ECLI:CZ:NSS:2007:6.AS.72.2006:224
sp. zn. 6 As 72/2006 - 225
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobců: a) Ing. F. B ., b) F. N ., oba zastoupeni JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem, se
sídlem Majakovského 10, Jihlava, a stěžovatelky: H. B ., proti žalovanému: Krajský úřad
kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Žižkova 57,
Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 11. 2005, č. j. 29 Ca 350/2003 - 123,
takto:
I. Kasační stížnost Ing. F. B. a F. N. se za mí tá .
II. Kasační stížnost H. B. se odmítá .
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři znává .
IV. Žalovaný a H. B. ne ma jí právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci, advokátu JUDr. Janu Ševčíkovi, se odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti ne p ři znává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou u Krajského soudu v Brně se žalobci domáhají zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba
proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního
řádu č. j. KUJI 15470/2003 OÚP - Kv ze dne 23. 9. 2003. Tímto rozhodnutím bylo v rámci
odvolacího řízení změněno územní rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice,
odboru výstavby, kterým byla umístěna stavba označená jako „Výstavba chodníků v ulicích
N., V., P. v M. B.“ na pozemcích p. č. 4255/1, p. č. 4259/1, p. č. 4259/3, p. č. 4259/5 a
p. č. 4259/6 k. ú. M. B. Změna rozhodnutí odvolacím orgánem spočívala toliko v rozšíření
jedné z podmínek, v ostatním znění zůstalo územní rozhodnutí Městského úřadu Moravské
Budějovice beze změny.
Krajský soud v Brně vyšel při svém postupu z následujících skutečností: K žalobní
námitce, že žalobcům rozhodnutí žalovaného nebylo doručeno v souladu s ustanovením
§24 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, v tehdy platném znění (dále jen „správní
řád“) do vlastních rukou, ale bylo doručováno formou veřejné vyhlášky, soud uvedl,
že stavební zákon upravuje ve svých speciálních ustanoveních způsob doručování územního
rozhodnutí formou veřejné vyhlášky. Soud přitom odkázal na ustanovení §140 zákona
č. 50/1976 Sb. stavebního zákona v tehdy platném znění (dále jen „stavební zákon“),
podle kterého se obecná procesní ustanovení správního řádu (tedy i §24 odst. 1) použijí
jen tehdy, není-li příslušný úkon ve stavebním z ákoně procesně upraven. Vzhledem k tomu,
že stavební zákon ve svém ustanovení §42 odst. 2 upravuje způsob doručování územního
rozhodnutí veřejnou vyhláškou, nelze v územním řízení daného typu postupovat
podle ustanovení §24 odst. 1 správního řádu. Dále žalobci v žalobě vyjádřili nesouhlas s tím,
že v ulicích V. a N. nebude po provedené rekonstrukci kanalizace obnoven obousměrný
provoz, přestože obě tyto ulice splňují podmínky pro jeho obnovení a také pro vybudování
chodníku vedle vozovky. Soud při posouze ní této námitky vyšel z toho, že rozhodnutím je
řešeno umístění chodníků, nikoliv organizace dopravy (obousměrnost, či jednosměrnost
dopravy, která je zde předmětem sporu). Vzhledem k tomu, že otázka organizace provozu
na komunikaci nebyla předmětem územního řízení o umístění stavby chodníků, nelze se touto
námitkou zabývat ani v řízení o žalobě. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobců,
že při místním šetření ze dne 27. 6. 2003 porušil správní orgán (zde Policie ČR, Dopravní
inspektorát v Třebíči) povinnost součinnosti s účastníky řízení dle §3 odst. 2 správního řádu a
povinnost sepsat protokol dle §22 odst. 1 správního řádu. Místní šetření v daném případě
neprováděl stavební úřad, ale dopravní inspektorát, který byl stavebním úřadem dotázán na
své stanovisko ve věci v rámci postupu dle §32 odst. 3 správního řádu. Pokud dotázaný
správní orgán prováděl místní šetření, nejednalo se o takový postup, na který by bylo nutné
aplikovat ustanovení §22 správního řádu. Žalobci dále namítali, že stavební úřad dostatečně
nezjistil skutečný stav věci, neboť nebylo provedeno fyzické měření sporných míst ulice V.
Krajský soud konstatoval, že stavebnímu úřadu byla předložena řádná projektová
dokumentace, ze které vyplývají podstatné údaje. Stavební úřad si rovněž opatřil potřebná
vyjádření dotčených orgánů státní správy. Krajský soud se neztotožnil ani s tím, že by se
žalobcům jednosměrným provozem značně zhoršily životní podmínky. Bezpečnost pro
chodce i pro vozidla je zajištěna, a pokud jde o nezhoršené zajíždění k nemovitostem, bude
tato otázka jistě řešena v řízení o povolení stavby. Ve vztahu k námitce, že stavební úřad
neumožnil žalobcům vyjádřit se k podkladu pro rozhodnutí, a to k vyjádření Policie ČR
ze dne 1. 7. 2003, soud konstatoval, že toto vyjádření si stavební úřad vyžádal od dopravního
inspektorátu právě proto, aby jím reagoval na námitky účastníků řízení. Nejednalo se tedy
o důkaz, kterým by byla měněna předchozí důkazní situace, ale o vyjádření správního orgánu,
jímž bylo reagováno na námitky žalobců. Žalovaný se námitkami žalobců podrobně zabýval
a vyslovil právní závěry, které jsou z hlediska zákona udržitelné, proto soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadli žalobci a) a b) (dále jen „stěžovatelé“)
kasační stížností. Po obšírném shrnutí genealogie případu stěžovatelé osvětlili, že skutečným
důvodem nahrazení původní obousměrné asfaltové vozovky široké 7 m vozovkou širokou
4,5 m na ulici V. je snaha města M. B. snížit náklady související s rekonstrukcí kanalizace na
této ulici. Město a správní orgány nebrali přitom ohled na skutečnost, že tak dojde ke snížení
ceny nemovitostí stěžovatelů. Vysvětlili rovněž, které varianty řešení pozemních komunikací
v lokalitě by pro ně byly akceptovatelné, a které naopak nepřijatelné. V zásadní části kasační
stížnosti pak stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s posouzením věci Krajským soudem v Brně.
Nejprve polemizují s názorem soudu ohledně otázky doručování rozhodnutí odvolacího
orgánu veřejnou vyhláškou, když uvádějí, že ustanovení §42 stavebního zákona, na které se
soud odvolává, lze uplatnit toliko u územního rozhodnutí. V daném případě se však jednalo o
rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů proti
rozhodnutí prvního stupně. Toto rozhodnutí odvolacího orgánu mělo být zasláno stěžovatelům
do vlastních rukou podle §24 odst. 1 správního řádu. Dále stěžovatelé uplatňují porušení §3
odst. 2 správního řádu při místním šetření dne 27. 6. 2003 (povinnost správního orgánu
postupovat v řízení v součinnosti s občany a dát jim příležitost účinně hájit svá práva). Při
šetření nebylo vyhověno požadavku stěžovatelů, aby pracovník dopravního inspektorátu
provedl fyzické změření skutečné šířky ulice a posoudil nejužší místo ulice. Dále nebyla při
tomto místním šetření splněna povinnost sepsat protokol dle §22 odst. 1 správního řádu, ve
kterém měly být zaznamenány určité – stěžovateli specifikované – údaje a požadavky.
Stěžovatelé nesouhlasí s názorem soudu, že prováděl -li správní orgán místní šetření v rámci
postupu dle §32 odst. 3 správního řádu (dotaz správního orgánu), nejednalo se o takový
postup, na který by bylo nutné aplikovat ustanovení §22 správního řádu. Soud nepřihlédl
jednak ke skutečnosti, že stanovisko dopravního inspektorátu bylo vydáno již dne 5. 5. 2003,
a jednak při místním šetření se měla námitka stěžovatelů potvrdit nebo vyvrátit
prokazatelným způsobem, což se nestalo. Správní orgán prvního stupně přitom nerespektoval
svoji povinnost danou ustanovením §33 odst. 1 a 2 správního řádu, když nedal stěžovateli
možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jeho zjištění,
popřípadě navrhnout jeho doplnění a nerespektoval právo účastníka navrhovat důkazy a jejich
doplnění a klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním ohledání.
Stěžovatelé nesouhlasí s názorem soudu, že výstavba chodníku nesouvisí s tím, zda v části
bydliště žalobců bude na vozovce jednosměrný nebo dvojsměrný provoz. Soud nepřihlédl ke
skutečnosti, že projektová dokumentace, kde jsou chodníky zakresleny vedle jednosměrné
vozovky široké 4,5 m, již byla schválena. V opačném případě by stěžovatelé neměli důvod
podávat žalobu. Navzdory tvrzení soudu, že se nezhorší životní podmínky stěžovatelů, došlo
podle stěžovatelů již k poklesu ceny nemovitostí žalobců, což lze doložit znaleckým
posudkem. Stěžovatelé nesouhlasí se stanoviskem dopravního inspektorátu ze dne 1. 7. 2003.
Stěžovatelé namísto toho navrhli otočení směru jízdy na jednosměrných vozovkách na ulici
V. a N., s tím, že v úseku od křižovatky do místa bydliště žalobců by řidič jel po obousměrné
vozovce (cca 60 m). Od místa bydliště stěžovatelů by dále pokračoval v jízdě po jednosměrné
vozovce. V doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 9. 2007 rozšířili stěžovatelé s odkazem
na §67 stavebního zákona kasační tvrzení o námitku, že krajský soud nepřihlédl
ke skutečnosti, že územní rozhodnutí pozbylo platnosti, neboť stavba chodníku nebyla
zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení. Následně dne 1. 10. 2007 doručili
Nejvyššímu správnímu soudu opravu chyb v doplnění kasační stížnosti, ve které odstranili
některé faktické chyby v údajích (data, názvy napadených rozhodnutí apod.),
jakož i nedostatky právního charakteru (odkaz na §67 stavebního zákona, který se vztahuje
ke stavebnímu povolení, doplnili odkazem na §40 odst. 1 stavebního zákona, který se týká
územního rozhodnutí). Současně požádali soud, aby přihlédl ke skutečnosti, že stavba
chodníku nebyla do dnešního dne zahájena, jakož i ke skutečnosti, že žádost o stavební
povolení na výstavbu chodníku uvedeného v napadeném rozhodnutí nebyla podána.
Jako přílohu k osvětlení podrobností připojili kopii kasační stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti stavebnímu povolení na rekonstrukci
povrchu místní komunikace ulice V. a části ulice P. Odkazují současně na §67 stavebního
zákona s tím, že stavba vozovky nebyla zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Z těchto důvodů, které opírají o §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), navrhli stěžovatelé zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Rozhodnutí krajského soudu napadla i žalobkyně c) (dále jen „stěžovatelka“),
a to i přesto, že řízení o její žalobě bylo usnesením č. j. 29 Ca 350/2003 - 84 ze dne 8. 4. 2004
zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Toto usnesení nabylo právní moci dne
16. 4. 2004. Stěžovatelka v kasační stížnosti argumentuje tím, že rozhodnutí soudu
o zastavení řízení je nezákonné, a že je ani neobdržela. Obsahově sice stěžovatelka v kasační
stížnosti polemizuje s usnesením o zastavením řízení, v konečném návrhu (v petitu)
však navrhuje zrušení rozhodnutí ve věci – tj. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 11. 2005, č. j. 29 Ca 350/2003 - 123. Dovolává se přitom důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Žalovaný ve svém krátkém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje
s důvody uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Brně. Vzhledem k tomu, že v kasačních
stížnostech nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti a v případě třetího stěžovatele jde
o kasační stížnost podanou neoprávněnou osobu, navrhl žalovaný, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
K jednotlivým kasačním námitkám Nejvyšší správní soud uvádí následující:
1. Stěžovatelé nejprve polemizují s názorem soudu ohledně otázky doručování
rozhodnutí odvolacího orgánu veřejnou vyhláškou, když uvádějí, že ustanovení §42
stavebního zákona, na které se soud odvolává, lze uplatnit toliko u územního
rozhodnutí. V daném případě se však jednalo o rozhodnutí správního orgánu druhého
stupně, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí prvního stupně.
Toto rozhodnutí odvolacího orgánu mělo být zasláno stěžovatelům do vlastních rukou
podle §24 odst. 1 správního řádu.
Ze správního řádu je zřejmé, že řízení o odvolání proti územnímu rozhodnutí není
de iure samostatným správním řízením. Jedná se o jedno a totéž stále probíhající územní
řízení, zahájené podáním návrhu na územní rozhodnutí (§18 správního řádu) a ukončené
až právní mocí odvolacího rozhodnutí (§52 správního řádu). Ve správním řízení tedy platí
zásada, že odvolací řízení tvoří s prvostupňovým řízením jeden celek. Procesní pravidla, která
platí pro prvostupňové řízení se použijí i v případě odvolacího řízení. Jestliže se podle §42
odst. 2 stavebního zákona veřejnou vyhláškou oznámí územní rozhodnutí o umístění liniové
stavby, a v odůvodněných případech též o umístění stavby zvlášť rozsáhlé, s velkým počtem
účastníků řízení, doručuje se stejným způsobem i rozhodnutí odvolacího orgánu vydané
v tomtéž – pravomocně neukončeném - řízení.
2. Dále stěžovatelé uplatňují porušení §3 odst. 2 správního řádu při místním šetření dne
27. 6. 2003 (povinnost správního orgánu postupovat v řízení v součinnosti s občany
a dát jim příležitost účinně hájit svá práva). Při šetření nebylo vyhověno požadavku
stěžovatelů, aby pracovník dopravního inspektorátu provedl fyzické změření skutečné
šířky ulice a posoudil nejužší místo ulice. Dále nebyla při tomto místním šetření
splněna povinnost sepsat protokol dle §22 odst. 1 správního řádu, ve kterém měly být
zaznamenány určité – stěžovateli specifikované – údaje a požadavky. Stěžovatelé
nesouhlasí s názorem soudu, že prováděl-li správní orgán místní šetření v rámci
postupu dle §32 odst. 3 správního řádu (dotaz správního orgánu), nejednalo se
o takový postup, na který by bylo nutné aplikovat ustanovení §22 správního řádu.
Podle §22 správního řádu o ústních podáních a o důležitých úkonech v řízení,
zejména o provedených důkazech, o vyjádřeních účastníků řízení, o ústním jednání
a o hlasování sepíše správní orgán protokol. Podstatné je, že povinnost sepisovat protokol
se vztahuje (kromě sepisu podání) pouze na úkony v probíhajícím správním řízení. V daném
případě se jedná o situaci, kdy se stavební úřad obrátil na Policii ČR, dopravní inspektorát,
s žádostí o relevantní sdělení k námitkám, které nejprve písemně, a poté při ústním jednání
vznesli stěžovatelé. Ústní jednání konané v rámci správního (zde územního) řízení tedy již
proběhlo, a z tohoto jednání byl řádně pořízen protokol. Podle §32 odst. 3 správního řádu
jsou na žádost správního orgánu státní orgány povinny sdělit skutečnosti, které mají význam
pro řízení a rozhodnutí. V reakci na námitky účastníků si tedy vyžádal správní orgán
stanovisko jiného orgánu v rámci institutu zakotveného §32 odst. 3 správního řádu,
který však není správním řízením. Předchozí postup – obrácení se na správní orgán
(Policii ČR) s dotazem – proběhl v rámci správního řízení, avšak vlastní postup dotázaného
orgánu (tj. zjišťování skutečností k dotazu správního orgánu) evidentně není správním
řízením. Policie ČR, dopravní inspektorát, tedy nekonala v rámci správního řízení,
které by u něho probíhalo, nebyla zde tedy dána povinnost aplikovat §22 správního řádu.
3. Soud nepřihlédl jednak ke skutečnosti, že stanovisko dopravního inspektorátu bylo
vydáno již dne 5. 5. 2003, a jednak k tomu, že při místním šetření se měla námitka
stěžovatelů potvrdit nebo vyvrátit prokazatelným způsobem, což se nestalo.
Stanovisko dopravního inspektorátu k řešení dopravní situace bylo skutečně vydáno
již 5. 5. 2003 – nutno však uvést, že toto stanovisko bylo kladné a odsouhlasilo dopravní
řešení v navrhované podobě. Proto měl také požadavek stavebního úřadu na Policii ČR ze dne
27. 6. 2003 zjevně charakter spíše dopřesňujícího dotazu v reakci na námitky stěžovatelů.
Při takovém dotazu pak není zákonná povinnost správního orgánu ani svolávat ústní jednání
za účasti dalších osob, ani sepisovat protokol. V daném případě je navíc klíčové, jaké námitky
stěžovatelé vlastně vznesli. Nutno uvést, že jak z písemných námitek ze dne 28. 5. 2003,
tak z námitek vznesených při ústním jednání, nevyplývá žádný požadavek přeměřování
na místě, či zpochybnění projektové dokumentace. Na tento požadavek tedy neměl důvod
reagovat ve svých výstupech ani stavební úřad ani orgán Policie ČR. Námitky stěžovatelů
se totiž věnovaly zcela jinému okruhu tvrzení (okruhy námitek účastníků řízení - stěžovatelů:
výstavbou je zasaženo do bezpečného vjezdu a výjezdu těžké techniky z jejich nemovitostí;
město namísto urychlené výměny nevyhovující kanalizace dává přednost výstavbě
jednostranných chodníků; požadavek na zachování oboustranného provozu má oporu
v zákoně; je soukromá věc ostatních obyvatel, když přistoupili na výstavbu chodníků
a jednosměrný provoz; byl vznesen požadavek na zrušení části jednostranného chodníku
apod.). Nelze tedy tvrdit, že nedošlo k potvrzení, nebo vyvrácení námitek stěžovatelů. Naopak
vyjádření Policie ČR se plně věnuje věcně zcela přesně jejich námitkám: tj. znovuověření
a možnosti případného přehodnocení navrhovaného dopravního řešení s ohledem
na požadavky a námitky stěžovatelů (vysvětluje nezbytnost jednosměrného provozu vzhledem
ke stísněným šířkovým podmínkám, stěžovateli zpochybňovaný směr jednosměrného provozu
vozidel neřeší – s poukazem na to, že z hlediska bezpečnosti silničního provozu je jedno,
zda se bude vjíždět jedním nebo opačným směrem, předloženou dokumentaci vyhodnocuje
jako nejoptimálnější řešení, vyjadřuje nesouhlas s odstraněním navrhovaných chodníků
a odmítá návrh obousměrného provozu jen v části řešené ulice – až po dům stěžovatelů –
s poukazem na narušení systému lokality a nadměrné zatěžování řidičů informací, odkud kam
je jednosměrný provoz). V územním řízení platí zásada koncentrace – k námitkám
uplatněným po ústním jednání se nepřihlíží (§36 stavebního zákona). Požadavky měření
na místě apod. nebyly součástí uplatněných námitek.
Pouze na okraj je třeba poznamenat, že v daném případě měl stavební úřad k dispozici
projektovou dokumentaci vypracovanou autorizovanou osobou v oboru dopravní stavby
a městské inženýrství. Stavební úřad tedy měl dostatečné podklady pro své rozhodnutí.
4. Správní orgán prvního stupně dále nerespektoval svoji povinnost danou ustanovením
§33 odst. 2 správního řádu, když nedal stěžovateli možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout
jeho doplnění (má se zde na mysli sdělení Policie ČR, dopravního inspektorátu, ze dne
1. 7. 2003 vyžádané stavebním úřadem v reakci na námitky účastníků řízení).
Předně je třeba uvést, že tuto skutečnost stěžovatelé neuplatnili v odvolání. Podle §5
s. ř. s. se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jedině v případě, že byly
vyčerpány řádné opravné prostředky. Vyčerpání řádných opravných prostředků má nejenom
svou stránku formální, ale i materiální. Materiální stránkou vyčerpání opravných prostředků
je uplatnění všech zásadních skutečností, kterými se účastník cítí dotčen na svých právech.
Ve vztahu k tomuto kasačnímu tvrzení nebyly opravné prostředky využity. Správní soudy
ve správním soudnictví rozhodují o pravomocných rozhodnutích, ze kterých
jejich nabyvatelům vznikla závažná práva. Nelze do takového rozhodnutí zasáhnout poté,
co účastník řízení nějakou skutečnost neuplatní do právní moci rozhodnutí, a uplatní
ji až v žalobě po právní moci rozhodnutí, přestože ji v odvolání uplatnit mohl. K zásahu
do rozhodnutí přistupuje pak soud pouze v případě, že došlo k reálnému zásahu do práv
účastníka řízení (§65 s. ř. s.). Je třeba nejprve uvést, že předmětné vyjádření si stavební úřad
vyžádal od dopravního inspektorátu právě za tím účelem, aby jím reagoval na námitky
účastníků řízení spočívající ve zpochybnění řešení dopravní situace. Tentýž dopravní
inspektorát, který byl dotazem stavebního úřadu kontaktován, však již předtím k věci
stanovisko k řešení dopravní situace vydal (kladné). V případě vyjádření Policie ČR ze dne
1. 7. 2003 se tedy nejednalo o podklad, kterým by byla měněna předchozí důkazní situace -
naopak - totožné vyhodnocení situace již jednou totožný orgán k věci vydal (pouze v menší
míře podrobnosti). Nejednalo se tedy o nový důkaz ve věci, ale prakticky o opakování
téhož (pouze jakožto reakce na námitky žalobců vznesené při ústním jednání).
Pro úplnost nutno podotknout, že přinejmenším ve fázi odvolacího řízení
již stěžovatelé o předmětném vyjádření věděli a mohli se k němu vyjádřit, či proti němu
brojit. Bylo totiž přímo zmiňováno v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Po faktické
stránce tedy měli možnost uplatnit případné výhrady k tomuto sdělení v odvolání - stále ještě
v rámci probíhajícího řízení, tj. „uvnitř“ tohoto územního řízení. K reálnému dotčení
jejich práv tedy nedošlo, neboť s obsahem předmětného vyjádření v prvoinstančním
rozhodnutí seznámeni byli a toto (ani předcházející procesní postup) nenapadli.
5. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem soudu, že výstavba chodníku nesouvisí s tím,
zda v části bydliště žalobců bude na vozovce jednos měrný nebo dvojsměrný provoz.
Soud nepřihlédl ke skutečnosti, že projektová dokumentace, kde jsou chodníky
zakresleny vedle jednosměrné vozovky široké 4,5 m, již byla schválena. V opačném
případě by stěžovatelé neměli důvod podávat žalobu.
V této části odůvodnění napadeného rozhodnutí soud reagoval na pouze na skutečnost,
že řešení dopravní situace (otázka jednosměrnosti – dvousměrnosti provozu) nebylo
předmětem územního řízení o umístění stavby chodníků. Předmětem územního řízení
je pouze vlastní stavba komunikace, nikoliv následná úprava provozu na ní. V tomto směru
je reakce soudu plně adekvátní.
6. Navzdory tvrzení soudu, že se nezhorší životní podmínky stěžovatelů, došlo
podle stěžovatelů již k poklesu ceny nemovitostí žalobců, což lze doložit znaleckým
posudkem.
Námitka zhoršení životních podmínek spočívající v poklesu ceny nebyla v průběhu
územního řízení uplatněna. Územní řízení je ovládáno zásadou koncentrace. Podle §36
odst. 1 stavebního zákona upozorní stavební úřad účastníky v oznámení o zahájení řízení,
že své námitky a připomínky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, jinak že k nim
nebude přihlédnuto. V daném případě byli stěžovatelé na tuto skutečnost v oznámení
o zahájení řízení řádně upozorněni. Námitka však nebyla vznesena ani v koncentrační lhůtě,
ani později, dokonce ani v odvolání ne. Teprve v řízení před krajským soudem došlo poprvé
k jejímu uplatnění. K takové námitce již nemůže být s ohledem na stanovenou koncentraci
přihlédnuto. Pokud se navíc jedná o námitku poklesu ceny nemovitostí žalobců tím,
že se z dosavadní dvousměrné příjezdové komunikace má stát jednosměrná, pak je nutno
uvést, že taková námitka by byla v územním řízení irelevantní. Jedná se o námitku, která –
i kdyby se potvrdila její případná pravdivost – nemá žádný význam pro dané řízení.
V územním řízení je totiž – zkráceně řečeno – zkoumán pouze soulad umísťované stavby
s právními předpisy (výsledkem je posouzení přípustnosti stavby v území z hlediska
veřejnoprávních požadavků). Účastníci řízení mají v řízení nárok na ochranu jejich práv.
Relevantní jsou však pouze hodnoty, které jsou chráněny právními předpisy – není přitom
samozřejmě v českém právním řádu zakotvena ochrana všech požadavků, které účastníci
v řízení vznesou. Právními předpisy jsou chráněny např. otázky zastínění, hlučnosti,
přípustnosti stavby v dané lokalitě (tj. soulad s územním plánem), odstupové vzdálenosti
apod. Tyto prvky jsou zakotveny v právních předpisech, jejich zkoumání v řízení je relevantní
a na jejich ochranu je právní nárok. Z žádného právního předpisu však nevyplývá právo
na trvalost, stálost a nepohnutelnost ceny nemovitostí sousedících se stavbou.
7. Stěžovatelé nesouhlasí se stanoviskem dopravního inspektorátu ze dne 1. 7. 2003
s tím, že navrhli otočení směru jízdy na jednosměrných vozovkách na ulici V. a N.
a v úseku od křižovatky do místa bydliště žalobců by řidič jel po obousměrné vozovce
(cca 60 m). Od místa bydliště stěžovatelů by dále pokračoval v jízdě po jednosměrné
vozovce.
Tento bod kasační stížnosti zcela postrádá osvětlení nezákonnosti, které se měl správní
orgán při svém postupu dopustit (odhlédnuto od toho, že spíše stěžovateli navrhované řešení
vykazuje známky nelogičnosti a problematičnosti).
8. K námitce, že územní rozhodnutí pozbylo platnosti, neboť stavba chodníku nebyla
zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení, ani nebylo požádáno o stavební
povolení, je třeba konstatovat, že tuto námitku žalobci neuplatnili před soudem
prvního stupně, ačkoli mohli (územní rozhodnutí nabylo právní moci 22. 10. 2003,
rozhodnuto ve věci krajským soudem bylo teprve 25. 11. 2005 – soudní řízení tedy
po lhůtě 2 let od právní moci ještě probíhalo). Takové námitky jsou pak ve smyslu
§104 odst. 4 a §109 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Krajský soud přitom v řízení o žalobě
přezkoumává věc v rozsahu napadení – není povolán zkoumat další okolnosti
z vlastního podnětu. Bez vázanosti návrhem zkoumá pouze případnou nicotnost
rozhodnutí - §76 odst. 2 s. ř. s. – což je jiný právní pojem, než neplatnost. Nejvyšší
správní soud přezkoumává v řízení o kasační stížnosti správnost postupu krajského
soudu - nepřezkoumává znovu nově uplatňované okolnosti (soudy ostatně vycházejí
z právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu - §75 odst. 1
s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost
Ing. F. a F. N. důvodnou, a ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Rozhodnutí krajského soudu napadla i žalobkyně H. B. Vůči této účastnici však bylo
řízení o žalobě zastaveno usnesením č. j. 29 Ca 350/2003 - 84 ze dne 8. 4. 2004
pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka sice v podané kasační stížnosti polemizuje
s usnesením o zastavení řízení, v konečném návrhu (v petitu) však navrhuje zrušení
rozhodnutí ve věci – tj. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2005,
č. j. 29 Ca 350/2003 - 123. Podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh,
jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. V daném případě bylo řízení o žalobě
vůči žalobkyni H. B. pravomocně zastaveno (rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní
moci dne 16. 4. 2004 a nebylo napadeno kasační stížností), žalobkyně tedy nebyla nadále
účastnicí řízení, a její kasační stížnost vůči rozhodnutí ve věci je nutno vyhodnotit jako návrh
osoby zjevně neoprávněné. Kasační stížnost H. B. tedy musela být dle §46 odst. 1 písm. c)
s. ř. s. odmítnuta. Pro úplnost se poznamenává následující: Stěžovatelka v kasační stížnosti
uvádí, že kromě toho, že je rozhodnutí soudu o zastavení řízení nezákonné, je ani neobdržela.
Ze spisu však vyplynulo, že žalobkyně H. B. doložila v předchozím průběhu řízení dne
26. 11. 2003 do spisu plnou moc pro advokáta JUDr. Ing. Zdeňka Brunu. Tomuto advokátovi
jakožto zplnomocněnému zástupci bylo usnesení o zastavení řízení vůči žalobkyni doručeno
dne 15. 4. 2004. Rozhodnutí o zastavení řízení nebylo přes řádné poučení napadeno kasační
stížností. Řízení tedy bylo vůči žalobkyni H. B. pravomocně zastaveno.
O nákladech řízení o kasační stížnosti vůči stěžovatelům a) a b) (Ing. F. B. a F. N.)
rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé
neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu nákladů nenáleží. T oto právo by náleželo
žalovanému, protože však žalovaný náhradu nákladů nežádal, a případné vzniklé n áklady ani
jinak ze spisu nevyplývají, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů žalovanému nepřiznal. O
náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti H. B. bylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto
za použití ustanovení §60 odst. 3 a §120 s. ř. s. tak, že jmenovaná ani žalovaný nemají právo
na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Ustanovený zástupce stěžovatelů Ing. F. B. a F. N. k výzvě soudu náklady nedoložil,
ani z obsahu spisu nevyplývá žádný úkon právní služby, za který by ustanovenému zástupci
náležela odměna dle advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud tedy ustanovenému zástupci
odměnu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu