ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.333.2005
sp. zn. 6 Azs 333/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: C. I ., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem Žitná 45, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 23. 2. 2005, č. j. 6 Az 44/2004 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá.
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 20. 7. 2004,
č. j. OAM - 1346/LE - 11 - 07 - 2002, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu,
kterou napadl rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu
a o nevztažení překážky vycestování. Žalobce namítl porušení ustanovení §32 odst. 1, §46
a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů,
(správní řád), a dále porušení ustanovení §14 a §91 zákona o azylu. Uvedl, že se domnívá,
že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu, a dále podmínky pro vztažení překážky vycestování podle §91 citovaného zákona.
Žalobce ve svém rozsáhlém podání uvedl, že splnění podmínek pro udělení humanitárního
azylu spatřuje ve svém onemocnění AIDS, pro které byl několikrát hospitalizován
v nemocnici a bez kvalitní lékařské péče by již nežil. Léčení této nemoci je finančně náročné,
v České republice je pak bezplatné, zatímco v jeho vlasti by byl potřebný rozsah lékařské
péče pro něj nedostupný. K překážkám vycestování uvedl, že jeho vycestování by bylo
v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
V této souvislosti se dovolával rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva,
který se zabýval otázkou setrvání občana státu S. K. a. N. ve Velké Británii z důvodu, že
v zemi jeho původu není zaručena adekvátní péče o pacienty postižené nemocí AIDS;
tento případ považuje za takřka podobný se svým případem a dovozuje porušení ust. §3
správního řádu správním orgánem, když se tento nezabýval možným použitím článku 3
Úmluvy na případ žalobce. Dále namítal rozpor žalobou napadeného rozhodnutí v otázce
překážek vycestování i s článkem 8 Úmluvy, protože v České republice má manželku, žije
zde řadu let, veškerý soukromý a rodinný život se odehrává tady. Žalobce dovozoval,
že v jeho případě žalovaný aplikoval toliko zákon o azylu (nikoliv uváděnou Úmluvu),
a to chybně, neboť ho neaplikoval v souladu s výkladovými pravidly mezinárodního práva.
Žalobce je vzhledem k uvedenému přesvědčen, že v rozhodnutí správního orgánu nebyla
zohledněna jeho kritická životní situace, a to že je vážně nemocen, a žádá proto o udělení
azylu z humanitárních důvodů. Rovněž je přesvědčen, že se na něj vztahuje překážka
vycestování. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 6 Az 44/2004 – 31, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl
udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány
žádné překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 15. 6. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
8. 6. 2005, kasační stížnost byla podána na poštu k přepravě 15. 6. 2005 a doručena
městskému soudu dne 17. 6. 2005. Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil stížnostní důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.). Stěžovatel
v kasační stížnosti nejdříve provádí resumé toho, co uvedl v žalobě, a to že v žalobě namítl
porušení ustanovení §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu a §14 a §91 zákona
o azylu. Splnění podmínek k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je patrné
pro jeho onemocnění AIDS s odkazem na důvodovou zprávu, podle níž má být humanitární
azyl poskytován zejména starým a nemocným. Vycestování by bylo v rozporu s Úmluvou
z roku 1950 a odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a sporu S. K. a. N.
ve Velké Británii, kde je konstatováno, že v zemi jeho původu není zaručena adekvátní péče o
pacienty postižené nemocí AIDS. V otázkách překážek vycestování odkazuje na čl. 8 Úmluvy
a skutečnost, že v ČR má manželku a žije zde řadu let. Žalovaný měl aplikovat zákon o azylu
(ne Úmluvu), a to ještě chybně, neboť ho neaplikoval v souladu s výkladovými pravidly
mezinárodního práva. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné s odkazem na své
rozhodnutí ze dne 16. 10. 2000, kterým byla žalobci přiznána překážka vycestování.
Následuje resumé skutkových zjištění, k nimž dospěl příslušný Městský soud v Praze, který o
žalobě rozhodoval – opět toliko cituje, co je uvedeno v odůvodnění kasační stížností
napadeného rozsudku. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že podle něho nelze dojít k závěru,
že by stěžovateli v zemi původu byla poskytnuta stejná péče, jako uváděným 15-ti tisícům
lidí, kteří jsou součástí programu HIV a AIDS, a to už jenom proto, že celkový počet
nemocných několikanásobně přesahuje správním orgánem a soudem uváděný počet
nemocných. Celková dotace sice činí 80 % z cen léků, ale je podle jeho názoru třeba vzít
v potaz celkovou životní úroveň v zemi, kde zbývajících 10 USD nemusí být pro všechny
dosažitelná, nehledě k tomu, že činí-li 10 USD 20 % z celkové ceny léků, jedná se o cenu 50
USD všech léků za měsíc, což v porovnání se standardní cenou léků poskytovaných v ČR činí
stěží 3 %, a proto lze důvodně pochybovat o kvalitě těchto léků a léčby onemocnění HIV a
AIDS v zemi původu žadatele vůbec. Dále namítá, že se soud vůbec nevypořádal s námitkou
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a sporu S. K. a. N. ve Velké Británii. Rovněž
namítá, že bylo-li již jednou rozhodnuto o vztažení překážky vycestování a okolnosti udělení
se nezměnily, naopak přispělo k nim onemocnění žadatele o azyl, nemělo o nich být
rozhodováno. Stěžovatel uzavírá, že kasační stížnost podává z důvodů tvrzené nezákonnosti,
která spočívá v nesprávném posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a
současně pro vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., a dále pro nedostatek důvodů rozhodnutí, které mělo za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ze shora uvedených
důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Městského soudu v Praze. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí
městského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje na obsah správního
spisu a vydané rozhodnutí. Stěžovatelova tvrzení zpochybňující péči o nemocné HIV a AIDS
v zemi jeho původu, jakož i dosažitelnost této péče pro obyvatelstvo, považuje za pouhý
názor stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že se u něho nezměnily podmínky týkající se vztažení
překážky vycestování, jež byla v jeho případě shledána v prvním azylovém řízení ve vydaném
správním rozhodnutí ze dne 16. 10. 2000, žalovaný odmítá s tím, že v novém řízení je správní
orgán v souladu se zákonem o azylu povinen otázku existence překážky vycestování znovu
posoudit na základě skutkových zjištění a rozhodnout. K námitce, že se soud vůbec
nevypořádal s námitkou týkající se rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a sporu
S. K. a. N. ve Velké Británii, odkazuje žalovaný na stranu 8 rozsudku, kde je k věci učiněn
jednoznačný závěr, a to že onemocnění HIV/AIDS není automaticky důvodem pro udělení
azylu podle §14 zákona o azylu ani důvodem pro konstatování překážky vycestování podle §
91 tohoto zákona, rozhodné jsou osobní poměry žadatele o azyl a situace v zemi jeho původu.
Obě hlediska byla posouzena v souladu se zákonem o azylu i s Evropskou úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod. Pobyt na území České republiky ve vztahu k namítané
ochraně rodinného života a jednoty rodiny za situace, kdy stěžovatelova manželka je českou
státní příslušnicí, lze řešit v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, nikoliv v režimu zákona o azylu ani žádostí o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Žalovaný kasační stížnost považuje za nedůvodnou, stejně tak i návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel výslovně uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103
odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál
je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Podle §103 odst. 1 písm. d)
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že městský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Městského
soudu v Praze a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Městský soud v Praze právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze správně usoudil a rozhodl, že stěžovatel nemá
nárok na udělení azylu podle §14 zákona o azylu, a že se na něj nevztahuje překážka
vycestování podle §91 citovaného zákona. S námitkami stěžovatele se Městský soud v Praze
náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a Nejvyšší
správní soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry, k jakým městský soud dospěl.
Námitka, že stěžovateli měl být kvůli jeho závažnému zdravotnímu stavu udělen azyl
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, je nedůvodná. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud vychází z ustálené judikatury, že na udělení azylu z humanitárních důvodů podle
citovaného ustanovení zákona nemá žadatel o azyl subjektivní právo a správní orgán o tomto
rozhoduje v rámci správního uvážení, a v tomto směru se plně ztotožňuje se závěrem,
jež učinil ve vztahu k této námitce městský soud. Stěžovatelem uváděné závažné zdravotní
potíže nebyly zpochybňovány, avšak tyto nejsou důvodem zvláštního zřetele hodným
pro udělení azylu z humanitárních důvodů.
Rovněž námitka, že na stěžovatele měla být vztažena překážka vycestování podle §91
zákona o azylu, a to za situace, kdy v předchozím rozhodnutí žalovaný rozhodl o vztažení
překážky vycestování, je nedůvodná, neboť správní orgán ve smyslu platné právní úpravy
v novém rozhodnutí zohlednil skutkové a právní okolnosti v době svého rozhodování,
tak jak mu tuto povinnost zákon ukládá; předchozím rozhodnutím vázán není.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Městský soud v Praze napadeným
rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Městský soud nepochybil,
jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky
stěžovatele o tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Městský soud v Praze postupovaly správně, když důvody
uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu