ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.251.2003.1
sp. zn. 6 Tdo 251/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2003 o dovolání podaném obviněným A. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V. u J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 10 To 114/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 450/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 4 T 450/2001, uznán vinným, že
2) dne 18. dubna 2001 kolem 5.00 hodin v T., před budovou Obvodního oddělení Policie ČR T., při provádění služebního zákroku proti jeho osobě policisty pprap. P. F. a prap. J. Š. v přítomnosti dalších policistů a obviněného J. H. jmenované dále napadal výrokem bílé svině,
3) dne 28. května 2001 kolem 23.00 hodin v T., v herně S., ve S. ulici, v prostoru za barem obsluze hracích automatů M. E. zezadu přiložil na krk sklenici a pod pohrůžkou podřezáním jej přinutil k vydání částky 4.000,- Kč.
Soud prvního stupně jednání obviněného A. Š. zjištěné a popsané pod bodem 2) rozsudku právně kvalifikoval jako trestný čin hanobení rasy, národa a přesvědčení /přesně mělo být „hanobení národa, rasy a přesvědčení“/ podle §198 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jeho jednání zjištěné a popsané pod bodem 3) rozsudku jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené J. A., škodu ve výši 240,- Kč.
Uvedeným rozsudkem byl současně uznán vinným obviněný J. H., a to trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. /jednání popsané pod bodem 1) rozsudku/, za což mu byl podle tohoto ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění A. Š. a J. H. odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2002 a usnesením podle §256 tr. ř. je zamítl.
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému A. Š. dne 10. 5. 2002, jeho obhájkyni Mgr. P. S. dne 2. 5. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové zřejmě dne 4. 4. 2002, jak vyplývá z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ze dne 18. 9. 2002 (str. 5, 6 vyjádření). Tzv. doručenka či dodejka potvrzující doručení uvedeného rozhodnutí státnímu zastupitelství (ať již okresnímu či krajskému) totiž není připojena ani k němu, ani se nenachází jinde ve spise.
Proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 4 T 450/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 10 To 114/2002, podal obviněný A. Š. prostřednictvím shora jmenované obhájkyně dovolání (obhájkyně v něm ke svému jménu připojila titul JUDr.), přičemž tak učinil dne 10. 6. 2002 osobně u Okresního soudu v Trutnově. V úvodu svého podání vymezil jako dovolací důvod ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zjevně nesprávně zde odkázal na trestní zákon; v závěru podaného dovolání již správně užil trestní řád).
Naplnění předmětného důvodu dovolání obviněný spatřuje v tom, že Okresní soud v Trutnově nesprávně posoudil všechny provedené důkazy a zejména se neřídil zásadou při pochybnostech ve prospěch obviněného a touto zásadou se neřídil ani Krajský soud v Hradci Králové. Upozorňuje na to, že zákrok policistů vůči jeho osobě byl neadekvátní a způsobil, že na adresu policistů použil vulgární výrazy, ale nikoli výrazy „bílé svině“; v tomto směru jsou dle jeho tvrzení jejich výpovědi nepravdivé. Ke skutku pod bodem 3) rozsudku uvádí, že jediným důkazem v jeho neprospěch je výpověď svědka E., avšak tuto označuje za rozpornou, a to zejména ohledně částky, kterou od něj měl požadovat, a má tedy za to, že především u tohoto trestného činu jsou pochybnosti, že by se měl stát tak, jak je uvedeno v obžalobě. Uzavírá, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být i v tomto bodě zproštěn obžaloby. Domnívá se tedy, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku“, a navrhuje, „aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m odst. 1) tr. řádu znovu rozhodl tak, že se obžaloby zprošťuji“.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 9. 2002 úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení a citoval skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dále se pak zaměřil na obsah dovolání obviněného, zejména na jím uplatněný dovolací důvod a námitky, které by jej měly naplňovat, a ve vztahu k nim pak poukázal na zákonnou úpravu předmětného dovolacího důvodu, přičemž zdůraznil, že Nejvyšší soud musí v rámci dovolacího řízení vycházet ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení. Dospěl pak k závěru, že obviněný deklarovaný dovolací důvod opřel o námitky proti skutkovým zjištěním, na základě nichž dovodil, že neměl být odsouzen; v takovém případě podle názoru státního zástupce nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. není uveden. Dospěl proto k závěru, že pokud by přihlížel pouze ke konkrétním námitkám uplatněným dovolatelem, navrhl by, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů uvedených v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce však v dalším textu svého vyjádření zhodnotil i možnost, zda by případný závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí učiněné v dané věci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nemohl být zjištěn z jiných skutečností, než namítá dovolatel, přičemž uvedl následující argumenty. Shledal, že Okresní soud v Trutnově, jakož i Krajský soud v Hradci Králové sice správně vzaly za prokázané, že obviněný napadl příslušníky Policie ČR výrokem „bílé svině“ a že tak učinil v přítomnosti dalších policistů a obviněného J. H., avšak vyslovil názor, že dovolateli nebyl prokázán úmysl veřejně hanobit nějakou rasu, jak předpokládá ustanovení §198 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť z provedených důkazů není zřejmé, zda chtěl naznačený účinek přivodit nebo byl s tímto účinkem srozuměn. Tímto způsobem státní zástupce uplatnil výhrady ke způsobu hodnocení subjektivní stránky předmětného trestného činu soudy obou stupňů. Takové námitky pak podle jeho mínění lze subsumovat pod dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný ve svém podání uvedl, a tudíž podle jeho přesvědčení Nejvyššímu soudu nic nebrání, aby se při posuzování dovolání obviněného zabýval i argumentací výše ve vyjádření zmíněnou. V této souvislosti zdůraznil, že považuje za nutné odstranit zcela evidentní pochybení soudů obou stupňů spočívající v nesprávném právním posouzení skutku obviněného jako trestného činu hanobení rasy, národa a přesvědčení podle §198 odst. 1 písm. a) tr. zák., to tím spíše, že nejvyšší státní zástupkyně sama nemůže využít svého oprávnění podat v dané věci dovolání (§265e odst. 1 tr. ř.), a že případné realizaci postupu podle hlavy osmnácté trestního řádu (uplatnění stížnosti pro porušení zákona) brání ustanovení §266a tr. ř.
Státní zástupce proto dovolacímu soudu navrhl, aby ve veřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudek Okresního soudu v Trutnově v celém rozsahu a dále postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a sám ve věci rozhodl a obviněného A. Š. jednak uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. při nezměněné skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a za to mu podle §234 odst. 1 tr. zák. uložil trest mírně pod jednou čtvrtinou zákonem stanovené trestní sazby, pro jehož výkon by jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou se současným stanovením povinnosti podle §228 odst. 1 tr. ř., aby poškozené J. A. nahradil škodu ve výši 240,- Kč, a jednak jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil viny trestným činem hanobení rasy, národa a přesvědčení podle §198 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí /§59 odst. 3 (resp. odst. 4 po novele provedené zákonem č. 226/2002 Sb.) tr. ř./ podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Zjistil přitom, že dovolání obviněného v zásadě vyhovuje požadavkům zákona kladeným na obsah dovolání a formulovaným v citovaném ustanovení, ač poněkud neurčitě vyznívá tvrzení obviněného o tom, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“ a jeho návrh, aby „Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí …“, a to vzhledem k tomu, že dovolání podal výslovně „proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově … ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové …“, čímž vyvstává pochybnost o tom, které z uvedených rozhodnutí má spočívat na nesprávném právním posouzení a které z nich navrhuje dovolacímu soudu zrušit. Avšak s ohledem na to, že v textu svého podání vytýkal pochybení soudům obou stupňů, posuzoval Nejvyšší soud v tomto ohledu dovolání obviněného v této části v souladu s ustanovením §59 odst. 1 tr. ř., tj. podle jeho obsahu. Navíc vzhledem k charakteru konkrétních námitek, jimiž uplatněný dovolací důvod odůvodnil, a způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu (jak bude níže specifikováno) nebylo třeba zabývat se touto otázkou podrobněji.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení §265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád zná jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn.
Ty námitky obviněného, o něž byl v jeho dovolání opřen názor, že nalézací soud nesprávně posoudil všechny provedené důkazy, stejně jako jeho výhrady, že v případě skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně sice použil vulgární výrazy, ale nikoli výrazy „bílé svině“, takže v tomto směru jsou výpovědi příslušných policistů nepravdivé, a že v případě skutku popsaného pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně jsou pochybnosti o tom, že se měl stát tak, jak bylo uvedeno v obžalobě, když ohledně něj poukázal na rozporuplnou výpověď svědka M. E. jakožto jediný důkaz v jeho neprospěch, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky „právního posouzení skutku“ (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky „jiného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Co se týče výhrady dovolatele, že soudy obou stupňů se neřídily zásadou „při pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo), neboť v opačném případě by byl zproštěn obžaloby, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková námitka směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na uvedený závěr Nejvyššího soudu nemohlo mít jakýkoli vliv ani vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného v té části, v níž vyslovil přesvědčení, že dovolacímu soudu nic nebrání, aby vzhledem ke zcela evidentnímu pochybení soudů obou stupňů spočívajícímu v nesprávném právním posouzení skutku obviněného jakožto trestného činu hanobení rasy, národa a přesvědčení podle §198 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně něhož obviněnému nebyl prokázán úmysl veřejně hanobit nějakou rasu (tj. takto uplatnil výhradu ke způsobu hodnocení subjektivní stránky tohoto trestného činu), se zabýval při dovolatelem uplatněném důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vedle námitek dovolatele i jeho argumentací (shora podrobně rozvedenou), kterou pod uvedený dovolací důvod lze podřadit a která jej naplňuje.
K této problematice Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve v obecné rovině znovu připomenout ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. vymezující obligatorní náležitosti obsahu dovolání. Mezi obecné náležitosti podání ve smyslu §59 odst. 4 tr. ř. ve znění nyní účinném (na nějž je v citovaném zákonném ustanovení odkazováno, resp. na §59 odst. 3 tr. ř. před novelou provedenou zákonem č. 226/2002 Sb.) patří zejména to, kterému orgánu je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje. Podání musí být podepsáno a datováno, přičemž z opravného prostředku vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí. První ze specifických náležitostí dovolání (proti kterému rozhodnutí směřuje) se tak poněkud překrývá s jednou z obecných náležitostí podání. Další specifické náležitosti dovolání (který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán, resp. čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu) mají pro další činnost a postup Nejvyššího soudu zásadní význam.
Dovolatel je proto povinen uvést ve svém podání alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a to zejména jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen. Právě v označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán, a důvodů, které k tomu vedou, je třeba spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože těmito hledisky dovolatel zároveň vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a určuje obsah jeho možného rozhodnutí, popřípadě zaměření dalšího postupu ve věci.
Provést změny podaného dovolání je dovolatel nepochybně oprávněn, avšak pouze v intencích ustanovení §265f odst. 2 tr. ř.; rozsah (který se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část) může zúžit nebo rozšířit, stávající důvod dovolání nebo některý z nich je oprávněn nahradit jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. Takové změny ale může provést jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty, neboť případné změny provedené po této lhůtě by již byly právně neúčinné a dovolací soud by k nim nemohl a nesměl přihlížet. Na druhé straně výkladem z opaku (a contrario) lze dovodit, že další změny dovolání (kromě rozsahu a důvodů) dovolatel činit může, a to dokonce i po uplynutí lhůty k podání dovolání.
Jestliže zákon takto omezuje (a současně i časově limituje) možnosti toliko dovolatele nakládat s podaným dovoláním, je Nejvyšší soud přesvědčen o správnosti jediného možného závěru, že právo disponovat s dovoláním náleží (s výše uvedeným omezením) pouze dovolateli. Proto v případě, že dovolání podá prostřednictvím obhájce jen obviněný, nemůže nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k němu ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. (učiněném navíc po uplynutí dovolací lhůty jemu i obviněnému) rozšiřovat či dokonce měnit rozsah a důvody dovolání vymezené obviněným, a to ani rozvedením či změnou náplně obviněným uplatněného dovolacího důvodu, a tak vlastně nahrazovat nedostatek spočívající v absenci vlastního dovolání. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že by tak činil v zájmu obviněného a k jeho prospěchu.
V daném případě byl proto Nejvyšší soud povinen vycházet z dovolacího důvodu uplatněného obviněným A. Š. a z jím uvedených okolností, jimiž měl být důvod dovolání podložen, tj. z obviněným specifikovaných námitek a názorů, v nichž spatřoval jeho naplnění. Nejvyšší soud nemohl a nesměl akceptovat (jakékoli; v posuzované věci jiné) výhrady, jimiž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, neboť jeho vyjádření nemohlo napravit fakt, že nejvyšší státní zástupce dovolání, k jehož podání je vedle obviněného jedinou další oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., nepodal. Už vůbec pak státní zástupce prostřednictvím písemného vyjádření k dovolání (a k tomu ještě po uplynutí lhůty k dovolání) nemohl korigovat obsah dovolání obviněného novou (další, rozšiřující, měnící či zcela jinou) formulací argumentů v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu, a to ani ve snaze docílit tak úspěchu jeho podání /byť v daném případě jen částečného, neboť proti skutkovým zjištěním a právní kvalifikaci ohledně skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce ničeho nenamítal/.
Takový obecný princip z uvedených důvodů zásadně připustit nelze, neboť v opačném případě by ve svých důsledcích mohl vést k dopadům pro obviněného vyloženě nepříznivým. Lze si totiž představit i situaci, kdy nejvyšší státní zástupce při „využití“ svého oprávnění vyjádřit se k dovolání obviněného v tvrzené snaze zhojit absenci svého dovolání by vlastně učinil podání v neprospěch obviněného, pokud by při odkazu na obviněným uplatněný dovolací důvod tento odůvodnil okolnostmi svědčícími proti němu.
V neposlední řadě je pak třeba uvést, že zcela irelevantní je argument státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že případnému uplatnění stížnosti pro porušení zákona brání ustanovení §266a tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a