ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.6.2015:23
sp. zn. 6 Azs 6/2015 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soud ce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
A. J., zastoupeného Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, soudem ustanovenou advokátkou, se sídlem
Sokolská třída 1204/08, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 14. října 2013, č. j. OAM-576/VL-18-K01-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2014, č. j. 61 Az 14/2013 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Bc. Lucii Koupilové, advokátce, se sídlem Sokolská
třída 1204/08, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která je splatná do jednoho
měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, ročník 1987, podal dne 6. října 2009 v České republice
žádost o mezinárodní ochranu (e. č. X), v pořadí třetí (první žádost byla zamítnuta podle tehdejší
právní úpravy v roce 1998, ani druhá z roku 2004 nebyla podle rozhodnutí z roku 2005 úspěšná;
žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 65 Az
289/2005 - 51 ze dne 19. června 2006, kasační stížnost pak byla usnesením Nejvyššího správního
soudu č. j. 2 Azs 149/2006 - 55 ze dne 27. února 2007 pro nepřijatelnost odmítnuta). V průběhu
správního řízení žalobce uvedl následující skutečnosti. Na Ukrajině žil společně s rodinou v bytě
ve městě B. do roku 1995, kdy tuto zemi opustil společně s matkou a sourozenci. V době
odchodu z Ukrajiny bylo žalobci 8 let a od té doby se do vlasti již nikdy nevrátil. Důvodem, proč
rodina Ukrajinu opustila, byly tvrzené potíže žalobcova otce s mafií, která po něm chtěla peníze.
Rodina se necítila bezpečně. Došlo ke střelbě na žalobcova bratra a jeho sestra byla znásilněna.
Žalobce vlast opustil na základě matčina cestovního dokladu, ve kterém byl zapsán.
V současnosti nemá žádné doklady kromě rodného listu. Po odchodu z Ukrajiny se nijak
nepokusil získat ukrajinské doklady, ani nenavštívil zastupitelský úřad své země. O mezinárodní
ochranu v České republice již v minulosti neúspěšně žádal. V České republice žijí také jeho
sourozenci, kteří společně s ním z Ukrajiny odešli. Tři z nich zde postupně získali platná
pobytová oprávnění (na základě sloučení rodiny s občany Evropské unie nebo České republiky).
[2] Tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu byla obava žalobce,
že by mu v případě návratu na Ukrajinu hrozila vazba, ne boť nemá žádné doklady,
kterými by prokázal své občanství ani doklady k pobytu. Žalobce měl také za to, že by byl
uvězněn z důvodu vyhýbání se základní vojenské službě, která je na Ukrajině povinná.
Také se obával, že z důvodu dřívějších potíží jeho otce s mafií by jím mohl být po svém návratu
také vystaven. Následně uvedl, že Česká republika je jeho cílová země. Chtěl by získat platné
pobytové oprávnění, aby zde mohl žít, dostudovat a věnovat se sportu, neboť se úspěšně věnuje
muay thai a boxu ve sportovním oddíle Fight gym Ostrava.
[3] Žalovaný správní orgán rozhodnutím č. j. OAM-576/VL-18-K01-2009 ze dne
14. října 2013 rozhodl, že se žadateli mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neuděluje. Žalobce napadl
citované rozhodnutí žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“).
Uvedl v ní, že nemá námitky proti neudělení azylu na základě ustanovení §12 písm. a) a b)
zákona o azylu, má však za to, že žalovaný správní orgán nesprávně posoudil možnost udělení
doplňkové mezinárodní ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu, neboť při posuzování
naplnění stanovených podmínek neprovedl test „reálného nebezpečí“, které žalobci hrozí
v případě návratu na Ukrajinu. Žalobce poukázal na otřesné podmínky panující v ukrajinských
věznicích, na základě kterých je výkon trestu odnětí svobody či omezení osobní svobody
z důvodu vazby na Ukrajině zásahem do práv chráněných čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobce má za to, že správní orgán
se nedostatečně zabýval možností uložení trestu odnětí svobody v důsledku nevykonání povinné
vojenské služby a bez dalšího tuto možnost vyloučil. Z odůvodnění rozhodnutí není dle názoru
žalobce zřejmé, z jakých skutkových a právních úvah při tom správní orgán vycházel, a celý
skutkový závěr je tedy nepřezkoumatelný a porušuje ustanovení §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. Dále se správní orgán dopustil dle žadatele nepřípustné analogie,
když uvedl, že v svou situaci mohl řešit jinými způsoby než žádostí o mezinárodní ochranu ,
a poukázal na to, že tři jeho sourozenci zde již získal platná pobytová oprávnění. Jako chybné
hodnotí také posouzení možnosti vnitrostátní ochrany, neboť byl uveden pouze výčet institucí,
na které by se mohl případně obracet, ale nebyla jakkoli hodnocena jejich efektivita a možnost
přístupu jednotlivce k nim, což je dle žalobce v rozporu s čl. 7 odst. 2 směrnice Rady
2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004. V závěru svého podání potom žalobce uvádí,
že jeho vycestování by bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy, jelikož by do jeho soukromého
a rodinného života zasáhlo ve vyšší míře, než je dán zájem České republiky
na tomto jeho vycestování. K tomuto uvádí odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva.
[4] Další podání, kromě žaloby, resp. jejího doplnění z 10. prosince 2013, v řízení
před krajským soudem žalobce neučinil. Krajský soud o rok později, 17. prosince 2014, žalobu
výše uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl, že s námitkou možnosti uvěznění
žalobce z důvodu nevykonání vojenské služby se správní orgán podrobně vypořádal tím,
že poukázal na ukrajinský státní program pro rozvoj ozbrojených sil 2006-2011 a na informaci
Ministerstva zahraničních věcí č. j. 122295/2012-LPTP ze dne 5. prosince 2012, dle kter ých
je výkon základní vojenské služby na Ukrajině upraven zákonem o vojenské službě.
Podle těchto informačních zdrojů výkon základní vojenské služby provádí muži ve věku 18 -25 let
a muži starší 25 let nejsou povinni vojenskou službu vykonávat. Vyhýbání se a nenas toupení
k vojenské službě je, vzhledem ke špatným podmínkám jejího výkonu, časté. Občan Ukrajiny,
který nemá legitimní důvod k odkladu výkonu vojenské služby a je starší 25 let, musí
potom počítat minimálně s pokutou ve výši cca 30 EUR. V případě, že této službě opakovaně
vyhýbá, může být trestně stíhán a odsouzen k trestu odnětí svobody až na 3 roky. Nicméně
občanu Ukrajiny staršímu 25 let, který základní vojenskou službu dosud nevykonával a vrací se
do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, pravděpodobně žádný postih, s výjimkou pokuty
ve výši 30 EUR, nehrozí. Správní orgán tak došel k závěru, že v případě žalobcova návratu
do vlasti by mu hrozil maximálně zmíněný finanční postih. Krajský soud měl toto odůvodnění
za dostatečné a se závěrem žalobce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se neztotožnil. Vzhledem
k tomu, že žalobci v případě návratu do vlasti uvěznění ani vzetí do vazby nehrozí, není namítaný
otřesný stav ukrajinských věznic dle názoru krajského soudu ve věci jakkoli relevantní.
[5] K námitkám týkajícím se rozporu vycestování žalobce s čl. 8 Úmluvy krajský soud dále
uvedl, že mezinárodní ochranu či doplňkovou mezinárodní ochranu je možno udělit
pouze v případě zjištění taxativně vymezených důvodů v zákonu o azylu a že institut
podle tohoto zákona nelze použít pro legalizaci pobytu cizinců n a území České republiky,
kterou upravuje zákon č. 326/1995 Sb., o pobytu cizinců na území Č eské republiky
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Stejně tak měl krajský soud za správnou úvahu správního
orgánu o možnosti stěžovatele řešit svoji situaci prostřednictvím ustanovení tohoto zákona.
[6] Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) dne 3. ledna 2015
kasační stížnost, kterou následně doplnil prostřednictvím své zástupkyně podáním ze dne
10. února 2015. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v obou jeho výrocích, a to z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
tedy z důvodu spočívajícího ve vadách předcházejícího správního řízení ve věci mezinárodní
ochrany, jež dle názoru stěžovatele měly vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí správního
orgánu; z důvodu nepřezkoumatelnosti samotného rozsudku v důsledku nedostatku důvodů
rozhodnutí a konečně pro nesprávné právní posouzení věci soudem, jehož důsledkem
je nezákonné rozhodnutí.
[7] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že otázka níže vytýkaných vad,
resp. vyslovení aktuálního právního názoru Nejvyššího správního soudu v dané věci má význam
i pro další obdobné případy, a tedy stížnost v tomto směru podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel správnímu orgánu vytýká, že se nezabýval tím,
zda v jeho případě jsou či nejsou dány skutečnosti svědčící pro možnost udělení azylu za účelem
sloučení rodiny, humanitárního azylu a doplňkové ochrany. Má za to, že správní orgán
při svém rozhodování dostatečně a důsledně neobjasnil jeho osobní a rodinné poměry,
jakož i současné politické poměry na Ukrajině.
[9] Krajský soud měl dle názoru stěžovatele přihlédnout ke skutečnosti, že v jeho rodné vlasti
je nařízena mobilizace, probíhá tam ozbrojený konflikt a s těmi, kdo se vyhýbají odvodu,
jsou zahájena trestní řízení, v nichž reálně hrozí až pětiletý trest odnětí svobody. Stěžovatel uvádí,
že se necítí být nikterak povinován bránit svou rodnou vlast ve válce a při obdržení povolávacího
rozkazu by do služby nenastoupil, čímž by se vystavil minimáln ě výše uvedenému postihu,
pokud by nebyl dokonce souzen pro vlastizradu. K uvedenému v příloze ke kasační stížnosti
přiložil aktuální články z webu. Krajský soud se měl tedy zabývat vadami v postupu správního
orgánu a současně vyhodnotit probíhající vojenský konflikt na Ukrajině, vyžádat v této souvislosti
od správního orgánu aktuální zprávy za rok 2014 a násle dně vyhodnotit stěžovateli reálně hrozící
postih za nesplnění povinnosti narukovat. Na základě výše uvedeného pak měl rozhodnutí
správního orgánu zrušit.
[10] K podané kasační stížnosti se dne 24. února 2015 vyjádřil i žalovaný správní orgán,
který popřel její oprávněnost a ve věci odkázal na obsah správního spisu a své vyjádření k žalobě
ze dne 9. ledna 2014.
[11] Nejvyšší správní soud došel k závěru, že nebyla splněna podmínka přijatelnost kasační
stížnosti, tedy její přesah vlastních zájmů stěžovatele, a proto ji svým rozhodnutím odmítl.
Ač by takové usnesení nemuselo podle §104a odst. 3 s. ř. s. vůbec obsahovat odůvodnění,
Nejvyšší správní soud přesto stručné odůvodnění připojuje.
[12] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ představuje typický ne určitý právní
pojem, kterým je v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení ze dne
26. dubna 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 4) vykládán tak, že kasační stížnost bude posouzena
jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní
otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon;
(4) bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti
spatřoval zejména ve vyslovení aktuálního právního názoru Nejvyššího správního soudu
ve vztahu k současné situaci v jeho vlasti, konkrétně potom k nařízené mobilizaci a skutečnosti,
že osobám, které se odvodu vyhýbají, hrozí až pětiletý trest odnětí svobody. V kasační stížnosti
jsou tedy tvrzeny nové skutkové okolnosti, které mají podle názoru stěžovatele podstatný dopad
na posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
[13] Obecně platí, že při přezkoumání rozhodnutí soud vychází ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), a Nejvyšší správní
soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí (§109 odst. 5 s. ř. s.).
[14] Ve věcech mezinárodní ochrany však Nejvyšší správní soud shledal, že mohou existovat
výjimečné okolnosti, které odůvodňují prolomení pravidla stanoveného v §75 odst. 1 s. ř. s.
Bude tomu tak tehdy, pokud až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí vyšly najevo
skutečnosti relevantní z hlediska mezinárodní ochrany a soud neshledal dostatečné záruky,
že tyto skutečnosti budou posouzeny v novém správním řízení z hlediska respektování norem,
které mají aplikační přednost před procesním pravidlem §75 odst. 1 s. ř. s., a že žadatel bude mít
možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít
k jeho navrácení do země původu (srov. rozsudky ze dne 24. srpna 2010, č. j. 5 Azs 15/2010 - 76
a ze dne 22. dubna 2011 č. j. 5 Azs 3/2011 - 131 a usnesení ze dne 8. března 2011
č. j. 7 Azs 79/2009 - 84).
[15] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v případě stěžovatele nejsou podmínky
pro prolomení předmětného ustanovení dány. Konflikt na Ukrajině je zajisté novou skutečností,
kterou stěžovatel v řízení před správním orgánem započatým v roce 2009 a skončeným vydáním
napadeného správního rozhodnutí dne 14. října 2013 uvést nemohl (nic mu ovšem nebránilo,
aby je vznesl již v řízení před krajským soudem s požadavkem na prolomení pravidla §75 odst. 1
s. ř. s., jak bylo uvedeno v předchozím odstavci). Lze tedy jen obecně konstatovat, že stěžovatel
má možnost, má-li za to, že v důsledku tohoto konfliktu vyvstaly okolnosti, které v jeho případě
odůvodňují udělení mezinárodní ochrany, podat novou žádost o mezinárodní ochranu,
kde tyto skutečnosti uvede. Tato žádost by následně v souladu s ustanovením §10a písm. e)
zákona o azylu musela být posouzena jako přípustná a je potom záležitostí správního orgánu,
aby posoudil relevanci nových skutkových okolností a ve věci rozhodl, přičemž toto rozhodnutí
je následně přezkoumatelné v rámci správního soudnictví.
[16] K dalším námitkám žalobce týkající se jeho osobní a rodinné situace potom nad rámec
uvedené argumentace Nejvyšší soud uvádí, že účelem institutu mezinárodní ochrany není
legalizace pobytu cizince na území, nýbrž jeho ochrana ve zvláště specifických případech
vymezených v ustanoveních §12 až 14b zákona o azylu. Skutečnost, že st ěžovatel v České
republice žije, pracuje, má zde sourozence a cítí se být více Čechem než Ukrajincem , nejsou
z pohledu těchto ustanovení samy o sobě relevantní. Nicméně při podání nové žádosti
o mezinárodní ochranu ve smyslu předchozího odstavce mohou být uplatněny v kombinaci
s novými skutečnostmi, které stěžovatel uvede.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli právním zástupcem advokátku. Podle §35
odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného advokáta stát. Podle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele odměna za dva úkony
právní služby, a to (1.) podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (první porada s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení, je -li klientovi zástupce ustanoven soudem) a (2.) podle §11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (návrh ve věci samé – kasační stížnost) ve výši 3 100 Kč
za jeden úkon a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální
částce 300 Kč za jeden úkon, tedy celkem 6 800 Kč, jak též ustanovená zástupkyně žádala .
Ustanovená zástupkyně není plátcem daně z přidané hodnoty. Odměnu žádá vyplatit na účet
uvedený na listu č. 8. K tomu byla stanovena přiměřená jednoměsíční lhůta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. března 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu