ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1306.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1306/2020-4410
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2021 o dovoláních, která podali obvinění L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a R. L. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, č. j. 1 To 11/2020-4067, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. a obviněného R. L. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 10. 2019, č. j. 81 T 7/2017-3907 , byli obvinění L. K. a R. L. uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1, alinea první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné P. S.
2. Obviněný L. K. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
3. Obviněný R. L. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 46 T 4/2016, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 5 To 85/2016, a z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 52 T 3/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu devíti let.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození O. M. a společnost L. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvolání obviněných L. K., R. L., státního zástupce a poškozené společnosti L. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 1 To 11/2020-4067 , jímž ho z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o vině a trestu ohledně obviněného R. L. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. L. uznal vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1, alinea první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle jeho zjištění dopustil tím, že
s obžalovaným L. K., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, na přelomu července a srpna 2014 v Brně využili seznámení s poškozeným O. M., nar. XY, od kterého se dozvěděli, že byl počátkem července 2014 ze strany třetí osoby podvodným způsobem připraven o svou prosperující společnost L., IČO: XY, t. č. se sídlem XY č. p. XY, když na podkladě smlouvy o převodu obchodního podílu, na které byly padělány jeho podpisy, došlo nejprve k výmazu zápisu jeho osoby jako jediného společníka a jediného jednatele společnosti L. z obchodního rejstříku a vzápětí i k fyzickému odebrání společnosti, a následně využili toho, že se O. M. v téže době nedařilo dosáhnout vrácení společnosti L. v civilním řízení, ani prokázat své oprávněné nároky ke společnosti v řízení trestním či se fyzicky vrátit do společnosti a zabránit vyvádění jejího majetku, čili zneužili velmi těžké životní situace poškozeného O. M. a jeho špatného psychického stavu a s vědomím, že majetek společnosti L. se pohybuje v řádech desítek až stovek milionů Kč, nabídli O. M. za finanční úplatu pomoc s řešením této situace, konkrétně R. L. jako advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod evidenčním číslem XY, mající podle §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, povinnost chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, přesvědčil O. M., že má s obdobnou trestnou činností zkušenosti a že mu jako právní zástupce pomůže vše právně ošetřit tak, aby získal zpět majetek své společnosti L. i v případě, když se mu nepodaří dosáhnout vrácení společnosti v civilních řízeních, a to vyvedením majetku ze společnosti L. na podkladě právních dokumentů, které budou antedatovány k datu, kdy byl ještě O. M. zapsán v obchodním rejstříku jako statutární zástupce dané společnosti, a současným podpisem dokumentů, které jmenovanému zaručí převod takto vyvedeného majetku zpět do jeho faktické dispozice, a za tímto účelem byla se souhlasem O. M. a na základě jeho zmocnění R. L. k poskytování právních služeb připravena počátkem srpna 2014 v advokátní kanceláři R. L. Kupní smlouva k převodu nemovitostí společnosti L., a to konkrétně nemovitostí a jejich součástí specifikovaných ve výroku rozsudku,
vše tak, jak je zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, na listu vlastnictví č. XY,
a dále pozemků a jejich součástí specifikovaných ve výroku rozsudku,
vše tak, jak je zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, na listu vlastnictví č. XY,
kdy jako osoba kupujícího byl uveden L. K., který se v jednání angažoval od počátku, a současně byla připravena dokumentace prokazující vyrovnání kupní ceny za prodej předmětných nemovitostí ve výši 20 000 000 Kč, dle které mělo k úhradě kupní ceny dojít jejím započtením na pohledávku kupujícího za prodávajícím z titulu ručitelského závazku, který společnost L. převzala za splnění dluhu O. M. vůči L. K. ze Smlouvy o půjčce ze dne 25. 10. 2010, avšak fakticky k žádné půjčce mezi L. K. a O. M. nikdy v minulosti nedošlo, a poté dne 5. 8. 2014 v době mezi 17.00 hod. a 18.30 hod. nechal R. L. ve své advokátní kanceláři v Brně na XY, podepsat O. M. všechny připravené dokumenty potřebné pro kompletní převod nemovitostí, a to Kupní smlouvu, Dohodu o započtení pohledávek, Rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady, Ručitelské prohlášení a Čestné prohlášení, na nichž bylo jako datum podpisu uvedeno 31. 12. 2013, přičemž L. K. a R. L. již v době přípravy uvedených dokumentů, stejně jako v době jejich podpisu O. M., věděli, že ani jeden z nich, tedy ani R. L. z pozice právního zástupce ani L. K. z pozice kupujícího, neučiní žádné kroky potřebné k vrácení takto vyváděného nemovitého majetku zpět do dispozice O. M., ale naopak že podepsané listiny použijí ke svému obohacení ať již získáním finančních prostředků od O. M. prostřednictvím nátlaku na jmenovaného, event. tím, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem získá L. K., čímž uvedli O. M. v omyl, neboť pokud by mu byly takové skutečnosti známy, kupní smlouvu ani související dokumenty by nikdy nepodepsal, když následně L. K. a R. L. se záměrem fakticky získat majetkový prospěch nevydali O. M. žádný z jím podepsaných dokumentů a bez jeho vědomí dne 25. 8. 2014 ve 12.43 hod. v XY na ul. XY podal L. K. osobně na zdejší katastr nemovitostí návrh na vklad vlastnického práva pro svou osobu, a to k nemovitostem specifikovaným v předmětné Kupní smlouvě datované ke dni 31. 12. 2013, jejichž hodnota činila v tuto dobu částku 44 678 000 Kč, přičemž poté došlo usnesením policejního orgánu ze dne 16. 9. 2014, podle §79d odst. 1 tr. ř. k zajištění předmětných nemovitostí, což mělo za následek pozbytí právních účinků podaného návrhu na vklad a ke vzniku škody společnosti L. a v té souvislosti ani ke vzniku škody O. M. jako jedinému majiteli obchodního podílu dané společnosti tak nedošlo, kdy na shora uvedeném jednání obžalovaných L. K. a R. L. se aktivně podílela odsouzená P. S., která po předchozí dohodě s nimi dne 5. 8. 2014 v době mezi 17.00 hod. a 18.30 hod. v Brně na ul. XY v advokátní kanceláři R. L. jako notářská tajemnice pověřená T. S., notářem se sídlem v XY, úředně ověřila podpisy O. M. a L. K. na výše uvedených dokumentech, když konkrétně opatřila notářskými ověřovacími doložkami listiny:
- Kupní smlouvu datovanou k 31. 12. 2013, kdy do notářských ověřovacích doložek uvedla jako běžné číslo ověřovací knihy čísla O 1966/2013 a O 1964/2014,
- Dohodu o započtení pohledávek datovanou k 31. 12. 2013, kdy do notářských ověřovacích doložek uvedla jako běžné číslo ověřovací knihy čísla O 1963/2013 a O 1965/2013,
- Rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady datované k 31. 12. 2013, kdy do notářské ověřovací doložky uvedla jako běžné číslo ověřovací knihy číslo O 1968/2013,
- Ručitelské prohlášení datované k 31. 12. 2013, kdy do notářské ověřovací doložky uvedla jako běžné číslo ověřovací knihy číslo O 1969/2013,
- Čestné prohlášení datované k 31. 12. 2013, kdy do notářské ověřovací doložky uvedla jako běžné číslo ověřovací knihy číslo O 1967/2013,
na všechny tyto notářské ověřovací doložky umístila svůj podpis a otisk razítka s vyobrazením státního znaku a textem T. S., notář v XY, osvědčující, že listiny byly uvedenými osobami před ní jako notářskou tajemnicí vlastnoručně podepsány dne 31. 12. 2013, současně provedení těchto notářských ověření zapsala do ověřovací knihy označené jako „O 2013, O 2014“, která byla Notářskou komorou v Brně vydána dne 2. 1. 2013 notáři T. S., a to s datem zápisu 31. 12. 2013, kdy využila skutečnosti, že ověřovací kniha nebyla dne 31. 12. 2013 řádně uzavřena, ačkoliv jednoznačně věděla, že opatřením listin uvedenými notářskými doložkami potvrdila fakta, která nebyla pravdivá, přičemž byla zejména s ohledem na vlastní pozici notářské tajemnice a povahu podepisovaných listin přinejmenším srozuměna s tím, že jí legalizované listiny budou užity jako pravé.
6. Odvolací soud uložil obviněnému R. L. za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 52 T 3/2014-1731, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 2/2015, dále zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 46 T 4/2016-533, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 5 To 85/2016, uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu devíti roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 46 T 4/2016-533, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 5 To 85/2016, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 52 T 3/2014-1731, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 2 To 2/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
7. Odvolání obviněných L. K. a R. L. a poškozené společnosti L. odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
8. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání obviněný L. K. a obviněný R. L.
9. Obviněný L. K. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Viktora Procházky dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoliv byl k jeho podání dán důvod podle písm. g) citovaného ustanovení.
10. V první řadě namítá, že kupní smlouva předložená katastrálnímu úřadu, na jejímž základě mělo být převedeno vlastnické právo k nemovitostem, nebyla účinná, neboť nedošlo ke splnění podmínky, na kterou byla její účinnost vázána. Informace vyjádřená v rozsudku nalézacího soudu, že k převodu nemovitosti nedošlo, jelikož je včasně zajistil policejní orgán, je chybná. K tomuto převodu dojít nemohlo již kvůli tomu, že zmíněná smlouva nebyla účinná, což v řízení zmínil i sám katastrální úřad, přičemž obviněný vypověděl, že o neúčinnosti smlouvy věděl. Nelze tedy hovořit o pokusu trestného činu, pakliže tento byl učiněn nezpůsobilým prostředkem (neúčinnou kupní smlouvou).
11. Chybné posouzení soudů ohledně existence jeho úmyslu ke způsobení následku ve formě převedení nemovitých věcí na sebe buduje dovolatel na třech variantách spočívajících v tom, že
1) nevěděl, že smlouva je neúčinná a nemohl se tohoto omylu vyvarovat ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž nemohl jednat zaviněně;
2) nevěděl, že je smlouva neúčinná, ale mohl se tohoto omylu vyvarovat, pak by se mohlo jednat o pokus trestného činu, v řízení však byl ohledně vědomosti o neúčinnosti smlouvy prokázán opak;
3) věděl, že na katastrální úřad podává neúčinnou smlouvu, pak jeho úmysl nemohl směřovat k neoprávněnému vyvedení nemovitých věcí.
Ani v jednom případě není důležité, zda existovalo čestné prohlášení ke splnění podmínky účinnosti smlouvy. O absenci jeho úmyslu podle něj svědčí i výpovědi svědků z okolí M., podle nichž se domáhal úhrady pohledávky, a nikoliv převedení nemovitých věcí společnosti L. na svoji osobu. Podotkl dále, že z toho vyplývá, že pokud chyběl vůbec úmysl nemovitosti vyvést, musel chybět i úmysl tyto věci nevrátit.
12. Dovolatel zároveň namítá, že část skutkové věty, podle které měl směřovat k získání finančních prostředků nátlakem nekoresponduje s právní kvalifikací podle §209 tr. zákoníku. Samotné užití nátlaku není trestným činem, když lze takto působit na dlužníka i legálními prostředky. Ostatně již z obžaloby je znát, že si státní zástupce nebyl jist právní kvalifikací. Tím je narušováno právo obviněného vědět, jaký trestný čin je v jeho jednání spatřován, aby mohl jednoznačně směřovat svoji obhajobu.
13. Ve vztahu k eventualitě, podle které se měl dopustit snahy o podvodné převedení nemovitých věcí, nebo o získání finančních prostředků nátlakem na M., považuje za chybně stanovenou výši škody. Pokud jsou soudem tato dvě jednání rozdělována, pak není možné, aby sdílela výši škody vycházející z hodnoty nemovitých věcí. Ohledně požadovaných finančních prostředků nebylo možno škodu jednoznačně stanovit, neboť svědci ohledně jejich výše vypovídali rozporně. Soudy navíc při zjišťování škody nevzaly v potaz výpovědi svědků, podle kterých měla být za převádění nemovitých věcí sjednána odměna, která měla být zohledněna. Ani o její výši však nelze učinit jednoznačný závěr z důvodu rozporů mezi výpověďmi svědků.
14. Dovolatel taktéž nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1, alinea první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ze skutkové věty nevyplývá závěr o jeho úmyslu směřujícím k poškození M. Ten o antedataci smluv, jejímž cílem byla ochrana jeho nemovitých věcí před Š., věděl. Samotná antedatace tedy nemohla směřovat k jeho poškození. Nebylo prokázáno, že by úmysl obviněného nebyl stejný jako úmysl M., tedy ochrana věcí před trestným jednáním Š. Poté je však možno jednání posoudit jako užití nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy čin jinak trestný. Pokud by však jednání takto posouzeno nebylo, pak antedatace podpisů na smlouvě může být v nejzazším případě podřazena pod §348 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv odst. 3 písm. c) citovaného ustanovení. Soudy se navíc dostatečně nezabývaly tím, že ověřovací kniha byla notářem T. S. uzavřena ještě před údajnou antedatací smluv.
15. Ve vztahu k záznamům telekomunikačního provozu upozorňuje obviněný na to, že k těmto záznamům nebylo zjištěno, jaké telefonní číslo patřilo M., přičemž soud v podstatě přiznal, že důkazy těmito záznamy nebyly pro hlavní líčení ze strany policejního orgánu dostatečně připraveny. V odůvodnění svého rozhodnutí totiž soud výše naznačené pochybení omluvil tím, že používal více telefonních čísel. Policejní orgán přitom měl možnosti, jak zjistit, která čísla mu náleží. Jeho laxní postup byl účelový a v rozporu se zásadou rovného přístupu k účastníkům trestního řízení, na což již dříve poukazoval. Soud měl řešený důkaz buď odmítnout, nebo alespoň snížit jeho váhu, neboť neprokazuje, že osoba, která měla předmětné dokumenty podepsat, vůbec byla na místě v čase jejich podpisu. Taktéž závěr, že měl komunikovat s obviněnou S. skrze svoji dceru Z. J., je nepodloženou domněnkou, která je oslabována skutečností, že obviněná S. a Z. J. jsou v příbuzenském poměru a pravidelně spolu komunikují.
16. Nalézací soud podle jeho mínění hodnotil důkazy selektivním způsobem. Žádný ze soudů nevysvětlil, proč považoval za nevěrohodné svědky J. a Y., resp. vysvětlení neobsahují nutné logické úvahy pro zdůvodnění nevěrohodnosti. Naproti tomu svědek R. L. je považován za věrohodného přesto, že je ekonomicky závislý na O. M. Navíc musel vypovídat dvakrát, neboť jeho první výpověď byla hrubě zkreslená a bylo nutno ji upřesnit. Odvolací soud rovněž nepřipustil důkaz svědeckou výpovědí svědka F. T. M., když uvedl, že by se tento svědek nemohl vyjádřit k tomu, zda a jakou smlouvu obviněnému K. předával. Uvedené tedy vypovídá o neodůvodněné a nezákonné selekci svědků z hlediska jejich důvěryhodnosti. Nalézací soud taktéž nereflektoval skutečnost, že obviněný byl schopen poskytnout půjčku v řádech milionů M., když ignoroval podklady předložené dovolatelem o jeho majetkových poměrech. Případně když důvod předložení těchto podkladů chybně vyhodnotil a uvedl, že neprokazují, že půjčka byla poskytnuta.
17. Následně obviněný připomíná, že namítal místní nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě. Z obžaloby vyplývá, že skutek měl být spáchán v Brně. Soud se však s tímto vypořádal odkazem na to, že k podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí došlo v XY, přičemž se zde nacházejí i předmětné nemovitosti. Pokud by však soud správně vyhodnotil jeho úmysl (jak je rozepsáno výše) tak, že nemohl vést k získání nemovitých věcí, bylo by posouzení místní příslušnosti na základě souvislostí s katastrálním územím liché.
18. Obviněný v rámci svého dovolání k posouzení toho, „ zda je extenivním výkladem dán další dovolací důvod dle ust. 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. “ rovněž zmínil, že až po rozhodnutí odvolacího soudu zjistil zásadní skutečnosti, které mohou mít vliv na posouzení míry objektivity odvolacího soudu, tj. že předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Aleš Vašků byl od 1. 1. 2020 přidělen k Vrchnímu soudu v Olomouci a figuroval tak v organizaci obou soudů při projednávání předmětné trestní věci. Tato informace nebyla účastníkům při veřejném zasedání sdělena, a tedy nedošlo ani k poučení o možnosti namítat podjatost senátu. Navíc JUDr. Vašků rozhodoval i v předchozím trestním řízení s obviněným Š. a poškozeným M.
19. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, č. j. 1 To 11/2020-4067, spolu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 10. 2019, č. j. 81 T 7/2017-3907, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V případě, že bude vydáno navržené usnesení, navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně, případně jinému senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. Připojil také žádost o předložení návrhu na odklad výkonu rozhodnutí s ohledem na svůj zdravotní stav.
20. Obviněný R. L. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Lžičaře dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítá vady rozhodnutí odvolacího soudu, který při svém rozhodování navázal na rozsudek soudu prvního stupně zatížený totožnými vadami a při posuzování skutku nedbal základních právních zásad aplikace hmotného práva trestního. Podstatné právní skutečnosti, na nichž následně své rozhodnutí založil, nesprávně právně vyhodnotil, a to při porušení procesních právních předpisů a základních ústavních principů vymezených ústavním pořádkem.
21. Popis skutku je podle mínění obviněného v rozporu s provedeným dokazováním. Uvedené rozpory – že přesvědčil poškozeného, že má s obdobnou trestnou činností zkušenosti, nechal poškozeného ve své kanceláři podepsat dokumenty a záměrně nevydal příslušné dokumenty – jsou v rozporu se jmenovanými svědeckými výpověďmi. Tyto rozpory pak mají za důsledek nesprávné právní posouzení věci. Z rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že ten ani neuvažoval o jiné verzi událostí, než byla prezentována obžalobou a obhajobou. Podle obviněného je však v souladu s výpověďmi svědků verze, podle níž se skutkového děje po 5. 8., resp. 18. 8. 2014, vůbec neúčastnil. Uvádí, že nevznesl žádné požadavky, ničeho nežádal a nepodal ani žádný z návrhů na vklad. Ukončil svoji advokátní činnost ke dni 25. 9. 2014 a od 23. 6. 2015, tedy v době podání návrhů na vklad, byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Je možné, že u sebe v úschově nikdy listiny neměl, nejednal ve spolupachatelství s ostatními obžalovanými nebo dokonce u něj nebyl přítomen úmysl účastnit se jednání, jehož byl jen nástrojem. Krom toho byla jeho předcházející trestná činnost odlišného rázu.
22. Nesprávně bylo právně posouzeno jeho postavení jako advokáta O. M. Odvolací soud převzal závěr nalézacího soudu, že byl v době spáchání činu advokátem a došlo k uzavření smlouvy o poskytování právních služeb. Opomněl však skutečnost, že se nejednalo o obhajobu v trestní věci a při zastoupení v civilním řízení mohl mít poškozený pouze jediného zástupce, a tím byl K. H., popř. jeho substituti. Obviněný poškozeného nezastupoval vůči třetím osobám a neměl vůči komu hájit jakákoli jeho práva.
23. Odvolací soud dále nesprávně hodnotil polehčující a přitěžující okolnosti. Dovolatel má totiž za to, že z provedeného dokazování vyplývají další polehčující okolnosti. Namítl dále nezákonnost uloženého peněžitého trestu, jehož výše nezohledňuje zákonné odvody, exekuční srážky a jiné závazky.
24. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2020, č. j. 1 To 11/2020-4067, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
25. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně předeslal, že si dovolatelé zjevně zcela neujasnili povahu dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Podstatná část jejich dovolání je totiž polemikou se závěry uvedených soudů, nikoliv namítáním nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. V případě obviněného L. K. se navíc v zásadě jedná o námitky, které uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se těmito námitkami dostatečně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
26. Oproti názoru dovolatelů lze ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). V dané věci tedy není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Důkazní situace byla plně dostačující pro vyslovení viny u všech spoluobžalovaných, jelikož existovaly nejen přímé důkazy (výpověď svědků M. a L.), ale i důkazy nepřímé (svědectví H., J., záznamy telekomunikačního provozu, SMS zprávy, atd.), které na přímé důkazy logicky navazovaly a v souhrnu tvořily ucelený řetězec, na jehož základě bylo možné dovodit pouze jediný možný skutkový děj.
27. K dovolání obviněného L. K. státní zástupce uvedl, že z hlediska dovolacích důvodů za irelevantní lze považovat jeho výhrady vůči posouzení otázky místní příslušnosti soudu. Jedná se o námitku procesní, jíž se navíc podrobně zabýval nalézací soud v odstavci 135. odůvodnění svého rozsudku. Rovněž námitka nesprávného vyhodnocení záznamů o telekomunikačním provozu je čistě procesní a nalézacím i odvolacím soudem dostatečně vypořádaná (viz odstavec 114. rozsudku nalézacího soudu a odstavec 30. rozsudku odvolacího soudu). Do nepřípustné kategorie zasahující hodnocení důkazů soudem spadá námitka ohledně selektivního hodnocení svědeckých výpovědí nalézacím soudem. Odůvodnění nalézacího soudu v odstavcích 125. až 131. nelze nic vytknout. Zásahů do zjištěného skutkového stavu, tedy do oblasti rovněž nepřípustné, se dovolatel domáhá, pokud nesouhlasí se závěry soudů ohledně posouzení jeho majetkových poměrů a jeho finanční způsobilosti k poskytnutí údajné půjčky poškozenému M.
28. Za určitých okolností by podle státního zástupce mohly naplnit dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Byly však uplatněny neregulérním způsobem s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů a skrze vlastní hodnocení provedených důkazů a především vlastní verzi skutkového stavu věci. Dovolatel jinak hodnotí ustanovení kupní smlouvy týkající se odkládací podmínky, ač nalézací soud jasně v odůvodnění rozsudku popsal, z jakého důvodu bylo splnění této podmínky závislé na vůli dovolatele (tj. uvedl, že čestné prohlášení zjevně bylo součástí listin podepsaných dne 5. 8. 2014 a bylo v dispozici dovolatele a spoluobviněného L. - viz odstavce 119. až 124. rozsudku).
29. Ve vztahu k námitce, že soud nedostatečně specifikoval „nátlak“, jenž měl být obviněnými na poškozeného vytvářen, je třeba uvést, že nalézací soud se detailně zabýval všemi okolnostmi dané věci včetně její souvislosti s věcí vedenou Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 81 T 3/2016 a dostatečně tak popsal okolnosti, za nichž byl poškozený obviněnými uveden v omyl (viz odstavec 98. až 100. rozsudku). Pokud dovolatel dále uvádí, že jeho úmysl při druhé eventualitě následku nemohl zahrnovat škodu spočívající v hodnotě nemovitostí, ale pouze ve výši částky žádané prostřednictvím nátlaku na poškozeném, je třeba uvést, že z popsaného děje je zjevné, že jednání obviněných, tj. podání návrhu na vklad vlastnického práva poté, co jim poškozený odmítl zaplatit fingovaný dluh, směřovalo právě k převodu předmětných nemovitostí, tj. za škodní následek lze považovat obvyklou cenu předmětných nemovitostí.
30. Dovolací důvod by mohly naplnit námitky, že jednáním dovolatele nebyla naplněna skutková podstata pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1, alinea první, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jelikož podle něj ze skutkové věty a z provedeného dokazování nevyplývá jednoznačný závěr o možném směřování úmyslu k poškození M. Zde je však třeba opětovně konstatovat, že argumentace směřuje proti hodnocení důkazů soudy, jelikož tyto k jednoznačnému závěru dospěly. Pro z pohledu obviněných úspěšné provedení této trestné činnosti bylo nezbytné notářsky ověřit pravost podpisů na kupní smlouvě k dřívějšímu než aktuálnímu datu a tyto následně předložit katastrálnímu úřadu, což naplňuje všechny znaky uvedené skutkové podstaty. Není proto možné rozčlenit skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině a zabývat se možným trestněprávním postihem u každé části zvlášť. Soud zkoumá skutek jako jeden celek, jemuž je společný jednotný úmysl pachatele, byť by v sobě i zahrnoval ještě jiný trestněprávní následek. Ve vztahu k otázce uzavření podpisových knih ze strany notáře je třeba odkázat na tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu, ve které soud konstatoval, že spoluobviněná S. využila skutečnosti, že ověřovací kniha nebyla řádně uzavřena, tj. i této otázce se nalézací soud řádně věnoval.
31. K námitce stran dalšího možného dovolacího důvodu ve smyslu §265 odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že výhrada obviněného do rámce deklarovaného ani jiného dovolacího důvodu zjevně nespadá, neboť pouhá kolegialita vyplývající ze společného výkonu soudcovské funkce u určitého soudu sama o sobě není takovou skutečností, která by ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. vedla k pochybnostem, že žádný soudce tohoto soudu nemůže ve věci nestranně rozhodovat (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 30/2007, příp. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 67/04).
32. V dovolání obviněného R. L. shledává státní zástupce za irelevantní, z důvodu nemožnosti zařazení do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či jiného dovolacího důvodu, námitku ohledně údajných vad, kterých se měly soudy dopustit v tzv. skutkové větě. Jedná se o námitku, která směřuje vůči skutkovým závěrům a hodnocení důkazů, která nemůže být žádným dovolacím důvodem. Dovolatelem namítané rozpory ani fakticky shledat nelze, jelikož na základě provedených důkazů se lze plně ztotožnit se skutkovými závěry soudů, že L. poškozeného M. zjevně přesvědčoval o svých schopnostech jeho tíživou situaci řešit, smlouvy a navazující dokumenty byly opravdu podepsány v objektu jeho advokátní kanceláře (zde není rozhodné, ve které konkrétní místnosti) a vzhledem k jednání obou obžalovaných ve shodě, je zjevné, že i závěr o jejich záměru nevydat poškozenému předmětné dokumenty, není s provedeným dokazováním v rozporu, ba naopak zjevně z nich vyplývá.
33. Obdobně lze za zcela bezpředmětnou považovat námitku ohledně nezvažování jiné verze událostí ze strany soudu prvního i druhého stupně. Dovolatel se takto snaží prosadit jinou verzi skutkového děje na základě jím provedené interpretace důkazů, oproti verzi, která byla zjištěna řádným hodnocením důkazů ze strany nalézacího i odvolacího soudu. Ze záznamů o uskutečněném telekomunikačním provozu a dalších důkazů se přitom jednoznačně podává, že obviněný L. a obviněný K. v celém průběhu páchání trestné činnosti postupovali ve zjevné shodě, koordinovali svůj postup vůči poškozenému M. a i po datu 5. 8. 2014 čile komunikovali, a to i v den, kdy došlo k podání návrhu na vklad ohledně nemovitostí společnosti L. K tomuto návrhu došlo v měsíci srpnu 2014, tj. v době, kdy se dovolatel rozhodně nenacházel ve výkonu trestu.
34. Za určitých okolností by mohla naplnit zvolený dovolací důvod námitka obviněného, že jeho jednáním nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jelikož nebyl ve vztahu k M. osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz odstavec 141) se však zcela zjevně podává, že soud považoval za prokázané uzavření přinejmenším konkludentní smlouvy o poskytování právních služeb mezi dovolatelem, jakožto advokátem, a M., jakožto jeho klientem. Není nezbytnou součástí sjednání takové smlouvy to, aby zároveň došlo k udělení plné moci ze strany klienta, na základě které by se advokát jménem klienta následně mohl prezentovat vůči třetím stranám (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11 2002, sp. zn. 7 Tdo 927/2002, ale i např. rozhodnutí ČAK ze dne 25. 11. 1994, sp. zn. K 34/93), jelikož udělování právních rad ve smyslu §1 odst. 2 zákona o advokacii, které dovolatel poškozenému v dané věci poskytoval, a které je rovněž právní službou, vystavení plné moci za daných okolností nevyžadovalo. Zároveň je z ustanovení §16 odst. 1 věta první zákona o advokacii rovněž zjevné, že advokát má i v těchto případech (udělování právních rad, příp. sepisování listin) povinnost chránit zájmy klienta. Pokud je klient trestněprávním jednáním advokáta poškozen, je vůči němu advokát jednoznačně v postavení osoby ve smyslu §209 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
35. Ohledně výtky dovolatele ve vztahu k výši uloženého trestu, resp. nesprávnému posouzení polehčujících a přitěžujících okolností ze strany odvolacího soudu, příp. ohledně údajné nevhodnosti uložení peněžitého trestu, státní zástupce připomenul, že uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
36. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
38. Obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce zaslal taktéž podání označené jako „ Vyjádření v dovolacím řízení “, jež bylo dovolacímu soudu doručeno dne 18. 12. 2020. V jeho úvodu sděluje, že prostřednictvím tohoto podání chce „ doplnit či zpřesnit obsah svého dovolání “, čemuž odpovídá také obsah písemnosti, jež nereaguje na vyjádření nejvyššího státního zástupce k jeho dovolání, ale výhradně doplňuje odůvodnění dovolání podaného prostřednictvím obhájce. Tomuto podání nelze v dovolacím řízení přiznat žádnou právní relevanci.
39. Podle §265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Takto je třeba přistupovat i k navýšení dovolací argumentace (vznesení dalších nově formulovaných námitek) uplatněné vůči týmž napadeným výrokům a na podkladě stejných dovolacích důvodů, k níž musí dojít, má-li být Nejvyšším soudem při jeho rozhodování v dovolacím řízení zohledněna, rovněž před uplynutím lhůty k podání dovolání (viz např. usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20). Vzhledem k tomu, že obviněnému byl opis rozsudku odvolacího soudu doručen dne 2. 10. 2020 (viz doručenka na č. l. 4132), tj. později než jeho obhájci (dne 31. 8. 2020), lhůta obviněného pro podání dovolání uplynula ve smyslu §265e tr. ř. dne 2. 12. 2020. Výše specifikované podání obhájce obviněného tudíž bylo podáno až po uplynutí této lhůty. Nejvyšší soud proto při rozhodování o dovolání obviněného L. K. k námitkám v něm obsaženým nepřihlížel (a tyto ani ve svém rozhodnutí nezmiňuje).
40. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
41. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
42. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
43. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
44. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
45. Oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož obsahovému zaměření však nevyhovují ty námitky, jež směřují nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu hodnocení, ale proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů či jejich skutkovým závěrům. Stejně tak nemohou tomuto důvodu dovolání, ale ani jinému důvodu v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. upravenému vyhovovat námitky vůči právnímu posouzení skutku (např. proti posouzení subjektivní stránky v případě obviněného L. K.), jež nevycházejí ze skutkových zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu. Nejvyšší soud zásadně není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění vyjádřená v dovoláním napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, jež nebyl obviněnými ani namítnut, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
46. Námitky obviněných skutkového či procesního charakteru tudíž nemohou vyvolat přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu a ten se k nim proto pouze stručně vyjádří, a to již proto, že podstatná část dovolání obviněných představuje pouze opakování argumentace, kterou uplatnili před soudy nižších stupňů, a s níž se tudíž tyto soudy vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, které byly již vzneseny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “
K dovolání obviněného L. K.
47. Tento dovolatel především vyloučil svůj úmysl spáchat zločin podvodu, neboť v kupní smlouvě byla obsažena odkládací podmínka, která ji podle jeho mínění činila nezpůsobilou k vyvolání převodu vlastnického práva k nemovitostem. Předkládá v této souvislosti analýzu, kdy z důvodu nemožnosti naplnění odkládací podmínky mohlo být jeho jednání pouze nezpůsobilým pokusem. Otázku odkládací podmínky však velmi podrobně rozebral již nalézací soud v bodech 118. až 123. odůvodnění svého rozsudku, v nichž se precizně vypořádal se všemi okolnostmi nastíněné problematiky. Jednak detailně rozebral důvody, proč má za prokázané, že uvedené čestné prohlášení nutné ke splnění odkládací podmínky bylo skutečně vyhotoveno, dále proč tímto instrumentem rozhodným z hlediska účinnosti smlouvy nedisponoval poškozený a především v souhrnu, proč za jedinou logickou možnost lze považovat pouze tu odpovídající konstrukci o dočasném vyvedení nemovitého majetku ze společnosti a tedy, že čestné prohlášení bylo poškozeným vyhotoveno a bylo v dispozici právě obviněného.
48. Dovolatel předkládá tři varianty týkající se vědomostní složky svého zavinění ve vztahu k neúčinnosti smlouvy. Ve dvou nastiňuje právní důsledky variant, že o neúčinnosti smlouvy nevěděl – k těmto však současně sděluje, že důkazním řízením byl prokázán opak. S třetí variantou, spočívající v tvrzení o své vědomosti o neúčinnosti smlouvy, spojuje závěr o absenci úmyslu směřujícího k neoprávněnému vyvedení nemovitých věcí. Pokud by však obviněný věděl, že na katastr podává neúčinnou smlouvu, a jeho úmysl by proto nemohl směřovat ke vkladu a tedy vyvedení nemovitého majetku, pak je otázkou, k čemu by měl směřovat. V případě, že skutečně potřebným čestným prohlášením nedisponoval, byl by tento úkon zcela bezvýsledný. Obviněný zároveň poněkud zkresleně prezentuje vyjádření katastru nemovitostí, kdy uvádí, že vklad nemohl být a nebyl by zapsán, protože nebyla přiložena účinná smlouva, resp. absentovala příloha, na níž je její účinnost vázána. V bodě 80. svého rozsudku však nalézací soud uvedl obsah vyjádření tohoto úřadu, podle něhož by v případě absence doložení splnění odkládací podmínky navrhovatele vyzval k odstranění tohoto nedostatku. Nelze tedy bez dalšího uzavřít, že by vklad byl i bez zajištění nemovitostí policejním orgánem zamítnut, jak se snaží dovolací soud přesvědčit obviněný. Přílohy návrhu na vklad totiž sice v okamžiku jeho podání byly neúplné, avšak čestné prohlášení mohlo být navrhovatelem doplněno. Uvedená skutečnost je přitom stěžejní, neboť z uvedeného je zřejmé, že dovolatel celou konstrukci o absenci či dokonce nemožnosti svého úmyslu vystavěl na skutečnosti, že odkládací podmínka nebyla a nemohla být splněna pro absenci čestného prohlášení ke splnění podmínky. Vycházel přitom ze skutkových zjištění odlišných od nalézacího soudu, který naopak vzal za prokázané, že předmětné čestné prohlášení bylo v dispozici obviněných.
49. Na údajně chybějícím úmyslu vyvést předmětné nemovitosti staví obviněný i absenci svého úmyslu nevrátit je poškozenému. Dochází totiž k závěru, že když – zjednodušeně řečeno – se nechtěl nemovitostí zmocnit, neměl co vracet. Obviněný však vychází ve své argumentaci z chybného základu, a to že jeho předchozí námitka je opodstatněná. Dodat lze pouze, že pokud by obviněný neměl úmysl nemovitosti nevrátit, nepodával by návrh na vklad vlastnického práva.
50. Dovolatel namítl, že dále došlo ke „směšování různých skutkových podstat“, neboť v popisu skutku je uvedena eventualita, podle níž měl s využitím nátlaku usilovat o získání finančních prostředků. Tuto námitku spojuje s poukazem na právo obviněného, vědět jaký trestný čin je v jeho jednání spatřován. K tomuto však lze uvést, že dovolacímu soudu nepřísluší domýšlet, co touto argumentací dovolatel míní, neboť skutek, jímž byl uznán vinným, je prakticky totožný s jeho vymezením v žalobním návrhu, přičemž v obžalobě je jasně vymezeno, jaká právní kvalifikace je v tomto skutku spatřována. Stejné konstatování lze učinit i v případě obou soudních rozhodnutí. Pokud je snad dovolatel toho mínění, že tato část skutku měla být posouzena podle jiné (sbíhající se) právní kvalifikace, pak v dovolacím řízení takovou nápravu provést nelze, neboť by byla k tíži obviněného.
51. Obviněný také nesouhlasí s výší stanovené škody, k níž mělo jeho jednání směřovat, neboť jednak trvá na rozlišení jednání ve formě nátlaku, které směřovalo k získání finančních prostředků, od jednání vztahující se k nemovitostem, a jednak poukazuje na odměnu, jež měla být za jeho „pomoc“ poškozenému slíbena. Co se týče první části námitky, odpověď na ni částečně vyplývá z předcházejícího bodu. Jednání obviněných směřovalo ke zmocnění se nemovitých věcí jmenovaných ve výroku rozsudku, a výše škody proto byla nalézacím soudem správně stanovena v hodnotě předmětných nemovitostí. Pokud dovolatel vznesl námitky ohledně výše škody, k níž směřoval nátlak na poškozeného, není opět zřejmé, kam touto námitkou směřuje, neboť vznik takové škody, natož pak její výše, vůbec není součástí skutku, jímž byl obviněný shledán vinným.
52. Pokud jde o odměnu, která měla být slíbena obviněnému L. K. za spolupráci, tedy za participaci ve smluvním vztahu a následném vrácení nemovitostí, pak odhlédneme-li od skutečnosti, že se jednalo pouze o jednání sloužící k zastření pravého podvodného úmyslu a k propůjčení důvěryhodnosti celé konstrukci, a tudíž jako součást podvodného jednání pro výši způsobené škody irelevantní, pak by ani její odečtení nemohlo vést ke změně právní kvalifikace. Odměna byla poškozeným i svědkem R. L. shodně uvedena ve výši 1,5 mil. korun za tři měsíce kooperace. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku platného v době rozhodování nalézacího soudu (a stejně tak i odvolacího soudu) se škodou velkého rozsahu rozuměla škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. I kdyby byla odměna ve výši 1,5 mil. korun odečtena od škody, k jejímuž způsobení jednání obviněných směřovalo, a která podle znaleckého posudku přesahovala 44 mil. korun, stále by výsledná výše mnohonásobně přesahovala hranici škody velkého rozsahu.
53. K pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 tr. zákoníku dovolatel namítl, že nebylo prokázáno, že jeho úmysl nesměřoval ke stejnému cíli, jaký sledoval poškozený a že samotná antedatace měla směřovat k jeho poškození. Dovolatel se však při formulaci této námitky zaměřuje výhradně na samotné provedení antedatace a pomíjí přitom následující část děje, taktéž popsanou ve výroku o vině. Pozornost je přitom třeba věnovat tzv. právní větě rozsudku nalézacího soudu, resp. odvolacího soudu v případě obviněného R. L. Podle ní totiž jednání obviněných L. K. a R. L. směřovalo k tomu, aby „ padělanou veřejnou listinu užili jako pravou “, zatímco jednání spoluobviněné P. S. směřovalo k samotnému padělání veřejné listiny, aby jí bylo užito jako pravé. Je proto třeba vzít v úvahu celé jednání, jemuž odpovídá užitá právní kvalifikace a nikoli pouze jeho první část. Dovolatel totiž nejenom spolupracoval při vytvoření antedatovaných listin, ale následně je použil jako podklad pro návrh na vklad na katastru nemovitostí. Nepřipadá proto v úvahu ani považovat jeho jednání za formu nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku (kterou dovolatel nesprávně označuje jako čin jinak trestný ) z důvodu souladnosti jeho úmyslu s úmyslem poškozeného.
54. Soudy totiž věc po skutkové stránce uzavřely odlišně, a to tak, že obvinění nechtěli dostát jimi toliko předstíranému záměru o pouze dočasném vyvedení nemovitostí (s jejich následným navrácením buď poškozenému či osobě jím určené), nýbrž že jejich cílem bylo se podvodným jednáním těchto zmocnit. I kdyby totiž počáteční úmysl obviněného při vyhotovování a podepisování antedatovaných smluv nesměřoval ke způsobení škody, byť právě k takovému závěru nalézací soud dospěl, když uzavřel, že úmysl obviněných od počátku směřoval nikoli k pomoci poškozenému v tíživé situaci, ale k jeho podvedení a jejich obohacení, nelze mít pochybnosti o tom, že podání návrhu na vklad vlastnického práva na katastrálním úřadě, jehož podkladem byla právě padělaná listina, směřovalo výhradně k způsobení škody a obohacení.
55. O skutečnosti, že úmysl obviněného nebyl od počátku souladný s cíli poškozeného, svědčí hned několik skutečností. K podpisu předmětných antedatovaných dokumentů došlo dne 5. 8. 2014, přičemž podle souladných výpovědí poškozeného i svědka R. L. měly být podle domluvy mezi poškozeným a obviněnými podepsány nejen dokumenty potřebné pro převod nemovitostí, které je měly dočasně převést do vlastnictví obviněného L. K., ale zároveň také ty, jímž mělo být nemovitosti následně navráceny do dispozice poškozeného. K podpisu těchto dokumentů však nedošlo, což svědčí o tom, že úmysl obviněných již od počátku směřoval ke zmocnění se nemovitostí a nikoli pomoci poškozenému. Nadto poškozený uvedl (opět souladně se svědkem R. L.), že již za dva dny po podpisu dokumentů si věc rozmyslel. Poškozený tak nejen kontaktoval advokátní kancelář, která ho běžně zastupovala, aby mu pomohla v jednání s obviněnými a navrácení věci do původního stavu, ale kontaktoval také obviněného L. K. S ním se poté v polovině srpna konala schůzka na čerpací stanici, kde poškozený obviněného požádal o vrácení dokumentů, za což si obviněný vyžádal částku 19 mil. korun s tím, že jinak podá návrh na vklad vlastnického práva. Také z uvedeného je zřejmé, že úmysl obviněného směřoval k obohacení a nemohl být tudíž shodný s intencemi poškozeného. Následně dne 25. 8. 2014 podal obviněný na základě antedatovaných dokumentů návrh na vklad vlastnického práva, a to nejen s vědomím, že nebyly podepsány dokumenty potřebné k jejich následnému vrácení poškozenému, jak zněla původní domluva, ale také že si poškozený celou věc rozmyslel. Opět tedy nelze hovořit o tom, že by mohl jednat se stejným cílem jako poškozený. Nadto byl obviněným návrh na vklad vlastnického práva na základě těchto antedatovaných dokumentů po neúspěšném prvním pokusu podán ještě jednou. O úmyslu obviněného zmocnit se předmětných nemovitostí a obohatit se tak proto není pochyb.
56. Dovolatel dále namítl, že skutek měl být v nejzazším případě podřazen pod §348 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli pod odst. 3 písm. c) tohoto ustanovení. K uvedenému však nepřipojil žádnou argumentaci - vyjma nutnosti považovat jeho jednání „ za čin jinak trestný “ (správně beztrestný), z důvodu nutné obrany (viz výše) - a není tudíž zřejmé, na základě jakých důvodů se domnívá, že užití kvalifikované skutkové podstaty není přiléhavé. Jednání obviněných bylo kvalifikováno také podle odst. 3 písm. c) příslušného ustanovení, neboť směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu. Padělaná listina měla být využita k zápisu změny vlastnického práva k nemovitým věcem v hodnotě převyšující 44 mil. korun, není proto pochyb, že škoda převyšovala hranici velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku a opodstatňovala užití této kvalifikace.
57. Co se týče námitky, že ověřovací kniha byla notářem uzavřena před antedatací, postačí pouze upozornit na tzv. popis skutku, v němž je jednoznačně uvedeno, že obviněná P. S. „ využila skutečnosti, že ověřovací kniha nebyla dne 31. 12. 2013 řádně uzavřena “. Pokud jde o výpověď notáře T. S., ten mj. podle rozsudku nalézacího soudu (viz bod 56.) uvedl, že „ není si jistý, zda tento zápis podepsal ještě dne 31. 12. 2013, nebo dodatečně, ale z běžné činnosti kanceláře předpokládá, že podpis připojil ještě toho dne “. Z uvedeného nelze uzavřít, že by ke konci roku ověřovací kniha skutečně uzavřena byla, neboť si po uplynutí tří let notář nebyl jistý. Nalézací soud naopak k závěru o jejím řádném neuzavření dospěl na základě vícero provedených důkazů, kdy mj. poukázal v bodě 112. svého rozsudku na absenci pokladního dokladu za ověření podpisu a skutečnost, že svědek T. S. si nevzpomínal, že by obviněnou posílal k výkonu činnosti do Brna. V předcházejícím bodě nalézací soud připomněl, že obviněný R. L. měl v prosinci vážné zdravotní problémy a dlouhodobě činnost nevykonával, což taktéž potvrzuje, že k podepsání listin nemohlo dojít 31. 12. 2013. Podrobně se také nalézací soud věnoval odůvodnění závěru, že k podepsání listin došlo naopak dne 5. 8. 2014 (viz body 103. až 110.).
58. Část dovolání obviněného týkající se údajných vad napadených rozsudků představuje výhradně jeho polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Hodnocení důkazů však náleží především tomu soudu, jenž je provedl, a to v rámci kritérií stanovených trestním řádem (§2 odst. 5, 6), přičemž zásada volného hodnocení důkazů v citovaném ustanovení vyjádřená vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Nejvyšší soud není do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
59. Pokud jde o záznamy telekomunikačního provozu, nalézací soud se s námitkou dovolatele vypořádal již v bodě 114. svého rozsudku. Závěr dovolatele, že absence záznamu čísla poškozeného může nějakým způsobem snižovat vypovídající hodnotu záznamu čísel ostatních zájmových osob je zcela mylný. Příslušné záznamy poskytují zjištění objektivní povahy. Nalézací soud dostatečně a uspokojivě odůvodnil, proč nebylo možno zjistit číslo poškozeného. Stejně tak se vypořádal s námitkou obviněného, že samotný záznam toho, kde se číslo nacházelo, neprokazuje, co tam dotyčný dělal. Nalézací soud se podrobně věnoval hodnocení zjištěných skutečností a odůvodnil závěry, k nimž na jejich základě dospěl, a to mj. v již odkazovaných bodech 103. až 107. Závěry nalézacího soudu jsou přitom nejen odůvodněné, ale logicky korespondují i s provedeným dokazováním.
60. Údajné selektivní hodnocení důkazů dovolatel shledává při posouzení věrohodnosti některých svědků nalézacím soudem. Věrohodnost svědka R. L., která byla obviněnými namítána taktéž v předcházejícím řízení, byla nalézacím soudem na více místech hodnocena, mj. pak v bodě 127. rozsudku. Není pravdou tvrzení dovolatele, že nalézací soud neodůvodnil závěr o nevěrohodnosti svědků Z. J. a O. Y., neboť tak učinil v bodě 130. svého rozsudku, a to především „ pokud hovořili zejména o okolnostech, z nichž by mělo být zřejmé, že obžalovaný K. poškozenému M. v minulosti poskytoval finanční půjčky “. Ve svém rozsudku přitom podrobně odůvodnil, proč má za vyvrácenou právě tuto část obhajoby obviněného stran poskytování půjček poškozenému (viz např. bod 120). Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem svědka F. T. M. navrženého obhajobou, odvolací soud – právě v obviněným odkazovaném bodě 31. svého rozsudku – své rozhodnutí odůvodnil. Vyhověl tak požadavkům judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Vzhledem k uplynutí více než 6 let od skutku, stejně jako absenci jakéhokoli přímého zapojení tohoto svědka do daných událostí, nelze považovat jeho závěr za neopodstatněný. Pokud dále obviněný odvolacímu soudu vyčítá, že neučinil odpovídající závěr stran jeho majetkových poměrů, opět nesouhlasí s jeho hodnocením předložených důkazů a vyvozenými skutkovými závěry. Závěr o tom, že tyto důkazy nemohou prokazovat, že byla poskytnuta půjčka poškozenému, je přitom zcela odůvodněný a odpovídající. Samotná skutečnost, že by půjčku obviněný poskytnout mohl, neznamená, že tak učinil. Odvolací soud proto neměl důvod odchýlit se od skutkového závěru nalézacího soudu v tomto směru.
61. Dovolatel dále, stejně jako v přecházejícím řízení, namítl místní nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci. S obsahově shodnou námitkou se však vypořádaly již soudy nižších stupňů (nalézací soud v bodě 135. svého rozsudku a odvolací soud v bodě 16. svého rozsudku). Krom toho lze připomenout, že v dovolacím řízení je možno namítat, a nadto výhradně pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pouze případnou věcnou nepříslušnost soudu, který věci rozhodl, a nikoli nepříslušnost místní. Námitka dovolatele stran nepříslušnosti soudu je založena na předpokladu přisvědčení Nejvyššího soudu důvodnosti námitkám vzneseným v čl. IV. bodu 1) jeho dovolání, k čemuž však nedošlo, neboť nemohly zvolený dovolací důvod ani formálně naplnit (viz body 45. a 46.).
62. Co se týče námitky „možného vyloučení senátu Vrchního soudu v Olomouci“, tuto dovolatel založil na skutečnosti, že JUDr. Aleš Vašků, který v jeho věci rozhodl jako předseda senátu soudu prvního stupně, byl v době rozhodování o podaném odvolání dočasně přidělen k Vrchnímu soudu v Olomouci, tj. k soudu, jehož senát o tomto řádném opravném prostředku obviněného rozhodl. K této námitce je vhodné uvést následující skutečnosti.
63. Případné rozhodování vyloučeného orgánu lze v dovolacím řízení namítat výhradně při uplatnění dovolacího soudu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., což dovolatel neučinil, přičemž musí být splněny dvě kumulativní podmínky, a to, že
a) ve věci rozhodl vyloučený orgán a současně, že
b) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Námitku v tomto smyslu však obviněný nevznesl, byť si mohl být této skutečnosti vzhledem k veřejnosti rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci vědom. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jej při svém rozhodování o podaném dovolání neinformoval o tom, že je JUDr. Vašků k tomuto soudu dočasně přidělen, pak je třeba konstatovat, že takovou povinností není soud stižen.
64. Krom toho by byl podle §30 odst. 3 tr. ř. v takovém případě vyloučen pouze JUDr. Aleš Vašků, neboť ten rozhodoval v prvním stupni, a nikoli senát odvolacího soudu, jemuž byla věc na základě rozvrhu práce u soudu druhého stupně přidělena k rozhodnutí. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti …, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel, nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně (viz usnesení Vrchního soudu v Praze uveřejněné pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
65. Pokud dovolatel zmínil skutečnost, že tento soudce měl rozhodovat také v předcházejícím trestním řízení (ve věci vedené pod sp. zn. 81 T 3/2016), zřejmě poukazoval na obecný důvod pro vyloučení uvedený v §30 odst. 1 tr. ř. K důkazu byl rozsudek uvedené spisové značky proveden při hlavním líčení dne 27. 8. 2019 (č. l. 3878), sběrný spis pak při hlavním líčení dne 17. 10. 2019 (č. l. 3900). K vyloučení pro poměr k věci však pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Žádnou takovou skutečnost však obviněný nenamítl. Ostatně v předcházejícím řízení ani námitku podjatosti tohoto soudce nevznesl, přestože by si musel být této skutečnosti vědom, a to minimálně nejpozději před vynesením rozsudku soudu prvního stupně, neboť rozsudek v této předcházející věci byl v hlavním líčení proveden jako důkaz.
66. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného je zřejmé, že námitky, jež by bylo možno formálním způsobem podřadit pod zvolený dovolací důvod, nebyly shledány důvodnými. Zbývající námitky obviněnému se vymezení uplatněného dovolacího důvodu zcela vymkly. Nemohlo proto dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
K dovolání obviněného R. L.
67. Dovolatel namítl údajné rozpory mezi popisem skutku a provedeným dokazováním. Přestože tak učinil s citací svědeckých výpovědí, dopustil se jejich zkreslení a účelového vytržení z kontextu, když využil pouze ty části, jež svědčily ve prospěch jeho tvrzení. Nesouhlasí se zjištěním, podle něhož poškozeného přesvědčil, že má zkušenosti s obdobnou trestnou činností, jaké se proti němu dopustil R. Š. Rozpor shledává v souvislosti s tím, kdo měl obviněného poškozenému doporučit. Tato skutečnost však není podstatná, neboť uvedená část skutku odkazuje na skutečnost, že obviněný poškozeného (poté, kdy k němu přišel na schůzku) přesvědčil k přistoupení na konstrukci s antedatovanými smlouvami s tím, že mu pomohou situaci jeho společnosti řešit. Je zřejmé, že poškozeného přesvědčil, neboť smlouvy podepsal a na konstrukci se účastnil. Pokud stejně tak nesouhlasí s částí, podle níž nechal ve své kanceláři tyto dokumenty podepsat, soustředí se na to, ve které z místností jeho kanceláře k tomu mělo dojít, a pomíjí přitom, že vzal nalézací soud jednoznačně za prokázané, že k podpisu skutečně došlo v jeho advokátní kanceláři a jednalo se o smlouvy připravené obviněným. Není přitom podstatné, jestli byl obviněný přímo osobně přítomen všem podpisům. Rozpor shledává také v části, podle níž odmítl tyto dokumenty poškozenému vydat, neboť nebyl nikým vyzván k jejich vydání a nebyl k tomu vyzván ani jeho nástupce. Pomíjí přitom, že poškozený i svědek R. L. shodně vypověděli, že o dokumenty žádali obviněného L. K., který za jejich vrácení požadoval finanční obnos, tyto dokumenty (resp. alespoň kupní smlouvu) využil při návrhu na vklad do katastru nemovitostí a následně byly tyto dokumenty v trestním řízení vydány právním zástupcem obviněného policejnímu orgánu. Zřejmě ani tento rozpor se v popise skutku nevyskytuje.
68. Dovolatel dále odvolacímu soudu vyčetl, že nezvažoval jiné verze událostí a připojil svoji verzi, podle níž se událostí účastnil maximálně do 5. 8. 2014. Jinými verzemi událostí se zabývaly nalézací i odvolací soud, když v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč mají obhajobu obviněných, které tyto verze představovaly, za vyvrácenou. Především nalézací soud se tomuto podrobně věnoval a popsal, proč obhajobě obviněných neuvěřil, stejně jako jak naopak dospěl ke svým skutkovým zjištěním a jak jsou podporovány ve věci provedenými důkazy.
69. Co se týče dovolatelem vznesené námitky, podle níž se po 5. 8. 2014, kdy došlo k podepsání smluv, skutku neúčastnil, je na místě především poukázat, že obviněný se skutku dopustil ve spolupachatelství s obviněným L. K. Trestný čin spáchali společným jednáním a vedeni společným úmyslem. Není přitom nutné, aby se všichni spolupachatelé účastnili celého jednání či naplnili všechny znaky skutkové podstaty a postačuje, pokud je skutková podstata naplněna souhrnem jejich jednání. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Proto by bylo irelevantní, i kdyby se skutečně po podepsání smluv již na skutku dále nepodílel. Nalézací soud však odůvodněně dospěl k odlišnému závěru, když poukázal na zjištěné údaje o telekomunikačním provozu mezi obviněnými L. K. a R. L. dne 25. 8. 2014, kdy byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí (viz bod 116.). Zcela bez souvislosti je přitom skutečnost, že ke dni 25. 9. 2014 ukončil činnost advokáta, nebo že se od 23. 6. 2015 nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť obě skutečnosti nastaly až poté, kdy byl dne 25. 8. 2014 podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
70. Jedinou námitkou dovolatele, jež by mohla odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu, je ta, podle níž bylo nesprávně posouzeno, že vystupoval vůči poškozenému v postavení osoby, která má zvlášť uloženou povinnost hájit jeho zájmy. Odůvodněním naplnění tohoto kvalifikačního znaku se podrobně zabýval nalézací soud v bodě 141. svého rozsudku a odvolací soud se s tímto v bodě 33. svého rozsudku ztotožnil. Dovolatel v této souvislosti upozornil, že v intencích civilního práva může podle §24 o. s. ř. mít účastník pouze jednoho zástupce. K tomu je na místě poznamenat, že obviněný poškozeného nezastupoval před soudem v civilním řízení a dané ustanovení se na tento případ proto nevztahovalo. Stejně tak je v této souvislosti irelevantní odkaz na etický kodex (usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ve znění pozdějších stavovských předpisů), který v čl. 11 odst. 2 skutečně zakazuje poskytování právních služeb pro klienta, kterému v téže věci poskytuje právní služby již jiný advokát bez souhlasu tohoto advokáta. Případné porušení tohoto stavovského předpisu by mohlo založit kárnou odpovědnost advokáta, nikoli však neplatnost smlouvy o poskytování právních služeb. Nalézací soud správně uzavřel, že bylo prokázáno, že k uzavření smlouvy o poskytování právních služeb mezi poškozeným a obviněným došlo. Podle §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se poskytováním právních služeb rozumí mj. udělování právních porad či sepisování listin, přičemž obě tyto služby obviněný poškozenému poskytl. Dovolatel proto vůči poškozenému byl osobou, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit jeho zájmy. Závěr nalézacího soudu o naplnění kvalifikačního znaku byl proto zcela správný.
71. K námitkám obviněného stran polehčujících okolností je na místě připomenout, že výrok o trestu lze z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ posuzovaný, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu týkající se uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve variantě jiného nesprávného hmotně právní posouzení ) a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
72. Pokud jde o údajnou nezákonnost uloženého peněžitého trestu, i v tomto případě obviněný v podstatě napadá jeho přísnost. Peněžitý trest mu totiž nebyl uložen mimo zákonem stanovenou hranici výše denní sazby či počtu těchto denních sazeb, v důsledku čehož ani celková výměra tohoto druhu trestu nevybočuje z hranic upravených v §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Dovolatel nesouhlasí se samotnou výší a počtem denních sazeb, která byla soudem zvolena podle §68 odst. 3 tr. zákoníku. Počet denních sazeb však soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, za který se ukládá peněžitý trest, přičemž výši denní sazby stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. „ Výše jedné denní sazby má tedy odpovídat odlišným možnostem a schopnostem různě situovaných pachatelů a případně korigovat celkovou výši peněžitého trestu danou i počtem denních sazeb v tom smyslu, aby peněžitý trest nebyl důvodně pociťován ani jako příliš mírný, ani jako příliš přísný či dokonce nedobytný “ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 897). Odvolací soud v bodě 36. odůvodnil výši uloženého peněžitého trestu. Tuto výši přitom nelze považovat za natolik se vymykající, že by mohla představovat nepřiměřeně přísný trest a porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
V.
Způsob rozhodnutí
73. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného R. L. je, stejně jako v případě obviněného L. K. (bod 66.), zřejmé, že ty námitky, jež formálně vyhověly zvolenému dovolacímu důvodu, byly shledány neopodstatněnými. Zbývající námitky se zcela minuly vymezení tohoto dovolacího důvodu, ale i těm ostatním jmenovaným v §265b tr. ř.
74. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovoláních obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu