ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.228.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 228/2022-769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 9 To 319/2020-715, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 31/2013, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 9 To 319/2020-715, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2016, č. j. 4 T 31/2013-604 , byl obviněný M. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku .
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku a §44 odst. 5 (zde zjevně vadně) tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo podle §228 a §229 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených.
3. O odvoláních obviněného a poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 9 To 319/2020-715 (dále též „dovoláním napadené rozhodnutí“), jímž ho podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustil tím, že
v době nejméně od 26. 7. 2010 do 6. 4. 2011 jako jediný majitel a jednatel společnosti P. G., IČ XY, se sídlem XY, XY, veden úmyslem obohatit sebe, případně i jiného, předstíral v souvislosti s prodejem nemovitosti – budovy čp. XY, na parcele č. XY o výměře 256 m 2 a pozemku parcel. č. XY o výměře 576 m 2 , evidovaných v kat. nemovitostí vedeném kat. úřadem pro Středočeský kraj, kat. pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro obec XY a kat. území XY, který měl zprostředkovat, na podkladě jím vyhotovené kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2010 mezi prodávajícími L. Č., nar. XY, a M. K., nar. XY, a kupující J. N., nar. XY, a ústní dohody, kterou uzavřel s L. Č., M. K. a J. N., následné vydání části kupní ceny prodávajícím ve výši 2 000 000 Kč, která byla dne 29. 7. 2010 poukázána společností Oberbank AG na účet jeho společnosti P. G. č. XY, vedený u Komerční banky a. s., jako hypoteční úvěr poskytnutý kupující J. N., což záměrně neučinil a finanční prostředky ve výši 2 000 000 Kč užil dílem pro vlastní potřebu, když postupně provedl z účtu společnosti P. G. výběr veškerých finančních prostředků, dílem část poukázaných prostředků společností Oberbank AG užil na rekonstrukci budovy čp. XY ve vlastnictví J. N., která ke dni 27. 7. 2010 na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nabyla budovu čp. XY do vlastnictví, a obžalovaný takto způsobil poškozené L. Č., nar. XY, škodu ve výši 1 000 000 Kč a poškozené M. K., nar. XY, škodu ve výši 1 000 000 Kč, přičemž takovým jednáním způsobil škodu v celkové výši 2 000 000 Kč.
4. Obviněný byl za uvedený zločin odvolacím soudem odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Zároveň odvolací soud podle §228 a §229 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených.
5. Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud ve věci již dvakrát rozhodl, a to usnesením ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 101/2015 , jímž zrušil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 31/2013-271, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 9 To 256/2014-362, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání (viz č. l. 430), a následně usnesením ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 556/2021 , jímž zrušil pouze rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 To 319/2020-642 (nikoli tedy i jemu předcházející v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, tj. rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2016, č. j. 4 T 31/2013-604) a věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (viz č. l. 686).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Daniela Prouzy, Ph.D. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
7. V prvé řadě obviněný namítl porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to zákazu opomenutých důkazů a presumpce neviny. Upozornil, že odvolací soud oproti nalézacímu soudu v napadeném rozhodnutí podstatně změnil popis skutku, aniž by takovou změnu založil na provedení byť jediného relevantního důkazu. Přestože byl upozorněn na změnu právní kvalifikace, odvolací řízení mělo pouze formální charakter. Namítá proto, že rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků zločinu podvodu, jímž byl uznán vinným, jsou nejen ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, na podkladě nichž tento závěr učinil pouze odvolací soud, ale zároveň ve vztahu k nim nebyly provedeny obviněným navrhované podstatné důkazy. Bylo tím porušeno jeho právo na účinnou obhajobu. Namítl dále, že byl opomenut důkaz Dohodou o narovnání ze dne 3. 12. 2020, když soud tento důkaz sice provedl, nepodrobil ho však potřebným hodnotícím úvahám. Nerespektována byla presumpce neviny a z ní vyplývající procesní pravidlo in dubio pro reo.
8. Napadenému rozhodnutí obviněný vytýká rovněž vadu spočívající v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Ta se podle něj týká skutkového závěru, že měl záměrně vyhotovit kupní smlouvu s vadami a že tedy již v době jejího vyhotovení pojal úmysl obohatit se na úkor poškozených. Tento závěr však podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování a zakládá se na nepodložených domněnkách a spekulacích. Nemohl být motivován ziskem nemovitostí, když nebyl stranou kupní smlouvy. Svědek I. H. potvrdil, že nevěděl, že jeden pozemek ze smlouvy „vypadl“. Nebylo dále prokázáno uzavření tzv. svěřenecké smlouvy, na základě které by měl povinnost vyplatit část kupní ceny, prostředky mu tudíž nebyly svěřeny a nebyl vázán k jejich vyplacení. Výslechy bylo prokázáno uzavření ústní dohody o zápůjčce. Uvedenou vadu shledává dále v závěru odvolacího soudu stran prohlášení smluvních stran v kupní smlouvě ze 7. 4. 2014. Upozornil na negativní postoj svědka I. H. k jeho osobě. Obě poškozené v kupní smlouvě prohlásily, že veškeré závazky a pohledávky byly vypořádány. Odvolací soud tak neměl podklad pro rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu. Opětovně také v této souvislosti poukázal na dohodu o narovnání.
9. Obviněný dále namítl absenci specifikace trestního zákoníku z hlediska jeho časové působnosti. Skutek se stal mezi lety 2010 a 2011 a ustanovení §209 tr. zákoníku bylo od té doby novelizováno. V souladu s §2 odst. 1 tr. zákoníku měla být časová působnost odůvodněna. Absence takového odůvodnění vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Upozornil dále, že k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně došlo dne 10. 6. 2016, k jeho doručení však až dne 16. 9. 2020. Odvolací soud proto měl adekvátně reagovat aplikací §39 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenému soudu dovolatel vytýká, že nepodrobil prvostupňový soud kritice a namísto toho se jakékoli argumentaci vyhnul. Došlo tak k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), trest byl uložen v rozporu s §39 a násl. tr. zákoníku.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 9 To 319/2020-715, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2016, č. j. 4 T 31/2013-604, a za současného postupu podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. dále navrhl, aby dovolací soud přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která upozornila, že z rozsudku Krajského soudu v Praze je zřejmé, že k žádnému zásahu do skutkové věty ve smyslu upřesnění podvodného úmyslu nedošlo. Odvolací soud, přestože se zabýval návrhy obviněného na doplnění dokazování, těmto nevyhověl a stroze konstatoval, že jde o důkazy nadbytečné. Setrval na názoru, že ani v případě, pokud byl obviněný uznán vinným jiným trestným činem a skutková zjištění byla definována odlišně, „ nedošlo k jejich změně ani doplnění“ . Podle státní zástupkyně je však zřejmé, že pokud odvolací soud hodlal obviněného uznat vinným nikoli zločinem zpronevěry, ale zločinem podvodu, musel vstoupit do samotných skutkových zjištění, aby tak vyjádřil znak uvedení v omyl.
12. Je tedy zřejmé, že postup Krajského soudu v Praze nese známky libovůle, neboť tento soud se jako soud druhého stupně odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil. Odvolací soud se přitom odchýlil od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících. Rozhodl tedy sám bez dokazování, aniž by obviněnému umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit. Tím odepřel obviněnému právo na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na obhajobu. Obviněnému tak byla i pro tento případ odňata možnost reagovat na změnu situace. Navíc je třeba konstatovat, že ve skutkové větě výroku rozsudku absentuje popis rozhodných okolností, z nichž vyplýval úmysl obviněného podvést poškozené L. Č. a M. K. Tato podstatná skutková zjištění, která jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, totiž zůstala pouze součástí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
13. Dovolacími námitkami obviněného tedy byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2002 (zjevně míněno 2021) Sb., pak obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, pokud odvolací soud přímo ve výroku rozsudku neupřesnil, podle jakého znění trestního zákoníku obviněného odsoudil, a to i když v mezidobí mezi spácháním skutku a vynesením odsuzujícího rozsudku došlo ke změnám trestně právních předpisů, které se mohly dotknout právní kvalifikace jeho jednání. V tomto případě je možné opět odkázat na závěry Nejvyššího soudu z jeho usnesení ze dne 9. 6. 2021 sp. zn. 6 Tdo 556/2021, konkrétně na bod 25., v němž dovolací soud uvedl, že bylo dostačující, pokud odvolací soud své úvahy o použití konkrétního znění zákona soustředil do odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolatel totiž totožné námitky uplatnil již ve svém předchozím mimořádném opravném prostředku a Nejvyšší soud na ně reagoval tak, že je označil za zjevně neopodstatněné.
14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 9 To 319/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž současně vznesl též námitku extrémního nesouladu a porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jedinou námitkou dovolatele, kterou lze pod zvolený dovolací důvod formálně podřadit, je pouze ta, jež se týká časové působnosti trestního zákona.
19. Stejně jako ve svém předcházejícím dovolání vytkl obviněný odvolacímu soudu, že ve svém rozsudku, resp. jeho výroku, neuvedl časovou verzi trestního zákoníku, podle níž jeho skutek kvalifikoval. Nutno zdůraznit, že stejně jako ve svém předcházejícím dovolání namítá nevyjádření zvoleného časového znění, nikoli skutečnost, že by odvolací soud zvolil znění zákona v rozporu s §2 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že dovolací soud se k uvedené námitce dovolatele podrobně vyjádřil již ve svém předcházejícím usnesení, odkazuje na body 20. – 24. jeho odůvodnění a zde poskytnutý výklad, jenž je stále aktuální. Přestože obviněný namítl absenci jakéhokoli odůvodnění ze strany odvolacího soudu, nelze s ním souhlasit. Shodně jako ve svém předcházejícím rozhodnutí odvolací soud poukázal na novelu č. 333/2020 Sb. stanovující mj. hranice výše škody, která sice neovlivnila kvalifikaci skutku, měla však vliv na jeho úvahy při ukládání trestu. Podrobně tak v bodě 31. vyložil, proč dospěl k závěru, že současná hmotněprávní úprava jako celek je pro obviněného příznivější. Stejně jako ve svém předcházejícím rozhodnutí proto dovolací soud uzavírá, že takové řešení odvolacího soudu bylo správné.
20. Ke zbývajícím námitkám obviněného lze úvodem připomenout, že Ústavní soud již v minulosti judikoval, že se dovolací řízení nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., bod 26).
21. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že přistoupil nejen ke změně právní kvalifikace, ale také k podstatné změně popisu skutku, aniž by provedl jakýkoli relevantní důkaz.
22. Podle §259 odst. 3 tr. ř. „ Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo
b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. “
23. Krajský soud ve svém rozsudku v bodě 21. uvedl, že „ již v předchozím veřejném zasedání postupoval tak, že aniž by došlo ke změně nebo doplnění skutkových zjištění odvolacím soudem, pouze zpřesnil popis skutku obžalovaného na podkladě skutkového stavu, který byl jinak v napadeném rozsudku okresního soudu správně zjištěn… “ S uvedeným tvrzením se však dovolací soud na základě studia spisového materiálu a rozhodnutí obou soudů nemůže ztotožnit.
24. Okresní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 6. 2016 shledal trestněprávní povahu jednání obviněného v tom, že finanční prostředky, které byly určeny k úhradě kupní ceny, „užil pro vlastní potřebu, když postupně provedl z uvedeného účtu výběr veškerých finančních prostředků“. Jím zvolené právní kvalifikaci (zločin zpronevěry) přizpůsobil popis skutku, což plyne jednak z jeho časového vymezení ( „v době od 29. 7. 2010 do 6. 4. 2011“ ) a zejména z toho, že v něm není vyjádřeno žádné protiprávní, potažmo trestné jednání obviněného předcházející časovému okamžiku připsání částky 2 000 000 Kč na účet společnosti P. G. Protiprávní jednání obviněného vyjadřuje popis vztahující se k době následující „ poté, co na účet ... byla dne 29. 7. 2010 … poukázána … částka 2 000 000 Kč “. V popisu skutku okresní soud rovněž nekonkretizuje, jakým způsobem obviněný naložil s penězi vybranými z účtu.
25. Naproti tomu odvolací soud shledává významným již jednání obviněného předcházející výše zmíněnému časovému okamžiku, což nachází odrazu v tom, že podle jeho popisu se obviněný trestného jednání dopustil tím, že „ v době nejméně od 26. 7. 2010 do 6. 4. 2011 … veden úmyslem obohatit sebe, případně i jiného, předstíral … následné vydání části kupní ceny prodávajícím ve výši 2 000 000 Kč … což záměrně neučinil “. Součástí popisu skutku učinil odvolací soud i zjištění, že tyto peníze určené k úhradě kupní ceny „ užil dílem pro vlastní potřebu, když postupně provedl z účtu společnosti P. G. výběr veškerých finančních prostředků, dílem část poukázaných prostředků společností Oberbank AG užil na rekonstrukci budovy čp. XY ve vlastnictví J. N. “.
26. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při změně právní kvalifikace jednání obviněného zasáhl do popisu skutku tak, že do něj inkorporoval i takovou část jeho jednání, která předcházela tomu, jež za trestněprávně relevantní považoval (a ve výroku svého rozsudku popsal) okresní soud. Oproti nalézacímu soudu tedy odvolací soud ve svém popisu skutku doplnil, že obviněný byl „veden úmyslem obohatit sebe, případně i jiného, předstíral … následné vydání části kupní ceny“. V bodě 14. odůvodnění rozsudku se k uvedenému podrobněji vyjádřil a specifikoval, že „ obžalovaný již v době vyhotovení shora označené kupní smlouvy pojal úmysl obohatit se na úkor poškozených … využil daného stavu a osoby obou poškozených, které nebyly zběhlé v obchodu nemovitostmi a v úmyslu získat tak neoprávněný majetkový prospěch, předstíral splnění dohod, které uzavřel s poškozenými, přičemž si počínal tak, že fakticky zmařil řádný přechod vlastnického práva ke všem prodávaným nemovitostem na kupující … aby nemusel poškozeným vyplatit zbývající část kupní ceny “. Přestože nalézací soud v rámci shrnutí svých skutkových zjištění (bod 25., str. 13 rozsudku) skutečně uvádí, že to byl právě obviněný, kdo připravoval předmětnou kupní smlouvu, jeho závěr ve vztahu k vadě smlouvy byl, že „ nebylo tedy chybou prodávajících, že pozemek parc. č. XY nebyl v kupní smlouvě uveden “, nikoli tedy, že by tak učinil obviněný s úmyslem zmařit řádný přechod vlastnického práva na kupující, jak uvádí odvolací soud. Odvolací soud tudíž formuloval odlišné skutkové zjištění. Nadto se jedná o formulaci prakticky stejnou, jako v případě jeho předcházejícího rozsudku ze dne 9. 12. 2020 v bodě 25., která byla Nejvyšším soudem v jeho posledním zrušujícím usnesení (bod 32.) výslovně označena ze stejného důvodu za vadnou.
27. Odvolací soud dále vtělil do popisu skutku i odůvodnění svého rozsudku citované skutkové zjištění stran toho, jak obviněný naložil s částí finančních prostředků, jenž není součástí skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, ba naopak je s ním v přímém rozporu. Okresní soud v rekapitulaci svých skutkových zjištění zmiňuje, že „ při doplňujícím dokazování prováděném v důsledku výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [pozn. prvního zrušujícího usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 101/2015] obžalovaný sdělil soudu nové vysvětlení svého počínání, když dokonce uvedl, že mezi ním a prodávajícími vznikla dohoda o půjčce, kdy tyto peníze původně uložené na účtu byly použity na rekonstrukci a úpravu nemovitosti zakoupené J. N. … “ Uvedené však posoudil následovně „ Tento jeho údaj soud tedy musel hodnotit jako naprosto nevěrohodný, obě poškozené takovouto dohodu popřely. Dle názoru soudu se jedná o jeho další fabulaci, která má přispět k odůvodnění jeho počínání a jeho vyvinění .“ Přestože hodnocení nalézacího soudu patřilo především části tvrzení obviněného o zápůjčce, nelze přijmout, že by dospěl ke skutkovému závěru stran financování rekonstrukce nemovitosti obviněným.
28. Uvedená odlišná skutková zjištění krajský soud poprvé uvedl již ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 To 319/2020-642, avšak jak ve svém předcházejícím usnesení dovolací soud vyložil, ani tehdy odvolací soud neprováděl žádné relevantní dokazování. Naopak se dopustil téhož procesního pochybení, kdy vybudoval odlišná skutková zjištění, aniž by sám provedl potřebné důkazy (viz bod 32. usnesení ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 6 Tdo 556/2021). Z výše citovaného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že k předmětné úpravě popisu skutku nemohl odvolací soud přistoupit na základě skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, jak tvrdil v bodě 21. svého rozsudku. Z protokolu o veřejném zasedání o odvoláních (veřejného zasedání, v němž došlo k vydání nyní dovoláním napadeného rozhodnutí) je zřejmé, že odvolací soud neprováděl žádné relevantní dokazování, a nenacházel se tudíž v procesní situaci, která by mu dovolovala po odchýlení se od skutkových zjištění rozhodnout rozsudkem. Již pouze pro úplnost je vhodné doplnit, že ani odůvodnění samotného rozsudku odvolacího soudu neposkytuje bližší argumentaci osvětlující, z jakého zdroje jeho skutkové zjištění vyvstalo.
29. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl ve věci rozsudkem, přičemž se zásadním způsobem odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Učinil tak v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř., neboť neprovedl pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení (jejich opakováním), nebo důkazy v něm neprovedené (důkazy nové). Tímto svým nesprávným procesním postupem odvolací soud zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy způsobem, který odůvodňuje kasační zásah dovolacího soudu.
30. Obviněný namítl, že po změně právní kvalifikace neměl ani při novém projednání možnost účinné obhajoby, neboť mu jednak nebyla dána možnost vyjádřit se a jednak byly zamítnuty všechny návrhy obhajoby na provedení důkazů. Pokud jde o možnost obviněného vyjádřit se, z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 založeném na č. l. 711-714 vyplývá, že na dotaz obviněný odpovídá: „ Už jsem se vyjádřil v rámci probíhajícího řízení a ke změně právní kvalifikace nechci nic uvést .“ Naopak závěrečný návrh obhájce obviněného v součtu představuje dvě kompletní strany popsané textem. Nelze tedy pochybovat, že obviněnému byl poskytnut prostor k vyjádření.
31. Co se týče návrhů obhajoby vznesených v rámci veřejného zasedání, jednalo se o doplnění výslechu svědků „ K., Č. a v návaznosti na to svědka H. a N. “. S ohledem na skutečnost, že právě tito svědkové byli v projednávané věci vyslýcháni opakovaně, je zamítnutí provedení jejich dalšího výslechu odvolacím soudem (bod 21. rozsudku) pro nadbytečnost zcela opodstatněné. Vzhledem k množství instancí, kdy byli jmenovaní svědkové vyslýcháni, nelze očekávat, že by k věci mohli sdělit nové skutečnosti, tím spíše, když od projednávané události uplynula značná doba. Námitky obviněného v tom směru, že svými důkazy hodlal reagovat na změnu právní kvalifikace, by bylo možno přijmout pouze v takovém případě, kdy by se jednalo o důkazy, jež by uvedenou hodnotu mít mohly. Odůvodnění důkazních návrhů obhajoby však nic obdobného nenaznačovalo. Evropský soud pro lidská práva již v minulosti judikoval, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05).
32. Pokud jde o zbývající námitky dovolatele, reakce ze strany dovolacího soudu by v tomto stádiu byla vzhledem ke kasaci napadeného rozhodnutí předčasná. To platí tím spíše, že argumentace obviněného obsažená ve zbývající části dovolání se v podstatném kryje s jeho odvolací argumentací, čímž je ponechán prostor odvolacímu soudu pro její přezkum při novém projednání věci.
V.
Způsob rozhodnutí
33. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 9 To 319/2020-715, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za rozhodnutí obsahově navazující ve smyslu právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018, uveřejněném pod číslem 12/2019 Sb. rozh. tr., se považuje pozdější rozhodnutí, jímž soud ukládá souhrnný trest. Takovým rozhodnutím je ve věci posuzované rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 26 T 115/2015-761, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 13 To 12/2022-773, kterým soudy obviněnému uložily společný souhrnný trest.
34. Na odvolacím soudu bude, aby po vrácení věci tuto řádně znovu projednal při vzetí v úvahu toho, co dovolací soud vyložil výše ve svém rozhodnutí. Pro jeho další postup se připomíná nezbytnost přísného dodržování nejen podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř., ale také §263 odst. 7 tr. ř. Smyslem těchto ustanovení je, aby odvolací soud svoje nové meritorní rozhodnutí, vydané ve formě rozsudku, založil pokud možno na soudem první instance správně učiněných skutkových zjištěních. V případě, že se odvolací soud s hodnocením některého důkazu (a z něj vyvozených skutkových závěrů) neztotožňuje, musí daný důkaz provést sám v rámci veřejného zasedání, případně může skutková zjištění změnit či doplnit na podkladu zcela nového (nalézacím soudem neprovedeného) podstatného důkazu. Obě uvedená ustanovení upravují „relativní nezměnitelnost“ skutkových zjištění nalézacího soudu modifikovanou taxativně uvedenými výjimkami, do nichž se primárně promítá obecný princip bezprostřednosti trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05). Praxe Ústavního soudu nepřipouští změnu skutkového stavu bez provedení dokazování v relevantním rozsahu odvolacím soudem, a to ani tehdy, provede-li odvolací soud důkaz toliko zdánlivě nově (ibid.)
35. Nejvyšší soud dále upozorňuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž „změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny “ (viz nález ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15). V úvahu je přitom nutné vzít, že právní posouzení může být někdy (pozn. zpravidla tomu tak bude) neoddělitelně spojeno se skutkovými zjištěními, tedy že může dojít k tomu, že odvolací soud přehodnocuje skutková zjištění, i když ruší napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu jiného právního posouzení (viz rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2012, Suuripää proti Finsku, č. 43151/02, bod 44.).
36. „ I v případě, že odvolací soud sám provede jednotlivý důkaz či důkazy, smí vlastní skutková zjištění činit pouze v tom rozsahu, v němž vyplývají z takto odvolacím soudem provedeného dokazování. To neznamená, že by odvolací soud nemohl sám přehodnotit skutková zjištění soudu prvého stupně, která v konfrontaci s obsahem takto nově provedeného dokazování neobstojí, ale v rozsahu skutkových zjištění, jichž se výsledky nově provedeného dokazování bezprostředně nedotýkají, je stále vázán skutkovými závěry učiněnými soudem prvého stupně .“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21).
37. Na odvolacím soudu tak zůstává úkol posoudit důvodnost odvolání (či jejich případných doplnění), která byla proti rozsudku soudu prvního soudu podána, a o těchto rozhodnout způsobem zákonu odpovídajícím. Pokud odvolací soud i po novém projednání věci dospěje k závěru o kvalifikaci jednání obviněného zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nechť vezme v úvahu, co uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, neboť změna právní kvalifikace odvolacím soudem vyžaduje nejen odpovídající změnu na straně popisu skutku, ale taktéž musí být reflektována ve formě dostatečně podrobné argumentace v odůvodnění rozsudku. Závěrem se připomíná povinnost postupovat v souladu se zásadami zajištění práva na obhajobu.
38. Zbývá dodat, že způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu