ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.44.2019:30
sp. zn. 6 Azs 44/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. B. N.,
zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje,
sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.
prosince 2018 č. j. KRPU-237798-27/ČJ-2018-040022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2019 č. j. 78 A 31/2018 - 33, ve
znění opravného usnesení ze dne 18. března 2019 č. j. 78 A 31/2018 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč,
která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce byl dne 5. prosince 2018 společně s několika dalšími státními příslušníky
Vietnamu kontrolován německou policií. Cizinci jeli mikrobusem se slovenskou registrační
značkou po dálnici D8/A17 směrem na Drážďany. Žalobce při kontrole předložil
pouze vietnamský doklad totožnosti, neměl žádný doklad opravňující jej pobývat na území
Spolkové republiky Německo, a proto jej německá policie zadržela. Dne 7. prosince 2018
převzaly žalobce na základě readmisní dohody orgány České republiky. Téhož dne byl žalobce
zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, a bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění.
[2] Při výslechu žalobce uvedl, že si uvědomuje, že do schengenského prostoru vstoupil
neoprávněně. Cestovní doklad má v Rumunsku u stavební firmy, která jej zaměstnávala zhruba
tři měsíce jako dělníka. Žalobce má platné rumunské pracovní vízum. V době, kdy pracoval
v Rumunsku, za ním přišel neznámý Vietnamec, který mu nabídl lépe placenou práci v Německu.
Žalobce souhlasil a domluvil se zprostředkovatelem, že mu zaplatí 7 000 eur, až bude
v Německu. Společně s třemi dalšími Vietnamci žalobce dne 4. prosince 2018 nastoupil do auta.
Na blíže neurčeném místě museli vystoupit a pokračovali pěšky, asi přecházeli hranice.
Šli asi hodinu, vedl je nějaký Evropan, nemluvil s nimi. Žádný hraniční plot nepřekonávali.
Poté nastoupili do mikrobusu a jeli asi deset hodin, cestou zastavovali na čerpacích stanicích –
žalobce však netuší, v jakém státě zastavovali. Neví ani, přes který stát vstoupili
do schengenského prostoru a že bude projíždět přes Českou republiku, jeho cílem bylo
Německo. Ví, že Česká republika existuje, ale bližší povědomí o ní nemá. Žalobce odjel
z Vietnamu kvůli práci v Rumunsku, nikdy předtím nevycestoval. Jeho pas si ponechal rumunský
zaměstnavatel jako pojistku, že žalobce neodejde pracovat jinam. Žalobce nemá na území
Evropské unie žádné rodinné příslušníky ani jiné blízké osoby, nemá v České republice žádný
majetek ani k ní nemá kulturní či společenské vazby. Nemá žádné finanční prostředky a nemůže
si je obstarat ani si zajistit v České republice ubytování. Nehodlá žádat o mezinárodní ochranu,
chce se vrátit do Vietnamu, který považuje za svou rodnou zemi, k níž má vřelý vztah. V návratu
mu nic nebrání. Žalobce netuší, co by dělal v případě propuštění na svobodu, nejspíš by si musel
najít práci, aby si vydělal peníze na návrat domů. Správní vyhoštění nebude mít dopad
do jeho soukromého a rodinného života.
[3] Rozhodnutím označeným v záhlaví byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s §124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), a to na dobu 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
Žalovaný vyšel z toho, že žalobce pobývá na území České republiky neoprávněně bez cestovního
dokladu a bez víza či jiného povolení k pobytu a z tohoto důvodu s ním bylo zahájeno řízení
o správním vyhoštění. Vzhledem k tomu, že žalobce nemá na území České republiky žádné
příbuzné ani známé a nemá žádné finanční prostředky, jakož i s ohledem na okolnosti
jeho vstupu na území schengenského prostoru, vyloučil žalovaný uložení některého ze zvláštních
opatření za účelem vycestování. Vyslovil obavu, že pokud by byl žalobce ponechán na svobodě,
bude se skrývat nebo se pokusí opět vycestovat do Německa, rozhodně však nebude
spolupracovat se správními orgány při výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Navíc měl
zjevně v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného státu. Žalovaný též dospěl k závěru,
že zajištění žalobce nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
Dobu zajištění stanovil žalovaný s ohledem na nutnost opatřit žalobci náhradní cestovní doklad
a průměrnou dobu potřebnou pro další úkony spojené s výkonem rozhodnutí o správním
vyhoštění. Žalovaný též dospěl k závěru, že případnému správnímu vyhoštění žalobce nic
nebrání.
[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví, neboť žalovaný se dostatečně zabýval
možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování a zohlednil přitom všechny
okolnosti, které mu byly v době rozhodování o zajištění žalobce známy, především ty, které uvedl
sám žalobce. Tyto okolnosti svědčí o nebezpečí útěku žalobce a o možnosti maření v budoucnu
potenciálně uloženého správního vyhoštění. Krajský soud též vyjádřil domněnku,
že by se žalobce po propuštění ze zajištění opět pokusil nelegálně vycestovat do Německa.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost. Stejně jako v žalobě zpochybňoval závěry žalovaného ohledně zvláštních opatření
za účelem vycestování. Žalovaný i krajský soud nadřadili skutečnost, že stěžovatel přes území
České republiky nelegálně vstoupil do Německa, tomu, že na území České republiky pobýval
nelegálně jen několik hodin a nikdy v minulosti se nedopustil jiného protiprávního jednání.
Stěžovatel odkázal na návratovou směrnici (pozn. soudu: směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 20018 o společných normách a postupech v členských
státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí), dle níž lze
cizince zbavit osobní svobody pouze tehdy, bude-li výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
ohrožen jednáním cizince. Jen ze skutečnosti, že stěžovatel se původně snažil ilegálně vycestovat
ze své vlasti do Německa, nelze dovozovat nezbytnost jeho zajištění. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. února 2017 č. j. 5 Azs 294/2016 - 18 není pouhý nelegální pobyt
cizince na území České republiky natolik závažnou okolností, aby vylučoval zvláštní opatření
za účelem vycestování. Stěžovatel byl již samotným zahájením řízení o správním vyhoštění
poučen o svých povinnostech a o tom, že nelegální pobyt v schengenském prostoru je
v jeho případě zcela neperspektivní. Stěžovatel žalovanému sdělil všechny údaje potřebné
pro určení své totožnosti, a prokázal tak snahu spolupracovat se správními orgány a legalizovat si
pobyt na území České republiky, což potvrzuje i jeho následná žádost o mezinárodní ochranu.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval skutečnosti, z nichž při rozhodování
o zajištění vycházel. Zdůraznil, že stěžovatel neoprávněně vstoupil na území jiného členského
státu Evropské unie. Zvláštní opatření za účelem vycestování v jeho případě nebyla na místě.
Z okolností případu je zřejmá snaha stěžovatele dokončit svou nelegální cestu za lepší prací
v Německu, nikoli vycestovat do Vietnamu. Dle názoru žalovaného stěžovatel zlehčuje
své protiprávní jednání. Není mu vytýkán pouze neoprávněný pobyt v České republice v řádu
několika hodin, nýbrž neoprávněný vstup do několika států Evropské unie (Slovensko, Německo)
a pobyt v nich, jakož i to, že se vyhnul kontrole na hranici schengenského prostoru za pomoci
převaděče. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 294/2016 - 18 nepovažuje
žalovaný za případný, neboť nyní dostál své povinnosti přezkoumatelně zhodnotit využití
zvláštních opatření za účelem vycestování. Žalovaný též vyjádřil přesvědčení, že žádost
stěžovatele o mezinárodní ochranu byla motivována pouze snahou o propuštění ze zajištění.
[7] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění […] a nepostačuje uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu,
odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[10] V projednávané věci není sporné, že před zajištěním stěžovatele s ním bylo zahájeno
řízení o správním vyhoštění, a jedna z podmínek pro rozhodnutí o zajištění tak byla splněna.
[11] Druhá podmínka pro zajištění cizince podle §124 zákona o pobytu cizinců souvisí
se subsidiaritou zajištění vůči mírnějším opatřením (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS).
Těmi jsou podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců: a) povinnost cizince oznámit policii adresu
místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době
se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků
ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním […] cizincem,
kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan
České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území […], nebo c) povinnost
cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Zajistit cizince lze jedině tehdy, pokud žádné
z těchto zvláštních opatření za účelem vycestování nepřipadá v úvahu. Jak vyplývá z citovaného
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, volba některého ze zvláštních opatření
namísto zajištění cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány
spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat
případnému výkonu rozhodnutí správního orgánu (srov. též například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 1 Azs 92/2018 - 32).
[12] V rozsudku č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, na který stěžovatel odkazoval, Nejvyšší správní
soud skutečně vyslovil názor, že nelegální pobyt na území České republiky sám o sobě zvláštní
opatření za účelem vycestování nevylučuje, učinil tak však v případě cizince, který v České
republice delší dobu pobýval a pracoval. Stěžovatelova situace je jiná. Stěžovatel u sebe neměl
cestovní doklad, překročil hranici schengenského prostoru mimo hraniční přechod, nemá
u sebe žádné finanční prostředky a v České republice nemá žádné příbuzné ani známé.
Za takové situace nelze očekávat, že by účinně plnil povinnost zdržovat se ve stanovené době
na předem nahlášené adrese (bydlení by si musel teprve hledat), a složení finanční záruky
je zjevně vyloučeno. Tvrzení stěžovatele, že by byl schopen si nějaké peníze opatřit, nepovažuje
Nejvyšší správní soud za opodstatněné, neboť stěžovatel v současné situaci není oprávněn
na území České republiky legálně pracovat a pro nedostatek společenských kontaktů nepřichází
v úvahu ani půjčka od rodiny či známých. Vzhledem k dosavadnímu jednání stěžovatele,
které svědčí o nedostatku respektu k pravidlům pro vstup a pobyt cizinců na území Evropské
unie, by v jeho případě s vysokou pravděpodobností nebyla účinná ani povinnost osobně se hlásit
ve stanovené době na policii.
[13] Ačkoli by Nejvyšší správní soud k chování stěžovatele po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí neměl přihlížet [§75 odst. 1 a §105 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], je zjevné, že stěžovatel nemá v úmyslu
podrobit se rozhodnutí o správním vyhoštění, jak uváděl ve správním řízení, nýbrž spíše
se návratu do země původu vyhnout. Argument, že „již hodlá postupovat v souladu s legálními instituty
umožňujícími stěžovateli pobyt na území České republiky i tím, že následně podal v České republice žádost
o mezinárodní ochranu, aby svůj pobyt v České republice zajistil alespoň na tomto základě“, považuje Nejvyšší
správní soud za scestný, neboť setrvale judikuje, že mezinárodní ochrana neslouží k prosté
legalizaci pobytu na cizince na území České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. ledna 2004 č. j. 5 Azs 47/2003 - 48).
[14] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců,
který vylučuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizinci, u něhož je zřejmé, že má
v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného členského státu Evropské unie. Stěžovatel neměl
jen v úmyslu na území Německa vstoupit, nýbrž tento úmysl ještě před svým zadržením
uskutečnil. Krajský soud v tomto směru správně dovodil, že v případě stěžovatele nelze vyloučit,
že bude pokus o získání nelegální práce v Německu opakovat. V tomto směru lze odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. dubna 2016 č. j. 8 Azs 171/2015 - 52,
dle něhož záměr cizince pokračovat v cestě na území jiných členských států Evropské unie
zakládá důvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
ve smyslu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Rozšířený senát na tento rozsudek
navázal v již citovaném usnesení č. j. 5 Azs 20/2016 - 38 se závěrem, že v takovém případě
budou zvláštní opatření za účelem vycestování v zásadě vyloučena.
[15] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že v rozsudku ze dne 27. března 2019
č. j. 6 Azs 25/2019 - 23 zamítl kasační stížnost proti rozhodnutí o zajištění podanou státním
příslušníkem Vietnamu, který cestoval do Německa a byl zajištěn společně se stěžovatelem.
Skutkové okolnosti tohoto i nynějšího rozhodnutí jsou prakticky totožné, což jen potvrzuje
závěr, že zajištění stěžovatele bylo v souladu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[18] Žalobci byl usnesením krajského soudu ze dne 17. prosince 2018 č. j. 78 A 31/2018 - 19
ustanoven zástupcem advokát. Odměnu za zastupování v tomto případě hradí stát (§35 odst. 10
s. ř. s., věta první za středníkem). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za dva úkony
právní služby spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)] a v sepisu
a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za nějž mu za každý náleží
odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem
tedy 6 800 Kč. Ustanovený zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
přiznaná odměna se mu proto zvyšuje o 21 % čítajících výši této daně na konečných 8 228 Kč.
K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu