ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1260.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1260/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. října 2014 o dovolání podaném obviněným I. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2013, č. j. 2 To 37/2013-747, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 10/2012, takto:
Podle §265í odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2013, č. j. 2 To 37/2013-747, byl z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve zprošťujícím výroku a ve výroku o zabrání věci a jiné majetkové hodnoty vysloveném podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 40 T 10/2012, kterým byl obviněný jednak uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a dále propadnutí věcí podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které ve smyslu §70 odst. 5 tr. zákoníku propadají státu (blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné opatření – zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), které ve smyslu §104 odst. 1 tr. zákoníku připadají českému státu, jednak byl zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2013, č. j. 2 To 37/2013-747, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to „z důvodů uvedených v §265b/1 písm. l ) tr. ř., neboť odvolání bylo zamítnuto, ačkoli v předcházejícím řízení byly dány důvody odvolání uvedené v §265b/1 písm. b) tr. ř., a dále z důvodu uvedených v §265b/1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci v řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím rozhodoval vyloučený orgán“. V podaném dovolání poukazuje na to, že soudci Vrchního soudu v Olomouci, kteří rozhodovali usnesením, které je dovoláním napadeno, byli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k obhájcům odsouzeného. Tato skutečnost byla obhájcům zřejmá až při ústním vyhlášení napadeného usnesení, a proto nemohlo být vyloučení senátu uplatněno dříve. Shora uvedený závěr dovozuje obviněný – prostřednictvím obhájce ze skutečnosti, že se předseda senátu při odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil kriticky k práci obhájců, což navodilo u obviněného přesvědčení, že obhájce soud „naštval“ a tato skutečnost mohla vést k uložení přísnějšího trestu. Podle obhajoby obviněného se senátu dotkla kritická slova obhajoby, že „dřívější procesní rozhodnutí téhož senátu v téže věci odsouzeného je právně nicotné“. Shora zmíněná nicotnost předchozího rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá podle obviněného v tom, že v odvolání bylo namítáno, že členové senátu soudu prvního stupně, který rozhodoval o jeho vině, byli vyloučeni, neboť v přípravném řízení rozhodovali o vazbě a následně členové odvolacího senátu rovněž byli vyloučeni, neboť „rozhodovali o stížnosti obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně 40 T 10/2012, ze dne 18. 9. 2012, kterým se věc podle §188/1 písm. e) tr. ř. vrátila státnímu zástupci k došetření“. Veškerou tuto argumentaci odvíjí obviněný od skutečnosti, že usnesení o vrácení věci k došetření nabylo právní moci dne 2. 10. 2012, a nic na tom nemění ani skutečnost, že sice do podatelny Krajského soudu v Brně bylo doručeno podání označené jako stížnost proti shora uvedenému usnesení, neboť tato stížnost nebyla podepsána státním zástupcem, ale E. H., která není státní zástupkyní. Uvedená stížnost měla být zamítnuta podle obviněného jako stížnost podaná neoprávněnou osobou (v této souvislosti poukazuje obviněný prostřednictvím obhájce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 298/99, ustanovení občanského soudního řádu, trestního řádu – §59 odst. 4, zákon o státním zastupitelství, kancelářský řád státního zastupitelství – pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 7/2004). Uvedená argumentace byla uplatněna obhajobou již v řízení o stížnosti proti usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a touto se zabýval Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2012, č. j. 2 To 119/2012-492. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně se podanou stížností zabýval a nepovažoval ji na rozdíl od obhajoby za stížnost podanou osobou neoprávněnou, bylo zmíněné rozhodnutí soudu druhého stupně označeno obhajobou v řízení o odvolání za nicotné, což vedlo následně k tomu, že v rámci odůvodnění rozsudku se soud vyjádřil kriticky k práci obhajoby. Obviněný (jeho obhájce) je přesvědčen, že v případě, kdy rozhodnutí o vrácení věci podle jeho mínění bylo již pravomocné, rozhodovali o vazbě a následně vině obviněného členové senátu, kteří byli vyloučeni. Na obdobnou vadu (vadu podpisu) upozorňuje obviněný také v souvislosti s odvoláním podaným v neprospěch obviněného, které bylo podáno proti zprošťující části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně, které je opět podepsáno osobou, která není státním zástupcem. Dále je soudu vytýkáno, že odmítl provést jako důkaz interní předpis státního zastupitelství, na základě kterého rozhodoval s odůvodněním, že jde o známou a všeobecně přístupnou právní normu. V doplňku dovolání poukázal ještě obviněný na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 655/11. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení napadené dovoláním zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že toto považuje za zjevně neopodstatněné, když tvrzený dovolací důvod ohledně okolností pro vyloučení soudců neodpovídá ustanovením §30 tr. ř. Okolnost, že se předseda senátu kriticky v rámci odůvodnění vyjádří k práci – postupu jedné z procesních stran, nenaplňuje podle státního zástupce tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Za lichou považuje státní zástupce argumentaci obviněného, že opravné prostředky musí být opatřeny vlastnoručním podpisem státního zástupce, jinak k nim nelze přihlížet. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Argumentace obviněného (obhájce) spočívá v tom, že až po vyhlášení rozhodnutí soudu druhého stupně z ústního odůvodnění rozhodnutí předsedy senátu dospěla obhajoba k závěru, že senát Vrchního soudu „nebyl v nezaujatém poměru“, když kritické pasáže k práci obhájců, byly způsobilé narušit důvěru mezi obhájci a odsouzenými. Uvedená námitka zjevně neodpovídá zákonným důvodům vyloučení orgánu činného v trestním řízení podle §30 tr. ř. Podle citovaného ustanovení je „z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat“. V předmětné trestní věci však u soudu druhého stupně nenastala situace, kterou má na mysli shora uvedené ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., nenastala ani situace předpokládaná ustanoveními §30 odst. 2, 3 tr. ř. Vyloučení soudců druhého stupně je dovozováno pouze z okolnosti kritického náhledu soudu na práci obhajoby (což se může projevit např. v taktice obhajoby oddalovat rozhodnutí soudu, mařit nařízená jednání, nerespektovat výzvy soudu apod.), přičemž uvedenou kritiku nelze považovat za zákonem předpokládaný „poměr“ k obhájcům, jak patně měla obhajoba v rámci podaného dovolání na mysli (přiměřeně srovnej rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C.H.BECK, ročník 2002, svazek 12, pod T 339). V souvislosti s uvedenou námitkou je nutno také upozornit na již shora citované ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že uvedená námitka zmíněný dovolací důvod nenaplňuje.
Další část dovolání je soustředěna na problematiku podpisu státního zástupce na dokumentech, které byly obviněným prostřednictvím obhájce zpochybňovány s tím, že tyto nebyly státním zástupcem podepsány, tudíž stížnost proti vrácení věci k došetření (a další dokumenty) byla podána osobou neoprávněnou, vrácení věci státnímu zástupci pak podle mínění obviněného nabylo právní moci a od této své úvahy odvíjí další úvahy, že ve věci dále rozhodovaly vyloučené orgány. Uvedené námitky byly již uplatněny také v řízení před soudem druhého stupně a obviněný prostřednictvím svého obhájce vytýká soudu druhého stupně, že nedostatečně své úvahy odůvodnil, případně neprovedl dokazování v potřebném rozsahu. Nejvyšší soud musí upozornit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nikoli dalším opravným prostředkem, řešícím námitky ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního, resp. druhého stupně. Že jde o mimořádný opravný prostředek, vyplývá mj. také z okruhu dovolacích důvodů, kterými je oprávnění dovolacího soudu limitováno. S ohledem na shora uvedené i skutečnost, že uvedenou problematikou se dostatečně zabýval soud druhého stupně na straně 9 – 10, nepovažuje Nejvyšší soud z pozice soudu dovolacího za potřebné opětovně opakovat ustanovení předpisů, které v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil Vrchní soud v Olomouci a s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožnil. Za adekvátní považuje rovněž upozornění (tím nevyhovění návrhu na provedení důkazu) obhajoby na možnost seznámení se s pokynem Nejvyššího státního zástupce, jako všeobecně dostupnou právní normou, navíc za situace, kdy obhájce sám uvedl, že její obsah měl konzultovat na Nejvyšším státním zastupitelství. Nad rámec úvah k námitce obviněného ohledně podjatosti senátu odvolacího soudu (viz shora) je vhodné uvést, že kromě odsuzující části obsahovalo rozhodnutí také výrok o zrušení ve zprošťujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, avšak uvedená námitka podjatosti nebyla obhajobou později již vznesena, a to ohledně skutku kvalifikovaného podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kdy trestní stíhání bylo podle §231 odst. 1 tr. ř. za použití §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2014, č. j. 40 T 10/2012-1009, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2014, č. j. 2 To 20/2014-1028, přestože ve věci rozhodoval stále týž senát.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněným uplatněné jsou z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann