ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.141.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 141/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 2. 2004 o dovolání, které podal obviněný R. Č., t. č. ve Věznici M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 5 To 76/2003, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 6/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 29 T 6/2002, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustil tím, že „dne 22. 12. 2001 kolem 03,00 hod. v O., na Č. , poblíž restauračního zařízení H., po požití většího množství alkoholických nápojů, po slovní rozepři a po opakovaném vzájemném fyzickém napadání s J. Ž., ke kterému došlo o něco dříve, kuchyňským nožem o délce čepele 17 cm, který si po ukončení konfliktu přinesl ze svého bydliště, aniž by jednal za podmínek nutné obrany vymezených ustanovením §13 tr. zák.,
a)opakovaně, nejméně třemi ranami, záměrně udeřil do brady, levé tváře a levé strany krku J. Ž., kterému tím způsobil mnohočetné sečné poranění obličeje a otevřenou sečnou ránu krku vlevo o délce ran 20 cm, 15 cm a 5 cm, které zasahovaly i hluboké struktury na krku a pod bradou, se kterým se léčil nejméně po dobu 14 dnů, přičemž mu vedeným útokem mohl způsobit i závažnější zranění, jako např. poranění cév na krku, což by mohlo vést ke vzniku masivní vzduchové embolie z poranění jugulární žíly, která vede bezprostředně ke smrti, nebo k prudkému krvácení z krkavice a jejich větví, což vede k vykrvácení během několika minut, případně k udušení ze vdechnutí krve při poranění hrtanu s poněkud protrahovanějším průběhem, s čímž, s ohledem na charakter vedeného útoku, použití masivního kuchyňského nože, s ohledem na sílu, kterou byl útok veden, opakování úderů a s ohledem na část těla poškozeného, kam útok vedl, nejméně musel být srozuměn,
b)jednou ranou, záměrně, udeřil do oblasti při dolním okraji hrudní kosti J. Ž., kterému tím způsobil bodnou ránu, či ranku, která nepronikla do dutiny břišní, přičemž toto zranění J. Ž., objektivně, po dobu nejméně jednoho měsíce omezilo na běžném způsobu života, přičemž s ohledem na sílu, kterou byl útok veden a s ohledem na část těla poškozeného, kam útok vedl, je zřejmé, že chtěl nejméně takové zranění způsobit.“
Za to byl obviněný R. Č. podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byla rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit V. z. p. ČR, , O. náhradu škody ve výši 15.079,- Kč. Poškozený J. Ž. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci napadl obviněný R. Č. odvoláním. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 5 To 76/2003, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody ohledně V. z. p. ČR a sám rozhodl tak, že tohoto poškozeného podle §265 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 19. 11. 2003, příslušnému státnímu zastupitelství rovněž dne 19. 11. 2003.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný R. Č. dne 6. 1. 2004 dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru obviněného nelze skutek, jehož se měl dopustit, považovat za pokus trestného činu vraždy a za trestný čin ublížení na zdraví, neboť bylo prokázáno, že jednal za podmínek nutné obrany. Odkazuje přitom zejména na skutečnost, že byl zcela bezprostředně ohrožován bratry J. a J. nůž použil k obraně své osobní integrity, a to takovým způsobem a takovou intenzitou, že žádnému z bratrů Ž. nezpůsobil žádné vážnější zranění, což bylo podle něj zjištěno všemi provedenými důkazy. Závěrem svého dovolání obviněný R. Č. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a podle §265l odst 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání obviněného R. Č. nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání obviněného R. Č. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. L. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci dne 6. 1. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. ř.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. ř.). Obviněný R. Č. poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání obviněný vedle obecného tvrzení o nesprávnosti právního posouzení však vydává za skutková zjištění soudů vlastní tvrzení o průběhu skutku, zejména o jednání poškozených, na podkladě nichž dochází k závěru, že jednal v nutné obraně a vlastně tak zpochybňuje skutkové závěry soudu, když tvrdí, že nebyl útočníkem.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje primárně ve skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku se snaží vyvodit z jiných skutkových okolností, než jaká byla podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Závěr o existenci podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. je sice závěrem právním, ovšem obviněný R. Č. ho činí nikoli v důsledku odchylného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, ale jen na podkladě jím tvrzených skutkových zjištění, která jsou odchylná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimž se ztotožnil také soud odvolací. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. Č. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací.
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl uplatněn zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání obviněného R. Č. vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Přitom obsah námitek, tvrzení a právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný R. Č. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal