ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.1226.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 1226/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2003 o dovolání podaném obviněným R. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 1 To 32/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 T 4/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 46 T 4/2000, uznán vinným, že společně s obviněným K. M.
po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vyřešit a vypořádat své vzájemné peněžité závazky na úkor třetích osob, obviněný K. M. s vědomím obviněného R. V., pod záminkou vyřizování úvěru na zakoupení objektu hotelu S. J. v H. n. M., příslibem zajištění zaměstnání K. S. a půjčky finančních prostředků E. Z. z poskytnutého úvěru, přesvědčil K. S. a E. Z. k poskytnutí „zástavy“ jejich nemovitého majetku k zajištění půjčky, kterou měl obdržet od blíže nespecifikované osoby a Č. s. a. s. k úhradě nákladů spojených s vyřízením úvěru, přestože se ve skutečnosti nejednalo o zajištění závazku zřízením zástavního práva, ale o převod nemovitostí, přičemž v rozporu s úmyslem poškozených
v O. v Advokátní kanceláři JUDr. V. S. byly vyhotoveny kupní smlouvy o převodu nemovitostí, a to
- dne 3. 10. 1996 mezi E. Z. jako prodávajícím a obviněným R. V. jako kupujícím
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV pro obec a k. ú. Ch., okres O., a to rodinného domu na pozemku parc. č. 357, zast. plocha, o výměře 106 m2 a tohoto pozemku, rodinného domu na pozemku parc. č. 358, zast. plocha, o výměře 946 m2 a tohoto pozemku, jakož i pozemků parc. č. 355, zahrada, o výměře 81 m2, parc. č. 359, zahrada, o výměře 1732 m2 a parc. č. 736/2, ost. plocha, o výměře 1636 m2 a parcel ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr parc. č. 660 o výměře 18 557 m2 a parc. č. 728 o výměře 11 558 m2,
v hodnotě nejméně 1.750.000,- Kč,
- dne 14. 10. 1996 mezi K. S. jako prodávající a obviněným R. V. jako kupujícím
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV pro obec a k. ú. V. H., okres O., a to rodinného domu na pozemku parc. č. 780/48, zast. plocha, o výměřě 166 m2 a tohoto pozemku, jakož i pozemku parc. č. 780/21, zahrada, o výměře 552 m2,
v hodnotě nejméně 2.000.000,- Kč
včetně návrhu na zahájení řízení o zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž shodně v čl. III kupních smluv bylo konstatováno zaplacení kupních cen, aniž by ve skutečnosti kupní ceny byly prodávajícím zaplaceny, v důsledku čehož nemohli postupovat dle čl. V kupních smluv a vrácením kupních cen rozvázat účinnost kupních smluv a nadále si tak zachovat své vlastnické právo k nemovitostem, které takto bylo zapsáno ve prospěch obviněného R. V.,
čímž způsobili E. Z., škodu ve výši nejméně 1.750.000,- Kč a K. S., škodu ve výši nejméně 2.000.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného R. V. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a uložil mu za to podle §250 odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. trest odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 600.000,- Kč; pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu podle §54 odst. 3 tr. zák. uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný K. M. (rovněž za další skutky mimo výše popsaný) a byl mu uložen trest.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným K. M. a R. V. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu E. Z. ve výši 85.500,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále K. M. uložena povinnost nahradit škodu poškozeným M. Z. ve výši 91.371,75 Kč, L. A. ve výši 20.000,- Kč, a J. S. ve výši 256.190,50 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. S., M. O. a E. L. a. s., se sídlem Č. B., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E. Z., M. Z., L. A. a J. S. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění K. M. a R. V. odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2003, a rozsudkem sp. zn. 1 To 32/2003 rozhodl tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného K. M. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (ad 1-5), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody, jímž byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán společně a nerozdílně s obviněným R. V. k povinnosti zaplatit náhradu škody E. Z. ve výši 85.000,- Kč, jímž byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit náhradu škody M. Z. ve výši 91.371,75 Kč a L. A. ve výši 20.000,- Kč, jímž byli podle §229 odst. 1 tr. ř. poškození K. S. a M. O. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a jímž byli podle §229 odst. 2 tr. ř. poškození E. Z., M. Z. a L. A. odkázáni se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních;
II. podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. z podnětu odvolání R. V. napadený rozsudek zrušil ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného;
III. podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné K. M. a R. V. uznal vinnými, že společně
po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu vyřešit a vypořádat své vzájemné peněžité závazky na úkor třetích osob, obviněný K. M. s vědomím obviněného R. V., pod záminkou vyřizování úvěru na zakoupení objektu hotelu S. J. v H. n. M., příslibem zajištění zaměstnání K. S. a půjčky finančních prostředků E. Z. z poskytnutého úvěru, přesvědčil K. S. a E. Z. k poskytnutí „zástavy“ jejich nemovitého majetku k zajištění půjčky, kterou měl obdržet od blíže nespecifikované osoby a Č. s. a. s. k úhradě nákladů spojených s vyřízením úvěru, přestože se ve skutečnosti nejednalo o zajištění závazku zřízením zástavního práva, ale o převod nemovitostí, přičemž v rozporu s úmyslem poškozených, kteří byli obviněnými K. M. a R. V. nepravdivě informováni, že se jedná jen o formalitu,
v O., v Advokátní kanceláři JUDr. V. S. byly vyhotoveny kupní smlouvy o převodu nemovitostí, a to
- dne 3. 10. 1996 mezi E. Z. jako prodávajícím a obviněným R. V. jako kupujícím
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV pro obec a k. ú. Ch., okres O., a to rodinného domu na pozemku parc. č. 357, zast. plocha, o výměře 106 m2 a tohoto pozemku, rodinného domu na pozemku parc. č. 358, zast. plocha, o výměřě 946 m2 a tohoto pozemku, jakož i pozemků parc. č. 355, zahrada, o výměře 81 m2, parc. č. 359, zahrada, o výměře 1732 m2 a parc. č. 736/2, ost. plocha, o výměře 1636 m2 a parcel ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr parc. č. 660 o výměře 18 557 m2 a parc. č. 728 o výměře 11 558 m2,
v hodnotě nejméně 1.750.000,- Kč,
- dne 14. 10. 1996 mezi K. S. jako prodávající a obviněným R. V. jako kupujícím
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 146 pro obec a k. ú. V. H., okres O., a to rodinného domu na pozemku parc. č. 780/48, zast. plocha, o výměřě 166 m2 a tohoto pozemku, jakož i pozemku parc. č. 780/21, zahrada, o výměře 552 m2,
v hodnotě nejméně 2.000.000,- Kč
včetně návrhu na zahájení řízení o zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž shodně v čl. III kupních smluv bylo konstatováno zaplacení kupních cen, aniž by ve skutečnosti kupní ceny byly prodávajícím zaplaceny, v důsledku čehož nemohli postupovat dle čl. V kupních smluv a vrácením kupních cen rozvázat účinnost kupních smluv a nadále si tak zachovat své vlastnické právo k nemovitostem, které takto bylo zapsáno ve prospěch obviněného R. V.,
čímž způsobili E. Z. škodu ve výši nejméně 1.750.000,- Kč a K. S. škodu ve výši nejméně 2.000.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného R. V. soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a uložil mu za to podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 600.000,- Kč; pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu podle §54 odst. 3 tr. zák. uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný K. M. (také za další skutky mimo výše popsaný) a byl mu uložen trest.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále K. M. uložena povinnost nahradit škodu poškozeným M. Z. ve výši 91.371,75 Kč, a L. A. ve výši 20.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. Z., K. S. a M. O. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. Z. a L. A. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních;
IV. jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému R. V. dne 5. 8. 2003, jeho tehdejšímu obhájci JUDr. V. V. 4. 8. 2003, obviněnému K. M. a jeho obhájkyni JUDr. E. K. shodného dne 1. 8. 2003, a tohoto dne rovněž Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě.
Dne 30. 9. 2003 učinil obviněný R. V. prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. S. na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. V jeho úvodu zmínil obě shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadá jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, a jako dovolací důvod uplatnil ten, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dalším textu obviněný podrobně rozvedl argumenty, jimiž by měl být uplatněný dovolací důvod naplněn. Popsal svou verzi skutkového děje a okolnosti uzavření předmětných kupních smluv; ve skutečnosti pan Z. s paní S. vystupovali jako ručitelé pana M., jenž potřeboval finanční prostředky k zajištění svého závazku – úvěru (tyto prostředky měly být získány právě z kupní ceny nemovitostí, které byly předmětem kupních smluv). Poukázal přitom na to, že se jednalo o kupní smlouvy s odkládací podmínkou – vrátili-li by prodávající jemu jakožto kupujícímu do stanoveného dne kupní cenu, kupní smlouvy by se od samého počátku zrušily. Připustil, že šlo o zastření pravého smyslu použití kupních smluv s odkládací podmínkou, což se může zdát neetickým, avšak není to v zákoně výslovně zakázané. Jestliže prodávající tvrdí, že kupní cenu neobdrželi, v důsledku čehož se cítí podvedeni, činí tak účelově; bylo-li by tomu tak, je naprosto nepravděpodobné, aby kupní smlouvy podepsali s tím, že kupní cena jim byla před podpisem zaplacena. Z jednání obou prodávajících a rovněž pana M. je podle názoru dovolatele naopak zřejmé, že v okamžiku, kdy zjistili, že mu nejsou schopni zaplacenou kupní cenu vrátit a mohou přijít o své domy, jediným východiskem pro ně bylo podání trestních oznámení; přitom jednak zdůraznil, že tak učinili až po uplynutí jedenácti měsíců od podpisu kupních smluv, avšak obratem poté, co je vyzval k vyklizení nemovitostí, a dále označil za zajímavé, že se nepokusili domoci svých práv civilní žalobou. Zdála-li se orgánům činným v trestním řízení sjednaná kupní cena nepřiměřeně nízká, upozornil na to, že podle občanského zákoníku si smluvní strany mohou dohodnout jakoukoliv její výši; navíc prodávající nebyli nikým nuceni, aby na ni přistoupili.
Dále se obviněný zaměřil na zákonnou úpravu dovolání v trestním řádu, přičemž odkázal na komentář k tomuto předpisu. V návaznosti na svůj výklad pak uvedl, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění; jestliže skutkový stav shora zmiňoval, pak z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovodil pak, že popis skutkových okolností ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku neodpovídá tomu, že byl spáchán trestný čin podvodu. Současně vyslovil pochybnosti, zda byla zachována totožnost skutku, a zda nebylo porušeno i ustanovení §214 tr. ř., když měl za to, že nebyl dotazován po provedení každého jednotlivého důkazu, zda se k němu chce vyjádřit.
Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti spočívala podle dovolatele v tom, že soud mylně aplikoval určitou normu hmotného práva, a to tím, že soud použil jiný právní předpis a jiné jeho ustanovení, než které měl správně použít; soud pak chybně posoudil podle hmotného práva takovou předběžnou otázku, která má vliv na právní kvalifikaci skutku či na jiné hmotně právní posouzení. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ohledně něj zrušil, a to ve výrocích o vině, trestu a dalších výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a aby v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, popřípadě podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc znovu projednat a rozhodnout.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 10. 2003).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 2003 po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného uvedla, že přes jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu výhradně pochybení spočívající v hodnocení důkazů odlišně od jeho obhajoby, tj. polemizuje se správností skutkových zjištění. Takové námitky stojí mimo rámec citovaného dovolacího důvodu, jenž je sice formálně tvrzen, avšak nikoliv materiálně odůvodněn. Pro úplnost se státní zástupkyně vyjádřila i k dovolatelově výhradě k totožnosti skutku. V tomto směru nezjistila pochybení a uvedla, že totožnost skutku, pro který bylo vedeno trestní stíhání, podána obžaloba a o kterém pak rozhodovaly soudy rozsudkem, byla zachována; upřesnění skutkových okolností, ke kterému došlo v průběhu trestního řízení, bylo správně pojato do skutkového výroku soudu. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže měnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu dovolání obviněného R. V. nemůže obstát, neboť ačkoliv v něm formálně deklaroval dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento konkrétně opřel výhradně o námitky proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů a jejich skutkovým zjištěním. Ve svém podání předkládá svou verzi skutkového děje, provádí vlastní hodnocení okolností, za nichž byly sjednány kupní smlouvy s poškozenými a namítá občanskoprávní rozměr celého případu s tím, že tyto smlouvy pak posuzuje z hlediska občanskoprávní úpravy, ať již co se týče podle něj pravého účelu jejich sjednání (plnili funkci zajištění závazku), tak jejich obsahu (sjednaná výše kupní ceny, prohlášení prodávajících ve smlouvách, že kupní cenu od něj obdrželi); v tomto směru pak činí závěr, že předmětné kupní smlouvy nemohou být považovány za neplatné, a jestliže poškození podali na něj trestní oznámení, učinili tak zjevně proto, že mu nebyli schopni vrátit zaplacenou kupní cenu (jak bylo smluveno) a začali se obávat o své nemovitosti. Na základě uvedených skutečností zdůrazňuje, že jeho jednání by v občanskoprávním řízení bylo považováno za zákonné a legální. Až poté dovozuje, že nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., že skutek byl nesprávně právně posouzen a na místě by bylo řešit otázku, zda se vůbec jedná o trestný čin.
Pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného vztahující se k tzv. totožnosti skutku.
Pojmy skutek a totožnost skutku trestní řád nedefinuje. Pouze z ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Z tohoto zákonného vymezení vychází při definování uvedených pojmů i právní teorie a soudní praxe. Obecně platí, že pod pojmem skutek trestní řád rozumí jen okolnosti skutkové, nikoli jejich právní posouzení, neboť soud může zažalovaný skutek kvalifikovat odchylně od obžaloby. Totožnost skutku však bude zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (srov. např. rozhodnutí č. 52/1979, č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku tedy zůstane zachována, jestliže se nepřesné, neúplné či jen přibližné údaje obžaloby o skutkových okolnostech (zejména co do času a místa spáchání trestného činu, způsobu zavinění, rozsahu následku apod.) v hlavním líčení nahradí údaji přesnými.
Tak tomu bylo i v daném případě, v němž odvolací soud v tzv. skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku popsal zjištěné jednání obviněného R. V. (a obviněného K. M.) přesněji a především výstižněji pokud jde o vyjádření zákonného znaku „uvádění v omyl“, než tomu bylo v podané obžalobě a rozsudku nalézacího soudu. Tím se nic nezměnilo na totožnosti skutku, který zůstal bezezbytku zachován z hlediska způsobeného následku (škoda způsobená poškozenému E. Z. ve výši nejméně 1.750.000,- Kč a poškozené K. S. ve výši nejméně 2.000.000,- Kč, pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Ostravě a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci) a který doznal jen upřesňujících změn vzhledem k obžalobě (škoda způsobená poškozenému E. Z. ve výši nejméně 1.367.770,- Kč a poškozené K. S. ve výši 1.807.500,- Kč). Především však zmíněná výhrada obviněného v podaném dovolání je z výše uvedených důvodů námitkou skutkovou, nikoli námitkou týkající se právního posouzení, takže jde o námitku stojící mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejinak je tomu s výhradou obviněného, že v řízení bylo porušeno ustanovení §214 tr. ř., neboť v hlavním líčení nebyl dotazován po provedení každého jednotlivého důkazu, zda se k němu chce vyjádřit. Ani taková námitka není námitkou směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nýbrž dovolatel jejím prostřednictvím brojí proti správnosti procedurálního postupu soudu a respektování ustanovení trestního řádu při provádění dokazování ve vztahu k obviněnému.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady, kterými obviněný odůvodnil uplatněný dovolací důvod, jej materiálně nenaplňují, nýbrž ve skutečnosti jsou pouhou polemikou s tím, jak byl soudy zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy, resp. s tím, jak soud v daném řízení postupoval. Z těchto tvrzených nedostatků obviněný až následně dovodil, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.
Z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a