ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1082.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1082/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, č. j. 3 To 82/2018-273, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 23/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 12. 2017, č. j. 1 T 23/2016-250 , byl obviněný M. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v prosinci 2012, v herně G. H. V., na ulici H., ve V., se v úmyslu vylákat finanční prostředky ústně dohodl s M. J., trvale bytem S. O., V., že M. J. bude financovat rekonstrukci bytu velikosti 2+1 na ulici V. v B.-Z., a zisk z následného prodeje bytu, o kterém M. K. nepravdivě prohlašoval, že je v jeho vlastnictví, si rozdělí, přičemž byt, resp. družstevní práva k tomuto bytu, byly v této době v majetku M. T., načež M. J. dne 30. 1. 2013 kolem 11:00 hodin v kanceláři notářky JUDr. Vladimíry Kostřicové v budově M-palác na ulici Heršpická 813/5, 639 80 Brno, předal M. K. finanční hotovost ve výši 700.000 Kč, kterou měl M. K. použít k financování opravy výše uvedeného bytu, což neučinil a bez souhlasu M. J. použil svěřené finance pro svoje další dosud nezjištění aktivity a do současné doby i přes opakované urgence nevrátil.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a současně mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému M. J., trvale bytem S. O., V., částku ve výši 700.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl týž poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 4. 2018, č. j. 3 To 82/2018-273, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Mandáta dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V dovolání poukazuje obviněný na to, že soud druhého stupně shodně se soudem prvého stupně posoudil věc nesprávně jako trestný čin, ač měla být správně posouzena jako věc občanskoprávní a mělo být rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem. Řízení před soudy obou stupňů trpí zásadními vadami v dokazování. Podle obviněného soud prvého stupně provedl v některém směru dokazování dosti podrobně, avšak pouze ve shromažďování a hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Pokud se týká jeho tvrzení, že část z dlužné částky započetl na dřívější dluhy poškozeného M. J. a část peněz vrátil poškozenému postupně v jednotlivých splátkách, soud v tomto směru žádné dokazování neprováděl, ačkoli obviněný v dřívější době půjčil poškozenému na výdaje související s jeho obživou částku kolem 170.000 Kč a dále na zaplacení dluhu vůči leasingové společnosti, která financovala nákup vozidla Fiat Ducato poškozeným M. J. kolem 180.000 Kč. Soud měl podle dovolatele zjistit finanční vztahy poškozeného M. J. k příslušné leasingové či úvěrové společnosti a způsob jejich vypořádání. Podle mínění obviněného je vysoce pravděpodobné, že v době, kdy měl splácet splátky leasingu či úvěru, neměl k tomuto dostatek finančních prostředků. Dále uvedl, že v letech 2013 až 2014 vracel poškozenému M. J. částku kolem 350.000 Kč v jednotlivých dílčích splátkách, které měly sloužit k jeho obživě, neboť v té době neměl dostatečné příjmy. Soud se neobjektivně spokojil pouze s tvrzením poškozeného, že v té době jej živili rodiče. Soud měl podle obviněného provést znalecké zkoumání z oboru psychologie zaměřené na věrohodnost poškozeného, kterou je nutno v tomto případě zkoumat zvlášť pečlivě, neboť výpověď poškozeného je jediným přímým důkazem.
6. Dále namítl nesprávné posouzení otázky omylu na straně poškozeného spočívající v tom, zda poškozený věděl o vlastnictví bytu. Omyl měl spočívat v tom, že obviněný měl tvrdit, že rekonstruovaný byt je jeho, avšak ve skutečnosti byl ve vlastnictví M. T. Tento závěr soudů však neobstojí, protože při hlavním líčení poškozený M. J. uvedl, že o vlastnictví M. T. k uvedenému bytu věděl. Záměr rekonstrukce bytu a jeho následného prodeje skutečně existoval. Uveden tedy v omyl nebyl a ani být nemohl. Právě uvedení v omyl je tím, co charakterizuje skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Pokud se tedy nepodařilo prokázat jednání, kterým by obviněný jednoznačně uvedl poškozeného v omyl, schází znak skutkové podstaty trestného činu podvodu. Pak je již zcela nepodstatné, zda má obviněný vůči poškozenému nějaký finanční závazek, neboť případná existence či neexistence samotného tohoto závazku musí být řešena výhradně občanskoprávní cestou. Je si vědom tohoto, že opakuje již dříve uplatněnou argumentaci, ale pokud soud prvého stupně odmítl provést důkazy svědčící v jeho prospěch, například výslech svědkyně D. R., pak zcela jednoznačně měl jeho tvrzení vzít za prokázaná a rozhodnout v jeho prospěch, zejména pokud se týká vědomosti poškozeného o vlastnictví bytu. Pokud jde o právní vztah mezi poškozeným M. J. a obviněným, pak podle dovolatele je možno po provedeném dokazování konstatovat, že se jednalo o podnikatelský záměr, který se nevydařil a z hlediska finančních nároků jde pouze o záležitost občanskoprávní.
7. Navrhuje tedy, aby dovolací soud usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) se k podanému dovolání vyjádřil tak, že jej neshledává důvodným, když námitky, ve kterých dovolatel tvrdí, že poškozenému částku 350.000 Kč vrátil a že ohledně dalších částek provedl započtení vzhledem k existenci svých vlastních pohledávek vůči poškozenému, a v této souvislosti vytýká nedostatečný rozsah dokazování a jednostranné hodnocení důkazů, tyto námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Soudy tato tvrzení jednoznačně odmítly (str. 3 rozhodnutí odvolacího soudu). Tyto skutkové námitky se ani netýkají okolností rozhodných z hlediska existence zákonných znaků trestného činu podvodu, tj. otázky, zda majetkovou dispozici spočívající v předání částky 700.000 Kč obviněnému poškozený provedl v důsledku omylu vyvolaného obviněným. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nachází i námitka, podle které měla být věrohodnost poškozeného J. zkoumána znaleckým posudkem z oboru psychologie. Důležitost výpovědi svědka sama o sobě není důvodem ke znaleckému vyšetření jeho duševního stavu. Žádné konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly schopnost poškozeného J. správně vnímat a reprodukovat rozhodné okolnosti, v předmětné trestní věci zjištěny nebyly a dovolatel je ani v dovolání neuvádí. Obviněný sice formálně zpochybňuje existenci zákonného znaku trestného činu podvodu spočívajícího v uvedení jiného v omyl, avšak i tyto námitky jsou primárně skutkového charakteru, neboť nevycházejí ze skutkových zjištění vymezených v soudních rozhodnutích, ale z vlastního skutkového tvrzení obviněného, podle kterého poškozený znal skutečný stav vlastnických vztahů k bytu v B.-Z. Zkreslujícím způsobem reprodukuje výpověď poškozeného J. u hlavního líčení, kde poškozený jednoznačně uvedl, že obviněný vystupoval jako vlastník předmětného bytu, a že o skutečném stavu věci se dozvěděl až dodatečně a že na rekonstrukci bytu, který není vlastnictvím obviněného, by obviněnému nikdy peníze nepůjčil.
9. Dovolatel tedy fakticky neuvádí žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku. Navíc neučinil, a to ani formálně, součástí dovolání námitku existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, která by mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Uplatněné dovolací námitky obviněného K. deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani částečně neodpovídají. Z důvodů shora uvedených proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., kdy současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími námitkami a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
17. Je možno konstatovat, že všechny shora uvedené námitky obviněného jsou ryze skutkového rázu, neboť se opírají o vlastní verzi skutkového děje, když obviněný poukazuje na údajnou nevěrohodnost poškozeného M. J. a v důsledku toho též na neúplnost provedeného dokazování, když na poškozeného nebyl vypracován psychologický znalecký posudek k ověření jeho věrohodnosti. Pokud obviněný v dovolání zmiňuje neúplnost provedeného dokazování [nevypracování znaleckého posudku na poškozeného, neověření jeho finanční situace, nevyslechnutí svědkyně] pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani tento obsah námitek nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí [str. 3, druhý odstavec] na uvedené námitky reagoval.
18. Ačkoli se obviněný dovolává nesprávného hmotněprávního posouzení, tak ve skutečnosti jde opět o řešení skutkové otázky, kdy je možno poukázat na příslušné hodnotící pasáže rozsudku soudu prvního stupně, který se touto okolností velmi podrobně zaobíral, a v bodech 15 až 20, bod po bodu vyvrátil jednotlivá, dílem vnitřně značně rozporná, tvrzení obviněného. Argumentace uvedená v dovolání je shodná s argumentací uvedenou v odvolání a obhajobou obviněného, jež je uplatňována od počátku trestního řízení, což obviněný i přiznává, nicméně to vysvětluje tím, že celá věc je řešitelná v rovině občanského práva. Mělo by se podle něj jednat o nevydařený podnikatelský záměr, který nemá být kriminalizován.
19. V obecné rovině je možno k dané námitce [řešení dané věci v rovině občanského práva příp. podle §12 tr. zákoníku] poukázat na závěry stanoviska Nejvyššího soudu Tpjn 301/2012 podle kterého platí, že „trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
20. Jinými slovy by přicházelo zvážení tohoto postupu toliko v případě přistoupení mimořádných okolností, kdy by bylo na místě postupovat ve smyslu shora uvedené zásady subsidiarity trestní represe a dále podle principu ultima ratio. Nicméně to v daném případě naplněno nebylo, neboť byla způsobena škoda nikterak zanedbatelná, a to v důsledku relativně sofistikovaného podvodného jednání obviněného. Jím tvrzený odkaz na civilní charakter sporu má svůj základ ve vlastní verzi skutkového děje, jak bylo shora vysvětleno.
21. Je tak možno uzavřít, že dovolací námitky, jež jsou obsahově shodné i s odvolacími námitkami, směřují výhradně vůči obsahu skutkových zjištění.
22. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí (ani jemu předcházející rozsudek soudu 1. stupně) není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal