ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1375.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1375/2016-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2016 o dovolání, které v neprospěch obviněného E. P . , podal nejvyšší státní zástupce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 To 104/2016-385, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 89/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 To 104/2016-385, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě dne 25. 11. 2015, č. j. 17 T 89/2015-349, byl obviněný E. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
„cílevědomě v době od měsíce listopadu roku 2013 do 7. 2. 2015, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, vědom si jiného vedeného trestního řízení na základě jemu dne 7. 10. 2013 doručeného usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Znojmo, sp. zn. KRPB-245455/TČ-2013-061381-SI pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b),c) trestního zákoníku, ve kterém bylo dne 8. 10. 2013 pod sp. zn. ZT 330/2013 státním zástupcem vydáno předběžné opatření spočívají v zákazu styku s poškozenou M. K., trvale bytem V. Z. ..., které spočívalo v nepřípustnosti jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání poškozené, osob jí blízkých, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, přičemž předběžné opatření s ohledem na podanou stížnost obžalovaného nabylo právní moci 29. 10. 2013 a jeho účinky trvaly i k 7. 2. 2015, dále vědom okolností rozchodu s poškozenou, vzájemných napjatých vztahů a jejího nezájmu o další vzájemný kontakt, který nedobře psychicky snášela a byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou lékařskou pomoc, vyvíjel i s ohledem na své majetkové zájmy nepřiměřený a z výše popsaných důvodů nedovolený tlak na osobu poškozené tím, že zejména:
- při vědomí dále zmíněných skutečností již v době dřívějšího soužití s poškozenou, tak až dne 3. 4. 2014 na Finančním úřadu ve Znojmě doručil odvetné oznámení o finančním podvodu, které bylo doplněno 17. 2. 2014, a jež souviselo s podáním daňového přiznání poškozené, neboť tato neměla přiznat příjem od obžalovaného na domácnost, který pravidelně dostávala v období od 1. 1. 2007 do 21. 5. 2013 vědom si, že poškozená bude s podněty seznámena a tyto s ní budou šetřeny,
- při vědomí dále zmíněných skutečností již v době dřívějšího soužití s poškozenou, tak až dne 4. 2. 2014 na Okresní správě sociálního zabezpečení ve Znojmě doručil jeho odvetné oznámení o neoprávněném pobírání vdovského důchodu poškozené, které bylo doplněno dne 17. 2. 2014, v nichž zmínil, že jej připravila o finanční prostředky a další materiální požitky ve výši několik set tisíc korun českých a další majetek v období od 1. 1. 2007 do 21. 5. 2013, dále dne 29. 9. 2014 byl doručen podnět k zahájení šetření Okresní posudkové komisi pro rozhodnutí o revizi zdravotního stavu poškozené, neboť byl přesvědčen, že poškozená pobírá důchodové částky neoprávněně, vědom si, že poškozená bude s podněty seznámena a tyto s ní budou šetřeny,
- v červenci 2014 naráz pomocí objednacího kuponu objednal na jméno a adresu poškozené, aniž by měl její svolení, zásilku pod číslem ... - pánské spodní prádlo, zásilku ... – dámské spodní prádlo, kdy zásilky musela poškozená vracet a rušit objednávky,
- v prosinci 2014 vyhotovil jménem S. H. dopis poškozené, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že: „nikdy se nesmířím s tím, že jsem byl předhozen jako obětní beránek za jejího syna k zakrytí jeho trestné činnosti podvodů, navíc od člověka, kterého jsem měl tak rád, taková hnusná křivda a zrada se neodpouští“,
přičemž z výše uvedených důvodů se jednalo o útoky, které u poškozené vyvolaly stísněný pocit ze zlého jednání obžalovaného, o čemž svědčí i případné trestní oznámení přestupku proti majetku pod č. j. KRPB-30002/PŘ-2014-061320-POM, kdy poškozenou byl za možného viníka označován obžalovaný.
2. Obviněnému byl podle §354 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 125 denních sazeb po 200 Kč, celkem 25.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný současně podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. ZT 30/2015, pro skutek popsaný pod bodem 2) obžaloby, v průběhu hlavního líčení státním zástupcem upřesňovaný a spočívající v tom, že
„přestože mu byl usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. ZT 330/2013, které nabylo právní moci dne 29. 10. 2013, uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou M. K., trvale bytem V. Z. ..., které spočívalo v nepřípustnosti jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání poškozené, osob jí blízkých, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, tak v době od 8. 2. 2015 do 13. 5. 2015, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, na různých místech města Z. opakovaně v nepravidelných intervalech kontaktoval bývalou přítelkyni M. K., gen. viz shora, na místech veřejnosti přístupných při nakupování v obchodních domech a pohyboval se v blízkosti osobního motorového vozidla tovární značky Seat Cordoba registrační značky ..., o kterém je mu známo, že patří poškozené“,
v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
4. O odvolání obviněného (o zpětvzetí odvolání státního zástupce rozhodl soud prvního stupně tak, že je vzal na vědomí usnesením ze dne 23. 2. 2016) rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 To 104/2016-385, jímž podle §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě v odsuzující části pod bodem I. a trestní stíhání obviněného zastavil.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce . Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., když namítl, že usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a současně toto rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
6. Nejvyšší státní zástupce ve svém opravném prostředku nejprve podrobně zmínil průběh trestního stíhání obviněného, když připomenul, že státní zástupce dne 4. 6. 2015 podal na obviněného obžalobu pro dva skutky právně kvalifikované (ad 1) jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku a (ad 2) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se měl dopustit tím, že:
„1) úmyslně v době od měsíce listopadu roku 2013 do současné doby v obci D., městě Z. a jinde, opakovaně v nepravidelných intervalech pronásledoval bývalou přítelkyni M. K., tím způsobem, že vyhledával její osobu na místech veřejnosti přístupných, při nakupování v obchodních domech Kaufland a Interspar, kde se objevil vždy bezprostředně po jejím příjezdu, dále se pohyboval v blízkosti jejího osobního motorového vozidla tovární znaky Seat Cordoba, reg. značky ..., o kterém věděl, že patří poškozené a toto vozidlo poškozoval, dále nechal poškozené na její adresu zasílat různé druhy zboží, které objednal jejím jménem, přičemž shora uvedeným jednáním vzbudil v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví,
2) přestože mu bylo usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 8. 10. 2013 pod sp. zn. ZT 330/2013, které nabylo právní moci dne 20. 9. 2013, uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou M. K., trvale bytem V. Z. ..., které spočívalo v nepřípustnosti jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání poškozené, osob jí blízkých, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, tak v době od měsíce listopadu roku 2013 do měsíce února roku 2015 včetně, na různých místech města Z. opakovaně v nepravidelných intervalech kontaktoval bývalou přítelkyni M. K. na místech veřejnosti přístupných, při nakupování v obchodních domech, a pohyboval se v blízkosti osobního motorového vozidla značky Seat Cordoba, registrační značky ..., o kterém je mu známo, že patří poškozené.
7. V návaznosti na to zmínil, že předběžné opatření o zákazu styku s poškozenou M. K., které spočívalo v nepřípustnosti jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání poškozené, osob jí blízkých, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, bylo obviněnému uloženo v rámci jeho předchozího trestního stíhání pro obdobnou trestnou činnost, pro niž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 17 T 116/2014, jímž byl uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětné odsouzení pokrývalo dobu od května 2013 do 7. 10. 2013, kdy bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Odvolání proti zmíněnému rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 To 78/2015, podle §256 trestního řádu zamítnuto.
8. Ve vztahu k rozsudku, jímž okresní soud rozhodl o podané obžalobě, nejvyšší státní zástupce uvedl, že nalézací soud především upravil dobu páchání skutku pod bodem I., neboť ukončil trestné jednání datem 7. 2. 2015, kdy došlo k zahájení trestního stíhání obviněného pro posuzovanou trestnou činnost. Do skutku zahrnul porušování podmínek předběžného opatření státního zástupce ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. ZT 330/2013, skutek zároveň popsal podrobněji, včetně popisu formy zavinění, a uvedl v jeho rámci také čtyři konkrétní jednání, která danou trestnou činnost charakterizují. Tento skutek pak právně posoudil jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku. U skutku pod bodem II. rovněž upravil dobu páchání trestného jednání od 8. 2. 2015 do 13. 5. 2015. Počátek jednání obviněného byl tedy dán do souvislosti s počátkem trestního stíhání v této trestní věci (pro skutek ad I.), neboť právě usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří dělící moment pro páchání nového skutku. Ukončení jednání obviněného potom bylo dáno do souvislosti s rozšířením trestního stíhání obviněného podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takové jednání posoudil soud jako nový skutek přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pro tento skutek obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil.
9. K procesnímu postupu soudu dovolatel zdůraznil, že zproštění obžaloby se vždy týká skutku uvedeného v žalobním návrhu a nikoliv jeho právního posouzení. Nalézací soud dospěl k závěru, že jednání pod bodem II. obžaloby, právně kvalifikované jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebylo zcela prokázáno. Shledal-li, že v obžalobě popsaný skutek nenaplňuje znaky žalovaného trestného činu (což dovolatel nezpochybňuje), avšak ani znaky jiného trestného činu, konkrétně v úvahu přicházejícího přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, měl ve svém zprošťujícím rozsudku uvést předmětný skutek tak, jak byl popsán v obžalobě podané na obviněného, kdy otázkou právního posouzení se měl zabývat pouze v rámci odůvodnění svého rozhodnutí.
10. V návaznosti na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu dovolatel uvedl, že z hlediska správného rozhodnutí je třeba vyřešit otázku, zda trestný čin nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku je trestným činem pokračujícím nebo trvajícím, neboť z hlediska procesního práva je takové rozlišení důležité. Určující pro toto rozlišení je podle nejvyššího státního zástupce povaha tohoto trestného činu. Podle něj lze jen stěží usuzovat, že by po stránce objektivní mohl být naplněn izolovaně posuzovanými dílčími akty, které by bylo možné pokládat za dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku a tím pádem za samostatné procesní skutky podle §12 odst. 12 tr. ř. S ohledem na konstrukci objektivní stránky tohoto deliktu, konkrétně požadavek dlouhodobosti pronásledování, se zjevně nabízí odpověď, že trestný čin nebezpečného pronásledování je trestným činem trvajícím. Další okolností, která svědčí o správnosti takové úvahy je to, že jednotlivé situace zahrnuté pod nebezpečné pronásledování není možné samostatně, až na výjimky, posoudit jako trestné činy. V případě nebezpečného pronásledování totiž jednotlivé dílčí útoky zpravidla nenaplňují znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. V rámci uvedených úvah lze podle odvolatele vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014-I., jehož závěry učiněné ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, bude možné analogicky vztáhnout i k trestnému činu nebezpečného pronásledování, a to s ohledem na obdobný charakter konstrukce objektivní stránky skutkové podstaty.
11. Na základě těchto (avšak i dalších) argumentů usuzuje dovolatel, že trestný čin nebezpečného pronásledování je svou povahou trvajícím trestným činem. Posouzení charakteru trestného jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu odvolacím soudem považuje za nesprávné. Pochybení odvolacího soudu shledává i v tom, pokud konstatoval, že postupem nalézacího soudu došlo k porušení zásady obžalovací a tím potažmo i k porušení práva obviněného na obhajobu. Nalézací soud mohl podle dovolatele v bodě I. rozsudku rozšířit popis skutku o jednání přesně vystihující trestnou činnost obviněného.
12. Za podstatné nejvyšší státní zástupce považuje to, že v posuzované trestní věci nebylo možné zaznamenat ani překážku věci rozhodnuté. Z rozhodnutí odvolacího soudu lze dovodit, že veškeré jednání obviněného pokládal za jeden pokračující trestný čin, o kterém nesprávně nalézací soud rozhodl jak zprošťujícím, tak odsuzujícím výrokem rozsudku. Mezníkem ukončujícím první skutek však bylo usnesení policejního orgánu o sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 3. 2. 2015 č. j. KRPB-226597-25/TČ-2014-061371-TT, které bylo obviněnému doručeno dne 7. 2. 2015. Další skutek byl dán dobou od 8. 2. 2015, tedy dne následujícího, do 13. 5. 2015, což je den doručení dalšího usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. V uvedeném případě tedy nic nebránilo okresnímu soudu, aby o dvou samostatných skutcích rozhodl dvěma samostatnými výroky.
13. Protože zproštěním obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutek II. nevytvořil okresní soud ve vztahu k bodu I. překážku věci rozhodnuté (když současně mohl popis jednání obviněného rozšířit o některé detailní znaky), odsouzení obviněného pro jednání pod bodem I. rozsudku tedy nebylo podle dovolatele nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud krajský soud napadeným usnesením z tohoto důvodu rozhodl o zastavení trestního stíhání ve vztahu k tomuto jednání, zatížil své rozhodnutí pochybením odpovídajícím dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
14. Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 8 To 104/2016, stejně tak i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
15. Obviněný se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jany Juračky. Ve svém podání ze dne 12. 6. 2016 (vyjma uvedení podstatných skutečností z trestního stíhání vedeného pod sp. zn. 17 T 116/2014) rozsáhlým způsobem zopakoval průběh trestního stíhání obviněného, včetně námitek, které v řízení uplatňoval a následně (v samotném závěru podání) k vlastní argumentaci dovolatele uvedl, že se ztotožňuje s řešením zaujatým krajským soudem. Podle obviněného odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že se jedná o pokračující trestný čin, že okresní soud porušil zásadu obžalovací, když oproti podané obžalobě vytvořil dílčí skutky, které v obžalobě nebyly obsaženy . Přijetí argumentace dovolatele by znamenalo zkrácení práva na obhajobu, neboť obviněný není schopen se účinně hájit, pokud neví, jaké jednání je mu vytýkáno. Protože obviněný považuje dovolání za nedůvodné, navrhl jeho zamítnutí podle §265j tr. ř.
16. V doplnění vyhotoveném samotným obviněným je vyjádřen názor, že pro odlišnost znaků skutkových podstat trestných činů podle §199 tr. zákoníku a §354 tr. zákoníku tyto nelze srovnávat. Zatímco v případě trestného činu podle §199 tr. zákoníku v důsledku neustálého kontaktu útočníka a oběti lze souhlasit s tím, že se jedná o trestnou činnost trvající, u skutku projednávaného takový znak chybí a proto souzená činnost nenese znaky trvající trestné činnosti. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu a následnému právnímu posouzení obviněný namítá, že roční časová mezera mezi jednotlivými formami útoků popsanými soudem vede k tomu, že jednání nenaplňují znak dlouhodobosti, jak požaduje přečin nedovoleného pronásledování. Dovolateli obviněný vyčítá, že pečlivě nehodnotil, zda je splněna další podmínka vyslovení jeho trestní odpovědnosti, tj. zda se jedná o protiprávní jednání. Proto i v tomto podání činí obviněný návrh, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Ve vyjádření ze dne 30. 8. 2016 obviněný sdělil, že netrvá na osobní účasti při jednání před Nejvyšším soudem a požádal spravedlivé posouzení případu.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
22. Protože argumentace obsažená v dovolání nejvyššího státního zástupce je podřaditelná pod jím uplatněné dovolací důvody a nelze ji pokládat za takovou, jež by odůvodnila rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům:
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
23. Dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Je tomu tak proto, že odvolací soud neučinil v otázce existence překážky rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté), jež podle něj vyvolala nepřípustnost trestního stíhání obviněného pro skutek popsaný v bodě I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, právní závěr, který by bylo možno považovat za správný. Založil-li své rozhodnutí na konstatování, že „nově vytvořeným popisem skutkového děje a zároveň pravomocným zprošťujícím výrokem vytvořil soud prvního stupně překážku věci rozhodnutí (rei iudicatae), a proto odvolací soud trestní stíhání pro skutek, popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (bod I), zastavil podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu“ , pak náležitě neuvážil následující skutečnosti.
24. Odvolací soud sice správně zjistil, že zprošťující výrok obsažený v bodě II. výroku rozsudku soudu prvního stupně již ke dni jeho rozhodování nabyl právní moci (v důsledku nenapadení tohoto výroku odvoláním obviněného a v důsledku projevu vůle státního zástupce spočívajícího ve zpětvzetí podaného odvolání nabyla tato část rozsudku právní moci v den, kdy daný projev vůle obdržel soud prvního stupně, tj. dne 17. 2. 2016), současně však pochybil, pokud dospěl k závěru, že tato skutečnost založila zákonnou překážku uvedenou v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Nesprávnost rozhodnutí, jež v daném směru není žádoucím způsobem odůvodněno, spočívá v tom, že odvolací soud zjevně dospěl k závěru, že zprošťující částí rozsudku bylo pravomocně rozhodnuto o témže skutku. Takový závěr však již s ohledem na výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně učinit nelze.
25. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že tomu tak není z důvodu odlišného náhledu na charakter trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, jenž odvolací soud nepřípadně označil za trestný čin pokračující, či z důvodu tvrzeného porušení zásady obžalovací, nýbrž primárně a výlučně v důsledku nesprávného vyhodnocení účinků, jež založilo usnesení o rozšíření trestního stíhání obviněného vydané policejním orgánem dne 11. 5. 2015 (č. l. 15-17), jehož opis obviněný převzal dne 13. 5. 2015.
26. Podle něj bylo trestní stíhání obviněného pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zahájeno proto, že „přestože mu bylo usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 08. 10. 2013 pod č. j. ZT 330/2013 uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou M. K., trvale bytem V. Z. ..., které spočívalo v nepřípustnosti jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledání poškozené, osob jí blízkých, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, tak v době od měsíce listopadu 2013 do měsíce února roku 2015 včetně, na různých místech města Z. opakovaně v nepravidelných intervalech kontaktoval bývalou přítelkyni M. K., gen. viz shora, na místech veřejnosti přístupných při nakupování v obchodních domech a pohyboval se v blízkosti osobního motorového vozidla tovární značky Seat Cordoba, registrační značky ..., o kterém je mu známo, že patří poškozené“. Ze zde uvedeného časového vymezení je zřejmé, že citovaným usnesením bylo obviněnému kladeno za vinu spáchání jednání, jehož se sice ve zcela rozhodující části měl dopustit ve stejném období, jako přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, pro který bylo jeho trestní stíhání zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 3. 2. 2015 (č. l. 1-3), jehož opis převzal dne 7. 2. 2015, avšak současně i po posledně uvedeném datu ( do měsíce února roku 2015 včetně ). Pokud pak ve stejném rozsahu byla na obviněného podána státním zástupce obžaloba [skutku vymezeného v bodě 2) žalobního návrhu se měl dopustit „v době od měsíce listopadu roku 2013 do měsíce února roku 2015 včetně“ ], pak z pohledu rozhodování soudu o podané obžalobě nepochybil nalézací soud, dovodil-li, že obžaloba byla podána ve skutečnosti pro dva samostatné procesní skutky, z nichž jeden měl být spáchán v době „od měsíce listopadu roku 2013 do 7. 2. 2015“ (bod I. rozsudku) a druhý v době od 8. 2. 2015 do konce měsíce února ( do měsíce února roku 2015 včetně ), resp. v době „od 8. 2. 2015 do 13. 5. 2015“ ¨, jak soud vymezil v bodě II. rozsudku.
27. Soud prvního stupně, který je povinen svým rozsudkem rozhodnout o obžalobě v celém rozsahu jeho žalobního tvrzení, o ní po procesní stránce rozhodl bezvadným způsobem. Namítá-li dovolatel, že v případě zjištění, že pro vyslovení viny skutkem popsaným v bodě 2) žalobního návrhu měl rozhodnout o zproštění obžalovaného způsobem, v němž by tento skutek popsal ve shodě s jeho vyjádřením v obžalobě, pak přehlíží ten fakt, že při takovém způsobu rozhodnutí by nalézací soud překážku rei iudicatae ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. právě založil. Jednání obviněného popsané v bodě 1) a 2) žalobního návrhu totiž ve skutečnosti do data 7. 2. 2015 vyjadřovalo jeden skutek ve smyslu jeho procesního chápání, neboť zcela nepochybně shoda zakládající jeho totožnost byla dána jednáním obviněného, které mělo v případech obou právních kvalifikací spočívat v dlouhodobém vyhledávání a kontaktování osoby poškozené, když kvalifikaci podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mělo založit to, že tak činil přes uplatňující se zákaz daný vydaným předběžným opatřením. Pokud by soud prvního stupně rozhodl tak, že by obviněného zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení totožném s jeho popisem obsaženým v žalobním návrhu pod bodem 2 (a je jedno z jakého důvodu by o zproštění rozhodl) a tato část rozsudku nabyla právní moci, vytvořila by se tím překážka, která by v tomto případě odůvodnila rozhodnutí vydané soudem odvolacím. Okresní soud si této skutečnosti byl zjevně vědom, neboť zcela správně – právě s ohledem na účinky, které doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému vyvolávají – dovodil, že obžaloba byla podána pro dva skutky (byť jejich vymezení v žalobním návrhu neodpovídalo výše rozvedeným skutečnostem), o nichž je třeba rozhodnout samostatnými výroky.
28. Znovu se připomíná, že z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je posouzení charakteru trestného činu podle §354 tr. zákoníku (ať již jako činu pokračujícího či trvajícího) nerozhodné. Stejně jako v případě prvně uvedeném (srov. §12 odst. 11 tr. ř.) vyvolává účinek spočívající v ukončení jednoho skutku a založení jiného - vykazuje-li i po tomto okamžiku jednání pachatele stejnou povahu, jež odůvodňuje užití téže právní kvalifikace - doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání i v případě trestného činu trvajícího (srov. např. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014-I.: „Mezníkem, jenž z hlediska §12 odst. 11 tr. ř. ukončuje jeden pokračující, trvající nebo hromadný trestný čin, který naplňuje znaky takového trestného činu a odděluje ho od dalšího, je sdělení obvinění.“ ).
29. Pochybení odvolacího soudu, pro které je jeho rozhodnutí třeba pokládat za vadné, spočívá v tom, že nezjistil, že soud prvního stupně dvěma odlišnými způsoby – prvním výrokem odsuzujícím, druhým výrokem zprošťujícím – rozhodl o dvou (a nikoli jednom) skutcích. V důsledku toho se nemohlo uplatnit ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., jež vychází z toho, že pravomocným rozhodnutím bylo rozhodnuto o témže skutku. Důvodně proto dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou, která naplňuje dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ke kasaci rozhodnutí soudu druhého stupně proto Nejvyšší soud přistoupil již na základě tohoto poznatku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. I když to není z hlediska rozhodnutí dovolacího soudu ve své podstatně zcela nezbytným, jeví se vhodným reagovat i na další dovolací námitku nejvyššího státního zástupce, jež spočívá v tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v důsledku označení přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku odvolacím soudem za trestný čin pokračující.
31. I v této části se Nejvyšší soud s hodnocením obsaženým v jeho dovolání ztotožňuje. Vývody dovolatele, založené na zhodnocení zákonných znaků objektivní stránky uvedeného trestného činu (znak dlouhodobě ) a způsobu jejich vyjádření (užití nedokonavého vidu při vymezení vlastního charakteru protiprávního jednání - znak pronásleduje ), jsou skutečnostmi, které obdobně jako v případě posouzení povahy trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku (viz posouzení obsažené v již výše uvedeném rozhodnutí velkého senátu) vedou Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o trestný čin trvající. V dané souvislosti se toliko připomíná (v reakci na vyjádření obviněného), že o charakteru trestného činu z hlediska jeho klasifikace v užším smyslu (ke kategorizaci a klasifikaci trestných činů viz např. Kratochvíl. V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 178 a násl.) rozhoduje způsob vyjádření jeho znaků v trestním zákoníku a nikoli snad vlastní skutková zjištění učiněná orgány činnými v trestním řízení v tom či onom konkrétním případě (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 168).
32. Pokud jde o další námitky, které ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný vznesl [zejm. otázka důvodnosti podřazení skutkových zjištění vyjádřených v bodě I. výroku rozsudku pod soudem užité zákonné znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku], pak z hlediska rozhodování o dovolání nejvyššího státního zástupce se k nim Nejvyšší soud nevyjadřuje (stejně jako např. k námitce o porušení obhajovacích práv obviněného, v důsledku neočekávaného vymezení jeho jednání ve výroku odvoláním napadeného rozsudku), neboť s řešenou problematikou nikterak nesouvisí. S těmito námitkami se musí nejprve vypořádat odvolací soud, neboť jsou i obsahovou součástí podaného odvolání.
33. Z důvodů vyložených zejména pod body 17 až 23 tohoto usnesení Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl. Na jeho podkladě proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 To 104/2016-385, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Úkolem odvolacího soudu je při vázanosti právním názorem dovolacího soudu, který je v tomto usnesení vysloven (§265s odst. 1 tr. ř.), o odvolání obviněného znovu rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu