ECLI:CZ:NSS:2006:6.AZS.94.2005
sp. zn. 6 Azs 94/2005 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: V. P., zastoupen JUDr. Lenkou Pavlovou, advokátkou, se sídlem Žitavského 496,
Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka
21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové č. j. 30 Az 429/2003 - 88 ze dne 10. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se za mítá .
II. Ministerstvu vnitra se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 3. 12. 2003,
č. j. OAM - 4164/VL - 20 - P15 - 2002, nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Zároveň žalovaný rozhodl,
že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona.
Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podal žalobce v zákonné lhůtě dne 10. 12. 2003
žalobu, kterou následně doplnil podáními ze dne 17. 12. 2003 a ze dne 6. 2. 2004, jíž napadl
rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu výroku o neudělení azylu podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování podle §91 téhož zákona.
Žalobce výslovně namítl porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), a dále
porušení §12 a §91 zákona o azylu. Dále uvedl, že se domnívá, že splňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a že se na něj vztahují překážky
vycestování podle §91 citovaného zákona. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal na obsah
správního spisu žalovaného, zejména na žádost o udělení azylu v České republice a protokol
o provedeném pohovoru. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplnění žaloby ze dne 17. 12. 2003 žalobce zdůraznil
pochybení žalovaného, které mělo spočívat v nepřesném překladu a následně i pochopení
informací, které žalobce v průběhu azylového řízení sděloval. Podle žalobcova názoru nebyl
pohovor přeložen kvalitně. Podepsal tak text napsaný v českém jazyce, který neovládá, což je
v rozporu s čl. 6 Úmluvy o právech a svobodách člověka, a proto v doplnění žaloby znovu
popsal některé z důvodů, pro něž Ukrajinu opustil. Podání ze dne 6. 2. 2004 v ruském jazyce
bylo krajským soudem k žádosti žalobce přeloženo soudním tlumočníkem. Z uvedeného
rozsáhlého podání vyplynul opětovný žalobcův nesouhlas s překlady jeho projevů vůle
z ruského do českého jazyka, a to jak v azylovém řízení, tak při překladu prvního doplňku
žaloby. Žalobce dále podrobně popsal, které formulace jeho vyjádření byly překládány
nepřesně a uvedl je ze svého pohledu na pravou míru. Dále zdůvodnil, proč nepodal žádost
o udělení azylu ihned po svém příjezdu do České republiky, a popsal, co této žádosti
předcházelo.
O žalobě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 12. 2004,
č. j. 30 Az 429/2003 - 88, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že žalobcem uplatněné důvody nelze podřadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze azyl
udělit a žalobce tak nesplnil zákonné podmínky pro jeho přiznání a rovněž nebyly shledány
žádné překážky vycestování do země původu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce (dále jen
„stěžovatel“) dne 18. 1. 2005 kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas. Rozsudek byl žalobci doručen dne
5. 1. 2005, kasační stížnost byla podána osobně u krajského soudu dne 18. 1. 2005. Jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatnil důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá
nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vady řízení, a tato svá tvrzení rozsáhle odůvodňuje. Podle
stěžovatele se Krajský soud v Hradci Králové nevypořádal s uvedenými žalobními body,
zejména pak nesprávně posoudil otázku, zda v řízení před správním orgánem nedošlo
k porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu.
Setrvává na svém tvrzení, že v průběhu správního řízení došlo k pochybení žalovaného
ve vztahu k překladům jeho pohovorů a celkovému vedení pohovorů. Jeho vyjádření byla
překládána nepřesně, což mělo za následek nesprávné pochopení problémů stěžovatele v zemi
původu a z těchto důvodů nemohl žalovaný správně posoudit odůvodněnost jeho obav
před pronásledováním. Domnívá se, že vzhledem k jeho jednání ve vztahu ke státním
orgánům Ukrajiny se stal celkově nepohodlným pro ukrajinský systém, a proto by v případě
svého návratu čelil pronásledování. V průběhu správního i soudního řízení popsal stěžovatel
své chování a problémy, kterým ve vlasti čelil, a má za to, že správní orgán i soud podcenily
riziko, které s sebou nese charakter jeho osoby jakožto „bílé vrány“, tj. osoby zcela
nepohodlné pro ukrajinský stát. Dále uvádí, že čelil potížím v různých oblastech života, byl
velmi aktivním občanem a nebál se využívat svých práv (např. v podobě různých stížností).
Pro své chování se dostal dokonce do psychiatrické léčebny. Celkové pochopení osobnosti
stěžovatele je podle něj klíčové pro posouzení jeho případu a procesní vady způsobily,
že správní orgán tak nemohl správně usuzovat na povahu problémů, kterým na Ukrajině čelil
a v případě svého návratu s největší pravděpodobností znovu čelit bude. Stěžovatel má dále
za to, že důvody pro udělení azylu splňuje, neboť na Ukrajině čelil vážným útokům z důvodu
uplatňování svých politických a občanských práv, přičemž tyto útoky byly podle jeho
přesvědčení přímo namířeny proti jeho osobě. K posouzení povahy pronásledování
pak stěžovatel odkazuje na dokument UNHCR - „Příručka k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků“, doplněné vydání, Ženeva, leden 1992, konkrétně
pak na články 37, 38 a 53, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze (7 A 521/93 ze dne
22. 7. 1994).
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se závěry
Krajského soudu v Hradci Králové. Uvádí, že jak rozhodnutí správního orgánu,
tak i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy, a odkazuje
na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení. Správní orgán dále uvádí, že se ztotožňuje s názorem soudu, že pohovory
se stěžovatelem po stránce formální proběhly v souladu s §23 zákona o azylu, stěžovatel
proti překladu neprotestoval a předmětné protokoly o pohovoru podepsal. Stěžovatel
ani v kasační stížnosti neuvedl, které skutečnosti byly tvrzeným nepřesným překladem špatně
vyloženy. V průběhu správního řízení stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti
podle zákona o azylu, na jejichž základě by bylo možno usuzovat na jeho pronásledování
v zemi původu. Naopak stěžovatel i v kasační stížnosti odkazuje na soudní spory,
při nichž vystupoval jako strana sporu. Z toho lze dovodit, že měl možnost přístupu k soudní
moci, v několika případech byl úspěšný, a skutečnost, že další jeho žaloby byly zamítnuty,
nelze považovat za pronásledování ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu.
Stěžovatel byl podle svého tvrzení velmi aktivním občanem, který poukazoval na určité
nedostatky v „různých oblastech života“, avšak neprokázal, že byl v souladu se svými
aktivitami pronásledován, naopak mu bylo umožněno hájit svá práva před ukrajinskými
soudy. V této souvislosti se správní orgán rovněž nemůže ztotožnit ani s námitkou
stěžovatele, že má důvodný strach z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Kasační stížnost z uvedených důvodů považuje žalovaný za nedůvodnou, stejně
tak i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvody
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis,
popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103
odst. 1 písm. b) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného
skutkového závěru, ve spise obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil
rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový
materiál pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je
nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že krajský soud při vlastním přezkoumání
žalobou dotčeného rozhodnutí správně vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
který správně po právní stránce posoudil a zabýval se výroky napadeného rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry Krajského
soudu v Hradci Králové a shodně s tímto soudem má za to, že stěžovatelem uváděné důvody
pro udělení azylu, a to jak v řízení před správním orgánem, tak potom obdobně i v řízení
před soudem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který lze podle zákona o azylu
žadateli azyl udělit, anebo jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak Krajský soud v Hradci Králové právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně. S námitkami stěžovatele se Krajský soud v Hradci
Králové náležitým a vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Stěžovatelem uváděné skutečnosti nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Rovněž námitka stěžovatele, že má důvodný strach z pronásledování ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu, je nedůvodná. Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání
existence takového pronásledování, za situace, kdy stěžovateli naopak bylo umožněno hájit
svá práva před ukrajinskými soudy, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení
azylu. Skutečnost, že některé z jeho žalob byly zamítnuty, nelze považovat za pronásledování
ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Hradci Králové
napadeným rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud
nepochybil, jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady
řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Hradci Králové postupovaly správně,
když důvody uplatňované stěžovatelem neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho
rozhodly.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné
mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu