ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.417.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 417/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném 29. října 2002 dovolání, které podal obviněný R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 10 To 9/02, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 5/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 9 T 5/2001, byl obviněný R. K. uznán vinným:
v bodě II. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.,
v bodě III. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.,
v bodě V. společně s obviněnými R. S. a M. D. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž obviněný R. K. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., obviněný M. D. jako pomocník k spáchání trestného činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a obviněný R. S. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., protože obžalovaný S. s další osobou dosud nezjištěnou za pomoci odcizených klíčů nebo paklíče vnikl dne 15. 6. 2000 v době mezi 04.05 hod. do 05.00 hod. do objektu C. v D. D. v okrese Č. K. vchodem přes cukrárnu, odkud ke škodě C. B., a. s., odcizil trezor v hodnotě 20.000,- Kč s obsahem 120 ks hracích žetonů v ceně 1.410,- Kč, pokladní hotovost ve výši 274.840,-Kč, pokladní hotovost ve výši 246.018 ATS v přepočtu 643.583,10 Kč, hotovost z hracích automatů ve výši 22.400,- Kč, a hotovost z hracích automatů ve výši 12.200 ATS, v přepočtu 31.915,20 Kč, dohromady vše v hodnotě 994.148,30 Kč, přičemž obžalovaný K. takovéto vloupání po získání příslušných informací organizoval a koordinoval, získal informace od obžalovaného D., tehdejšího pracovníka bezpečnostní agentury zajišťujícího ochranu C., který poskytl plánek s vyznačením umístění trezoru a dal informace o výši finanční hotovosti uložené v trezoru, za což obžalovaný D. měl přislíbenou odměnu ve výši 50.000,- Kč.
Za to byl obviněný R. K. odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu tři roky. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu NOKIA 3210, výr. č. 448903100217699 se SIM kartou č. 8942001004110716343, SIM karty č. 8942020290005930399 a padělaného řidičského průkazu. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci, tj. 2,10 g krystalického prášku béžové barvy – pervitinu o koncentraci 58,5 %.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená C. B., a . s., H. 16, B., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Spolu s obviněným R. K. byli odsouzeni za úmyslnou trestnou činnost obvinění R. S., M. D., M. B., Z. V., J. V., R. N. a R. S.
Tímtéž rozsudkem byli zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 4 KZv 40/2000, obvinění P. B. v bodě II. /podle §226 písm. c) tr. ř./ a Ing. M. T. v bodech VI., VII. a V. /podle §226 písm. a), b), c) tr. ř./.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a obvinění R. K., M. B., Z. V., J. V., R. N., R. S., R. S. a manželka obviněného M. B. M. B.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 10 To 9/02, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného R. K. zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 9 T 5/2001, v bodě II. a III. výroku o vině, v celém výroku o trestu a ve výroku o zabrání věci. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněného R. K. odsoudil za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., který spáchal jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným v napadeném rozsudku, a podle §247 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně obviněného R. K. (v bodě II. a III. výroku napadeného rozsudku) vrácena Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Odvolací soud současně učinil z podnětu podaných odvolání rozhodnutí týkající se dalších obviněných ve věci.
Proti konstatovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání. V podaném dovolání není výslovně uvedeno jaký výrok a v jakém rozsahu je napadán. Z jeho obsahu lze dovodit, že ohledně své osoby obviněný napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu a v části, v níž se ztotožnil s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v bodě V. výroku o vině.
Obviněný podal dovolání na základě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru odvolací soud neposoudil po právní stránce správně skutek, pro který byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., který měl spáchat jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Namítá, že nesprávně aplikoval §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., pokud dovodil, že organizoval spáchání uvedeného trestného činu. Tvrdí, že soud prvního stupně ve výroku vůbec nekonkretizoval v čem organizátorství spočívalo. Odvolací soud tento výrok nezrušil, přičemž v odůvodnění pouze odkázal na výsledky telefonních odposlechů. Obviněný konstatuje, že tyto odposlechy nebyly provedeny v souladu se zákonem, jelikož orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle §88 tr. ř. Konstatuje, že při řadě odposlechů byl porušen zákon, neboť nebyl dán souhlas příslušným soudem k vyhodnocení výpisů telefonních hovorů dle tzv. SIM karty, a soud přesto z tohoto vyhodnocení vycházel. V této souvislosti obviněný poukazuje na judikaturu Ústavního soudu. Rovněž namítá, že odposlechy u hlavního líčení nebyly přehrány a identifikace osob podle hlasu byla provedena pouze soudem. Podle jeho názoru je identifikace otázkou odbornou. Znalecký posudek však vypracován nebyl, a proto nelze usuzovat, kdo byl účastníkem příslušných telefonních hovorů.
Obviněný také poukazuje na nesrovnalosti u telefonních odposlechů s tím, že se s nimi soudy nevypořádaly. V případě provedených odposlechů poukazuje i na výhrady vznesené ve svém odvolání.
Obviněný dále namítá, že došlo k porušení práva na obhajobu, jelikož jeho obhájci bylo fakticky znemožněno zúčastnit se výslechu spoluobviněného M. D. Proto tento důkaz nemohl být v trestním řízení použit. Konstatuje, že na tuto skutečnost poukazoval již v odvolání, čímž se však odvolací soud vůbec nezabýval, přestože v souvislosti s body II. a III. původního rozsudku tuto námitku uznal.
Závěrem dovolání obviněný R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 10 To 9/02, jednak ve výroku o trestu u jeho osoby a dále v části, v níž zůstal nedotčen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 9 T 5/2001, ve výroku v bodě V., jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., který měl spáchat jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný s poukazem na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí. Obviněný rovněž učinil vlastnoruční písemné podání, přičemž v mimořádném opravném prostředku se konstatuje, aby bylo považováno za přílohu k dovolání vypracovaného obhájcem.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolatel nenapadá právní hodnocení skutku, ale namítá skutečnosti jiné, a sice jím tvrzené procesní nedostatky, popřípadě nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně. Tyto údajné nesprávnosti však nelze řešit cestou dovolání, nýbrž jinými mimořádnými opravnými prostředky. Dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. a není možné o něm věcně rozhodnout. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl ve druhém stupni a rozsudkem obviněnému uložil trest, přičemž ve výroku o vině v bodě V. zůstal u jeho osoby rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v §265e odst. 1 tr. ř.
Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, nelze přihlížet k vlastnímu podání obviněného R. K. ve věci, byť se v mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím obhájce uvádí, že je jeho přílohou. Podle názoru Nejvyššího soudu zákon nepochybně předpokládá zcela jinou součinnost obhájce při podání dovolání obviněného, než je pouhý odkaz na písemné podání, které sám obviněný vypracoval.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v konstatovaném ustanovení zákona.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z výše zákonem vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně ve věci a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž toto skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný R. K. podal řadu různých, ale vzájemně nesourodých námitek. Část z nich se týká údajné nezákonnosti telefonních odposlechů, způsobu provedení těchto důkazů u hlavního líčení a jejich nesprávného vyhodnocení a porušení práv obhajoby. Tyto námitky sice odkazují na zákonný důvod k podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti vycházejí z důvodů jiných, které zákon jako dovolací důvody, ohledně nichž lze podat dovolání, neuvádí. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí. Nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody uvedené v §265b tr. ř. Pokud by dovolání obviněného bylo podáno jen z takovýchto námitek, bylo by nutno ho odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný R. K. však v dovolání také namítá, že soud prvního stupně v rozsudku nekonkretizoval, v čem spočívalo organizování trestného činu krádeže, a že nesprávně aplikoval §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., s čímž se odvolací soud nevypořádal a chybně rozsudek v této části nezrušil. Tato námitka spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož napadá nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, čin spáchá vloupáním a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
Z popisu skutku výroku o vině pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné vyplývá, že spoluobviněný R. S. s další dosud nezjištěnou osobou za pomoci odcizených klíčů nebo paklíče vnikl dne 15. 6. 2000 do objektu C. v D. D., odkud odcizil trezor, hrací žetony a finanční hotovosti, vše v úhrnné hodnotě 994.148,30 Kč. Rovněž se konstatuje: „…obžalovaný K. takovéto vloupání po získání příslušných informací organizoval a koordinoval, získal informace od obžalovaného D., tehdejšího pracovníka bezpečnostní agentury zajišťující ochranu C., který poskytl plánek s vyznačením umístění trezoru a dal informace o výši finanční hotovosti uložené v trezoru…“ V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se mimo jiné uvádí, že společně s obviněným R. S. se na vloupání domlouvali, přičemž obviněný R. K. mu předával příslušné instrukce. Na místě události jistě nebyl, ale čin organizoval a zabezpečoval. Koordinoval celou záležitost a setkal se s obviněným M. D., který poskytl plánek a již výše zmíněné informace. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rovněž vyplývá, v čem konkrétně jednání obviněného R. K. spočívalo, neboť jsou citovány důkazy, o které byly tyto skutkové závěry opřeny.
Pokud takto zjištěný skutek v případě tohoto obviněného soud prvního stupně (následně i odvolací soud) kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., který spáchal jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., nelze právnímu posouzení vytýkat pochybení. Popis skutku a jeho odůvodnění obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu, včetně účastenství na jeho realizaci ve formě organizátorství. Obviněný R. S. jako přímý pachatel trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. si přisvojil cizí věc jejím zmocněním se, čin spáchal vloupáním (§89 odst. 14 tr. zák.) a způsobil tím značnou škodu (§89 odst. 11 tr. zák.), přičemž obviněný R. K. spáchání tohoto dokonaného trestného činu řídil (§10 odst. 1 písm. a) tr. zák.). Tomu odpovídá i ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně použitá právní věta. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. K. je ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Proto nemohl z jeho podnětu postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru svého dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ho neučinil, nikoliv dovolatel. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto návrhu samostatným výrokem, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k