ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1563.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1563/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2016 o dovolání, které v neprospěch obviněného prap. D. S. podal nejvyšší státní zástupce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016, č. j. 4 To 156/2016-1454, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 161/2015, takto:
Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného prap. D. S. p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě dne 5. 4. 2016, č. j. 3 T 161/2015-1422, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného prap. D. S. (dále jen „obviněný“) pro přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že
od přesně nezjištěné doby roku 2012 do 2. 9. 2014 ve svém bydlišti v bytě ve Z.na ul. L., bez povolení a v rozporu s §8 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, přechovával:
1 ks hlavně německého kulometu MG 34, ráže 7,92 Mauser délky 624 mm, s uzamykací objímkou na zadní části hlavně, s vyraženou číslicí „1“ v blízkosti osazení před uzamykací objímkou, s označením v podobě šesticípé hvězdy s číslem „...“ a dále s označením „...“ cca 12 cm od osazení, kdy tato hlaveň patří do sestavy plně samočinné vojenské zbraně z období 30. a 40. let 20. století,
1 ks podomácku vyrobené zbraně vzniklé spojením podomácku vyrobené pažby a celku pouzdra závěru nábojové schránky spoušťového mechanismu opakovací pušky Mauser 98, ráže 7,92 Mauser, se zbytkem označení číslo „...“ na páce závěru, zavedené v 1. polovině 20. století ve výzbroji německých ozbrojených sil,
1 ks hlavně opakovací pušky Mosin, délky 52,7 cm, příslušné opakovací pušce – karabině Mosin vzor 1944, ráže 7,62 Mosin, bez výrobního čísla,
1 ks podomácku vyrobené zbraně vzniklé spojením podomácku vyrobené pažby a celku pouzdra závěru spoušťového mechanismu zkrácené hlavně opakovací pušky Mauser 98, ráže 7,92 Mauser, s hlavní o délce cca 11 cm, zavedené v 1. polovině 20. století ve výzbroji německých ozbrojených sil,
1 ks podomácku vyrobené zbraně vzniklé spojením pažby blíže neurčené dlouhé zbraně a celku pouzdra závěru spoušťového mechanismu opakovací pušky
Steyr-Mannlicher vzor 1895, ráže 8x50 R, s označením „...“ na horní straně přední části pouzdra závěru a s výrobním číslem „...“ na levé straně pouzdra závěru, zavedené v 1. polovině 20. století ve výzbroji rakouských a německých ozbrojených sil,
1 ks hlavně délky 29,8 cm, ráže 7,92 Mauser, pravděpodobně vzniklé zkrácením hlavně opakovací pušky Mauser 98 a doplněním mušky,
1 ks německého kulometu MG – 42, ráže 7,92 Mauser, výr. č. ..., s pohyblivými a funkčními mechanismy (závěr, spoušť, uložení hlavně, zásobovací mechanismus), s hlavní provrtanou na dvou místech, a to ve vzdálenosti 35 mm od zadního konce a 90 mm od předního konce s příčnými kolíky ve vyvrtaných otvorech, s vyvrtanými otvory průměru cca 6-8 mm ve vzdálenostech 12,23 a 35 cm od zadního konce hlavně, s podélným výřezem na nábojové komoře ve stěně hlavně o rozměrech cca 60x5 mm, se závorníkem, jehož čelo je ubroušeno pod úhlem cca 30 stupňů, se zaslepeným zápalníkovým otvorem, kdy se nejedná o zbraň znehodnocenou ve smyslu vyhlášky č. 371/2002 Sb., s tím, že k jeho uvedení do střelbyschopného stavu lze vyměnit hlaveň a závěr,
protože tento skutek není trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci.
2. O stížnosti státního zástupce podané proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 4 To 156/2016-1454, jímž tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, jehož důvodnost opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř.
4. Dovolatel po připomenutí závěrů, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, podotkl, že nelze přehlédnout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 2 Tzn 105/97, avšak současně není možné bez výhrad se ztotožnit s tam uvedenými závěry. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný si přibližně v období od roku 2012 do 2. 9. 2014 bez povolení opatřil a poté přechovával zbraně a jejich hlavní části, které byly vyhodnoceny jako zakázané. Uvedené jednání tedy podle názoru dovolatele naplňuje formální znaky skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování vymezené v §279 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy svůj závěr o zániku trestnosti takového jednání, odůvodnily aplikací čl. II zákona č. 170/2013 Sb., kterým byl mj. novelizován zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a jímž byla vyhlášena tzv. zbraňová amnestie, a dále tvrzením obviněného, že této zákonem dané možnosti hodlal využít a jen realizovaná domovní prohlídka mu v tom zabránila. V této souvislosti zdůraznil, že právní následek vyplývající z čl. II uvedeného zákona a spočívající v zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování je spojen pouze s jednoznačně vymezeným právním okamžikem, kterým je dokonané dobrovolné a faktické předání zbraně do úschovy kterémukoliv útvaru policie nebo přenechání ve prospěch státu v zákonné lhůtě. Zákonodárce tedy v těchto ustanoveních zákona nespojil zánik trestnosti nedovoleného ozbrojování s pouhým „pojmutím úmyslu“ pachatele dobrovolně a fakticky předat zbraň do úschovy kterémukoliv útvaru policie nebo ji přenechat ve prospěch státu v zákonné lhůtě.
5. Závěr soudů o tom, že policejní zákrok vykonaný v průběhu zákonné lhůty zbraňové amnestie pachateli fakticky znemožnil využití jejího dobrodiní po celou dobu jejího trvání. Takový závěr pokládá za nesprávný, nesystémový a nezapadající do konceptu teorie dovozování trestní odpovědnosti. Jen velmi obtížně si lze představit, že orgán činný v trestním řízení mající podezření ze spáchání obdobného trestného činu, v rozporu se zákonem nečiní úkony uložené mu mimo jiné trestním řádem a po dobu několika měsíců toliko nečinně vyčkává, zda pachatel dobrodiní amnestie využije či nevyužije, či zda se např. taková nedovoleně přechovávaná zbraň v mezidobí nestane prostředkem ke spáchání jiného trestného činu. Skutečnost, že orgán činný v trestním řízení může vůči pachateli trestného činu zakročit kdykoliv v průběhu trvání zbraňové amnestie a logicky mu tak znemožnit zbraň dobrovolně odevzdat v pozdější době, pokud tak pachatel doposud neučinil, musí jít plně k tíži samotného liknavého pachatele. Pokud obviněný čekal na zbraňovou amnestii, k jejímuž vyhlášení došlo dne 1. 7. 2014, měl bezpochyby dostatek času na využití jejího dobrodiní po dobu více jak dvou měsíců od jejího počátku. V této souvislosti nicméně nelze přehlédnout, že dotčené zbraně obviněný nelegálně držel již od roku 2012, přičemž v té době ani jako policista rozhodně nemohl tušit, zda nějaká další zbraňová amnestie bude a případně, kdy se tak stane.
6. Samotný závěr, že měl v úmyslu zbraně odevzdat dobrovolně a jen zásah orgánu činného v trestním řízení mu to znemožnil, soudy podle jeho názoru učinily bez jakéhokoli dokazování pouhým převzetím tvrzení obviněného. Takový závěr považuje i za rozporný s ostatními zjištěními. Připomenul, že obviněný před započetím domovní prohlídky po výzvě policejního orgánu GIBS k vydání zbraní připustil pouze držbu kulometu. To je zřejmé z předchozího výslechu podle §84 tr. ř., který byl proveden dne 2. 9. 2014 v době od 6.35 do 7.05 krátce před provedením domovní prohlídky. O ostatních zbraních, příp. jejích hlavních částech, jejichž neoprávněné opatření a přechovávání mu bylo obžalobou státního zástupce rovněž kladeno za vinu, pomlčel. Očekával-li však obviněný zbraňovou amnestii a měl-li od počátku v úmyslu opatřené a přechovávané zbraně či jejich hlavní části vrátit, jak opakovaně tvrdí, neměl žádného důvodu jejich existenci před započetím domovní prohlídky tajit.
7. Ve vztahu k posouzení obviněným tvrzeného úmyslu zbraně odevzdat, poukázal na jistou odlišnost trestní věci rozhodované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 2 Tzn 105/97. V jeho věci trestní stíhání pro žádný jiný trestný čin vedeno nebylo, a obviněný byl od počátku podezřelým pouze z trestných činů souvisejících s nedovoleným držením zbraní a střeliva. Pokud tedy opakovaně poukazuje na to, že zbraňovou amnestii očekával, zbraně v jejím průběhu odevzdat chtěl (a tedy předpokládal beztrestnost svého jednání), a pouze zásah policejního orgánu GIBS mu v tom zabránil, jeho vyjádření při výslechu před započetím domovní prohlídky a zapření zbylých zbraní svědčí o skutečnosti zcela opačné, tedy že takový úmysl neměl a zbraně odevzdat nehodlal.
8. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti pokládá za irelevantním „akt“ obviněného ze dne 30. 12. 2014, spočívající ve formálním odevzdání zbraní a jejich hlavních částí do úschovy policejního orgánu, neboť tyto se v souvislosti s probíhajícím trestním řízením pro nedovolené ozbrojování fakticky již několik měsíců nacházely v moci tohoto orgánu činného v trestním řízení jako věc důležitá pro toto trestní řízení. Proto je nutné podle jeho mínění dovodit, že Okresní soud ve Znojmě učinil nesprávný právní závěr, že jednání obviněného není trestným činem a není důvodu k postoupení věci. Má za to, že takové právní posouzení bylo nesprávné, v čemž je třeba spatřovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednalo-li se ve skutečnosti o čin soudně trestný, nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., a pokud nalézací soud takto rozhodl, vznikla vada ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže pak Krajský soud v Brně i přes výše uvedené důvody dovolání zamítl stížnost podanou státním zástupcem proti shora uvedenému usnesení, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., což zakládá rovněž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
9. Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 4 To 156/2016, stejně tak i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
10. Obviněný , jemuž byl opis dovolání doručen dne 20. 9. 2016 (jeho obhájci dne 12. 9. 2016), se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v zásadě (výjimku tvoří případ tzv. extrémního nesouladu v jeho významu vymezeném nálezy Ústavního soudu) v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
18. Protože argumentace obsažená v dovolání nejvyššího státního zástupce je podřaditelná pod jím uplatněné dovolací důvody a nelze ji pokládat za takovou, jež by odůvodnila rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům:
19. Podstatou podaného dovolání je nesouhlas s interpretací čl. II odst. 1 věty první zák. č. 170/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 170/2013 Sb.“), který stanoví, že trestnost nedovoleného ozbrojování zaniká u osoby, která bez povolení přechovává zbraň kategorie A, B, C anebo D, její hlavní část nebo střelivo, jestliže je dobrovolně ve lhůtě 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona předá kterémukoli útvaru policie do úschovy nebo přenechá ve prospěch státu; útvar policie vydá o převzetí potvrzení , provedených soudy nižších stupňů v napadených rozhodnutích. Nesprávnost shledává dovolatel v tom, že citované ustanovení zákona vyložily tak, že za dostačující pro závěr o zániku trestnosti shledaly již v (podle nich důkazními prostředky nevyvráceném) tvrzení obviněného, že zbraně v průběhu zákonné šestiměsíční lhůty hodlal odevzdat, tj. že za dostačující pokládaly ve své podstatě pouhé pojmutí úmyslu takto postupovat. Dovolatel namítá, že zánik trestnosti nelze spojovat s pouhým pojmutím úmyslu pachatele dobrovolně a fakticky předat zbraň do úschovy kterémukoliv útvaru policie nebo ji přenechat ve prospěch státu v zákonné lhůtě, a pokud se soudy inspirovaly právním závěrem vysloveným v minulosti v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 105/97, pak takové řešení nepokládá za správné.
20. V dané souvislosti se připomíná, že v citovaném rozhodnutí byl ve vztahu k právní úpravě obsažené v §97, větě první zák. č. 288/1995 Sb., zbrojní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jenž stanovil (obdobě jako výše citované ustanovení), že trestnost nedovoleného ozbrojování zaniká u osoby, která přechovává bez povolení zbraň podléhající registraci, jestliže tuto zbraň ve lhůtě deseti měsíců od účinnosti tohoto zákona dobrovolně předá do úschovy okresnímu ředitelství policie, vysloven právní závěr, jehož podstatu uvedl soud prvního stupně na str. 4 svého usnesení ( „Svůj výklad opírá o cíl, který je uvedeným ustanovením zákona sledován.“ ). Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl následující skutečnosti: „V době konání domovní prohlídky byl obviněný stíhán pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. Jestliže za této situace byly při domovní prohlídce nalezeny zbraně, které obviněný přechovával bez povolení, vztahuje se dobrodiní §97 zák. č. 288/1995 Sb. i na tyto nelegálně držené zbraně, neboť při opačném výkladu by uvedené ustanovení zák. č. 288/1995 Sb. pozbývalo smyslu. Při posuzování smyslu §97 zák. č. 288/1995 Sb. je nutno vycházet z cíle, který byl tímto ustanovením sledován a jímž bylo zajištění nelegálně držených zbraní. Tím, že obviněnému byly tyto zbraně odňaty, bylo mu fakticky znemožněno využití dobrodiní zákona podle §97 zák. č. 288/1995 Sb. Ohledně těchto zbraní se nepodařilo vyvrátit obhajobu obviněného, že chtěl uvedené zbraně v zákonné lhůtě podle §97 zák. č. 288/1995 Sb. dobrovolně předat do úschovy okresnímu ředitelství policie. Nalézací soud tedy porušil ustanovení §97 zák. č. 288/1995 Sb., pokud uznal obviněného vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. …. Pro tento skutek měl být obviněný zproštěn obžaloby.“
21. Pokud nejprve okresní a poté i krajský soud vyšly z toho, že právní závěr v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu je použitelný i na případ řešený, tj. výklad ustanovení čl. II odst. 1 zák. č. 170/2013 Sb., pak takové řešení nepostrádá racionální základ, neboť nelze odhlédnout od shody obou úprav projevující se v tom, že
a) se týká zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování, jež se vztahuje k
b) osobě, která bez povolení přechovává zbraň, a která zániku trestnosti může dosáhnout
c) jestliže tuto zbraň v zákonem stanovené době dobrovolně předá příslušnému útvaru policie.
22. Současně je třeba zdůraznit, že důvod, pro který se soudy inspirovaly označeným rozhodnutím, plyne i z toho (str. 4 usnesení soudu prvního stupně), že nezjistily, že by právní názor, k němuž se při interpretaci posuzovaného ustanovení přiklonily, byl v mezidobí překonán (v daném směru nic jiného netvrdí ani dovolatel).
23. Řešení, které zaujaly soudy nižších stupňů, senát č. 6 Nejvyššího soudu, jemuž věc byla podle rozvrhu práce přidělena k rozhodnutí, nesdílí. Usuzuje, že stejně tak, jako nestačí pouhé pojetí myšlenky pro vyvození trestní odpovědnosti konkrétní osoby -shodně např. Kratochvíl, V. a kol Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 330: „Pouhé pojetí myšlenky [úmyslu, záměru; cogitationis poenam nemo patitur (myšlenky trestu nepodléhají)]… jakož i trestně právně irelevantní projev takovéhoto úmyslu nejsou v dosahu trestního práva, trestního zákoníku” ) - obdobně nedostačuje navenek (tj. v jednání) neprojevená vůle jedince ani pro nástup účinků spojovaných se zánikem trestní odpovědnosti. Ostatně lze poukázat na to, že aktivita projevená komisivní formou jednání se vyžaduje jak u obecné formy účinné lítosti upravené v ustanovení §33 tr. zákoníku ( jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému ), tak u jejích zvláštních forem (srov. §197: jestliže.. pachatel svou povinnost dodatečně splnil.., §242 : jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil… ).
24. Pokud čl. II odst. 1 věty první zák. č. 170/2013 Sb. stanoví, že trestnost nedovoleného ozbrojování zaniká u osoby, …, jestliže je dobrovolně … předá , pak je nutno dovodit, jak správně usuzuje nejvyšší státní zástupce, že k zániku trestnosti dochází až faktickým dobrovolným odevzdáním nelegálně držených zbraní příslušné součásti policie, a nikoli tím, že pachatel pojme (navenek nikterak neprojevený) úmysl takové zbraně v průběhu zákonné lhůty odevzdat.
25. Nejvyšší soud usuzuje, že v situaci, kdy dojde k zajištění nelegálně držených zbraní orgány činnými v trestním řízení, byť v průběhu doby, v níž v důsledku dobrovolné aktivní činnosti osoby takové zbraně držící může k zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování dojít, nepřichází aplikace ustanovení o zvláštní účinné lítosti, tj. ve věci posuzované aplikace čl. II odst. 1 věta první zák. č. 170/2013 Sb. v úvahu. V důsledku toho je třeba dovodit (odhlížeje od tohoto ustanovení) trestní odpovědnost pachatele v podobě, která je odůvodněna charakterem a množstvím zajištěných zbraní. Za této situace již nemůže pachatel dosáhnout zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování ani způsobem, který zvolil v předmětné věci obviněný (podání ze dne 30. 12. 2014).
26. Dodat lze to, že tímto rozhodnutím dovozovaná aktivita, kterou musí osoba držící nelegální zbraň vyvinout, aby dosáhla zániku trestnosti činu, má svoji příčinu právě v charakteru normy, jež vymezuje podmínky zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování. Citovaným ustanovením je upravován jeden z případů zvláštní účinné lítosti tj. jedné z okolností způsobujících zánik protiprávnosti a trestnosti činu (trestní odpovědnosti). Přitom smyslem účinné lítosti obecně, je motivovat pachatele slibem beztrestnosti k tomu, aby škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil (srov. např. Šámal. P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 286 a násl.). V aktivitě, kterou takto k dosažení tohoto cíle (k zamezení či nápravě škodlivého následku) pachatel vyvine, se projevuje jeho pozitivní změna myšlení, jež má podobu konkrétního jednání. V případě týkajícího se posuzovaného ustanovení je třeba dovodit, že musí mít podobu aktivního, dobrovolného a faktického předání nelegálně držené zbraně příslušné složce policie.
27. V daném směru se institut (zvláštní) účinné lítosti odlišuje od jiné okolnosti způsobující zánik trestní odpovědnosti, jíž je amnestie, resp. milost prezidenta republiky ve formě abolice. Pro amnestii je příznačné, že z hlediska její aplikace orgány činnými v trestním řízení není vůbec podstatné jakékoli jednání pachatele po jejím vyhlášení (odhlížeje od případů, kdy amnestií dotčená osoba svým následným jednáním účinky, které pozitivní rozhodnutí o její účasti na amnestii vyvolalo, zvrátí – viz např. čl. III odst. 1 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013). Pro pozitivní rozhodnutí dostačuje zjištění soudů, že čin pachatele je podřaditelný pod podmínky, které amnestie nastavila. Dobrodiní, jež pro pachatele trestného činu aboliční rozhodnutí přináší, je spojeno toliko s jeho vydáním prezidentem republiky, resp. s vydáním individuálního aktu aplikace práva, deklarujícím účast dotyčné osoby na amnestii, orgánem činným v trestním řízení (soudem). V případě posuzovaném tomu tak obdobně není, neboť k zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování nedochází již nabytím účinnosti zákona obsahujícího právní reglementaci, že v jím vymezeném období nebude vyvozována trestní odpovědnost vůči osobám nelegálně držícím zbraně (tak ostatně ani text zákona nezní), resp. ani nástupem „období tolerance“, nýbrž až poté, co k faktickému dobrovolnému odevzdání zbraně jejím držitelem dojde. Nutno zopakovat, že v souvislosti s aplikací čl. II odst. 1 věta první zák. 170/2013 Sb. nelze toto ustanovení interpretovat v podobě blížící se výkladu amnestie (ve smyslu zdůraznění cíle, který je úpravou sledován), byť v souvislosti s úpravou zániku trestnosti nedovoleného ozbrojování se neformálně používá pojmu „zbraňová amnestie“.
28. V důsledku uvedených konstatování senát č. 6 nesouhlasí s právním názorem, který byl v obsahově stejné věci (argumentace nejvyššího státního zástupce na str. 5 jeho dovolání podle senátu neznamená, že v nyní posuzované věci jde o případ skutkově odlišný, ve vztahu k němuž by se neuplatňovala vázanost právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho dřívějším rozhodnutí), tj. stran otázky posouzení zvláštní účinné lítosti ve vztahu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování (byť na základě různé, ale v obsahové složce shodné, právní úpravy), vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 2 Tzn 105/97.
29. Protože na základě posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce dospěl senát č. 6 k názoru, že tomuto je třeba vyhovět, čemuž však brání existence právního názoru vysloveného ve výše označeném rozhodnutí, shledal zákonné podmínky k tomu, aby podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, předložil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu