ECLI:CZ:NSS:2012:6.AZS.12.2012:21
sp. zn. 6 Azs 12/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: I. A.,
zastoupen Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Stodolní 7/834, Ostrava - Moravská
Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 1. 12. 2011, č. j. 61 Az 1/2010 - 41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2011, č. j. 61 Az 1/2010 - 41,
se r uš í a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek, kterým Krajský soud
v Ostravě zrušil rozhodnutí žalovaného o tom, že se mezinárodní ochrana neuděluje podle §12
až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Pol icii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Krajský soud přistoupil ke zrušení
napadeného rozhodnutí, jelikož shledal nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost způsob,
jakým žalovaný hodnotil listinné důkazy předložené bývalým právním zástupcem žadatele,
a to prohlášení palestinských organizací, že život žadatele může být v případě jeho zadržení
ohrožen. Žalovaný má v kasační stížnosti za to, že se s důkazy vypořádal pečlivě a podrobně,
ale krajský soud jeho hodnocení nebral v jeho celku, ale pouze z něj vybral několik vět, na základě
kterých učinil závěr o nesrozumitelnosti odůvodnění celého rozhodnutí.
[2] Ze spisu Nejvyššímu správnímu soudu vyplynuly následující skutečnosti. Žalobce podal
dne 23. 7. 2008 opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že od roku 1994
byl členem hnutí Fatah. Ve své vlasti sloužil jako policista v době, kdy bylo u moci toto hnutí,
a opustil ji v roce 2006, protože se jako člen Fatahu obával potíží s příslušníky hnutí Hamas.
Také uvedl, že žil v pohraniční oblasti, ve které Izrael bombarduje tunely. Řízení o této žádosti
žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 7. 2008 zas tavil pro nepřípustnost podle §10a zákona o azylu,
neboť v této žádosti neuvedl podle něj žadatel žádné nové skutečnosti. K žalobě
proti uvedenému rozhodnutí připojil žalobce návrhy důkazů organizačním prohlášením
Mládežnické organizace Fatahu a samotného hnutí Fatah, jež měly dokládat hrozbu
jeho pronásledování v případě návratu do vlasti. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
5. 6. 2009, č. j. 56 Az 119/2008 - 41, uvedené rozhodnutí zrušil a uložil žalovanému, aby v dalším
řízení vyhodnotil, zda tvrzení žalobce ohledně možných problémů kvůli jeho příslušnosti k hnutí
Fatah je novým tvrzením, které bez své viny žalobce neuvedl v předchozím řízení,
neboť touto problematikou se v rozhodnutí o předchozí žádosti žalovaný nezabýval; přitom měl
žalovaný posoudit také důkazy, které žalobce předložil soudu, a posoudit jejich pravost.
[3] V dalším řízení žalovaný nařídil pohovory s žalobcem, od zástupce žalobce v řízení
před krajským soudem si opatřil uvedené důkazy a nadto také informace o zemi původu.
Rozhodnutí, jež vzešlo z tohoto řízení, je předmětem nyní posuzované kasační stížnosti.
[4] V průběhu pohovorů vyšlo najevo, že žalobce pochází z Rafahu v Gaze,
kam se řistěhoval s rodiči z Káhiry, Egyptské republiky ve svých sedmnácti letech. V Gaze
pracoval žalobce jako policista od podepsání dohody Organizace pro osvobození Palestiny
v Tunisu. Žalobce do sboru nastoupil ještě na území Egypta v lednu 1994. Žalobce izraelské
úřady neuznávaly jako Palestince s nárokem na návrat do Gazy, a proto tam přijel teprve
na pozvání své rodiny. V roce 2004 nebo 2005 se stal zaměstnancem kanceláře Fatahu v Rafahu,
a tím se stal automaticky členem Fatahu, který v té době ovládal veškeré složky palestinské
autonomie. Měl i členskou průkazku hnutí Fatah. Žalobce nezastával ve Fatahu žádnou funkci,
byl odpovědný pouze za okrsek na sídlišti, kde například před volbami kromě běžné pomoci
obyvatelům agitoval ve prospěch tohoto hnutí. Jeden okrsek na sídlišti představoval asi 50 - 60
domů, celkem bylo v každé čtvrti Rafahu asi třicet okrsků. Součástí jeho práce bylo organizování
táborů a kroužků pro mládež v mládežnické části hnutí Fatah. Problémy, jimž žalobce čelil,
pocházely ze strany Hamasu kvůli agitaci žalobce před volbami a nastaly v roce 2006, kdy Hamas
získával dominanci v Gaze. Předtím, než Hamas převzal kontrolu nad pásmem Gazy, příslušníci
hnutí Hamas žalobci vyhrožovali, protože proti nim vystupoval před volbami. Mnohokrát
mu hrozilo zatčení, fyzickým útokům však unikl. Hnutí Hamas v průběhu předvolebních bojů
rozmístilo po ulicích své výkonné ozbrojené složky, které likvidovaly agitátory a pracovníky hnutí
Fatah, dvakrát se žalobci stalo, že byl zasažen i jeho dům, a nejméně třikrát jej na ulici stíhali
ozbrojenci Hamasu. Žalobci se vždy podařilo z jejich dosahu uprchnout. Takové útoky byly
namířeny proti aktivním příslušníkům hnutí Fatah, kteří pracovali v této oblasti. Podle žalobce
všichni jeho kolegové a aktivisté hnutí Fatah z oblasti uprchli bez možnosti návratu. Na dotaz
žalovaného, proč žalobce uvedené neuvedl ve své prv ní žádosti, kde jako hlavní důchod odchodu
ze země označil odchod ze služby policisty v roce 2004 kvůli zhoršení zraku, žalobce odpověděl,
že se předtím obával všechno uvést kvůli možnému úniku informací a že má za to, že jeho práce
v mládežnické části hnutí Fatah není v rozporu s tím, co uváděl předtím, neboť to byla součást
jeho práce v kanceláři Fatahu. Žalobce byl opakovaně dotazován, co obsahují dokumenty,
kterými hodlal prokázat tato svá tvrzení a které předložil soudu. Na tyto dotazy odvětil, že důkazy
předložil soudu advokát, jehož jméno žalobce nezná a s nímž komunikuje přes svého přítele.
Tyto dokumenty byly přeloženy do češtiny a poukazují pravdivě na skutečnost, že žalobce byl
pronásledován maskovanými ozbrojenci v ulicích v době, kdy došlo k pokusům o jeho zatčení
maskovanými příslušníky Hamasu. Tyto dokumenty však zůstaly u soudu a on je odeslal
advokátovi, který jej před soudem zastupoval.
[5] Vzhledem k tomu, že žalobce se vyhýbal odpovědi na opakované otázky stran obsahu
předložených dokumentů, žalovaný v dalším pohovoru v těchto dotazech pokračoval. Žalobce
uvedl, že dokumenty obsahují informace o několika pokusech zatknout jej policií Hamasu,
dále neví, ale dokumenty by měly být „v tomto duchu“. Dokumenty potvrzují, že žalobce byl
členem Fatahu, a také zde byl doklad o zdravotním pojištění pro příslušníky bezpečnostních
složek. Celkem byly soudu předloženy čtyři dokumenty, které žalobce pouze zahlédl, protože je
jeho advokátovi poslal jeho bratr. Žalobce byl požádán pro účely konfrontace s dokumenty,
aby sepsal, kdy a jak jej milice Hamasu pronásledovala. Na př iloženém listu papíru uvedl,
že v roce 2006 se jej pokusili zatknout víc než jedenkr át, celkem třikrát, navíc dvakrát stříleli
na jejich dům. Žalovaný žalobce upozornil na to, že má důvod pochybovat o pravdivosti
jeho výpovědí, neboť se v průběhu opakovaného řízení o mezinárodní ochraně odlišují. Žalobce
reagoval tak, že si nepamatuje měsíc ani roční období, ale čelil víc než jen jednomu pokusu
o zatčení, na naléhání žalovaného upřesnil, že šlo o tři pokusy o jeho zatčení. Dále žalobce uvedl,
že byl známý pro svou agitaci ve prospěch Fatahu, a z toho důvodu se na něj zaměřila skupina
asi pěti až sedmi příslušníků Hamasu. Vzhledem k tomu, že vždy utekl, nikdy nedošlo
k fyzickému útoku na jeho osobu. V té době bylo běžné, že příslušníka Fatahu nikdo nevyslýchal,
ale byl na místě zastřelen. Kdykoli zpozoroval skupinu ozbrojenců, snažil se jim uniknout.
Žalobce potom již z domu nevycházel, ale jeho dům byl v obklíčení ozbrojenců Hamasu
a s kolegy se zdržovali na policejní st anici pod kontrolou Fatahu. Na výzvu žalovaného,
aby nepopisoval obecnou situaci v Rafahu, ale soustředil se na své osobní problémy, žalobce
doplnil, že jeho dům dvakrát prohledávali příslušníci Hamasu, jeho rodinu zastrašovali
a před jejich vstupem pokropili dávkami dům a stříleli do vzd uchu. Bylo to někdy v období
od ledna do října 2006. Na námitku žalovaného, že až dosud v průběhu pohovoru žalobce
uvedené potíže nezmiňoval, žalobce odvětil, že se snažil o všem hovořit ve zkratce a nechtěl
vstupovat do posloupnosti otázek žalovaného. Dále se žalovaný zaměřil na to, proč žalobce
uvedené informace neuvedl v průběhu prvého řízení, zda má dostatek znalostí o Fatahu,
jak probíhala cesta žalobce do České republiky, či na jeho jednání po vstupu na území České
republiky a na to, proč poté roztrhal své doklady a zbavil se j ich. Konečně se dotázal,
zda se žalobce v Gaze obrátil na někoho s žádostí o pomoc. K tomu žalobce uvedl, že v celém
pásmu Gazy vládla špatná bezpečnostní situace a za těchto okolností všechny úřady OSN byly
schopné obyvatelům nabídnout pouze humanitární pomoc.
[6] Ve třetím pohovoru se žalovaný věnoval prohlášením, které mu mezitím doručil advokát
zastupující žalobce v řízení před krajským soudem. K tomuto zástupci žalobce uvedl, že zná
pouze jeho křestní jméno a že mu tohoto právníka sehnali jeho známí. Ohledně dokumentů,
které předložil právník soudu, žalobce uvedl, že se domnívá, že je v nich vyjádření
o jeho politickém stíhání, přičemž jejich konkrétní obsah žalobce neviděl, neboť jeho právník je
obdržel přímo od bratra žalobce. Žalovaný žalobce vyzval, aby se vyjádřil k tomu, že jde o kopie
dokumentů, které nejsou datovány, byly přeloženy v České republice dne 25. 8. 2008,
přičemž razítka ministerstva na ně byla doplněna i s podpisy a datem teprve 16. 9. 2008.
Tuto nesrovnalost vysvětlil žalobce tak, že první dokument byl vydán v Rafahu a jeho bratr
jej odeslal do České republiky a současně i k podpisu do Ramalláhu, což zabralo určitý čas.
Poté, co dorazil i podepsaný dokument, je nutné považovat první doručený dokument
za pracovní. Dále byl žalobce upozorněn na to, že v jednom dokumentu je v překladu uvedeno
víc informací než v originálu. Ze spisu vyplývá, že překlad obsahuje kromě samotného prohlášení
ještě tyto údaje: „Prohlašuji, že výše uvedená informace je pravdivá, Palestinská legislativní rada, poslanecký
klub - Fatah, poslanec Mohamed Hijazi, otisk kulatého razítka, podpis“. K tomu žalobce uvedl,
že se domnívá, že jde o překlad chybějícího dokumentu, který zde ovšem není, nicméně žalobce
jej zahlédl u soudu. Obsahuje i jméno poslance z Rafahu. Na dotaz, proč tvrdil, že dosud uvedené
dokumenty neviděl, žalobce odpověděl, že ty, které jsou mu nyní předkládány, skutečně neviděl,
ale je možné, že se na ně v průběhu jednání pouze nesoustředil a nevnímal je.
[7] Na základě uvedených tří pohovorů a doplněných prohlášení i informací o zemích
původu vydal žalovaný rozhodnutí, jímž mezinárodní ochranu žalobci podle §12 až §14b zákona
o azylu neudělil. Žalovaný shledal, že ačkoliv je žadatelova příslušnost k hnutí Fatah novým
tvrzením, žalobce nedovedl věrohodně vysvětlit, z jakého důvodu ji společně se svými problémy
nezmínil již v prvním řízení. Žalovaný tento zásadní rozpor nepovažuje za důsledek obav
žalobce, což odůvodňuje také tím, že žalobce nebyl schopen vysvětlit ani jiné rozpory
ve svých výpovědích, ačkoliv na ně byl vždy upozorněn. Žalovaný uvedl, že k úsudku
o nevěrohodnosti je veden již rozpory žalobce v prvním řízení, v němž žalobce označil za jediný
důvod svého odchodu z vlasti nedostupnost palestinského občanského průkazu. V tomto řízení
byla tvrzení žalobce považována za nepravděpodobná, neboť nevysvětlil tvrzení, že jako policista
měl potíže se získáním průkazu totožnosti a následným pohybem po palestinském území.
K tomu nyní žalovaný dodal, že s ohledem na to, že žalobce neměl problém ve své nepřítomnosti
získat doklady o své totožnosti a údajné činnosti, jeví se prvně uváděné důvody jako účelové.
Další rozpor spatřoval žalovaný v činnosti žalobce poté, co opustil policejní služby (v prvním
řízení opuštění služby kvůli potížím se zrakem a následné provozování životnosti s cigaretami;
v současném řízení odchod ze služby pro její obtížnost). Konečně viděl žalovaný zásadní rozpor
v tom, že žalobce až při opakovaném řízení uvedl informace o svém členství v hnutí Fatah
a z něj vyplývající problémy s příslušníky Hamasu. V prvním řízení popsal pouze soupeření
obou hnutí a své problémy omezil na vydávání dokladů. Sv é potíže s Hamasem předložil
až krajskému soudu. Žalovaný ovšem ani dokumenty předložené advokátem žalobce nepovažuje
za věrohodné, neboť původní dokument nemá náležitosti originálu. Dodatečně na něj byly dále
doplněny razítka, podpis a datum, které je v rozporu s datem překladu dokumentu. Vše tedy bylo
dodáno až dodatečně, navíc na neoriginální tiskopis. Žalobce byl na obsah dokumentů několikrát
dotazován, ale neměl o nich žádný přehled, mylně popisoval, že dokládají jeho stíhání ozbrojenci
Hamasu v ulicích. V současném řízení zmínil žadatel své členství v hnutí Fatah, u soudu
ovšem tvrdil, že byl členem mládežnického hnutí Fatah a byl pověřován volnočasovými
aktivitami a prací s mládeží. Byl navíc zaměstnán a pobíral plat, z čehož žalovaný usuzuje,
že nešlo o politickou aktivitu, ale o zaměstnání. Na přímé dotazy neodpovídal žalobce přímo,
ale popisoval obecnou situaci v pásmu Gazy v období voleb v roce 2006. S ohledem na rozpory
žalovaný dospěl k přesvědčení, že žalobce uvádí skutečnosti, které nejsou věrohodné. Jeho útěky
úzkými uličkami před domnělým nebezpečím nelze považovat za konkrétní pronásledování,
a ačkoli mohl mít obecné problémy s Hamasem po volbách v roce 2006 tak, jak je cítili i další
obyvatelé pásma Gazy, nebyl pronásledován ve smyslu §12 písm. a) nebo §12 písm. b) zákona
o azylu. Nebezpečnost situace v zemi není sama o so bě dostatečným důvodem pro obavy
z pronásledování ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků, když z informací o zemi
původu nevyplývá, že by bezpečnostní situace na okupovaných územích dosahovala minimální
úrovně tvrdosti pronásledování. Žalobce nebyl v situaci, že by s ním bylo zacházeno hůře
než s ostatními občany.
[8] Poté, co posoudil žádost z pohledu §13 a §14 zákona o azylu, žalovaný ve vztahu
k doplňkové ochraně uvedl, že neshledal ani potíže ve smyslu vážné újmy v případě návratu
žalobce do vlasti. I zde odkázal žalovaný na nevěrohodnost výpovědi žalobce a doplnil, že rodina
žalobce podle jeho výpovědí žádné problémy nemá, a tudíž žalobci nebude chybět zázemí.
Nadto podle informací Ministerstva vnitra Spojeného království neexistuje žádný důkaz
potvrzující, že by s jednotlivci žijícími dlouhodobě v zahraničí bylo po jejich návratu zacházeno
jinak než s ostatními Palestinci. Pokud jde o riziko ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu bezpečnostní situace v zemi, konstatoval žalovaný, že dle informací o zemi původu
v oblasti pásma Gaza dochází k ostřelování izraelského území palestinskými raketami
a k následným izraelským vojenským operacím. Nicméně žalobce jako policista měl možnost
cestovat do většiny měst v Gaze a nezmínil potíže, které by mu měla činnost izraelských jednotek
či palestinských bezpečnostních sil, jejichž příslušníkem sám byl, způsobovat. Žalobce
se ani neúčastnil pouličních potyček v rámci sporů o charakter palestinské samosprávy
mezi Hamasem a Fatahem a neuvedl ani další informace v tom smyslu, že mu konflikt v případě
návratu měl způsobit vážnou újmu. Konečně shledal žalovaný nedůvodnou žádost i z pohledu
§14b zákona o azylu.
[9] Na základě žaloby, v níž žalobce namítal nedostatečné využití informací o zemi původu
pro rozhodnutí ve věci, nedostatečné posouzení činnosti žalobce ve Fatahu i nedostatečné
posouzení otázek humanitárního azylu a doplňkové ochrany, krajský soud rozsudkem ze dne
1. 12. 2011, č. j. 61 Az 1/2010 - 41, napadené správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Krajský soud shledal, že způsob, jakým žalovaný hodnotil listinné důkazy
(prohlášení palestinské samosprávy) v odůvodnění napadeného rozhodnutí, činí rozhodnutí
žalovaného nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Není totiž vůbec jasné, co žalovaný míní
„původním dokumentem oficiálně předloženým, který nemá žádné náležitosti originálu “.
Podle krajského soudu byla žalovanému předložena dvě organizační prohlášení psaná v arabském
jazyce, ale žádný originál. Je tedy nelogické tvrdit, že na originál „byly dodatečně při dalším předložení
doplněna razítka, podpis a datum, které je v zásadním rozporu s datem překladu dokumentu“.
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Stěžovatel shledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvádí, že při svém rozhodování vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, podle které rozsah dokazování ve správním řízení je ve věcech azylových dán obsahem
podané žádosti. S ohledem na to, že soud zrušil jeho rozhodnutí pouze z důvodu
nesrozumitelného zhodnocení dokumentů, předložených v průběhu řízení žadatelem o udělení
mezinárodní ochrany, považuje stěžovatel v dalším své rozhodnutí za soudem nezpochybněné
a vyjadřuje se pouze k důvodu zrušení. V prvé řadě stěžovatel namítá, že bylo v rozporu
s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu zrušit rozhodnutí pro nesrozumitelnost,
neboť dle této judikatury lze za nepřezkoumatelná z tohoto důvodu považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů, či jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné (rozsudek č. j. 2 Azs 47/2003 - 130). Podle stěžovatele krajský soud vytrhl
z kontextu jednu větu ze správního rozhodnutí, která ale v souvislostech dává smysl. Navíc
krajský soud necitoval větu přesně (místo „dokumentu oficiálně přeloženého“ uvedl „dokument
oficiálně předložený“), a tím, že posunul význam věty, dospěl k závěru v neprospěch stěžovatele,
že „za situace, kdy správní spis žádný originál potvrzení neobsahuje, je zcela nelogické tvrdit, že na něj byly
dodatečně při dalším předložení doplněny razítka, podpis a datum, které je v zásadním rozporu s datem překladu
dokumentů“. Stěžovatel dále uvádí, že žalobce byl konfrontován s tím, že jím uváděné originály
listin jsou toliko kopiemi, které nejsou datovány, byly přeloženy v České republice a razítka
ministerstva zahraničí tam byla dodána teprve po jejich překladu. Žalob ce navíc velmi
nevěrohodným způsobem vysvětloval skutečnost, že mu obsah listin nebyl znám a navíc se
zmiňoval pouze o kopiích. Konfrontaci důkazů s výpovědí žalobce, ústící v závěr
o nevěrohodnosti tvrzení žalobce, přitom soud nijak nereflektoval. V napadeném rozsudku
podle stěžovatele chybí úvahy soudu, z nichž by vyplývalo, z jakého důvodu soud správní
rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. S ohledem na zpochybnění
výroku I. rozsudku navrhuje stěžovatel zrušit i výrok II. rozsudk u krajského soudu vztahující
se k nákladům řízení. Stěžovatel má za to, že s ohledem na zásadní pochybení krajského soudu,
které by mohlo mít zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, kasační stížnost
přesahuje svým významem podstatně jeho vlast ní zájmy, a je přijatelná. Žalobce se k podané
kasační stížnosti nevyjádřil.
[11] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasační stížnosti a shledal ji přípustnou,
neboť je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.), jež upl atňuje
důvody přípustné pro kasační stížnost ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
[12] V oblasti mezinárodní ochrany dále Nejvyšší správní soud posuzuje i přijatelnost kasační
stížnosti. Podle §104a s. ř. s. se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne
pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ustálená judikatura zdejšího soudu považuje kasační stížnost za přijatelnou, (a) pokud se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu, (b) pokud se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně, (c) pokud je potřebné učinit tzv. judikatorní odklon, (d) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs
13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz).
[13] Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnost za přijatelnou, neboť shledal pochybení
krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[14] Stěžovatel zejména brojí proti závěru krajského soudu, že jeho rozhodnutí je
nepřezkoumatelným ve smyslu kritérií vytyčených Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130. Podle tohoto rozhodnutí lze „za rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ... považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné
náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat , o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto,
rozhodnutí zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zák onem
předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí jehož výrok je v rozporu s odůvodněním,
rozhodnutí neobsahující vůbec právní závěry vyplývající z rozhodnutých skutkových okolností nebo jehož důvody
nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné, atd.“ Nadto stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné samo
rozhodnutí krajského soudu, neboť v něm absentují podrobné úvahy soudu, opřené o zjištěný
stav věci, z nichž by vyplývalo, z jakého důvodu považuje soud správní rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Závěry soudu jsou podle stěžovatele v rozporu
s obsahem spisu.
[15] K první kasační námitce dává Nejvyšší správní soud za pravdu stěžovateli v tom,
že krajský soud skutečně pochybil tím, že nesprávně citoval z rozhodnutí stěžovatele,
z čehož následně učinil závěry v jeho neprospěch. Ve správním rozhodnutí stěžovatel zpochybnil
věrohodnost dokumentů předložených žalobcem mimo jiné tímto závěrem: „Správní orgán
také nepovažuje dokumenty předložené k řízení bývalým zmocněncem jmenovaného za věrohodné, protože původní
dokument, oficiálně přeložený, nemá žádné náležitosti originálu. Na něj byly dodatečně při dalším předložení
doplněny razítka, podpis a datum, které je v zásadním rozporu s datem překladu dokumentu.“ (zvýraznění
doplněno) Krajský soud první z uvedených vět převzal v pozměněném znění a hodnotil, že není
vůbec jasné, co žalovaný mínil „původním dokumentem oficiálně předloženým, který nemá žádné
náležitosti originálu“, když žalovanému nebyl předložen žádný originál, a když je tedy n elogické
tvrdit, že na originál byly dodatečně doplněny razítka, podpis a datum, které je v zásadním
rozporu s datem překladu dokumentu. Překlepem se tedy původní věta z rozhodnutí stěžovatele
stala skutečně nesrozumitelnou, nicméně stalo se tak pochybením ze strany krajského soudu.
Z kontextu rozhodnutí stěžovatele lze jednoznačně dovodit, že pochyby o věrohodnosti
ve stěžovateli vzbuzovalo dodatečné doplnění oficiálních razítek, podpisu a data na původně
předloženou a oficiálně přeloženou kopii jednoho z potvrzení. Vysvětlení stěžovatele
podle zdejšího soudu není nesrozumitelné ani nelogické, na opak nelogičnost vznikla
teprve špatným přepisem téhož textu do rozsudku. Tato vada způsobuje skutečně nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu, a proto nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než je podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušit.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele spočívající v tom, že krajský
soud nesprávně zhodnotil jeho rozhodnutí rovněž proto, že nijak nereflektoval konfrontaci
důkazů s výpovědí žalobce, ústící v závěr o nevěrohodnosti tvrzení žalobce, a proto v napadeném
rozsudku chybí úvahy soudu, z nichž by vyplývalo, z jakého důvodu soud správní rozhodnutí
považuje za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl,
není možno se ztotožnit se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného
správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rovněž shledává postup krajského soudu nesprávný
i v tom, že se řádně nezabýval žalobními námitkami žalobce oh ledně závěrů stěžovatele
o jeho nevěrohodnosti. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že v nyní posuzované věci
byl stěžovatel vázán rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2009 ve věci
sp. zn. 56 Az 119/2008, kterým mu soud uložil zabývat se mimo jiné i důkazy předloženými
žalobcem v řízení před krajským soudem. Podle §78 odst. 6 s. ř. s. „zrušil-li soud rozhodnutí
správního orgánu ve věci, v níž sám prováděl dokazování, zahrne správní orgán v dalším řízení tyto důkazy
mezi podklady pro nové rozhodnutí.“ Jak plyne z výše uvedeného skutkového stavu věci, stěžovatel
si uvedené důkazy sice vyžádal, nicméně od bývalého zástupce žalobce JUDr. Mlezivy.
Ten mu dopisem ze dne 13. 10. 2009 zaslal do správního spisu listiny, které měl k dispozici,
a to „organizační prohlášení včetně překladu a organizační prohlášení“. Již z tohoto dopisu mělo
být stěžovateli patrné, že mu nebyly zaslány všechny důkazy prováděné Krajským soudem v Brně,
z jehož rozsudku vyplývá, že stěžovatel má vyhodnotit kromě dvou organ izačních prohlášení
mládežnické organizace hnutí Fatah také průkaz pojištěnce vydaný Palestinskou národní
samosprávou. Tento důkaz si stěžovatel v navazujícím řízení neobstaral. Nadto z dopisu není
patrné, které z dokumentů, jež měl dotyčný advokát k dispozici od svého bývalého klienta, byly
skutečně předloženy krajskému soudu a provedeny jako důkazy. Tato vada (nepřesné vyjádření
advokáta a absence ověření dané skutečnosti u samotného krajského soudu) v daném případě
vedla k nepochopení předkládaných důkazů a následně k závěru o nevěrohodnosti žalobce.
[17] Nad rámec svého závěru o vadách napadeného rozsudku krajského soudu tedy Nejvyšší
správní soud upozorňuje na to, že správní orgán postupoval v rozporu se závěry výše citovaného
rozsudku Krajského soudu v Brně. Nejvyšší správní soud si s ohledem na nutnost porovnat
důkazy předložené ve správním řízení bývalým advokátem žalobce a důkazy předložené
tímtéž advokátem v soudním řízení před Krajským soudem v Brně, které měl stěžovatel
zahrnout mezi podklady svého rozhodnutí ve smyslu §78 odst. 6 s. ř. s., opatřil ze spisu Krajského soudu v Brně kopii prohlášení předložených žalobcem v uvedeném řízení,
a tyto založil do spisu Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatel,
tak žalobce, s uvedenými důkazy byli seznámeni v předchozím soudním řízení v téže věci,
v jehož rámci byly řádně provedeny při jednání, nezasílal jim Nejvyšší správní soud kopii
těchto důkazů k vyjádření, ani neshledal jako nutné nařídit jednání k jejich provedení.
[18] Z uvedených dokumentů vyplývá, že bývalý zástupce žalobce zaslal stěžovateli
sice podobné, nikoli však totožné dokumenty, jež předtím předložil krajskému soudu.
Jelikož tento zástupce nespojil překlady dokumentů do českého jazyka s př ekládanými listinami,
stěžovatel za pomoci tlumočníka zjišťoval, který text v arabském jazyce odpovídá přiloženým
překladům. Zjistil, že českému překladu organizačního prohlášení Palestinského národního
osvobozeneckého hnutí – Fatah pořízenému tlumočníkem dne 25. 8. 2008 odpovídá jedna
z listin, která ovšem navíc obsahuje razítka s jiným datem, a naopak neobsahuje část textu, jež byl
tlumočníkem doplněn do překladu. Tato informace byla klíčovým důvodem, proč stěžovatel
shledal žalobce nevěrohodným, neboť z ní vyplývalo, že razítka byla opat řena teprve v České
republice a zřejmě zfalšována. Ve spisu krajského soudu je ovšem uvedený překlad do českého
jazyka přiložen k úplně jiné listině v arabském jazyce, která razítka opatřená pozdějším datem
neobsahuje, a naopak obsahuje další text v arabském jazyce. Ve spisu krajského soudu se naopak
nenachází listina předložená advokátem přímo stěžovateli s uvedenými razítky s pozdějším
datem, a nadto se tam nachází kopie potvrzení o zdravotním pojištění žalobce.
[19] V souvislosti s rozpory, jež v překladu prohlášení stěžovatel shledal, žalobce ve správním
řízení uvedl, že má dojem, že před soudem viděl jiné listiny, než které mu předkládá
stěžovatel v řízení správním. Výslovně uvedl, že mu tento dokument soudkyně ukázala,
ale nyní mu jej stěžovatel nepředkládá. Žalobce rovněž uváděl, že jedno z prohlášení jeho bratr
zaslal do České republiky okamžitě, aby bylo k dispozici dostatečně včas, ale současně
totéž prohlášení zasílal také k potvrzení do Ramalláhu, což zabralo určitý čas. Oba dokumenty
byly stejného obsahu. Tato tvrzení byla výše popsaným srovnáním uvedených listin potvrzena.
Ve správním spisu se nachází dokument s totožným textem jako v soudním spise, ale s jinými
potvrzeními. Z toho důvodu patrně k sobě přiřadil tlumočník, kterého k tomu vyzval stěžovatel,
překlad, jež byl pořízen k původnímu dokumentu ještě bez razítek, s dokumentem,
který již razítka obsahoval, což působilo nevěrohodně. Stěžovatel tedy k sobě přiřadil za pomoci
tlumočníka nesprávné listiny, které nebyly tímto způsobem spoje ny před krajským soudem.
Listina obsahující pozdější razítka naproti tomu krajskému soudu nebyla k dispozici,
což koresponduje s tvrzením, že bratr žalobce tato potvrzení získal později, a poté je zaslal
do České republiky.
[20] S ohledem na to, že rozpory v předkládaných listinách pochopitelně byly hlavním
důvodem, pro který stěžovatel považoval žalobce za nevěrohodného, krajský soud by měl zvážit,
zda pro tyto rozpory není namístě rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Stěžovatel si v rozporu se závěry výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně neopatřil
všechny důkazy provedené před krajským soudem a nezahrnul je tedy mezi podklady
svého rozhodnutí. Tato vada by měla být v dalším řízení napravena a v kontextu popsaného
znovu posouzena také pravost uvedených dokumentů. Rovněž by měl krajský soud zvážit,
zda obstojí závěry stěžovatele o nevěrohodnosti žalobce, které nejsou nikterak opřeny
o informace o zemi původu. Nejvyšší správní soud tedy dodává, že závěr o nevěrohodnosti
žalobce je třeba buď v řízení před krajským soudem, nebo v řízení před stěžovatelem, dostatečně
objasnit a odůvodnit. Sporné skutečnosti je třeba postavit najisto pomocí příslušných důkazů,
opatřených přímo od Krajského soudu v Brně, a dále dostatečnou konfrontací skutkových závěrů
v posuzované věci s informacemi o zemi původu.
[21] Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a s ohledem na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu