ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1247.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1247/2016-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. Bc. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 To 64/2016-1488, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 74/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 9 T 74/2013 , byl obviněný Ing. Bc. V. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
jako příslušník Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality v Plzni, který se podílel v rámci služební činnosti na úkonech prováděných podle §158 odst. 3 tr. ř. směřujících k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin vraždy ve stádiu přípravy a podvodu podle §20 k §140 a §209 tr. zákoníku v trestní věci vedené policejním orgánem, u kterého byl služebně zařazen, pod č. j. …, kde byl podezřelým J. H., který měl pověřit M. L., usmrcením D. P., a z obavy, že J. H. bude zpochybňovat nabídku M. L. a zavinění se mu pak nepodaří prokázat, a dále při vědomí, že policie dosud nezajistila finanční prostředky, které J. H. měl v minulosti od D. P. podvodně vylákat, přistoupil na základě jiných již zjištěných skutečností k zadržení podezřelého J. H. podle §76 odst. 1 tr. ř., a to dne 4. 6. 2012 v K., následně po této realizaci jel obžalovaný se zadrženým J. H. cestou z K. do P. eskortním vozidlem Policie ČR, Zásahové jednotky Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje a jejími příslušníky, kdy řidiči dal pokyn, aby v prostoru mezi obcemi D. L. a D., pravděpodobně na odbočce do lesa na silnici mezi D. L. a D. 800m od křižovatky této silnice a silnice ..... vedoucí z K. přes P. do P., odkud pak pokračovali společně s eskortou na dosud blíže neurčené místo, kde vystoupil s poškozeným J. H. z eskortního vozidla, které z místa odjelo na vzdálenost min. 10 m, následně obžalovaný poškozeného H. odvedl stranou z cesty a poté v poškozeném za účelem opatření důkazů proti němu a za účelem zjištění, kde má ukryty finanční prostředky, které měl v minulosti od D. P. vylákat, úmyslně vyvolal dojem, že byl uniformovanými příslušníky Policie ČR, kteří vlastní zadržení provedli, prodán osobě spřízněné s M. L., a že mu může být ublíženo na zdraví, pokud nesplní jeho pokyny, a to tak, že po jeho vysazení pronesl slova „s penězi jsme vyrovnaní“ a následně předstíral telefonní hovor, z kterého měl J. H. získat pocit, že pracuje pro M. L., po ukončení předstíraného hovoru se poškozeného zeptal, kde jsou peníze, které měl L. zaplatit za provedení toho, co si objednal, a proč nezaplatil, poté, co mu J. H. opakovaně sdělil, že žádné peníze nemá, přivolal eskortní vozidlo, do kterého nasedli a v kterém již obžalovaný uskutečnil opravdový hovor s M. L., z kterého muselo být poškozenému J. H. zřejmé, s kým hovoří, kdy obžalovaný po celou dobu tohoto jednání zneužíval skutečnosti, že zadržený J. H. byl pod psychickým tlakem vyplývajícím ze samotného zadržení, neboť byl spoután a měl nasazen prostředek k zamezení prostorové orientace – tmavé neprůhledné brýle, následně již proběhla eskorta poškozeného J. H. až do budovy Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje v Plzni, Nádražní 2, kam dorazila po 19.00 hod. dne 4. 6. 2012,
a tímto jednáním obviněný porušil ustanovení §76 odst. 5 a §92 odst. 1 tr. ř., podle kterých podezřelý nesmí být žádným způsobem donucován k doznání, §11 písm. a), c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle kterých je policista povinen dbát, aby žádné osobě v důsledku jeho postupu nevznikla bezdůvodná újma a aby zásah nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu prováděného úkonu, dále ustanovení §53 odst. 1 uvedeného zákona o policii, podle kterého je policista oprávněn použít donucovací prostředek pouze k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku, a ustanovení §54 uvedeného zákona o policii, podle kterého je policista oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace u zadržené osoby pouze tehdy, je-li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk.
2. Obviněný byl odsouzen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 mu bylo uloženo, aby poškozenému J. H. uhradil na náhradě nemajetkové újmy částku 15 000 Kč. Poškozený byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy a podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství Plzeň-město sp. zn. 3 KZV 19/2012-241 pro skutek uvedený pod bodem 2 žalobního návrhu, ve kterém byl spatřován trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Poškozený J. H. byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Týmž rozsudkem rozhodl okresní soud o zproštění obžaloby obviněného kpt. Mgr. L. Š., jemuž bylo kladeno za vinu spáchání skutku popsaného pod bodem 1) obžaloby, jímž měl spáchat trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku podle §23 odst. 1 tr. zákoníku.
5. O odvoláních obviněného a státní zástupkyně podaných v neprospěch obou obviněných rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 To 64/2016-1488, tak, že k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
jako příslušník Policie České republiky, který podle §158 odst. 3 tr. ř. prověřoval, zda byly spáchány trestné činy vraždy podle §20 k §140 trestního zákoníku a podvodu podle §209 trestního zákoníku, z nichž byl podezřelý J. H., který měl pověřit M. L., aby za 800 000 Kč usmrtil D. P., a který měl v minulosti od D. P. podvodně vylákat finanční prostředky,
4. června 2012 na přesně nezjištěném místě poblíž křižovatky silnice mezi D. L. a D. a silnice I/27 vedoucí z K. do P. vystoupil z policejního eskortního vozidla se zadrženým J. H., který byl v té době spoután a měl nasazeny tmavé neprůhledné brýle k zamezení prostorové orientace, a v úmyslu vyvolat v tomto poškozeném dojem, že byl policisty předán osobě spřízněné s M. L. a že mu hrozí při nesplnění jejích pokynů ublížení na zdraví, pronesl slova „s penězi jsme vyrovnaní“, a předstíral telefonní hovor, ze kterého měl J. H. získat pocit, že obžalovaný pracuje pro M. L., a pak se poškozeného zeptal, kde jsou peníze, které měl poškozený M. L. zaplatit za to, co si objednal, a proč nezaplatil, a když mu J. H. sdělil, že žádné peníze nemá, přivolal policejní eskortní vozidlo, do něhož nasedli a odjeli do budovy Policie České republiky v Plzni, Nádražní 2, kam dorazili 4. června 2012 po 19. hod.,
a tímto jednáním, které provedl se záměrem zjistit, kde má J. H. ukryty finanční prostředky, jež měl v minulosti vylákat od D. P., porušil ustanovení §76 odst. 5 a §92 odst. 1 tr. ř., podle kterých podezřelý nesmí být žádným způsobem donucován k doznání, a §11 písm. a), c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, podle kterých je policista povinen dbát, aby žádné osobě v důsledku jeho postupu nevznikla bezdůvodná újma, aby zásah nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu prováděného úkonu.
6. Odvolací soud obviněného odsoudil podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 mu uložil povinnost, aby poškozenému uhradil na náhradě nemajetkové újmy částku 15.000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. ho se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státní zástupkyně zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Citovaný rozsudek krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Roberta Vargy dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj jeho jednání nelze bezezbytku podřadit pod ustanovení §329 tr. zákoníku.
8. Za nesprávný považuje dovolatel závěr soudu, že jednal v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu. Tento znak musí z hlediska své intenzity představovat závažnější újmu. Odvolacímu soudu vytýká, že bez jakéhokoli hodnocení intenzity jednání uzavřel, že poškozenému J. H. byla způsobena závažná újma. Není mu zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že předmětným telefonátem měla být v poškozeném vyvolána představa, že mu hrozí ublížení na zdraví nebo jiná těžká újma při nesplnění pokynů. Podle dovolatele měla možná újma zřejmě hrozit od osoby M. L., ta však nebyla odvolacím soudem hodnocena a není tak zřejmé, jaká hrozba z jeho strany vyvstávala.
9. Obviněný s oporou o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 290/2016 poukazuje na to, že „míru závažnosti takové újmy… nelze posuzovat pouze ze subjektivního vnímání (prožitků) dotčené osoby, nýbrž i podle objektivní povahy neoprávněného zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a současně podle pohnutky, jíž byl pachatel v postavení úřední osoby při takovém zásahu veden“. Motivem, kterým byl obviněný veden, byla nápomoc fyzicky a mentálně handicapovanému D. P. Z jeho pohledu tedy došlo ke střetu dvou povinností konkretizovaných v §2 a §11 zákona o policii. Za rozporné s uvedenou judikaturou pokládá obviněný to, že odvolací soud jeho pohnutku zohlednil jen ve vztahu k výši trestu a nikoli s ohledem na právní kvalifikaci újmy.
10. Dovolatel poukazuje na závěry znaleckých posudků z oblasti psychologie, které u poškozeného neshledaly žádné dočasné ani trvalé následky. Tomu podle něj koresponduje i výše náhrady nemajetkové újmy přiznané soudem prvního stupně, která by byla vyšší, pokud by jeho újmu bylo možné hodnotit jako závažnou.
11. Obviněný připomíná, že trestný čin podle §329 tr. zákoníku je charakterizován kvalifikovanou pohnutkou. Tento skutek musí být spáchán úmyslně a v úmyslu způsobit závažnou újmu. Právě úmyslné způsobení závažné újmy popírá, neboť pouze realizoval operativní legendu (podstatou bylo uvést J. H. v omyl, a to v souladu s operativní legendou specifikovanou závazným pokynem policejního prezidenta č. 190 ze dne 16. 12. 2008) a poté, co ji shledal neúspěšnou, svého dalšího jednání zanechal. Jeho počínání proto nelze vyhodnotit jako vedené kvalifikovanou pohnutkou.
12. Obviněný dále soudům vytýká, že neaplikovaly ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a dovolává se závěrů odvolacího soudu, který tento názor zaujal ve vztahu k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku soudu prvního stupně. Namítá, že soudy neprovedly „test aplikace principu ultima ratio“. Má za to, že i kdyby naplnil všechny znaky trestného činu, přesto za něho nemůže být trestně odpovědný, a to pro pohnutku jeho jednání, když současně měl být zohledněn vzájemný střet jeho zákonných povinností a okolnost, zda pro posouzení jeho jednání nepostačila odpovědnost disciplinární (správní).
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město a posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle něj sice námitky obviněného lze obsahově podřadit pod uplatněné dovolací důvody, jsou však zjevně neopodstatněné. Na rozdíl od obviněného má státní zástupce za to, že tzv. skutková věta rozsudku krajského soudu vykazuje veškeré znaky zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný nepochybně byl v postavení úřední osoby, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu v úmyslu způsobit jinému jinou závažnou újmu a čin spáchal zneužívaje bezbrannosti jiného.
15. Z hlediska zmíněných zákonných znaků příslušného zločinu mají pro řešený případ význam znaku jiné závažné újmy a znak úmyslu, neboť naplnění těchto dvou podmínek obviněný vylučuje. Co se týče znaku jiné závažné újmy, podle krajského soudu byl naplněn v podobě škody imateriální, když poškozený utrpěl újmu na svých právech a byl v něm vyvolán strach a obava o život či zdraví, neboť obviněný vytvářel změnu situace v neprospěch poškozeného tak, aby ten si myslel, že byl policisty prodán osobě, z jejíž strany může být ohrožen on nebo jeho rodina. Podle státního zástupce naplnění znaku závažné újmy lze dovodit i s ohledem na čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 4 Listiny. Za konkrétní projev těchto norem ústavněprávní roviny považuje např. §89 odst. 3 tr. ř., či §92 odst. 1 tr. ř. Citovaná ustanovení se přitom podle názoru státního zástupce uplatní i v řešeném případě, a to již s ohledem na §76 odst. 5 tr. ř. Považuje za nepochybné, že zmíněná práva, pokud jsou zakotvena již v předpisu nejvyšší právní síly (a též mezinárodněprávních normách), jsou právy základními, přičemž osoba, proti které je řízení vedeno, má právo žádat, aby předmětná základní práva byla ze strany státních orgánů respektována. Tomu odpovídá povinnost státních orgánů postupovat v souladu s předmětnými normami. Pokud však státní orgán nastíněná základní práva bez právního podkladu (protiprávně) poruší, již to samo o sobě zakládá jinou závažnou újmu na právech osoby, vůči které je trestní řízení vedeno. Porušení základních práv ze strany státu je v zásadě vždy závažnou újmou na straně dotčené osoby, a to zejména tehdy, je-li taková osoba v tak citlivé pozici, jako je postavení člověka, proti kterému je vedeno trestní řízení.
16. Státní zástupce usuzuje, že znak jiné závažné újmy naplněn byl, a to objektivně, nikoliv pouze na základě subjektivního pocitu poškozeného, jak tvrdí obviněný. Na tom nemůže změnit nic ani výtka obviněného, že jednal z čisté pohnutky. Je totiž nesporné, že jinou závažnou újmu může způsobit i člověk jednající v pohnutce šlechetné. Nesdílí proto názor dovolatele, že nejednal v úmyslu způsobit poškozenému jinou závažnou újmu. Obviněný byl zkušeným policistou a jako takový nepochybně věděl, jaká základní práva poškozenému přísluší a jaké jsou tomu odpovídající povinnosti policejního orgánu. Za této situace, kdy práva poškozeného vědomě nerespektoval, musel být minimálně srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že poškozenému bude jeho jednáním způsobena jiná závažná újma na jeho základních právech.
17. Za nedůvodné pokládá státní zástupce dovolání obviněného i stran jeho tvrzení, že jednání obviněného není společensky škodlivé, a že krajský soud svým odsuzujícím rozsudkem porušil §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze totiž učinit závěr, že by jednání obviněného nedosahovalo ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Pohnutka dovolatele je sice okolností, která závažnost jeho jednání podstatně snižuje, avšak pouze s ohledem na ni není možné uzavřít, že by jednání nebylo společensky škodlivé. Dobrá pohnutka stojí v základech trestné činnosti relativně často, nepředstavuje nějakou výjimečnou okolnost, která by bez dalšího zakládala nedostatek škodlivosti jednání toho či onoho pachatele. Další výjimečné okolnosti, které by snad vyloučily uplatnění trestní odpovědnosti, státní zástupce neshledává. Pohnutku obviněného a další skutečnosti, které závažnost jednání obviněného poněkud oslabily, podle něj krajský soud správně a dostatečně zohlednil při výměře trestu.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
24. Obviněný sice uplatnil ve svém dovolání námitky, které lze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit, tyto však nejsou způsobilé odůvodnit kasaci jím napadeného rozsudku. Ke zpochybnění soudem dovozených zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, na základě jeho námitek nedochází, a to v zásadě z důvodů, na které výstižně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce.
25. Byť trestně právní povaha jednání obviněného se omezila na časově nepříliš dlouze trvající útok, jímž bylo do práv poškozeného, tehdy v procesní pozici podezřelého, zasaženo, nelze dát za pravdu dovolateli v tom, že by jeho jednání nebylo způsobilé přivodit poškozenému jinou závažnou újmu ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Byť konkrétní projev nátlaku na vůli poškozeného nabyl podoby „pouhého“ navození stavu, jež měl vyvolat jeho mylnou představu o tom, jaká osoba nad ním v danou chvíli vykonává ve své podstatě neomezenou moc, a na položení dotazu týkajícího se peněz, jež měl trestnou činností ke škodě D. P. získat, nelze závažnost jednání dovolatele a důsledky pro poškozeného z něho bezprostředně vzešlé hodnotit bez jejich zasazení do konkrétních podmínek, za nichž se dovolatel svého jednání vůči poškozenému dopustil. Závažnost újmy vzešla právě z toho, že obviněný vůči poškozenému jednal za situace, jež založila jeho stav bezmocnosti (spoutání a přivození prostorové dezorientace vlivem nasazených brýlí), který byl soudy důvodně vyhodnocen jako jeho bezbrannost, jíž takto zneužil.
26. Ze skutkových zjištění soudu plyne, že obviněný byl veden „záměrem zjistit, kde má J. H. ukryty finanční prostředky, jež měl v minulosti vylákat od D. P.“. Ani jeho pohnutka, ať již objasnit prověřovanou trestnou činnost poškozeného J. H., z níž byl podezřelý, formou získání hmotného důkazu (vylákaných peněz), či napomoci k jejich navrácení tělesně a mentálně handicapovanému poškozenému D. P., jej neopravňovala k tomu, aby vůči zadrženému J. H. jednal způsobem zjevně porušujícím ustanovení §76 odst. 5 tr. ř. a §92 odst. 1 tr. ř., jejichž porušení výslovně uvádí tzv. skutková věta výroku o vině. Položení dotazu za situace soudem zjištěné nelze hodnotit jinak, než jako snahu obejít zákonem předvídaný a upravený postup při nakládání s osobou podezřelou z trestného činu, jež byla zadržena a jejíž práva (např. požadovat, aby jejímu výslechu byl přítomen obhájce, s nímž má podezřelý se radit bez přítomnosti třetí osoby – srov. §76 odst. 6 tr. ř.) trestní řád upravuje. Zjevná motivace tohoto jednání, tj. snaha o získání informace vedoucí k nalezení důkazu, jenž by mohl být využit vůči podezřelému, resp. následně obviněnému, v kombinaci s tím, za jaké situace k položení dotazu došlo, nelze hodnotit jinak, než jako formu nezákonného nátlaku na něj. V daném směru nabylo jednání dovolatele zcela jednoznačně charakteru, jež se příčí obsahu ustanovení §76 odst. 5 a §92 odst. 1 tr. ř., podle nichž obviněný (a stejně tak podezřelý) nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání , a jež tato ustanovení v jejich obsahovém vymezení porušuje .
27. Státní zástupce ve svém vyjádření důvodně poukázal na to, že citovaná ustanovení trestního řádu rozvádějí v podrobnostech ve vztahu k tomu či onomu stadiu trestního řízení základní právo osoby, vůči níž je trestní řízení vedeno, jež má svůj základ v garanci upravené čl. 40 odst. 4 Listiny, podle něhož obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Na ustanovení §76 odst. 5 tr. ř. a §92 odst. 1 tr. ř. jako další zákonná pojistka navazuje ustanovení §89 odst. 3 tr. ř., podle něhož důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být v řízení použit (s výjimkou v tomto ustanovení upravenou), to právě pro ty situace, kdy by příslušná ustanovení o opatřování a provádění důkazů nebyla orgány činnými v trestním řízení respektována.
28. Jednání obviněného bylo jednoznačně v rozporu se soudy citovanými ustanoveními trestního řádu, podle nichž – jak již výše uvedeno – podezřelý nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání, přičemž při provádění jeho výslechu orgánem činným v trestním řízení je nutno šetřit jeho osobnost. Již samotné porušení těchto zákonných ustanovení způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině zakládá existenci zákonného znaku způsobení jiné závažné újmy ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku.
29. Pochybnost nevzniká ani v otázce nezbytného úmyslného zavinění obviněného. U dovolatele, jako zkušeného policisty, není důvod zpochybňovat jeho znalost těch norem (ostatně sám nic takového ani netvrdí), které postup policisty, ať již podle zákona č. 273/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů [konkrétně §11 písm. a) a c)], či podle trestního řádu (v důsledku nutnosti respektovat práva obviněného) upravují. Vědomost jejich porušení, příp. obejití, z důvodů, které celé jednání obviněného vyvolaly (získání informace při výslechu podezřelého za situace zcela popírající jeho procesní práva), společně s realizovaným záměrem nutně ústí do závěru o úmyslné formě jednání obviněného, kterou je třeba vztáhnout i k té části objektivní stránky trestného činu, kterou vymezují znaky způsobit jinému závažnou újmu , a to tím, že vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a čin spáchal zneužívaje bezbrannosti jiného.
30. Soudy nižších stupňů, resp. v případě rozhodnutí dovoláním napadeného soud odvolací, proto nepochybily, pokud dospěly k závěru, že jednání obviněného lze (resp. je nutno) podřadit pod zákonné znaky trestného činu (zločinu) zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož formální znaky byly, jak z hlediska stránky objektivní, tak z stránky subjektivní, zcela naplněny.
31. Dovolateli nelze přisvědčit ani v jeho názoru, že zjištěný skutek odůvodňuje vyvození toliko jeho správně právní (disciplinární) odpovědnosti. Poukaz na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jež mělo být podle jeho mínění aplikováno, je v daných souvislostech nepřípadný. Zásadu subsidiarity trestního práva nelze obecně pojímat jako prostředek sloužící k úniku od vyvození trestně právní odpovědnosti pachatele trestného činu, neboť ta míří pouze na případy, kdy trestní právo není nezbytné použít jako prostředek ultima ratio. Jinými slovy vyjádřeno, vyvození jiné než trestně právní odpovědnosti (v situaci, kdy jednání pachatele naplnilo formální znaky konkrétního trestného činu) je odůvodněno jen v těch případech, kdy nižší závažnost takového jednání uvedené řešení umožňuje (tedy zpravidla, je-li spáchán přečin), a to ještě za splnění podmínky, že konkrétní závažnost hodnoceného skutku je výjimečná v tom smyslu, že „skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.
32. Takový závěr nelze učinit ve věci posuzované. Jednání obviněného bylo posouzeno jako zločin, u něhož byl navíc shledán důvod k aplikaci jeho kvalifikované skutkové podstaty. Nejvyšší soud se shoduje v náhledu na posouzení jeho konkrétní závažnosti a škodlivosti se státním zástupcem v tom, že ani pohnutka, která vedla dovolatele k tomu, že se zachoval způsobem zjištěným, nesnižuje škodlivost jeho činu na úroveň, která by ve smyslu názoru vyjádřeného ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 umožňovala řešení spočívajícím v aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud dovolatel poukazoval na to, že odlišně vyřešil odvolací soud situaci v případě trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, pak je nezbytné zmínit, že nevyvození jeho trestní odpovědnosti i pro tento trestný čin nebylo způsobeno aplikací §12 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž závěrem o nenaplnění jeho zákonných znaků (viz str. 35: „… nepostačuje k závěru, že jednáním obžalovaného K. byly současně naplněny všechny znaky trestného činu vydírání podle §175 trestního zákoníku.“ ). Hodnocení odvolacího soudu na str. 36, o které se opírá dovolatel [ „… a to s ohledem na princip ultima ratio (§12 odst. 2 tr. zákoníku).“ ], tak není vztaženo ke skutkovým zjištěním, jež se stala předmětem hmotně právního posouzení, nýbrž k alternativě, která podle soudu nenastala. Nemůže proto ovlivnit náhled na celkové posouzení věci, jak se ho domáhá obviněný.
33. Z uvedených důvodů vyhodnotil dovolací soud námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné. O jeho dovolání proto Nejvyšší soud rozhodl způsobem upraveným v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle citovaného ustanovení Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu