ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.23.2005
sp. zn. 6 Azs 23/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady
Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigita Chrastilové v právní věci
žalobce: D. V. D., zastoupen Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, Františkánská 7,
301 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2004,
č. j. 60 Az 64/2004 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Plzni č. j. 60 Az 64/2004 - 46 ze dne 3. 11. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 228/LE - B01 - B04 - 2004 ze dne 19. 4. 2004,
kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu, která má spočívat v tom, že se krajský soud při svém rozhodování dopustil
nesprávného právního posouzení otázky, zda je možno na stěžovatele vztáhnout §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, tedy zda stěžovatelova žádost o udělení azylu byla podána zjevně
nedůvodně. Stěžovatel popisuje situaci, v níž opouštěl zemi svého původu; uvádí,
že se v místě svého bydliště dostal do finančních potíží a nebyl schopen si legálně zajistit
prostředky na svoji obživu. Pokud stěžovatel žádal o zjištění práce či sociálních dávek, byl
odmítnut. Právě tato skutečnost by měla být důvodem pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu. Stěžovatel dále dovozuje, že je příslušníkem sociální skupiny nezaměstnaných
a že je u něj dán důvod k udělení azylu i podle §12 písm. b) zákona o azylu. Na základě právě
uvedeného stěžovatel namítá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Kromě toho stěžovatel namítá i vady řízení před žalovaným, který neprovedl
dostatečné dokazování, přitom na základě zjištěného stavu nebylo možno spravedlivě
rozhodnout. Žalovaný nerespektoval skutečnost, že stěžovatel má velmi omezené možnosti
pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu.
Dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že krajský soud
posoudil nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo
procesní vadou. Stěžovatel dovozuje, že krajský soud měl povinnost přezkoumat rozhodnutí
žalovaného a proces, jenž jeho vydání předcházel, z toho pohledu, zda není stižen procesní
vadou. Rozhodnutí žalovaného dle stěžovatele neodpovídá §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správního řádu“).
Navíc stěžovatel namítá nesprávné posouzení splnění podmínky překážky
vycestování, neboť stěžovateli v případě návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
a ponižujícího zacházení, přitom bude-li zjištěno, že v České republice požádal o udělení
azylu, bude podroben persekuci.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň
stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že stěžovatelova žádost byla
odmítnuta podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, a proto se stěžovatel nemůže dovolávat
udělení azylu podle §12 téhož zákona. Žalovaný popírá důvodnost kasační stížnosti
a navrhuje její zamítnutí.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení této
právní věci rozhodné skutečnosti: stěžovatel podal žádost o udělení azylu v dubnu roku 2004
a uvedl, že zemi svého původu opustil v lednu 2001 z ekonomických důvodů a že v České
republice hodlá získat doklady k pobytu a vydělat si peníze. Stěžovatel rovněž sdělil,
že o udělení azylu požádal již jednou, jeho žádost však byla zamítnuta podle §16 odst. 1
písm. a) zákona o azylu. Nynější žádost stěžovatel odůvodnil tím, že zde chce ještě nějakou
dobu zůstat a vydělávat peníze. Žalovaný stěžovatelovu žádost zamítl podle §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel požádal o udělení azylu
opakovaně, a sice z týchž důvodů, pro které již jednou žádal. Z obsahu soudního spisu pak
Nejvyšší správní soud zjistil, že toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, v níž uvedl,
že si je sice vědom skutečnosti, že nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, avšak žádá o vyslovení existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Dále stěžovatel namítl procesní vady, jichž se měl žalovaný dopustit, a sice porušení §32
odst. 1 a §46 správního řádu. Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek byl stěžovateli doručen
dne 6. 12. 2004 a ten jej napadl kasační stížností dne 9. 12. 2004.
Stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Kasační stížnost byla podána včas (§106
odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel kasační stížností míří na kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost obecně přípustnou,
s výjimkami níže uvedenými.
Nejvyšší správní soud tedy napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v rozsahu
kasační stížnosti a v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném právním posouzení otázky, a sice v tom, zda je možno
na stěžovatele vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy zda stěžovatelova žádost
o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně, pak míří na závěr, který ani žalovaný
ani krajský soud nevyslovil. Stěžovatelova žádost byla zamítnuta podle jiného písmena téhož
ustanovení, a sice podle písm. d). Podle tohoto ustanovení je důvodem pro zamítnutí žádosti
skutečnost, že v opakovaně podané žádosti o udělení azylu žadatel uvede skutečnosti v zásadě
shodné či obdobné jako v žádosti předchozí anebo uvede skutečnosti jiné, které mu však byly
či musely být známé již při podání předchozí žádosti o udělení azylu. Proti tomuto závěru
stěžovatel ničeho nenamítá, pouze tvrdí, že mu měl být udělen podle §12 písm. b) a §14
zákona o azylu. Toto tvrzení však nenalézá své opory v žalobě, jíž byl vymezen rozsah
přezkumu, jak jej měl krajský soud uskutečnit. V této námitce tedy Nejvyššímu správnímu
soudu nezbývá než aplikovat §104 odst. 4 s. ř. s. Je-li podle tohoto ustanovení nepřípustnou
mimo jiné kasační stížnost, která se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno (tedy před krajským soudem), ač tak
učinit mohl, přitom stěžovateli nic nebránilo, aby námitku splnění podmínek podávaných
z §12 písm. b) a §14 zákona o azylu uplatnil již v tomto řízení, není v této části kasační
stížnost přípustnou a Nejvyšší správní soud se jí nemohl zabývat.
Pokud stěžovatel dále namítá vady řízení před žalovaným, který dle stěžovatele
neprovedl dostatečné dokazování a nerespektoval skutečnost, že stěžovatel má velmi omezené
možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v zemi svého původu, pak tato námitka je sice
přípustná, není však důvodná. Byla-li stěžovatelova žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, pak bylo pro posouzení této věci žalovaným
rozhodující, nakolik se důvody, pro které stěžovatel nyní žádá o udělení azylu, shodují
s důvody, pro které takovou žádost podal již v minulosti. Míru persekuce žalovaný zkoumat
nemusel. Nebrojí-li stěžovatel nyní proti samotné aplikaci §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu a tvrdí-li, že se žalovaný nezabýval zjišťováním stěžovatelovy persekuce, pak tato
námitka nyní nemůže být důvodnou. Žalovaný se touto otázkou zabývat neměl a nezabýval-li
se jí, pak nebylo důvodu, aby jeho rozhodnutí krajský soud rušil.
Pokud dále stěžovatel s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tvrdí, že krajský soud
posoudil nesprávně právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žaloby netrpělo
procesní vadou, pak i tato námitka je sice přípustnou, neboť směřuje proti rozsahu přezkumu,
jak jej provedl krajský soud, není však důvodnou. V žalobě stěžovatel namítal toliko porušení
§32 odst. 1 a §46 správního řádu. Krajský soud, jehož přezkumná činnost je podle §75
odst. 2 s. ř. s. determinována včas uplatněnými žalobními body, se tedy měl zabývat toliko
těmito vadami. Neučinil-li stěžovatel otázku dalších procesních pochybení, konkrétně nyní
tvrzeného porušení §47 odst. 3 správního řádu, předmětem přezkumu krajským soudem,
pak se touto otázkou krajský soud nezabýval a zabývat ani neměl. Tato námitka stěžovatele
tedy není důvodnou.
Tvrdí-li stěžovatel konečně nesprávné posouzení splnění podmínky překážky
vycestování, pak ani v této části není kasační stížnost důvodnou. V situaci, kdy žalovaný
zamítal stěžovatelovu žádost podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, neměl se zabývat
otázkou splnění podmínek podávaných z §91 zákona o azylu. Pro rozhodování žalovaného
o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona a o konstataci
existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu je určující závěr o neexistenci
důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Tyto důvody však při zamítnutí žádosti
s odkazem na §16 odst. 1 písm. d) zákona zjišťovány nejsou. Tyto důvody žalovaný
nezjišťoval a postupoval tedy správně. Nezjišťoval-li je ani krajský soud, nedopustil se tak
stěžovatelem namítané nezákonnosti a ani v této části není kasační stížnost důvodnou.
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není zčásti přípustná a zčásti důvodná. V nepřípustné části se Nejvyšší
správní soud kasační stížností nezabýval (§104 odst. 4 s. ř. s.) a ve zbylé části ji jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně nezabýval návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému náklady řízení,
které by přesáhly běžné náklady jeho administrativní činnosti, nevznikly, a proto mu náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 7 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. nebyla
přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu