ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.278.2021:29
sp. zn. 6 Azs 278/2021 – 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové
a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera a v právní věci žalobce: H. B. N., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 2. 2021, č. j. MV-191656-4/SO-2020,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 3. 9. 2021, č. j. 57 A 6/2021 - 29,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2021,
č. j. 57 A 6/2021 - 29, se r uší .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 4. 2. 2021, č. j. MV-191656-4/SO-2020, se ruší a věc
se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinn a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 24 456 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
IV. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobce a potvrdila
prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 10. 2020, č. j. OAM-31555-39/ZM-2019,
kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o vydání zaměstnanecké karty z důvodu nesplnění
podmínky dle §42g odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V odůvodnění
rozhodnutí žalovaná vycházela z toho, že výše sjednané mzdy v pracovní smlouvě
již neodpovídala výši minimální mzdy stanovené nařízením vlády účinným ke dni podpisu
pracovní smlouvy (prvostupňová rozhodnutí Ministerstva vnitra byla totiž žalovanou opakovaně
rušena jako nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů).
[2] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. V odůvodnění rozsudku
nerozporoval, že žalobce k podané žádosti sice doložil pracovní smlouvu, která mu zaručovala
výši mzdy převyšující tehdejší mzdu minimální, avšak dovodil, že správní orgány musejí
rozhodovat na základě skutkového a právního stavu rozhodného v době vydání rozhodnutí, kdy
sjednaná mzda již nedosahovala výše minimální mzdy. Tato okolnost proto dle krajského soudu
důvodně vedla k zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Krajský soud nezpochybňoval,
že nastalou situaci zapříčinila délka řízení před správními orgány, kdy mezi žalobcem
a jeho zaměstnavatelem sjednaná výše mzdy nadále neodpovídala alespoň výši minimální mzdy.
Na požadavku plynoucím z §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců však bylo nutno
dle krajského soudu trvat. Krajský soud své závěry opřel také o rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 1. 2021, č. j. 10 Azs 177/2020 - 32.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované, replika žalobce
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž shodně jako v podané žalobě namítal, že nebyl povinen při změně minimální mzdy
stanovené právním předpisem upravit i výši mzdy, která byla sjednána v pracovní smlouvě.
V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2021,
č. j. 1 Azs 116/2021 - 29, s nímž jsou dle jeho názoru právní závěry obsažené v rozsudku
krajského soudu v rozporu.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 10 Azs 177/2020 - 32, ze kterého vyplývá, že správní orgán je povinen v případě
splnění podmínky výše minimální mzdy posuzovat skutkový a právní stav ke dni vydání
rozhodnutí. Rovněž podrobně polemizovala se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými
v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 - 29, v této souvislosti vycházela mj. ze znění důvodové zprávy
k zákonu č. 101/2014 Sb. Dle jejího názoru je v rozporu se smyslem §42g odst. 2 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, jakož i se zásadou materiální pravdy, aby rozhodující správní orgán
mohl zjišťovat a posuzovat naplnění sporné podmínky v době podání žádosti, nikoli však v době
vydání rozhodnutí.
[5] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalované podáním repliky, v níž upozornil, že předloží-li
cizinec pracovní smlouvu obsahující ujednání o mzdě dosahující alespoň výše minimální mzdy
dle aktuálního nařízení vlády, jedná se o ujednání ve smyslu §42g odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, jelikož taková smlouva zaručuje cizinci minimální mzdu i v případě, že bude
následným nařízením vlády zvýšena.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Podle §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké
karty oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu
o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní
činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna
cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; týdenní pracovní doba v každém základním
pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin.
[8] Výkladem citovaného ustanovení zákona se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací
činnosti zabýval, a to nejprve v již zmiňovaném rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 - 29,
na který navázaly např. rozsudky ze dne 1. 10. 2021, č. j. 6 Azs 131/2021 - 37, nebo ze dne
5. 1. 2022, č. j. 6 Azs 276/2021 - 29. Závěry v nich vyslovené, od kterých Nejvyšší správní soud
neshledal důvod se odchýlit, lze plně vztáhnout také na nyní projednávaný případ.
[9] V citovaných rozsudcích Nejvyšší správní soud dovodil, že k naplnění požadavku §42g
odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců dochází již tím, že žadatel o zaměstnaneckou kartu
předloží platně uzavřenou pracovní smlouvu s ujednanou mzdou ve výši alespoň základní sazby
minimální (resp. zaručené) mzdy v dané době. Dojde-li v průběhu řízení ke zvýšení minimální
mzdy, takže původně sjednaná mzda již nové výše minimální mzdy nedosahuje, nemusí žadatel
dokládat upravenou pracovní smlouvu či mzdový výměr s novou výší mzdy dosahující alespoň
mzdy minimální (resp. zaručené). Její dosažení mu totiž garantují pracovněprávní předpisy,
konkrétně §111 a §112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
[10] V souzené věci nejsou mezi účastníky řízení sporné skutkové okolnosti případu, jedinou
spornou otázkou je pouze výše sjednané mzdy, která sice v době podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty dosahovala základní sazby minimální mzdy, avšak v důsledku zvýšení
minimální měsíční mzdy správní orgány a krajský soud dovodily, že pracovní smlouva přestala
podmínky stanovené §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců naplňovat.
[11] Nejvyšší správní soud tedy i v nyní projednávaném případě konstatuje, že právní
posouzení, na němž správní orgány a krajský soud založily svá rozhodnutí, nejsou správná,
neboť stěžovatel splnil podmínku výše mzdy plynoucí z §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců již tím, že k žádosti přiložil platnou pracovní smlouvu dosahující nejméně základní sazby
minimální mzdy v době podání žádosti.
[12] K odkazům krajského soudu a žalované na rozsudek č. j. 10 Azs 177/2020 - 32 Nejvyšší
správní soud (ve shodě se závěry vyslovenými v rozsudku č. j. 6 Azs 276/2021 - 29, viz bod 13)
připomíná, že v něm Nejvyšší správní soud reagoval toliko na námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2020, č. j. 64 A 46/2019 - 36, uplatněnou
dle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Z důvodu vázanosti kasačními námitkami se tedy Nejvyšší správní soud nemohl vyjadřovat
k výkladu §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale posuzoval pouze to, zda krajský
soud rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil. Z rozsudku č. j. 10 Azs 177/2020 - 32
tedy nelze dovozovat, jakým způsobem má být sporné ustanovení zákona o pobytu cizinců
vykládáno. Jeho výklad byl proveden až v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021 - 29, a to shora
popsaným způsobem.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Věc však nevrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení, neboť podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. přistoupil
ke zrušení rozhodnutí žalované. Věc tedy vrátil k dalšímu řízení žalované, neboť krajský soud
by s ohledem na výše uvedené závěry neměl jinou možnost, než tak sám učinit. V dalším řízení
bude žalovaná podle §78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[14] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s.,
má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl.
[15] V řízení před Nejvyšším správním soudem byl zaplacen soudní poplatek ve výši 5 000 Kč
za podanou kasační stížnost (položka 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích). V řízení před krajským soudem byl uhrazen soudní poplatek ve výši 3 000 Kč
za podanou žalobu [položka 18 bod 2 písm. a) přílohy k zákonu o soudních poplatcích].
[16] Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším správním soudem
zastoupen advokátem. V řízení před krajským soudem učinil zástupce dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) dva úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení a sepis žaloby [§11
odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem zástupce
stěžovatele učinil rovněž dva úkony právní služby, a to podání kasační stížnosti a repliky
k vyjádření žalované [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Celkem tedy zástupce stěžovatele
učinil čtyři úkony právní služby s nárokem na odměnu ve 3 100 Kč za jeden úkon [§7 bodu 5
a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Podle §13 odst. 4 advokátního tarifu je třeba k odměně
za každý úkon připočítat 300 Kč jako náhradu hotových výdajů. Protože zástupce stěžovatele
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku 2 856 Kč odpovídající této dani.
Celková náhrada nákladů řízení, čítající odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů
ve výši 16 456 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a zaplacené soudní poplatky ve výši 8 000 Kč,
tak představuje částku 24 456 Kč. K jejímu uhrazení byla žalované stanovena přiměřená lhůta
jednoho měsíce.
[17] Žalovaná neměla ve věci samé úspěch, nemá proto dle §60 odst. 1 s. ř. s. (ve spojení
s §120 s. ř. s.) právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu