ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.410.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 410/2018-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2018 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 6 To 85/2016-6930, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 4/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 41 T 4/2014-5813 , byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněný byl odsouzen podle §212 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti či družstva na dobu deseti let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné K. V. a o zproštění obžaloby Z. K., pro skutek spočívající ve spolupachatelství po předchozí vzájemné dohodě s obviněným na jednání popsaným pod bodem A) 1.Obviněnému byla současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené České republice – Úřadu práce České republiky, na náhradě škody částku ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou K. V. na náhradě škody částku ve výši 1 500 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Úřad práce České republiky odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu ke Z. K. bylo rozhodnuto postupem podle §229 odst. 3 tr. ř.
2. O odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a obviněných J. K. a K. V. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 6 To 85/2016-6930 , jímž z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) - e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
1. obžalovaný J. K.
v součinnosti s bratrem Z. K., kterého přemluvil, aby se stal formálně jednatelem i společníkem s tím, že on sám pak vše bude zařizovat a řídit, založil společnosti Prado Enterprise, s. r. o., IČ: 29020450, se sídlem Štěrboholská 1434/102a, Praha 10, a BWAS4 Plus, s. r. o., IČ: 29265622, původně se sídlem Dvořákova 588/13, Brno, posléze se sídlem Štěrboholská 1434/102a, Praha 10, jejichž jménem podal k Úřadu práce České republiky, Krajská pobočka pro hl. m. Prahu, se sídlem Domažlická 11, Praha 3, a Krajská pobočka v Brně, se sídlem Křenová 25/27, Brno, žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a to:
za společnost Prado Enterprise, s. r. o.
- dne 27. 4. 2010 za 1. čtvrtletí roku 2010, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 391 177 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 12. 1. 2010 - 31. 3. 2010 společnost zaměstnávala celkem 33 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 16. 7. 2010 byl poskytnut příspěvek v plné výši a dne 9. 8. 2010 byl přijat na účet společnosti,
- dne 26. 7. 2010 za 2. čtvrtletí roku 2010, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 1 090 986 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 4. 2010 - 30. 6. 2010 společnost zaměstnávala celkem 53 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 9. 9. 2010 byl poskytnut příspěvek ve výši 1 067 025 Kč a dne 16. 9. 2010 byl přijat na účet společnosti,
- dne 25. 10. 2010 za 3. čtvrtletí roku 2010, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 1 371 432 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 7. 2010 - 30. 9. 2010 společnost zaměstnávala celkem 79 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 20. 12. 2010 byl poskytnut příspěvek ve výši 1 354 739 Kč a dne 27. 12. 2010 byl přijat na účet společnosti,
- dne 26. 1. 2011 za 4. čtvrtletí roku 2010, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 1 992 190 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 10. 2010 - 31. 12. 2010 společnost zaměstnávala celkem 91 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 15. 4. 2011 byl poskytnut příspěvek v plné výši a dne 4. 5. 2011 byl přijat na účet společnosti,
- dne 28. 4. 2011 za 1. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 2 380 941 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 1. 2011 - 31. 3. 2011 společnost zaměstnávala celkem 106 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 2. 6. 2011 byl poskytnut příspěvek ve výši 2 358 948 Kč a dne 20. 6. 2011 byl přijat na účet společnosti,
- dne 25. 7. 2011 za 2. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 2 442 964 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 4. 2011 - 30. 6. 2011 společnost zaměstnávala celkem 105 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 19. 10. 2011 byl poskytnut příspěvek v plné výši a dne 7. 11. 2011 byl přijat na účet společnosti,
- dne 19. 10. 2011 za 3. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek nejprve v celkové výši 2 401 016 Kč, následně částku aktualizovala na výši 2 361 055 Kč a po veřejnosprávní kontrole Úřadem práce ČR byla částka ponížena na výši 2 361 037 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 7. 2011 - 30. 9. 2011 společnost zaměstnávala celkem 101 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 2. 12. 2011 byl poskytnut příspěvek ve výši 2 361 037 Kč a dne 16. 12. 2011 byl přijat na účet společnosti,
- dne 31. 1. 2012 za 4. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 4 742 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 10. 2011 – 31. 12. 2011 společnost zaměstnávala jednu zdravotně postiženou osobu,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 14. 3. 2012 byl poskytnut příspěvek v plné výši a dne 27. 3. 2012 byl přijat na účet společnosti,
za společnost BWAS4 Plus, s. r. o .
- dne 27. 4. 2011 za 1. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 279 871 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 1. 2011 - 31. 3. 2011 společnost zaměstnávala celkem 29 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 6. 6. 2011 byl poskytnut příspěvek v plné výši a dne 16. 6. 2011 byl přijat na účet společnosti,
- dne 25. 7. 2011 za 2. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 808 770 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 4. 2011 - 30. 6. 2011 společnost zaměstnávala celkem 48 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 6. 9. 2011 byl poskytnut příspěvek v plné výši a dne 23. 9. 2011 byl přijat na účet společnosti,
- dne 18. 10. 2011 za 3. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek nejprve v celkové výši 1 486 883 Kč a po veřejnosprávní kontrole Úřadem práce ČR celkovou výši uplatňovaného příspěvku aktualizovala na 1 486 273 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 7. 2011 - 30. 9. 2011 společnost zaměstnávala celkem 77 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 1. 12. 2011 byl poskytnut příspěvek v plné výši a dne 14. 12. 2011 byl přijat na účet společnosti,
přestože zaměstnancům společností nenechal vyplácet čistou mzdu po odečtu všech povinných odvodů ve výši, kterou deklaroval v žádostech jako mzdové náklady na zaměstnance včetně odvodů za příslušné období, rozdíl mezi vyplácenou a deklarovanou čistou mzdou si ponechával pro svou potřebu, formálně deklaroval část neuhrazené mzdy zaměstnancům nejprve jako mzdu naturální ve formě masáží na masážním křesle, následně jednostranně započítával část mzdy zaměstnanců na úhradu těchto masáží podle innominátní smlouvy o poskytování masáží zaměstnancům zaměstnavatelem za úhradu, ačkoliv převážná většina zaměstnanců masáže nevyužívala, či dokonce s ohledem na zdravotní postižení využívat ani nemohla, zároveň v době žádosti o dotaci věděl, že osobám se zdravotním postižením nebude přidělována smysluplná práce, čímž mařil účel dotace,
přičemž J. K. činnost společností Prado Enterprise, s. r. o. a BWAS4 Plus, s. r. o. fakticky řídil jménem a s vědomím jednatele společností Z. K., který mu k tomu poskytoval potřebnou součinnost, včetně založení bankovních účtů, s kterými disponoval prostřednictvím elektronického bankovnictví J. K.,
tedy uvedl nepravdivé údaje v žádostech o příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a jeho jednání směřovalo ke způsobení škody České republice, zastoupené Úřadem práce ČR, v celkové výši 14 610 383 Kč, přičemž vyplacen byl příspěvek ve výši 14 547 736 Kč.
2. K. V. a J. K.
po vzájemné dohodě ukončili pracovní poměr zaměstnanců se zdravotním postižením ve společnostech Prado Enterprise, s. r. o., IČ: 29020450, se sídlem Štěrboholská 1434/102a, Praha 10, a BWAS4 Plus, s. r. o., IČ: 29265622, se sídlem Štěrboholská 1434/102a, Praha 10, ke dni 30. 9. 2011 a uzavřeli s nimi nové pracovní smlouvy se společností SUI GENERIS, s. r. o., IČ: 241 42 387, se sídlem Praha 10, Albíny Hochové 821/11, v níž byla jmenována jednatelkou K. V. s účinností od 29. 9. 2011, a jménem společnosti podali žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a to:
- dne 30. 1. 2012 za 4. čtvrtletí roku 2011, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 4 334 044 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 10. 2011 - 31. 12. 2011 společnost zaměstnávala celkem 186 zdravotně postižených osob,
usnesením Úřadu práce ČR ze dne 2. 7. 2012 bylo řízení ve věci žádosti přerušeno a příspěvek nebyl poskytnut,
- dne 30. 4. 2012 za 1. čtvrtletí 2012, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 4 248 777 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 1. 2012 - 31. 3. 2012 společnost zaměstnávala celkem 182 zdravotně postižených osob,
rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 2. 7. 2012 byl poskytnut příspěvek v plné výši a dne 13. 7. 2012 byl přijat na účet společnosti,
- dne 29. 7. 2012 za 2. čtvrtletí 2012, ve které tato společnost uplatňovala příspěvek v celkové výši 4 013 870 Kč, přičemž výši uplatňovaného příspěvku a výši deklarovaných mzdových nákladů na každého zdravotně postiženého zaměstnance doložila v příloze žádosti jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož i podle následujícího rozpisu plyne, že v období 1. 4. 2012 - 30. 6. 2012 společnost zaměstnávala celkem 172 zdravotně postižených osob,
příspěvek nebyl dosud poskytnut,
přestože zaměstnancům společnosti nevypláceli čistou mzdu po odečtu všech povinných odvodů ve výši, kterou deklarovali v žádostech jako mzdové náklady na zaměstnance včetně odvodů za příslušné období, rozdíl mezi vyplácenou a deklarovanou čistou mzdou si ponechávali pro svou potřebu, část neuhrazené mzdy zaměstnancům nejprve jednostranně započítávali na úhradu těchto masáží podle innominátní smlouvy o poskytování masáží zaměstnancům zaměstnavatelem za úhradu, ačkoliv převážná většina zaměstnanců masáže nevyužívala, či dokonce s ohledem na zdravotní postižení využívat ani nemohla, později evidovali části mzdy jako prostředky vložené do úschovy u zaměstnavatele, následně jako vklady zaměstnanců do občanského sdružení Helios 2000, ačkoliv zaměstnanci o to nestáli, zároveň v době žádosti o dotaci věděli, že osobám se zdravotním postižením nebude přidělována smysluplná práce, čímž mařili účel dotace,
přičemž J. K. činnost společnosti SUI GENERIS, s. r. o. fakticky řídil jménem a s vědomím jednatelky společnosti K. V., která mu k tomu poskytovala potřebnou součinnost, včetně založení bankovního účtu, s kterým disponoval prostřednictvím elektronického bankovnictví J. K.,
tedy uvedli nepravdivé údaje v žádostech o příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a jejich jednání směřovalo ke způsobení škody České republice, zastoupené Úřadem práce ČR, v celkové výši 12 596 691 Kč, přičemž vyplacen jim byl příspěvek ve výši 4 248 777 Kč.
3. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §212 odst. 6 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, jakékoli obchodní společnosti či družstva na dobu 8 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné K. V. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice – Úřadu práce České republiky škodu ve výši 5 000 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnou K. V. na náhradě škody částku ve výši 1 500 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Úřad práce České republiky odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl Z. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 1 KZV 95/2013-93 v rozsudku specifikované části, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Ve vztahu k tomuto obviněnému odvolací soud rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody téhož poškozeného postupem podle §229 odst. 3 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestné. Soudům vytkl neprokázání toho, že by svého bratra k jednatelství přemlouval, přesto se tato okolnost prolíná v rozhodnutích soudů. S odkazem na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu připomenul, že soud jeho jednání posoudil jako obcházení zákona, ačkoli připustil, že tehdy platná a účinná právní úprava nebyla optimální a umožňovala páchání trestné činnosti. Jakékoli nedostatky v legislativě, její možný dvojí výklad, její absence, jakož i nedostatečné zpracování, nemohou být posuzovány k jeho tíži a takové jednání je třeba posuzovat co nejmírněji. K tomu uvádí, že po celou dobu si počínal způsobem souladným s trestním řádem (patrně míněno právním řádem – viz též str. 5 dovolání) držel-li se výkladu zákona, nemohl právní úpravu využívat k páchání trestné činnosti.
5. Obviněný připomenul, že v žádostech o přiznání příspěvku pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebylo nutné uvádět, jaký druh práce se zaměstnancům přiděluje. Nejednalo se z jeho pohledu o podstatný údaj a ani nelze hodnotit, zda je v případě přidělení „nesmysluplné práce“ účel příspěvku mařen či nikoli. Posouzení povahy a druhu práce je navíc ryze subjektivní. Doplnil, že kritika právní úpravy a role státu v oblasti poskytování dotací v této oblasti, kterou popsal soud prvního stupně, by měla být promítnuta do náhledu na jeho jednání jako trestného. Zdůraznil, že se jako právní laik spoléhal na právní rady advokátů a takovému postupu nelze nic vytknout. Odvolací soud však bez ohledu na judikaturu k této věci (výslovně zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 848/2012 a 5 Tdo 316/2015) vyšel ze zjištění, že výsledky dokazování vyloučily význam odborných vyjádření zpracovaných advokáty stran zavinění obou spoluobviněných.
6. Obviněný dále předestřel, že ve všech dotčených společnostech probíhaly pravidelné kontroly Úřadu práce, Inspektorátu práce, Finančního úřadu a Živnostenského úřadu, jakož i úřadu Městské části pro Prahu 15, které byly prováděny před přiznáním příspěvků na zaměstnání zdravotně postižených osob a před jeho vyplacením. Výsledky těchto kontrol neprokázaly žádná porušení zákona. Tyto kontroly utvrzovaly dovolatele v tom, že způsob, jakým bylo postupováno při zaměstnávání osob se zdravotním postižením, je shledáván jako správný a souladný s právními předpisy. Obviněný z postupu příslušných orgánů nabyl dojmu, že splňuje formální hledisko zaměstnávání a spoléhal na to, že případný postup contra legem mu bude vytknut a bude vyzván ke zjednání nápravy. Navíc se mu jeví nelogické, pokud Z. K. byl zproštěn obžaloby proto, že spoléhal na obsah kontrolních protokolů, zatímco v jeho jednání je spatřováno pochybení proto, že pomíjel způsob a věcný obsah kontrol. Navíc jeho povinností nebylo zjišťovat skutečný obsah kontrol, tj. že jejich podstata je založena na kontrole listinné dokumentace, tedy na činnosti pro trestnou činnost zcela bezvýznamné.
7. Považuje za nepřiléhavý závěr odvolacího soudu, podle něhož osoby se zdravotním postižením nevykonávaly pracovní činnost v sídle společnosti, či v centralizovaných chráněných dílnách. Z obsahu pracovních smluv je zřejmé, že jejich povinností bylo, dostavovat se do sídla společnosti. Na termíny se poskytovatel dotace nedotazoval, ani v tomto ohledu nevedl kontrolu. Poukazuje na obsah prohlášení žadatele a podotýká, že ho nelze považovat za nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj, jelikož mzdu zaměstnanci přebírali v plné výši a teprve následně někteří z nich hradili platbu za služby, které si objednali.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal posledně jmenovanému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten k dovolací argumentaci obviněného uvedl, že v posuzované věci nenastala žádná ze situací, kdy by Nejvyšší soud byl oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění soudů, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze. Z nich je potom zřejmý celý kontext jednání obviněného, jež je pro právní posouzení nutné vnímat v plném rozsahu a nikoli v rámci určitých vytržených momentů, jak to předkládá obviněný v dovolání. Společnosti řízené obviněným byly založeny nikoli za účelem podnikatelské činnosti, ale za účelem neoprávněného čerpání příspěvku na podporu zaměstnávání zdravotně postižených zaměstnanců. Proto byly také sjednány s takovými zaměstnanci pracovní poměry, ovšem nikoli s tím, že tito zaměstnanci budou pracovat a za svoji práci dostávat mzdu, ale že v podstatě pracovat nebudou (tzn. nebude jim přidělována žádná smysluplná práce), ani nebudou běžně do pracovních prostor společností docházet, nebude jim také v zásadě dodáván pracovní materiál (nebo jen občas a v omezeném množství apod.), který ani nebyl nakupován (společnosti měly příjmy v podstatě jen ze získaných příspěvků a nízké výdaje, neboť jak bylo řečeno, neprováděly standardní podnikatelskou činnost). V návaznosti na to potom ale také zaměstnanci neobdrželi sjednanou mzdu, obvinění si její majoritní část ponechávali, a to pod záminkou úhrad zejména masáží, které zaměstnanci nepotřebovali, resp. ani nemohli s ohledem na svůj zdravotní stav obdržet nebo to pro ně bylo nevhodné – což ovšem bylo všem zaměstnancům povinně strháváno – anebo byly některé částky zcela mimo prospěch zaměstnanců zasílány občanskému sdružení Helios 2000.
10. Popsané jednání je podle mínění státního zástupce namístě hodnotit tak, že obviněný (popř. spoluobvinění) v pravidelných žádostech o poskytnutí příspěvku uvedl hrubě zkreslené údaje, neboť v nich simuloval stav, v němž společnosti reálně zaměstnávají zdravotně postižené zaměstnance, za což jim náleží příspěvek, ačkoli takový stav neexistoval, a proto příspěvek určený právě na podporu zaměstnanosti osob s omezeným uplatněným na trhu práce čerpán být nemohl. Tomu plně odpovídá právní kvalifikace.
11. V návaznosti na další argumentaci obviněného uvedenou v dovolání doplnil, že závěr vrchního soudu, že legislativa v době spáchání skutku do jisté míry umožňovala právě takovou trestnou činnost, je namístě vnímat tak, že nebyla dokonalá v tom smyslu, aby trestné činnosti předmětného charakteru zabránila, nikoli tak, že ji umožňovala či legalizovala. Akceptace postoje, podle nějž by mělo být pro naplnění zákonných podmínek ve smyslu zákona o zaměstnanosti dostatečné, že zdravotně postižené osoby byly formálně v zaměstnaneckém vztahu, a to již bez ohledu na to, zda vůbec nějakou práci vykonávaly a jak bylo naloženo s poskytnutými příspěvky (které si v podstatě ponechali obvinění), je absurdní. Stejně tak státní zástupce nepřijal odkaz na údajné spolehnutí se na rady advokátů, tedy právních odborníků ze strany obviněného jako laika. Byť totiž právní řešení dílčích momentů bylo popsáno patrně správně, nebyl zde postižen a také hodnocen celý kontext jednání obviněného.
12. Větší význam pro naznačené závěry nemá ani poukaz obviněného na kontroly některých státních orgánů. Ty byly provedeny za situace, kdy obviněný zcela záměrně simuloval určitý stav a tudíž negativní výsledek těchto kontrol (stran nezjištění žádných pochybení) nemůže bez dalšího znamenat legalizaci všech dějů, které byly u kontrolovaného subjektu realizovány. Pokud jde o obviněným předložené porovnání závěru trestního řízení stran jeho osoby a obžaloby zproštěného spoluobviněného Z. K., státní zástupce uvedl, že ve vztahu ke každé osobě je nutné vždy postupovat individuálně a důsledně posoudit naplnění znaků skutkové podstaty včetně subjektivní stránky právě z její strany; jednání obviněného a jmenovaného spoluobviněného přitom nebyla zcela identická a tak bylo možné i dovodit rozdílné právní hodnocení.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
21. Byť dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl námitky, které lze hodnotit jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , učinil tak způsobem, kterému nelze přiznat věcnou opodstatněnost. Takto je třeba přistupovat zejména k té části jeho dovolací argumentace, v níž obviněný brojí vůči naplnění objektivní stránky trestného činu námitkou o nedůvodnosti závěrů soudů o tom, že uvedl nepravdivé údaje . Tato jeho námitka postrádá svoji opodstatněnost již proto, že nenalézá žádnou obsahovou souvislost s dovoláním napadeným rozhodnutím. Odvolací soud při zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jenž naplnění tohoto znaku v jednání obviněného shledal (viz právní věta rozsudku), tento zákonný znak z důvodů vyložených v odůvodnění jeho rozsudku nahradil pojmem jiným, když v právní větě svého rozsudku výslovně uvedl, že obviněný „uvedl hrubě zkreslené údaje“ , a to jak ve vztahu k té části jednání, kterou posoudil jako dokonaný trestný čin, tak ve vztahu k té části skutku, v níž jednání obviněného dospělo do vývojového stadia pokusu.
22. Výhrady vůči důvodnosti užití zákonného znaku hrubě zkreslených údajů staví dovolatel na námitce, že „se nejednalo o podstatný údaj“ proto, že nebylo třeba uvádět druh práce zaměstnancům přidělované. Podstata věci podle zjištění odvolacího soudu však spočívala v něčem jiném (viz str. 40 rozsudku, část „K otázce smysluplnosti práce zaměstnaných osob se zdravotním postižením“ ), tj. v tom, co výstižně vystihl ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce („… obviněný … simuloval stav, v němž společnosti reálně zaměstnávají zdravotně postižené zaměstnance … ač takový stav… neexistoval…“). Odvolací soud jasně konstatoval, že společnosti „nebyly založeny za účelem dosažení zisku ve smyslu §2 zák. č. 513/1991 Sb. … , ale ve skutečnosti za účelem neoprávněného čerpání příspěvku na podporu zaměstnávání takových osob … (které) po celé období nebo část období zaměstnaneckého vztahu nepracovaly, neboť jim (práce) nebyla přidělována, nebo jim nebyl poskytován materiál na zhotovení výrobků, ačkoli s ohledem na jejich povahu se jednalo o materiál běžně dostupný“. Odvolací soud (ve shodě s nalézacím soudem) dospěl k poznatku, že v posuzovaném případě se jednalo „spíše o předstírání podnikatelské činnosti při využití práce zaměstnaných osob se zdravotním postižením…“. Při daných skutkových zjištěních a jejich hodnocení soudy proto nelze přiznat relevanci názoru dovolatele, „že to, zda je práce smysluplná či nikoliv, je ryze subjektivní hledisko každého jedince“, neboť pro hodnocení v tomto pojímání (tj. posouzení práce skutečně vykonávané) vůbec nenastaly podmínky.
23. Další argumentací dovolatele, jež je s to formálně naplnit jím zvolený dovolací důvod, je ta, jejímž prostřednictvím se domáhá (poukazem na spoléhání se na právní rady advokáta a realizované kontroly, jež neodhalily žádná pochybení) vyslovení závěru o trestně nezaviněném jednání v důsledku použití ustanovení o negativním právním omylu ve smyslu §19 tr. zákoníku.
24. Pro rozhodování dovolacího soudu je podstatné zjištění, že všechny obviněným vznesené námitky (a tudíž i tvrzení o absenci zlovolného úmyslu v důsledku respektování právní úpravy účinné v době jeho jednání) jsou toliko opakováním argumentace, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou následně učinil také součástí svého odvolání. V dovolání je tak opětovně obsažena argumentace, s níž se již vypořádaly soudy obou stupňů. V této souvislosti se jeví vhodným připomenout, že na případy, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky, které již uplatnil v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
25. Obviněný opětovně namítá, že se jako právní laik spoléhal na právní rady advokátů a domníval se proto, že jednal po právu. Předmětné námitce se podrobně věnovaly soudy obou stupňů, přičemž se s touto uspokojivě vypořádaly. Dovolací soud se s jejich závěry zcela ztotožnil a v podrobnostech na ně proto odkazuje. Dovolateli byla skutečně několika advokáty vypracována řada právních analýz jednotlivých otázek souvisejících s jeho činností, jak však upozornil již nalézací soud (str. 85 rozsudku), z těchto je zcela zřejmé, že v každém případě si vždy nechal zpracovat toliko stanovisko k dílčímu aspektu právní úpravy, aniž by advokátům sdělil celou pravdu o tom, jak skutečně „zaměstnávání“ osob se zdravotním postižením probíhá.
26. Z hlediska řešené otázky je proto možno poukázat na to, že obviněným odkazované expertní analýzy jednak nepokrývají celý rozsah jeho jednání, ale zejména je třeba zdůraznit (jak ostatně učinil také odvolací soud – viz str. 43 jeho rozsudku), že tyto právní analýzy nemohou mít vliv na zavinění dovolatele v případě, kdy jednal záměrně v přímém rozporu se zákonnými podmínkami §119 odst. 1 věta první zákoníku práce. Ve shodě s tímto ustanovením může zaměstnavatel naturální mzdu poskytovat jen se souhlasem zaměstnance, přičemž z výpovědí zaměstnanců jednoznačně vyplynulo, že jejich souhlasy s poskytováním části mzdy jako mzdy naturální ve formě masáží byly uděleny pod hrozbou neuzavření resp. předčasného ukončení pracovního poměru.
27. Podstatné je v této souvislosti rovněž zjištění o projevu obviněného, který - v návaznosti na novelu §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, reagující právě na obcházení zákona ze strany žadatelů o příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, která nabyla účinnosti 1. 7. 2010 - ihned své jednání přizpůsobil této změně právní úpravy a přestal část mzdy deklarovat jako naturální mzdu ve smyslu §119 zákoníku práce a namísto toho prováděl vůči části mzdy zaměstnanců zápočty na pohledávky zaměstnavatele vzniklé z titulu smlouvy o poskytování masáží za úhradu. S ohledem na skutková zjištění soudů, tj. že společnosti nebyly založeny k realizaci podnikatelské činnosti, resp. k uplatnění zdravotně postižených občanů na pracovním trhu, je zřejmé, že na jednání obviněného nelze použít ani ustanovení o omluvitelném právním omylu negativním. Jednal totiž s plným vědomím o obsahu příslušných norem (což zcela jednoznačně plyne z jeho reakce na změnu právní úpravy) v období po nabytí účinnosti zmíněné novelizace). Důvodně proto soudy nižších stupňů uzavřely, že zde není neshoda vědění obviněného o obsahu právních norem a že proto obviněným odkazované judikáty, týkající se dané problematiky, resp. zdůrazňované rady advokáta pokrývající toliko část jeho jednání, a obsahově omezené kontroly nezavdávají příčin k dovození závěru, že jednal v omluvitelném právním omylu negativním ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Obviněný si byl od počátku vědom toho, že jeho jednání spočívá v obcházení zákona a nepochybně si proto nechal odborná stanoviska advokátů vypracovat s tím záměrem, aby je mohl využít právě v případě, kdy by jeho bylo jednání odhaleno, a to ať kontrolami ze strany správních orgánů nebo orgány činnými v trestním řízení. Dané je zřejmé také ze způsobu obhajoby dovolatele v průběhu trestního řízení, kdy se opakovaně zaštiťoval nejen těmito vyjádřeními, ale také výsledky kontrol správních orgánů. Důvodně poukázal již nalézací soud na to, že náhled na řešenou problematiku zaměstnání zdravotně postižených osob nelze řešit jen skrze jeden ze způsobů interpretace, když vyzdvihl zejména nutnost uplatnění i výkladu teleologického. Smysl právní úpravy – podpora pracovní činnosti osob zdravotně postižených – byl jednáním obviněného zcela popřen. Ten na něm způsobem popsaným v napadeném rozsudku zjevně vědomě parazitoval.
29. Pokud jde o zbývající námitky dovolatele, tyto se s jím zvoleným dovolacím důvodem zcela minuly, neboť jsou ryze skutkového charakteru a toliko zpochybňují skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. S ohledem na to a také vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se již s nimi dostatečně vypořádaly, dovolací soud k těmto pouze stručně vyjádří.
30. Dovolatel namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by svého bratra k jednatelství přemlouval. K danému je nutné upozornit, že okolnost, jestli se bratr obviněného stal formálním jednatelem společnosti dobrovolně či po dlouhém přemlouvání je v kontextu projednávaného případu nepodstatná, neboť rozhodující role obviněného v daných společnostech byla spolehlivě prokázána jednak výslechy svědků a jednak na základě jednání samotného obviněného, který jak mj. upozornil nalézací soud (str. 75 rozsudku), během hlavního líčení na podporu svých tvrzení předkládal velké množství listinných důkazů, které žádný ze zbylých obviněných (ačkoliv byli jednateli těchto společností) neměli k dispozici, měl nejkomplexnější přehled o fungování společností a jediný se k tomuto fundovaně vyjadřoval.
31. Dále byl obviněným rozporován závěr soudů o tom, že zaměstnancům nepřiděloval smysluplnou práci. Jak již výše zmíněno, daný pojem považuje za subjektivní a upozorňuje, že v žádostech o přiznání příspěvku pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením tento údaj nebylo povinné uvádět. Opakovat lze to, že z výpovědí zaměstnanců vyplynulo, že těmto byla práce přidělována toliko sporadicky a zaměstnavatelem byla cíleně výroba jednotlivým zaměstnancům omezována. Množství výrobků, které společnosti vyráběly, bylo zcela v nepoměru k množství zaměstnanců, které zaměstnávaly, a bylo tak zcela zřejmé, že primárním účelem zaměstnávání osob se zdravotním postižením nebyla výroba papírového zboží, ale právě zneužití dotací, které stát na jejich zaměstnávání poskytoval. Skutečnost, že zaměstnancům nebyla přidělována smysluplná práce, svědčí o tom, že jednání obviněného bylo v přímém rozporu s účelem státních dotací, kdy tyto nebyly zaměstnavateli poskytovány jen proto, aby osoby se zdravotním postižením dostávaly mzdu, ale především proto, aby mohly pracovat. Tento fakt však nebyl zásadní pro kvalifikování jednání obviněného jako trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, když trestnost jeho jednání byla založena na tom, že při žádostech o poskytnutí těchto dotací uváděl hrubě zkreslené údaje, neboť zaměstnancům nebyla vyplácena mzda v souladu s právními předpisy. Pokud v této souvislosti obviněný namítá, že zaměstnancům mzda byla řádně vyplácena a až poté hradili služby, které si objednali, dovolací soud odkazuje na výše uvedené, kde se k tomuto postupu obviněného vyjádřil.
32. K pravidelným kontrolám Úřadu práce, Inspektorátu práce, Finančního úřadu, Živnostenského úřadu a úřadu Městské části pro Prahu 15, jejichž výsledky se obviněný zaštiťuje s tím, že nebyla nikdy shledána pochybení, se vyjádřil nalézací soud (str. 76 rozsudku) i odvolací soud (str. 44 rozsudku). Především je třeba vzít v úvahu, že kontroly jednotlivých správních orgánů jsou úzce zaměřeny toliko na tu dílčí část fungování kontrolovaných subjektů, která je v působnosti těchto úřadů. Dokud jednotlivé úřady prováděly kontroly zaměřené na kontrolu listinné dokumentace společností, nebylo možné trestnou činnost obviněného odhalit, když však orgány činné v trestním řízení jednotlivé získané poznatky propojily a formálně bezvadné listinné důkazy daly do kontextu s výpověďmi svědků, ukázalo se, že tyto listiny se nezakládají na pravdě, a došlo tak k odhalení trestné činnosti obviněného.
33. Ve stručném shrnutí lze konstatovat, že věc dovolatele je ve své podstatě toliko dalším případem, kdy pachatel dotačního podvodu ke spáchání činu využil k vlastnímu obohacení na úkor k tomu zneužitých občanů se zdravotním omezením, neboť v jádru jde o stejný typ jednání, který se stal předmětem posouzení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 870/2017.
34. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že pokud ten vznesl námitky formálně způsobilé obsahově naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak způsobem, který svědčí o zjevné neopodstatněnosti jeho mimořádného opravného prostředku. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
35. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. května 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu