ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.378.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 378/2018-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, které podala obviněná S. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 86/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 6 T 3/2017, byla obviněná S. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„ačkoli od 7. 11. 2012 věděla, že je HIV pozitivní a byla poučena o nutnosti informovat o svém onemocnění své sexuální partnery a v případě pohlavního styku používat pouze bezpečnější praktiky (používat kondom a vystříhat se krvavých sexuálních praktik), přičemž syndrom získané imunodeficience (AIDS), včetně nosičství viru HIV, je obsažený v příloze č. 1 nařízení vlády č. 453/2009 Sb., kterým se pro účely trestního řízení kromě jiného stanoví, co se považuje za nakažlivé lidské nemoci, poškozené o svém onemocnění neinformovala a jednala v rozporu s ustanovením §53 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v době od 7. 11. 2012 do 27. 7. 2016 na různých místech Královéhradeckého kraje, zejména v lesních lokalitách u městské části H. K. – S., případně i jinde, v nepřímém úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví více osobám a zvýšit nebezpečí zavlečení nakažlivé nemoci u lidí, vykonávala kromě chráněných sexuálních styků, nechráněné orální styky, vaginální styky, anální styky, případně jiné sexuální praktiky s muži, s některými bez vyžadování úplaty a s některými poté, co minimálně pod přezdívkou začala na internetových portálech nabízet placené sexuální služby, kdy takto jednala v případě (37) poškozených: […].“
2. Za uvedenou trestnou činnost byla odsouzena podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle §53 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
3. Z podnětu odvolání obviněné byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 86/2017, napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 2 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění svého dovolání předně poukázala na výhrady, jež uplatnila v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, jemuž vytkla především nesprávné právní posouzení její subjektivní stránky jako nepřímého úmyslu, s čímž se ztotožnil i soud druhého stupně, načež namítla, že takový závěr mohly soudy učinit toliko při opomenutí provedených důkazů. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se po celé souzené období (od 7. 11. 2012 do 27. 7. 2016) neléčila a aktivita v jejím těle stoupala, označila za rozporný s její výpovědí u hlavního líčení, se zprávou Fakultní nemocnice Hradec Králové a s výpověďmi MUDr. Jaroslava Kaply, Ph.D., jejichž obsah následně připomněla. V návaznosti na to odvolacímu soudu vytkla, že daný závěr ničím neodůvodňuje, přičemž jej však uvádí jako argument, z nějž dovozuje její vinu a zavinění ve formě tzv. nepravé lhostejnosti. Z uvedených důkazů podle ní naopak plyne, že se léčbě podrobovala, a to v průběhu prvních tří let bezvýhradně a následně odmítla nabízenou (nikoliv povinnou) léčbu, ale až v posledním roce před jejím zadržením, přičemž se dostavovala i na kontroly, byť v jiných než stanovených termínech. Zdůraznila, že aktivita viru v jejím těle byla vždy nízká, v průběhu jejího těhotenství se dostala až na hranici nedetekovatelnosti a poté nikdy nedosáhla hranice, jež by vyžadovala nutnost okamžitého zahájení léčby. Dále poukázala na jí předložené odborné vyjádření MUDr. Iva Procházky, CSc., opatřené v jiné trestní věci, s tím, že hodnoty tzv. virové nálože mají zásadní vliv na infekčnost nositele viru HIV, byť infekčnost je zachována i v případě nedetekovatelné virové nálože. Zmínila rovněž další vývoj v odborné diskuzi na dané téma a v návaznosti na to namítla, že důvodná pochybnost o její způsobilosti k přenosu viru po část stíhaného období měla být vyhodnocena výhradně v její prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo.
6. Ke skutkům, v nichž byli poškození při orálním styku v „pasivní roli“, uvedla, že pravděpodobnost přenosu viru HIV je při takové praktice podle mezinárodních výzkumů vyjádřena procentuálně „kolem 0%“. S poukazem na odborné vyjádření MUDr. Iva Procházky, CSc., a výpověď MUDr. Jaroslava Kaply, Ph.D., přirovnala orální sex s její aktivní rolí (stran rizika přenosu viru HIV) k intenzivnějšímu líbání. Podotkla, že si byla vědoma nízké rizikovosti této praktiky, jež je nebezpečná jen v případě nějaké oděrky nebo zranění, kteroužto okolnost si hlídala a v daných případech u ní nenastala, což potvrdili i poškození, kteří na ní žádné zranění nepozorovali. V daném kontextu poukázala na výpovědi poškozených S. P. a K. R., jež měli s nechráněným orálním stykem souhlasit právě s vědomím minimálního rizika.
7. Dále připomněla argumentaci soudu druhého stupně stran nepřímého úmyslu, podle které riziko přenosu HIV nebylo nikdy nulové, přičemž nebylo možné vyloučit krvavé zranění pusy či v ústech, takže se jednalo o spoléhání na náhodu, což měl odvolací soud opřít o její výpověď z přípravného řízení, kdy se vyjádřila, proč jí používání prezervativu u orálního styku nevyhovuje. K tomu opětovně namítla, že riziko přenosu se podle výše zmíněného názoru odborného specialisty nacházelo kolem 0%, přičemž její vyjádření z přípravného řízení, že jí prezervativ při orálním styku nevyhovoval, podle ní není v rozporu s jejím tvrzením, že nechtěla nikoho nakazit a že si takto počínala s vědomím minimálního rizika za současného hlídání jediného rizikového faktoru. Zdůraznila, že rozpoznání ohrožení druhého svým případným poraněním bylo zcela v její kompetenci. Zpochybnila rovněž závěr soudu druhého stupně ohledně šťastné náhody s tím, že nevysvětlil, jaká šťastná náhoda měla při aktérech stát, pokud se pravděpodobnost pohybuje kolem nuly. V návaznosti na to konstatovala, že pokud soud shledal, že byla srozuměna se způsobením škodlivého následku v podobě zvýšení nebezpečí rozšíření nakažlivé choroby i s tím, že poškozené nakazí, a tyto skutky zařadil mezi pokračující útoky trestných činů, tak nesprávně aplikoval §15 a §116 tr. zákoníku a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení jejího skutku. V dané souvislosti podotkla, že lékařské poučení je vedeno opatrností z důvodu odlišné odpovědnosti lékařů, avšak trestní odpovědnost má zcela jiná kritéria, takže by neměla vycházet mechanicky jen z medicínských doporučení, nýbrž by měla zohledňovat individuální okolnosti toho kterého případu. Uzavřela proto, že její jednání, dosahuje-li vůbec hranice trestnosti, lze kvalifikovat jedině ve formě nedbalostní podle §153 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
8. Ohledně některých skutků poukázala na svolení poškozených, byť nikoliv jako na okolnost vylučující protiprávnost, nýbrž jako na okolnost významně polehčující, jež by měla být důvodem přinejmenším ke zvážení mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku.
9. V neposlední řadě konstatovala, že její vyjádření ohledně toho, že nechtěla nikomu ublížit, se vztahuje na všechny skutky. V případě styků vaginálních a jednoho análního zpochybnila udržitelnost právního závěru, že její jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, jelikož byla v daném období velice málo infekční, příp. zcela neinfekční. Připomněla, že pravděpodobnost přenosu podle výpovědi MUDr. Jaroslava Kaply, Ph.D., je u heterosexuálního styku 0,6 až 1,5 %, přičemž je nižší v případě přenosu ze ženy na muže a u obviněné je ještě snižována její nízkou virovou náloží. Takovou pravděpodobnost přirovnala k možnosti otěhotnění v případě antikoncepční metody ve formě ženské sterilizace po dobu prvního roku aplikace, přičemž nechráněné styky by podle ní jistě nebyly posouzeny jako činěné v nepřímém úmyslu bezprostředně způsobit početí. Zdůraznila, že pokud spoléhala na velmi nízkou pravděpodobnost přenosu, tak to nebylo nijak neopodstatněné, nýbrž se jednalo o zjevnou neopatrnost, a tudíž nedbalost, příp. o jednání s účinkem toliko ohrožujícím. V této souvislosti poukázala na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž u něj shledal nevyzrálost spočívající v lehkovážnosti, naivitě a bez domýšlení důsledků vlastního jednání, podobně jako u dospívající osoby.
10. S ohledem na shora uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 86/2017, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 6 T 3/2017, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
11. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) s tím, že dovolací argumentaci sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nicméně není opodstatněná.
12. Předně připomněl, že obviněná v podstatě jen opakuje svou obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy v zásadě vypořádaly, k čemuž odkázal především na str. 23-24 rozsudku nalézacího soudu a str. 8-12 rozsudku soudu druhého stupně a doplnil následující. Poukázal na skutková zjištění, podle nichž obviněná od 7. 11. 2012 věděla, že je HIV pozitivní a byla poučena o tom, že partnery má informovat o svém onemocnění a v případě pohlavního styku používat pouze bezpečnější praktiky (mj. při nich používat kondom), uvedeného poučení však nedbala a s minimálně 37 muži měla posléze s různou četností a intenzitou nechráněné pohlavní styky orální, vaginální a nejméně v jednom případě i anální. Obviněné sice přitakal v tom, že riziko přenosu u nechráněného orálního pohlavního styku je nižší než v případě nechráněného styku vaginálního či análního, to však podle něj neznamená, že nechráněný orální styk je praktikou zcela bezpečnou, která by činila takové jednání beztrestným. Konstatoval proto, že ani nižší riziko nákazy nakažlivou lidskou nemocí, která u poškozeného může vyvolat újmu na zdraví, nevylučuje posouzení takového jednání (nedojde-li ke škodlivému následku) jako pokusu trestného činu, k čemuž příkladmo poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1619/2015. Podotkl, že riziko nákazy stále trvá a nelze vyloučit, že k ní dojde i při nechráněném orálním pohlavním styku, jelikož možnost přenosu infekce virem HIV se zvyšuje již při samotném nedodržování zásad bezpečného sexu, což bylo v případě promiskuitního chování obviněné, která v inkriminovaném období vystřídala několik desítek partnerů a provozovala s nimi i praktiky rizikovější (nechráněný vaginální pohlavní styk) či praktiku vysloveně rizikovou (nechráněný anální pohlavní styk), markantní. V tomto směru odmítl bagatelizující a zjednodušující závěry obviněné a dodal, že je jen dílem náhody nezávislé na její vůli a jednání, že při způsobu páchání protiprávního jednání a jeho četnosti nedošlo k samotnému následku (přenosu viru HIV na poškozené). Poznamenal, že nosičství viru HIV není nemocí na úrovni běžného nachlazení, jak by se z dovolací argumentace mohlo zdát, a byť je v současné době k dispozici efektivní léčba, v jejímž důsledku jsou příznaky nemoci (nikoli nemoc sama) potlačeny, i tato léčba s sebou nese řadu nežádoucích zdravotních účinků i dalších negativ. V dané souvislosti zmínil i nový kmen viru HIV objevený na přelomu let 2017/2018 na Filipínách, který je ještě agresivnější a je rezistentní vůči aktuálně dostupným antiretrovirotikům, přičemž postup nemoci se v jeho případě nedaří zpomalit, natož zastavit. Ohledně virové nálože obviněné konstatoval, že tato v době páchání skutků rozhodně nebyla nulová a nelze proto tvrdit, že by byla neinfekční. Poukázal na provedené důkazy, z nichž plyne, že poté, co u ní byl virus HIV diagnostikován, došlo k nasazení léků, neboť byla ve dvacátém týdnu gravidity, čímž bylo dosaženo poměrně krátkého stadia nedetekovatelnosti viru v periferní krvi. V návaznosti na to uvedl, že obviněná v dané době sice mohla být méně nebezpečná a méně infekční, to však neznamená, že by byla zcela vyléčena a že by byla zcela bez rizika nákazy. Poté upozornil na zjištění, že po ukončení gravidity byla léčba antivirotiky ukončena, její spolupráce s klinikou se zhoršovala a díky tomu aktivita viru v jejím těle postupně stoupala, byť počet kopií viru v organismu nikdy nepřekročil 30.000, což je relativně mírná fáze onemocnění, což však podle státního zástupce nevylučuje riziko přenosu viru při nechráněném pohlavním styku. Za nepodložené označil tvrzení obviněné ve vztahu k úmyslnému zavinění, podle nějž učinila vše pro to, aby k přenosu viru HIV nedošlo. Naproti tomu konstatoval, že obviněná nic takového neučinila, nýbrž se chovala promiskuitně, spoléhala jen na náhodu, a pokud i při orálním pohlavním styku nepoužívala kondom, bylo to nikoli proto, že by orální styk považovala za bezpečný, ale proto, že to bylo pro ni a pravděpodobně i pro její klienty a partnery pohodlnější. Její tvrzení o učinění všeho pro vyloučení přenosu rizika shledal o to absurdnějším, když obviněná kromě nechráněných orálních styků provozovala i nechráněné vaginální a anální pohlavní styky. Uzavřel tedy, že z její strany nešlo o neopatrnost a tudíž o nedbalost, ale o srozumění s možným hrozícím následkem ve formě přinejmenším nepravé lhostejnosti (spoléhání se jen na náhodu svědčící o srozumění), jak dovodil odvolací soud na str. 11 jeho rozsudku.
13. K dovolací námitce, že „svolení“ některých poškozených by mělo být zohledněno při rozhodování o trestu, přinejmenším z pohledu zvážení mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, uvedl, že tím obviněná v podstatě vytýká nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. V dané souvislosti připomněl, že námitky stran přílišné přísnosti či mírnosti trestu v obecné rovině nelze uplatnit ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Totéž konstatoval i ve vztahu k výhradě vůči nepoužití postupu podle §58 tr. zákoníku a dodal, že obviněná v daném směru ani nespecifikovala, jakou formu mimořádného snížení trestu odnětí svobody má na mysli. Pouze na okraj poznamenal, že trest odnětí svobody při samé spodní hranici trestní sazby s ohledem na rozsah spáchaného jednání za nepřiměřeně přísný ani považovat nelze.
14. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné, a souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jeho odlišného stanoviska ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 86/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. K dovolací argumentaci obviněné nutno předně uvést, že tato částečně směřuje do oblasti skutkové a procesní. Z jejího obsahu je totiž zřejmé, že obviněná soudům obou stupňů vytýká „opomenutí“, resp. nesprávné hodnocení provedených důkazů (její výpovědi z hlavního líčení, zprávy Fakultní nemocnice Hradec Králové a výpovědí MUDr. Jaroslava Kaply, Ph.D.), včetně nerespektování zásady in dubio pro reo , a vadná skutková zjištění soudů ohledně toho, že v souzeném období nepodstupovala léčbu a že hladina viru HIV v její krvi postupně stoupala. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů zpochybňující zejména její způsobilost k přenosu viru HIV a předkládá vlastní skutkové hodnotící závěry (že se léčbě podrobovala, že po určitou dobu byla i zcela neinfekční atp.). Částečně z těchto skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení jejího jednání.
22. Obviněná tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání především v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze .
23. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že výjimečný zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
24. V nyní projednávané věci však žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu dán není. Obviněnou zpochybňovaný závěr soudů, že se v inkriminovaném období neléčila a že aktivita viru v jejím těle postupně stoupala, vychází z výpovědi svědka MUDr. Jaroslava Kaply, Ph.D., podle níž obviněná po ukončení těhotenství přestala spolupracovat s klinikou, její návštěvy byly nepravidelné, v roce 2015 odmítla nabídnutou léčbu a začala se léčit teprve od srpna 2016 v období po jejím zadržení, kteréžto skutečnosti ostatně korespondují i s výpovědí samotné obviněné. MUDr. Jaroslav Kapla, Ph.D., rovněž popsal, jak se aktivita viru HIV v jejím těle v důsledku nezahájení léčby postupně zvyšovala. Současně nutno odmítnout tvrzení obviněné, že by po část souzeného období byla i zcela neinfekční, popř. že by nebyla způsobilá k přenosu viru HIV na své sexuální partnery. Provedeným dokazováním byl totiž prokázán opak, tj., že byla po celou dobu páchání skutku infekční, jelikož infekčnost pacienta pro jeho okolí trvá i při nízké či nedetekovatelné aktivitě viru HIV (navíc hranice „nedetekovatelnosti“ viru HIV byla u obviněné prokazatelně dosažena pouze v období gravidity a posléze až po jejím zadržení poté, co jí byla nasazena léčba, tj. v období po spáchání činu) a po celou dobu tak provozováním různých sexuálních praktik bez ochrany bezprostředně ohrožovala poškozené (pravděpodobnost přenosu viru HIV na poškozené nemohla být nikdy nulová). V návaznosti na to třeba zdůraznit, že odvolací soud váže svůj závěr o nepřímém úmyslu obviněné právě na dané skutečnosti, kdy po konstatování, že nepodstupovala léčbu a že aktivita v jejím těle postupně stoupala, uvádí mj., že „[i] přes jinak relativně nízkou aktivitu množení viru přesto trvala její infekčnost vůči svému okolí“ . Pro úplnost tak Nejvyšší soud konstatuje, že skutečnost, zda obviněná podstupovala v průběhu páchání souzené trestné činnosti léčbu, potažmo jaké byly konkrétní hodnoty viru HIV v jejím těle, není pro posouzení její trestní odpovědnosti podstatná, když důležitá je okolnost, že byla po celou dobu páchání skutku infekční.
25. Na tomto místě je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny vymezené v §2 odst. 2 tr. ř. (když navíc soudy nižších stupňů žádné pochybnosti ohledně jí sporovaných skutečností neměly).
26. Obviněná dále (vedle shora zmíněných skutkových a procesních výhrad směřujících do výroku o vině) namítá rovněž nezohlednění svolení některých poškozených s jejím protiprávním jednáním při ukládání trestu, jenž podle jejího názoru mohl být mimořádně snížen s poukazem na §58 tr. zákoníku. Tím však v podstatě napadá nepřiměřenost (resp. nepřiměřenou přísnost) uloženého trestu odnětí svobody, který by podle ní měl být snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
27. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
28. Se zřetelem k výše uvedenému nutno konstatovat, že ani námitku obviněné směřující do výroku o trestu nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný důvod dovolání. Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že jí byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, jímž byla uznána vinnou (§145 odst. 2 tr. zákoníku). Pominout nelze ani skutečnost, že rozsudkem soudu druhého stupně jí byl trest odnětí svobody snížen na samou spodní hranici zákonné trestní sazby, přičemž odvolací soud se výslovně vyjádřil i k tomu, proč v daném případě neshledal podmínky pro uložení trestu pod tuto hranici.
29. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněná však vznesla též námitky vůči nesprávnému posouzení subjektivní stránky a ve své podstatě (se zřetelem k obsahu dovolací argumentace) i objektivní stránky skutku, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Tyto výhrady hmotněprávního charakteru tedy lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud k nim uvádí následující.
30. Obviněná v dovolání vyjadřuje svůj nesouhlas s posouzením formy jejího zavinění jako nepřímého úmyslu, k čemuž uvádí, že si byla vědoma nízké rizikovosti přenosu viru HIV při orálních stycích, při jejich praktikování si dávala pozor, aby nedošlo ke zranění, takže riziko bylo zcela v její kompetenci. Ve vztahu ke všem sexuálním praktikám pak uvádí, že nechtěla nikoho nakazit, nikomu ublížit. Prostřednictvím námitek ohledně její nízké infekčnosti a nízké pravděpodobnosti přenosu viru HIV při jednotlivých sexuálních praktikách (především při orálním styku) pak de facto brojí i proti hodnocení objektivní stránky činu, když zpochybňuje závěr, že by její jednání bezprostředně směřovalo k nakažení poškozených, popř. že by byla způsobilá šířit onemocnění virem HIV.
31. K uvedeným výtkám obviněné Nejvyšší soud předesílá, že obsahově shodné námitky zazněly již v rámci její obhajoby před soudy nižších stupňů, které se s těmito náležitě vypořádaly (především soud odvolací na str. 11-12 rozsudku, ale i soud prvního stupně na str. 23-24 rozsudku). Pro případ takového okruhu výhrad je pak nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck ve sv. 17/2002 pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
32. Nejvyšší soud tak v reakci na opakované námitky obviněné uvádí pouze pro úplnost následující. V obecné rovině platí, že u nepřímého (eventuálního) úmyslu ( dolus eventualis ) pachatel věděl , že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele , ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný , a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného . V tomto pojetí je srozuměním pokryta i tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k trestněprávně relevantnímu následku. Vyjádřeno slovy pachatele: „Bylo mi jedno, zda trestněprávní následek nastane či nenastane.“
33. Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve vědomostní složce, ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí složka volní vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti a eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů . Za takové možno považovat jen důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva , ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé , zatímco tam, kde pachatel spoléhá jen na tzv. šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, nýbrž v nepřímém úmyslu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222, 236; Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 289-290).
34. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud připomíná, že obviněná dne 7. 11. 2012 podepsala poučení pro „člověka infikovaného lidským virem imunitní nedostatečnosti“, v němž bylo mj. uvedeno, že „[p]ři všech formách pohlavního styku, tj. při styku do pochvy, do konečníku, do dutiny ústní, musíte používat prezervativ“ (viz č. l. 1014 spisu). Obviněná tedy od uvedeného data prokazatelně věděla , že je infikována virem HIV a že prováděním nechráněných pohlavních styků může tímto virem nakazit své sexuální partnery (tj., že může způsobit následek předpokládaný v §145 odst. 1 tr. zákoníku) a že takovým jednáním vůči minimálně 37 poškozeným může zvyšovat nebezpečí rozšíření nemoci AIDS, včetně nosičství viru HIV, ve smyslu §152 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná však navzdory této vědomosti provozovala s 37 poškozenými uvedenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu různé nechráněné sexuální praktiky, přičemž nemohla spoléhat na žádnou okolnost, jež by byla reálně způsobilá zabránit možnosti přenosu viru HIV na poškozené. Za takovou okolnost nelze považovat ani jí tvrzenou „opatrnost“ při provádění orálního pohlavního styku, jelikož (jak přiléhavě uvedly soudy nižších stupňů) nikdy nelze vyloučit možnost, že při orálním styku dojde k poranění v ústech či k jiné okolnosti, jež by mohla podmínit přenos viru HIV, potažmo že při jiných sexuálních praktikách dojde k přenosu viru HIV v důsledku různých nepředvídatelných (a obviněnou ani nikým jiným neovladatelných) okolností. Skutečnost, že k nákaze jednotlivých poškozených virem HIV v konečném důsledku nedošlo, je tak pouze dílem šťastné náhody, což má odraz v právní kvalifikaci jednání obviněné „jen“ jako pokusu (nikoliv dokonaného) trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Soudy nižších stupňů pak u obviněné správně shledaly zavinění ve formě nepřímého úmyslu s tím, že k možnosti přenosu infekce virem HIV zaujala vztah tzv. nepravé lhostejnosti, jelikož jí (slovy trestněprávní nauky) bylo jedno, zda poškozené virem HIV nakazí či nikoliv. Tuto skutečnost ostatně správně vyjádřil odvolací soud, pokud shrnul, že „[k] případnému škodlivému následku (přenosu infekce) zaujala vztah tzv. nepravé lhostejnosti, kdy neměla zamítavý vztah ani k tomu, že se její partneři nakazí, ani k tomu, že k jejich infekci nedojde.“
35. Její výhradu, že poškozené nechtěla ohrožovat ani nakazit virem HIV, posoudil rovněž náležitě již odvolací soud, když uvedl, že u ní není spatřován úmysl přímý (u něhož se vyžaduje, aby pachatel chtěl způsobit následek významný z hlediska trestního práva), nýbrž úmysl nepřímý. Obviněná tak sice nechtěla nakazit či ohrožovat poškozené virem HIV, svým jednáním (provozováním nechráněných pohlavních styků s 37 poškozenými i navzdory vědomosti, že takovým jednáním u nich může dojít k nakažení virem HIV) však dala zřetelně najevo, že s možností způsobení takového následku (s možností nakažení poškozených virem HIV i se zvýšením nebezpečí rozšíření nemoci AIDS, včetně nosičství viru HIV) byla srozuměna .
36. Pokud obviněná ve vztahu k subjektivní stránce jejího činu v neposlední řadě zdůrazňuje nízkou pravděpodobnost přenosu viru HIV při orálním pohlavním styku, tak ani této námitce nelze přiznat žádné opodstatnění. Jak sama obviněná opakovaně uvádí, byla si vědoma nízké rizikovosti dané praktiky, takže dobře věděla, že rizikovost této (jakož i dalších) sexuálních praktik, jež provozovala s poškozenými, nebyla nikdy nulová. Proto i spoléhání se na to, že u každého pohlavního styku se vyhne onomu nízkému riziku přenosu viru HIV na poškozeného, lze označit za pouhé spoléhání se na tzv. šťastnou náhodu (existenci daného, byť minimálního, rizika nelze za současných poznatků lékařské vědy nijak objektivně vyloučit, a to ani při maximální opatrnosti obou aktérů pohlavního styku). Tato skutečnost tak rovněž odpovídá závěru o srozumění obviněné s možností způsobení trestněprávně relevantního následku předpokládaného v §145 odst. 1 tr. zákoníku i v §152 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž o jejím jednání v nepřímém úmyslu.
37. Obviněná pak svými námitkami mířila i proti právnímu hodnocení objektivní stránky souzeného skutku, když zpochybnila závěr ohledně bezprostředního směřování jejího jednání k nakažení poškozených, jakož i ohledně její „způsobilosti“ šířit onemocnění virem HIV. Jak již bylo výše uvedeno a jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, obviněná byla po celou dobu páchání posuzované trestné činnosti infekční, takže o její „způsobilosti“ k přenosu viru HIV prováděním nechráněných pohlavních styků s 37 poškozenými, a v důsledku toho ke zvýšení nebezpečí rozšíření nemoci AIDS (včetně nosičství viru HIV), a eventuálně i k nakažení jednotlivých poškozených virem HIV, není žádných pochyb. Konkrétní míra rizika přenosu viru HIV z obviněné na poškozené přitom z hlediska vzniku její trestní odpovědnosti není rozhodná, jelikož podstatné je, že toto riziko nebylo v případě nechráněných pohlavních styků nikdy nulové (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1619/2015). Takové jednání současně u každého poškozeného bezprostředně směřovalo ke způsobení následku (těžké újmy na zdraví), k němuž nedošlo pouze vlivem nahodilých okolností nezávislých na jednání obviněné či poškozených. Souzený skutek tak byl i po objektivní stránce posouzen správně jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví a dokonaný trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci.
38. K námitce obviněné, že „soud nesprávně aplikoval ustanovení §116 tr. zákoníku“, Nejvyšší soud uvádí, že v obecnosti by ji sice bylo možné považovat za výhradu hmotněprávního charakteru, obviněná ji však nijak blíže nekonkretizuje a úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet argumentaci za dovolatele. Pouze pro úplnost lze stručně uvést, že Nejvyšší soud ani v tomto směru neshledal žádné pochybení.
39. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud shrnuje, že část dovolání obviněné byla podána z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. (skutkové a procesní námitky směřující do výroku o vině a výhrady vůči nepřiměřenosti uloženého trestu) a část dovolání formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se s tímto důvodem dovolání po materiální (obsahové) stránce míjí.
40. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu