektové dokumentace k tomuto etážovému topení vyplývá jednoznačně, že místnosti
v bytě žalobců byly užívány jako kuchyň a jako hala, nikoliv tak jak jsou užívány
v současnosti a jak bylo zjištěno 17. 6. 2003 v rámci státního stavebního dohledu,
tj., že původní kuchyň je užívána jako další pokoj a je v ní zřízen krb a hala je užívána jako
kuchyň, neboť je v ní provedena příčka a je v ní vestavěna kuchyňská linka s přívodem vody
k lince a k pračce. Uvedené stavební úpravy tedy musely být podle Městského soudu v Praze
provedeny bez ohlášení a bez stavebního povolení, neboť v podkladech příslušeného
stavebního úřadu nejsou založena příslušná povolení a ani stěžovatel takovými povoleními
nedisponuje. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že uvedené stavební úpravy byly provedeny
se souhlasem obvodního podniku bytového hospodářství, Městský soud v Praze konstatoval,
že stěžovatel nedisponuje takovým písemným souhlasem. K realizaci etážového topení
přitom písemný souhlas ve spisech založen je. Městský soud v Praze z toho dovodil,
že kdyby bylo pravdivé tvrzení stěžovatele, že provedené stavební úpravy byly provedeny
současně s výstavbou etážového topení, souhlas obvodního podniku bytového hospodářství
by se týkal i těchto stavebních úprav, současně tak i projektová dokumentace. Důvodná
podle soudu není ani námitka, respektive tvrzení stěžovatele, že stavební úpravy byly
provedeny v souvislosti s modernizací bytového fondu v bytě pod nimi, neboť jak vyplývá
z předložených projektů a písemných materiálů stavebního úřadu k této modernizaci, netýkala
se bytové jednotky v druhém nadzemním podlaží, ba dokonce projektová dokumentace k této
rekonstrukci počítala s tím, že nově budované stoupačky přivedou rozvod vody a odpadů
ke stávajícím zařizovacím předmětům v bytech ve druhém nadzemním podlaží.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že napadené rozhodnutí trpí vadou, neboť uvádí byt
do stavu neuživatelného, soud ji neshledal důvodnou, neboť se plně ztotožnil s názorem
žalovaného vyjádřeném v rozhodnutí, respektive ve vyjádření k žalobě, a to v tom smyslu,
že rozhodnutím o nařízení odstranění nepovolených stavebních úprav, není uváděn byt
do stavu neuživatelného, nýbrž stavebník, respektive vlastník objektu, jemuž bylo nařízeno
odstranit tyto stavební úpravy, je povinen ze zákona uvést byt do původního stavu. Původní
stav v tomto bytě, tak jak konečně stěžovatel ani nezpochybnil, byl ten, že v kuchyni nebyl
přívod vody, ale v hale byla výlevka, kde byl přívod vody i odpad. Navíc, jak vyplývá
z projektové dokumentace, v bytě byla (a je) koupelna s přívodem vody a rovněž WC
s přívodem vody. Městský soud v Praze tedy konstatoval, že byť by se mohl ztotožnit
se stěžovatelem v tom smyslu, že stávající úprava stavebního řešení a užívání místností je
vhodnější zejména pokud jde o plnění funkcí kuchyně, nelze takového užívání místností
v rozporu s kolaudovaným stavem dosáhnout provedením úprav bez stavebního povolení,
či ohlášení stavebního úřadu. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení
78 odst.7 s. ř. s.
Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 28. 2. 2006, kasační stížnost byla podána dne
13. 3. 2006.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje námitky, které je
podle jejich obsahu možno subsumovat pod důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského
soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Kasační námitka stěžovatele spočívá v tom, že Městský soud v Praze měl nesprávně
vyhodnotit důvody žaloby, kterou stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil, a proto také
učinil nesprávný právní závěr. Protiprávnost rozhodnutí stavebního úřadu, resp. žalovaného,
jak již bylo řečeno, spatřuje v tom, že ukládá odstranit stavbu spočívající ve stavebních
úpravách v bytě stěžovatele, kterými byly provedeny rozvody vody a odpadu pro umístění
kuchyňské linky a pro pračku v místnosti kolaudované jako hala, a to tak, že rozvody teplé
a studené vody a připojovací odpadní potrubí kanalizace v prostoru haly budou odstraněny
a v místě připojení zaslepeny. Stěžovatel namítá, že rozsudek Městského soudu v Praze je
nesprávný, protože podle stěžovatele rozhodnutí stavebního úřadu nenastoluje vymezením
povinnosti odstranit neoprávněnou stavbu původní stav, neboť původní stav nespočívá
v neexistenci přívodu vody a odpadu do haly, neboť již před provedením úprav byl v hale
přívod vody a odpadu, nicméně na jiném místě.
S tímto jádrem kasační námitky, k němuž směřuje i důkazní návrh stěžovatele, nemůže
Nejvyšší správní soud souhlasit. Předmětem rozhodování správního úřadu (a tím i předmět
zkoumání správního soudu) bylo odstranění neoprávněné stavby. Jak již bylo výše uvedeno,
podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby
nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení
nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pouze pokud:
1) stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s
územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými
technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy
chráněnými zvláštními předpisy a
2) jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné
povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené
lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
Veřejné právo stavební tedy zcela jednoznačně (srov. §88 odst. 1 písm. b/ věta první
stavebního zákona) stanoví jako primární povinnost správního úřadu v případě, že zjistí
existenci stavby či zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení, takovou stavbu
odstranit. Není přitom rozhodné, zda je stavba svou povahou bezpečná, vhodná, je
dlouhodobě užívána apod. Jedinou možností, jak se odstranění stavby jako opatření na úseku
veřejného práva stavebního vyhnout, je splnění výše vyjmenovaných podmínek. Jediným
rozhodným kritériem pro uplatnění dispozice normy obsažené v ustanovení §88 odst. 1
písm. b) větě první stavebního zákona je tedy existence stavby postavené bez stavebního
povolení či ohlášení.
Skutečnost, že stavební úpravy v bytě stěžovatele, které se staly předmětem
rozhodnutí žalovaného, stavební povolení vyžadovaly, leč na ně nikdy vydáno nebylo, není
přitom předmětem sporu. Stěžovatel s výjimkou tvrzení, že měl k provedení sporných úprav
ústní souhlas tehdejší socialistické organizace vykonávající práva vlastníka nemovitosti
(obvodní podnik bytového hospodářství) s tím, že tato organizace navrhované úpravy
nepovažovala za úpravy, které by podléhaly stavebnímu povolení či ohlášení ve smyslu
stavebního zákona, nepřinesl žádných argumentů, že by jím provedené úpravy nebyly stavbou
vyžadující stavebního povolení či ohlášení ve smyslu §54 stavebního zákona. Nadto pokud
jde o samo tvrzení stěžovatele, Nejvyšší správní soud konstatuje, že i kdyby je přijal
za pravdivé a i kdyby připustil předpoklad, že na základě takových neformálních souhlasů
tehdejších podniků bytového hospodářství se uskutečnila řada nejrůznějších i mnohem
rozsáhlejších stavebních úprav bytového fondu, nemění to nic na tom, že podnik bytového
hospodářství stejně jako žádný jiný vlastník stavby není nadán oprávněním rozhodovat, jaká
stavba spadá pod okruh právní regulace §54 stavebního zákona. Souhlas podniku bytového
hospodářství mohl mít přímý dopad pouze v rovině, dnešní terminologií řečeno,
soukromoprávní. Mohl být tedy souhlasem k dispozici s bytem v osobním užívání (souhlasem
k jeho změně, úpravě) ve smyslu §165 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
do 31. 12. 1991 („Uživatel nesmí provádět stavební úpravy ani jinou podstatnou změnu v bytě
bez souhlasu organizace, a to ani na svůj náklad.“). V oblasti veřejného práva stavebního pak
souhlas obvodního podniku bytového hospodářství byl souhlasem k tomu, aby stavebník
(nájemce bytu, resp. podle tehdejší terminologie uživatel bytu na základě práva osobního
užívání) mohl vůbec vystupovat jako účastník stavebního řízení v roli navrhovatele,
a to s ohledem na úpravu §58 odst. 3 stavebního zákona účinnou do 30. 6. 1992. Podle této
úpravy mohla být vedle vlastníka stavby totiž stavebníkem rovněž socialistická organizace
v roli uživatele, nikoliv však již další uživatelé („Jde-li o změnu stavby nebo udržovací práce
na ní, může být stavebníkem i uživatel stavby, je-li jím socialistická organizace a předloží-li
písemnou dohodu s vlastníkem stavby nebo pokud to připouštějí zvláštní předpisy.“).
S ohledem na obsah kasační námitky Nejvyšší správní soud musí vyzdvihnout
skutečnost, že intencí řízení o odstranění stavby ve smyslu §88 stavebního zákona je,
jak vyplývá z výše uvedeného, skutečně pouze odstranění stavby, která byla vybudována
bez stavebního povolení či ohlášení. Jde svým způsobem o sankční mechanismus, který má
restituční účinky (ve smyslu zásady restitutio in integrum) pouze potud, že odstraňuje
protiprávní stav nastolený neoprávněnou stavbou. Nejde tedy o nástroj, jímž by byl či měl být
restituován integrální stav existující „v souvislosti“ se stavem, kdy neoprávněná stavby
ještě neexistovala. Jinak řečeno, stěžovatelův požadavek na to, aby stavební úřad do svého
výroku o odstranění stavby, případně do podmínek rozhodnutí, pojal povinnost vlastníka
stavby učinit další opatření, která učiní stavbu uživatelnou, jde v tomto smyslu nad rámec
účelu řízení o odstranění stavby. Nehledě na to, že z povinnosti odstranit stavbu na základě
rozhodnutí o odstranění stavby implicite vyplývá povinnost obnovit poslední známý
kolaudovaný (užívaný) stav - jak výslovně konstatoval i Městský soud v Praze, tento stav
přitom spočíval v existenci přívodu vody do výlevky v hale. S ohledem na to Nejvyšší správní
soud považuje argumentaci stěžovatele, pokud jde o tvrzený nedostatek skutkových zjištění
a z toho vyplývající nesprávné právní hodnocení, za nepřiléhavou.
Nejvyšší správní soud je nakloněn předpokládat podobně jako stěžovatel, že postup
osoby zúčastněné směřující k vyvolání řízení o odstranění stavby mohl mít motivaci
v probíhajícím soukromoprávním řízení ohledně nájemního vztahu mezi stěžovatelem
a osobou zúčastněnou. S přihlédnutím k tomu je pochopitelná snaha stěžovatele akcentovat
ve své argumentaci soukromoprávní důsledky rozhodnutí žalovaného, totiž praktickou
neobyvatelnost bytu, odstraní-li osoba zúčastněná pouze neoprávněnou stavbu, neučiní-li
však již další opatření. Jakkoliv Nejvyšší správní soud potenciální tíživost okolností
pro stěžovatele chápe, jeho argumentaci soukromoprávními důsledky nemůže považovat
v tomto řízení za relevantní.
Soudy totiž podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve správním soudnictví rozhodují
o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné,
orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou
nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen „správní orgán“),
přičemž podle §65 odst. 1 s. ř. s. žalobní legitimace svědčí tomu, kdo tvrdí, že byl na svých
právech (rozuměj veřejných subjektivních právech, neboť jde o rozhodování v oblasti veřejné
správy) zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti. Předmětem přezkumu správního soudnictví v případě stěžovatele tedy bylo,
zda rozhodnutí žalovaného nezpůsobilo nezákonný zásah do některého jeho subjektivního
práva vyplývajícího z předpisů veřejného práva stavebního. V tomto ohledu Nejvyšší správní
soud konstatuje, že předpisy veřejného práva stavebního nekonstituují právo užívat
neoprávněnou stavbu v žádném jiném případě, než tehdy, jsou-li splněny předpoklady
ustanovení §88 odst. 1 písm. b) věta druhá (viz výše). Ani jeden z těchto předpokladů ovšem
stěžovatel nesplnil. Pokud jde tedy o stěžovatelovy argumenty „neuživatelnosti“ předmětu
nájmu, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než aby poukázal v této souvislosti
na ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož je pronajímatel povinen předat
nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon
práv spojených s užíváním bytu, a na možnost nájemce tuto povinnost pronajímatele vymáhat
pořadem práva před civilními soudy.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že krajský soud
se namítaných pochybení nedopustil, proto neshledal kasační stížnost důvodnou a zamítl
ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nemá; úspěšný žalovaný by takové právo měl, ovšem ze soudního spisu Nejvyšší správní soud
nezjistil žádné náklady, které by významně přesáhly náklady jeho běžné úřední činnosti,
a proto rozhodl, že mu toto právo nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu