ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.71.2019:37
sp. zn. 6 As 71/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Statutární město
Teplice, se sídlem náměstí Svobody 2/2, Teplice, zastoupený JUDr. Pavlem Marečkem,
advokátem, se sídlem Vaníčkova 1070/29, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 3. 1. 2017, č. j. ÚOHS-R87/2015/VZ-
00196/2017/323/KKř, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 20. 2. 2019, č. j. 29 Af 23/2017 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Pavlu
Marečkovi, advokátovi, se sídlem Vaníčkova 1070/29, Ústí nad Labem.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 20. 2. 2019, č. j. 29 Af 23/2017 - 51 (dále „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 3. 1. 2017,
č. j. ÚOHS-R87/2015/VZ-00196/2017/323/KKř (dále jen „napadené rozhodnutí“) a věc vrátil
k dalšímu řízení.
[2] Napadeným rozhodnutím předseda žalovaného zamítl rozklad žalobce a potvrdil
rozhodnutí ze dne 2. 3. 2015, č. j. ÚOHS-S30/2015/VZ-5797/2015/521/OP, jímž byl žalobce
shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o veřejných
zakázkách“). Tohoto deliktu se měl žalobce dopustit tím, že při zadávání veřejné zakázky
„Rekonstrukce 66 zapínacích bodů stávajícího veřejného osvětlení v Teplicích“ v otevřeném
řízení, nepostupoval v souladu s §77 odst. 1 ve spojení s §6 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, když v rozporu se zásadou transparentnosti ze zprávy o posouzení a hodnocení
nabídek ze dne 25. 2. 2014 ani z jiného dokumentu obsaženého v dokumentaci o veřejné zakázce
nevyplývá, že by se hodnotící komise v souladu s ustanovením §77 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách při posouzení nabídek zabývala i posouzením výše nabídkových cen ve vztahu
k předmětu veřejné zakázky, přičemž tímto postupem mohl být podstatně ovlivněn výběr
nejvhodnější nabídky, když následně dne 23. 4. 2014 žalobce uzavřel s vybraným uchazečem
smlouvu o dílo. Za předmětný delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč.
[3] Žalovaný podrobně popsal průběh správního řízení a konstatoval, že jednou
ze zákonných povinností hodnotící komise ustanovené zadavatelem je mj. i obligatorní posouzení
výše nabídkových cen předložených jednotlivými uchazeči ve vztahu k předmětu veřejné zakázky,
a to s ohledem na možný výskyt mimořádně nízké nabídkové ceny. Nabídková cena se má
poměřovat ve vztahu ke skutečnému předmětu veřejné zakázky, a nikoliv ve vztahu
k předpokládané hodnotě veřejné zakázky nebo k nabídkové ceně předložené jinými uchazeči,
byť i tato kritéria mohou podpůrně sloužit pro určení či navození pochybnosti o mimořádně
nízké nabídkové ceně. Za indicii vedoucí k možnému zjištění mimořádně nízké nabídkové ceny
v některé z nabídek je zároveň možné považovat též kvalifikované a věrohodné upozornění
zadavatele ze strany kteréhokoliv uchazeče, popřípadě třetí osoby na možnou přítomnost
mimořádně nízké nabídkové ceny v některé z předložených nabídek. Je tedy úkolem hodnotící
komise posoudit, zda nabídka neobsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu a v případě jejího
zjištění postupovat v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Pokud však hodnotící komise
neidentifikuje nabídnutou cenu ve vztahu k předmětu veřejné zakázky jako mimořádně nízkou,
není její povinností odůvodňovat, na základě čeho k takovému závěru dospěla. Žalovaný
přitom vysvětlil, že jeho úkolem není nahrazovat hodnotící komisi a myšlenkové pochody
jejích členů, ale musí kontrolovat dodržování zákonného rámce. Musí se tedy zabývat tím,
zda není dán důvod, pro nějž by hodnotící komise měla označit určitou nabídkovou cenu
za mimořádně nízkou. Indicie o mimořádně nízké nabídkové ceně spatřuje nejen ve významném
rozptylu nabídkových cen ve vztahu k předpokládané hodnotě veřejné zakázky, v odchylce
nabídkových cen jednotlivých uchazečů vůči průměru z nabídkových cen všech uchazečů,
ale i v námitce proti výběru nejvhodnější nabídky podané jedním z uchazečů. Za dané situace
tak měla hodnotící komise naznat podezření na mimořádně nízkou nabídkovou cenu a měla
tudíž provést příslušný záznam v odpovídajícím dokumentu o veřejné zakázce o tom,
že ta která nabídka neobsahuje mimořádně nízkou nabídkovou cenu. Pokud takto není
postupováno, vede to k tomu, že zadavatel indicie o existenci mimořádně nízké nabídkové ceny
zcela ignoroval, což je v rozporu se zásadou transparentnosti. Žalovaný měl za to, že předmětné
jednání naplňuje znaky správního deliktu, k čemuž dojde, je-li jednání zadavatele způsobilé mít
podstatný vliv na výběr nejvhodnější nabídky, přičemž postačuje toliko možnost podstatného
ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. V daném případě možnost podstatně ovlivnit výběr
nejvhodnější nabídky spočívá ve skutečnosti, že zadavatel v případě, že by prostřednictvím
hodnotící komise shledal při odpovídajícím postupu nabídku vybraného uchazeče
jako mimořádně nízkou, mohl by při dodržení ustanovení §77 zákona o veřejných zakázkách
dospět k závěru o vyřazení takové nabídky, čímž by k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky
došlo. Na věci ničeho nemění to, že veřejná zakázka byla fakticky kvalitativně i cenově splněna
v souladu s předloženou nabídkou. Tuto otázku je na místě zvážit při výši ukládané sankce.
Institut mimořádně nízké nabídkové ceny nechrání jen zadavatele, ale sekundárně i ostatní
účastníky zadávacího řízení před nekalými praktikami konkurentů; dále je nutné zohlednit
požadavek na hospodárné a efektivní vynakládání veřejných prostředků. K výši uložené sankce
žalovaný vyjádřil názor, že ta plně odpovídá zákonné úpravě, okolnostem případu a majetkové
situaci žalobce. Žalovaný ohledně aplikace pozdější právní úpravy vysvětlil, že ta se v ničem
nezměnila, tudíž ani té se nemůže žalobce dovolávat ve svůj prospěch.
[4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 1. 3. 2017 ke krajskému
soudu, v níž vyjádřil názor, že z jeho strany byly splněny všechny povinnosti kladené
na něj zákonem o veřejných zakázkách. Měl za to, že vytýkané jednání neovlivnilo a ani nemohlo
ovlivnit výběr nejvhodnějšího uchazeče, když byl zjevně vybrán uchazeč, jehož nabídka byla
jednoznačně nejvýhodnější, což dokládá i následná řádná realizace zakázky. Uvážení, zda uchazeč
předložil ve své nabídce mimořádně nízkou cenu, je výlučně v kompetenci jmenované komise;
zadavatel se nemůže dopustit porušení zákona tím, že nabídkovou cenu některého uchazeče
jako mimořádně nízkou hodnotící komise neshledala. Zadavatel totiž nese obchodněprávní riziko
spočívající ve skutečnosti, zda zakázka bude splněna v souladu se smlouvou uzavřenou
s uchazečem, který předložil nejvhodnější nabídku. Žalobce poukazoval na to, že v daném
případě se objevily tři nabídky s podobnou výší nabídkové ceny, která sice byla podstatně nižší
než předpokládaná cena veřejné zakázky, ale byla z pohledu zadavatele reálná. S ohledem
na množství levnějších uchazečů a reálnost nabízené ceny (za dodržení kritérií veřejné zakázky
a smyslu příslušného zákona), neměla hodnotící komise potřebu do zprávy o posouzení
a hodnocení nabídek jakékoli teorie o mimořádné nízké nabídkové ceně zapisovat. Žalobce
rovněž vyslovil přesvědčení, že žalovaný dostatečným způsobem neodůvodnil výši uložené
pokuty; i kdyby uznal, že se správního deliktu dopustil, měl za to, že s ohledem na okolnosti
případu a výsledek zadávacího řízení neměla být uložena jakákoli pokuta. Žalovaný se
nadto nevypořádal s jeho veškerými námitkami, zejm. se smyslem pojmu mimořádně nízké
nabídkové ceny a tím, že vybraný uchazeč předmětné dílo dokončil. Zákon o veřejných
zakázkách podle žalobce neukládá, aby hodnotící komise své úvahy o výši nabídkových cen
zaznamenala do svých zpráv; podstatné je, zda hodnotící komise provedla příslušné úvahy,
což se stalo.
[5] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve konstatoval, že pozdější
právní úprava na příslušné skutkové podstatě správního deliktu ničeho nezměnila,
neboť i ta obsahuje povinnost posuzovat nabídku stran mimořádně nízké nabídkové ceny,
tudíž se jí žalobce nemůže dovolávat. S ohledem na výrok prvostupňového rozhodnutí označil za
předmět posuzování to, zda žalobce mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky tím,
že do žádného dokumentu obsaženého v dokumentaci k veřejné zakázce výslovně neuvedl
skutečnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že se věnoval posuzování výše nabídkových cen ve vztahu
k předmětu veřejné zakázky. Mezi účastníky řízení přitom není sporu o tom, že zadavatel
je povinen posoudit nabídkové ceny ve vztahu k předmětu veřejné zakázky. Za klíčové
pro posouzení případu s ohledem na svůj předchozí rozsudek sp. zn. 62 Af 88/2012 označil to,
zda byla dána existence skutečností (indicií), ze kterých mělo být žalobci na první pohled zřejmé,
že se může jednat o mimořádně nízkou nabídkovou cenu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce
zadával veřejnou zakázku v otevřeném řízení, odhadovanou hodnotu veřejné zakázky stanovil
na 10 743 000 Kč a jako kritérium pro zadání veřejné zakázky zvolil nejnižší nabídkovou cenu;
do lhůty pro podání nabídek bylo žalobci doručeno osm nabídek v rozpětí od 5 678 966,31 Kč
do 10 736 129 Kč. Z listiny účastníků při otevírání obálek na veřejnou zakázku vyplývá,
že tomuto aktu byli přítomni zástupci pěti uchazečů. Ze zprávy o posouzení kvalifikace
dodavatelů na veřejnou zakázku vyplývá, že dva uchazeči byli vyloučeni pro nedodání příslušných
dokladů. Hodnotící komise pak sestavila pořadí jednotlivých uchazečů; 10. 3. 2014 žalobce zaslal
uchazečům oznámení o výběru nejvhodnější nabídky. Dne 18. 3. 2014 (na předmětné listině
je však s ohledem na okolnosti případu špatně uvedeno datum 18. 2. 2014) zaslal jeden
z uchazečů námitky proti nesprávnému postupu zadavatele s tím, že nabídky minimálně
3 uchazečů na prvních místech měly být posuzovány jako nabídky s mimořádně nízkou
nabídkovou cenou. Žalovaný za dané situace argumentoval přítomností indicie nutící žalobce
provést posouzení mimořádně nízké nabídkové ceny spočívající ve významném rozptylu
nabídkových cen ve vztahu k předpokládané hodnotě veřejné zakázky a v odchylce nabídkových
cen vůči průměru nabídkových cen všech uchazečů; předseda žalovaného pak doplnil, že další
indicie spočívala v uplatnění námitek ze strany jednoho z uchazečů (což podle něj bylo stěžejní
signál). Soud však poukázal na to, že z obsahu příslušné námitky uchazeče vyplývá, že ta byla
podána až v březnu 2014, tudíž z ní nelze dovodit stěžejní indicii stran posuzování mimořádně
nízké nabídkové ceny hodnotící komisí; již na základě této skutečnosti lze dovodit, že napadené
rozhodnutí je zatížené závažnou vadou. Jedinou indicií tak podle soudu bylo předložení
specifikovaných nabídek samo o sobě. Soud konstatoval, že projednávaná věc je spíše hraniční
povahy, avšak přesto má za to, že nebylo na místě dovozovat odpovědnost žalobce. Popsal
přitom modelové situace, k nimž může v reálu dojít. V předmětné věci bylo představeno
8 nabídek, z čehož 2 se pohybovaly v těsné blízkosti odhadu učiněného žalobcem, naopak další
2 nabídky zněly na poloviční výši. Zbylé nabídky se pohybovaly v rozmezí mezi předchozími
nabídkami. Ve stadiu posuzování kvalifikace došlo k vyloučení dvou uchazečů, tudíž do fáze
posuzování a hodnocení nabídek dospělo pouze 6 nabídkových cen, což vedlo k tomu,
že 3 nabídkové ceny se pohybovaly nad průměrem posuzovaných cen, 3 nabídky se naopak
pohybovaly pod tímto průměrem. Soud rovněž přihlédl k tomu, že jediným kritériem výběru byla
nejnižší nabídková cena – z tohoto úhlu pohledu byla proto určitá rozdílnost mezi nabídkovými
cenami zcela očekávatelná. Za takové situace se nelze jednoznačně přiklonit k závěru,
že by se mělo jednat o objektivní indicii nutící žalobce explicitně vyjádřit své úvahy o neexistenci
mimořádně nízké nabídkové ceny. Teprve v případě, kdy by některý z uchazečů na riziko výskytu
mimořádně nízké nabídkové ceny sám upozornil, bylo by z hlediska zásady transparentnosti
nutné, aby žalobce na tuto skutečnost výslovně reagoval. Striktní trvání na tom, aby se úvahy
zadavatele ohledně mimořádně nízké nabídkové ceny za všech okolností projevily v dokumentaci
veřejné zakázky, podle soudu nenaplňuje smysl zásady transparentnosti, neboť takový přístup
je ryze formalistický.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
ze dne 8. 4. 2019 podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V doplnění ze dne 16. 5. 2019 měl za to,
že krajský soud nedostatečně zohlednil zbývající indicie uvedené žalovaným v napadeném
rozhodnutí. Akceptoval sice závěr soudu, že námitky jiného uchazeče byly podány později,
po uveřejnění zprávy o posouzení a hodnocení nabídek; avšak v takovém případě měl žalobce
povinnost podané námitky řádně vypořádat v příslušném rozhodnutí o námitkách.
V předmětných správních rozhodnutích však byly uvedeny další indicie svědčící o tom,
že se žalobce měl mimořádně nízkou nabídkovou cenou zabývat – velký cenový rozptyl
a seskupení nabídkových cen, velká odchylka třech nejnižších nabídkových cen od průměru cen,
velká odchylka třech nejnižších nabídkových cen od předpokládané hodnoty veřejné zakázky.
Soud podle stěžovatele opomněl zvážit, že 3 z podaných nabídek se pohybovaly kolem poloviny
předpokládané hodnoty, a to s velkým nominálním cenovým rozdílem až kolem 5 000 000 Kč.
Cenový rozdíl přitom je relevantní indicií i podle příslušné odborné literatury. I bez upozornění
ze strany některého uchazečů se tak zadavatel měl touto problematikou výslovně zabývat.
Ve vztahu k uplatněným námitkám jednoho z uchazečů dovozoval, že žalobce měl v případě
vyhovění námitkám zrušit příslušnou zprávu a zpracovat novou, nebo námitky vypořádat.
To se v projednávané věci nestalo, když žalobce pouze konstatoval, že obdobnou nabídkovou
cenu podaly celkem 3 uchazeči. Stěžovatel připomínal, že po podání námitky na danou věc měla
zareagovat i hodnotící komise. To, že veřejná zakázka byla fakticky kvalitativně i cenově splněna,
na porušení zákona o veřejných zakázkách ničeho nemění.
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 11. 6. 2019 uvedl, že kasační stížnost není
důvodná a že se krajský soud nedopustil žádného z vytýkaných pochybení. Za sporné
v projednávané věci označil to, zda příslušné úvahy hodnotící komise stran mimořádně nízké
nabídkové ceny měly být vyjádřeny v příslušném dokumentu, tj. zda byla dána existence
skutečností (indicií), ze kterých mělo být žalobci na první pohled zřejmé, že se může jednat
o mimořádně nízkou nabídkovou cenu. Žádné skutečnosti mu přitom nebyly známy. Nelze
tak podle něj trvat na tom, aby se vždy příslušné úvahy stran mimořádně nízké nabídkové ceny
projevily v dokumentaci veřejné zakázky. Poukazoval rovněž na to, že předseda žalovaného
vycházel z námitek uchazeče, avšak tuto argumentaci krajský soud označil jako nemístnou
pro nesprávné datum těchto námitek. Souhlasil tak s krajským soudem, že není na místě držet
se striktního formalismu, kterého se však stěžovatel fakticky dovolává.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky předpokládané
v ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přitom nezjistil,
že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního
soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130. Stěžovatel sice kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zmínil, ale fakticky uplatnil argumentaci dovolávající se ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., v jejímž rámci zmiňoval, že krajský soud přehlédl určité skutečnosti či je
nedostatečně zvážil. To, zda závěry krajského soudu jsou správné a zákonné, však naplňuje
kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že
napadený rozsudek je plně přezkoumatelný a že tak není dán kasační důvod dle ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[11] K věci samé a naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uvádí následující:
[12] Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti považuje za nutné odkázat na výrok
prvostupňového rozhodnutí (s nímž se předseda žalovaného s ohledem na výrok napadeného
rozhodnutí plně ztotožnil), neboť toto rozhodnutí prostřednictvím napadeného rozhodnutí bylo
ze strany žalobce s ohledem na petit žaloby ze dne 1. 3. 2017 učiněno předmětem
tohoto soudního řízení (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009,
č. j. 7 Aps 2/2009 - 197). Podle výroku prvostupňového rozhodnutí ze dne 2. 3. 2015,
č. j. ÚOHS-S30/2015/VZ-5797/2015/521/OP, byl žalobce shledán vinným ze spáchání
správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Tohoto deliktu
se měl dopustit tím, že při zadávání veřejné zakázky „Rekonstrukce 66 zapínacích bodů
stávajícího veřejného osvětlení v Teplicích“ v otevřeném řízení, nepostupoval v souladu s §77
odst. 1 ve spojení s §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, když v rozporu se zásadou
transparentnosti ze zprávy o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 25. 2. 2014
ani z jiného dokumentu obsaženého v dokumentaci o veřejné zakázce nevyplývá,
že by se hodnotící komise v souladu s ustanovením §77 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách
při posouzení nabídek zabývala i posouzením výše nabídkových cen ve vztahu k předmětu
veřejné zakázky (zvýraznění provedl Nejvyššího správního soud), přičemž tímto postupem mohl
být podstatně ovlivněn výběr nejvhodnější nabídky, přičemž následně dne 23. 4. 2014 žalobce
uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu o dílo. Z citovaného výroku tedy jednoznačně vyplývá,
že žalobci bylo kladeno za vinu pochybení hodnotící komise, která se měla podle stěžovatele
zabývat otázkou mimořádně nízkých nabídkových cen, přičemž své úvahy měla uvést ve zprávě
o posouzení a hodnocení nabídek nebo v jiném dokumentu. Z výroku prvostupňového
rozhodnutí zřetelně vyplývá, že stěžovatel nekladl žalobci za vinu pochybení spočívající
v nedostatečném vypořádání se s námitkami jednoho z uchazečů; pokud se tedy stěžovatel
dovolává této skutečnosti, argumentuje něčím, co žalobci v průběhu správního řízení nekladl
za vinu. Pokud stěžovatel měl za to, že žalobce i v tomto směru pochybil, měl v takovém případě
rozšířit předmět správního řízení; jestliže tak neučinil, není podle Nejvyššího správního soudu
na místě, aby v rámci kasační stížnosti týkající se určitého správního deliktu dovozoval další
pochybení žalobce v podobě nedostatečného vypořádání se s námitkami uchazeče,
neboť tím se zjevně míjí s předmětem soudního řízení.
[13] K samotné otázce mimořádně nízké nabídkové ceny Nejvyšší správní soud odkazuje
na obsah správního spisu a jeho popis učiněný krajským soudem v napadeném rozsudku.
V projednávané věci bylo podáno celkem 8 nabídek, mezi kterými 2 nabídky plně odpovídaly výši
předpokládané hodnoty veřejné zakázky ve výši 10 743 000 Kč, 4 nabídky (z čeho 2 byly
vyloučeny pro formální nedostatky) byly pod touto předpokládanou hodnotou veřejné zakázky,
a 2 nabídky odpovídaly zhruba polovině předpokládané hodnoty veřejné zakázky (pohybovaly se
kolem částky 5 700 000 Kč). Konkrétně byly podány tyto nabídky:
- 5 678 966,31 Kč
- 5 887 493,56 Kč
- 6 716 263,01 Kč
- 8 927 079,23 Kč
- 8 999 206 Kč (uchazeč vyloučen ve fázi posuzování kvalifikace)
- 9 832 645 Kč (uchazeč vyloučen ve fázi posuzování kvalifikace)
- 10 659 592 Kč
- 10 736 129 Kč
[14] S ohledem na to, že výše ceny u posledních dvou nabídek odpovídá výši předpokládané
hodnoty, má Nejvyšší správní soud za to, že žalobce (zadavatel) měl indicii stran možné
mimořádně nízké nabídkové ceny pouze v jednotlivých nabídkových cenách spočívající
v jejich rozptylu a rozdílu od předpokládané hodnoty. Argument stěžovatele stran odchylky
nejnižších nabídkových cen od průměru nepředstavuje podle Nejvyššího správního soudu
žádnou další indicii nad rámec výše uvedeného, ale pouze využití matematické operace
vycházející z předchozích skutečností, tudíž nemůže představovat další indicii pro závěr o tom,
že se v projednávané věci mělo jednat o mimořádně nízkou nabídkovou cenu,
resp. že se hodnotící komise měla výslovně vyjádřit k této otázce.
[15] V projednávané věci tak podle stěžovatele mohla a měla hodnotící komise fakticky
vycházet pouze z výše popsaných jednotlivých nabídkových cen a ty zkoumat z různých hledisek.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že mezi jednotlivými nabídkovými cenami je rozdíl (který je
však s ohledem na hodnotící kritérium v podobě nejnižší nabídkové ceny z povahy věci
očekávatelný), a že nejnižší nabídka odpovídá přibližně polovině nejvyšší nabídky.
[16] Pokud se stěžovatel dovolává toho, že hodnotící komise měla dostatečnou indicii stran
možné mimořádně nízké nabídkové ceny již ze samotného faktu výše a rozptylu jednotlivých
nabídkových cen, musí Nejvyšší správní soud souhlasit s tím, že v projednávané věci se jedná
spíše o hraniční případ, kdy hodnotící komise i při zvážení těchto nabídkových cen nemusela
dospět k závěru, že zde existuje indicie stran mimořádně nízké nabídkové ceny. Nejvyšší správní
soud má za stěžejní to, že v projednávané věci byly podány 3 nabídky, jejichž nabídkové ceny
zněly na částku odpovídající přibližně polovině předpokládané hodnoty veřejné zakázky
a polovině nejvyšší nabídky. Pokud stěžovatel nepoukázal na jakékoli spojení (zejm. protiprávní
z hlediska zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů)
mezi prvními třemi uchazeči (např. s ohledem na shodnost či zjevnou podobnost
mezi jednotlivými nabídkami), hodnotící komise se mohla důvodně domnívat, že tyto nabídky
neobsahují mimořádně nízkou nabídkovou cenu. V projednávané věci tak nedošlo k situaci,
kdy by pouze jeden uchazeč podal nabídkovou cenu, která by se od zbývajících nabízený cen lišila
v řádech desítek procent, a kdy by se tyto zbývající nabídkové ceny od sebe navzájem
v podstatných rysech nelišily – v takovém případě potom má Nejvyšší správní soud zato,
že už jen na základě takovéto nabídkové ceny by bylo lze hovořit o indicii stran mimořádně nízké
nabídkové ceny.
[17] Jak nadto ostatně sám uznává stěžovatel, institut mimořádně nízké nabídkové ceny
dle ustanovení §77 zákona o veřejných zakázkách není vázán na předpokládanou hodnotu
veřejné zakázky, ale na předmět veřejné zakázky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 10. 2012, č. j. 1 Afs 42/2012 - 51).
[18] Pokud se tedy stěžovatel za dané situace spočívající v podání několika nabídek s poměrně
významným cenovým rozdílem, kdy však několik nabídek znělo na podobnou částku (viz výše),
chtěl zabývat otázkou, zda žalobce (resp. jeho hodnotící komise) pochybil, když se hodnotící
komise výslovně nevyjádřila k otázce mimořádně nízké nabídkové ceny, měl se zabývat i dalšími
skutečnostmi, ze kterých by plynulo podezření na mimořádně nízkou nabídkovou cenu, zvláště
když žalobce tvrdil, že předmětná veřejná zakázka byla řádně, kvalitně a v souladu s příslušnou
nabídkou realizována, z čehož lze dovodit, že předmět veřejné zakázky měl v době rozhodování
žalobce (zadavatele) takovou hodnotu, která byla „vysoutěžena“, tudíž zde fakticky
pravděpodobně nemohla být mimořádně nízká nabídková cena.
[19] Nejvyšší správní soud sice souhlasí se s tím, že není moc obvyklé, aby byla podána
nabídka s cenou odpovídající polovině předpokládané hodnoty, což by nasvědčovalo o tom,
že se jedná o mimořádně nízkou nabídkovou cenu, avšak v projednávané věci byly podány
3 nabídky samostatných uchazečů na cenu odpovídající přibližně polovině předpokládané
hodnoty veřejné zakázky, přičemž i další 3 nabídky byly podány také na nižší částky, než zněla
předpokládaná hodnota veřejné zakázky (byť 2 z nich byly vyloučeny pro formální nedostatky).
To potom vede Nejvyšší správní soud k závěru, že v době vyhodnocování těchto nabídek
ze strany hodnotící komise odpovídala hodnota veřejné zakázky spíše těm nabídkám s nižší
cenou, než těm, které odpovídaly předpokládané hodnotě veřejné zakázky.
[20] Pokud k indiciím popsaným stěžovatelem v napadeném rozhodnutí nepřistoupí další
skutečnost známá žalobci, resp. jeho hodnotící komisi, není na místě podle Nejvyššího správního
soudu v souladu se zásadou in dubio pro reo dovozovat správní odpovědnost žalobce za správní
delikt spočívající v tom, že hodnotící komise nezapsala do příslušné zprávy své úvahy stran
mimořádně nízké nabídkové ceny. Nejvyšší správní soud může v tomto směru
pouze zadavatelům a jejich hodnotícím komisím doporučit, aby v souladu se stěžovatelem
zmiňovanou zásadou transparentnosti do zprávy o posouzení a hodnocení nabídek uváděli
více svých úvah (zde ve vztahu k institutu mimořádně nízké nabídkové ceny), avšak při absenci
těchto úvah nelze bez jakýchkoli důvodných pochybností (které jsou klíčové pro konstatování
viny za správní delikt – srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, ve vztahu k předchozí právní úpravě přestupků)
automaticky konstatovat, že došlo vždy bez dalšího k naplnění skutkové podstaty správního
deliktu.
[21] Jestliže se stěžovatel v tomto směru dovolává námitek podaných jedním z uchazečů,
musí Nejvyšší správní soud odkázat na správné závěry krajského soudu, že tyto námitky nebyly
žalobci (resp. hodnotící komisi) v době vypracování zprávy o posouzení a hodnocení nabídky
známy, jelikož byly podány zjevně po jejím vypracování. Pokud stěžovatel i v kasační stížnosti
uznává, že hodnotící komise neměla za povinnost se k této následné námitce vyjádřit, není
Nejvyššímu správnímu zřejmé, jak by bylo možné ji zároveň vytýkat nezohlednění této námitky.
Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že s ohledem na výrok prvostupňového rozhodnutí
není posuzováno to, zda žalobce jako zadavatel na tyto námitky řádně reagoval.
[22] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. má úspěšný žalobce právo na náhradu
důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou
tvořeny částkou – 3100 Kč za 1 úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), přičemž za jeden úkon přísluší v těchto věcech částka 3 100 Kč (ustanovení §9
odst. 4, §7 advokátního tarifu). Náhrada hotových výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 4
advokátního tarifu částku ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Tuto částku dále Nejvyšší
správní soud navýšil o DPH, jelikož zástupce žalobce je plátcem DPH. Přiznané náklady řízení
ve výši 4 114 Kč žalovaný uhradí k rukám zástupce žalobce do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu