ECLI:CZ:NSS:2005:6.AZS.380.2004
sp. zn. 6 Azs 380/2004 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
stěžovatele: I. K ., zastoupen Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí
135, Hradec Králové, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě č. j. 61 Az 95/2004 - 10 ze dne 9. 7. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ministerstvu vnitra se nepři zn ává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 15. 4. 2004,
č. j. OAM - 1504/VL - 07 - 03 - 2004, byla žádost o azyl žalobce zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu).
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu
ke Krajskému soudu v Ostravě, a to na předtištěném českém formuláři s rukou doplněnými
rusky - azbukou psanými údaji, přičemž z podání je patrné pouze, komu je adresováno,
kdo jej činí, označení žalovaného, označení rozhodnutí, proti němuž směřuje. Další údaje jsou
již psány rukou žalobce, a to patrně v jeho mateřštině, s uvedením data a podpisu.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 5. 2004, č. j. 61 Az 95/2004 - 7, vyzval
žalobce v souladu s ustanovením §37 odst. 5 s. ř. s., aby ve lhůtě 1 měsíce od doručení
usnesení odstranil vady podání ze dne 22. 4. 2004 a předložil překlad svého podání ze dne
22. 4. 2004 do českého jazyka, který je úředním jazykem, a dále aby uvedl žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jakých konkrétních pochybení se žalovaný podle jeho
názoru dopustil při zjišťování skutkového stavu nebo při právním posouzení věci, popřípadě
jakých konkrétních vad řízení se žalovaný dopustil, apod. Současně byl žalobce řádně poučen
o tom, že nebude-li podání v uvedené lhůtě doplněno a v řízení nebude možno pro tento
nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne.
Žalobce, který výzvu soudu převzal dne 26. 5. 2004, však na ni ve stanovené lhůtě
nereagoval. Krajský soud v Ostravě z tohoto důvodu usnesením ze dne 9. 7. 2004,
č. j. 61 Az 95/2004 - 10, řízení odmítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
dne 6. 8. 2004 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Usnesení bylo žalobci doručeno dne
23. 7. 2004, kasační stížnost byla podána osobně u Krajského soudu v Ostravě dne 6. 8. 2004.
Jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen
advokátem.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Stěžovatel namítá, že v řízení před krajským soudem byla porušena zásada rovnosti
účastníků řízení, jejímž výrazem je i právo účastníků jednat v jejich mateřštině. Toto právo
je podle názoru stěžovatele zajištěno možností podávat podání soudu v mateřském jazyce
účastníka a mateřštinu používat při jednání. Nelze vykládat ustanovení §18 o. s. ř. tak,
že se jedná pouze o ústní jednání před soudem, a to zvláště proto, že jde o přezkoumání
rozhodnutí v azylovém řízení a lze tak předpokládat, že ve většině případů účastník řízení
českému jazyku nerozumí, zvláště pak jeho písemné formě. Stěžovatel se domnívá, že v řízení
bylo porušeno jeho základní procesní právo, tedy právo jednat v jeho mateřském jazyce,
když soud k výzvě, na základě které měl doplnit své podání, nepřipojil překlad usnesení
a poučení o následcích nevyhovění výzvě v mateřském jazyce stěžovatele. Stěžovatel výzvu
obdržel, ale nevěděl, co obsahuje, neboť český jazyk nezná a zejména pak nebyl srozuměn
s následky nevyhovění uvedené výzvě.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, což odůvodnil tím, že okamžité
vycestování by bylo nepřiměřeným zásahem do jeho osobních poměrů.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že vzhledem k jejímu obsahu
se nebude vyjadřovat a odkazuje na správní spis, k přiznání odkladného účinku neshledává
důvody.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost
podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Vzhledem k tomu, že v daném případě se jednalo o odmítnutí návrhu, Nejvyšší
správní soud se v dalším koncentroval na otázku, zda se krajský soud napadeným usnesením
nedopustil nezákonnosti v uvedeném směru.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že byla porušena
jeho zákonná práva v řízení o žalobě před soudem prvního stupně, když mu byla výzva
k odstranění nedostatků jeho podané žaloby zaslána v českém jazyce.
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, neobsahuje konkrétní ustanovení o právu
účastníků jednat před soudem ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení §64 s. ř. s.
(podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví
přiměřeně ustanovení prvé a třetí části zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších změn a doplnění) bylo třeba postupovat podle ustanovení §18 o. s. ř.
Podle ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. účastníci mají v občanském soudním řízení rovné
postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim
stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle ustanovení §18 odst. 2 věta prvá o. s. ř.
účastníku, jehož mateřštinou je jiný, než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka,
jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Z posledně citovaného ustanovení tedy vyplývá,
že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna i další podmínka,
tedy to, že musí vyjít taková potřeba v řízení najevo.
Povinnost ustanovit tlumočníka vzniká soudu tehdy, pokud o to účastník řízení
požádá, dojde-li k ústnímu jednání, a pak pouze za situace, že účastník řízení
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem,
přičemž potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí z řízení vyplynout sama,
tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18
odst. 2 o. s. ř.
Takto stanovenou podmínku stěžovatel nesplnil, neboť po obdržení výzvy soudu
k odstranění vad podání zůstal procesně nečinný. Jak již v minulosti uvedl Ústavní soud
(např. usnesení sp. zn. II. ÚS 558/2004), z výše uvedených právních předpisů neplyne
jakákoli povinnost státu zajišťovat tlumočníka automaticky ve všech případech, ale uvedený
krok je zásadně podmíněn jistou iniciativou na straně účastníka. Teprve v okamžiku,
kdy účastník zjevně není schopen rovnocenné účasti na řízení, je povinností soudu účastníka
o právu jednat v mateřském jazyce poučit a tlumočníka zajistit.
Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že Krajský soud v Ostravě
neporušil zásadu rovnosti účastníků v řízení před soudem, neboť stěžovatel na výzvu soudu
k odstranění vad podání vůbec nereagoval. Za této situace nebylo lze ze žaloby psané částečně
v jiném, než českém jazyce, dovodit, že žalobce žádá o ustanovení tlumočníka k přeložení
žaloby. Nebyly tak naplněny zákonné předpoklady k ustanovení tlumočníka ve smyslu shora
citovaného ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud, který se zabýval obdobnou problematikou v řízení o ústavní stížnosti
směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005,
č. j. 2 Azs 168/2004 - 49, neshledal takto provedenou interpretaci za vybočující z mezí
ústavnosti (usnesení sp. zn. IV. ÚS 189/05).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že se Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením nedopustil nezákonnosti spočívající
v odmítnutí návrhu; kasační stížnost není důvodná, a proto byla zamítnuta (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu