ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.301.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 301/2016-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2016 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 67 To 125/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 91/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 7 T 91/2014 , byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 2. 3. 2012 zaslal na e-mailovou adresu poškozeného J. F. sdělení, které si poškozený tehdy přečetl na svém pracovišti v Exekutorském úřadu Praha ... v P., S. n. č. p. …, a jehož obsahem bylo varování, že na poškozeného podá trestní oznámení, navrhne zrušení jeho živnostenského oprávnění a způsobí mu velmi vážné problémy, vyústivší v uvěznění poškozeného, dluhy, nařízení exekuce, vystěhování na ubytovnu pro bezdomovce, umírání hladem a sebevraždu, pokud poškozený nevezme zpět svoji zprávu, kterou vypracoval jako držitel koncese na služby soukromých detektivů a v písemné podobě ji předal jejímu zadavateli R. K., majiteli domu č. p. … v P., S. …, pro potřebu občanskoprávního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 112/2010 ve věci žaloby M. R. na R. K. o neplatnost výpovědi z nájmu, kdy poškozený J. F. byl tímto soudem předvolán jako svědek, aby ke své zprávě v předmětné věci vypovídal při jednání soudu dne 11. 4. 2012.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2015, č. j. 67 To 125/2015-203 , jímž podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za použití §222 odst. 2 tr. ř. předmětnou věc postoupil Úřadu městské části Praha 1, Vodičkova 18, Praha 1, protože nejde o trestný čin, avšak možná zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán oprávněn příslušný rozhodovat.
4. Toto rozhodnutí napadl dovoláním podaným z části ve prospěch a zčásti v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce . O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1045/2015 tak, že usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Odvolací soud tak učinil rozsudkem ze dne 16. 11. 2015, č. j. 67 To 125/2015-281 , jímž na podkladě podaného dovolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nedotčeném výroku o vině odsoudil podle §175 odst. 3 s použitím §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Ondřeje Sováka dovolání. Ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Nesprávnost právního posouzení skutku podle dovolatele (část III.) spočívá v tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s rozhodnutím R 10/1979-I Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud vyložil, že za pohrůžku jiné těžké újmy je nutné považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě např. na cti, dobré pověsti, v rodinném životě za situace, kdy se újma jako těžká jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou pociťuje. Stran této skutečnosti vytýká, že soudy nebylo k prokázání této skutečnosti vedeno dokazování. Shodně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006 vytýká, že za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu zákonného znaku objektivní stránky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném či pracovním životě poškozeného a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a osobním poměrům poškozeného. Připomenul, že proti poškozenému bylo v souvislosti se zpracovanou detektivní zprávou zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, z čehož dovodil, že existoval dostatečně vysoký stupeň podezření, že ke spáchání trestných činů ze strany poškozeného skutečně došlo. Poukázal na rozhodnutí R 23/2010 Sb. rozh. tr., podle něhož jedná-li pachatel za situace, kdy byl v důsledku počínání jiného poškozen, potom alternativní upozornění jiného na to, že pokud mu nezaplatí dluh, podá na něj trestní oznámení, je takové jednání právem každého podle §1 odst. 2 tr. ř. a §158 odst. 1, 2 tr. ř.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 67 To 125/2015, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 7 T 91/2014, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.], a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
9. Obhájce obviněného podáním ze dne 17. 1. 2016, doplnil dovolací argumentaci obviněného tak, že v něm (vyjma vylíčení pozadí případu) namítl nedůvodný odkaz soudů na rozhodnutí R 27/1982 SbRt a poukázal na potřebu aplikace závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 476/2009, podle něhož pohrůžka trestním oznámením není trestným činem.
10. Podáním ze dne 17. 3. 2015, označeným jako doplnění k dovolání, se k věci vyslovil i sám obviněný. Vzhledem k tomu, že dovolací soud může věc posuzovat toliko na podkladě dovolání zpracovaného obhájcem [podání samotného obviněného, byť je jako dovolání označeno, se za tento mimořádný opravný prostředek nepovažuje (viz §265d odst. 2 věta druhá tr. ř.), přičemž stejný závěr je třeba učinit ve vztahu k podání označenému jako doplnění dovolání], k tomuto podání nepřihlížel.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta ve svém vyjádření ze dne 17. 2. 2016 po shrnutí dovolacích námitek obviněného sdělila, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dovolatel se snažil zamezit tomu, aby se na jeho úkor poškozený dopouštěl protiprávního jednání, které označil za trestný čin. Tím doznal toliko objektivní stránku žalovaného trestného činu. O vině obviněného svědčí podle jejího názoru především i další ve věci provedené důkazy, zejména výpovědi poškozeného a předmětné e-mailové zprávy. Poškozený měl určité profesní zkušenosti získané při výkonu povolání policisty, exekutora či soukromého detektiva a je možno proto připustit, že se patrně dostával do emočně vypjatých situací, při nichž mohl být i předmětem různých ataků či invektiv, a proto u něj lze ve srovnání s jinými profesemi předpokládat vyšší míru schopnosti vypořádat se s určitým nátlakem vůči své osobě. Pokud však poškozený navzdory těmto zkušenostem přistoupil po obdržení e-mailové zprávy od obviněného k opatřením učiněným na ochranu své rodiny, svědčí jeho reakce závěru, že výhrůžky bral vážně, jak ostatně potvrdil i při své svědecké výpovědi. Učiněná skutková zjištění nepochybně dokládají, že obviněný vůči poškozenému použil výhrůžky podání trestního oznámení, pokud nebude jednat v souladu s jeho vůlí a nevezme zpět zprávu, kterou vypracoval pro R. K., s nímž obviněný vedl soudní spor o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, a bude o svých subjektivních poznatcích ve zprávě zaznamenaných následně vypovídat jako svědek před civilním soudem. Takové jednání naplňuje znaky nejen základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ale zároveň i kvalifikované skutkové podstaty vyjádřené v §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť bylo spácháno ve vztahu ke svědkovi.
12. Státní zástupkyně tedy má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda ho podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu proto jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti označeného dovolání.
17. Rozborem opravného prostředku dovolatele lze dospět k poznatku, že zpochybnil naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to v důsledku tvrzení o nezpůsobilosti jeho jednání vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění pohrůžky jiné těžké újmy, resp. tvrzením o oprávněnosti podat na poškozeného trestní oznámení, které nemůže být trestně sankcionováno. Tyto dovolatelem uplatněné námitky jsou způsobilé deklarovaný dovolací důvod v alternativě nesprávného právního posouzení skutku obsahově naplnit, nejsou však opodstatněné.
18. Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchá na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
19. Pokud obviněný buduje svou dovolací argumentaci na ochraně vlastních práv a tvrzení o realizaci práva každého občana na podání trestního oznámení k ochraně svých práv, přehlíží, že jeho pohrůžka v e-mailu obsažená neobsahovala pouze informaci o podání trestního oznámení. Okruh skutečností, kterými poškozenému vyhrožoval, byl podstatně širší. Podle zjištění soudů nižších stupňů se zločinu vydírání (jak již výše uvedeno) dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „zaslal na e-mailovou adresu poškozeného J. F.… sdělení,… jehož obsahem bylo varování, že na poškozeného podá trestní oznámení, navrhne zrušení jeho živnostenského oprávnění a způsobí mu velmi vážné problémy, vyústivší v uvěznění poškozeného, dluhy, nařízení exekuce, vystěhování na ubytovnu pro bezdomovce, umírání hladem a sebevraždu…“. Poškozenému obviněný nevyhrožoval pouze podáním trestního oznámení, nýbrž i dalšími eventuálními zásahy do oblasti jeho osobního, případně profesního života. Za tohoto stavu obviněný zcela zjevně relativizuje a zásadním způsobem zužuje obsah informace, která byla v e-mailu adresovanému poškozenému obsažena, protože pohrůžka trestním stíháním byla pouze jednou z částí širšího komplexu skutečností, kterými obviněný poškozenému vyhrožoval.
20. Odhlédne-li Nejvyšší soud od výše řečeného a omezí svoji pozornost na posouzení argumentu obviněného, že nemohl naplnit znak jiné těžké újmy tím, že využil svého práva podat trestní oznámení, pokud se cítil být dotčen trestným činem, nelze mu dát ani v této části za pravdu. Tuto (v obecnosti formulovanou) výhradu dovolací soud nesdílí proto, že i pohrůžka trestním oznámením, může znak jiné těžké újmy naplnit. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81 konstatoval, že „[z]a pohrůžku těžké újmy nutno považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě např. na cti, dobré pověsti, v rodinném životě za situace, kdy se újma jako těžká újma jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje. Musí přitom jít o jednání neoprávněné. V daném případě obviněný poškozené hrozil, jak již uvedeno, že ji oznámí orgánům bezpečnosti pro nedovolené přerušení těhotenství; volil tedy formu hrozby, která mohla vést k zahájení trestního stíhání poškozené. Nelze přitom pominout, že i v případě, že by obviněný byl o správnosti takového jednání (oznámení bezpečnosti) přesvědčen, nemůže být toto jednání prostředkem k tomu, aby na poškozené vynucoval, aby něco konala, opomenula nebo trpěla.” K obdobnému závěru, že pohrůžkou jiné těžké újmy může být i hrozba podání trestního oznámení dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, ve kterém s poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 To 85/2006, mimo jiné konstatoval, že „podání trestního oznámení je právem každého občana, zvláště pak poškozeného (§59 odst. 5, §158 odst. 1, 2 TrŘ ), proto jestliže věřitel pouze upozorní dlužníka, že pokud mu nezaplatí dluh, který byl způsoben trestným činem dlužníka, podá na něj trestní oznámení, nedopouští se tím trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 TrZ. Tento trestný čin by však mohl věřitel spáchat v případě, kdyby dlužníkovi vyhrožoval způsobem a prostředky, k jejich použití není oprávněn (např. že zařídí vzetí dlužníka do vazby, uložení vysokého trestu odnětí svobody).” Vzdor širšímu zaměření výhrůžek obsažených v jím zaslaném e-mailu poškozenému, je třeba – vztaženo k výhradnímu posouzení trestního oznámení, které by mělo dle tvrzení obviněného vyústit v uvěznění poškozeného ( „způsobí mu velmi vážné problémy, vyústivší v uvěznění poškozeného“ ) – zdůraznit, že dovolatel této hrozby využil jako prostředku nátlaku na vůli poškozeného, aby tento odepřel výpověď stran jeho osobních zjištění v řízení před civilním soudem, vedeným o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou obviněnému dal majitel domu R. K. Zjištěný obsah e-mailové zprávy z uvedených důvodů nelze pokládat za realizaci práva obviněného, nýbrž za jednání, jímž poškozenému vyhrožoval způsobem a prostředky, k jejich použití nebyl oprávněn.
21. Nepopiratelným právem obviněného je právo podat trestní oznámení, ve kterém bude tvrdit skutečnosti, které zakládají podezření ze spáchání trestného činu (§158 a násl. tr. ř.); přesto toto jeho právo není neomezené a je limitováno právě tím, že obviněný se hrozbou trestního stíhání nesmí domáhat, resp. vynucovat, aby poškozený něco konal, opomenul nebo trpěl (v tomto případě požadoval, aby poškozený nevypovídal v předmětné věci v civilním soudním řízení). V tomto ohledu je zcela nepodstatné, zda se poškozený trestné činnosti dopustil (dovolatelem tvrzené zahájení trestního stíhání poškozeného pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku a přečinu poškození cizích práv) či nikoli. Rozhodující totiž zůstává, že byť by se obviněný svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině snažil o dosažení zákonem dovoleného cíle, domáhal se jej ovšem prostředky právem reprobovanými. Za tohoto stavu jednání obviněného nelze hodnotit jako oprávněné, neboť samotné přesvědčení o správnosti a důvodnosti trestního oznámení, nemůže být prostředkem nátlaku ve formě naplnění znaků objektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu vydírání předpokládaných, jak tomu je v posuzovaném případě. V posuzované věci je tedy zjevné, že dovolatel použil výhružku zjevně neadekvátním způsobem.
22. Pokud obviněný – zejména s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 10/1979, usnesení ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, R 23/2010, resp. usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009 – zpochybňuje naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy jako zákonné podmínky (znaku objektivní stránky) skutkové podstaty trestného činu vydírání, pak tak činí způsobem, jenž není způsobilý uplatněný dovolací důvod reálně naplnit. Je tomu tak proto, že vůči zdůvodnění právní kvalifikace skutku, resp. té jeho části, v níž soud prvního stupně (str. 8) s poukazem na jím citované rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavírá, že pro závěr o naplnění znaků trestného činu vydírání „není třeba, aby pohrůžka fakticky u poškozeného vyvolala obavy ze způsobení takové újmy“ , se dovolává rozhodnutí (usnesení ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, z něhož cituje toliko část právní věty), v němž je týž právní závěr zaujat ( Pro naplnění znaku jiné těžké újmy se nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně obavy ze způsobení takové újmy vyvolala.“ ).
23. I když je třeba vycházet z toho, že „[p]ři posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. S. 1752-1753) a dovolatel v daném směru poukazuje na profesní profil poškozeného, který dle jeho mínění daný závěr vylučuje, nelze odhlížet od skutečnosti, že soudy svá skutková zjištění opřely o jeho výpověď, z níž rovněž vyplynulo, že na jednání obviněného reagoval tím způsobem, že z důvodu obavy o bezpečnost své rodiny tuto přemístil na jiné území České republiky (v daném směru lze odkázat na výpověď učiněnou při hlavním líčení ze dne 19. 2. 2015, č. l. 155, v níž uvedl, že „[t]eď už nevím, jestli předtím nebo potom jsem měl telefonát, kdy mi bylo řečeno, že pan R. má dlouhé prsty, že je přísedící u soudu a já nevím, co všechno ještě, tak jsem to vytípl… Rodinu jsem pro jistotu odsunul mimo P., do Jižních Čech.“ ). Přinutil-li dovolatelem formulovaný obsah e-mailu poškozeného k reakci spočívající v podniknutí kroků k odvrácení hrozícího nebezpečí naplnění hrozeb v předmětném e-mailu obsažených, pak nelze pochybovat o tom, že i samotný poškozený pohrůžku obviněného vnímal jako hrozící jinou těžkou újmu . Dodat lze, že obsah e-mailové zprávy svědčí o tom, že újma, jíž dovolatel poškozenému vyhrožoval, se jako těžká jeví i objektivně.
24. Jde-li o obhajobu obviněného, že se soudy nezabývaly jeho námitkou jednání v nutné obraně, potom je třeba konstatovat, že tuto námitku nijak nerozvedl, tedy zejména nekonkretizoval, které skutečnosti by měly svědčit o tom, že v nutné obraně skutečně jednal, z jakých okolností tuto skutečnost vyvozuje a v čem by jeho jednání v nutné obraně mělo spočívat. Za tohoto stavu nezbývá než připomenout, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
25. Uvedená konstatování ústí do poznatku, že v posuzované věci nelze dojít k závěru o vadě vytýkané dovolatelem rozsudku soudu prvního stupně, potažmo usnesení soudu odvolacího, spočívající v nesprávném (hmotně) právním posouzení skutku. Tento výrok je nezbytné podkládat za zákonný a zcela odůvodněný. Dovolání obviněného je proto třeba vyhodnotit jako zjevně neopodstatněné.
26. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu