ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.140.2020:27
sp. zn. 6 Azs 140/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní
věci žalobce: P. K., zastoupený Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. března 2020
č. j. OAM-37264-11/DP-2019, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 13. května 2020 č. j. 18 A 7/2020 - 34
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Michala Krčmy, advokáta, do jednoho
měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný zamítl žádost žalobce o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a dále
ve spojení s §37 odst. 2 písm. a) s odkazem na §56 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), neboť žalobce nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. V poučení žalovaný
uvedl: „Toto rozhodnutí dle §168 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. nabývá právní moci jeho
oznámením, tedy doručením jeho písemného vyhotovení účastníku řízení nebo jeho zástupci, je-li zastoupen.
Z tohoto důvodu proti němu nelze podat odvolání.“
[2] V souladu s poučením, jež se mu dostalo ze strany žalovaného, se žalobce proti
uvedenému rozhodnutí bránil přímo žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“). Městský soud zdůraznil, že podle §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění
účinném od 31. července 2019 platí, že rozhodnutí ministerstva vydané z důvodu uvedeného v §37 odst. 1
písm. a), §37a odst. 1 písm. d), §37a odst. 2 písm. c), §46a odst. 1 větě druhé, §46a odst. 2 písm. c), §46b
odst. 1 větě druhé, §46b odst. 2 písm. a), §46d odst. 1 větě druhé, §46d odst. 2 písm. b), §46f odst. 1
písm. j), §46f odst. 2 písm. b), §46g odst. 1 písm. c), §46g odst. 2 písm. d), §56 odst. 1 písm. g), jde-li
o skutečnosti uvedené v §9 odst. 1 písm. h), §56 odst. 2 písm. a), §75 odst. 1 písm. e), §75 odst. 2 písm. e)
nebo f), §77 odst. 1 písm. h) nebo i), §77 odst. 2 písm. a) nebo f), §87d odst. 2 písm. c) nebo d), §87e odst. 1
písm. f) nebo g), §87f odst. 3 písm. e) nebo f), §87k odst. 1 písm. a) nebo d) nebo §87l odst. 1 písm. a), e)
nebo f), nabývá právní moci jeho oznámením. Přijetím této úpravy zákonodárce dle názoru městského
soudu usiloval o vyloučení dalšího přezkumu ze strany Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců a vyloučení možnosti podání odvolání proti některým konkrétním typům
rozhodnutí s cílem urychlit ukončení pobytu cizince na území České republiky. To se týká
především rozhodnutí, jimiž je rušeno, případně neudělováno pobytové oprávnění v důsledku
úmyslné trestné činnosti, z důvodu veřejného pořádku či ohrožení bezpečnosti státu. Citované
ustanovení odkazuje na různé typy rozhodnutí vydávaných podle zákona o pobytu cizinců
a je konstruováno tak, že rozhodnutí žalovaného nabývá právní moci oznámením za podmínky,
že se jedná o rozhodnutí vydané z jednoho z konkrétně uvedených důvodů (v první části §168
odst. 3 zákona o pobytu cizinců) a současně musí být vydáno pro některou z předvídaných
skutečností (ve druhé části citovaného ustanovení).
[3] Městský soud konstatoval, že ačkoli bylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno
se zřetelem ke skutečnosti, pro kterou lze obecně o aplikaci pravidla vyplývajícího z §168 odst. 3
zákona o pobytu cizinců uvažovat [§56 odst. 2 písm. a) tohoto zákona], nebylo vydáno z důvodu
uvedeného v tomto ustanovení, neboť bylo vydáno z důvodu uvedeného v §37 odst. 2 písm. a),
nikoli z důvodu předvídaného v §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Hypotéza §168
odst. 3 zákona o pobytu cizinců tudíž nebyla naplněna. Na tomto závěru nic nemění
ani skutečnost, že podle odůvodnění rozhodnutí žalovaného mohly být současně splněny
podmínky pro vydání rozhodnutí podle §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
[4] Městský soud tedy dospěl k závěru, že proti rozhodnutí žalovaného lze podat odvolání,
a proto žalobu usnesením označeným v návětí podle s §46 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), odmítl a věc postoupil k vyřízení Komisi pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců.
[5] Nad rámec nutného odůvodnění pak městský soud podotkl, že má pochybnosti o tom,
zda §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců skutečně vylučuje přípustnost odvolání proti
uvedeným rozhodnutím žalovaného. Toto ustanovení totiž výslovně nestanoví, že by odvolání
proti vymezeným rozhodnutím nebylo přípustné, pouze odchylně od §73 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, váže okamžik nabytí právní moci rozhodnutí na jeho oznámení.
Pokud však zákonodárce výslovně nestanovil výjimku z obecného pravidla přípustnosti odvolání
podle §170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, lze legitimně pochybovat o tom, zda §168 odst. 3
skutečně vyvolává zamýšlené důsledky, či zda je odvolání proti v něm uvedeným rozhodnutím
sice přípustné, avšak zcela nesystémově je fakticky mimořádným opravným prostředkem
směrujícím proti pravomocnému rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost,
v níž namítal, že výklad předestřený městským soudem je v rozporu se zněním §168 odst. 3
zákona o pobytu cizinců a neodpovídá logice ani systematice tohoto zákona. Dle názoru
žalovaného formulace „jde-li o skutečnosti uvedené v §9 odst. 1 písm. h)“ nedělí §168 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců na dvě poloviny, z nichž první vymezuje důvody rozhodnutí a druhá
skutečnosti, o něž se musí toto rozhodnutí opírat, nýbrž se vztahuje pouze k odkazu na §56
odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Tato vsuvka nemá žádný vztah k ustanovením,
která v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců následují za ní. Výklad městského soudu je
v rozporu s logikou zákona o pobytu cizinců, který je protkán celou řadou odkazů a výjimek,
v §168 odst. 3 pak hovoří pouze o „koncových“ ustanoveních, která skutečně obsahují konkrétní
důvod pro nevyhovění žádosti či zrušení pobytového oprávnění. Pokud je tedy rozhodnutí
stěžovatele postaveno na jednom z důvodů uvedených v ustanoveních, která jsou taxativně
vypočtena v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, je proti němu vyloučen vždy opravný
prostředek, bez ohledu na to, zda jde o žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu,
nebo o jeho prodloužení, popřípadě o zrušení jeho platnosti. V opačném případě by byly zcela
nepoužitelné odkazy na §56 odst. 1 písm. g) a §56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců,
které se týkají neudělení víza, přičemž na řízení o udělení víza se nepoužije správní řád, bylo by
tedy zbytečné výslovně vylučovat odvolání. Stěžovatel dále upozornil, že ustanovení v první
a druhé části §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dle výkladu městského soudu jsou vzájemně
neslučitelná – nelze například podmiňovat neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu
skutečnostmi, které se týkají pobytové karty rodinného příslušníka občana EU. Při výkladu
městského soudu by navíc byl opravný prostředek vyloučen pouze v případě dlouhodobých
pobytů a víz, nikoli v případě trvalých pobytů a pobytových oprávnění občanů EU a jejich
rodinných příslušníků, což není výsledek, jehož chtěl zákonodárce dosáhnout. Pokud by chtěl
zákonodárce vyloučit odvolání pouze u dlouhodobých pobytů a víz, postrádaly by odkazy
v druhé části §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců smysl, neboť odsouzení pro úmyslný trestný
čin, ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti ČR jsou již obsaženy v první části tohoto
ustanovení. Stěžovatel dále namítl, že z chybějící zmínky o prodloužení pobytových oprávnění
v odůvodnění pozměňovacího návrhu zákona o pobytu cizinců nelze dovozovat, že se přijaté
zákonné ustanovení nevztahuje na žádosti o prodloužení doby platnosti pobytových oprávnění.
Položil si též otázku, do jaké míry může být odůvodnění pozměňovacího návrhu zdrojem
pro historický výklad.
[7] Stěžovatel připustil, že by bylo vhodnější zamítnout žalobcovu žádost o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle §44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu, že se žalobce dopustil úmyslného
trestného činu, avšak ani aplikace §56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nebyla vyloučena,
neboť žalobce z důvodu svého odsouzení nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem městského soudu, že žádost žalobce byla zamítnuta podle §37 odst. 2
písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení neobsahuje žádný konkrétní důvod
pro nevyhovění žádosti, pouze odkazuje na důvody uvedené v §56 zákona o pobytu cizinců.
Z důvodové zprávy k zákonu č. 222/2017 Sb. je zřejmý úmysl zákonodárce odkázat pouze
na důvody uvedené v §56 zákona o pobytu cizinců.
[8] Dle vyjádření žalobce ke kasační stížnosti je podstatné, že rozhodnutí stěžovatele nebylo
vydáno z důvodu výslovně uvedeného v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo
vydáno podle §37 odst. 2 písm. a), nikoli §37 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, a odvolání proti
takovému rozhodnutí tudíž nemůže být vyloučeno.
[9] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalobce stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Podle §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 31. července 2019,
rozhodnutí ministerstva vydané z důvodu uvedeného v §37 odst. 1 písm. a), §37a odst. 1 písm. d),
§37a odst. 2 písm. c), §46a odst. 1 větě druhé, §46a odst. 2 písm. c), §46b odst. 1 větě druhé, §46b odst. 2
písm. a), §46d odst. 1 větě druhé, §46d odst. 2 písm. b), §46f odst. 1 písm. j), §46f odst. 2 písm. b), §46g
odst. 1 písm. c), §46g odst. 2 písm. d), §56 odst. 1 písm. g), jde-li o skutečnosti uvedené v §9 odst. 1 písm. h),
§56 odst. 2 písm. a), §75 odst. 1 písm. e), §75 odst. 2 písm. e) nebo f), §77 odst. 1 písm. h) nebo i), §77
odst. 2 písm. a) nebo f), §87d odst. 2 písm. c) nebo d), §87e odst. 1 písm. f) nebo g), §87f odst. 3 písm. e) nebo
f), §87k odst. 1 písm. a) nebo d) nebo §87l odst. 1 písm. a), e) nebo f), nabývá právní moci jeho oznámením
(zvýrazněno Nejvyšším správním soudem).
[12] Dle názoru městského soudu je třeba citované ustanovení vyložit tak, že „rozhodnutí
žalovaného nabývá právní moci oznámením za podmínky, že (i.) se jedná o rozhodnutí vydané
z jednoho ze zde konkrétně uvedených důvodů [musí jít o rozhodnutí vydané z důvodu
uvedeného v §37 odst. 1 písm. a), §37a odst. 1 písm. d), §37a odst. 2 písm. c), §46a odst. 1 větě druhé,
§46a odst. 2 písm. c), §46b odst. 1 větě druhé, §46b odst. 2 písm. a), §46d odst. 1 větě druhé, §46d odst. 2
písm. b), §46f odst. 1 písm. j), §46f odst. 2 písm. b), §46g odst. 1 písm. c), §46g odst. 2 písm. d), nebo §56
odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců], a současně (ii.) musí být takové rozhodnutí vydáno
pro některou z tímto ustanovením předvídaných skutečností [musí jít o skutečnosti uvedené v §9
odst. 1 písm. h), §56 odst. 2 písm. a), §75 odst. 1 písm. e), §75 odst. 2 písm. e) nebo f), §77 odst. 1 písm. h)
nebo i), §77 odst. 2 písm. a) nebo f), §87d odst. 2 písm. c) nebo d), §87e odst. 1 písm. f) nebo g), §87f odst. 3
písm. e) nebo f), §87k odst. 1 písm. a) nebo d) nebo §87l odst. 1 písm. a), e) nebo f) zákona o pobytu cizinců]“
(odst. 11 napadeného usnesení; zvýraznil Nejvyšší správní soud).
[13] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že tento výklad není správný. Především
není zřejmé, jaký by měl být rozdíl mezi „důvodem“ a „skutečností“. Určitá skutečnost je
zpravidla důvodem pro vydání rozhodnutí. Například §37a odst. 2 písm. c), uvedený v „první
části“ §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dle výkladu městského soudu, a §77 odst. 2 písm. a),
který se nachází až ve „druhé části“ (za vsuvkou „jde-li o skutečnosti uvedené v“), přitom zahrnují
stejnou skutkovou podstatu, a sice důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost
státu. Rozlišovat „důvody“ a „skutečnosti“ pro vydání rozhodnutí, které mohou spočívat v téže
okolnosti, z legislativně-technického hlediska nedává smysl. Stěžovatel též oprávněně namítá,
že „první část“ §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zahrnuje ustanovení, která se týkají
dlouhodobých víz a dlouhodobých pobytů, zatímco „druhá část“ se vztahuje k trvalému pobytu
a přechodnému pobytu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků. Mezi těmito
pobytovými tituly přitom není žádná vazba.
[14] Vsuvka „jde-li o skutečnosti uvedené v“ evidentně spojuje pouze odkazy na §56 odst. 1
písm. g) a §9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Podle §56 odst. 1 písm. g) zákona
o pobytu cizinců lze totiž zamítnout žádost o udělení dlouhodobého víza, jestliže jsou zjištěny
skutečnosti uvedené v §9 odst. 1 písm. a), b), g), h), i) nebo j) tohoto zákona (tedy je-li naplněn některý
z důvodů pro odepření vstupu cizinci na území České republiky). Omezení formulací „jde-li
o skutečnosti uvedené v §9 odst. 1 písm. h)“ dává najevo, že účinky §168 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců se vztahují pouze na rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza podle tohoto
ustanovení, nikoli podle dalších písmen §9 odst. 1, na něž §56 odst. 1 písm. g) rovněž odkazuje.
Na dále vyjmenovaná ustanovení však žádné z ustanovení v „první části“ §168 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců neodkazuje, a proto závěr městského soudu, že musejí být kumulativně dány
„důvody podle první části“ a naplněny „skutečnosti podle druhé části“, nemůže obstát.
[15] Žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí odkázal na §44a odst. 3 ve spojení s §35
odst. 3 a dále ve spojení s §37 odst. 2 písm. a) s odkazem na §56 odst. 2 písm. a) zákona
o pobytu cizinců. Podle §44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se na prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu vztahují obdobně §35 odst. 2 a 3, §36, §46 odst. 3 a 7 a §55
odst. 1 a 2. Podle §35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nelze dobu platnosti víza k pobytu
nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum prodloužit, pokud žalovaný shledá důvod
pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§37). Podle §37 odst. 2 písm. a) zákona
o pobytu cizinců žalovaný zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý
z důvodů uvedených v §56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a j) až l) nebo v §56 odst. 2. A konečně
podle §56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců žalovaný cizinci neudělí dlouhodobé vízum,
pokud cizinec nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. Žalobcova žádost o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu tedy byla zamítnuta proto, že nesplňuje podmínku
trestní zachovalosti, tedy z důvodu podle §56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Toto ustanovení je uvedeno v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[16] Nejvyšší správní soud poté, co prošel uvedenou spletí odkazů a pododkazů,
jež mimochodem vyvolává pochybnost o srozumitelnosti zákona o pobytu cizinců
a předvídatelnosti jeho aplikace (tedy o jeho ústavnosti), dospěl nicméně v daném případě
k závěru, že na žalobou napadené rozhodnutí ustanovení §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
dopadá. I přesto však v řízení před městským soudem byly dány podmínky pro postup podle §46
odst. 5 s. ř. s., tedy pro odmítnutí návrhu a postoupení věci Komisi pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců, neboť žalobce se řídil nesprávným poučením stěžovatele o tom, že odvolání proti
jeho rozhodnutí není přípustné.
[17] Jak již bylo řečeno, §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví, že určité typy
rozhodnutí, mezi něž patří i to napadené v tomto řízení, nabývají právní moci jejich oznámením.
Žalovaný z toho dovozuje, že odvolání proti těmto rozhodnutím není přípustné, s čímž však
Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
[18] Podle §170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze proti rozhodnutí žalovaného podat
odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Tuto možnost §168 odst. 3
zákona o pobytu cizinců výslovně nevylučuje. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne
20. srpna 2020 č. j. 6 Azs 192/2020 - 21, „ze samotného textu novelizovaného §168 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců nelze vyloučení odvolání dovodit. […] Úvahám stěžovatele, že novela sice nevyloučila právo
na odvolání výslovně, ale fakticky ano, nelze přitakat, neboť právo na odvolání opírající se o výslovné znění
§170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemůže být popřeno textem §168 odst. 3 zákona, jehož znění
o odvolání vůbec nepojednává.“ Nejvyšší správní soud vyloučil, že by v tomto případě existoval
prostor pro dotváření práva výkladem v důsledku existence mezery v právu, poukázal
na subsidiaritu správního soudnictví a upozornil, že „v případech, kdy zákonodárce zamýšlel vyloučit
odvolání, učinil tak na řadě míst výslovně užitou formulací odvolání není proti tomuto rozhodnutí
přípustné. Skutečnost, že stěžovatel tato jiná řízení s citovanou formulací výslovného vyloučení odvolání považuje
za odlišná od pobytové problematiky, nemají žádný vliv na logický závěr […], že pokud zákonodárce chce
vyloučit odvolání, umí tak učinit a činí tak výslovně právě prostřednictvím výše citované formulace. Pohybujeme-li
se při výkladu právního textu a hledání jeho významu stále v tomtéž zákoně, adresát právní normy může
očekávat, že racionální zákonodárce vyjádří stejný záměr stejnými výrazovými prostředky.“ V podrobnostech
Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku.
[19] Závěr, že §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nevylučuje přípustnost odvolání proti
rozhodnutím, která vyjmenovává, městský soud ve svém usnesení vyslovil, i když je třeba zmínit,
že tak učinil formou jakési úvahy učiněné nad rámec nutného odůvodnění. Lze tedy konstatovat,
že odmítavý výrok jeho usnesení opřený o §46 odst. 5 s. ř. s. obstojí přesto, že nosné důvody
tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako nesprávné. Nejvyšší správní soud zde
odkazuje na rozsudek ze dne 14. prosince 2009 č. j. 5 Afs 104/2008 - 66, č. 1865/2009 Sb. NSS,
v němž konstatoval, že „v případě zamítavého rozsudku krajského soudu založeného zcela nebo zčásti
na nesprávných důvodech je podle názoru Nejvyšší správního soudu rozhodující, zda je tento rozsudek
přezkoumatelný, zda řízení před krajským soudem netrpělo žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a zda současně může Nejvyšší správní soud postavit na jisto,
že je výrok rozsudku krajského soudu v souladu se zákonem, aniž by přitom překročil rámec věci,
jak byla definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím řízením žalobním a řízením
před správními orgány. […] Nejvyšší správní soud tak byl oprávněn korigovat argumentaci, na jejímž základě
zamítl krajský soud žalobu stěžovatelky, svou vlastní úvahou, která by vedla v daném případě také k zamítnutí
žaloby. Přitom je podstatné, že Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v jeho konečném závěru
o tom, že správní orgány nepochybily“. To bezesporu platí i v případě odmítnutí žaloby, a to tím spíše,
že §110 odst. 1 část věty první za středníkem Nejvyššímu správnímu soudu umožňuje v případě
zrušení rozhodnutí krajského soudu rozhodnout současně o odmítnutí žaloby, byly-li pro tento
postup důvody již v řízení před krajským (v tomto případě městským) soudem (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 6 As 196/2016 - 24).
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Přesto, že se Nejvyšší správní soud s výtkami stěžovatele vůči odůvodnění usnesení
městského soudu ztotožnil, dospěl k závěru, že městský soud postupoval v souladu §46 odst. 5
s. ř. s, neboť §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nevylučuje přípustnost odvolání proti
rozhodnutí žalovaného. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení.
[22] Procesně úspěšný žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem,
který za něj učinil jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání vyjádření ke kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za nějž mu
náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]
a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Nejvyšší
správní soud ověřil, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná odměna se
mu proto zvyšuje o 21 % čítajících výši této daně na konečných 4 114 Kč. K jejímu uhrazení byla
stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu