ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.326.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 326/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2004 o dovolání obviněného Ing. J. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 9 To 265/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 172/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 1 T 172/2002, byl obviněný Ing. J. F. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., protože od počátku měsíce května 2001 do konce února 2002 úmyslně neplnil vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem T. F. a M. F., ve výši 2.500,- Kč měsíčně, splatných do každého 20. dne v měsíci k rukám matky Mgr. M. F., jak mu bylo uloženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 2000, sp. zn. 41 P 74/2000, který nabyl právní moci 14. 4. 2000, kdy na výživném zaplatil pouze dne 17. 5. 2001 částku 1.500,- Kč, dne 12. 6. 2001 částku 200,- Kč, dne 26. 3. 2002 částku 4.500,- Kč, z toho na dluh určil částku 3.500,- Kč a v červenci 2002 částku 6.000,- Kč, a to celou na dluh, takže na výživném za žalované období dluží k rukám matky dětí částku 38.800,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností zaplatil dlužné výživné.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. F. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 9 To 265/2003, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný Ing. J. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, neboť byly porušeny zásady obsažené v ustanoveních §2 odst. 1, 4, 5, 6 tr. ř. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k ustanovení §96 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, (dále jen „zákon o rodině“), podle kterého nelze výživné přiznat, bylo-li by v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na okolnosti vypořádání majetkových vztahů mezi ním a Mgr. M. F. na dobu po rozvodu manželství. Jmenované vytýká, že zadržuje věci a finanční prostředky nacházející se ve výlučném vlastnictví obviněného a v této souvislosti zpochybnil věrohodnost její svědecké výpovědi. Obviněný má výhrady k závěru soudu prvního stupně o jeho majetkových poměrech. Podle jeho názoru je stanovení výživného na oba syny ve výši 5.000,- Kč měsíčně v rozporu s dobrými mravy i se zákonem o rodině. Považuje za nesprávné, že soudy nepřihlédly k ustanovení §90 zákona o rodině, podle kterého právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud toho nutně potřebují. Podle obviněného je významnou okolností snižující společenskou nebezpečnost předmětného jednání, jež vylučuje jeho trestní odpovědnost, skutečnost, že mu český stát po dobu několika let nezajistil možnost stýkat se svými syny. Při posuzování viny měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že se již po tři roky marně snaží své syny oprávněně získat do své péče, což by mu umožnilo poskytovat výživné v naturální formě.
Obviněný je přesvědčen, že provedené důkazy neprokazují úmysl spáchat trestný čin. Naopak z důkazů jasně vyplývá jeho upřímná snaha plnit své povinnosti vůči dětem, včetně povinnosti vyživovací. Za nedostatek rovněž považuje okolnost, že soudy nevyslechly svědka Ing. V. V., který nejpozději od září 2001 žije s matkou dětí ve společné domácnosti. Jeho výslech by mohl objasnit rozsah odůvodněných potřeb dětí a majetkové poměry Mgr. M. F.
Obviněný také tvrdí, že mu soudy obou stupňů znemožnily, aby trestnost činu zanikla pro účinnou lítost podle §214 tr. zák; v této souvislosti uvádí, že byl nezaměstnaný, zadlužen a jeho měsíční příjem činil 3.300,- Kč, a proto nebyl schopen platit výživné. Rovněž poukazuje na procesní pochybení spočívající podle jeho mínění v tom, že mu odvolací soud při veřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2003 neumožnil pronést závěrečnou řeč a neudělil mu závěrečné slovo, čímž byla porušena jeho práva zakotvená v ustanoveních §2 odst. 13, §33 odst. 1 a §216 odst. 2 tr. ř. Za daného stavu věci měl být s ohledem na zásadu in dubio pro reo vynesen zprošťující rozsudek.
Z těchto v dovolání podrobně uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve všech výrocích usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 9 To 265/2003, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 1 T 172/2002, a sám rozsudkem rozhodl o zproštění jeho osoby obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který považuje námitky týkající se majetkového vypořádání, majetkových poměrů obviněného a jeho objektivní schopnosti platit výživné v rozsahu uvedeném ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně za námitky skutkové, které se obsahově nekryjí s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Státní zástupce se domnívá, že námitka týkající se zavinění by v obecné rovině mohla být výtkou hmotně právního charakteru, avšak v souvislosti s touto námitkou dovolatel činí toliko vlastní interpretaci provedených důkazů, takže i v tomto směru jde o výhradu primárně skutkovou. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, že nebyl vyslechnut svědek Ing. V. V., nebyla respektována zásada in dubio pro reo a že došlo k procesnímu pochybení ve veřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2003.
Podle státního zástupce za námitky formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze považovat výhrady ohledně absence materiálního znaku trestného činu a nerespektování některých ustanovení zákona o rodině, protože v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet i námitky týkající se posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví, než trestního práva. Tyto výtky však státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o materiální znak trestného činu, je nutno podle jeho názoru vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší, než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty. V předmětné trestní věci však nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by výrazně snižovaly konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu, založený na ustanovení zákona o rodině. Státní zástupce poukazuje na to, že mezi rozvedenými rodiči poměrně často dochází ke konfliktům ohledně styku s nezletilými dětmi, což je i případ obviněného a jeho bývalé manželky. V této souvislosti obviněný uplatňuje některá emocionální tvrzení, která nemají oporu ve skutkových zjištěních rozvedených v odůvodnění napadaných soudních rozhodnutí. Státní zástupce nepovažuje odkaz obviněného na ustanovení §90 zákona o rodině za přiléhavý, neboť toto ustanovení patří do hlavy druhé, části třetí zákona o rodině, která upravuje vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, přičemž vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi je upravena v části třetí, hlavě první zákona o rodině. Podle jeho názoru neobstojí ani odkaz na ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, neboť konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tím jejich nárok na výživné odkazem na rozpor s dobrými mravy.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nevyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. F. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou - obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání rovněž obsahuje všechny obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto zákonem vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení. V trestní věci obviněného Ing. J. F. to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací.
Z obsahu mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že dovolání obviněný opřel především o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění, a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že se jedná o výhrady skutkových zjištění. Jde zejména o námitky týkající se vypořádání majetkových vztahů mezi obviněným a jeho bývalou manželkou, o tvrzení, že z provedeného dokazování vyplynula jeho snaha plnit své povinnosti vůči dětem včetně vyživovací povinnosti a o výtky proti závěrům soudů o jeho majetkových poměrech. Stejnou povahu mají i námitky jednak, že nebyl proveden výslech svědka Ing. V. V. a jednak ohledně věrohodnosti svědkyně Mgr. M. F. Takové výhrady nenaplňují dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Těmito námitkami obviněný nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Jak již bylo výše zdůrazněno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani výtku obviněného ohledně jím tvrzeného procesního pochybení soudu ve veřejném zasedání konaném o odvolání. Pokud by dovolání bylo podáno jen na podkladě těchto námitek, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však uplatnil i výhrady vztahující se k zavinění a jeho míře, k absenci materiálního znaku trestného činu a k tomu, že při rozhodování o jeho vině nebylo přihlédnuto k ustanovením zákona o rodině, což jsou námitky týkající se hmotně právního posouzení, které by mohly založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by byly důvodné.
Závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Na zavinění a jeho formu lze usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo a ze všech významných důkazů včetně doznání obviněného, pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněná osoba popírá zavinění, jak to bylo v případě obviněného Ing. J. F., vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejenom z doznání obviněné osoby. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem jeho vůle. U obviněného Ing. J. F. to bylo právě jeho jednání, ze kterého mohl soud prvního stupně učinit důvodný závěr o jeho úmyslu. Obviněný jako otec dítěte věděl o povinnosti platit výživné na svoje děti, přičemž ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplývá, že měl dostatek finančních prostředků, které v uvedené době umožňovaly výživné platit. Jestliže za této situace obviněný výživné neplatil, tak je dán minimálně jeho úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák. a soudy prvního i druhého stupně správně dovodily z jeho počínání závěr o úmyslném jednání. Podle §4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný věděl, že svým jednáním (neplacením výživného) může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem na materiálním zajištění výživy dítěte a po celou dobu s tím byl srozuměn.
K námitce obviněného, že byla nesprávně posouzena společenská nebezpečnost jeho jednání, lze uvést, že ze skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by výrazně snižovaly konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání Ing. J. F. Lze připomenout, že soud prvního stupně došel k závěru, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného (§3 odst. 4 tr. zák.) je zvyšován délkou doby, po kterou neplatil výživné.
Hmotně právní posouzení skutku může záležet v hmotně právních otázkách jiných právních odvětví. Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu založený na ustanoveních zákona o rodině. Ustanovení §213 tr. zák. se vztahuje pouze na takovou vyživovací povinnost, která plyne přímo ze zákona o rodině. Ustanovení §90 zákona o rodině, na které poukázal obviněný ve svých námitkách, nelze za této situace použít, protože se nevztahuje na vyživovací povinnost rodičů k dětem, ale vztahuje se pouze na vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými. Nesprávný je také jeho výklad ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, protože konfliktní vztahy mezi rodiči, které jeden z rodičů pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze přičítat k tíži nezletilých dětí a zpochybňovat tak jejich nárok na výživné odkazem na rozpor s dobrými mravy.
V dovolání obviněný rovněž namítl, že mu nebylo umožněno použít zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle §214 tr. zák. I tuto výhradu lze považovat za námitku týkající se hmotně právního posouzení, která by mohla založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by byla důvodná. Již v obžalobě a následně i v prvním odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 1 T 172/2002, který byl v odvolacím řízení zrušen, byla uvedena celková částka dlužného výživného, takže obviněný mohl v průběhu řízení před soudem prvního stupně až do 7. 5. 2003, kdy tento soud počal vyhlašovat nový rozsudek, tuto dlužnou částku kdykoliv uhradit a využít tak zmíněné zákonné ustanovení o účinné lítosti, na což byl i upozorněn v odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2002. Z konstatovaného je zřejmé, že orgány trestního řízení včetně soudu prvního stupně nejednaly tak, aby obviněnému znemožnily využít ustanovení o účinné lítosti podle §214 tr. zák.
Ze skutkového stavu, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i odvolací soud, vyplývá, že po delší dobu (od května 2001 do konce února 2002) obviněný Ing. J. F. úmyslně neplnil vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem T. a M. F. ve výši celkem 5.000,- Kč měsíčně, i když tato povinnost mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 5. 2000, sp. zn. 41 P 74/2000, který nabyl právní moci 14. 4. 2000, přičemž na výživném zaplatil pouze dne 17. 5. 2001 částku 1.500,- Kč, dne 12. 6. 2001 částku 200,- Kč, dne 26. 3. 2002 částku 4.500,- Kč, z toho na dluh určil částku 3.500,- Kč a v červenci 2002 částku 6.000,- Kč, a to celou na dluh, takže na výživném za žalované období dluží k rukám matky dětí částku 38.800,- Kč. Takto popsanému skutkovému stavu i podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá právní kvalifikace trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. F. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 14. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal