ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.36.2010:274
sp. zn. 6 Azs 36/2010 - 274
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: R. S., zastoupené JUDr. Karlem Sochorem,
advokátem, se sídlem Na Hradbách 2632/18, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2010, č. j. 63 Az 46/2007 - 240,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2010, č. j. 63 Az 46/2007 - 240,
se r uš í a věc se vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobkyně se podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 4. 2007, č. j. OAM - 1 - 333/VL - 10 - 04 - 2007.
Ze soudního a správního spisu vyplývá, že žalobkyně je státní příslušnicí Kyrgyzstánu
uzbecké národnosti. Na území České republiky přijela poprvé v únoru 2007 na základě uděleného
víza a o mezinárodní ochranu požádala v dubnu 2007, poté, co byla předána rakouskými stát ními
orgány na základě nařízení č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém
z členských států.
Z vyjádření žalobkyně v dosavadních řízeních dále vyplývá, že žalobkyně byla neoficiální
druhou manželkou svého manžela a měla v době odjezdu ze země čtyřletou dceru, která žije
v zemi původu s matkou žalobkyně. Na muslimském sňatku s jejím nastávajícím se domluvili
její rodiče s rodiči manžela, žalobkyně se nikdo neptal, zda se sňatkem souhlasí. Přibližně v letech
1997 - 98 se ž alobkyně rozhodla změnit vyznání, neboť nesouhlasila s diskriminací žen
v islámském pojetí a s polygamií, k níž byla sama donucena. Když se manžel žalobkyně dozvěděl
o jejím rozhodnutí změnit vyznání, začal žalobkyni bít. Žalobkyně si n a manžela stěžovala
u policie, ale ztratila v ni důvěru poté, co se její stížnost dostala do rukou jejího manžela.
Žalobkyně zvažovala podání stížnosti na prokuratuře, nicméně když se d ozvěděla, že její stížnost
bude zaslána na oddělení policie, kde původně podávala stížnost, stížnost na prokuratuře
nepodala. Na jiné státní či nestátní orgány se žalobkyně neobrátila a uvedla, že v zemi byl
v té době převrat. Se změnou vyznání žalobkyně nesouhlasili ani její rodiče, vyznávající islám.
U jednání krajského soudu dne 31. 3. 2009 žalobkyně doplnila, že ačkoliv její rodiče věděli,
že by chtěla změnit víru, neřekla jim, že víru již změnila, neboť by j í zakázali styk s její dcerou.
Ze začátku žalobkyně nechtěla odjet ze země, ale pouze lépe há jit svá práva. Rozhodla se
tedy studovat právnickou fakultu, kterou absolvovala v roce 2004. I přesto měla potíže zajistit si
zaměstnání, neboť její manžel je rovněž právník a prostřednictvím svých kontaktů jí činil
překážky. Těsně před odjezdem ze země začal žalobkyni manžel ohrožovat nožem, zakázal jí
vycházet ven či odvést dceru do školky. Když se znovu obrátila na místní policii, pracovník
policie žalobkyni pouze řekl, že manžel ji nepořezal ani nezabil. Její situaci by nevyřešilo
ani přestěhování do jiného města, neboť by ji její manžel všude nalezl. V průběhu řízení
žalobkyně předložila článek týkající se mnohoženství, o němž uvedla, že se jí přímo netýká,
ale že z něj vyplývá, že ačkoliv je polygamie zakázána v trestním zákoníku, v praxi
se v Kyrgyzstánu toleruje.
Žalovaný shora citovaným rozhodnutím rozhodl, že žalobkyni se neuděluje azyl
ani doplňková ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Podle žalovaného stát ani státní orgány nekladly žádné překážky náboženskému
přesvědčení žalobkyně a své náboženské problémy žalobkyně situovala do osobní či rodinné
roviny. Žalovaný rovněž shledal, že se žalobkyně dostatečně nedomáhala ochrany ze strany
státních a nestátních orgánů, jež jí byla v Kyrgyzstánu k dispozici, neboť se neinformovala
na policii, jak probíhá vyšetřování, a neobrátila se ani na jiné instituce ochra ňující práva žen.
Článek předložený žalobkyní žalovaný neshledal pro danou věc relevantní. Ve vztahu
k doplňkové ochraně žalovaný uvedl, že žalobkyni nehrozí žádná forma vážné újmy ve smyslu
§14a zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaný stručně odůvodnil i ve vztahu k humanitárnímu azylu
a k azylu a doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny. V žalobě proti tomuto rozhodnutí
žalobkyně namítala, že jí v řízení nebylo poskytnuto kvalitní právní poradenství ani kvalitní
tlumočení. Žalobkyně dále vytýkala žalovanému nedostatečně zjištěný skutkový stav věci;
v doplnění žaloby uvedla, že žalovaný nevzal v potaz reálnou situaci v Kyrgyzstánu, zejména
skutečnost, že právní úprava (zákaz polygamie) není v praxi vymáhána, že její rodina a manžel
jsou „náboženští fanatici“ a že v zemi se stupňuje islamizace, v důsledku čehož narůstá
pronásledování osob, které se rozhodly změnit náboženství. Žalovaný při hodnocení podkladů
pro vydání rozhodnutí nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a k tomu,
co žalobkyně uváděla.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 63 Az 46/2007 - 148.
Ve vztahu k azylu krajský soud uvedl, že neshody žalobkyně s příbuznými z náboženských
důvodů za situace, kdy stát připouští změnu náboženství a nespojuje ji se san kcemi, nelze
považovat za pronásledování ve smyslu §2 zákona o azylu . Nebyla naplněna ani kritéria
pro udělení humanitárního azylu, či doplňkové ochrany. V řízení před krajským soudem proběhla
dvě jednání, na nichž ustanovený zástupce žalobkyně přednesl n ávrhy důkazů; mimo jiné návrh
důkazu znaleckým posudkem z oboru religiozity, jímž by bylo osvětleno, jaké nebezpečí hrozí
z hlediska muslimských tradic ženě, která konvertovala ke křesťanskému náboženství a má
opačný názor než její manžel. Na druhém jednání zástupce žalobkyně vytkl soudu, že ve věci
neprovedl znalecký posudek, jak bylo navrhováno. V průběhu druhého jednání se žalobkyně
rovněž podrobně vyjádřila k tomu, jakým způsobem se u nich uzavírá sňatek podle muslimských
tradic, a z jejího vyjádření vyplynulo, že na sňatku se domluvili rodiče a náboženský vůdce mula
se zeptal na souhlas se sňatkem pouze jejího nastávajícího. Stěžovatelky se na názor nikdo neptal.
Rovněž uvedla, že rodičům dosud změnu víry neoznámila, protože by jí zakázali styk s dítětem.
Ke kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem
ze dne 1. 10. 2009, č. j. 6 Azs 54/2009 - 181. Zásadním důvodem pro zrušení rozsudku bylo
opomenutí navrženého důkazu. Krajský soud nejenže opakovaně navržený důkaz neprovedl,
ale ani jeho neprovedení neodůvodnil. Opomenutím tohoto důkazního návrhu krajský soud
porušil právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zdejší
soud konstatoval, že námitku o neprovedení navrženého důkazu nelze přehlédnout i s ohledem
na vývoj politické situace a s ohledem na dosavadní rozhodování Nejvyššího správního soudu
ve věcech postavení žen v Kyrgyzstánu a domácího násilí v této zemi, jež se lišilo
vždy s přihlédnutím ke konkrétním případům a k vývoji situace v zemi.
V dalším řízení Krajský soud v Ostravě požádal Honorární konzulát České republiky
v Kyrgyzstánu o podání zprávy o obecné ochraně lidských práv v zemi, o postavení žen
v Kyrgyzstánu, o domácím násilí a možnostech žen domoci se ochrany svých politických
i náboženských práv. Krajský soud požádal také o sdělení, zda se ženy mohou se svými problémy,
např. domácím násilím, obrátit s žádostí o pomoc na státní orgány či vládní a nevládní organizace
a zda tyto organizace jejich stížnosti vyřizují. Dne 26. 3. 2010 krajský soud obdržel o dpověď
na tyto dotazy od Ministerstva zahraničních věcí ČR, odboru lidských práv a transformační
politiky, pod názvem „Dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu - postavení žen“. Dále si krajský
soud vyžádal od žalovaného zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických
o dodržování lidských práv za rok 2008 a výroční zprávu Ministerstva zahraničních věcí
Spojených států amerických (dále „MZV USA“) o svobodě vyznání za rok 2009. Při obou
jednáních nařízených krajským soudem zástupce žalobkyně zdůraznil, že trvá na provedení
důkazu znaleckým posudkem, který měl být zaměřen na význam náboženství v denním životě
té které náboženské komunity a k průkazu nebezpečí, které žalobkyni hrozí v případě návratu
do země původu.
Krajský soud v Ostravě žalobu po provedení a zhodnocení výše uvedených zpráv
rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, č. j. 63 Az 46/2007 - 240, zamítl. Kromě odůvodnění,
proč žalobkyni nehrozí v zemi původu pronásledování nebo vážná újma, krajský soud také uvedl,
že důkaz znaleckým posudkem z oboru religiozity považuje za nadbytečný za situace, kdy v řízení
byly provedeny další důkazy, jimiž byla dostatečně prokázána situace v zemi původu žalobkyně.
Ve vztahu k azylu a doplňkové ochraně se krajský soud opřel zejména o skutečnost, že stát
je schopen a ochoten zabránit pronásledování či vážné újmě, která by případně žalobkyni hrozila,
a to včetně domácího násilí. Stěžovatelka navíc dostupnou ochranu nevyužila. Nad rámec
námitek posoudil krajský soud také hrozící vážnou újmu vyplývající z právě probíhajícího
vnitřního konfliktu v Kyrgyzstánu, přičemž dovodil, že žalobkyně je sice civilistkou,
avšak nehrozí jí vážné a individuální ohrožení života z důvodu svévolného násilí, neboť ne každý
civilista je vystaven reálnému nebezpečí takové vážné újmy. Nadto není žalobkyně
ani představitelkou rizikové skupiny, z čehož by rovněž mohla vyplývat individualizace
jí hrozícího svévolného násilí.
II. Obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) namítá,
že přes obsáhlé dokazování nebylo dokazování žalovaného ani krajského soudu úplné. Krajský
soud opakovaně opomenul provést důkaz navržený již při prvním jednání. V rozsudku se krajský
soud dále nevypořádal s problematikou manželství stěžovatelky a s tím, že bude nucena obnovit
soužití se svým manželem v bigamickém vztahu. Stěžovatelka je toho ná zoru,
že tato problematika souvisí s náboženskými předpisy vynucovanými její komunitou,
a k jejímu objasnění by navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru religiozity mohl přispět.
Stěžovatelka poukázala na své obavy z pronásledování ve formě nuceného soužití v bigamickém
vztahu. Nadto poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že náleží k uzbecké menšině,
a ačkoliv krajský soud posoudil otázku vážné újmy, která jí hrozí v souvislosti s probíhajícím
konfliktem v zemi, neprovedl k této otázce žádný relevantní důkaz; v tomto ohledu shledává
stěžovatelka závěry krajského soudu zmatečné.
Stěžovatelka tedy vytýká krajskému soudu (a) neprovedení důkazu znaleckým posudkem,
(b) nedostatečné právní posouzení otázky, zda stěžovatelce hrozí nucené soužití v bigamickém
vztahu, a tudíž i omezování svobody vyznání za situace, kdy i její rodina dodržuje a vynucuje
dodržování náboženských předpisů a (c) nedostatečné dokazování k těmto skutečnostem
jak v řízení před žalovaným, tak před krajským soudem. Stěžovatelka (d) doplňuje obavu z újmy
z důvodu své příslušnosti k uzbecké menšině, s níž se podle ní krajský soud vypořádal,
aniž by k této otázce měl dostatečné podklady.
III. Skutečnosti zjištěné ze správního a soudního spisu
Ve správním spisu jsou založeny tyto zprávy o zemi původu, s nimiž byla stěžovatelka
podle pohovoru ze dne 20. 4. 2007 seznámena: zpráva MZV USA o dodržování lidských práv
za rok 2005 vydaná v březnu 2006; informace z infobanky České tiskové kanceláře o Kyrgyzstánu
(přehled událostí od července 2005 do prosince 2006); zpráva International Crisis Group (ICG)
Kyrgyzstán: po revoluci z května 2005; zpráva ICG Kyrgyzstán: Stát na vratkých základech
z prosince 2005; výtah z výroční zprávy International Helsinki Federation for Human Rights
(IHF) o Kyrgyzstánu za rok 2005 z května 2006; zpráva IHF Etnické menšiny v Kyrgyzstánu
z října 2006 a zprávy MZV ČR, č. j. OAM - 1334/2005, z 4. 1. 2006 (o politických
a společenských poměrech po revoluci, korupci, hnutí Hizb-ut-Tahrír či situaci neúspěšných
žadatelů o azyl) a č. j. OAM - 1295/2006 z 16. 2. 2007 (o postavení konvertitů, nuceném přijetí
muslimské víry a o postavení smíšených rodin v Kyrgyzstánu). Další zprávy, s nimiž měla být
podle protokolu o pohovoru stěžovatelka seznámena (zpráva Human Rights Watch 2005,
informace ACCORD z 15. 2. 2007 a zprávy MZV ČR z roku 2003), ve správním spisu založeny
nebyly a žalovaný uvedl, že nebyly při rozh odování využity a sloužily správnímu orgánu
pouze jako podklad pro celkový přehled. Nicméně ve spisu nebyla založena ani zpráva
Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání za rok 2005, na níž žalovaný v ro zhodnutí
odkazuje a z níž podle rozhodnutí vycházel.
V soudním spisu byly dále založeny zprávy vyžádané krajským soudem ve druhém řízení.
Jedná se o zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2008 ze dne 25. 2. 2009; výroční
zprávu MZV USA o svobodě vyznání za rok 2009 v Kyrgyzské republice z 26. 10. 2009 a zprávu
MZV ČR Dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu – postavení žen. Posledně uvedená zpráva
čerpala z informací českého zastupitelského úřadu v Astaně ze dne 5. 3. 2010, zprávy Evropské
unie k lidských právům v Kyrgyzstánu schválené vedoucími diplomatických misí v Kyrgyzstánu
ze dne 30. 9. 2009 a zprávy UNFPA k postavení žen v Kyrgyzstánu z roku 2008, dostupné
na http://kyrgyzstan.unfpa.org/?reports=189.
Z výše uvedených zpráv Nejvyššímu správnímu spisu vyplynuly tyto, pro případ
stěžovatelky relevantní, skutečnosti:
Vymahatelnost práva
Některé ze zpráv ve spisu se věnují politickému vývoji v zemi po revoluci v březnu 2005
(zpráva ICG Kyrgyzstán: Stát na vratkých základech z prosince 2005 a zpráva MZV ČR,
č. j. OAM - 1334/2005, z ledna 2006). Z obou zpráv vyplývá, že se po revoluci příliš nezlepšila
míra korupce v zemi, naproti tomu obavy v obyvatelstvu vzbuzoval rostoucí vliv zločineckých
skupin. V části zprávy ICG týkající se prosazování zákona a trestné činnosti se uvádí, že státní
orgány jsou často bez prostředků a demoralizované a často neochotny podniknout opatření
k nastolení pořádku. Nová vláda se snaží situaci v policii zlepšit například zvýšením platů.
Podle MZV ČR n ová vláda čelila korupci také založením státních orgánů zaměřených na boj
proti korupci a snahou o profesionalizaci státní správy.
Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2005 a za rok 2008 se zabývají
vymahatelností práva v obecné rovině. Zpráva za rok 2005 uvádí jako problém beztrestnost
policistů. Podle zprávy nicméně mnoho pracovníků ministerstva vnitra bylo propuštěno a stíháno
za různé trestné činy; disciplinární řízení bylo vedeno proti 407 zaměstnancům ministerstva
vnitra, 26 jich bylo propuštěno a 43 degradováno. Pozdější zpráva MZV USA o dodržování
lidských práv za rok 2008 pak uvádí, že velká část stížností vůči pracovníkům ministerstva vnitra
byla prošetřena (z 594 bylo prošetřeno 378 stížností); podle zprávy ombudsmana
z 58 zaměstnanců ministerstva vnitra, Státního výboru pro národní bezpečnost a finanční
policejní služby, vůči nimž bylo vedeno trestní řízení, bylo 43 shledáno vinnými.
Již podle zprávy MZV USA za rok 2005 byla vážným problémem korupce ve všech
vrstvách společnosti a vláda podnikala určité omezené kroky k jeho řešení. Podle zprávy
za rok 2008 byla korupce stále rozšířená a ačkoliv zákon stanovil tresty za korupci státních
úředníků, nebyl tento zákon účinným způsobem vymáhán. V této zprávě jsou nicméně uvedeny
případy soudců zatčených proto, že přijali úplatek. Generální prokuratura uváděla
394 zaevidovaných obvinění z korupce v červenci sledovaného roku; tyto případy se týkaly
obvinění ze zneužití pravomocí, nezákonných prohlídek, špatného hospodaření
či neoprávněného zadávání státních zakázek, zpronevěry, nezákonné komerční aktivity a braní
úplatků. Podle zpráv MZV USA za rok 2005 i za rok 2008 ( část o zatčení a vazbě) se objevily
zprávy, že policisté někdy selektivně vsazovali do vězení osoby podezřelé z méně závažných
trestných činů, zatímco jiné osoby podezřelé ze závažnějšíc h trestných činů zůstávaly na svobodě.
Z obou zpráv vyplývá, že v zemi je nastaven systém soudní kontroly s podrobnými pravidly
v právu, která ale nejsou vždy v praxi respektována.
Majetkové a rodinné záležitosti projednávají tradiční sou dy vážených starších osob;
tyto fungují pod dohledem prokuratury, avšak tento dohled není příliš bedlivý, protože mnohé
tyto soudy se nacházejí v odlehlých oblastech (část o odepření spravedlivého veřejného soudního
procesu, zpráva MZV USA za rok 2005 a za rok 2008). Tyto zprávy se nevěnují blíže otázce,
zda je vymahatelnost práva horší v případě náležitosti k určité skupině obyvatelstva (náboženská
skupina, pohlaví, etnická skupina); této otázce se nejpodrobněji věnuje zpráva MZV ČR,
která bude citována v další části.
Ženy a domácí násilí
Otázkám domácího násilí se ve správním spisu věnovala pouze zpráva MZV USA
o dodržování lidských práv za rok 2005 z března 2006; v soudním spisu aktuálnější poznatky
obsahovala zpráva MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2008. Podl e obou zpráv platné
právo zakazuje diskriminaci, v praxi však diskriminace některých skupin obyvatelstva, například
žen, existovala. V roce 2008 vstoupil v platnost zákon, v němž je zakotvena rovnost práv mužů
a žen a jehož cílem je ochrana před diskriminací z důvodu pohlaví. Diskriminace žen však v praxi
i v roce 2008 nadále přetrvávala, například pokud jde o mzdy žen, o vnímání ženy na venkově
především jako manželky a matky, či o možnosti nakládat volně se svým výdělkem. Podle obou
zpráv bylo zakázáno domácí násilí a špatné zacházení mezi manžely, nicméně násilí vůči ženám
bylo problémem. Obě zprávy uvádějí shodně, že mnohé trestné činy vůči ženám nebyly
oznámeny z důvodu psychického nátlaku, kulturních tradic a apatie policistů. Tresty byly
v rozpětí od pokut až po trest odnětí svobody na 15 let a v roce 2005 bylo spácháno
4135 trestných činů, z nichž většina se dostala před soud. V roce 2007 pak bylo podle zprávy
MZV USA za rok 2008 nahlášeno 300 trestných činů spáchaných proti ženám, z nichž většina
se dostala k soudu.
Obě zprávy zmiňují problém tradičních únosů žen za účelem nuceného sňatku.
V roce 2005 bylo zaznamenáno 18 případů nuceného sňatku, avšak skutečný počet podle zprávy
může být mnohem vyšší; v severní části země podle jedné studie je až j edna třetina kyrgyzských
žen provdána proti své vůli (zpráva MZV USA za rok 2005) . Novější zpráva za rok 2008 počet
nucených sňatků neuvádí. Podle zprávy za rok 2005 mnoho dívek bylo při únosu znásilněno,
ale kulturní tradice je odrazovaly od toho, aby se obrátily na úřady. V zemi existují také nevládní
organizace, které poskytují pomoc obětem domácího násilí, vedou debaty o domácím násilí
a únosech osob a šíří informační materiály. Podle zprávy MZV USA za rok 2008 ministerstvo
vnitra ve své zprávě uvádělo, že policie každoročně reaguje na téměř 10 000 případů rodinných
konfliktů a téměř 15 procent trestných činů spáchaných při těchto konfliktech kon čí smrtí
nebo závažným poraněním. Zpráva za rok 2008 dále uvádí, že na průzkum Ženského
rozvojového fondu OSN 80 procent respondentů odpovědělo, že na ženách je doma pácháno
fyzické násilí. Záležitosti žen měla v obou sledovaných obdobích na starosti Národní rada
pro otázky rodiny, žen a rozvoje rovnoprávnosti pohlaví.
Nejpodrobněji se k otázkám postavení žen, domácího násilí a vymahatelnosti práva
v otázce domácího násilí vyjadřuje zpráva MZV ČR Dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu –
postavení žen připravená Ministerstvem zahraničních věcí, odborem lidských práv
a transformační politiky, na žádost krajského soudu. Z ní vyplývá, že i přestože došlo od získání
nezávislosti ke vzrůstu účasti žen na politickém a ekonomickém životě, přetrvává u společensky
středních a nižších vrstev obyvatelstva obraz tradičního postavení ženy. Fenomén únosů
manželek a domácího násilí páchaného na ženách má vzestupnou tendenci. I tato zpráva uvádí,
že počet stížností na domácí násilí se ročně blíží k 10 tisícům. Doplňuje, že v zemi absentuje
systematické stíhání, souzení a trestání pachatelů, což souvisí úzce s konzervativním smýšlením
vládnoucích struktur. Podle průzkumu provedeného American University in Central Asia bylo
v roce 2004 až 35 % všech žen provdáno z donucení či v důsledku únosu, přičemž řada
z nich byla znásilněna. Přestože statistické údaje zaměřené na počty násilných sňatků,
znásilňování a únosů žen jsou nekompletní, podle alternativní zprávy pro CEDAW z roku 2008
zaznamenává kyrgyzské Krizové centrum ročně přibližně 250 případů únosů žen za účelem
uzavření manželství. Odhaduje se, že kolem 12 % všech žen v Kyrgyzstánu bylo provdáno
před dovršením 18 roku života. Takové sňatky nejsou běžně úřady registrovány. Ženy a dívky
provdané z donucení či v důsledku únosu jsou často v domácnosti vystavovány nucené práci,
jsou jim odpírány možnosti se vzdělávat a pouze zřídka mohou vlastnit majetek.
Podle zprávy MZV ČR Kyrgyzský národní statistický výbor ve spolupráci s UNICEFem
v roce 2007 zaznamenal, že až 38 % žen ve věku 15 - 49 let se domnívá, že muž má právo
svou manželku fyzicky napadnout v některé z těchto situací: opuštění domu bez manželova
svolení, nedostatečná péče o děti, nesouhlas či spor s manželem, odmítnutí sexu, připálení jídla.
Mezi nejrizikovější skupiny patří ženy ve věku 25 - 44 let, bezdětné ženy a ženy se třemi a více
dětmi. Ze státních statistik vyplývá, že incidenty porušování lidských práv jsou na vzestupu,
přesnější informace o jednotlivých případech a následných krocích však na státní úrovni nejsou
systematicky zpracovávány. Místní právníci poukazují na skutečnost, že většina případů je právně
klasifikována jako incident nižšího rázu chuligánství, přestože byl v Kyrgyzstánu již v r. 2003
přijat zákon na ochranu před domácím násilím. Zpráva MZV ČR konstatuje, že případy násilí
na ženách zůstávají neodhalené kvůli strachu obětí z dalšího násilí, široce rozšířenému pojetí,
že násilí na ženách je přirozeným jevem, a nedostatku povědomí o problému u osob, které mají
vyšetřovat a stíhat případy násilí na ženách.
V další části se zpráva MZV ČR věnuje právnímu rámci ochrany lidských práv žen.
Kyrgyzstán ratifikoval Úmluvu OSN o odstranění veškerých forem diskriminace žen v roce 1997
a připojil se k jejímu opčnímu protokolu v roce 2002. Podle čl. 13 Ústavy občané Kyrgyzstánu
mají rovná práva a příležitosti bez ohledu na pohlaví. V březnu 2003 byl přijat zákon
o společenské a právní ochraně před domácím či rodinným násilím. Bigamie a polygamie, nátlak
k uzavření manželství, únosy za účelem manželství jsou trestnými činy podle trestního zákona.
Národní akční plán na léta 2007 - 2010 za účelem dosažení rovnosti pohlaví vytyčil jako cíle
zlepšení kvality péče poskytované specializovanými orgány obětem násilí, poskytování
psychologické péče obětem násilí a zlepšení mechanismů pro sběr statistických informací
o formách a případech násilí páchaného na ženách. Zvláštní delegace Výboru OSN
pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) ve zprávě z roku 2004 vyjádřila znepokojení
mj. z genderových stereotypů chování, tradičního postavení ženy na venkově, nárůstu násilí
na ženách související s šířením polygamie, sňatků z donucení a s nezletilými a únosy žen
za účelem uzavření manželství.
Implementací výše uvedené úpravy by se měly zabývat instituce veřejné správy na lokální
úrovni, státní úřady, komise pro záležitosti nezletilých a výbory zabývající se vzděláním,
společenskou a zdravotní ochranou. Prevence násilí na ženách je v kompetenci Národní rady
pro rodinu, děti a rovnost. Prokuratury kontrolují zákonnost kroků jednotlivých orgánů
a samotných občanů, co se týče hlášení, záznamů o případech domácího násilí, zastupování obětí
před soudy. Za vymahatelnost jsou dále odpovědné i soudy, úřad ombudsmana
(v jeho pravomoci je prevence domácího násilí) a vzdělávací instituce.
V zemi jsou přítomny i mezinárodní instituce, např. UN GTG ( United Nations Gender
Theme Group), jež se zabývá propagací rovnosti pohlaví; UNFPA (United Nations Population Fund),
který zpracovává zprávy k tématice lidských práv žen a monitoruje jejich porušování; a regionální
kancelář Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva (OHCHR), jež má mandát provádět
tréninkové programy pro pracovníky orgánů vymáhajících právo v oblasti poskytování pomoci
obětem násilí. Za nevládní organizace je zmíněna Asociace krizových center (Crisis Centres
Association), která se zabývá prevencí násilí páchaného na ž enách a podporou obětí
takového násilí. Tato asociace sdružuje 12 organizací z různých částí Kyrgyzstánu, z nichž
každá by měla zajišťovat linky bezpečí, přímé poradenství, právní pomoc a vzdělávací aktivity
na podporu povědomí o fenoménu násilí na ženách. Tato krizová centra podle zprávy MZV ČR
trpí nedostatkem finančních prostředků a prakticky pouze jedno centrum v hlavním městě
je schopno díky podpoře mezinárodních dárců a místních úřadů zajistit adekvátní alternativní
ubytování pro ženy, které byly oběťmi obchodování s lidmi.
Zpráva MZV ČR dále zkoumá potenciál uvedených aktérů čelit fenoménu porušování
lidských práv žen v Kyrgyzstánu a konstatuje, že efektivita boje a prevence je omezena . Vláda
podle zprávy idealizuje tradiční chování a propaguje konzervativní náboženské po jímání. Domácí
násilí není běžně klasifikováno jako trestný čin, ale jako výsledek úpadku rodiny a rodinných
hodnot. To je jednou z příčin neefektivnosti boje proti násilí na ženách, navíc je touto vládní
politikou podkopáván dialog o této problematice na vnitrospolečenské i institucionální úrovni.
Na nejvyšších vládních úrovních byla již několikrát diskutována otázka legalizace polygamie.
Masové sdělovací prostředky pak ospravedlňují diskriminační praktiky vůči ženám, a navíc
se staví na odpor návrhům demokratizačních snah a politik usilujících o rovné příležitosti.
Podle zprávy MZV ČR důsledkem výše uvedeného je rozdíl mezi rétorikou a skutečnými kroky
ve věci prevence a podpory obětí násilí na ženách. Navíc národní legislativa není konzistentní
a adekvátní, proto nezaručuje výkonný mechanismus potrestání pachatelů. Například dle zákona
o domácím násilí je ryze na oběti, aby prokázala, že byla vystavena násilnému zacházení s ní;
navíc je v samotném průběhu vyšetřování oběť vystavena silnému tlaku společnosti,
aby své obvinění vzala zpět. Podle zprávy MZV ČR je institucionální slabost ve smyslu
schopnosti oběti násilí na ženách domoci se svého práva patrná na všech úrovních veřejných
i státních institucí. Státní instituce navíc čelí nedostatku technickýc h i lidských zdrojů,
kterých je třeba pro zlepšení efektivity řešení prevence a nastalých případů násilí na ženách;
to je zapříčiněno i častými politicky motivovanými organizačními změnami. Nevládní organizace,
jež by nahradily roli státních úřadů, pak nejsou p očetné a čelí nedostatku finančních prostředků.
Ke svobodě vyznání
Podle zprávy MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2005 a za rok 2008 byla vláda
znepokojena politickým extremismem, o němž se domnívala, že se schovává za roušku
konzervativního islámu, zejména za wahhabistické výklady. Část zprávy za rok 2008 o soudním
řízení se v této souvislosti věnuje incidentu, při němž bylo zatčeno 32 muslimů kyrgyzské
a uzbecké národnosti ve městě Oš pro jejich účast na demonstraci poté, co místní orgány
zakázaly veřejné shromáždění v den muslimského svátku Orozo Ait; těmto osobám byly uloženy
tresty odnětí svobody od devíti do dvaceti let. Ve zprávě MZV USA za rok 2008 je dále uvedeno,
že vláda nepodporovala žádné náboženství, avšak ve výnosu z roku 2006 uznala islám a ruské
pravoslaví za „tradiční náboženské víry“. Ve zprávách MZV USA o dodržování lidských práv
za roky 2005 a 2008 nejsou žádné poznatky o konvertování na jiné náboženství.
Ze zprávy MZV USA o svobodě vyznání za rok 2009 z 26. 10. 2009 vyplývá, že svoboda
vyznání byla ze strany vlády respektována jen do určité míry, příklad em toho bylo omezení
registrace některých náboženských skupin zejména kvůli obavám z extremistických islamistických
hnutí, například z organizace Hizb at-Tahrír. Objevily se zprávy o diskriminaci na základě vyznání
ze strany společnosti. Nejrozšířenější vírou v zemi je islám; podle odhadu oficiálních zdrojů tvoří
80 procent obyvatelstva muslimové; zhruba 11 procent obyvatelstva je stoupenců ruské
pravoslavné církve, ačkoli někteří odborníci jsou přesvědčeni, že skutečné číslo je spíše nižší.
Ostatní náboženské skupiny jsou menšinové. Vyznavači ruského pravoslaví se obvykle soustředí
do měst s vyšší koncentrací ruských etnických komunit, přičemž existuje obvykle vztah
mezi etnickou příslušností a náboženstvím: etničtí Kyrgyzové jsou většinou muslimové, etničtí
Rusové obvykle patří k ruské pravoslavné církvi či jedné z protestantských denominací.
Někteří křesťanští faráři zaznamenali zvyšující se počet etn ických Kyrgyzů, kteří přešli
na křesťanskou víru. Mezi muslimy a bývalými muslimy, kteří přestoupili k jiným náboženským
skupinám, přetrvávalo napětí. V jiné části zprávy je upřesněno, že toto napětí bylo převážně
ve venkovských oblastech, a zejména mezi konzervativními muslimy a č leny tradičních
muslimských etnických skupin, kteří přestoupili k jiné náboženské skupině. Jak muslimští,
tak ruští pravoslavní duchovní vůdci kritizovali netradiční křesťanské skupiny kvůli proselytismu.
Konvertováním k jinému náboženství se zabývá nejpodrobněji zpráva MZV ČR,
č. j. OAM - 1295/2006, z 16. 2. 2007. Podle ní jsou známy případy občanů, kteří konvertovali
z islámu k baptistům či k Církvi Ježíše Krista. V Kyrgyzstánu existují smíšené sňatky,
s nimiž musí plně souhlasit rodina; „v malých kompaktních místech“ konverze není možná.
Dále byla uvedena příslušná ustanovení ústavy Kyrgyzstánu týkající se svobody vy znání
a informace, že jsou známy dva případy přestupu z muslimské víry na pravoslaví,
přičemž zastupitelský úřad v Almatě není informován o pronásledování, znevýhodňování
či diskriminaci. K otázce, co by hrozilo žadatelce, která podstoupila křest teprve v zahraničí,
neboť kvůli nátlaku příbuzných nemohla přestoupit na křesťanství v zemi původu, zastupitelský
úřad uvedl, že pokud nebyl dojedná n souhlas rodičů, mohou po návratu do vlasti vzniknout
problémy, smrt však nehrozí. Osoby pravoslavného vyznání (a ruské národnosti) nejsou
dle zastupitelského úřadu znevýhodňovány, ale mají obtížnější přístup k získání vedoucích míst.
Pokud jde o dostupnost ochrany vůči útokům ze strany soukromých osob, konvertité se mohou
obrátit na ministerstvo vnitra, ale případy vyžádání si takové ochrany nejsou známy.
Uzbecká menšina
Ve spisu byla dále založena zpráva z mise IHF a Memorialu z října 2006 o postavení
etnických menšin v Kyrgyzstánu, z níž vyplývá, že Uzbekové představovali podle posledního
sčítání lidu v roce 1999 13,8 % občanů. Většina z nich žije v jižních částech Kyrgyzstánu.V době
mise byli téměř všichni veřejní činitelé etničtí Kyrgyzové, pouze je den člen vlády byl etnický
Uzbek. Uzbecká komunita často diskriminaci Uzbeků kritizuje, ale nečiní tak otevřeně. Začátkem
roku 2006 Uzbecké kulturní národní centrum poslalo stížnost prezidentovi, v níž kritizovalo
například to, že na policii či ve veřejné správě nejsou zaměstnáni téměř žádní Uzbekové;
toto nařčení bylo hejtmanem oblasti, v níž byla stížnost publikována, odmítnuto
jako nepodložené. Jako hlavní problém se ve zprávě uvádí uchování uzbeckého jazyka a neustálý
dohled úřadů, které Uzbeky podezřívají, že jsou „wahhábité“ (islámští fundamentalisté). V části
země, kde je uzbecká menšina početně zastoupena (Džalabád) považují místní úřady za vážný
problém obracení na baptistickou víru. Mnoho místních obyvatel z řad Uzbeků se ovšem zajímá
o činnost politické strany Hizb-ut-Tahrir. Další významné problémy Uzbeků tato zpráva
z roku 2006 nepopisuje.
Další zprávy neobsahují pro případ stěžovatelky relevantní informace, nicméně lze je
použít pro představu o obecné politické a hospodářské situaci země [výroční zpráva International
Helsinki Federation for Human Rights (IHF) o Kyrgyzstánu za rok 2005; informace z databanky
ČTK; ze zprávy ICG Kyrgyzstán: po revoluci z května 2005 jsou ve spisu založeny pouze části
týkající se parlamentních voleb a nikoli části t ýkající se podle obsahu společensko-ekonomických
problémů, lidských práv či etnických menšin, jež by mohly být ve věci stěžovatelky přínosné
pro objasnění skutkového stavu]. Článek týkající se mnohoženství předložený stěžovatelkou je
ve spisu založen pouze v původním ruském jazyce.
IV. Přijatelnost a přípustnost kasační stížnosti
Kasační stížnost je přípustná, vzhledem k tomu, že stěžovatelka namítá, že se krajský
soud neřídil závazným názorem Nejvyššího správního soudu [§104 odst. 3 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) ], tedy v otázce, zda bylo nutné provést
dokazování znaleckým posudkem. Je také přípustná ve vztahu k námitkám, které doposud nebyly
Nejvyšším správním soudem řešeny. Nejvyšší správní soud ve svém předc hozím rozhodnutí
vyhověl zásadní ústavní námitce stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý soudní proces
z důvodů tzv. opomenutého důkazu.
Ačkoliv stěžovatelka neuvedla výslovně důvody pro přijatelnost její kasační stížnosti,
vytkla krajskému soudu, že se v předchozích rozhodnutích nezabýval tím, že byla nucena žít
v bigamickém sňatku. Zdejší soud považuje kasační stížnost za přijatelnou ve smyslu §104a
s. ř. s., vzhledem k tomu, že otázkou, zda nucený sňatek a bigamie mohou být formou
pronásledování, se doposud ve své judikatuře nezabýval.
Zdejší soud shledal kasační stížnost důvodnou. V dalším odůvodnění nejprve posoudí
důvodnost námitky ohledně neprovedení důkazu znaleckým posudkem (bod V), poté se bude
zabývat námitkami stran posouzení pronásledování stěžovatelky (bod VI) a stran posouzení
příslušnosti stěžovatelky k uzbecké menšině (bod VII).
V. Neprovedení důkazu znaleckým posudkem
Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou, že krajský soud nerespektoval právní názor
zdejšího soudu provést důkaz znaleckým posudkem. Krajský soud svůj postup odůvodnil tak,
že za situace, kdy v řízení byly provedeny další důkazy (zpráva MZV ČR, odboru lidských práv
a transformační politiky, Dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu - postavení žen, zprávy
MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2008 a výroční zpráva MZV USA o svobodě
vyznání za rok 2009) a kdy byla situace v zemi původu stěžovatelky dostatečně prokázána,
považuje tento důkaz za nadbytečný.
Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozhodnutí krajskému s oudu
především vytknul opomenutí důkazního návrhu stěžovatelky. Zároveň poukázal na svoji starší
judikaturu a na judikaturu Ústavního soudu České republiky, podle níž má soud bezesporu právo
posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, což jej nezbavuje
povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení
důkazu za nadbytečné. Těmto výtkám Nejvyššího správního soudu krajský soud dostál,
když doplnil dokazování o další aktuální informace a vypo řádal se s návrhem na provedení
znaleckého posudku.
Zdejší soud se nicméně neztotožňuje se závěrem krajského soudu, který považoval důkaz
znaleckým posudkem za nadbytečný zejména proto, že v průběhu soudního řízení bylo
dostatečně prokázáno, jaká je situace v zemi původu stěžovatelky. Zdejší soud se nedomnívá,
že situace v zemi původu stěžovatelky byla dostatečně osvětlena, jak dále odůvodní v části VI,
nicméně podle jeho názoru tento nedostatek nemůže překlenout krajský soud ani důkazem
znaleckým posudkem. Některé skutečnosti stěžovatelkou namítané totiž vůbec nezohlednil
již žalovaný (viz dále).
VI. Posouzení důvodů relevantních z pohledu azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu
Ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 - 119, zdejší soud vymezil
kritéria, jež musí být splněna pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
takto:
„Pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria:
(1) musí se nacházet mimo zemi svého původu (t ato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena,
neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach [viz §12 písm. b) zákona o azylu]; (3) jemu
hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování [viz §12 písm. b) zákona o azylu v e spojení s definicí
pronásledování nyní zakotvenou v §2 odst. 8 zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi původu selhala (viz definice
pronásledování nyní zakotvená v §2 odst. 8 zákona o azylu); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních
důvodů [viz §12 písm. b) zákona o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz §15
zákona o azylu). Stěžovatel zjevně nesplnil pátou podmínku, a tudíž mu nemůže být udělen azyl podle §12
písm. b) zákona o azylu a obdobně ani azyl podle §12 písm. a) zákona o azylu.“ (pro nyní posuzovanou
věc je relevantní §2 odst. 7, nikoli odst. 8 , zákona o azylu).
Z rozsudku krajského soudu je patrné, že v nyní posuzované věci bylo sporné, zda hrozící
újma dosahuje intenzity pronásledování [bod VI.1], zda je h rozící újma založena na některém
z azylově relevantních důvodů [bod VI.2] a zda selhala ochrana v zemi původu [bod VI.3].
Kasační námitky stěžovatelky v tomto ohledu se týkaly zejména toho, že soud se nevypořádal
s problematikou jejího nuceného sňatku, z níž vyplývá její ohrožení v případě návratu do země
původu. Tato otázka podle stěžovatelky souvisí s dodržováním a vynucováním náboženských
předpisů její komunitou, což měl ujasnit navrhovaný znalecký posudek [s touto otázkou
se Nejvyšší správní soud vypořádal samostatně v bodu V.].
VI.1 Bigamie a nucený sňatek
Stěžovatelka namítá, že krajský soud posoudil nesprávně právní otázku, zda
v jejím případě došlo k pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu nebo k vážné újmě
ve smyslu §14a zákona o az ylu. Hrozící nebezpečí mělo spočívat v návratu do soužití v nuceném
bigamickém sňatku.
Jak zjistil zdejší soud ze správního spisu, v průběhu pohovoru stěžovatelka uváděla
převážně to, že manžel jí bránil změnit náboženství, a že byla z jeho strany vystavena domácímu
násilí, přičemž těmito otázkami se žalovaný ve svém rozhodnutí zabýval. Zároveň
však stěžovatelka uvedla, že jejím důvodem pro změnu vyznání bylo to, že jí začaly vadit
některé aspekty islámu, kupříkladu mnohoženství a skutečnost, že muži používají náboženství
jako zástěrku ke špatnému zacházení s ženami. Navíc uvedla, že byla druhou manželkou, měla
pouze tradiční sňatek a že si nemohla podat žádost o rozvod, neboť nebyla oficiálně vdaná.
K žádosti a pohovoru přiložila stěžovatelka jako důkaz článek v ruském jazyce týkající se
mnohoženství, který nebyl přeložen, a na nějž žalovaný v rozhodnutí reagoval tak, že není
v případě stěžovatelky relevantní, neboť sama uvedla, že se jí přímo netýká.
Okolnosti stěžovatelčina smluveného sňatku byly vyjasňovány teprve při druhém jednání
krajského soudu dne 31. 3. 2009. Stěžovatelka v žalobě a při jednání krajského soudu uvedla,
že při pohovoru pochopila, že ne všechno bylo tlumočeno do českého jazyka v tom smyslu,
jak to řekla, a že ačkoliv tlumočnice ovládala skvěle ruský jazyk, ne vždy vystihla smysl toho,
co stěžovatelka řekla; pro nedostatek času pak nebylo možné opravit všechny ch yby překladu,
na které upozorňovala. Zdejší soud sice nemůže presumovat nesprávnost či neúplnost tlumočení
v pohovoru, nicméně ze samotného pohovoru vyplývá Nejvyššímu správnímu soudu,
že stěžovatelce nebyly kladeny otázky, na základě nichž by z odpovědí stěžovatelky mohlo
vyplynout, že žila ve smluveném sňatku.
V řízení o mezinárodní ochraně má osobní pohovor vedený s žadatelem o mezinárodní
ochranu mnohdy zásadní význam pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Z §23 zákona
o azylu je zřejmý účel pohovoru, a to zjištění podkladů pro rozhodnutí. V rámci pohovoru
se vychází z obsahu žádosti a pohovor by měl na skutečnosti uvedené v žádosti navazovat,
upřesňovat je a rozvíjet. Samotný průběh pohovoru není nijak striktně určen a jeho kvalita
a celková vypovídací hodnota závisí i na přípravě a postupu tazatele, jehož otázky by měly
směřovat především k příběhu žadatele a jeho důvodům, pro které se rozhodl požádat o udělení
mezinárodní ochrany (srov. rozsudek zdejšího soudu z 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 - 229).
Pokud je z žádosti či pohovoru zřejmé, že stěžovatel tvrdí skutečnosti relevantní z pohledu azylu
či doplňkové ochrany a že jeho vyjádření nejsou ve vzájemném rozporu, měl by tazatel směrovat
dotazy tak, aby byl na základě odpovědí schopen posoudit splnění či nesplnění všech relevantních
kritérií pro posouzení azylu či doplňkové ochrany.
Některé ze zásad pro vedení pohovorů upravují směrnice 2004/83/ES o minimálních
normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) a směrnice
2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání
postavení uprchlíka („procedurální směrnice“). V posuzované věci zdejší soud vyzdvihuje
nutnost zohlednit konkrétní postavení a osobní situaci žadatele, aby na základě osobní situace
žadatele bylo možno posoudit, zda žadatel byl nebo mohl být vystaven pronásledování
nebo vážné újmě [čl. 4 odst. 3 písm. c) kvalifikační směrnice] . Podle čl. 13 odst. 2 p rocedurální
směrnice pak členské státy zajistí, aby osoba, která pohovor vede, byla dostatečně způsobilá
k zohlednění osobní nebo obecné okolnosti žádosti, včetně kulturního původu žadatele
nebo jeho zranitelnosti.
Některé odpovědi stěžovatelky při pohovoru v posuzované věci (opakované vyhrazení se
vůči mnohoženství, opakované vysvětlení, že je pouze druhou manželkou, že žila v tradičním
úřady neuznávaném sňatku, předložení článku o mnohoženství a tvrzení, že absentuje reálná
ochrana vůči bigamickým sňatkům, které mělo být tímto článkem potvrzeno ) vyžadovaly,
aby žalovaný zjistil podrobněji okolnosti týkající se manželství st ěžovatelky, což bylo důležité
pro posouzení její osobní situace a zranitelnosti. Tyto okolnosti byly důležité i pro dostatečné
posouzení toho, zda byla dostupná účinná ochrana vůči domácímu násilí. Tvrzení stěžovatelky
o nuceném sňatku ani žalovaný nezpochybnil a dle názoru Nejvyššího správního soudu byla
výpověď stěžovatelky před krajským soudem v dalších ohledech konzistentní s tím, co uvedla
v pohovoru vedeném žalovaným. Z těchto důvodů zdejší soud k tvrzení o nuceném sňatku
přihlédl, přestože zaznělo teprve v řízení před krajským soudem.
K otázce, zda lze domácí násilí považovat za pronásledování, se sice krajský soud
explicitně nevyjádřil, nicméně z odůvodnění rozsudku, v němž zkoumal dostupnost a účinnost
ochrany ze strany státu proti takovému jednání, to implicitně vyplývá. Tento závěr je
rovněž v souladu s judikaturou zdejšího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 2009 ,
č. j. 4 Azs 31/2009 - 93). Domácí násilí, jež hrozilo stěžovatelce, k rajský soud za pronásledování
nepovažoval z toho důvodu, že stěžovatelka nevyužila některé možnosti státní ochrany, jež
se jí nabízely (viz dále bod VI.3). Nicméně, krajský soud se nevyjádřil k otázce, zda lze
za pronásledování pokládat nucené setrvání v manželském sňatku v kombinaci s domácím
násilím; a skutečnost, že domácí násilí na stěžovatelce propuklo poté, co se stěžovatelka rozhodla
změnit vyznání. V dalším bylo tedy nutné vypořádat se s otázkou, zda nucený sňatek lze
považovat za jiné opatření, které by mohlo být kumulativně, například ve spojení s domácím
násilím a s bráněním změně vyznání ze strany manžela, považováno za pronásledování,
a zda dostupnost státní ochrany neměla být posuzována i ve světle těchto okolností. Další
otázkou je, zda v případě stěžovatelky mohlo sehrát roli i to, že byla druhou manželkou
v bigamickém sňatku. Podle názoru zdejšího soudu nicméně nelze tuto otázku posoudit obecně
ve vztahu k jakékoliv zemi, ale je nutno přihlížet ke konkrétní situaci žen žijících v nucených
sňatcích a žen žijících v polygamních manželstvích v Kyrgyzstánu.
Podle Směrnice pro poskytování ochrany a pomoci: Sexuální a genderové násilí vydané
Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky, 2003, je nuceným sňatkem „sňatek dohodnutý
proti vůli a přání oběti.“ Právo na svobodnou volbu manžela vyplývá z ustanovení
několika mezinárodních úmluv. Smluvní státy Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen
(publikované pod č. 62/1987 Sb.) se v čl. 16 odst. 1 písm. b) t éto úmluvy zavázaly, že ženám
i mužům zajistí stejné právo svobodně si vybrat manžela a vstoupit do manželství
pouze se svobodným a úplným souhlasem. Právo vstoupit do manželského sňatku
pouze na základě svobodného a plného souhlasu je zaručeno také čl. 23 odst. 3 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech (publikovaného pod č. 120/1976 Sb.). Podle Výboru
pro lidská práva z rovnosti zacházení při vstupu do manželského sňatku rovněž vyplývá,
že polygamie je neslučitelná se zákazem diskriminace a zasahuje do důstojnosti žen [General
comment č. 28: Equality of rights between men and women (article 3) ze dne 29. 3. 2000,
CCPR/C/21/Rev.1/Add.10, bod 24]. Ve smluvních státech Rady Evropy je r ovnost manželů
při uzavírání manželství zaručena rovněž čl. 5 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Z pohledu univerzálních mezinárodních
úmluv i z pohledu instrumentů Rady Evropy lze nucené sňatky a polygamii považovat za projevy
diskriminace žen.
K relevantnosti této otázky z pohledu azylového řízení se vyjádřil nedávno i Výbor
pro migraci, uprchlíky a demografii Rady Evropy v rezoluci č. 1765 (2010) o žádostech o azyl
založených na příslušnosti k pohlaví dne 8. 10. 2010, kde byl nu cený sňatek uveden jako příklad
formy pronásledování a násilí založeného na příslušnosti k pohlaví (srov. bod 3 rezoluce).
V této rezoluci výbor pro migraci, uprchlíky a demografii Rady Evropy doporučil v bodu 10.8,
aby státy Rady Evropy uznávaly kumulativ ní diskriminaci jako formu pronásledování pro účely
Ženevské úmluvy, případně jako dostatečný důvod pro udělení komplementární formy ochrany.
Pokud tedy žadatelka o mezinárodní ochranu uvádí, že byla donucena k sňatku,
nebo že žila proti svému přesvědčení v polygamním vztahu, jedná se o otázky relevantní při
posuzování újmy v podobě pronásledování. Tuto otázku nicméně nutno posoudit dle zákona
o azylu s přihlédnutím k předpisům Unie, a – jak bylo uvedeno výše – na půdorysu situace v zemi
původu stěžovatelky.
Intenzita pronásledování se posuzuje v souladu s §2 odst. 7 zákona o azylu, ve znění
účinném ke dni rozhodnutí, který je nutno vykládat konformně s kvalifikační směrnicí
(srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98,
publ. pod č. 1913/2009 Sb. NSS). Za pronásledování se pro účely zákona o azylu považuje
„závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud
jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát
nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště
v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých oso b podle věty první,
pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.“
Podle čl. 9 kvalifikační směrnice je pronásledováním „jednání, které je a) svou povahou nebo opakováním
dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv,
od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a zákla dních svobod nelze odchýlit
nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu,
aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).“
Jinými slovy, pronásledováním je jak jednání, které vede k porušení neomezitelných
lidských práv (například zákaz mučení, zákaz otroctví, právo na právní subjektivitu), tak souběh
různých opatření, jež by sama o sobě nebyla pronásledováním, ale ve svém součtu jsou natolik
závažná jako zásah do těchto práv (tzv. „pronásledování na kumulativním základě“,
srov. citovaný rozsudek č. j. 5 Azs 7/2009 - 98, nebo též rozsudek č. j. 5 Azs 66/2008 - 70 ze dne
30. 9. 2008, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Demonstrativní výčet jednání, jež jsou
pronásledováním, nalezneme v čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice, podle nějž za pronásledování
může být považováno mimo jiné i použití psychického násilí nebo jednání namířené
proti osobám určitého pohlaví [čl. 9 odst. 2 písm. a) a f) kvalifikační směrnice].
Samotná diskriminace není tedy nutně pronásledováním. V nyní projednávané věci byla
stěžovatelka vystavena domácímu násilí a bylo omezováno její právo změnit vyznání. Manželský
sňatek stěžovatelka uzavřela na základě domluvy rodičů, přičemž se jí nikdo neptal,
zda s uzavřením sňatku souhlasí; obvykle se mula ptá muže a výjimečně ženy. Stěžovatelka dále
uváděla, že neměla možnost opustit manželský sňatek, neboť oficiálně nebyla vdaná
a z jejího vyjádření před krajským soudem vyplývá, že setrvání v manželském sňatku podporovali
i rodiče (tato otázka nebyla žalovaným dostatečně zkoumána). V případě stěžovatelky
dle jejích vyjádření nelze zjistit, zda se jednalo o nucený sňatek (v rozporu s vůlí stěžovatelky)
v době uzavření manželství (srov. její vyjádření, že s dodržováním muslimských tradic neměla
problémy, když ještě na ní manžel nepáchal domácí násilí); nicméně z vyjádření stěžovatelky
lze dovodit, že patrně byl sňatek nucený v době jejího odjezdu. K této skutečnosti tedy mělo být
přihlíženo při posuzování pronásledování na kumulativním základě.
Navíc ze zpráv o zemi původu vyplývá, že ženy a dívky provdané z donucení jsou často
vystavovány různým omezením ve své volnosti (srov. zpráva MZV ČR: Dodržování lidských
práv v Kyrgyzstánu - postavení žen). Tato zpráva také uvádí, že ná růst násilí na ženách v zemi
souvisí s šířením polygamie a sňatků z donucení, takže v případě stěžovatelky se jednalo
o relevantní faktory, k nimž mělo být při posuzování hrozby pronásledování přihlíženo.
Kombinaci různých opatření, jimž byla stěžovatelka vystavena (závislost stěžovatelky
na manželovi spočívající v tom, že byla jeho druhou neoficiální manželkou; sňatek byl smluven
rodiči, kteří podporovali její setrvání v něm; domácí násilí a nátlak manžela a rodiny při změně
vyznání) krajský soud ani žalovaný ve svém rozhodnutí nezohlednili. Vzhledem k tomu,
že krajský soud ani žalovaný neměli postaveno najisto, že pronásledováním tvrzeným
stěžovatelkou nebylo pouze bránění v konvertování a domácí násilí, ale právě kombinace různých
opatření, nemohli relevantně posoudit ani splnění dalších prvků definice (srov. test uvedený
ve výše citovaném rozsudku ze dne 28. 5 . 2009, sp. zn. 5 Azs 36/2008) , zejména důvodů
pronásledování a dostupnosti a účinnosti ochrany vůči pronásledování (viz dále).
VI.2 Důvody pronásledování
Vzhledem k tomu, že další nezbytnou podmínkou pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu je také to, zda k jednání docházelo z azylově relevantního důvodu (rasa, pohlaví,
náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických
názorů) a příčinná souvislost mezi pronásledováním a příslušností k určité skupině z uvedených
azylově relevantních důvodů, případně mezi neposkytnutím ochrany a příslušností k určité
skupině z uvedených azylově relevantních důvodů, Nejvyšší správní soud považuje za užitečné
vyjádřit se rovněž k otázce, z jakého azylově relevantního důvodu by mohlo v případě
stěžovatelky k uvedenému jednání docházet.
Krajský soud podrobně posoudil, zda stěžovatelce hrozilo pronásledování z důvodu
náboženství, když konvertovala ke křesťanství a celá její rodina je muslimského vyznání.
Stěžovatelka namítala, že s otázkou náboženství souvisí také její nuc ené soužití v bigamickém
vztahu, přičemž tímto se krajský soud v napadeném rozhodnutí nezabýval. Zdejší soud
se již vyslovil, že není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost
k určité sociální skupině, politické názory žadatele či pohlaví byly výlučnou příčinou
pronásledování a že postačí, jde-li o příčinu rozhodující (srov. rozsudek č. j. 5 Azs 66/2008 - 70
ze dne 30. 9. 2008, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Rovněž již judikoval, že důvody
pronásledování se mohou překrývat a často se na stejnou osobu vztahuje více důvodů
(srov. rozsudek č. j. 4 Azs 31/2009-93 ze dne 29. 7. 2009). Mezi jednáním kvalifikovaným
jako pronásledování a důvody pronásledování přitom musí existovat souvislost (čl. 9 odst. 3
kvalifikační směrnice). Důležitým vodítkem je rovněž to, že důvod pronásledování se nemusí
vztahovat pouze k tzv. „původcům pronásledování“ - v tomto případě k manželovi -
ale též k „poskytovateli ochrany“. Pro naplnění podmínky azylově relevantních důvodů
a jejich příčinné souvislosti s pronásledováním tedy postačuje, pokud orgány, které mohou
poskytnout ochranu před jednáním, jehož se stěžovatelka obává, ji neposkytnou z azylově
relevantního důvodu (obdobně srov. výše citovaný rozsudek č. j. 5 Azs 66/2008 - 70).
Není tedy rozhodné, zda žalovaný považuje tvrzené domácí násilí za pouze soukromou
záležitost, pokud orgány, na něž se stěžovatelka obracela, jí neposkytly účinnou ochranu
nebo by nebyly ochotny či schopny ji poskytnout a činily tak z diskriminačních důvodů
založených na rase, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině,
politických názorech žadatele či pohlaví.
Zdejší soud nesouhlasí s tím, že by v případě stěžovatelky důvod náboženského vyznání
nebyl dán, vzhledem k tomu, že potíže vylíčené stěžovatelkou se jednoznačně odvíjely
od momentu, kdy se rozhodla vyznání změnit. Nadto se však k tomuto důvodu připojuje
i skutečnost, že stěžovatelka je ženou žijící v nuceném sňatku jako druhá zákonem neuznaná
manželka. Kromě náboženství, jež jako hlavní důvod označovala stěžovatelka, zde tedy lze
za možný důvod pronásledování označit rovněž příslušnost stěžovatelky k pohlaví. Stěžovatelka
sice neuvedla pohlaví explicitně jako důvod pro své pronásledování, nicméně stěžovatelka
ani nemá povinnost přesně právně kvalifikovat povahu újmy, která jí hrozí. Naopak má
stěžovatelka povinnost unést břemeno tvrzení a jí vylíčený skutkový stav po ověření
věrohodnosti má pod právní pojmy podřadit žalovaný.
V posuzované věci žalovaný věrohodnost stěžovatelky nezpochybnil, a měl tedy
přihlédnout k tomu, že stěžovatelka může mít obavy z újmy ze strany svého man žela
také z důvodu svého slabšího postavení jako ženy žijící v nuceném sňatku, tedy z důvodu
pohlaví. Zároveň stěžovatelka opakovaně poukazovala na to, že v zemi je bigamie oficiálně
trestným činem, avšak tato úprava není vynucována. I soužití žen v bigamickém sňatku může
v případech některých zemí vést k horšímu postavení ženy při domáhání se ochrany. Jak bylo
uvedeno výše, aby byla splněna podmínka tohoto azylově relevantního důvodu, nemusí být nutně
shledána příčinná souvislost mezi jednáním jejího manže la (původce pronásledování)
a tímto důvodem. Tím, že stěžovatelka je ženou žijící v oficiálně neuznávaném bigamickém
sňatku nebo ženou žijící v nuceném sňatku, bude pro naplnění azylově relevantního důvodu
pohlaví postačovat, pokud jí z tohoto důvodu nebude poskytnuta příslušná ochrana
vůči domácímu násilí ze strany jejího manžela. Bude -li dále zjištěno, že pro stěžovatelku bude
problematické dosáhnout vynucování trestněprávní odpovědnosti svého manžela za páchané
domácí násilí, vymanit se z manželského sňatku a tím mít zaručenou i svobodu vyznání, z důvodu
jejího slabšího postavení jako ženy, případně jako ženy žijící v nuceném sňatku či v oficiálně
neuznávaném bigamickém sňatku, bude též dán azylově relevantní důvod pohlaví a bude dána
i příčinná souvislost mezi ním a pronásledováním.
Při tomto posuzování je nutno brát v úvahu, že na naplňování její role ženy a muslimky
trvala i rodina stěžovatelky v zemi původu. Nelze též odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně
je příslušnicí uzbecké národnostní menšiny, přičemž touto skutečností se žalovaný nezabýval.
Ve světle nejnovějších zpráv o Kyrgyzstánu tato skutečnost mohla nyní nabýt na důležitosti,
přestože ze zprávy IHF a Memorialu z října 2006 o postavení etnických menšin v Kyrgyzstánu
ve správním spisu pronásledování Uzbeků nevyplývalo.
VI.3 Otázka dostupnosti a účinnosti ochrany v zemi původu
Podle §2 odst. 7 zákona o azylu v rozhodném znění, se za pronásledování „považuje
i jednání soukromých osob (...), pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organiza ce, včetně mezinárodních
organizací, kontrolujících stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.“ Zdejší soud již dospěl k závěru, že toto znění zákona o azylu není
úplnou transpozicí článků 6 a 7 kvalifikační směrnice, a že kromě schopnosti je nutno zkoumat
i ochotu tzv. poskytovatelů ochrany poskytnout ochranu (srov. rozsudek ze dne 31. 10. 2008 ,
č. j. 5 Azs 50/2008 - 62; ačkoliv v daném rozsudku se zkoumala dostupnost a účinnost ochrany
proti vážné újmě, čl. 6 a 7 kvalifikační směrnice se vztahují rovněž na ochranu vůči
pronásledování).
Požadavek na zkoumání dostupnosti a účinnosti ochrany vyplývá z čl. 7 odst. 2
kvalifikační směrnice. Podle tohoto ustanovení se má „zpravidla za to, že ochrana je poskytována,
jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné
újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících
pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“ Ačkoliv toto výkladové
pravidlo nebylo do zákona o azylu zahrnuto, zdejší soud z něj opakovaně při posuzování ochrany
vycházel (srov. např. rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/200 8 - 57, rozsudek ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009). Nejvyšší správní soud tedy
zvažoval, zda krajský soud řádně posoudil existenci obecně účinného právního systému.
Z judikatury zdejšího soudu dále vyplývá, že při posuzování právních předpisů, jež jsou součástí
tohoto právního systému, je nutno zkoumat i jejich dodržování a vynucování státní mocí
(srov. rozsudek č. j. 2 Azs 100/2007 - 64 ze dne 26. 2. 2008).
Dostupnost a účinnost ochrany vůči domácímu násilí souvisí s otázkou, zda bude
stěžovatelka po návratu do země původu nucena žít v manželství, v němž jí hrozí domácí násilí,
v němž jí je bráněno vyznávat víru podle svého uvážení a v němž setrvat nechce.
Z částí rozsudku, v nichž krajský soud cituje zprávy ve spisu a nově obstarané zprávy, lze
dovodit, že za relevantní považoval krajský soud následující informace (Nejvyšší správní soud
vybírá informace týkající se dostupnosti a účinnosti ochrany):
Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA z 8. 3. 2006 o dod ržování lidských práv
za rok 2005, týkající se Kyrgyzstánu, zejména informaci o tom, že zákon zakazuje domácí násilí
a špatné zacházení mezi manžely, avšak násilí vůči ženám bylo i nadále problémem. Dále
skutečnost, že mnohé trestné činy nebyly oznámeny z důvodu psychického nátlaku kulturních
tradic a apatie policistů. V roce 2005 bylo podle této zprávy vyšetřováno 4135 trestných činů
spáchaným vůči ženám, z nichž většina se dostala před soud. Pomoc obětem domácího násilí,
včetně právní, lékařské a psychologické pomoci, poskytovalo několik místních nevládních
organizací. Zpráva uvádí, že ženy mají stejná práva jako muži, i podle rodinného a majetkového
práva a v rámci soudního systému a že záležitosti žen má na starosti Národní rada pro otázky
rodiny, žen a rozvoje rovnoprávnosti pohlaví, jež podléhá prezidentovi.
Z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 16. 2. 2007 týkající se konvertování
na jinou víru krajský soud vyšel z toho, že jsou známy dva případu přestupu z muslimské víry
na pravoslavnou, a že v případě přestoupení na jinou víru, nebyl-li dojednán souhlas rodičů,
mohou vzniknout problémy, dotyčnému však nehrozí smrt. Dále konstatoval skutečnost,
že tyto osoby mají podle zákona právo na ochranu a mohou se obrátit na ministerstvo vnitra;
případy vyžádání takové ochrany nejsou známy.
Z nově doplněných zpráv, které si krajský soud vyžádal poté, co bylo jeho rozhodnutí
zdejším soudem zrušeno (srov. výše část III.), krajský soud v rozsudku zdůraznil následující
relevantní informace: zopakoval, že svoboda vyznání je zaručena Ústavou, přičemž Ústava
zakotvuje oddělení církve a státu a zakazuje diskriminaci založenou na náboženství či víře. Dále
uvedl již jednou citované informace (objevující se již ve zprávě MZV USA za rok 2005) týkající se
zákazu domácího násilí a existence problému domácího násilí, přičemž doplnil, že Kyrgyzstán
ratifikoval Úmluvu OSN o odstranění veškerých forem diskriminace žen a připojil se k jejímu
opčnímu protokolu. Nad rámec již citovaných informací doplnil, že především u společensky
středních a nižších vrstev obyvatelstva přetrvává stereotypní obraz tradičního postavení ženy.
Kyrgyzský národní statistický výbor zaznamenal, že až 38 % žen ve věku 15 - 49 let se domnívá,
že muž má právo svou manželku fyzicky napadnout v některých situacích například v případě
sporu s manželem. Konečně krajský soud uvedl, že v zemi existuje úřad ombudsmana,
který je odpovědný za prevenci domácího násilí, a také že kyrgyzská Asociace krizových center
sdružuje 12 organizací v různých částech Kyrgyzstánu zabývajících se prevencí násilí na ženách.
Krajský soud na základě výše uvedených poznatků dospěl k závěru, že stát je schopen
a ochoten zabránit pronásledování či vážné újmě. Krajský soud uvedl, že z dostupných zpráv
vyplývá, že politický systém v Kyrgyzstánu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých
práv u státních orgánů i nestátních organizací, což nebylo v řízení vyvráceno. Podle krajského
soudu stěžovatelka sice podala oznámení na policii na manžela, ale neinformovala se na výsledky
šetření, a na prokuraturu se sice obrátila, ale pouze s žádostí o poskytnutí informací. Dále
se stěžovatelka neobrátila na řadu mezinárodních organizací či ombudsmana a neprokázala tak,
že by kyrgyzské státní orgány, stát či jiné instituce chování jejího partner a schvalovaly,
podporovaly či nedokázaly jí poskytnout přiměřenou obranu. Krajský soud tedy vyhodnotil,
že v Kyrgyzstánu je zaveden obecně účinný právní systém poskytující ochranu obětem domácího
násilí, jenž stěžovatelka dostatečně nevyužila před vyhledán ím ochrany mimo zemi původu.
V části odůvodnění týkající se doplňkové ochrany dále krajský soud dodal, že právní řád označuje
domácí násilí jako trestný čin a v praxi je takové jednání postihováno; takže stěžovatelka měla
k této ochraně přístup, ale nevyužila ji.
Zdejší soud se naproti tomu nedomnívá, že zprávy ve spisu a skutkové okolnosti zjištěné
ve správním řízení umožňují dospět k jednoznačnému závěru ohledně schopnosti a ochoty státu
poskytnout ochrany.
Krajský soud se v odůvodnění soustředil na zmínky ve zprávách MZV ČR o dodržování
lidských práv v Kyrgyzstánu - postavení žen a MZV USA týkající se platné právní úpravy
(existence trestněprávní úpravy postihující domácí násilí), aniž by se vyrovnal s tím, co namítala
stěžovatelka, tedy že právní úprava v praxi není dodržována a vymáhána. S otázkou dodržování
platné úpravy v praxi se krajský soud vyrovnal pouze konstatováním, že v praxi je domácí násilí
postihováno.
Tak jednoznačný závěr však nelze učinit ani ze shrnutí obsahu zpráv, které sám krajský
soud provedl na stranách 6 a 7 rozsudku, v němž se uvádí například, že „[k]orupce byla nadále
velmi rozšířená ve všech vrstvách společnosti“ (což je relevantní z toho pohledu, že manžel stěžovatelky
byl vlivný právník) nebo že „[z]ákon zakazuje domácí násilí ... mezi manžely, avšak násilí páchané
na ženách bylo nadále problémem”, ani ze samotného obsahu zpráv, k němuž Nejvyšší správní soud
dále přihlédl (srov. část III. rozsudku, kde je obsah zpráv shrnut). Zejména ze zprávy MZV ČR
vyplývá, že je sice nastaven právní systém poskytující ochranu obětem domácího násilí
(což správně konstatoval i krajský soud) a že existují instituce, které mají kompetence zabývat se
otázkou domácího násilí (kromě zmíněné Národní rady pro rodinu, děti a rovnost pohlaví,
prokuratura a úřadu ombudsmana též soudy a mezinárodní instituce, například United Nations
Populations Fund, a místní nevládní organizace), ale zároveň tatáž zpráva zpochybňuje
efektivnost nastaveného systému.
Obdobně jako zpráva MZV USA se i ve zprávě MZV ČR uvádí, že policie v každém roce
reaguje na téměř 10 000 případů rodinných konfliktů. Dále ve zprávě MZV USA za rok 2005
bylo uvedeno, že v roce 2005 bylo vyšetřováno 4135 trestných činů spáchaných vůči ženám,
z nichž většina se dostala před soud. Z toho by v souladu se závěrem krajského soudu mohla
vyplývat ochota policie zasahovat v případech rodinných konfliktů. Nicméně, ve zprávě MZV ČR
je údaj o 10 000 stížnostech zaznamenaných různými institucemi dále doplněn o poznatek,
že „[k] násilí na ženách a dívká ch dochází, aniž by existovalo systematické stíhání, souzení a trestání
pachatelů”; příkladem tohoto je údaj o tom, že „je ryze na oběti, aby prokázala, že byla vystavena
násilnému zacházení s ní, důsledkem čehož tak již v samotném průběhu vyšetřování je oběť vystavena silnému
tlaku ... společnosti a patriarchální kultury s tím, aby své obvinění vzala zpět.“ Dle zprávy MZV USA
„[t]éměř 15 procent trestných činů spáchaných při rodinných konfliktech končí smrtí nebo závažným poraněním”
a podle průzkumu Ženského rozvojového fondu OSN odpovědělo „80 procent respondentů,
že na ženách je doma pácháno fyzické násilí.” Zpráva MZV ČR dále odkazuje na státní statistiky,
z nichž vyplývá, že incidenty porušování lidských práv žen jsou na vzestupu a že přesnější
informace o případech a následných krocích nejsou systematicky zpracovávány. Opakovaně
se vyskytuje také údaj, že domácí násilí je vnímáno jako přirozený úkaz v kyrgyzské společnosti.
V části týkající se znásilnění a jeho vyšetřování ve zprávě MZV USA se uvádí, že „vyšetřování
případu znásilnění je často zastaveno pomocí úplatků“.
Do této představy země, v níž jsou zásadní potíže s přetrvávající korupcí a domácí násilí
je společností akceptováno, zapadají i tvrzení stěžovatelky o tom, že její manžel, vlivný právn ík,
se vrátil domů s kopií stížnosti, kterou předtím stěžovatelka podala na policii a že se mohla
obávat, že vzhledem ke stykům jejího manžela policie její stížnost nevyšetří. Z pohovoru pak
nelze zjistit, z jakého důvodu nebyla ani zaevidována první stížnost, kterou stěžovatelka podala
sedm let před pohovorem; před krajským soudem k tomu stěžovatelka uvedla, že stížnost
nepřijala policie z toho důvodu, že domácí násilí považovali za osobní věc stěžovatelky a jejího
manžela. Rovněž se v zápise z pohovoru nelze dočíst více podrobností o poslední návštěvě
stěžovatelky na policii poté, co jí manžel začal ohrožovat nožem.
Krajský soud identifikoval další možné poskytovatele ochrany kromě policie,
a to prokuraturu, která mohla prověřit postup policie, nevládní o rganizace, které mohly
poskytnout stěžovatelce přístřeší a pomoc, a úřad ombudsmana, jehož kompetencí je dohled
nad otázkou domácího násilí. Opět se nezabýval tím, zda je oc hrana jimi poskytovaná účinná
a zda jsou tyto instituce ochotny ochranu poskytnout.
Pokud jde o prokuraturu, nelze podle názoru zdejšího soudu stěžovatelce vytknout,
když se rozhodla nepodat stížnost na prokuratuře s vědomím, že tato stížnost by byla odeslána
na místo, z nějž by údaje o stížnosti zjistil její manžel, z jehož strany jí hrozilo nebezpečí újmy.
Jiná by samozřejmě byla situace v zemi, kde je nastaven účinný systém vyšetřování trestných činů;
v případě Kyrgyzstánu, kde jsou nedostatky s vymáháním práva patrné ze zprávy MZV ČR
i ze zpráv MZV USA, měl žalovaný i krajský soud dále zjišťovat, zda by prokuratura byla
schopna a ochotna nahlášený trestný čin vyšetřit.
K možnosti obrátit se na ombudsmana zdejší soud uvádí, že na základě zpráv se jeví
tento úřad být nejúčinnějším prostředkem ochrany (to plyne zejména ze zprávy MZV USA
za rok 2008, podle níž „[ú]řad ombudsmana aktivně prosazoval práva jednotlivců .... úřad ombudsmana
uvedl, že v celé řadě případů byl jeho zásah účinný a dosáhl zrušení soudních rozsudků nad stěžovateli.” ).
Nicméně podrobnosti ohledně činností ombudsmana v oblasti domácího násilí se ve zprávách
nenacházejí (ze zprávy MZV ČR vyplývá pouze zodpovědnost za prevenci domácího násilí,
z čehož není zřejmé, zda úřad ombudsmana může zasahovat v konkrétních případech a jaké jsou
jeho pravomoci). Nadto právní zástupce stěžovatelky ještě v prvním řízení před krajským soudem
předložil vyjádření, z něhož vyplývá, že ombudsman Kyrgyzstánu se snaží navrátit se
k muslimským tradicím.
Skutečnost, proč se stěžovatelka neobrátila na úřad ombudsmana, měl ovšem podrobněji
zjišťovat - pokud tento postup považoval za možnost získat účinnou ochranu - již správní orgán,
stejně jako otázku, proč se stěžovatelka neobrátila na některou nevládní organizaci. Nicméně
k této otázce se vztahovaly pouze dvě obecné otázky, a když stěžovatelka uvedla, že uvažovala
o tom, že se na dané organizace obrátí, ale neobrátila se, žalovaný dále nezjišťoval
z jakého důvodu tak stěžovatelka neučinila; ani v rozhodnutí se nezabýval skutečnou dostupností
a účinností této ochrany. K této otázce se také nepřímo stěžovatelka vyjádřila při druhém jednání
krajského soudu v prvním řízení, když uvedla, že organizace, které pomáhají potřebným,
poskytnou pomoc jen na krátkou dobu, 2 - 3 dny. To také souhlasí s popisem nedostatku
finančních prostředků, jímž trpí dle zprávy MZV ČR většina krizových center; zpráva také uvádí,
že pouze jedno centrum v hlavním městě je schopno zajistit alternativní ubytování, a to pro oběti
násilí na ženách v podobě obchodování s lidmi, což nebyl případ stěžovatelky. I v tomto ohledu,
tedy pokud jde o možnost obrátit se na ombudsmana a na nevládní organizace a účinnost
této pomoci, nebyl plně zjištěn skutkový stav již žalovaný m; ve správním spisu nejsou
ani založeny zprávy, které by se touto otázkou zabývaly.
Pokud jde o právní úpravu týkající se polygamie a nucených sňatků, ze zprávy MZV ČR
vyplývá, že ještě v roce 2004 bylo až 35 % všech žen provdáno z donucení či v důsledku únosu,
přičemž řada z nich byla znásilněna. Jedním z hlavních předpisů upravujících ochranu žen
před domácím násilím je v březnu 2003 přijatý zákon o sp olečenské a právní ochraně
před domácím násilím, který označil jako trestný čin jak bigamii a polygamii, tak nátlak k uzavření
manželství. Přesto tatáž zpráva uvádí, že zvláštní delegace Výboru OSN pro odstranění
diskriminace žen (CEDAW) navštívila Kyrgyzstán a ve zprávě z roku 2004 vyjádřila znepokojení
nad nárůstem násilí na ženách souvisejícím s šířením polygamie a sňatků z donucení. Zpráva
MZV ČR uvádí, že na nejvyšších vládních úrovních byla již několikrát diskuto vána legalizace
polygamie a že hlavní masové sdělovací prostředky ospravedlň ují diskriminační praktiky
vůči ženám a staví se na odpor návrhům politik usilujících o rovné příležitosti. K možnostem žen
vymanit se z bigamického sňatku se nevyjadřuje přeložený úsek zprávy MZV USA za rok 2008
ve spisu, ani žádná jiná zpráva založená v soudním nebo ve správním spisu; je však možné,
že by světlo do této oblasti vnesl překlad zprávy o mnohoženství předložené stěžovatelkou
původně ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že setrvávání stěžovatelky v nuceném sňatku
je úzce spjato jak s domácím násilím, tak s její vírou, bude nutné rozsáhle doplnit dokazování
v tomto ohledu, přičemž za tím účelem by bylo vhodné doplnit též pohovor se stěžovatelkou.
Takovéto rozsáhlé dokazování by pak měl provést spíše žalovaný než krajský soud.
Stěžovatelka na skutečnost, že ochrana v zemi původu není v praxi účinná, několikrát
upozornila. Při navrhování důkazu znaleckým posudkem zdůraznila, že ve zprávách by se měl
zjišťovat kromě obecné situace v zemi původu také reálný tlak společnosti na ženu
v jejím postavení (t. j. druhá žena vedle zákonné manželky, na níž by mohlo být pohlíženo
jako na ženu, která se dopustila zhanobení své rodiny; přičemž její rodina ji přinutila k uzavření
manželství proti její vůli) v případě změny náboženství. Dále stěžovatelka zdůrazňovala
neúčinnost zákonných předpisů v Kyrgyzstánu při jejich provádění v praxi. Při jednání krajského
soudu uvedla, že ombudsman, jehož úřad je podle zpráv odpovědný za prevenci domácího násilí,
si stěžoval na nárůst křesťanství a vyzýval k návratu k muslimským tradicím. Dále při jednání
krajského soudu zástupce stěžovatelky uvedl, že zákony, jež měly chránit její práva, platily
již v době, kdy ze země odjížděla; přesto byla nucena žít v bigamii a byla vystavena domácímu
násilí, proti němuž jí nebyla poskytnuta ochrana ze strany policie. Tvrzení stěžovatelky potvrzuje
do určité míry i výše citovaná zpráva MZV ČR.
Stěžovatelka navíc navrhovala v řízení před žalovaným důkaz článkem o mnohoženství,
nicméně žalovaný tento článek nenechal přeložit, a to pouze na základě vyjádření stěžovatelky,
že tento článek se jí přímo netýká (otázka č. 43 pohovoru). Z celkového vyjádření stěžovatelky lze
spíše usoudit, že ačkoliv jde o článek týkající se obecně situace mnohoženství, chtěla stěžovatelka
upozornit na to, že se nevymáhá trestní zákonodárství zakaz ující mnohoženství,
a že z toho důvodu by jí také nebyla poskytnuta ochrana proti mnohoženství. Toto žalovaný
opomenul, ačkoliv k posouzení této otázky neměl jiné relevantní podklady. Pouze ve zprávě
MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2005 z 8. 3. 2006 je krátká informace o nucených
sňatcích, ale nikoli o mnohoženství (věrohodnost této zprávy z doby, kdy měly Spojené státy
na území Kyrgyzstánu základnu, stěžovatelka zpochybnila, k čemuž se žalovaný v rozhodnutí
také vůbec nevyjádřil). Za této okolnosti měl žalovaný stěž ovatelkou předkládanou zprávu
o mnohoženství nechat přeložit, posoudit její relevantnost, d ůvěryhodnost a aktuálnost,
a případně srovnat její obsah s informacemi uvedenými ve stěžovatelkou zpochybněné zprávě
MZV USA.
Krajský soud měl po posouzení těchto námitek stěžovatelky dospět k závěru, že skutkový
stav byl žalovaným zjištěn nedostatečně, neboť nebylo zřejmé, zda ochrana ve státě byla účinná
a zda ji instituce zakotvené v kyrgyzském právním systému jsou ochotny poskytnout. Nebylo
tedy možné posoudit, zda neexistuje přiměřená pravděpodobnost, že stěžovatelka může být
vystavena pronásledování.
VII. Příslušnost stěžovatelky k uzbecké menšině
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že jí hrozí pronásledování na základě příslušnosti
k uzbecké menšině, zdejší soud konstatuje, že prvně se o možných potížích z důvodu
své uzbecké národnosti stěžovatelka zmiňuje teprve ve druhé kasační stížnosti. Touto námitkou
se zdejší soud nemůže zabývat; ostatně k ní ani nemá podklady ve správním nebo soudním spise
kromě Zprávy z mise Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (IHF) a Memorialu
z října 2006, která je poměrně obecná a neodráží aktu ální situaci. Nicméně pokud krajský soud
rozhodnutí žalovaného zruší, měl by žalovaný v dalším řízení vzít v úvahu také aktuální zprávy
o zemi původu vztahující se k postavení uzbecké menšiny v Kyrgyzstánu a přihlédnout k tomu,
zda tato skutečnost nemůže mít kumulativní dopad na dostupnost ochrany stěžovatelce.
Příslušnost stěžovatelky k uzbecké menšině krajský soud zcela správně posoudil
i z pohledu doplňkové ochrany vztahující se k ohrožení stěžovatelky z důvodu vážného ohrožení
života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; je ovšem namístě výtka stěžovatelky, že krajský soud
posoudil tuto otázku, aniž by měl k dispozici jiné podklady než výše uvedenou zprávu z mise
Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva a Memorialu z října 2006, která již ale nemusí být
aktuální. Touto otázkou by se měl po zrušení rozhodnutí žalovaného zabývat správní orgán
v dalším řízení, který by si měl opatřit i aktuální zprávy o nestabilní situaci v Kyrgyzstánu.
VIII. Závěr
Zdejší soud shledal, že krajský soud i žalovaný pochybili, když při posuzová ní otázky
pronásledování nevzali v úvahu kombinaci různých opatření, jimž stěžovatelka čelila; konkrétně
závislosti stěžovatelky na manželovi spočívající v tom, že byla jeho druhou zákonem
neuznávanou manželkou, že k sňatku byla donucena rodiči, a že byla vystavena domácímu násilí
a nátlaku manžela při změně vyznání. Jelikož krajský soud ani žalovaný ve svém rozhodnutí
nezohlednili možný kumulativní efekt těchto opatření, nemohli relevantně posoudit, zda jsou
naplněny jednotlivé prvky definice uprchlíka (srov. test ve výše citovaném rozsudku ze dne
28. 5. 2009, sp. zn. 5 Azs 36/2008).
Krajský soud i žalovaný dále pochybili v závěru, že nebyl prokázán azy lově relevantní
důvod, o nějž se opíralo jednání, z něhož měla stěžovatelka obavy. Jednak se tento důvod nemusí
vztahovat pouze k původci pronásledování (k manželovi), ale též k tomu, proč stěžovatelce není
poskytnuta před obávaným jednáním ochrana; jednak nevzali v úvahu, že k danému jednání může
docházet i z důvodu pohlaví stěžovatelky.
Konečně, krajský soud i žalovaný pochybili při po suzování účinnosti ochrany
před obávaným jednáním ze strany policie, prokuratury, ombudsmana nebo nevládních
organizací, když nezkoumali, zda je právní úprava v praxi vymáhána, ani to, zda by byli
poskytovatelé této ochrany ochotni stěžovatelce před hrozící újmou ochranu poskytnout.
Stěžovatelka od počátku namítala nedostatečné dokazování žalovaným i krajským soudem
a zdejší soud jí dal za pravdu. Proto bude na místě, aby krajský soud vzal v potaz, že skutkový
stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní
doplnění.
Žalovaný se otázkami nuceného sňatku a okolnostmi jejího man želství zabýval
v pohovoru pouze povrchně. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že významná část
jím vytýkaných vad rozhodnutí žalovaného vyplynula z nedostatků pohovoru, neboť v rámci
něj měly být mnohem pečlivěji zjišťovány jednotlivé skutečnosti z příběhu stěžovatelky.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný dostatečně nezjišťoval okolnosti sňatku
stěžovatelky a možnost stěžovatelky opustit svého manžela. Žalovaný měl zjistit, zda jsou v zemi
původu stěžovatelky vymáhány zákony zakazující bigamii a nucené sňatky, jaké možnosti
domáhat se ochrany svých práv mají ženy, které v polygamních sňatcích žijí, a zda jsou možnosti
ochrany nabízené státními i nestátními orgány ženám vystaveným domácím u násilí dostupné
i v praxi. Žalovaný si měl obstarat také aktuální zprávy o postavení konvertitů a uzbecké menšiny
v Kyrgyzstánu a přihlédnout k tomu, zda tyto skutečnosti mohou mít kumulativně dopad
na dostupnost ochrany stěžovatelce. Skutečnost, že stěžovatelka náleží k uzbecké národnosti,
pak bude v dalším řízení relevantní také při posuzování doplňkové ochrany. Zdejší soud
samostatně nezkoumal možnost ochrany stěžovatelky v jiné části Kyrgyzstánu,
neboť tímto neargumentoval ani žalovaný ve svém rozhodnutí a též vzhled em k tomu,
že v pohovoru se možnému přesídlení věnoval pouze jedinou otázkou.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a s ohledem
na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu