ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1368.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1368/2019-1092
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2019, č. j. 4 To 412/2018-900, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2017, č. j. 4 T 7/2017-814 , byl obviněný M. Č. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil společně s R. V. a J. R. tím, že
v přesně nezjištěné době na počátku roku 2013 v Hluboké nad Vltavou, okres České Budějovice, obžalovaný R. V. společně s dalšími osobami, a to obžalovanými J. R. a M. Č., v úmyslu se neoprávněně obohatit, obž. R. V. domluvil a následně řídil podvodný prodej rodinného domu v XY č. XY, vedeného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, zapsaného na LV XY pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemek parc. č. XY o výměře 282 m 2 (zahrada), pozemek parc. č. XY o výměře 376 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek parc. č. XY o výměře 253 m 2 (zahrada), pozemek parc. č. XY o výměře 28 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek parc. č. XY o výměře 12 m 2 (zastavěná plocha a nádvoří), budova č. p. XY k bydlení na parcele č. XY, budova bez č. p. (garáž na parcele č. XY), budova bez č. p. (jiná stavba na parcele č. XY), a to tak, že obž. J. R. jako synovi jednoho ze spolumajitelů nemovitosti v XY č. XY přislíbil za pomoc při zrealizování prodeje blíže nezjištěnou provizi, následně obž. R. V. nabídl vlastníkům nemovitosti M. J., nar. XY, T. J., nar. XY, H. K., nar. XY, M. M., nar. XY, A. P., nar. XY, M. Š., nar. XY, J. R., nar. XY, J. R., nar. XY, J. R., nar. XY, V. R., nar. XY, J. V., nar. XY, zprostředkování prodeje této nemovitosti, kdy s nimi opakovaně osobně jednal, přesvědčil je, že sehnal vážného zájemce o koupi nemovitosti, a to obž. M. Č., ačkoli obžalovaní R. V. i M. Č. si byli vědomi toho, že obž. M. Č. vzhledem ke své nepříznivé finanční situaci nebude schopen kupní cenu ve výši 1.600.000 Kč za nemovitost uhradit, přesto dne 18. 2. 2013 v Českých Budějovicích obž. M. Č. na popud obž. R. V. podepsal jako kupující kupní smlouvu na prodej nemovitosti v XY č. XY, s prodávajícími podílovými spoluvlastníky za dohodnutou kupní cenu ve výši 1.600.000 Kč, přičemž kupní cenu se kupující zavázal uhradit do 60 dnů v hotovosti nebo převodem na účet číslo XY, což však vědomě neučinil a ani učinit nehodlal, současně obž. R. V. následně zajistil vložení zápisu o změně vlastnictví k předmětné nemovitosti na příslušném katastrálním úřadě a současně obž. R. V. přesvědčil dne 20. 8. 2013 jednoho z prodávajících spolumajitelů nemovitosti, a to J. R., nar. XY k podpisu smlouvy o úvěru, ze které vyplývá, že J. R. jako věřitel půjčil obž. M. Č. jako dlužníkovi částku 1.650.000 Kč se splatností v pěti splátkách do 28. 10. 2013, následně v době od 15. 10. 2013 do 28. 10. 2013, přičemž obž. J. R. na popud obž. R. V. vystavil v pěti případech „Potvrzení o předání peněz“, a to ze dne 16. 10. 2013 na částku ve výši 350.000 Kč, ze dne 18. 10. 2013 na částku ve výši 350.000 Kč, ze dne 22. 10. 2013 na částku ve výši 300.000 Kč, ze dne 25. 10. 2013 na částku ve výši 300.000 Kč a ze dne 28. 10. 2013 na částku ve výši 350.000 Kč, stvrzující postupné převzetí finančních prostředků jako kupní ceny za nemovitost, a zároveň takto jednal za svého strýce J. R., nar. XY jako jednoho ze spolumajitelů na základě falešné plné moci opravňující obž. J. R. k převzetí finančních prostředků, na základě čehož došlo k fiktivnímu předání částky 1.650.000 Kč, aniž by tyto finanční prostředky byly skutečně vyplaceny a následně předány jednotlivým prodávajícím, přičemž k převodu nemovitosti došlo vkladem práva ke dni 3. 4. 2013 pro obž. M. Č., aniž by tento uhradil řádně kupní cenu a následně 29. 4. 2013 došlo k zápisu zástavního práva smluvního z důvodu pohledávky ve výši 1.400.000 Kč pro obž. R. V. na předmětnou nemovitost a k dalším zástavám, a to z důvodu dalších neoprávněných dispozic s nemovitostí, a takovým jednáním obžalovaní způsobili s ohledem na podíly na nemovitosti M. J. , nar. XY škodu ve výši 50.000 Kč, T. J. , nar. XY škodu ve výši 50.000 Kč, H. K. , nar. XY škodu ve výši 50.000 Kč, M. M. , nar. XY škodu ve výši 200.000 Kč, A. P. , nar. XY škodu ve výši 200.000 Kč, M. Š. , nar. XY škodu ve výši 50.000 Kč, J. R. , nar. XY škodu ve výši 200.000 Kč, J. R. , nar. XY škodu ve výši 200.000 Kč, J. R. , nar. XY škodu ve výši 200.000 Kč, V. R. , nar. XY škodu ve výši 200.000 Kč, J. V. , nar. XY škodu ve výši 200.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin a za sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2016, č. j. 5 T 14/2016-138, jenž nabyl právní moci dne 30. 3. 2016, odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 4 měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2017 zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 T 14/2016-138, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – nemovitosti v obci XY č. XY zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, a obec XY, a to zahrady na parcele č. XY, zastavěné plochy a nádvoří (součástí je stavba XY, č. p. XY) na parc. č. XY, zahrady na parcele č. XY, zastavěné plochy a nádvoří (součástí je stavba bez čp/če, garáž) na par. č. XY, zastavěné plochy a nádvoří (součástí je stavba bez čp/če, jiná st.) na par. č. XY, neboť obviněný věci získal trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozeným J. R., J. R., H. K. a M. M. částku 200.000 Kč a poškozenému J. R. částku 160.000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost PELCO Real, a. s., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 2. 2019, č. j. 4 To 412/2018-900 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Kozáka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně nepostupoval správně (část II./1. dovolání), pokud jeho jednání posoudil jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Z popisu skutku plyne, že to nebyl výlučně on, kdo svým jednáním měl zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu naplnit a pouze jeho jednáním k jejich naplnění nedošlo. Na podvodu se měl podílet pouze tím, že jako kupující podepsal s prodávajícími spoluvlastníky kupní smlouvu. Žádný jiný podíl, jednání, či konkrétní kroky mu v popisu skutku kladeny za vinu nejsou. Pokud soudy dospěly k závěru, že je výlučným pachatelem zločinu podvodu a ostatní spoluobvinění jsou účastníci podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, musel popsaným jednáním naplnit všechny zákonné znaky zločinu podvodu, jelikož jednání všech obviněných nebylo po právní stránce posouzeno jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
6. Z popisu skutku podle jeho názoru plyne, že jednotlivé klíčové kroky nečinil on, nýbrž spoluobvinění v postavení účastníků. Namítá, že kupní smlouvu podepsal, nepodílel se však na její přípravě ani na sjednávání podmínek koupě s prodávajícími. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že prodávající byli uvedeni v omyl, nemohlo se tak stát jednáním dovolatele, který se na sjednávání podmínek koupě s prodávajícími nijak nepodílel a osobně s prodávajícími ani nejednal.
7. Dovolatel má za to, (část II./2. dovolání), že z popisu skutku neplyne jeho zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k celému jednání – řetězci kroků, jimiž měla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Ze zjištěného skutkového stavu neplyne, že od počátku a v době podpisu kupní smlouvy jednal v úmyslu neuhradit kupní cenu. Soud v tomto směru nepředkládá žádná skutková zjištění ani závěry vyjma konstatování, že vzhledem k nepříznivé finanční situaci nebude schopen kupní cenu zaplatit. Ani nepříznivá finanční situace však podle jeho názoru neznamená bez dalšího neschopnost kupní cenu zaplatit. Poukázal na to, že měl hotovostní prostředky ze svého podnikání, které byl schopen použít a následně i použil na úhradu kupní ceny. Soud prvního stupně přitom sám ve výroku konstatuje, že měl od J. R. obdržet zápůjčkou finanční prostředky ve výši 1.650.000 Kč. Měly mu být poskytnuty finanční prostředky i na základě následných smluv o zápůjčce či úvěru. Je tedy evidentní, že finanční prostředky na zaplacení kupní ceny měl, případně byl schopen je po uzavření kupní smlouvy obstarat. Pokud soud prvního stupně posoudil tyto skutečnosti jako prokazující subjektivní stránku trestného činu, jde o nesprávné právní posouzení.
8. Z výroku rozsudku soudu prvního stupně dále podle názoru obviněného neplyne, že by od počátku jednal v úmyslu způsobit škodu a sebe obohatit. Neuhrazení kupní ceny nemělo samo o sobě za následek vznik škody na straně prodávajících ani neoprávněné obohacení obviněného. Prodávající měli nadále pohledávku na zaplacení, k němuž byl povinen. Podle čl. III. kupní smlouvy byli poškození taktéž oprávněni od kupní smlouvy odstoupit. Za tohoto stavu dovolateli není zřejmé, jakým způsobem mu při pouhém uzavření kupní smlouvy měl vzniknout neoprávněný prospěch a jak tímto mohl poškodit prodávající. Pokud soud měl za to, že škoda byla způsobena i v souvislosti s následným zatížením nemovitostí věcnými právy, potom taková zjištění nezahrnul do popisu skutku ve výroku rozsudku a není zřejmé, zda a v jakém rozsahu je toto jednání přičitatelnému dovolateli a zda i ve vztahu k němu lze dovodit jeho úmyslné zavinění.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby odvolání obviněného znovu projednal a znovu o něm rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. odložil výkon rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť jsou dány okolnosti tento odklad odůvodňující. Ty spočívají dle názoru obviněného v tom, že je jedinou osobou pečující o svoji sestru L. Č., jenž se nachází v nepříznivém zdravotním stavu.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně zdůraznila, že p ro posuzovanou trestní věc jsou určující skutková zjištění, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Z uvedených závěrů přitom vyplývá mimo jiné to, co obviněný v dovolání popírá, totiž že neměl finanční prostředky na úhradu kupní ceny nemovitosti, ale ani žádný jiný očekávaný příjem, který by mu umožnil nákup nemovitosti v hodnotě 1.600.000 Kč. Hovoří-li obviněný o půjčce částky 1.650.000 Kč od J. R., je zjevné, že k této půjčce fakticky vůbec dojít nemělo a podepsaná smlouva měla sloužit pouze jako ujištění pro to, že bude uhrazena kupní cena ze smlouvy o prodeji nemovitosti. Soudy učinily zevrubná skutková zjištění ohledně finanční situace obviněného a nelze jim vyčítat, že by došly k nesprávným skutkovým závěrům o jeho neuspokojivé finanční situaci, neboť ta z provedeného dokazování jednoznačně vyplynula. Zmíněné dovolací námitky proto považuje za míjející uplatněný dovolací důvod.
11. Pod něj lze podřadit námitky, jimiž zpochybňuje míru své účasti na spáchaném skutku s tím, že neměl být označen za hlavního pachatele, neboť pouze jako kupující podepsal s prodávajícími spoluvlastníky kupní smlouvu. Za námitku právní lze označit i problematiku namítané absence zavinění dovolatele v rámci učiněných skutkových zjištění.
12. Státní zástupkyně uvedla, že za pachatele je možné označit osobu, která naplnila všechny znaky trestného činu a čin spáchala buď zcela sama, nebo za přispění jiných osob, které nebyly spolupachateli, ale pouze účastníky v užším smyslu (§22 odst. 1 tr. zákoníku). K naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu v případě podvodného vylákání nemovitosti prostřednictvím uzavření kupní smlouvy skutečně nepostačuje pouze zjištění, že by pachatel v roli kupujícího neměl v době uzavření kupní smlouvy dostatečné množství finančních prostředků pro její nákup, neboť není vyloučeno, aby si tyto finanční prostředky zajistil v době po uzavření kupní smlouvy do doby, kdy by podle smlouvy měla být smluvně dohodnutá částka ve prospěch prodávajícího tomuto v dohodnuté formě uhrazena. Pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu spáchaného podvodem v rámci nákupu nemovitosti je podle názoru státní zástupkyně třeba prokázat vylákání předmětu koupě s tím, že již dopředu kupující věděl, že kupní cenu neuhradí, ale ani ji uhradit nechce. Tento úmysl obviněných se podařilo prokázat a jedním z důkazů pro učinění tohoto závěru byla i skutečnost, že dovolatel neměl dostatek finančních prostředků na nákup nemovitosti. O tomto jeho úmyslu svědčí i kroky následné po uzavření předmětné kupní smlouvy, kdy obvinění za pomoci J. R. ml. předstírali, že M. Č. skutečně po částech předal J. R. ml. celou dohodnutou částku kupní ceny, přičemž J. R. ml. se měl prezentovat plnou mocí jednoho z kupujících, kterou však tento ve skutečnosti nepodepsal.
13. To, že k předání peněz nedošlo, z dokazování jednoznačně vyplynulo, neboť peníze za koupi nemovitosti v hotovosti spoluobviněnému J. R. ml. vyplaceny nebyly. Vypovídají o tom již rozporné výpovědi dovolatele i spoluobviněného R. V. I přesto, že se obviněný M. Č. přímo s poškozenými nesetkal a nekomunikoval s nimi o prodeji nemovitosti a neujišťoval je, že kupní cena bude uhrazena, stejně tak jako nemanipuloval J. R. ml., aby svým příbuzným sdělil, že kupní cenu od dovolatele převzal za účelem úhrady svých dluhů, ani přesto nic nebrání tomu, aby byl označen za hlavního pachatele zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že prostřednictvím spoluobviněného R. V. demonstroval svoji vůli zakoupit předmětnou nemovitost v XY č. XY, jejichž kupní cenu neměl v úmyslu hradit. Ihned poté, co došlo ke vkladu vlastnického práva k nemovitostem v XY č. XY na dovolatele, uzavřel dvě smlouvy o úvěrech s nebankovními společnostmi, a to jednak na částku 450.000 Kč s 3% měsíčním úrokem a na částku 1.450.000 Kč s 3% měsíčním úrokem, přičemž jako zástava byly použity právě nemovitosti v XY. Tyto finanční prostředky tedy vůbec nebyly použity, jak deklaroval obviněný, na zhodnocení nemovitostí v XY s cílem je výhodně prodat, ale byly použity k tomu, aby mohl získat finanční prostředky, přičemž uvedenou nemovitost použil jako zástavu za nevýhodné půjčky.
14. Státní zástupkyně je přesvědčená, že soudy nepochybily, pokud ostatní dva spoluobviněné označily jako účastníky na trestném činu, zejména pak R. V. jako organizátora podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pro organizátorství je typická vyšší míra aktivity účastníka na trestném činu hlavního pachatele. Takové jednání organizátora se neomezuje pouze na opatřování a zajišťování formálních listin potřebných pro naplnění konkrétního institutu, kterým má být spáchán podvod, tedy v tomto konkrétním případě listin potřebných k uzavření kupní smlouvy, ale vyznačuje se širším vztahem ke spáchání trestného činu. V tomto případě je zjevné, že spoluobviněný R. V. sjednal osobu hlavního pachatele k tomu, aby sám koupil předmětnou nemovitost, a aby deklaroval v rozporu se skutečností uhrazení kupní ceny. Jeho jednání tedy celkově ve svém souhrnu přesahovalo rámec pomoci a neomezilo se pouze na podporu hlavního pachatele a je možné uzavřít, že právě on zosnoval a řídil spáchání trestného činu. Soudy tedy správně jednání všech na skutku zúčastněných právně kvalifikovaly, jestliže spoluobviněného R. V. označily za organizátora, který se na trestném činu zúčastnil dominantním způsobem, aniž se na ní přímo podílel jako spolupachatel. Soudy nepochybily, pokud osobu, která měla stěžejní podíl na páchání trestné činnosti, označily jako jejího organizátora. Pomoc spoluobviněného J. R. na spáchaném skutku pak spočívala v tom, že utvrzoval spoluvlastníky, že vše s prodejem domu proběhne tak, jak bylo dohodnuto v kupní smlouvě, přestože tomu tak zjevně být nemělo, přičemž motivem k takovému jednání na úkor spoluvlastníků byla slíbená finanční odměna.
15. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
23. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje jednak výhrady, které pro svůj skutkový základ nemohou být posouzeny jako vyhovující deklarovanému důvodu dovolání, současně však uplatňuje i námitku, o jejíž hmotně právní povaze nemůže být sporu. Naplňuje ji ta část jeho dovolací argumentace, v níž zpochybňuje správnost závěru soudů nižších stupňů o formě své participace na činu, jímž byl shledán vinen.
K námitkám, které důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevyhovují
24. Jak již plyne z výše uvedeného, dovolací soud je zásadně (s výjimkou případu existence tzv. extrémního nesouladu v jeho vymezení Ústavním soudem) vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadených rozhodnutích. Není proto povinen, zejména detailní vypořádáním takových námitek, reagovat na výhrady dovolatele, které jsou skutkového či procesního charakteru, neboť takové námitky, jež žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, nejsou ani způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve věci obviněného nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů vadou extrémního (tj. očividného) nesouladu zatížena a dovolatel ani takové tvrzení neuplatňuje. Ke skutečnostem, které obviněný uplatnil v části II/2 svého dovolání, se proto Nejvyšší soud vyjadřuje toliko v následujícím rozsahu.
25. Byť obviněný vznáší námitku, jež by na první pohled mohla svědčit (nedostatek subjektivní stránky, jež nepokrývala celé jednání dovolatele) o jejím hmotněprávním charakteru, je tomu tak pouze domněle. Obviněný ji totiž primárně vybudoval na nesouhlasu se skutkovými závěry, jež soudy v dané věci dovodily. Namítá, že „z popisu rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá … jeho zavinění ve formě úmyslu…“ a „že by … jednal od počátku a dále především v okamžiku podpisu kupní smlouvy, v úmyslu neuhradit kupní cenu.“ Tato námitka má však primárně skutkový základ a je v přímém rozporu s tím, jak věc soudy uzavřely.
26. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož dovolatel (str. 26, bod 76.) „[z]jevně a prokazatelně z důvodu řady exekucí proti němu vedených a následné insolvence … neměl dostatek finančních prostředků na jeho nákup…“, resp. i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 11, body 36. – 38.), vyplývá zcela odlišný skutkový závěr stran této dílčí otázky, než na němž staví svou dovolací argumentaci obviněný. I podle odvolacího soudu „[o]bžalovaný v době, kdy docházelo k převodu nemovitostí v XY, neměl dostatek finančních prostředků, a jak sám doznal, v té době měl již úvěr ve svém podnikání ve výši 500 000 Kč. Nebyl mu také poskytnut žádný úvěr bankou z důvodu stavu daňového přiznání, kdy nevykazoval zisk. Bezprostředně poté, co došlo k vkladu vlastnického práva na obž. M. Č. ohledně nemovitostí v XY, uzavřel dvě smlouvy o úvěru s nebankovní společností, a to dne 26. 4. 2013 se společností PNV INVESTMENT GROUP, s. r. o., na částku 450 000 Kč s 3% měsíčním úrokem. Současně uzavřel zástavní smlouvu k nemovitostem v XY ve prospěch výše uvedené společnosti, která mu úvěr poskytla … S výše uvedenou nebankovní společností obž. M. Č. uzavřel další smlouvu o úvěru dne 4. 6. 2013 na částku 320 000 Kč se splatností v jedné splátce v termínu do 3. 8. 2013. K této půjčce došlo též ke zřízení zástavního práva k nemovitostem v XY. U této půjčky byl stanoven měsíční úrok ve výši 6,2% … Dne 14. 10. 2013 obž. M. Č., prostřednictvím svého známého J. P. uzavřel smlouvu o úvěru se společností Pelko real, a. s., jako věřitelem, kde ve smlouvě jako dlužník byl uveden J. P. a obžalovaný takto získal poskytnutou půjčku ve výši 1 450 000 Kč s 3% měsíčním úrokem. Poskytnutý úvěr, včetně smluvního úroku podle smlouvy měl být splacen do 15. 4. 2014. Jako zástava byly opět použity nemovitosti v XY … je zřejmé, že … tyto nemovitosti byly použity k tomu, aby obžalovaní mohli získat finanční prostředky a tyto nemovitosti používali jako zástavy za nevýhodné půjčky.“
27. Ve vztahu k uvedeným skutečnostem lze dovodit – a v řízení provedené důkazy tato zjištění umožňují – že podvodný úmysl obviněného byl prokázán již na počátku jeho jednání. Existence úmyslu a tím i danost subjektivní stránky skutkové podstaty soudy vybudovaly na zjištění, že dovolatel nemohl dostát svým budoucím závazkům, k nimž na podkladě uzavřené kupní smlouvy svobodně přistoupil, a to z důvodu zjevně nepříznivé finanční situace již v okamžiku vyjednávání o smlouvě (viz citované závěry soudů). Podvodný charakter jednání dovolatele již jen potvrzují skutečnosti, které následovaly po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kdy došlo k opakovaným právním jednáním, jimiž byla zřízena zástavní práva na nemovitosti v XY. Nepříznivá finanční situace dovolatele sice sama o sobě nemůže odůvodnit závěr o jednání v podvodném úmyslu, v posuzované věci však byl obviněný motivován toliko nabytím vlastnického práva k předmětným nemovitostem, aniž by zamýšlel splnit své závazky a především uhradit kupní cenu. Sama skutečnost, že neměl dostatek finančních prostředků je nadto podle popisu skutku okolností, která není v posuzované věci rozhodující do té míry, jakou ji obviněný přikládá, jelikož podle jeho vyjádření obviněný kupní cenu nezaplatil, a to „ani učinit nehodlal“.
28. Zcela bez významu na právní kvalifikaci soudy zjištěného skutku je potom výhrada, podle níž soud prvního stupně se v popisu skutku vyslovuje o tom, že dovolateli byla poskytnuta zápůjčka (úvěr) ve výši 1.650.000 Kč od J. R. Pro úplnost lze dodat, že tato smlouva byla uzavřena jenom z toho důvodu (jak plyne z výpovědi samotného dovolatele), aby si obě strany věřily a původní majitelé byli kryti, že dostanou své peníze, přičemž k vyplacení jistiny nikdy nedošlo. Proto ani dovolatel nemohl očekávat, že kupní cenu uhradí z této zápůjčky (úvěru).
29. Nedůvodnou je rovněž námitka dovolatele, podle níž měli poškození splatnou pohledávku na zaplacení kupní ceny a podle čl. III. kupní smlouvy mohli při jejím nezaplacení odstoupit od smlouvy. Podstatné totiž je, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Obligační nástroje, které poškozeným poskytovala kupní smlouva pro „vyvázání se“ ze smluvního vztahu, má význam toliko pro dobu po spáchání trestného činu a nemění nic na tom, že obviněný svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu i po stránce subjektivní naplnil.
K námitce nesprávnosti posouzení formy participace dovolatele na činu
30. Dovolatel důvodně tvrdí, že za pachatele trestného činu může být pokládán jen ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu (pozn.: případně jeho pokusu či přípravy, je-li trestná – viz §22 odst. 1 tr. zákoníku), jímž má být uznán vinným. Přestože vznáší relevantní námitku stran hmotně právního posouzení skutku, není možno podle názoru dovolacího soudu vyhovět jeho dovolání a rozhodnout o něm způsobem, který ve svém opravném prostředku navrhl, tzn. zrušit dovoláním napadené rozhodnutí. Takto by totiž mohl dovolací soud postupovat jedině v případě, že by zjistil, že participace dovolatele na činu by – v kontextu posouzení podílu dalších na něm zúčastněných osob – záležela (ve vyžadované formě zavinění) v tom, že ještě nezačal naplňovat znaky objektivní stránky trestného činu, jehož se podle zjištění soudů dopustil. Jinými slovy vyjádřeno, ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí by nastal zákonný důvod jen tehdy, pokud by se účast dovolatele omezila na jednání, které by spočívalo v tom, že při spáchání trestného činu vystupoval toliko jako účastník stricto sensu (tj. v užším smyslu), v některé jeho formě upravené v §24 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě by totiž byl rozsudek, jímž by byla vyslovena vina dovolatele ve formě pachatelství ve smyslu §22 odst. 1 tr. zákoníku, zatížen vadou naplňující jím uplatněný dovolací důvod.
31. V posuzované věci k takovému závěru dojít nelze. Pro dovolací soud je závazný popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Tento popis, mimo skutečností vztahujících se k subjektivní stránce trestného činu („… obžalovaný R. V. společně s dalšími osobami, a to obžalovanými J. R. a M. Č. , v úmyslu se neoprávněně obohatit … ačkoli obžalovaní R. V. i M. Č. si byli vědomi toho, že obž. M. Č. vzhledem ke své nepříznivé finanční situaci nebude schopen kupní cenu ve výši 1.600.000 Kč za nemovitost uhradit“), vyjadřuje účast dovolatele na jeho spáchání tak, že tento „dne 18. 2. 2013 v Českých Budějovicích … podepsal jako kupující kupní smlouvu na prodej nemovitosti … s prodávajícími podílovými spoluvlastníky za dohodnutou kupní cenu ve výši 1.600.000 Kč, přičemž kupní cenu se kupující zavázal uhradit do 60 dnů v hotovosti nebo převodem na účet …, což však vědomě neučinil a ani učinit nehodlal“.
32. Je sice skutečností, že podle skutkových zjištění soudů se při spáchání skutku nejvíce angažoval obviněný R. V. [který „domluvil a následně řídil podvodný prodej nemovitosti … a to tak, že obž. J. R. jako synovi jednoho ze spolumajitelů … přislíbil za pomoc při zrealizování prodeje blíže nezjištěnou provizi, následně … nabídl vlastníkům … zprostředkování prodeje této nemovitosti, kdy s nimi opakovaně osobně jednal, přesvědčil je, že sehnal vážného zájemce o koupi nemovitosti, a to obž. M. Č. … následně zajistil vložení zápisu o změně vlastnictví k předmětné nemovitosti na příslušném katastrálním úřadě … přičemž k převodu nemovitosti došlo vkladem práva ke dni 3. 4. 2013 pro obž. M. Č. , aniž by tento uhradil řádně kupní cenu a následně 29. 4. 2013 došlo k zápisu zástavního práva smluvního z důvodu pohledávky ve výši 1.400.000 Kč pro obž. R. V. na předmětnou nemovitost a k dalším zástavám, a to z důvodu dalších neoprávněných dispozic s nemovitostí…“,] to však nic nemění na důvodnosti posouzení činu dovolatele jako (spolu)pachatele označeného trestného činu.
33. Podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Podle §22 odst. 1 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.
34. Podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně se dovolatel dopustil zločinu podvodu tím, že „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“.
35. Podstata jednání dovolatele, vzhledem k míře jeho zapojení do celého řetězce úkonů, k nimž došlo jednáním všech tří obviněných, spočívala v tom, že ve vztahu k poškozeným vystupoval jako solventní zájemce o koupi předmětných nemovitostí, kterou zprostředkovával spoluobviněný V., aniž by však objektivně disponoval finančními prostředky na jejich úhradu a aniž by vůbec měl vůli takto učinit. S tímto vědomím a vůlí vstupoval dovolatel do děje směřujícího k podvodnému uzavření kupní smlouvy, které nejen organizoval, ale i vlastním jednáním vytvářel („…s nimi opakovaně osobně jednal, přesvědčil je, že sehnal vážného zájemce o koupi nemovitosti…“) spoluobviněný V. Participace dovolatele se plně projevila v závěrečné fázi tohoto procesu, a to jeho podepsáním kupní smlouvy na předmětné nemovitosti, jejíž podmínky nehodlal naplnit. Je samozřejmě evidentní, a vyjadřuje to i skutkové zjištění soudu, resp. i přímo popis skutku, že v celém řetězci jednotlivých úkonů byli činní rovněž ostatní dva spoluobvinění, přesto však, pokud je posuzováno výhradně jednání obviněného Č., lze dojít ke spolehlivému závěru, že tento svým jednáním zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu zjevně naplnil, neboť i on, právě podpisem smlouvy, kterou nehodlal dodržet, uváděl poškozené v omyl. I v důsledku jeho jednání učinili majetkovou dispozici, která vedla k obohacení dovolatele a ke vzniku škody na jejich majetku.
36. Obviněný Č. sám a vědomě vstupoval do negociací a vyjednávání (byť distančním způsobem) o budoucím obsahu smlouvy a do tohoto vztahu s poškozenými vstupoval s úmyslem uzavřít kupní smlouvu na předmětné nemovitosti, ovšem aniž hodlal dostát svým povinnostem, které se s postavením kupujícího obvykle pojí. O těchto povinnostech (tj. že s uzavřením kupní smlouvy jako synallagmatického závazku je pravidelně spojena povinnost uhradit kupní cenu) zjevně věděl a právně jednal i přesto, že již od samého počátku svým povinnostem nezamýšlel dostát. Podle zjištění soudu prvního stupně plynoucího z provedeného dokazování navíc ani objektivně dostát nemohl. Nedisponoval totiž potřebnými finančními prostředky na úhradu nemovitostí již v negociační fázi a nemohl očekávat, že se jeho majetková situace zlepší tak výrazně, aby pro něj bylo reálné kupní cenu uhradit.
37. Podstatný je proto závěr vyjádřený v popisu skutku z rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož se obviněný Č. zavázal kupní cenu „uhradit do 60 dnů v hotovosti nebo převodem na účet … což však vědomě neučinil a ani učinit nehodlal…“. Obviněný tak ve vztahu ke spoluvlastníkům jako prodávajícím jednal již v okamžiku uzavření smlouvy v podvodném úmyslu vylákat od nich nemovitosti v jejich vlastnictví a svůj zájem o splnění podmínek plynoucích pro něho z uzavřené kupní smlouvy (tj. především zaplacení kupní ceny) pouze předstíral, aby vzbudil dojem seriózního zájemce o koupi. Pokud by přitom poškození již v okamžiku vyjednávání o smlouvě (předsmluvní fázi) věděli o tom, že obviněný jako zájemce o koupi těmto povinnostem nedostojí a ani dostát nehodlá, právně by nejednali a s obviněným by kupní smlouvu neuzavřeli.
38. Byť se (z hlediska dovolatele) jednalo o kontakt s poškozenými, který byl zprostředkován dalším ze spoluobviněných (obviněným V.), je zjevné, že dovolatel projevem předstíraného zájmu a samotným vstupem do negociační fáze, jež vyústila v uzavření kupní smlouvy a následný vklad vlastnického práva v jeho prospěch do katastru nemovitostí, uváděl poškozené v omyl, neboť jednal s vědomím a úmyslem, že své povinnosti nesplní. Soudy proto nepochybily, pokud jednání dovolatele právně kvalifikovaly jako pachatelství zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jelikož svým jednáním způsobil značnou škodu, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.
39. V návaznosti na dovolatelem uplatněnou argumentaci lze uzavřít, že trestného činu podvodu se lze dopustit rovněž jednáním distančním spočívajícím v tom, že pachatel svůj předstíraný zájem projeví vůči poškozeným rovněž prostřednictvím třetí osoby (dalšího obviněného) a vstoupí do kontraktace, jež vyústí v následný podpis kupní smlouvy (uzavření smlouvy) a pachatel do ní vstupuje s vědomím, že své povinnosti nesplní a ani tak učinit zjevně nehodlá. Nerozhodné přitom je, zda poškození v postavení spoluvlastníků osobně jednali s obviněným či nikoli, fyzicky ho viděli apod.
40. Veškerá tato konstatování současně vylučují závěr, že dovolatel se na spáchání označeného zločinu podvodu podílel toliko jako účastník podle §24 tr. zákoníku. S ohledem na skutková zjištění, z nichž neplyne, že by spáchání činu zosnoval či řídil ( organizátor ), nebo v jiné vzbudil rozhodnutí tento spáchat ( návodce ), mohla by v úvahu přicházet jen varianta, že se na jeho spáchání podílel pouze jako pomocník. Povaha pomoci však spočívá v tom, že pomocník jinému „toliko“ spáchání činu umožňuje či usnadňuje. Takto nelze posuzovat jednání dovolatele, který sám rovněž poškozené uváděl v omyl, neboť vystupoval jako domnělý řádný zájemce o koupi nemovitostí. Nadto to byl on, kdo byl v důsledku podvodného jednání obohacen, neboť vklad do katastru nemovitostí byl proveden na jeho jméno.
41. Vrátí-li se dovolací soud k právním úvahám, které jsou obsaženy v podaném dovolání, pak lze dovolateli přisvědčit v tom, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, neboť je zcela důvodné usuzovat, že alespoň ve vztahu k osobě spoluobviněného V. (vzhledem k popisu skutku) přicházelo takové posouzení v úvahu. U něj se totiž jeho role nevyčerpala ryze tím, co je typické pro organizátora, tj. zosnováním a řízením trestného činu (čímž je míněna taková aktivita, při níž jednající osoba sama přímo nenaplňuje znaky objektivní stránky příslušného trestného činu). V důsledku toho, že on sám s poškozenými (i podle zjištění soudu) opakovaně jednal a těmto předstíral skutečnosti neodpovídající realitě, jednal jako (spolu)pachatel trestného činu podvodu. Byl to totiž i tento obviněný, který uváděl poškozené v omyl. Rovněž i v důsledku jeho podvodného jednání učinili poškození majetkovou dispozici (podepsali jako prodávající kupní smlouvu), která vedla ke vzniku škody na jejich majetku a obohacení obviněných. Tato jeho participace na činu, projevující se osobním jednáním s poškozenými a sdělováním realitě neodpovídajících okolností, měla být vyjádřena závěrem o spáchání činu tímto spoluobviněným za podmínek §23 tr. zákoníku, přičemž vyšší míra jeho zapojení (zosnování a řízení činu) pak měla být zhodnocena jako přitěžující okolnost ve smyslu §42 písm. o) tr. zákoníku, tj. závěrem, že spáchal trestný čin jako organizátor.
42. Pokud jde o spoluobviněného J. R., u něj je situace komplikovanější v tom, že popis skutku („na popud obž. R. V. vystavil v pěti případech „Potvrzení o předání peněz“, a to ze dne 16. 10. 2013 na částku ve výši 350.000 Kč, ze dne 18. 10. 2013 na částku ve výši 350.000 Kč, ze dne 22. 10. 2013 na částku ve výši 300.000 Kč, ze dne 25. 10. 2013 na částku ve výši 300.000 Kč a ze dne 28. 10. 2013 na částku ve výši 350.000 Kč, stvrzující postupné převzetí finančních prostředků jako kupní ceny za nemovitost, a zároveň takto jednal za svého strýce J. R., nar. XY, jako jednoho ze spolumajitelů na základě falešné plné moci opravňující obž. J. R. k převzetí finančních prostředků“) vyjadřuje jen část jeho jednání, které soudy patrně vzaly za prokázané [bod 40. odůvodnění usnesení: „zkontaktoval obž. V. se spolumajiteli nemovitostí …přistoupil na radu obž. V. …, že řekne příbuzným, že peníze převzal a podepsa(l) i doklady o převzetí peněz“].
43. O jisté neujasněnosti soudů nižších stupňů stran právní kvalifikace jednání obviněných, resp. nepřesnosti jejich vyjádření, svědčí předně to, že soud nalézací (bod 78.), podle něhož „všichni obžalovaní … jednali podvodným způsobem“, uvedl, že obviněný J. R., označený za pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, „svým spolupachatelstvím sledoval vyplacení slíbené provize od V. za pomoc při prodeji domu a utvrzováním spoluvlastníků v tom směru, že je s prodejem domu vše v pořádku“. Odvolací soud (bod 40.) pak uzavřel, že týž obviněný (R.) „pomáhal obž. V. v organizování podvodného prodeje nemovitostí“, ač participaci V. na činu shledal ve shodě s nalézacím soudem v podobě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
44. V uvedeném směru se však připomíná, že účastenství v užším smyslu (§24 tr. zákoníku) se přimyká k jednání hlavního pachatele, jímž je pachatel (§22 tr. zákoníku) či spolupachatel (§23 tr. zákoníku), tj. k jednání osoby, která dokoná nebo se pokusí spáchat hlavní trestný čin ( akcesorita účastenství). Zákon tudíž přepokládá, že jednání pomocníka [§24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] umožňuje či usnadňuje spáchání trestného činu pachateli či spolupachateli, nikoli organizátoru, coby rovněž účastníku v užším smyslu. Na tomto konstatování ničeho nemění ani to, že podle zákonné dikce §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je pomocníkem ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, a že §111 tr. zákoníku stanoví, že [t]restným činem se rozumí … též … organizátorství. Účastenství v užším smyslu se přimyká (tedy je akcesorní) k jednání té osoby, která naplňuje znaky příslušného (úmyslného) hlavního trestného činu, alespoň ve stadiu jeho pokusu, což nečiní organizátor.
45. Závěr odvolacího soudu, že obviněný J. R. pomohl obviněnému R. V. (tj. organizátoru), patrně souvisí se zjištěním téhož soudu, že (bod 81.) obviněný V. (podvodný) „prodej nemovitosti zorganizoval a zrealizoval“. Zmíněné zrealizování prodeje patrně vyjadřuje aktivitu tohoto obviněného popsanou již v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, z níž plyne, že se osobně angažoval a přímo jednal s poškozenými, které (jak již uvedeno) uváděl v omyl.
46. Uvedené skutečnosti, které dovolací soud zmiňuje jen v rámci reakce na dovolací námitku obviněného Č., však nemohou být nikterak (protože v neprospěch obviněných) zohledněny v rámci jeho rozhodování o podaném dovolání, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyla napadena dovoláním podaným nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného (a ani zbývajících spoluobviněných). Proto nemá ani významu se zamýšlet nad otázkou, zda zjištěné skutkové okolnosti neodůvodňovaly posouzení skutku v podobě kvalifikované skutkové podstaty dané znakem obsaženým v §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Zde se jen připomíná, že ke spáchání činu členem organizované skupiny může dojít též tehdy, účastní-li se některá z participujících osob na činu toliko v podobě účastenství v užším slova smyslu, tj. i ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a že tudíž není nezbytné, aby tuto organizovanou skupinu tvořili toliko spolupachatelé (viz rozhodnutí č. 22/2011 Sb. rozh. tr.).
V.
Konečné shrnutí
47. Jak již uvedeno, ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí není důvod, neboť vady, které by z hlediska právního posouzení skutku mohly být konstatovány, se nedotýkají podstaty právního posouzení skutku dovolatele. Náprava nesprávnosti by mohla být realizována jen k tíži obviněných (v případě dovolatele by měla za následek vyjádření vyšší míry trestné součinnosti oproti stavu vyjádřenému v napadeném rozsudku), což pro absenci dovolání podaného v neprospěch obviněných nelze realizovat. Na podkladě tohoto konstatování je třeba mít za to, že právní kvalifikace činu dovolatele užitá soudy nižších stupňů správně vyjádřila jeho podíl na spáchání trestného činu, jehož se obvinění dopustili vůči poškozeným způsobem jimi popsaným, resp. že není dán zákonný důvod k tomu, aby dovoláním napadená rozhodnutí byla Nejvyšším soudem zrušena.
48. Nejvyšší soud proto o podaném dovolání obviněného rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
49. Pokud dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinil podnět, aby Nejvyšší soud za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost rozhodnutí, proti němuž podal dovolání, a to z důvodu potřeby pečovat o svoji sestru, pak ve vztahu k němu je nezbytné uvést následující skutečnosti.
50. Podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu, na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř., není obligatorní. Navíc jeho důvodnost nelze posuzovat s přihlédnutím k okolnostem, jež uvádí ve svém opravném prostředku dovolatel (tj. nepříznivý zdravotní stav sestry obviněného), nýbrž výlučně na základě předběžného posouzení dovoláním napadených rozhodnutí. Protože předseda senátu nezjistil, že by dovoláním napadená rozhodnutí byla zjevně nezákonná, resp. že by výkon trestu obviněným, byl z těchto příčin zjevně neodůvodněný, o jeho podnětu samostatným rozhodnutím, jímž by tomuto podnětu vyhověl, nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu