ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.225.2015:16
sp. zn. 6 Azs 225/2015 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: I.
P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Smilem, advokátem, se sídlem Hromnice 33, Třemošná, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3,
Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 31. března 2015, č. j. MV -16234-
3/SO/sen-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 31. července 2015, č. j. 57 A 48/2015 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se vrací soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1 000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Smila, advokáta, se sídlem Hromnice 33, Třemošná ,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, s povoleným dlouhodobým pobytem v České
republice za účelem podnikání, byl trestním příkazem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18.
prosince 2013, č. j. 1 T 239/2013 - 34 odsouzen za úmyslný trestný čin ohrožení pod vlivem
návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k trestu odnětí
svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl na dva roky podmíněně odložen se stanovením
zkušební doby v trvání 18 měsíců, a k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel v trvání
14 měsíců; trestní příkaz nabyl právní moci dne 21. ledna 2014.
[2] Vzhledem k tomu, že žalobce měl dlouhodobý pobyt povolen do 8. prosince 2014, podal
dne 11. listopadu 2014 žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky za účelem podnikání dle §44a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění v rozhodné
době (dále jen „zákon o pobytu cizinců).
[3] Prvostupňový správní orgán – Ministerstvo vnitra – však žádosti nevyhověl a dne
18. prosince 2014 vydal rozhodnutí č. j. OAM-43169-11/DP-2014 o neprodloužení doby
platnosti tohoto povolení s odkazem na naplnění ustanovení §44a odst. 3, ve spojení
s ustanoveními §35 odst. 3 a §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť bylo
prokázáno, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.
Odvolací správní orgán – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců – svým
rozhodnutím ze dne 31. března 2015, č. j. MV-16234-3/SO/sen-2015, odvolání žalobce zamítla
a prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrdila. Žalobce nebyl úspěšný ani s žalobou,
kterou proti posledně uvedenému rozhodnutí podal ke Krajskému soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“). Rozsudkem ze dne 31. července 2015, č. j. 57 A 48/2015 – 41, ji totiž krajský
soud zamítl.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[4] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností; podal
ji dne 15. září 2015 u krajského soudu, Nejvyššímu správnímu soudu byla postoupena
5. října 2015. S kasační stížností spojil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě zopakoval námitky, jež setrvale uplatňoval p roti
všem ve věci vydaným rozhodnutím. Jeho námitky spočívaly ve stručnosti v tom, že správní
orgány, resp. soud nezohlednily přiměřenost svých rozhodnutí a jejich dopady do soukromého
života stěžovatele tím, že odmítly aplikovat §174a zákona o pobytu ciz inců, jenž se musí
vztahovat na všechna rozhodování správních orgánů ve věcech pobytu cizinců.
[6] Stěžovatel dále namítal, že správní orgány překročily lhůtu pro rozhodnutí – podle právní
konstrukce stěžovatele správní orgány, resp. trestní soud, nesplnily povinnost podle §105 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy informovat o pravomocném odsouzení příslušný útvar
policie, a následně správní orgány nesplnily svou povinnost zahájit na základě zjištění
o pravomocném odsouzení stěžovatele za úmyslný t restný čin z moci úřední řízení o zrušení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovatel tvrdí, že kdyby správní orgány
postupovaly v jeho případě tak, jak měly, mělo být rozhodnuto (o zrušení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu) nejpozději do 31. srpna 2014 (stěžovatel se zde opírá o lhůtu 60 dnů
podle §169 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Oproti tomu Ministerstvo vnitra teprve
na podkladě žádosti stěžovatele o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu,
podané 11. listopadu 2014, a nikoli z úřední povinnosti, rozhodlo až 18. prosince 2014.
Stěžovatel z toho všeho dovozuje, že jde o rozhodnutí „účelová, formální, formalistická, libovolná
svévolná a ve své podstatě i nezákonná“, resp. protiústavní (porušující zásadu, že státní orgán může
činit pouze to, co mu zákon dovoluje) a vytýká krajskému soudu, že tyto nezákonné postupy
správních orgánů formalisticky pokryl s argumentací, že jde jednak o lhůty pořádkové, jednak
že z tvrzené nečinnosti správních orgánů měl stěžovatel ve skutečnosti prospěch, neboť mohl
na území státu pobývat déle, až do konce platnosti povolení.
[7] Žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se ke kasační stížnosti
i k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřila toliko odkazem na své
žalobou napadené rozhodnutí; její vyjádření proto nebylo třeba stěžovateli zasílat na vědomí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Podstatou kasační stížnosti jsou dvě otázky. Zaprvé, zda správní orgány měly
při rozhodování o žádosti stěžovatele zkoumat přiměřenost negativního rozhodnutí ve smyslu §
174a zákona o pobytu cizinců („Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní
orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku poby tu cizince na území, jeho
věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby
navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, n ebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. “). Zadruhé, zda stěžovatelem tvrzená
nezákonnost, resp. vada řízení (nesprávný úřední postup či nečinnost) spočívající v nezahájení
řízení z moci úřední o zrušení dlouhodobého povolení k pobytu bezprostředně poté,
co se správní orgány dověděly, resp. měly dovědět o pravomocném odsouzení stěžovatele
za úmyslný trestný čin, způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí o zamítnutí žádosti
stěžovatele, resp. neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území
České republiky. Jinak řečeno, ačkoli to takto stěžovatel neformuluje, zda onou tvrzenou
nezákonností nebo nesprávným úředním postupem správní orgány pozbyly oprávnění zamítnout
stěžovatelovu žádost, resp. zda tím stěžovatel získal automatický právní nárok na to,
aby mu platnost povolení k dlouhodobému pobytu byla prodloužena.
[9] Šestý senát Nejvyššího správního soudu předesílá, že se zcela nedávno zabýval obdobným
případem. V rozsudku č. j. 6 Azs 163/2015 - 47 ze dne 24. září 2015 uzavřel, že spáchá-li cizinec,
jenž na území České republiky pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
zaměstnání, úmyslný trestný čin, policie mu dobu platnosti povolení neprodlouží podle §44a
odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 1 písm. a ) zákona o pobytu cizinců, ve znění
do 31. prosince 2010. Neuplatní se tedy ani §37 odst. 2 písm. b) a obdobný §56 odst. 2 písm. a)
zákona o pobytu cizinců na území České republiky o přiměřenosti důsledků neprodloužení
platnosti povolení a přihlížení k dopadům do soukromého a rodinného života cizince. Oproti
právní úpravě, jež byla relevantní pro zmíněný případ, právní úprava aplikovatelná na nyní
posuzovaný případ doznala určitých, avšak pro výsledek řízení nepodstatných změn.
Od 1. ledna 2011 je totiž součástí zákona o pobytu cizinců i stěžovatelem zmíněný §174a, avšak
toto ustanovení v podstatně jen na zákonné úrovni zdůrazňuje to, co bylo a je ústavním
principem, tedy požadavek přiměřenosti zásahů do ústavně garantovaných základních práv nebo
svobod, např. do práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, případně do jiných základních práv. Jak vš ak v citovaném rozsudku
č. j. 6 Azs 163/2015 - 47 konstatoval Nejvyšší správní soud, „těžko ... hovořit o základním právu
v souvislosti s neprodloužením povolení k dlouhodobému pobytu; s tím musí každý cizinec počítat. Je-li následně –
v důsledku povinnosti opustit území státu – ve hře ohrožení nějakých základních práv (např. práva na život,
práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, nebo koneckonců i práva
na respektování soukromého a rodinného života), slouží k jejich ochraně jiné právní prostředky (poskytnutí
mezinárodní ochrany, jiné pobytové tituly, např. za účelem strpění pobytu pro existenci překážek vycestování
atp.).“.
[10] Jinak platí právní úprava stejná. Správní orgány správně na věc stěžovatele použily §44a
odst. 3 ve spojení s §3 5 odst. 3 a §37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců , v relevantním
znění (tj. k datu rozhodnutí žalované – §75 odst. 1 soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“ );
ostatně stěžovatel tuto právní kvalifikaci nijak nezpochybňuje. Tato ustanovení přitom znějí
obdobně, jako tomu bylo v případě posuzovaném pod sp. zn. 6 Azs 163/2015. I pro stěžovatele
platí, že tato ustanovení vedou k zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu bez dalšího, aniž by bylo nutno podle výslovného zákonného pokynu [srov. rozdíl mezi
§37 odst. 1 a §37 odst. 2 s dovětkem na konci] zkoumat další souvislosti včetně přiměřenosti
důsledků rozhodnutí ve vztahu k jeho důvodům, resp. k dopadům tohoto rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 6 Azs 163/2015 - 47, „toto rozlišování má i smysluplné vysvětlení; zatímco v případě pravomocného
odsouzení za úmyslný trestný čin zákonodárce stanovil s ohledem na ochranu společnosti před cizinci páchajícími
na území státu úmyslnou trestnou činnost přísnější úpravu vedoucí k ukončení (neprodloužení) pobytového statusu
bez dalšího, všechny ostatní podmínky pro udělení víza (včetně trestní zachovalost i v širším smyslu, zahrnující
i absenci odsouzení za trestné činy spáchané z nedbalosti) vedou k ukončení (neprodloužení) pobytového statusu,
jen jde-li o důsledek přiměřený, včetně přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného ž ivota takového cizince
(srov. v této souvislosti rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 2 1/2008 - 101
ze dne 18. prosince 2008).“. Obdobné závěry vyslovil Nejvyšší správní soud i v rozsudku
č. j. 8 As 34/2011 - 85 ze dne 27. ledna 2012, na který ve svém rozsudku odkázal krajský soud.
[11] Tím je vyčerpávajícím způsobem vyvrácena první kasační námit ka: krajský soud stejně
znějící žalobní bod posoudil správně a v souladu se zákonem.
[12] Pokud jde o druhou kasační námitku, nutno přiznat, že jde o neotřelou právní konstrukci,
jež však, jak zcela správně konstatoval i krajský soud, není opods tatněná. Je zcela zřejmé,
ač to stěžovatel popírá, že nezahájení řízení z moci úřední o zrušení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu ještě před jeho vypršením bylo ve skutečnosti stěžovateli ku prospěchu
a nelze je označit za nesprávný úřední postup, jímž by došlo k porušení nebo zkrácení veřejných
subjektivních práv stěžovatele. Je také samozřejmé, že tím správní orgány nepozbyly oprávnění,
či spíše zákonnou povinnost neprodloužit platnost povolení v řízení o žádosti stěžovatele,
neboť zákon jim takovou možnost nedává. Na celou věc lze nahlížet i z pohledu efektivity
výkonu státní správy, jakkoli tuto úvah u správní orgány zjevně nevedly – nač vyvolávat řízení
z moci úřední o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, když stejně o něco později jeho
platnost vyprší a pro nesplnění zákonných podmínek ani nemůže být prodloužena? Je zřejmé,
že by to valného smyslu nemělo. Stěžovatel se toliko účelově snaží zveličit, či spíše uměle vytvořit
pochybení na straně orgánů veřejné moci ve snaze diskvalifikovat jejich časově pozdější
rozhodování, jímž stěžovateli nebylo vyhověno. Zákon o pobytu cizinců přitom mezi řízením
o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu a řízením o žádosti cizince o prodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu žádnou vzájemně podmíněnou vazbu – ve smyslu, nekonalo-li
se první, musí být pro stěžovatele pozitivní druhé – nevytváří. Naopak, pro oboje rozhodnutí
platí, že důvodem pro zrušení povolení (§46 odst. 1 odkazující na §37 zákona o pobytu cizinců),
resp. pro neprodloužení platnosti povolení (§44a odst. 3 odkazující přes §35 odst. 3 na §37
zákona o pobytu cizinců) je pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin. To, že tuto skutkovou
podstatu stěžovatel naplnil, ani on sám nepopírá.
[13] Na věci nemění nic ani to, zda soud, který stěžovatele odsoudil t restním příkazem, splnil
pokyn plynoucí z §105 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy informovat
[o pravomocném odsouzení cizince] příslušný útvar policie, resp. zda policie takovou informaci
podle §105 odst. 3 neprodleně postoupila Ministerstvu vnitra. Případné nedostatky v těchto
postupech se nijak negativně nepromítají do právní sféry stěžovatele a mohou mít odezvu toliko
uvnitř soustavy orgánů veřejné moci, např. uplatněním dozorčích, resp. pořádkových prostředků.
[14] Argumentace lhůtami pro rozhodnutí je ve světle těchto závěrů zcela mimoběžná.
Tvrzení o překročení lhůty pro rozhodnutí, jejíž počátek stěžovatel vztahuje k hypotetickému
okamžiku, kdy by snad mohlo být z moci úřední zahájeno řízení o zruše ní pobytového povolení,
je ryze spekulativní a nemá žádnou zákonnou oporu (lhůty v §169 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců se na první pohled týkají řízení zahajovaných na žádost, nikoli řízení z moci úřední).
Krom toho, jak zcela správně poznamenal krajský soud, jde o lhůty pořádkové, s jejichž
překročením není spojen vznik nároku nebo fikce vyhovujícího rozhodnutí; jejich překročením
(ovšem jen v řízení o žádosti, nikoli v řízení zahájeném z moci úřední) by se správní orgán
dopustil toliko nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti, proti čemuž
se lze bránit žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti, a v případě neúspěchu též žalobou
na ochranu před nečinností, jíž se však nelze domáhat vydání rozhodnutí určitého obsahu.
V případě řízení o žádosti stěžovatele nebyly tyto pořádkové lhůty překročeny, stěžovatel
ani nic jiného netvrdil, nežádal o uplatnění opatření proti nečinnosti a nedomáhal se ochrany před
nečinností správní žalobou. To, že jde o lhůty stanovené zákonem, neznamená, že nemůže
jít o lhůty pořádkové, jak se stěžovatel nesprávně domnívá.
[15] Ani druhá kasační námitka tak důvodná není. Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost v souladu s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. zamítl.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaná měla ve věci
úspěch, podle obsahu spisu jí však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
[17] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nerozhodoval, neboť urychleným rozsudkem ve věci samé se tato žádost stala bezpředmětnou.
Soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč, jejž stěžovatel
v kolcích zaplatil, mu proto bude prostřednictvím právního zástupce vrácen podle §10 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to ve lhůtě
stanovené §10a odst. 1 citovaného zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu