ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.81.2017:32
sp. zn. 6 Azs 81/2017 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. D. P., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2015, č. j. OAM-92/LE-BE02-HA08-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017, č. j. 49 Az 92/2015 -
44,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, přicestoval do České
republiky v roce 2003. Dne 25. 5. 2015 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti
uvedl, že proti jeho osobě nikdy nebylo vedeno trestní stíhání. Na území České republiky žije
jeho přítelkyně vietnamského původu, jeho syn a dcera. O mezinárodní ochranu požádal proto,
že tady má přítelkyni a děti. Po jeho příjezdu do České republiky mu rodina oznámila, že jej hledá
policie, neví z jakého důvodu. Celou dobu pobýval na území České republiky nelegálně. V rámci
pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že v květnu 2003 byl obviněn
za nelegální prodej drog, poté byl 15 dní zavřen v nějakém táboře, po vyšetřování byl propuštěn
a prokázala se jeho nevina. Z Vietnamu odešel proto, že vietnamský režim je nespravedlivý.
Návrat do Vietnamu by byl pro něj nebezpečný.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 8. 2015, č. j. OAM-92/LE-BE02-HA08-2015,
(dále „napadené rozhodnutí“), bylo o žádosti žalobce ze dne 25. 5. 2015 rozhodnuto tak,
že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), se neuděluje. Žalobu proti napadenému
rozhodnutí Krajský soud v Praze (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2017,
č. j. 49 Az 92/2015 - 44 (dále „napadený rozsudek“), zamítl.
[3] Kasační stížnost proti napadenému rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal
z důvodu nesprávného právního posouzení a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. V kasační stížnosti především uvedl, že svým významem přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a to z důvodu, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu v otázce požadované intenzity odůvodněného strachu
z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu, a dále v otázce důkazního břemene
ve vztahu k důvodným obavám z hrozby nebezpečí závažné újmy podle §14a zákona o azylu.
K tomu uvedl, že krajský soud nesprávně odmítl přihlédnout k důkazům o hrozícím trestu smrti,
které stěžovatel předložil během soudního jednání a nesprávně aplikoval §75 odst. 1 s. ř. s.
Krajský soud taktéž porušil právo na spravedlivý proces a neprovedl důkaz výslechem svědka L.
V. T. V důsledku výše uvedeného je podle stěžovatele kasační stížnost přijatelná.
[4] Stěžovatel dále namítl, že soud se nedostatečně vypořádal se žalobní námitkou, že správní
orgán nezjistil skutečný stav bez důvodných pochybností a nesprávně dospěl k závěru,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany. Žalovaný
nezohledňuje shromážděné podklady a neváže je k aktuální situaci stěžovatele. Napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatel poukazuje na prokazatelnou
existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které je na místě udělit humanitární azyl.
Přesídlení osob do Vietnamu po návratu z ciziny je velice složité. Ačkoliv se spojení s drogami
u stěžovatele neprokázalo, je stále v policejních složkách veden jako osoba na obchod napojená,
byl by tedy rychle po návratu v hledáčku policie. S ohledem na přístup Vietnamu k uživatelům
a dealerům drog, je na místě mít obavy o život nebo zdraví stěžovatele, tím je dána hrozba vážné
újmy. Krajský soud pochybil, když tuto námitku neuznal a napadené rozhodnutí nezrušil.
[5] Krajský soud se podle stěžovatele také nesprávně vypořádal se žalobní námitkou
nesprávného posouzení věci z hlediska přiznání doplňkové ochrany. V případě stěžovatele
je dáno skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu, neboť mu v zemi původu
reálně hrozí odsouzení k trestu smrti a vykonání takového trestu. Ohledně této hrozby předložil
během jednání důkazy, a navrhl důkaz výslechem svědka L. V. T. Stěžovatel namítá, že krajský
soud dostatečně nezdůvodnil, proč považoval provedení důkazu výslechem svědka L. V. T. za
nadbytečné. Rozsudek, kterým byl L. V. T. ve Vietnamu odsouzen, se týkal i stěžovatele.
Stěžovatel byl ve Vietnamu podezírán pro stejnou trestnou činnost jako L. V. T., o čem vypovídá
mj. též skutečnost, že stěžovatelovo jméno je v odůvodnění tohoto rozsudku. Krajský soud
odmítl k těmto tvrzením a důkazům přihlédnout, neboť je žalobce vznesl až při jednání a soud
tento závěr opřel o to, že na případ stěžovatele nelze použít směrnici Evropského parlamentu a
Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu
mezinárodní ochrany (dále jen „směrnice 2013/32/ES“). Zároveň krajský soud poukázal na to,
že dle jeho názoru je azylový příběh nevěrohodný. Stěžovatel má za to, že vzhledem k závažné
povaze hrozby uložení trestu smrti je namístě prolomit zásadu §75 odst. 1 s. ř. s., nehledě na to,
zda se na případ vztahuje směrnice 2013/32/ES. Pro závěr o nevěrohodnosti azylového příběhu
neměl soud žádný vážný důvod a v tomto ohledu trpí rozsudek nepřezkoumatelností.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že kasační námitky stěžovatel
uvedl již v žalobě a krajský soud se jimi dostatečně zabýval. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením,
že by se krajský soud odklonil od ustálené judikatury, ostatně stěžovatel toto tvrzení
nekonkretizoval. Krajský soud se dostatečně vypořádal s tím, proč nepřihlédl k navrženým
důkazům a neprovedl výslech svědka. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek
důvodů žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2016,
č. j. 5 Azs 168/2015 - 36. Žalovaný i krajský soud se dostatečně zabývaly všemi formami
mezinárodní ochrany a dospěly k závěru, že stěžovatel žádnou z forem mezinárodní ochrany
nenaplňuje. V souvislosti s námitkou prolomení §75 s. ř. s. žalovaný odkazuje na závěry soudu
na str. 3 a 4 napadeného rozsudku. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas a je proti napadenému
rozsudku přípustná, zabýval se otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje
svým významem vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. K tomu, kdy je kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu (viz zejm. usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb.
NSS, všechna zde citovaná judikatura dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku objasnil, proč na případ nedopadá
směrnice 2013/32/ES a proč se plně prosadí §75 odst. 1 s. ř. s. To však nebyl důvod,
proč nepřihlížel k navrženým důkazům. Stěžovatelem navržené důkazy (usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. Nt 61/2014, kterým byla povolena obnova řízení
ve prospěch odsouzeného L. V. T. ve věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp zn. 7 T 22/2012, rozsudek Nejvyššího lidového soudu Vietnamské socialistické republiky
ze dne 25. 5. 2005, č. 856/2005 ve vietnamštině, výslech svědka L. V. T.) krajský soud zamítl pro
nadbytečnost a podpůrně pro nevěrohodnost azylového příběhu. Krajský soud to odůvodnil tím,
že jméno stěžovatele se v rozsudku Nejvyššího lidového soudu skutečně nachází, ale chybí další
identifikace, na základě které by bylo možné učinit závěr, že se jedná skutečně o stěžovatele a
nikoliv jen o shodu jmen. Krajský soud dostatečně zdůvodnil neprovedení těchto důkazů, když
samotná přítomnost jména identického se jménem stěžovatele v odůvodnění rozsudku
neznamená bez dalšího to, že se o stěžovatele skutečně jedná. Nevěrohodnost azylového příběhu
byla zdůvodněna odlišností verzí, které stěžovatel postupně uváděl. Stěžovatelovu věrohodnost
podle krajského soudu snížilo to, že z Vietnamu odjel v roce 2003, přičemž o mezinárodní
ochranu požádal až v roce 2015 v návaznosti na zajištění za účelem správního vyhoštění.
V žádosti jen obecně uváděl, že podle sdělení rodiny z doby po jeho odjezdu z Vietnamu byl
hledán policií, nikdy však proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Následně při pohovoru
k žádosti naopak uvedl, že byl předvolán policií a obviněn z nelegálního prodeje drog, přičemž se
prokázala jeho nevina a byl propuštěn z blíže nekonkretizovaného tábora. V žalobě oproti tomu
tvrdil, že je veden policií jako osoba napojená na drogovou činnost. Podle krajského soudu se
proto doplnění tvrzení o zapletení do případu, v němž byly jiné osoby odsouzeny k trestu smrti,
jeví jako účelové. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li
soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se
zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
– 75), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (např.
rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Rozsudek krajského soudu podle
Nejvyššího správního soudu netrpí nepřezkoumatelností, neboť krajský soud porovnal postupná
tvrzení stěžovatele a následně z nich vyvodil jejich nevěrohodnost. Krajský soud tedy nezatížil
rozsudek nepřezkoumatelností, jak tvrdí stěžovatel, naopak dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl
navrhované důkazy a proč shledává tvrzení stěžovatele nevěrohodným.
[9] Podle stěžovatele se krajský soud se nedostatečně vypořádal se žalobní námitkou
nedostatečného zjištění skutkového stavu a nesprávného posouzení nesplnění podmínek
pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany. Tato námitka byla pouze obecné povahy
a Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje následující. Správní orgán zjišťuje skutkový stav věci
v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí v prvé řadě
z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41). Nejvyšší správní soud s ohledem
na důvody uvedené v žádosti o mezinárodní ochranu neshledal pochybení krajského soudu,
který dospěl k závěru, že žalovaný se se všemi namítanými skutečnostmi řádně vypořádal
a přihlédl i k shromážděným podkladům a k informacím z nich plynoucím. K tvrzení
o pronásledování ve smyslu trestního stíhání ze strany policie se krajský soud vyjádřil
při posouzení listiny „Výzva k vzdání se“ na č. l. 30 soudního spisu. Podle krajského soudu
je výzva adresována osobě odlišné od stěžovatele (P. V. L.) a tato výzva směřuje k tomu, aby se
osoba v ní uvedená přihlásila u policejných orgánů za účelem využití amnestie. V textu listiny se
objevuje jméno shodné se jménem stěžovatele, ale daná osoba není v dané listině blíže
identifikována a není tak jisté, zda se skutečné jedná právě o stěžovatele. I kdyby se ho listina
týkala, obsah podle krajského soudu nesvědčí tomu, že by stěžovateli mělo v zemi původu hrozit
pronásledování. Krajský soud se zabýval také námitkou hrozby vážné újmy, které měla spočívat
v nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a to na stránce 6
napadeného rozsudku, kdy potvrdil a odkázal na závěry žalovaného, že v případě pronásledování
ze strany policie se jedná pouze o ničím nepotvrzené domněnky stěžovatele. Krajský soud
se proto žalobními námitkami podle názoru Nejvyššího správního soudu zabýval dostatečným
způsobem.
[10] K námitce existence důvodů zvláštního zřetele hodných lze konstatovat, že podle ustálené
judikatury na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů
pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává
pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra
volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována
především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Humanitární azyl lze udělit v případě hodném
zvláštního zřetele. Žalovaný pro udělení humanitárního azylu stěžovateli důvod hodný zvláštního
zřetele nezjistil. Zabýval se přitom věkem, zdravotním stavem stěžovatele a tím, že stěžovatel
se v řízení tohoto typu ochrany ani nedomáhal, a krajský soud v rámci omezeného soudního
přezkumu neshledal v tomto ohledu vady napadeného rozhodnutí. Pokud nyní stěžovatel
k tomu tvrdí, že přesídlení zpátky do Vietnamu po návratu z ciziny je problematické s ohledem
na chybějící sociální systém, nelze v tomto obecném tvrzení shledat případ hodný zvláštního
zřetele.
[11] Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že krajský soud
se od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu neodchýlilo, jak to tvrdil stěžovatel,
a ani se nedopustil hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že žádný důvod přijatelnosti z kasační stížnosti a napadeného
rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu