ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.21.2005
sp. zn. 6 Azs 21/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigita Chrastilové v právní věci
žalobce: N. M ., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 1147/2003
- 14 ze dne 30. 9. 2004,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 46 Az 1147/2003 - 14 ze dne 30. 9. 2004
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Praze č. j. 46 Az 1147/2003 - 14 ze dne 30. 9. 2004, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí
č. j. OAM - 1943/AŘ - 2002 ze dne 11. 11. 2003 vydané ve II. stupni správního řízení, jímž
byl zamítnut rozklad a potvrzeno předchozí rozhodnutí o zastavení řízení o udělení azylu
podle §25 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň bylo zrušeno i toto rozhodnutí
stěžovatele vydané v I. stupni správního řízení.
Důvodem ke zrušení rozhodnutí stěžovatele byla dle krajského soudu skutečnost,
že stěžovatel neměl spolehlivě prokázáno, že jsou splněny podmínky pro náhradní doručení
výzev k pohovoru podle §24 odst. 2 zákona o azylu ve znění účinném v době doručování
těchto výzev, a tedy výzvy k dostavení se k pohovoru nebyly řádně doručeny a nedostavil-li
se k nim žalobce, nemohl stěžovatel řízení podle §25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu zastavit.
Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu spočívající
v aplikaci nesprávného právního předpisu. Stěžovatel totiž doručoval výzvy, jimiž žalobce
vyzýval, aby se dostavil k pohovoru, podle právní úpravy obsažené v zákoně o azylu ve znění
účinném do 31. 1. 2002, nemusel se tedy pokoušet o doručení do vlastních rukou
a k náhradnímu doručení podle §24 odst. 3 zákona o azylu v tehdy platném znění přistoupil
bez takového předchozího pokusu důvodně. Krajský soud dle stěžovatele při svém
rozhodování vycházel ze znění zákona o azylu v době pozdější, tj. po účinnosti novely
provedené zákonem č. 2/2002 Sb. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se po vydání napadeného rozsudku vyjádřil v tom smyslu, že se s tímto
rozsudkem ztotožňuje, neboť stěžovatel skutečně nepostupoval podle zákona o azylu. Žalobce
navíc popsal své důvody, pro které žádal o udělení azylu, a poukázal na svoji obavu, která je
důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud zejména následující
pro posouzení této právní věci rozhodující skutečnosti: stěžovatel se od počátku správního
řízení, tj. i v době, kdy mu byly doručovány výzvy k tomu, aby se dostavil k pohovoru, měl
zdržovat na adrese „U. B., V. 47, P. 4“, kterou uvedl v čestném prohlášení ze dne 15. 8. 2000.
Stěžovatel doručoval žalobci oznámení o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí ve
správním řízení ze dne 25. 4. 2001 na tuto adresu. Pokus o doručení do vlastních rukou byl
dne 2. 5. 2001 neúspěšný, zásilka se vrátila stěžovateli zpět s údajem, podle něhož je žalobce
na místě, kam bylo doručováno, neznámý. Následně byl žalobce vyzýván, aby se dostavil
v rámci řízení o udělení azylu k ústnímu jednání, a to opakovaně na dny 31. 5. 2001 a dne 15.
6. 2001, přitom obě písemnosti byly uloženy u stěžovatele; nebyl tedy učiněn faktický pokus
o jejich doručení žalobci, ve správním spisu je poznačeno, že stěžovatel takto postupoval
vzhledem k tomu, že se žalobce nezdržuje v místě svého hlášeného pobytu. Dne 18. 6. 2001
pak bylo rozhodnuto o zastavení řízení podle §25 odst. 1 písm. d) zákona o azylu z toho
důvodu, že žalobce opakovaně nedbal výzev, aby se dostavil k ústnímu jednání (k pohovoru).
Výzva stěžovatele ze dne 2. 7. 2001, aby se žalobce k převzetí tohoto rozhodnutí dostavil,
byla žalobci doručována na adresu „U. B., V. 47, P. 4“, pokus o doručení do vlastních rukou
byl dne 4. 7. 2001 neúspěšný, zásilka se vrátila stěžovateli zpět s údajem, podle něhož se
stěžovatel z místa, kam bylo doručováno, odstěhoval. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší
správní soud zjistil, že krajský soud napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, neboť k zastavení správního řízení nebyly splněny podmínky. Krajský soud
mimo jiné opřel své odůvodnění o konstatování, že v době, kdy stěžovatel v I. stupni
správního řízení rozhodoval, byla právní úprava doručování písemností upravena „obdobně“
jako nyní, přitom podmínkou náhradního doručení podle §24 odst. 2 zákona o azylu bylo
zjištění, že účastník řízení se v místě doručení nezdržuje a jeho pobyt není znám.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek krajského soudu vzešel
(§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a kasační stížnost je tak
podána osobou oprávněnou. Rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne
8. 11. 2004, kasační stížnost byla podána dne 22. 11. 2004, a tedy kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je přípustná, neboť z jejího obsahu je zřejmé, že míří
na nezákonnost rozsudku krajského soudu pro nesprávné použití právního předpisu,
což je kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu
kasační stížnosti, vázán jejími důvody, přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Klíčovou k posouzení Nejvyšším správním soudem je otázka splnění podmínek
pro doručení uložením písemnosti, jíž je výzva k tomu, aby se žalobce dne 31. 5. 2001
a 15. 6. 2001 dostavil k ústnímu jednání (k pohovoru) v rámci správního řízení, u pověřeného
zaměstnance stěžovatele. Pokud by totiž tyto podmínky, podávané z §24 odst. 3 zákona
o azylu ve znění účinném do 31. 1. 2002, splněny byly, pak je nutné mít za to, že žalobce byl
řádně vyzván a nedostavil-li se k pohovoru, pak stěžovatel zastavil řízení podle §25 odst. 1
písm. d) zákona o azylu důvodně. Pokud by tyto podmínky splněny nebyly, potom by výzvy
stěžovatele nebyly žalobci řádně doručeny a stěžovatel by zastavit řízení podle §25 odst. 1
písm. d) zákona o azylu zákonně nemohl.
Podle §24 zákona o azylu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 2/2002 Sb.
se všechny písemnosti doručují účastníkovi řízení do vlastních rukou v místě, ve kterém
je evidován jeho pobyt (odstavec 1). Ministerstvo (tedy stěžovatel) zajistí předání rozhodnutí
účastníkovi řízení v přijímacím nebo pobytovém středisku (odstavec 2). Pokud se účastník
řízení v místě doručení písemností nezdržuje a jeho pobyt není znám, uloží se písemnost
určená do vlastních rukou účastníka řízení u pověřeného zaměstnance ministerstva
v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde má účastník evidován pobyt, nebo v přijímacím
či pobytovém středisku, které je nejblíže místu evidovaného pobytu mimo zmíněná střediska,
po dobu 15 dní a oznámení o jejím uložení se vyvěsí na místě obvyklém. Poslední den lhůty
se považuje za den doručení písemnosti a doručení rozhodnutí, k jehož převzetí byl účastník
řízení písemně vyzván, i když se o jejich uložení nedozvěděl (odstavec 3). Nedostaví-li se
účastník řízení k převzetí rozhodnutí v den ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena,
je den k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí účastníku
řízení doručeno (odstavec 4). Podle odstavce 5 se doručování veřejnou vyhláškou neprovádí.
Odkazoval-li krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku na §24 odst. 2 zákona
o azylu v tom směru, že z tohoto ustanovení je podávána podmínka náhradního doručení,
pak lze přisvědčit stěžovateli, že krajský soud vycházel z dikce zákona po jeho novelizaci
provedené zákonem č. 2/2002 Sb. Současné znění tohoto ustanovení (§24 odst. 2 zákona
o azylu) váže náhradní postup při doručování na podmínku, že se nepodařilo doručit
písemnost podle odstavce 1 téhož ustanovení, a tedy i tato skutečnost nasvědčuje tomu,
že krajský soud vycházel ze znění zákona neúčinného v době, kdy byla výzva stěžovatelem
žalobci doručována. Podmínka, podle níž musí být prokázáno, že se účastník řízení v místě
doručení písemností nezdržuje a jeho pobyt není znám, byla v rozhodné době podávána z §24
odst. 3 zákona o azylu. Pokud tedy krajský soud vycházel z dikce §24 odst. 2 zákona o azylu
ve znění po novele provedené zákonem č. 2/2002 Sb. a zkoumal, zda byl učiněn marný pokus
o doručení, pak aplikoval nesprávnou právní normu, tj. tu, která v rozhodné době nebyla
účinnou. Rovněž podmínku nezákonnosti Nejvyšší správní soud v takové nesprávné aplikaci
právní normy shledává, neboť to byla právě nesprávná úvaha krajského soudu ohledně
absence pokusu o doručení nejprve do vlastních rukou žalobce, která vyústila v závěr
o zrušení rozhodnutí stěžovatele pro nesplnění podmínek zastavení správního řízení. Ust. §24
odst. 3 zákona o azylu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 2/2002 Sb. vázalo
možnost náhradního doručení, jaké stěžovatel realizoval, na podmínku, že se účastník řízení
v místě doručení písemností nezdržuje a jeho pobyt není znám, a tedy nebylo zapotřebí činit
marný pokus o doručení; bylo však třeba mít ze strany stěžovatele najisto postaveno,
že se v místě, kam by mu jinak mělo být doručováno, nezdržuje a že jeho pobyt není znám.
Tato podmínka byla v daném případě splněna, neboť stěžovatel v bezprostředně
předcházejícím období za situace, kdy neměl sám evidovánu jinou adresu, na níž
by se žalobce měl zdržovat, doručoval žalobci oznámení o prodloužení lhůty pro vydání
rozhodnutí ve správním řízení ze dne 25. 4. 2001 na adresu, na níž se měl zdržovat, avšak
pokus o doručení do vlastních rukou byl dne 2. 5. 2001 neúspěšný a zásilka se vrátila
stěžovateli zpět s údajem, podle něhož byl stěžovatel na místě, kam bylo doručováno,
neznámý. Že se žalobce na uvedené adrese nezdržoval, to zpětně potvrzuje i marný pokus
stěžovatele o doručení výzvy k převzetí jeho rozhodnutí.
Nesprávná aplikace zákona o azylu, konkrétně jeho ustanovení, jež nebylo v rozhodné
době účinným, která se bezprostředně promítá do výroku napadeného rozsudku, je tedy
důvodem pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení podle §110 odst. 1 s. ř. s. V něm krajskému soudu, vázanému podle §110
odst. 3 s. ř. s. shora vysloveným právním názorem, nezbývá než žalobu znovu
při respektování §75 odst. 1 a 2 s. ř. s. posoudit a rozhodnout o ní.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský
soud ve svém novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu