ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1062.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 1062/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2003 dovolání obviněného K. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – B., podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 11/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu se dovolání obviněného K. S.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný K. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 33 T 11/2001, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 3. 2001 kolem 06,00 hodin v P., v prostoru kolejiště odstavného nádraží P. – K., poblíže areálu ČD – S. d. c., fyzicky napadl H. K., na kterou zde čekal schovaný v dřevěné boudě, a když tato projížděla okolo na jízdním kole, přistoupil k ní, strhnul jí s kola a železnou tyčí na ni zaútočil opakovanými údery silou velké intenzity do hlavy a do rukou, kterými si poškozená hlavu chránila, v útoku pokračoval i v době, kdy poškozená nebyla schopná se bránit, a svého jednání zanechal až tehdy, když k místu přicházeli náhodní svědci přivolaní intenzivním křikem poškozené, poté z místa uprchl, přičemž tímto jednáním způsobil H. K. zlomeniny čelní kosti přecházející na spodinu přední jámy lebeční s výtokem mozkomíšního moku, odlomení zadní stěny u pravé a levé dutiny kosti čelní s roztržením obalů mozku – tvrdé pleny a pavoučnice, způsobil tak vniknutí velkého množství vzduchu do nitrolebečního prostoru, dále zlomeninu čichové kosti s přetržením obou čichových nervů, zlomeninu vnitřní stěny pravé očnice s posunem kostního úlomku do prostoru očnice, zlomeninu zevní stěny levé očnice, tříštivou zlomeninu kůstek zevního nosu, 13 tržně zhmožděných ran měkkých tkání vlasové a obličejové části hlavy, v oblasti horních končetin pak tříštivou zlomeninu horní části těla kosti loketní spojenou se značným zhmožděním měkkých tkání a tržně zhmožděnou ránou nad kostí loketní, zlomeninu těla záprstní kosti pátého prstu levé ruky, zlomeninu základního článku třetího a čtvrtého prstu pravé ruky, spojené se značným zhmožděním měkkých tkání, vykloubení v oblasti spojení mezi základním a středním článkem ukazováku, tedy zranění s nutností okamžitého operačního zákroku, který byl poškozené bezprostředně poskytnut jen díky okamžitému zásahu náhodných svědků a blízkosti odpovídajícího lékařského pracoviště.
Za tento trestný čin byl obviněný K. S. podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit do 3 dnů od právní moci rozsudku škodu ve výši 135.953,10 Kč poškozené Č. n. z. p., P. , a škodu ve výši 151.125,- Kč poškozené H. K. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená H. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný K. S. odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 8. 10. 2002 Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni a dne 9. 10. 2002 jak obviněnému K. S., tak i jeho tehdejšímu obhájci, JUDr. J. J .
Dne 6. 11. 2002 napadl obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. J. u Krajského soudu v Plzni shora citované usnesení vrchního soudu dovoláním. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 11. 12. 2002.
Obviněný K. S. podal mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině i trestu a opřel jej výslovně o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) a písm. g) tr. řádu.
Pokud jde o prvně uvedený dovolací důvod, obviněný namítl, že se soudy obou stupňů zákonně nevypořádaly se skutečnostmi týkajícími se ustanoveného obhájce. V tomto ohledu obviněný upřesnil, že byl vyšetřovatelem informován o ustanovení obhájce do protokolu dne 29. 3. 2001, avšak obhájce mu byl ve skutečnosti ustanoven až opatřením ze dne 31. 3. 2001. Tato procesní vada nebyla odstraněna ani v rámci doplnění dokazování po zrušení rozsudku soudu prvního stupně vrchním soudem a vrácení věci krajskému soudu. Okolnost, že tehdejší obhájce obviněného JUDr. D. H. byl obviněnému ustanoven telefonicky, je v rozporu s ustanovením §39 tr. řádu, stejně jako s výše zmíněným, doposud neopraveným opatřením o ustanovení obhájce, sp. zn. 5 Nt 77/2001, podle něhož byl obhájce JUDr. D. H. ustanoven až dne 31. 3. 2001. Rovněž závěr vrchního soudu, že soudní praxe umožňuje a toleruje ustanovení obhájce telefonicky, pokud je deklarováno či verifikováno, neboť opatření o ustanovení obhájce je rozhodnutí sui generis, jež není v režimu ustanovení §131 tr. řádu, je podle názoru obviněného protizákonný. Obviněný dále poukázal na to, že písemné opatření se doručuje obhájci i obviněnému, avšak on žádné opatření o ustanovení obhájce přede dnem 30. 3. 2001 neobdržel, a tudíž až do 31. 3. 2001 neměl řádně ustanoveného obhájce, přičemž důkazem je právě citované opatření o ustanovení obhájce ze dne 31. 3. 2001. Tím byla porušena jeho práva vyplývající z Ústavy i Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný uvedl, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Policie se od počátku trestního stíhání zaměřila pouze na jeho osobu a nevěnovala pozornost jiným osobám, které by mohly mít motiv poškozenou napadnout, ačkoliv poškozené byla odcizena kabelka a další věci. Policie obviněnému po zatčení neumožnila zvolit si obhájce JUDr. B. Výslechy ode dne 27. 3. 2001 do dne 30. 3. 2001 považuje obviněný za neregulérní a s ohledem na §89 odst. 3 tr. řádu za absolutně neúčinné, neboť bylo proti němu použito ze strany kriminalistů násilí fyzické i psychické, při výslechu dne 30. 3. 2001 byl navíc pod vlivem léků, následkem čehož nebyl schopen vlastního jednání a úsudku. Navíc nebyla provedena prověrka výpovědi obviněného ze dne 30. 3. 2001 ani rekonstrukce trestného činu, ačkoliv nikdo ze svědků tvář útočníka neviděl a poškozená údajně poznala obviněného pouze podle pohybů. Skutečnost, že obsah výpovědi obviněného v podrobnostech nekoresponduje s výpovědí poškozené, usvědčuje spíše policisty z manipulace s obviněným. Obviněný rovněž poukázal na úřední záznam na č. l. 177 spisu o dobrovolném setrvání obviněného na policii a o poskytnutí pomoci a součinnosti, k čemuž byl obviněný taktéž donucen a navíc tímto postupem došlo k porušení zákonné lhůty k zadržení ve smyslu §75 tr. řádu. Soud prvního stupně se rovněž dostatečně nevypořádal s tvrzením obviněného, že při výslechu dne 30. 3. 2001 byl pod vlivem léků, přičemž v tomto směru nelze odkázat na laické zhodnocení stavu obviněného ze strany orgánů činných v trestním řízení, popřípadě obhájce, neboť příslušní znalci připustili účinky léků Lexaurin a Bromazepam na paměťové a jiné kognitivní funkce, které se mohou projevit i anterográdní amnézií.
Rovněž důkaz dopisem ze dne 19. 5. 2001, adresovaným poškozené, nelze považovat za usvědčující důkaz, neboť neobsahuje jednoznačné vyjádření, že obviněný projednávaný trestný čin spáchal. Obsah dopisu spíše svědčí o rozporuplném duševním stavu obviněného, jemuž bylo policií vnucováno, že je pachatelem. Naopak svědkyně B. potvrdila, že se jí obviněný svěřil s tím, že poškozenou nenapadl. Nulovou důkazní hodnotu má i znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví chemie, neboť boty obviněného se vzorky zeminy byly zajištěny až po pěti měsících, přičemž obviněný přes místo, kde byly srovnávací vzorky odebrány, v minulosti chodil a jezdil na kole a navíc jde pouze o druhovou shodu. Za značně zkreslující považuje obviněný údaje uváděné jeho bývalou manželkou. Přibraný psycholog byl taktéž značně ovlivněn při vypracování posudku okolnostmi z minulého manželství obviněného, neboť na obviněného již dříve vypracovával znalecký posudek. Vyšetření znalkyň z oboru psychiatrie bylo značně povrchní, navíc se jej účastnila jen jedna znalkyně. Za těchto okolností měl být přibrán k posouzení duševního stavu obviněného znalecký ústav, avšak návrh obhájce v tomto směru zůstal bez odezvy. I přes podnět vrchního soudu krajský soud neprověřil jiný motiv napadení poškozené, ačkoliv v místě napadení došlo k podobným útokům na ženy a podle prvotních verzí byl vytipován jako pachatel bezdomovec z Ukrajiny a pracovník kotelny. Soud prvního stupně nepřihlédl k dopisu německých přátel obviněného, přičemž i další návrhy obhajoby na doplnění dokazování hodnotil jako zmatečné. Pokud jde o nároky poškozené na náhradu škody, jdou nad rámec dobrých mravů, nároky Č. n. z. p. jdou pak nad rámec trestního řízení, a tudíž nalézací soud měl odkázat poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
V petitu svého dovolání obviněný K. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 33 T 11/2001, a přikázal tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 7. 11. 2002 opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 20. 12. 2002, sp. zn. 1 NZo 872/2002, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 9. 1. 2003, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, a pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného K. S. podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného K. S. splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu. Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu ).
Ze spisového materiálu v posuzované věci lze doložit, že trestní stíhání dovolatele bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 3. 9. 2002, přičemž opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému K. S. i jeho obhájci, JUDr. J. J., doručen dne 9. 10. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Plzni dne 6. 11. 2002. Z uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla u dovolatele ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít. V daném případě se tedy jedná o porušení ustanovení o nutné obhajobě ve smyslu §36 a násl. tr. řádu bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v §36 tr. řádu musel mít obviněný v řízení obhájce.
Obviněný K. S. v podaném dovolání namítl, že obhájce mu byl ustanoven až opatřením dne 31. 3. 2001, v čemž spatřuje porušení svého práva na obhajobu, neboť až do tohoto okamžiku neměl řádně ustanoveného obhájce. Obviněný rovněž nastolil otázku, zda telefonické pověření ustanoveného obhájce je v souladu s ustanovením §39 tr. řádu, a dále namítl, že podle zákona č. 210/1999 Sb., o advokacii, jsou s ohledem na opatření ze dne 31. 3. 2001 úkony ze dne 29. 3. 2001 a 30. 3. 2001 nulitní, přičemž tuto vadu nelze zhojit v hlavním líčení, ani jinak.
Ze spisového materiálu přitom dovolací soud zjistil, že námitka o přítomnosti obhájce JUDr. D. H. při výslechu obviněného K. S., uskutečněného dne 30. 3. 2001, bez řádného pověření k obhajobě, byla obviněným uplatněna již v rámci jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 33 T 11/2001. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 7 To 57/02, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného shora citovaný napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí vyjádřil stanovisko, že vyvstaly důvodné pochybnosti o zabezpečení práva na obhajobu obviněného K. S., neboť výslech obviněného v přítomnosti dosud neustanoveného obhájce je obecně nutno považovat za důkaz absolutně neúčinný a pro posouzení věci je závazné ustanovení obhájce deklarované opatřením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 3. 2001, sp. zn. 5 Nt 77/2001, podle něhož byl advokát JUDr. D. H. ustanoven dne 31.3.2001 (č. l. 198 spisu).
Vzhledem k tomu, že listinné důkazy (protokol Okresního soudu Plzeň–město na č. l. 184 až 186 spisu, usnesení Okresního soudu Plzeň–město na č. l. 187 až 188 spisu, příkaz k přijetí do vazby na č.l. 189 spisu, obsah protokolu sepsaného vyšetřovatelem na č. l. 202 a 204 spisu, návrh státního zástupce na vzetí obžalovaného do vazby na č. l. 183 spisu i přípis JUDr. H. na č. l. 199 spisu) nasvědčují tomu, že tento advokát byl obviněnému zjevně ustanoven již dříve, vrchní soud přikázal soudu prvého stupně stanovit najisto okamžik ustanovení obhájce JUDr. D. H. a v závislosti na této skutečnosti pak zhodnotit použitelnost prvotních výpovědí obviněného. Jak dále vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 33 T 11/2001, nalézací soud v intencích zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu dokazování doplnil provedením důkazu spisem Okresního soudu Plzeň–město, sp. zn. 5 Nt 77/2001, výslechem soudce Mgr. D. P., vyšetřovatelů působících ve věci a tehdejšího obhájce obviněného JUDr. D. H., čímž podstatné vady řízení, jež byly důvodem pro zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem, odstranil.
Nalézací soud přitom dospěl k jednoznačným závěrům o okamžiku ustanovení advokáta JUDr. D. H. obhájcem obviněného, kdy z provedených výpovědí svědků vyplynulo, že k ustanovení obhájce došlo telefonicky dne 29. 3. 2001, a tudíž výpovědi obviněného ze dne 29. 3. 2001 a 30. 3. 2001 jsou použitelné jako důkaz. Vrchní soud v Praze se v usnesení ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02, ztotožnil s názory nalézacího soudu a konstatoval, že v předcházejícím řízení byla dodržena všechna zákonná ustanovení zabezpečující právo obviněného na řádnou obhajobu, přičemž v rámci odůvodnění předmětného usnesení podrobně rozvedl svou argumentaci na podporu svých tvrzení.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k porušení práva obviněného K. S. na obhajobu. Podle §39 odst. 1 tr. řádu obhájce ustanoví, a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Obhájce je ustanoven podle ustanovení §38 a §39 tr. řádu ihned poté, co důvod nutné obhajoby vznikl. Nutná obhajoba přitom počíná v přípravném řízení od zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. řádu) a pokračuje v dalších stádiích trestního stíhání, pokud její důvod nadále trvá nebo pokud je jeden důvod, který odpadl, současně nahrazen důvodem jiným.
V trestní věci obviněného K. S. tedy důvod nutné obhajoby vznikl sdělením obvinění ze dne 29. 3. 2001, neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let (§36 odst. 3 tr. řádu). Procesní úkony ustanovení a zrušení ustanovení obhájce mají přitom formu opatření, jež jsou považována za neformální úkony spíše organizačně - technické a operativní povahy. Zákon blíže nevymezuje obsahové a formální náležitosti opatření a ponechává úpravu podzákonným normám. S ohledem na skutečnost, že náležitosti opatření nejsou trestním řádem nikterak specifikovány, soudní praxe v zásadě umožňuje, nesnese-li věc odkladu, telefonické ustanovení obhájce, pokud je ustanovení současně nebo vzápětí, zpravidla do 3 dnů, deklarováno a verifikováno opatřením v písemné formě.
Opatření nelze napadat opravnými prostředky a s ohledem na jeho specifickou povahu se nelze domáhat jeho opravy usnesením ve smyslu ustanovení §131 tr. řádu, zákonnost opatření však podléhá vždy přezkumné povinnosti orgánů rozhodujících o opravných prostředcích v rámci přezkumu zákonnosti řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo. Písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti v opatření lze odstranit jiným způsobem, zejména v rámci přezkumu zákonnosti předcházejícího řízení, k čemuž ostatně došlo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 7 To 57/02, a v návaznosti na toto rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 33 T 11/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 7 To 111/02.
Pro úplnost je nutno uvést, že z vyúčtování obhájce JUDr. D. H. na č. l. 602 spisu a dále z usnesení o odměně a náhradě hotových výdajů na č. l. 606 až 608 spisu vyplývá, že obhájci JUDr. D. H. byla přiznána odměna rovněž za úkony představující převzetí a přípravu obhajoby ze dne 29. 3. 2001, výslech obviněného ze dne 29. 3. 2001 a výslech obviněného ze dne 30. 3. 2001.
Ve světle shora uvedených argumentů tedy neobstojí zjevně neopodstatněná námitka obviněného, že telefonické ustanovení obhájce JUDr. D. H. ze dne 29. 3. 2001 je v rozporu s dosud neopraveným opatřením o ustanovení obhájce ze dne 31. 3. 2001, ani výhrada obviněného ohledně neexistujícího úkonu obhájce JUDr. D. H. ve smyslu zákona o advokacii a advokátního tarifu.
Na základě shora rozvedených skutečností Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že obviněný K. S. měl ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu od zahájení trestního řízení řádně ustanoveného obhájce a postupem nalézacího ani odvolacího soudu nebyla nikterak porušena ustanovení trestního řádu týkající se nutné obhajoby.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení je navíc dostatečně patrno, že rozhodnutí dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť tyto byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Obviněný pouze opakuje námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly a tudíž zjevná neopodstatněnost námitek obviněného vedla Nejvyšší soud k tomu, že dovolání obviněného K. S. podané z důvodu §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Ani v uvedeném ohledu tudíž dovolání obviněného K. S. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod svého dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči hodnocení důkazů, tedy proti skutkovým zjištěním soudu prvého i druhého stupně. V posuzovaném dovolání tedy obviněný takto sice formálně uplatnil jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě tedy nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. řádu uveden není.
Nejvyšší soud musel navíc konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvého i druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí nalézacího soudu objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku a použité právní kvalifikaci odpovídá.
S přihlédnutím ke skutečnostem shora rozvedeným Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání obviněného K. S. podané z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. Jak již bylo shora naznačeno, v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu musí dovolatel odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž obsah konkrétně uplatněného dovolacího důvodu musí současně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného K. S. odmítl jednak podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zčásti zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Zdeněk S o v á k