ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.324.2017:32
sp. zn. 6 Azs 324/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci
žalobkyně: V. T. B., zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25,
Praha 1, proti žalovaným: a) Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5,
Praha 1, a b) Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem 13 Chu Van An, Hanoj,
Vietnamská socialistická republika, týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
žalovaných, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. srpna 2017, č. j. 8 A 22/2017 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Dne 20. listopadu 2016 byla žalovanému b) doručena písemná žádost žalobkyně
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny [žádost byla též zaslána
na vědomí žalovanému a)]. Tuto žádost podala žalobkyně prostřednictvím zmocněnce,
který v průvodním dopise uvedl, že se žalobkyně dostaví osobně na pracoviště žalovaného b)
do pěti dnů, kdy doloží originály všech příloh žádosti. Pro případ, že by jí bylo osobní podání
žádosti jakkoli znemožněno, požádala žalobkyně o prominutí své osobní účasti ve smyslu §169
odst. 16 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Dne 23. listopadu 2016 podala žalobkyně stížnost proti postupu žalovaného b),
který jí téhož dne neumožnil osobní podání žádosti s odkazem na absenci předchozí registrace
v systému Visapoint a příslušné úřední hodiny. Předchozí registraci v systému Visapoint
žalobkyně s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nepovažovala za podmínku
pro zahájení řízení o žádosti.
[3] Žalovaný b) usnesením ze dne 18. ledna 2017, č. j. 3503/2016-HANOI-IV zamítl žádost
žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti a zároveň zastavil řízení o ní, neboť neshledal
dostatečné důvody pro opačný postup. Téhož dne žalovaný b) informoval žalobkyni,
že její stížnosti nevyhověl, přičemž o pobytové oprávnění lze žádat na základě rezervace
v systému Visapoint v pondělních úředních hodinách a od 25. října 2016 také bez jakékoli
rezervace každé úterý a čtvrtek v úředních hodinách určených pro tuto agendu. Žalobkyně
se však k žalovanému b) dostavila mimo tuto dobu.
[4] Žalobkyně následně podala proti výše uvedenému usnesení rozklad, jemuž ministr
zahraničních věcí rozhodnutím ze dne 5. dubna 2017, č. j. 98917/2017-OPL vyhověl a napadené
usnesení zrušil, neboť trpělo nepřezkoumatelností. Žalovaný b) následně usnesením ze dne
12. května 2017, č. j. 1617/2017-HANOI správní řízení opět zastavil pro zjevnou
bezpředmětnost. Žalobkyně i toto rozhodnutí napadla rozkladem spojeným s podnětem
k prohlášení jeho nicotnosti. Ministr zahraničních věcí rozhodnutím ze dne 2. července 2017,
č. j. 108893/2017-OPL usnesení žalovaného b) opět zrušil, tentokrát pro nicotnost z důvodu
věcné nepříslušnost žalovaného b) rozhodnout o žádosti žalobkyně, a nařídil žalovanému b)
postoupit věc věcně příslušnému orgánu, tedy Ministerstvu vnitra.
[5] Žalobkyně se proti postupu žalovaných a) a b) bránila žalobou na ochranu
před nezákonným zásahem, která byla Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
doručena dne 26. ledna 2017. Zásah žalobkyně vymezila jako „odepření vstupu žalobkyni dne
23. 11. 2016 na zastupitelský úřad České republiky v Hanoji“. Na jednání, které proběhlo dne
29. srpna 2017, vzala žalobkyně žalobu proti žalovanému a) zpět. Městský soud proto řízení
ve vztahu k žalovanému a) v záhlaví uvedeným rozsudkem zastavil. Ve zbytku žalobu
tímtéž rozhodnutím zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu dle názoru městského soudu nevyplývá, že jakékoli odepření vstupu žadatele o pobytové
oprávnění na zastupitelský úřad je automaticky nezákonným zásahem. Za takový zásah městský
soud označil situaci, kdy by zastupitelský úřad neumožnil osobní podání žádosti žadateli
registrovanému v systému Visapoint či žadateli, jenž opakovaně o registraci v tomto systému
usiloval, avšak neúspěšně. Žalobkyně se však o registraci v systému Visapoint vůbec nepokusila.
Městský soud též považoval za důležité, že žalobkyně mohla v době podání žádosti dostavit
se k osobnímu podání i bez předchozí registrace, a to v určených úředních hodinách každé úterý
a čtvrtek. Žalobkyně se nicméně osobního podání žádosti domáhala ve středu 23. listopadu 2016,
i když měla všechny potřebné dokumenty k dispozici již o den dříve, kdy žádost zaslala
žalovaným písemně.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka zdůraznila, že povinnost sjednat si termín pro osobní podání žádosti
prostřednictvím systému Visapoint se vztahuje pouze k žádostem o dlouhodobá víza,
přičemž stěžovatelka podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení
rodiny. Pokud tedy městský soud uznal, že k nezákonnému zásahu by mohlo dojít tehdy,
pokud by žalovaný podmiňoval osobní podání žádosti předchozí registrací v systému Visapoint
v těch případech, kdy není povinná, a zároveň tvrdí, že v případě stěžovatelky žalovaný
nepostupoval nezákonně, protiřečí si. Stěžovatelka též nesouhlasí s tím, že by měla prokazovat
dlouhodobou snahu o registraci v systému Visapoint, jehož nefunkčnost potvrzuje již konstantní
judikatura správních soudů i zjištění veřejného ochránce práv a Bezpečnostní informační služby.
Navíc ani v rámci tzv. otevřených úředních hodin není možné žádost o povolení k pobytu podat.
Po několikahodinovém čekání, kdy se žadatelé nemohou hnout ze svého místa ve frontě, určí
ostraha zastupitelského úřadu několik osob, které mohou dále čekat, zda zastupitelský úřad stihne
jejich žádosti vyřídit, a ostatní pošle domů. I takový postup navíc ovládá korupce. Takzvanou
živou frontu proto nelze považovat za důstojný způsob podávání žádostí, jak požaduje judikatura
Nejvyššího správního soudu.
[7] Stěžovatelka tedy považuje za stěžejní, že se na zastupitelský úřad dostavila v úředních
hodinách, avšak byl jí znemožněn vstup na jeho půdu, a to právě s odkazem na absenci předchozí
registrace v systému Visapoint. Na nezákonnosti tohoto postupu nic nemění skutečnost, že řízení
o žádosti stěžovatelky bylo i přesto zahájeno, neboť bude muset opakovaně předkládat
některé dokumenty, které u sebe měla v den, kdy jí byl vstup na půdu zastupitelského úřadu
odepřen, a podstoupit další úkony. Tím, že jí byl znemožněn přístup ke správnímu orgánu, bylo
navíc zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
[8] Stěžovatelka ke kasační stížnosti přiložila Sborník z vědeckého semináře uskutečněného
dne 10. září 2015 v Kanceláři veřejného ochránce práv – Aktuální problémy azylového
a cizineckého práva, tři fotografie osob čekajících před objektem Velvyslanectví České republiky
v Hanoji v nočních hodinách a zprávu ze dne 11. září 2012 nazvanou „Nedostatky v systému
Visapoint odporují mezinárodním závazkům ČR“.
[9] Žalovaný a) považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Až do vydání
rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 153/2016 - 52,
tedy do 30. května 2017, bylo možné vykládat zákon o pobytu cizinců tak, že se povinnost
předchozí registrace termínu pro osobní podání žádosti týká i žádostí o povolení
k dlouhodobému pobytu. K tomuto závěru se přiklonil i městský soud ve svém rozsudku
sp. zn. 8 A 218/2015. Nelze tedy tvrdit, že by žalovaný b) postupoval v rozporu s platnou právní
úpravou. Žalovaný a) dále odmítl názor stěžovatelky, že nebylo možné se v systému Visapoint
registrovat. Čekací doba mohla být v důsledku velkého zájmu o termíny pro podání žádostí
dlouhá, to však stěžovatelku neopravňuje k obcházení zákonem stanoveného způsobu podání
žádosti. Stěžovatelka se fakticky snažila získat neoprávněnou výhodu vůči ostatním žadatelům,
neboť odmítala využít i úředních hodin určených pro přijímání předem neregistrovaných
žadatelů. Pokud by soud žalobě vyhověl, musel by zároveň i určit, který dopředu registrovaný
žadatel má stěžovatelce ustoupit.
[10] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného a) stěžovatelce k případné replice;
ta na ně však již nereagovala.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] Na úvod Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka kasační stížností napadla i výrok
městského soudu o zastavení řízení vůči žalovanému a), nevznesla však v tomto směru žádnou
argumentaci. Jelikož je z kasační stížnosti zřejmé, že stěžovatelka brojí výhradně proti právnímu
názoru, který městský soud zaujal k věci samé, Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
ve vztahu k zastavení řízení o žalobě proti žalovanému a) již dále neposuzoval. Jen stručně
k tomu lze uvést, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
30. května 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS, dospěl k závěru, že v řízení
o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že žadateli bylo ze strany
zastupitelského úřadu bráněno v osobním podání žádosti o povolení k pobytu, je žalovaným
tento zastupitelský úřad (body 85 a 102 odůvodnění), což platí i po nabytí účinnosti zákona
č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě a o změně některých zákonů (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. listopadu 2017, č. j. 4 Azs 168/2017 - 15). To, že městský soud jednal
jako s žalovaným pouze s Velvyslanectvím České republiky v Hanoji, bylo zcela v souladu
s tímto právním názorem.
[13] Zároveň je vhodné uvést, že skutečnost, že řízení o žádosti stěžovatelky bylo i přesto,
že podala žádost jinak než osobně, zahájeno (jak vyplývá z rozsudku rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, č. 3603/2017 Sb.
NSS), sama o sobě nebrání úspěchu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím
v tom, že bylo stěžovatelce bráněno v osobním podání žádosti (body 99 a 103 rozsudku
rozšířeného senátu č. j. 10 Azs 153/2016 - 52).
[14] Nejvyšší správní soud dále připomíná, že „podle zákona o pobytu cizinců se oprávnění
pro zastupitelský úřad stanovit cizincům povinnost předem si sjednat termín podání žádosti vztahuje toliko
na podání žádosti o víza, nikoli však na podání žádosti o povolení k pobytu“ (bod 74 rozsudku rozšířeného
senátu č. j. 10 Azs 153/2016 - 52 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. srpna 2017,
č. j. 2 Azs 193/2017 - 37). Nejvyššímu správnímu soudu proto není zřejmé, proč městský soud
žalobkyni vytýkal, že o registraci v systému Visapoint vůbec neusilovala, když žalobkyně
tuto povinnost v listopadu roku 2016 ze zákona neměla. Je sice pravda, že s účinností zákona
č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
došlo ke změně právní úpravy a nyní je již možné podmiňovat předchozím sjednáním termínu
podání žádosti o jakékoli pobytové oprávnění (srov. §169f zákona o pobytu cizinců ve znění
účinném od 15. srpna 2017), městský soud byl nicméně povinen rozhodovat podle právního
stavu účinného v době zásahu [§87 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], a uvedená novelizace je
proto pro projednávaný případ irelevantní.
[15] Je tedy oprávněná výtka stěžovatelky vůči tomu, že městský soud uznal, že by bylo
nezákonným zásahem, pokud by žalovaný b) podmiňoval osobní podání předchozím sjednáním
termínu, „pokud by žadatel žádal o pobytový titul v případě, […] kde není stanovena povinnost registrace
v systému VISAPOINT“ (poslední odstavec na straně 6 napadeného rozsudku), a zároveň
stěžovatelce kladl k tíži, že o registraci v tomto systému vůbec neusilovala. Rozsudek městského
soudu je v tomto směru také poněkud nesrozumitelný, zejména co se týče věty: „Ustanovení §170
odst. 2 zákona o pobytu cizinců nestanovilo, že by byl žalovaný oprávněn vyžadovat registraci pro podání žádosti
pro konkrétní účel pobytu.“ Je možné, že městský soud považoval ustanovení §170 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců za aplikovatelné i na žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. To je
však v rozporu se způsobem, jakým toto ustanovení vyložil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu ve výše citovaném rozsudku č. j. 10 Azs 153/2016 - 52. V tomto směru tedy závěry
městského soudu nejsou správné.
[16] Otázkou nicméně zůstává, zda byl žalovaný b) oprávněn odepřít stěžovatelce vstup
do svých prostor proto, že se stěžovatelka dostavila mimo úřední hodiny vyhrazené pro podávání
žádostí o pobytové oprávnění. Městský soud podle všeho dospěl k závěru, že ano,
neboť stěžovatelce vytkl, že se se svou žádostí nedostavila na zastupitelský úřad
v těchto úředních hodinách.
[17] Nejvyšší správní soud se s tímto pohledem na věc ztotožňuje. Stěžovatelka netvrdila,
že by se snažila podat žádost osobně v úředních hodinách vymezených pro pobytovou agendu
(v úterý a ve čtvrtek, jak vyplývá ze správního spisu), nýbrž rovnou podala žádost nejprve
písemně a posléze se ji pokusila osobně „potvrdit“ ve středu dne 23. listopadu 2016, tedy,
jak výstižně uvedl městský soud, „o své vůli v den a čas, který si sama stanovila“. Až v kasační
stížnosti stěžovatelka vznesla argumentaci ohledně nemožnosti podat žádost v určených úředních
hodinách z důvodu velkého počtu příchozích žadatelů i korupci ovládající systém vpouštění
žadatelů do budovy zastupitelského úřadu. Jde však o ničím nepodložená tvrzení, ke kterým navíc
Nejvyšší správní soud s ohledem na §109 odst. 5 s. ř. s. nemůže přihlížet.
[18] Lze tedy uzavřít, že žalovaný b) by jednal nezákonně, pokud by stěžovatelce odmítl
umožnit podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu pouze proto, že neměla dopředu
sjednaný termín v systému Visapoint. Jelikož však jedním z důvodů, pro něž nebyla stěžovatelka
do budovy zastupitelského úřadu vpuštěna, byla i skutečnost, že se tak snažila učinit mimo
vyhrazené úřední hodiny, nelze žalovanému b) jeho postup vytýkat. Každý správní orgán je
oprávněn si svou činnost určitým způsobem zorganizovat, což zahrnuje i rozvržení úředních
hodin pro jednotlivé oblasti působnosti správního orgánu. Stěžovatelka byla o organizaci
úředních hodin žalovaného b) prokazatelně informována (při pokusu podat žádost osobně dne
23. listopadu 2016 i v rámci vyřízení její stížnosti; navíc lze předpokládat, že tato informace byla
i předtím veřejně dostupná), nicméně se rozhodla toto rozvržení a priori nerespektovat.
V takovém případě však nelze postup žalovaného shledat nezákonným. Nejvyšší správní soud
nad rámec nutného poznamenává, že Ministerstvo vnitra podle informací dostupných ze spisu
městského soudu respektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu a žádost stěžovatelky věcně
posuzuje, neboť ji vyzvalo k doplnění chybějících příloh žádosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu §110
odst. 1 s. ř. s., zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[20] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaní měli ve věci plný úspěch, nevznikly jim však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se jim tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu