ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1054.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1054/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2005 o dovolání obviněného S. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici J., a obviněného vystupujícího pod jménem R. I., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004, č. j. 2 To 104/2004-1979, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 101/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného S. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného vystupujícího pod jménem R. I. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č. j. 6 T 101/2004-1754, byli obviněný S. K. a obviněný vystupující pod jménem R. I. (společně s dalšími spoluobviněnými) uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin obviněnému S. K. byl uložen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §36 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi roků, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; obviněnému vystupujícímu jako R. I. byl uložen podle §234 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek obsahuje též výrok o zabrání věci, podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004, č. j. 2 To 104/2004-1979, napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině i ve výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného R. R. a podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněné H. M., odvolání obviněného S. K. a odvolání obviněného vystupujícího pod jménem R. I. odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný S. K. dovolaní podal toliko proti výroku o trestu, jako dovolací důvod uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tvrdí, že výše trestu ukládaná za použití §36 tr. zák. byla vyměřena v nesprávné výši. Podle §36 tr. zák. nesmí ukládaný trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Nejvyšší výměrou trestu odnětí svobody podle §39 odst. 1 tr. zák. je v tomto případě patnáct let. Obviněný uvedl, že v minulosti byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 T 44/95, k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. V této trestní věci byl vazebně stíhán od 8. 1. 1994 do 7. 1. 1998, kdy byl z vazby propuštěn. Podruhé byl odsouzen na základě rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 4/2000, a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výši čtyř let. V tomto řízení byl vazebně stíhán v době od 6. 8. 1999 do 6. 9. 2001. Výkon tohoto trestu nastoupil dne 3. 4. 2003. Obviněný namítl, že při výpočtu výše trestu krajský soud započetl vazbu vykonanou ve věci 6 T 44/95 od 8. 1. 1994 do 7. 1. 1998, aniž by si ověřil, že mu dosud nebylo doručeno písemné vyhotovení rozsudku ve věci sp. zn. 6 T 44/95. Ve smyslu judikátu č. 19/70 Sb. rozh. tr. je pro právní moc a vykonatelnost rozsudku nutné, aby tento byl obviněnému doručen. Od 4. 2. 2003 se nacházel ve vazbě v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 T 101/2004, bylo tudíž možné mu předmětný rozsudek doručit. Má za to, že z tohoto důvodu mělo být na trest uložený ve věci sp. zn. 6 T 44/95 nahlíženo jako na trest v celkové výši 10 let, s jehož výkonem nebylo dosud započato. K vykonání trestu odnětí svobody z rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové a Městského soudu v Praze zbývá 10 let a 9 měsíců. Z toho obviněný dovodil, že maximální možná míra trestu odnětí svobody ve výroku o trestu v rozsudku Krajského soudu v Praze by mohla s přihlédnutím k §36 tr. zák. činit 4 roky a 3 měsíce. Domnívá se proto, že osmiletý trest odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze je trestem, který mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. S ohledem na tuto skutečnost navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a ve věci sám rozhodl v souladu s §265m odst. 1 tr. ř., event. aby rozhodl v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V podaném dovolání obviněný vystupující pod jménem R. I. platnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Vytkl soudům, že pro vydání rozhodnutí odvolacího soudu nebyly splněny procesní podmínky, a to zejména s ohledem na ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. Zdůraznil, že odvolací soud nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, z hlediska vytýkaných vad. Na svou obhajobu v rámci svého obsáhlého odvolání obviněný navrhl provedení nových důkazů, nicméně proč tyto důkazy odvolací soud neprovedl, nijak neodůvodnil. Má za to, že v rámci dodržování zásad spravedlivého procesu by soud měl ve svém rozhodnutí vysvětlit, proč navržený důkaz odmítá provést. V daném případě obviněný ve svém odvolání navrhoval výslech svědků z řad policistů, kdy jednoho z nich označil hodností, jménem a příjmením, o dalších, které neznal jménem, uvedl skutečnosti (např. přezdívku), ze kterých bylo možno tyto osoby identifikovat. Obviněný nesdílí názor odvolacího soudu, že by se k účasti na spáchání trestného činu doznal. Tím, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentuje touto skutečností, která oporu v provedeném dokazování nemá, nelze podle názoru obviněného napadené rozhodnutí pokládat za rozhodnutí vydané v souladu s §254 tr. ř., tj. za vydané po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti odvoláním napadených výroků. Další procesní vadu obviněný spatřuje v tom, že nebyla dostatečně prověřena jeho totožnost. Jeho skutečné jméno je A. S. Toto jméno tajil z obavy trestu, který by mohl jeho a možná i rodinné příslušníky v B. r. postihnout za to, že v České republice žádal o udělení azylu. V řízení, které bylo proti němu vedeno Okresním soudem Praha – východ pod sp. zn. 2 T 85/2000 pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., policejním orgánům vydal otisky prstů a tyto ztotožnil se jménem D. K., a poté důvody pro utajení svého jména vysvětlil. Informaci o tom, že obviněný je A. S., měl odvolací soud k dispozici z dopisu ředitele Věznice P. ze dne 20. 9. 2004. Je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení, včetně odvolacího soudu, měly z úřední povinnosti zjišťovat jeho totožnost i přesto, že ji tajil, zejména, pokud měly k dispozici jeho otisky prstů. Zjištění pravé totožnosti obviněného má zásadní význam pro posouzení, zda obviněnému měl být uložen trest samostatný nebo trest souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť pod svým skutečným jménem A. S. byl odsouzen u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 1 T 64/2003. Posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu je přitom nezbytné pro to, aby v případě, že by byl uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže, mu byl uložen trest ve spravedlivé výši, v souladu se zákonnými ustanoveními pro ukládání trestu za spáchání více trestných činů. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 2 To 104/2004, v části IV. podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a vyjádřil se k dovolání obou obviněných. K dovolání obviněného S. K. uvedl, že postup podle ustanovení §36 tr. zák. se uplatní v případě, že pachatel spáchal další trestný čin sice po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně za první trestný čin, ale ještě předtím, než uložený trest zcela vykoná, je mu ukládán za další trestný čin alespoň jeden trest téhož druhu jako za první trestný čin. Rozhodující je přitom den, kdy se ukládá další trest, a nikoliv den, v němž nabyl právní moci rozsudek, jím byl uložen další trest. Výstižně se touto otázkou zabýval v odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Praze na čl. 59 – 60. Státní zástupce dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou vadnou, kterou by bylo třeba odstranit prostřednictvím dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pokud jde o dovolání obviněného vystupujícího pod jménem R. I., státní zástupce konstatoval následující. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody a jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu k druhé instanci. To znamená, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale namísto toho, bez splnění procesních podmínek požadovaných zákonem pro takový postup, opravný prostředek zamítl. V posuzované věci však Vrchní soud v Praze řádně provedl odvolací řízení, v něm shledal odvolání obviněného nedůvodným a podle §256 tr. ř. je zamítl. V tomto případě tedy nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že by jím uplatněné dovolací námitky představovaly vadu spočívající v nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem odvolacímu soudu pro vydání rozhodnutí o odvolání podle §256 tr. ř. Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vystupujícího pod jménem R. I. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. lze takové rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., oba obvinění podali dovolání prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda byla dodržena zákonná lhůta k podání dovolání podle §265e tr. ř. a zjistil, že dovolání obviněného S. K. bylo podáno opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle §265e odst. 3 tr. ř. lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Platí též, že jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. ř.).
Z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 6 T 101/2004, se podává, že opis rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2004, č. j. 2 To 104/2004-1979, byl spolu s překladem obviněnému S. K. doručen dne 28. 2. 2005 ( viz dodejka na čl. 1991 verte), jeho obhájci JUDr. P. J. dne 20. 1. 2005 (viz dodejka na čl. 1992 verte). Na čl. 2221 se nachází podání označené jako dovolání, které obviněný podal prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Praze dne 29. 4. 2005. Z podacího razítka vyplývá, že tak učinil osobně v 9.20 hodin.
Podle §60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Z uvedeného plyne, že u obviněného S. K. posledním dnem lhůty k podání dovolání byl čtvrtek 28. 4. 2005 (§60 odst. 2 tr. ř.). Podal-li obviněný dovolání až dne 29. 4. 2005, je zřejmé, že dovolání podal opožděně, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Nutno podotknout, že podle ustanovení §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Zákon tedy žádné výjimky v případech, kdy lhůta k podání dovolání oprávněným osobám marně uplynula, nepřipouští.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného S. K. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného vystupujícího pod jménem R. I. lze konstatovat, že bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky tohoto obviněného naplňují po obsahové stránce zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný se domnívá, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř., jeho námitky tedy směřují do první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného (a ostatních oprávněných osob) podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Námitky ohledně totožnosti osoby obviněného, s nimiž obviněný spojuje otázku uložení souhrnného trestu, se rovněž s uplatněným dovolací důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nekryjí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann