ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.351.2018:32
sp. zn. 6 Azs 351/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. G. T., zastoupen Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného č. j.
OAM-179/LE-LE05-LE25-PS-2018 ze dne 29. 8. 2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 123/2018 – 40 ze dne 19. 10. 2018,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“) ze dne 19. 10. 2018, č. j. 17 A 123/2018 – 40, (dále jen „napadený rozsudek“),
jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-
179/LE-LE05-LE25-PS-2018, (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o azylu“), o zajištění žalobce. Doba zajištění byla stanovena do 14. 12.
2018.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, přičemž namítal nesprávné
a nedostatečné posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu.
Důvody umožňující zajištění jako takové v naprosté většině případů nejsou totožné s důvody
znemožňující využití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu, a žalovaný byl povinen
se při vysvětlení nemožnosti využití zvláštních opatření vypořádat se všemi klíčovými prvky
žalobcovy pobytové historie. Žalobce nezpochybnil důvod zajištění podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, ale namítal, že pouze z jeho nelegálního vstupu na území schengenského
prostoru a několikadenního nelegálního pobytu na území členských států nelze vyvozovat
nemožnost uložení zvláštních opatření.
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na skutečnost, že žalobce byl
zajištěn z důvodu, že dne 21. 8. 2018 byl spolu s dalšími 24 vietnamskými občany zadržen
německou policií bezprostředně po překročení státní hranice z ČR do Německa. Jelikož nebyl
držitelem cestovního dokladu a na území Německa vstoupil nelegálně, byl dne 23. 8. 2018 předán
na základě readmisní dohody Policii ČR. Žalobce pobýval na území ČR neoprávněně
bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu. Z tohoto důvodu s ním bylo zahájeno
správní řízení o vyhoštění a byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem
realizace vyhoštění. Poté podal žádost o mezinárodní ochranu a byl zajištěn dle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu, neboť žalovaný byl přesvědčen, že žalobce podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany v detenčním zařízení pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[4] Krajský soud konstatoval, že uplatnění zvláštního opatření by v případě žalobce nebylo
účinné. Podle soudu o tom svědčí skutečnosti, že žalobce porušoval právní předpisy ČR
i Evropské unie, když svévolně neoprávněně pobýval na území ČR a přinejmenším i jednoho
dalšího státu Evropské unie, konkrétně Německa, bez cestovního dokladu a jakéhokoliv
oprávnění k pobytu, dokonce bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Žalobce využil služeb
převaděčů a překročil hranice Evropské unie nelegálně. Následně neoprávněně pokračoval do ČR
a dále na území Německa. Po svém zadržení pak v Německu záměrně uváděl nepravdivé údaje
o své totožnosti. Podle krajského soudu žalovaný uvedl v rozhodnutí podstatné skutečnosti,
které odůvodňovaly neuplatnění zvláštního opatření dle §47 zákona o azylu (str. 3-5 napadeného
rozhodnutí). Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal s nemožností
uložení zvláštního opatření a krajský soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Krajský soud z výše
uvedených důvodů žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Kasační stížnost proti napadenému rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal
z důvodu, který podřadil podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný nesprávně a nedostatečně vyhodnotil možnost
užití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Krajský soud obdobně jako žalovaný zjevně
nesprávně posoudil využitelnost zvláštních opatření. Krajský soud uvedl, že důvody zajištění
stěžovatele podle ustanovení §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a důvody nemožnosti využití
zvláštních opatření podle ustanovení §47 zákona o azylu, byly totožné, což je v případě
stěžovatele nepřípadné.
[7] Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016,
č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, stěžovatel nepovažuje za případný, neboť v něm se Nejvyšší správní
soud vypořádával se situací cizince se zcela odlišnou pobytovou historií (podání žádosti
o mezinárodní ochranu po sedmi letech pobytu na území České republiky). V případě stěžovatele
se však jedná o osobu, která se na území České republiky ocitla poprvé, provinila se „pouze“
nelegálním pobytem a nelze konstatovat, že by snad projevila neúctu k právnímu řádu České
republiky, natož pak opakovaně. Princip článku 15 preambule Směrnice Evropského Parlamentu
a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu
(dále jen „přijímací směrnice“) se promítá v potřebě primárního využití zvláštních opatření.
Důvody umožňující zajištění jako takové nemohou být v řadě případů totožné s důvody
znemožňujícími využití zvláštních opatření, a žalovaný je povinen se při vysvětlení svého
přesvědčení o údajné nemožnosti využití zvláštních opatření individuálně vypořádat se všemi
klíčovými prvky stěžovatelovy pobytové historie.
[8] Ačkoliv nelze zastřít, že stěžovatel skutečně podal žádost o mezinárodní ochranu v reakci
na své zajištění, v případě stěžovatele nelze pouze z jeho nelegálního vstupu na území
schengenského prostoru a několikadenního nelegálního pobytu na území členských států
vyvozovat, že by se jednalo o nespolehlivou osobu, u které nelze uvažovat o uložení zvláštních
opatření. Stěžovatel dále tvrdí, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona
o pobytu cizinců, jakož i do zákona o azylu, byla nutnost implementace čl. 15 směrnice
Evropského Parlamentu a Rady č. 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských
státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, (dále „návratové
směrnice“). Stěžovatel v návaznosti na to cituje z judikatury Nejvyššího správního soudu
ke smyslu návratové směrnice.
[9] Přinejmenším od podání své žádosti stěžovatel prokázal, že je připraven spolupracovat
s příslušnými orgány a že není jeho úmyslem za každou cenu mařit výkon příslušných rozhodnutí.
Stěžovatel v současnosti nemá důvod vycestovat na území Německa, protože tím by zcela
minimalizoval své naděje na získání mezinárodní ochrany a citelně by si zkrátil dobu legálního
pobytu na území Evropské unie. S ohledem na absenci jakýchkoliv motivů pro maření řízení
o udělení mezinárodní ochrany a existenci zcela opačné snahy o prodloužení legálního pobytu,
čehož lze dosáhnout pouze řádným plněním povinností v průběhu řízení o udělení mezinárodní
ochrany, tedy není důvod pochybovat o tom, že by nehodlal plnit své povinnosti žadatele
o mezinárodní ochranu. Názor žalovaného i krajského soudu, podle nějž o uložení zvláštního
opatření není možné uvažovat, je tak nesprávný. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil výrok I. napadeného rozsudku a napadené rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány
v souladu s právními předpisy. Kasační námitky neprokazují, že by žalovaný porušil některé
ustanovení správního řádu či zákona o azylu. Žalovaný i správní soud vycházely z okolností,
které ve svém souhrnu svědčily pro závěr, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově
s cílem odvrátit hrozící vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv stěžovatel mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný upozornil na skutečnost, že dne 6. 9. 2018 obdržel písemné
prohlášení stěžovatele, kterým vzal svou žádost o udělení mezinárodní ochrany zpět. Správní
orgán proto téhož dne rozhodl o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[13] Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti: Stěžovatel byl zadržen dne
21. 8. 2018 v Německu poté, co ve vozidle s dalšími osobami překročil státní hranice. Stěžovatel
uvedl datum narození 13. 11. 1984. Následně byl předán na základě readmisní dohody do České
republiky. Z důvodu pobytu na území ČR bez cestovního dokladu a oprávnění k pobytu bylo
se stěžovatelem zahájeno správní řízení o vyhoštění a dne 24. 8. 2018 byl zajištěn za účelem
realizace vyhoštění. Stěžovatel správnímu orgánu sdělil odlišné datum narození 16. 11. 1984.
Z Vietnamu cestoval za pomoci převaděče, jeho cílovou zemi bylo Německo, kde chtěl pracovat.
Dne 26. 8. 2018 podal žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedl, že se v zemi původu zadlužil
lichvářům a nemá peníze na zaplacení.
[14] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
[15] Podle §47 odst. 2 zákona o azylu „Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3, ale je
důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ Zvláštním opatřením se podle §47 odst. 1
zákona o azylu rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení
mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně
se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
[16] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že ustanovení §46a (důvody zajištění) a §47 (zvláštní
opatření) transponují do vnitrostátního práva čl. 8 přijímací směrnice, která poprvé na úrovni
unijního práva upravila možnost zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. bod 20
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, dostupný
na www.nssoud.cz). Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že smyslem zavedení institutu zvláštních
opatření do zákona o azylu byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice,
neboť návratová směrnice se v průběhu řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
nepoužije.
[17] Stěžovatel namítá, že důvody umožňující zajištění jako takové nemohou být v řadě
případů totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření. Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že v případě stěžovatele nebylo možné posuzovat užití zvláštních opatření
izolovaně od důvodu, pro který byl stěžovatel zajištěn. V posuzovaném případě byla dána
existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, přičemž stěžovatel toto nerozporoval.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za nesprávný postup, kdy žalovaný zčásti ztotožnil
důvody pro samotné zajištění s důvody vedoucími k závěru o nemožnosti využití
zvláštních opatření. Žalovaný vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, v němž soud dospěl k závěru, že účelem zajištění žadatele
o mezinárodní ochranu podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, není pouze zabezpečení
jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho dostupnosti
pro výkon rozhodnutí o vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
pro případ, že by se tato rozhodnutí stala vykonatelná v důsledku negativního výsledku řízení
o mezinárodní ochraně. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl: „Pokud jsou splněny všechny
podmínky pro aplikaci důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. na základě objektivních
okolností spočívajících zejména v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody se domnívat, že podání
žádosti bylo pouze účelové), je třeba tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních
opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena jako mírnější alternativa k těmto důvodům. Při posouzení účinnosti
zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření
nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo.“ (srov. bod 25, citovaného rozsudku)
[18] Žalovaný k otázce užití zvláštních opatření v napadeném rozhodnutí konstatoval,
že z postupu stěžovatele je zřejmé, že proto, aby se vyhnul vyhoštění a mohl setrvat na území
EU, byť nelegálně, případně aby mohl opětovně nelegálně vstoupit na území Německa, využije
jakékoliv možnosti, včetně nezákonného vstupu s pomocí převaděčů, uvádění nepravdivých
údajů o svém věku, či podání žádosti o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že cílem
stěžovatele není ve skutečnosti získat ochranu před pronásledováním, resp. vážnou újmou,
propuštěním ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Podle žalovaného bylo navíc prokázáno, že stěžovatel se snažil oklamat příslušný policejní orgán,
když uváděl rozdílné identity ke své osobě. O neúčinnosti zvláštního opatření podle §47 zákona
o azylu podle žalovaného svědčí nejen jeho soustavné nerespektování právního řádu a uložených
povinností, ale také jeho zcela účelové jednání.
[19] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že důvodem, pro který žalovaný
dospěl k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření, bylo nerespektování právního řádu a účelovost
stěžovatelova jednání. Ve světle výše citované judikatury se nejedná o pochybení žalovaného.
Žalovanému lze vytknout pouze část odůvodnění, v němž stěžovateli vytýká soustavné
nerespektování právního řádu a uložených povinností. Stěžovatel porušil právní řád tím,
že pro vstup na území využil za úplatu pomoci převaděčů, na území se nacházel bez cestovního
dokladu a oprávnění k pobytu, a dále bez oprávnění a dokladu překročil hranice s dalším
členským státem. Po svém zadržení uvedl odlišné datum narození (řádově několik dní),
a po zajištění za účelem správního vyhoštění požádal o mezinárodní ochranu, ačkoliv předtím
tvrdil, že mu v návratu do Vietnamu nic nebrání a chce se tam vrátit. V případě
stěžovatele však ze správního spisu nevyplývá, že by nerespektoval jemu uložené povinnosti.
I přes toto pochybení nepovažuje Nejvyšší správní soud posouzení žalovaného za nesprávné,
neboť za daných okolností bylo možné se důvodně domnívat, že zvláštní opatření by
nebyla účinná. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěry krajského soudu,
který po vyhodnocení rozhodných skutkových okolností potvrdil závěry žalovaného
o neúčinnosti zvláštních opatření.
[20] Stěžovatel namítá, že krajský soud citoval rozsudek, který se týkal odlišných skutkových
okolností. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že krajský soud využil z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016, pouze obecné závěry o tom, že volba
mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany je vázána
na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření,
a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Tyto závěry byly aplikovatelné i na případ s odlišnými skutkovými
okolnostmi.
[21] Na závěr stěžovatel předestírá úvahy o absenci dalších motivů pro maření řízení o udělení
mezinárodní ochrany a naopak jeho snaze o prodloužení legálního pobytu, z čehož dovozuje
nesprávnost závěru o nemožnosti uložení zvláštního opatření. Deklarovaný zájem stěžovatele
pobývat na území České republiky v souvislosti se žádostí o mezinárodní ochranu, která byla
vyhodnocena jako účelová, však nezavdává věrohodnou záruku spolupráce s žalovaným
v průběhu řízení o mezinárodní ochraně a negarantuje dostupnost stěžovatele pro případný
výkon rozhodnutí o vyhoštění. Snaha co nejdéle si prodloužit „legální pobyt“ naopak naznačuje
trvání rizika vyhýbání se hrozícímu správnímu vyhoštění.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné
činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznává.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 17 A 123/2018 - 19,
ustanoven advokát Mgr. Jindřich Lechovský, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 9
s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. c) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. další
poradu s klientem přesahující jednu hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem
ze dne 27. 11. 2018), a písemné podání soudu, v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani
z přidané hodnoty mu přísluší částka 1 428 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti
tedy činí celkem 8 228 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu