ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1536.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1536/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2016 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2016, č. j. 7 To 165/2016-81, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 213/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 4. 2016, č. j. 66 T 213/2015-56 , byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil podle jeho skutkových zjištění tím, že
dne 1. 11. 2015 v 11.20 hod. v obci M. n. O., na silnici ..., řídil motorové vozidlo zn. Citröen Berlingo, RZ ..., přičemž tak učinil přesto, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu Bruntál z 18. 7. 2013, č. j. MUBR/47669-13/mor-SO-MP_7322/2013/mor, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje z 5. 9. 2013, sp. zn. DSH/27608/2013/Lip/067.1 V 10, které nabylo právní moci 19. 9. 2013, uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, přičemž rozhodnutím Městského úřadu Bruntál z 3. 10. 2013, které nabylo právní moci dne 4. 10. 2013 bylo rozhodnuto o odkladu výkonu výše uvedeného rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že obžalovaný podal správní žalobu proti uvedenému rozhodnutí ke Krajskému soudu v Ostravě, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 20. 8. 2015, sp. zn. 58A 52/2013, který nabyl právní moci dnem jeho doručení obžalovanému, tj. 7. 9. 2015, a tímto dnem započal opět běh přerušeného uloženého zákazu řízení všech motorových vozidel, až do 24. 2. 2016.
2. Obviněný byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkonu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 6. 2016, č. j. zn. 7 To 165/2016-81 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. Daniela Tabacha dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel namítá vadnost právního posouzení skutku z důvodu nenaplnění subjektivní stránky přečinu [ „U obviněného se v žádném případě nejednalo o zavinění úmyslné (a to ani nepřímé).“ ], jímž byl uznán vinným. Připomíná, že správní orgán v rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013, č. j. MUBR/47669-13/mor-SO-MP_7322/2013/mor, v rozporu s právní úpravou „nedefinoval ve výroku dobu, po kterou odklad výkonu předmětného rozhodnuté trvá“ , což dovolatel považuje za „kardinální skutečnosti pro posouzení otázky zavinění“. Takové pochybení nelze klást k tíži obviněnému, v řízení před soudy poukazoval na obdobná rozhodnutí, součástí jejichž výroků bylo stanovení doby odkladu. Podotýká, že si na místě CZECH POINTu obstaral veřejnou listinu (Výpis z bodového hodnocení řidiče), z níž plyne doba přerušení výkonu rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel až do 4. 10. 2020. Protože se jedná „o listinu nadanou veřejnou vírou co do její autentičnosti i obsahu“ , spoléhal na její správnost. Vzhledem k jeho legitimnímu očekávání ( „… obviněný se legitimně domníval, že řidičské oprávnění má v držení až do 4. 10. 2020“ ), nebylo jeho úmyslem dne 1. 11. 2015 spáchat úmyslně dotčený skutek. Nevěděl a ani vědět nemohl, že správní orgán zapíše nějaké (jím smyšlené) datum přerušení do Výpisu z evidence bodového hodnocení řidiče, které si svévolně pozmění, aniž o tom obviněného zpravil. Pokud bylo nejprve uvedeno datum přerušení do 4. 10. 2020, které bylo následně Ministerstvem dopravy pozměněno na datum jiné, měl být o tom prokazatelným způsobem informován.
6. Poukazy soudů na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3000/14 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ans 3/2006-49 nepovažuje za případné, protože se netýkají doby trvání odkladu výkonu rozhodnutí, nýbrž toho, zda se odklad vztahuje i na kasační řízení. Navíc jeho případ vykazuje jistá specifika (odklad výkonu rozhodnutí bez časového omezení a Výpis z evidence bodového hodnocení řidiče hovořící o roku 2020). Vzhledem k jeho vzdělání mu navíc nelze klást k tíži případnou neznalost judikatury vrcholových soudních institucí.
7. Obviněný namítá, že soudy upozornil na §65 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „správní řád“), podle kterého očekával vyrozumění o skončení přerušení a o opětovném nastoupení účinku rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel. Závěry soudů (že poukaz na §65 správního řádu je chybný, protože toto ustanovení navazuje na §64 správního řádu, a proto se nemůže vztahovat na §83 odst. 1 přestupkového zákona) nepovažuje za správné. Namítá, že přestupkový zákon obsahuje vlastní úpravu o důvodu odkladu s tím, že další úpravu neobsahuje, z čehož dovozuje, že se použije subsidiární úprava obsažená ve správním řádu.
8. Závěry Nejvyššího soudu týkající se negativního právního omylu, které učinil v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 451/2015, jsou podle dovolatele plně použitelné i na jeho případ. Soudy zároveň svými závěry ponechaly stranou zásady rozhodné pro činnost správních orgánů (§2 odst. 3, §4 odst. 3 správního řádu). Dovolává se i použití zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2016, č. j. 7 To 165/2016-81, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten konstatoval, že dovolatel opírá své dovolání o argumenty, které jsou dílem jen povahy procesní (a které tak nemohou založit žádný z dovolacích důvodů - jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, čeho si musel být vědom a z jakých skutečností je možno dovodit jeho úmyslné zavinění ve formě nepřímého úmyslu). Dovolatel ve svém dovolání nenamítá porušení §19 tr. zákoníku o právním omylu, zejména neuvádí, že by se svého údajného omylu o době trvání odložení výkonu rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále nemohl vyvarovat.
11. K případnému právnímu omylu státní zástupce poznamenal, že z postavení držitele řidičského oprávnění vyplývá jeho povinnost seznámit se alespoň s nejzákladnějšími principy, na nichž je držení takového oprávnění založeno. Pokud by snad byla argumentace dovolatele ohledně subjektivní stránky považována dílem i za argumentaci hmotně právní, považuje za podstatné, že dovolatel v této části dovolání opakuje svou obhajobu uplatněnou zejména i v odůvodnění svého odvolání ze dne 8. 5. 2016, s níž se odvolací soud vypořádal na str. 3 až 5 odůvodnění napadeného usnesení.
12. Státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 4 Tdo 851/2014, a v něm obsažený názor, že byť i jen pouhý nezájem tzv. vybodovaného řidiče o výsledek příslušného správního řízení nasvědčuje „úmyslu obviněného, byť ve formě úmyslu eventuálního ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a tím i … naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“ , když navázal na starší judikaturu – usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tdo 618/2013.
13. Státní zástupce připomenul, že dovolatel si opatřil výpis z evidenční karty řidiče v únoru 2015. Řízení o jeho řidičském oprávnění bylo ukončeno až v srpnu téhož roku a konečný rozsudek správního soudu mu byl doručen dne 7. 9. 2015. Skutek se pak stal dne 1. 11. 2015. Ze zjištění o aktivitě dovolatele stran zjištění stavu správního řízení v jeho průběhu a naopak jeho nezájmu o výsledek celého řízení poté, co mu byl doručen konečný rozsudek, dovozuje, že chování obviněného odpovídá chování pachatelů ve shora zmíněných věcech.
14. Ohledně zjevné úřední chyby ve výpisu z evidenční karty řidiče dovolatele v únoru 2015 poukázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 320/2010, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 8 Tdo 727/2012, podle nichž ani mylné vrácení řidičského průkazu správním orgánem nepostačuje k závěru, že si obviněný nebyl vědom výsledku příslušného řízení – v judikovaných věcech řízení trestního.
15. Ani mylná informace správního orgánu z února 2015 proto podle jeho názoru nemohla dovolatele vést k přesvědčení, že může řídit v listopadu 2015, když se již v září 2015 dozvěděl o svém neúspěchu ve správním řízení.
16. Odvolací soud podle státního zástupce reagoval na str. 5 napadeného usnesení i na požadavek obviněného, aby byla v jeho případě užita zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. ř. V této části by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku naplněn být mohl. Dovolání obviněného v této části je však jednak blíže neodůvodněné, jednak zjevně nedůvodné s ohledem na odůvodnění obsažené v usnesení odvolacího soudu. Státní zástupce konstatoval, že skutek dovolatele se ničím podstatným neliší od jiných skutků, jimiž jsou páchány předmětné přečiny a které mají být podle záměru zákonodárce soudně trestné.
17. Vzhledem k tomu, že dovolatel nenamítá extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, státní zástupce k této skutečnosti pouze poznamenal, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí velmi pečlivě popsaly, z jakých konkrétních důkazů učinily skutkový závěr o tom, že dovolatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že v době řízení motorového vozidla již k takové činnosti neměl oprávnění. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou soudů a připomenul, že oba soudy ve svých rozhodnutích uznávají, že Městský úřad v Bruntále mohl dovolatele lépe poučit a vysvětlují, proč absence úplného poučení nemohla zbavit dovolatele trestní odpovědnosti.
18. K otázce poučení dovolatele správním orgánem dodal, že účastníkům správního řízení se běžně dostává jen základního poučení. Požadavek na poučení „úplné“ či „vyčerpávající“ je nerealistický vzhledem ke složitosti právního řádu a všem variantám lidského chování, které mohou vzejít z praktického života. Obdobně je tomu konec konců i v řízení trestním. Ani zde soudy nepoučují obviněné do všech podrobností. Správní rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále sice mohlo být podle jeho přesvědčení odůvodněno podrobněji, avšak na pouhý správní orgán lze stěží klást vyšší požadavky než na soud. Pokud by naopak na něj takové požadavky kladeny byly, bylo by oproti zavedené praxi nutno výrazně rozšířit i soudní poučení v trestním řízení. Soud ani správní orgán by však vůči účastníkům řízení neměl vystupovat v roli advokáta ani učitele.
19. Státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného dílem neodpovídá důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
20. Obviněný se dodatečně vyjádřil k replice státního zástupce. Svoji argumentaci považuje za hmotně právní, namítá jednání v omluvitelném negativním právním omylu, necitování §19 tr. zákoníku mu nemůže být na újmu. Argument, že se odvolací soud s námitkami obviněného obsáhle vypořádal, neznamená, že tím není jeho rozhodnutí zatíženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Za nepřípadný považuje poukaz na rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 851/2014. Jednání správních orgánů je mu neoprávněně přičítáno. Jako nepřiléhavý považuje i poukaz na rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 320/2010, sp. zn. 8 Tdo 727/2012, protože ve světle správnosti veřejné listiny důvodně předpokládal, že zákaz řízení motorových vozidel má přerušen do roku 2020. Nadále proto setrval na návrhu obsaženém v dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
28. Dovolací námitky obviněného, hodnocené v jejich komplexnosti, lze posoudit jako argumentaci, jež z formálního hlediska naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod určený k nápravě vad nastalých při hmotně právním posouzením soudy zjištěného skutku. Je tomu tak proto (vyloží-li se příslušným způsobem obsah jeho dovolacích námitek), že nesprávností právního posouzení – konkrétně nesprávnost závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro nedostatek subjektivní stránky – nebuduje dovolatel na primárním zpochybnění skutkových zjištění soudů, nýbrž na dovození jiného právního závěru, který z nich, podle jeho hodnocení, a to v důsledku nesprávného právního posouzení jeho omylu o mimotrestní normě [§65 odst. 2 správního řádu ve vazbě na §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“)], má plynout.
29. Podstatou jeho argumentace je tvrzení, že se soudy zjištěného skutku dopustil v tzv. omluvitelném negativním právním omylu ve smyslu §19 odst. 1 zákoníku, a to z důvodů, které akcentuje v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku. Jinými slovy vyjádřeno, obviněný tvrdí (byť takto explicitně se ve svém dovolání nevyjádřil), že vozidlo dne 1. 11. 2015 řídil, aniž by si byl vědom protiprávnosti takového jednání, neboť se (mylně) domníval, že účinky rozhodnutí o odkladu výkonu sankce zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců, tj. rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále, jež nabylo právní moci dne 4. 10. 2013, stále trvají, resp. že dosud nenastala (neobnovila se) vykonatelnost rozhodnutí téhož orgánu ze dne 18. 7. 2013, č. j. MUBR/47669-13/mor-SO-MP_7322/2013/mor, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje z 5. 9. 2013, sp. zn. DSH/27608/2013/Lip/067.1 V 10.
30. Sama skutečnost, že obviněný ve svém dovolání ustanovení §19 odst. 1 tr. zákoníku výslovně nezmínil, nemůže znamenat, že by se dovolací soud neměl jeho námitkami z tohoto úhlu pohledu zabývat, neboť po obsahové stránce (str. 4 dovolání) není pochyb o tom, že v tomto smyslu své výhrady vůči napadeným rozhodnutím vznesl. Státnímu zástupci nelze přisvědčit v jeho náhledu, že dovolatel opominul zabývat se otázkou možného vyvarování se takového omylu, neboť o opaku svědčí následující citace obsažená na str. 4-5 dovolání: „Jde-li o případné vyvarování se právního omylu, je nutné připomenout … (atd) “, resp. i na str. 3: „Je nutné taktéž přihlédnout k tomu, že obviněný není právně vzdělán, resp. pracuje jako svářeč, od kterého nelze očekávat právní zdatnost jako od právníka (zejména v judikatuře vrcholných soudních instancí).“ Otázka proto stojí tak, zda argumentaci dovolatele lze pokládat za opodstatněnou či nikoli.
31. Nejvyšší soud s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž vyšly soudy nižších stupňů, dospívá k poznatku, že není možno učinit závěr o nezaviněném jednání obviněného. Takový závěr lze totiž ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku dovodit jen tehdy, je-li prokázáno, že pachatel při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, (a současně) … nemohl-li se omylu vyvarovat“. Posledně uvedená zákonná podmínka však není v případě dovolatele splněna.
32. Byť se obviněný dovolává údaje obsaženého ve Výpisu z bodového hodnocení řidiče (č. l. 42), soudy nižších stupňů zcela správně vyšly z toho, že při posuzování otázky obviněného nemůže být vycházeno pouze z tohoto listinného důkazu. Právní stav věci ke dni 1. 11. 2015, a to i z pohledu subjektivního náhledu obviněného, nemůže být hodnocen výlučně na podkladě této listiny datované dnem 20. 2. 2015. Soudy nižších stupňů důvodně poukazují na to, že zřetel je třeba brát zejména na skutečnost, že obviněný (což nikterak nerozporuje) převzal dne 7. 9. 2015 (viz kopie doručenky č. l. 24) rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2015, č. j. 58A 52/2013-25, jímž došlo k zamítnutí jeho žaloby. Tímto rozhodnutím byl vyrozuměn o tom, že řízení o jeho žalobě bylo ukončeno, a to způsobem, který plyne z jeho výrokové části. Soud prvního stupně činí důvodný závěr, že ukončení řízení si musel být obviněný i subjektivně vědom ( „Sám obžalovaný přitom u hlavního líčení uváděl, že očekával, že odklad výkonu rozhodnutí potrvá do vyřešení celé věci, přičemž pokud podával žalobu k soudu v rámci správního, převzal rozsudek krajského soudu o tom, že se jeho žaloba zamítá a ve věci již nepodnikal další kroky, kupříkladu ani nenapadl rozhodnutí krajského soudu v rámci mimořádného opravného prostředku, muselo mu dojít, že již v celé věci ohledně zákazu řízení motorových vozidel bylo s konečnou platností rozhodnuto a že tedy došlo k vyřešení celého případu.“ ).
33. Tvrdit, že za této situace, tj. pokud řídil vozidlo s odstupem dalších takřka dvou měsíců od doručení zamítavého rozhodnutí, nelze dovozovat zavinění obviněného ve vztahu k protiprávnosti jeho jednání, je zcela nepřípadné. Obviněný se staví do pozice, kdy s výsledkem řízení před krajským soudem nespojuje žádné právní důsledky. Nadále se dovolává údaje obsaženého ve Výpise z bodového hodnocení řidiče, konkrétně údaje „přerušeno 4. 10. 2013 – 4. 10. 2020“ , a poukazem na presumpci správnosti aktů vydávaných státními orgány s tímto údajem jako rozhodným pro řešení otázky jeho zavinění operuje, ač pochybnosti o správnosti v této listině uvedených údajů zakládá již zjištění, že je v ní mimo jiné uvedeno „19. 09. 2013, přestupek dle §125c/1f 2 361/2000 Sb., ZŘMS 19. 9. 2013 – 20. 3. 2021“.
34. Obviněný disponoval všemi rozhodnutími, jež předcházely rozhodnutí krajského soudu ze dne 20. 8. 2015. Ve všech z nich je obsažen údaj, že mu byla uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců. Již s přihlédnutím k této skutečnosti proto nemohl důvodně pokládat za relevantní údaj ohledně délky mu uloženého zákazu ( „ZŘMS 19. 9. 2013 – 20. 3. 2021“ ) , který je obsažen ve Výpisu z bodového hodnocení řidiče, jehož se dovolává.
35. Nalézací soud důvodně poukázal, že obviněný musel být minimálně srozuměn, že doručením rozhodnutí krajského soudu byla „celá věc související s původním rozhodnutím Městského úřadu Bruntál a uložením sankce zákazu řízení motorových vozidel již s konečnou platností vyřešena“. Vzhledem k tomu, ve shodě se soudem odvolacím, učinil zákonu odpovídající závěr, že právní mocí zamítavého rozsudku krajského soudu, oprávnění řídit motorové vozidlo obviněný opětovně pozbyl, protože tímto okamžikem právní důsledky rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále ze dne 3. 10. 2013 (odklad vykonatelnosti pravomocně uloženého zákazu) pominuly. Pokud snad dovolatel i poté setrvával v mylné představě, že je nadále oprávněn motorové vozidlo řídit, a to až do 4. 10. 2020, příp. do samostatného vyrozumění správním orgánem, že tomu tak není, pak jej tento jeho omyl trestní odpovědnosti zbavit nemůže.
36. Existenci tohoto omylu nevyvrací argumentace odvolacího soudu obsažená na str. 4 jeho usnesení, podle níž „… smyslem a účelem ustanovení §83 zákona o přestupcích je odklad výkonu rozhodnutí po dobu trvání řízení o správní žalobě před krajským soudem, čehož si obžalovaný musel být vědom, neboť o existenci tohoto ustanovení věděl, sám si žádost o odložení výkonu rozhodnutí podal a v této také poukázal obecně na nález Ústavního soudu a konečně do spisu založil rozhodnutí, která obsahovala údaj o tom, že odklad trvá do nabytí právní moci rozsudku krajského soudu“. Je třeba konstatovat, že takto dovozovaná vědomost obviněného, jež by závěr o jeho negativním právním omylu vylučovala (a tím by zakládala závěr o vědomosti obviněného o protiprávnosti jeho jednání dne 1. 11. 2015), není soudem prvního stupně zjišťována a nelze ji ani spolehlivě dovodit ze skutečností, na něž odvolací soud poukazuje.
37. Předně jeho odkaz na znalost ustanovení §83 zákona o přestupcích - v důsledku absence údaje, v němž by citovaná norma explicitně vyjádřila, že odklad výkonu se týká jen doby do právní moci rozhodnutí soudu – učinění takového jednoznačného závěru bez dalšího neumožňuje (byť logickým výkladem normy k němu lze dospět), jednak v žádosti obviněného o „ Odložení výkonu rozhodnutí“ (č. l. 41) není konkretizovaný nález Ústavního soudu ( „… aby právní orgán v souladu se zákonem a nálezem Ústavního soudu mé žádosti bezprostředně a bez zbytečného odkladu vyhověl.“ ), o nějž svou žádost opíral. Další skutečnost akcentovaná odvolacím soudem, tj. že „do spisu založil rozhodnutí, která obsahovala údaj o tom, že odklad trvá do nabytí právní moci rozsudku krajského soudu“, neznamená, že jimi disponoval v době před 1. 11. 2015, a pokud nelze vycházet z opaku (v tomto směru dokazování vedeno nebylo), nelze obsahem těchto rozhodnutí argumentovat v souvislosti s hodnocením zavinění obviněného k datu 1. 11. 2015.
38. Konstatováním právě uvedeného však není řečeno, že – byť na základě poněkud jiné argumentace (skrze závěr o neomluvitelnosti negativního právního omylu dovolatele) – nelze dospět ke stejnému závěru stran naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání obviněným.
39. Při skutkovém stavu věci vycházejícího z nevyvrácené obhajoby obviněného o tom, že v době jízdy s vozidlem nevěděl o protiprávnosti svého jednání v důsledku (mylného) přesvědčení o stále se uplatňujícím odkladu vykonatelnosti rozhodnutí, jímž mu zákaz byl pravomocně uložen, lze s dovolatelem souhlasit toliko v tom, že se skutku, pro nějž byl odsouzen, dopustil v negativním právním omylu. Nelze se s tím však ztotožnit, pokud tvrdí, že jednal v omylu omluvitelném.
40. Závěr, že obviněný jednal v negativním právním omylu, dovozuje Nejvyšší soud z toho, že obhajoba obviněného (důkazně nevyvrácená) je založena tvrzením (uplatněném i v podaném dovolání), že „očekával, že obdrží vyrozumění o skončení přerušení a o znovu nástupivších účinku rozhodnutí o zákazu řízení motorových vozidel“ , kterýžto procesní postup očekával v souvislosti s aplikací §65 odst. 2 správního řádu ( „Obviněný před obecnými soudy poukázal i na ust. §65 odst. 2 správního řádu, dle kterého očekával…“ ). Jinými slovy vyjádřeno, podstatou obhajoby je mylná interpretace citovaného ustanovení (mimotrestní normy), z níž vychází dovolatelovo tvrzení, že absence protiprávnosti jeho činu má svůj základ v nesplnění povinnosti správních orgánů, jež pro ně, podle jeho (mylného) názoru, plyne z jím citovaného ustanovení.
41. Již soudy nižších stupňů – viz rozsudek soudu prvního stupně str. 4 ( „Jestliže obžalovaný v rámci písemného podání namítal, že mělo být v souladu s ustanovením §65 správního řádu rozhodováno o pokračování v přerušeném řízení, pak je nutno podotknout, že příslušné ustanovení správního řádu je ustanovením navazujícím na ustanovení §64 téhož zákona, zabývající se možností přerušení řízení, přičemž již z výčtu možností, na základě kterých je možno podle tohoto ustanovení řízení přerušit, je zřejmé, že se dané ustanovení žádným způsobem nemůže vztahovat na řízení ohledně odkladu výkonu rozhodnutí podle §83 odst. 1 přestupkového zákona.“ ) – uzavřely, že aplikace §65 odst. 2 tr. ř. v návaznosti na rozhodnutí krajského soudu, jež rozhodl rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, nepřicházela v nastíněných souvislostech v úvahu.
42. Tento právní názor Nejvyšší soud sdílí. Je zjevné, že obhajoba obviněného se upíná k poslední větě citovaného ustanovení, jež stanoví, že [o] tom, že v řízení pokračuje, vyrozumí správní orgán účastníky a provede o tom záznam do spisu. Obviněný sice argumentuje s tím, že „očekával, že obdrží vyrozumění o skončení přerušení“ ve smyslu tohoto ustanovení, avšak zcela odmítá přijmout, že ustanovení §65 správního řádu vůbec aplikováno být nemělo. Přerušení řízení podle §64 správního řádu, na něž ustanovení §65 organicky navazuje, se týká řízení před správním orgánem, a to řízení nalézacího. V případě rozhodnutí, které bylo vydáno Městským úřadem v Bruntále dne 3. 10. 2013, nedošlo k přerušení řízení ve smyslu tohoto ustanovení, neboť správní řízení již bylo pravomocně ukončeno a rozhodnutí se týkalo toliko jeho části vykonávací – tj. výkonu pravomocně uložené sankce. Aplikace §65 odst. 2 věta poslední správního řádu nepřicházela v úvahu též proto, že zde nebylo žádné řízení, v němž by se mělo pokračovat.
43. K odložení vykonatelnosti pravomocně uložené sankce došlo na základě aplikace ustanovení zákona o přestupcích z důvodů umožnění realizace řízení prováděného podle jiného právního předpisu, avšak nikoli správního řádu (nýbrž zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů), pak nebylo důvodu očekávat aplikaci §65 odst. 2 správního řádu, neboť žádné další řízení (s ohledem na zamítavé rozhodnutí) již nepřicházelo v úvahu.
44. Tolik k otázce vlastního posouzení existence omylu a jeho formy (právní, negativní).
45. Otázku ne/omluvitelnosti tohoto jeho omylu je třeba řešit s přihlédnutím ke všem významným okolnostem, které byly stran počínání dovolatele v období před spácháním skutku v souvislosti s jeho aktivitou či pasivitou při realizaci jeho oprávnění (realizací jeho procesních práv) či zjišťování stavu věci a důsledku jednotlivých rozhodnutí vydaných správními orgány a soudem jednajícím na základě jeho podnětů. Otázku jeho trestní odpovědnosti, řešenou z pohledu naplnění subjektivní stránky trestného činu (přečinu podle §337 tr. zákoníku), nelze posuzovat jen na základě výpovědi obviněného, resp. jím uplatňované obhajoby spočívající v jeho tvrzení (a tomu odpovídajícímu zaujatému postoji), že z hlediska jeho subjektivního vnímání doručení rozsudku krajského soudu nemá žádný vliv z hlediska vykonatelnosti mu pravomocně uložené sankce.
46. Je totiž třeba vyjít z toho, že již soudy nižších stupňů zjistily skutečnost, která nasvědčovala vědomosti obviněného, že situace se i z hlediska právního změnila ( „ … musel opět být přinejmenším srozuměn, že tak činí protiprávně…. že si je vědom zásilky z Městského úřadu Bruntál, která se může týkat právě výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel.“ ). Nutno zdůraznit, že ač mu v tom nebránily žádné překážky, dovolatel neučinil žádné kroky, jež by mu umožnily správně se zorientovat v otázce právního stavu věci. Rovněž toto zdůraznil již soud nalézací ( „Je rovněž s podivem, že obžalovaný, který si už v únoru 2015 výpisem z evidenční karty řidiče ověřoval dobu trvání odkladu sankce zákazu řízení motorových vozidel, si takovouto skutečnost nezjišťoval kupříkladu vyžádáním opětovného výpisu z evidenční karty řidiče poté, co již bylo celé řízení ohledně uložení této sankci ukončeno. Na takovéto zjištění měl…. dostatek času, a to téměř dva měsíce.“ ).
47. Ustanovení §19 odst. 1 tr. zákoníku nelze vykládat tak, že by nastupovalo automaticky v případě existence neshody vědomí a představ pachatele s právním stavem věci, resp. obsahovým významem té či oné normy obsažené v daném případě v obecně závazném právním předpise (§65 odst. 2 správního řádu, §83 odst. 1 zákona o přestupcích), či významem právních důsledků příslušného individuálního aktu aplikace práva (rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2015, č. j. 58A 52/2013-25). Závěr o trestní neodpovědnosti pachatele v důsledku absence jeho zavinění (§19 odst. 1 tr. zákoníku – nejedná zaviněně ) přichází v úvahu jen tehdy, nemohl-li se omylu vyvarovat , tzn. nemohl-li o obsahu právní normy nabýt správnou představu ani na základě požadavků, které pro něj plynou z ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku .
48. Ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že [o]mylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
49. Již z toho, že absenci protiprávnosti dovozoval obviněný z listiny, jejíž údaje – při posouzení jejich relevance, k níž nebylo nezbytné zvláštní erudice – i z hlediska laického posouzení musely vzbuzovat důvodné pochybnosti (zejména když samotné rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti žádnou lhůtu explicitně nestanoví, a to i v období následujícím po tom, co již ve věci bylo s konečnou platností rozhodnuto, je nutno dovodit, že jeho přístup byl nejméně laxní, přičemž v zásadě nelze nalézt argument pro to, aby nebyl hodnocen způsobem, který uvedl ve svém vyjádření státní zástupce.
50. Byl-li obviněný dostatečně způsobilý k tomu, aby za využití §83 odst. 1 zákona o přestupcích sám vyvolal řízení ohledně odkladu výkonu rozhodnutí (v daném směru předcházející rozhodnutí, jimiž o sankci bylo pravomocně rozhodnuto, takové poučení neobsahují), a byl-li schopen podat žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, pak lze zcela důvodně usuzovat, že doručení rozhodnutí, jímž o této žalobě bylo záporně rozhodnuto, muselo u něj nutně vést nejméně ke stavu zpochybnění jeho dosud zastávaného stanoviska o oprávněnosti k řízení motorového vozidla v důsledku odkladu vykonatelnosti rozhodnutí, jímž byla tato sankce uložena. Lze ostatně poukázat i na to, že dostatečně fundovanou obhajobu byl obviněný schopen samostatně uplatňovat i v řízení trestním (k volbě obhájce přistoupil až v řízení odvolacím, a to poté, co sám odvolání podané ihned po vyhlášení rozsudku také písemně vyhotovil a odůvodnil – č. l. 60 až 63).
51. Pokud snad skutečně nebyl obviněný schopen zhodnotit význam následně vydaného soudního rozhodnutí pro posuzovanou otázku, pak toto rozhodnutí nutně muselo navodit stav, v němž si nemohl být jistým tím, s čím operuje i v rámci dovolací argumentace, tj. že toto rozhodnutí krajského soudu (bez dalšího doprovodného aktu aplikace práva či zaslaného poučení o nástupu vykonatelnosti) ničeho na dosavadním odkladu vykonatelnosti nezměnilo.
52. Ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že [p]ožádá-li účastník, který podal návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, o odložení výkonu rozhodnutí, správní orgán jeho žádosti vyhoví . Pozitivní rozhodnutí o této žádosti je ze zákona obligatorní ( vyhoví ). V tomto směru Městský Úřad Bruntál svým rozhodnutím ze dne 3. 10. 2013 (č. l. 13) rozhodl, výrokovou část jeho rozhodnutí ( „…v souladu s §83 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, této žádosti vyhovuje a odkládá výkon napadeného rozhodnutí.“ ) nelze pokládat za zákonu rozpornou či neúplnou. Skutečnost, že v rozhodnutí není uvedeno, na jakou dobu se odklad výkonu vztahuje, je sice okolností, jež ho nečiní tak transparentním, jako např. jiné rozhodnutí předložené obviněným (č. l. 43 : „… výkon rozhodnutí… se odkládá do doby nabytí právní moci rozsudku vydaného Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, a to ve věci žaloby podané na přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí o přestupku soudem.“ ), avšak na straně druhé již soudy nižších stupňů zdůrazňovaná obsahová souvislost plynoucí z ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupku, umožňuje dovození závěru, že odklad výkonu se může vztahovat právě jen k době do pravomocného rozhodnutí o podaném návrhu na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem.
53. Setrvával-li obviněný v přesvědčení, že nadále může vozidlo řídit až do data 4. 10. 2020, resp. do okamžiku, kdy bude vyrozuměn o tom, že odkladný účinek rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále ze dne 3. 10. 2013 se již neuplatňuje, pak sice dne 1. 1. 2015 jednal v negativním právním omylu, nikoli však v omylu omluvitelném, který by ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku měl vést k závěru o jeho trestní neodpovědnosti v důsledku absence jeho zavinění. Obviněný se tohoto omylu mohl snadno vyvarovat, neboť zjištění skutečného právního stavu založeného mu doručeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo snadnou záležitostí.
54. Přístup, který obviněný zaujal, tj. faktická ignorace zmíněného rozhodnutí, svědčí závěru o záměrné snaze využít údaje obsaženého ve Výpisu z bodového hodnocení řidiče k nerespektování zákazu, který mu byl pravomocně uložen a který byl opět (od okamžiku právní moci rozsudku krajského soudu) i vykonatelný.
55. Aplikace ustanovení §19 odst. 1 tr. zákoníku má za následek trestní neodpovědnost pachatele, neboť ten, nemohl-li se svého omylu vyvarovat, nejedná zaviněně. V důsledku toho nemůže ani spáchat trestný čin, neboť tím je jen čin, který se vyznačuje některou ze zákonem upravených forem (úmysl, nedbalost) zavinění. Pokud však se toto ustanovení neuplatní, a to proto, že se pachatel svého negativního právního omylu vyvarovat mohl, posuzuje se jeho jednání tak, jako by jeho omylu nebylo. Vztaženo na případ posuzovaný, soudy nižších stupňů nepochybily, pokud uzavřely, že se obviněný činu dopustil úmyslně.
56. Pokud obviněný odvolacímu soudu vytkl, že věc vadně právě posoudil, když svým rozhodnutím nezohlednil, že „se dovolával i použití zásady trestní represe ve smyslu ust. §12 odst. 2 trestního zákoníku“ , pak je nutno uvést, že nevymezil, v čem podle něj odvolací soud pochybil. Poukaz na právní důsledky, jež odsuzující rozhodnutí přináší ( „Zákaz řízení motorového vozidla má pro obviněného velký dopad, neboť obviněný dojíždí vozidlem do práce, jezdí na montáže, přičemž je to on, kdo řídí vozidlo.“ ), nemůže zvrátit to, co k obsahově shodné odvolací námitce důvodně uvedl ve svém rozhodnutí (str. 5) soud druhého stupně. Ani soud dovolací neshledává žádných okolností, jež by měly vést k závěru, že vyvození trestní odpovědnosti dovolatele ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku není nezbytné.
57. Obviněnému proto nelze přisvědčit jak v tvrzení, že posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, bylo vyloučeno pro absenci subjektivní stránky trestného činu, tak v tvrzení o neadekvátním vyvození jeho trestní odpovědnosti, jež je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Toto konstatování ústí do závěru, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek podal zjevně neopodstatněně.
58. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu