ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.445.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 445/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 7. srpna 2002 dovolání obviněného J. V., a obviněné S. V., které oba obvinění podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 68/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 3/99, a rozhodl takto:
I. Dovolání obviněného J. V. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
II. Dovolání obviněné S. V. se podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99 byli obvinění J. V. a S. V. uznáni vinnými:
I/ pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §9 odst. 2, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že společně s dalšími dosud neustanovenými pachateli v době od 17. 5. 1998 do 29. 6. 1998 v úmyslu bez vědomí majitelky domu M. P., zastavit její rodinný dům v P. 5, na ul. K. 2A ve prospěch R. d. z. SFP – S. a ú. d. v M. B., a takto od uvedeného zástavního věřitele vylákat finanční částku ve výši odpovídající 5 mil. Kč ve formě úvěru nejprve obviněný J. V. od manželů L. a M. P. vylákal doklady k této nemovitosti a od jejich dcery M. P., kopii občanského průkazu SK 378684, když předstíral, že je zprostředkovatelem koupě této nemovitosti pro bohatého makléře a jeho přítelkyni, za kterou se vydávala obviněná S. V., která s pomocí paruky, brýlí a výrazného nalíčení nápadně změnila svoji podobu tak, aby znemožnila svoji identifikaci, přičemž obviněný J. V. ji při první společné prohlídce tohoto domu dne 18. 5. 1998 s takto změněným vzhledem představil manželům P. pod jménem „D. N.“; poté na základě takto opatřených dokladů a nezjištěnou osobou zhotoveného padělaného občanského průkazu SK 378684 na jméno M. P., obviněná S. V. dne 25. 6. 1998 v M. B. na nám. Č. 43, v centrále R. d. z. SFP – S. a ú. d., se stejně změněnou podobou pomocí paruky, brýlí a výrazného nalíčení se vydávala za M. P., a uzavřela mj. smlouvu č. IÚ 046/98 o poskytnutí úvěru ve výši 5 mil. Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti patřící dceři manželů P. – M. P., tedy k rodinnému domu č. p. 2985, zapsanému na listu vlastnictví č. 1523 pro P. 5 u Katastrálního úřadu P. – m.; již dne 29. 6. 1998 byl u tohoto katastrálního úřadu podán návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí podle citované smlouvy ze dne 24. 6. 1998, k čemuž však nedošlo a rovněž tak nedošlo k placení úvěru, neboť zástavní věřitel vzal zpět návrh na vklad uvedené zástavní smlouvy poté, co dne 1. 7. 1998 skutečná majitelka nemovitosti M. P., informovala finančního ředitele uvedeného družstva o podvodném jednání ze strany zástavce; následkem tohoto jednání byla způsobena vážná újma na nemajetkových právech M. P., avšak R. d. z. SFP – S. ú. d. M. B., nám. Č. 43, škoda nevznikla,
II/ obviněná S. V. sama
1/ trestným činem podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 19. 6. 1998 kolem 19.00 hod. v M. D. k. pod smyšlenou záminkou, že potřebuje peníze na zaplacení znalce, který ocení její nemovitost v P. 5, vylákala od J. R., kterému se představila jako M. P., 60.000,- Kč, a to s úmyslem tyto peníze poškozenému nevrátit,
2/ trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., kterého se měla dopustit tím, že dne 25. 6. 1998 v M. B. na nám. Č. v centrále R. d. z. SFP – S. a ú. d. prokazovala svoji totožnost pracovníkům uvedeného družstva padělaným občanským průkazem č. SK 378684 na jméno M. P., za kterou se vydávala při vyřizování přijetí za člena R. d. z. SFP – M. B. k úvěru ve výši 5 mil. Kč od uvedeného peněžního ústavu.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. V. odsouzen podle §250 odst. 4, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a obviněná S. V. podle §250 odst. 4, §35 odst. 1 tr. zák. tr. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon uložených trestů odnětí svobody byli oba obvinění zařazeni podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou každý.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 68/2001, napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. řádu ohledně obou obviněných v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že při nezměněných skutkových zjištěních, převzatých z rozsudku soudu prvního stupně, uznal obviněného J. V. jako spolupachatele vinným toliko pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §9 odst. 2, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (ad I) a obviněnou S. V. vinnou toliko trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným (ad II/1), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (ad I), a to dílem samostatně (ad II/1), dílem jako spolupachatelku podle §9 odst. 2 tr. zák., a dále trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. (ad II/2). Tresty odvolací soud uložil oběma obviněným v plné shodě s rozhodnutím Krajského soudu v Brně.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně správně zjistil skutkový stav věci, v rámci hodnocení provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním a až na jedinou výjimku podřadil jednání obviněných pod odpovídající hmotně právní ustanovení zvláštní části trestního zákona. Změnu právní kvalifikace jednání obviněných, když oproti závěru nalézacího soudu s ohledem na ideální konkurenci se shora uvedenými trestnými činy nepoužil a z rozsudečného výroku na rozdíl od rozhodnutí krajského soudu vypustil právní kvalifikaci trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., odůvodnil absencí naplnění zákonného znaku vážné újmy na právech ve smyslu §209 odst. 1 tr. zák., neboť v daném případě k vážnějšímu ohrožení či dokonce újmě na právech poškozených M. P. ml. a R. d. z. v M. B. nedošlo.
Podle tzv. dodejek a doručenek, založených v trestním spisu, byl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu doručen dne 6. 3. 2002 Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, dne 7. 3. 2002 obhájci obviněného J. V., JUDr. V. L., téhož dne, tj. dne 7. 3. 2002 obhájci obviněné S. V., JUDr. L. E., dne 18. 3. 2002 obviněnému J. V., a dne 21. 3. 2002 obviněné S. V.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 68/2001, podal obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. L. dovolání, které bylo podle prezentačního razítka doručeno Krajskému soudu v Brně dne 25. 4. 2002. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, podaným prostřednictvím obhájce JUDr. L. E., rovněž obviněná S. V., přičemž toto dovolání bylo podle prezentačního razítka doručeno Krajskému soudu v Brně dne 20. 5. 2002. Nejvyššímu soudu České republiky byla obě dovolání doručena spolu se spisovým materiálem dne 26. 7. 2002.
Obviněný J. V. opřel své dovolání o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a zaměřil jej do výroku o vině i do výroku o trestu napadených rozhodnutí. Nesprávnost rozhodnutí spatřuje v pochybení odvolacího soudu při hmotně právním posouzení žalovaného skutku, jež podle názoru obviněného není trestným činem. Obviněný velmi obsáhle polemizuje rozborem odůvodnění napadeného rozsudku se skutkovými zjištěními soudu, přičemž má za to, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině, aniž by měly pro takové rozhodnutí dostatek spolehlivých a přesvědčivých důkazů, navíc po celé trestní stíhání orgány činné v trestním řízení neobstaraly ani jediný přesvědčivý důkaz o existenci společného záměru obviněných, směřujícího ke společně provedenému jednání obou obviněných. Obviněný J. V. dále namítl, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu nestačí samotné uvedení jiného v omyl, ale vždy se musí jednat o spojitost mezi tímto jednáním a současným obohacením pachatele nebo jiné osoby, přičemž ve vztahu k projednávané věci samotné představení se spoluobviněné S. V. pod smyšleným jménem nelze považovat za naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněný zdůraznil, že jeho jednání směřovalo výhradně ke zprostředkování prodeje nemovitosti a nevěděl o záměru obviněné v budoucnu zneužít doklady poškozené M. P. ml. v souvislosti s vylákáním úvěru. Dovolatel trvá na tom, že se svým jednáním přičinil o zamezení škodlivého následku, a tudíž byly v jeho případě splněny podmínky beztrestnosti ve smyslu §8 odst. 3 písm. a), b) tr. zák.
V petitu svého dovolání obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu §265k tr. řádu a v souladu s §265l tr. řádu přikázal vrchnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu, přičemž tento procesní postup dovolacího soudu navrhl pro případ, že by Nejvyšší soud nerozhodl ve věci sám rozsudkem ve smyslu ustanovení §265m tr. řádu.
Rovněž obviněná S. V. zaměřila své dovolání proti výroku o vině i trestu odsuzujícího rozsudku vrchního soudu, přičemž jako dovolací důvod uvedla §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož má za to, že žalovaný skutek byl po hmotně právní stránce nesprávně posouzen, v důsledku čehož jí byl vyměřen trest v nesprávné výši, přičemž použitím správné právní kvalifikace by bylo zlepšeno její procesní postavení ve věci, což by se zohlednilo i při výměře trestu. Pokud jde o jednání uvedené pod bodem I. napadeného rozsudku, obviněná poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci skutku, neboť při existenci speciální skutkové podstaty úvěrového podvodu uvedené v §250b trestního zákona nelze toto jednání kvalifikovat podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a s ohledem na výši způsobené škody by toto jednání mělo být posouzeno jako jednání ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na výši hrozící škody 5.000.000,- Kč a na skutečně způsobenou škodu ve výši 60.000,- Kč, přičemž součet škod se podle jejího názoru pohyboval na spodní hranici škody velkého rozsahu, a tudíž mělo být její jednání kvalifikováno podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zák. s horní hranicí trestní sazby do osmi let, v jejímž rámci jí měl být uložen trest. Pokud jde o bod II/1 výroku napadeného rozsudku, obviněná má za to, že z důvodu absence jiného důkazu svědčícího v neprospěch obviněné než výpovědi poškozeného J. R., stojící však proti výpovědi obviněné, byla porušena zásada in dubio pro reo zakotvená v §2 odst. 5 tr. řádu, přičemž skutek by měl být s ohledem na výši způsobené škody kvalifikován podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Pokud pak jde o výrok pod bodem II/2 napadeného rozsudku, nebylo jednoznačně prokázáno, zda osobou, která se prokazovala padělaným občanským průkazem, byla právě obviněná S. V., čímž byl rovněž porušen zákon v neprospěch obviněné.
V petitu svého dovolání obviněná S. V. navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky vrchního i krajského soudu ve všech výrocích týkajících se obviněné a uložil Krajskému soudu v Brně, aby ve věci znovu jednal a pokud by bylo prokázáno, že se předmětných skutků dopustila, aby Nejvyšší soud rozhodl o aplikaci shora navržené právní kvalifikace, pokud ovšem nebude postupovat podle §265m odst. 1 tr. řádu a sám ve věci nerozhodne.
Obviněný J. V. k výzvě předsedy senátu Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce přípisem ze dne 30. 4. 2002 sdělil, že souhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání. Rovněž obviněná S. V. prostřednictvím svého obhájce vyjádřila svým přípisem ze dne 13. 6. 2002 souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně doručil v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu opis dovolání nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovoláním obviněných písemně vyjádřit a případně souhlasit s jejich projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V písemném vyjádření ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 1 NZo 126/2002, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu České republiky dne 19. 6. 2002, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby dovolání obviněných byla ve smyslu §265j tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta a aby tak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu za předpokladu souhlasu dovolatelů.
Státní zástupkyně zaujala stanovisko, že pokud oba dovolatelé namítli důkazní nepodloženost přisouzeného skutkového stavu věci, uplatnili skutkové vady, které nelze podle výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat, přičemž poznamenala, že ve věci učiněná skutková zjištění jsou správná a odpovídají hlediskům ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Rovněž nelze podle jejího mínění s úspěchem zpochybnit správnost hmotně právního posouzení skutku obou dovolatelů. V případě obviněné S. V. nemohla být tato dovolatelka pachatelkou trestného činu úvěrového podvodu. Při podpisu úvěrové smlouvy, vydávaje se za jinou osobu, totiž nebyla účastníkem uvedeného smluvního ujednání o poskytnutí úvěru, neboť pouze předstírala sjednání úvěrové smlouvy, a tak druhou stranu uváděla v omyl o samotné podstatě jejich právního vztahu, přičemž jejím pravým záměrem bylo vylákání peněz touto cestou, spojené již od počátku s úmyslem je nevrátit. Trestné aktivity dovolatelů, byť k nim přispěl každý svým způsobem, tvořily podle názoru nejvyšší státní zástupkyně jeden celek, vedený společným úmyslem obohatit se na úkor M. P. ml., a proto neobstojí námitka druhého dovolatele, obviněného J. V., o nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho tzv. samostatným jednáním a hrozícím škodlivým následkem v podobě obohacení se pouze na straně prvé dovolatelky. V případě druhého dovolatele nebyly splněny podmínky zániku trestnosti jeho jednání, neboť přítrž hrozící škodě učinila sama potenciální poškozená, a tudíž jeho jednání vedené pouhou snahou zajistit si beztrestnost předstíráním nedostatku informovanosti o pravé podstatě konání prvé dovolatelky nelze posoudit podle §8 odst. 3 písm. a), b) tr. zákona. Rovněž výši hrozící škody vyhodnotil odvolací soud zcela adekvátním způsobem ve vztahu k nově uzákoněné hranici škody velkého rozsahu a vzhledem ke způsobu spáchání trestné činnosti a důvodům jejího ukončení ve stadiu pokusu nemohl konstatovat nedostatek materiálního znaku přisouzeného jednání do té míry, aby je bylo možno posoudit podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) novelizovaného tr. zákona.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzovaní podaných dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud shledal, že obě předmětná dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť obě napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněných J. V. a S. V. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 9. 1. 2002, přičemž opis rozsudku byl doručen obviněnému J. V. dne 18. 3. 2002, jeho tehdejšímu obhájci JUDr. V. L. dne 7. 3. 2002, obviněné S. V. dne 21. 3. 2002 a jejímu tehdejšímu obhájci JUDr. L. E. dne 7. 3. 2002. Dovolání podali prostřednictvím svých obhájců dovolatel obviněný J. V. u Krajského soudu v Brně dne 25. 4. 2002 a dovolatelka obviněná S. V. u téhož soudu dne 20. 5. 2002. Z uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu u obou dovolatelů zachována.
Nejvyšší soud České republiky současně zjišťoval, zda dovolání obviněných splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ust. §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obvinění J. V. i S. V. opřeli své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Citovaný důvod lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu ).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto ohledu tedy dovolání obviněného J. V. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod svého dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči hodnocení důkazů, resp. úplnosti provedeného dokazování, tedy proti skutkovým zjištěním soudu prvého i druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou. V takovém případě tedy nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení §265b tr. řádu uveden není.
Dovolací soud tedy s ohledem na shora rozvedené důvody nebyl oprávněn posoudit vady skutkové, jež obviněný J. V. a částečně i obviněná S. V. napadenému rozhodnutí vytýkají.
V případě námitek obviněné S. V., směřujících do právního posouzení skutku, na němž spočívá napadené rozhodnutí, se však dovolání obviněné opírá o zákonem stanovený důvod, a tudíž dovolací soud posoudil tyto dovolatelkou uplatněné námitky ve vztahu ke skutkové větě bodu I a II/1 a II/2 napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž dospěl k následujícím závěrům :
Skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů v předcházejícím řízení objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku popsaného pod jednotlivými body výroku o vině napadeného rozsudku, avšak ohledně bodu I a II/1 je právní kvalifikace částečně nesprávná, přitom však byly v rámci skutkového zjištění objasněny správně a úplně všechny otázky pro v úvahu přicházející jinou právní kvalifikaci skutku.
Ze skutkové věty výroku o vině pokusem trestného činu podvodu podle ust. §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. pod bodem I výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud spatřoval podvodné jednání obviněných v uvedení poškozených v omyl tím, že společně, ať už každý jinou měrou, v úmyslu bez vědomí majitelky zastavit nemovitost specifikovanou ve výroku pod bodem I napadeného rozsudku ve prospěch R. d. z. SFP – S. a ú. d. v M. B. a takto vylákat od uvedeného zástavního věřitele úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, předstírali zprostředkování koupě této nemovitosti pro bohatého makléře a jeho přítelkyni, za níž se vydávala obviněná při změněné podobě a pod smyšleným jménem, a za tímto účelem vylákali od poškozených doklady k této nemovitosti a kopii občanského průkazu. Na základě takto shora uvedeným podvodným jednáním opatřených dokladů a nezjištěnou osobou zhotoveného padělaného občanského průkazu na jméno poškozené M. P. ml. pak obviněná se stejně změněnou podobou, vydávaje se za poškozenou M. P. ml., uzavřela se shora uvedeným zástavním věřitelem smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 5.000.000,- Kč, k jehož placení však nedošlo, tedy obvinění společně s úmyslem obohatit se na úkor M. P. i shora uvedeného zástavního věřitele uvedli poškozené v omyl, přičemž jejich jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku.
Případnou byla shledána námitka obviněné, týkající se pochybení odvolacího soudu, jestliže kvalifikoval jednání obou obviněných podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., když tento soud měl podle obviněné S. V. kvalifikovat předmětné jednání jako úvěrový podvod podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopouští mj. ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Pachatelem může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, přičemž za tuto osobu je nutno považovat i fyzickou osobu, která za dlužníka sjednává s budoucím věřitelem úvěrovou smlouvu. Trestní odpovědnost podle §250b tr. zák. může vzniknout pouze v návaznosti na smlouvu o úvěru, nikoliv v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může být rovněž poskytnutí peněžních prostředků, přičemž k trestní odpovědnosti za tento trestný čin není třeba vznik škody, ať už majetkové či nemajetkové povahy.
Z uvedeného vyplývá, že jednání obviněných pod bodem I napadeného rozsudečného výroku mělo být soudem právně kvalifikováno dílem jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se obvinění společně, byť každý jinou měrou, dopustili tím, že uvedli v omyl poškozenou M. P. ml. a manžele L. a M. P. předstíráním zprostředkování koupě předmětné nemovitosti s úmyslem tuto nemovitost bez vědomí její majitelky zastavit ve prospěch zástavního věřitele a takto vylákat úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, a dále uvedením v omyl poškozené R. d. z. SFP – S. a ú. d. uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva k předmětné nemovitosti s úmyslem tuto nemovitost zastavit pro potřeby získání úvěru od poškozeného zástavního věřitele, tedy s úmyslem ke škodě cizího majetku obohatit se na úkor poškozených M. P. ml. i shora uvedeného zástavního věřitele, dílem jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., kterého se obvinění dopustili úmyslným uvedením nepravdivých údajů při sjednávání předmětné úvěrové smlouvy ve vztahu k poškozené R. d. z. SFP – S. a ú. d. v M. B.
Při úvahách o shora uvedené právní kvalifikaci se rovněž nabízela otázka, zda lze jednání obviněných popsané pod bodem I a II/1 a II/2 rozsudečného výroku považovat za pokračující trestný čin podvodu a zda z hmotně právního hlediska jednání pod bodem II/1 napadeného výroku lze posuzovat jako dílčí útok pokračování trestného činu podvodu, a to právě s ohledem na rozdílné skutkové podstaty trestných činů, jež by v případě změny právní kvalifikace popsaná jednání obviněných naplňovala. Ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. vyžaduje, aby jednotlivé dílčí útoky pokračování v trestném činu naplňovaly stejnou skutkovou podstatu, byly vedeny jednotným záměrem, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Nejvyšší soud České republiky z toho výkladu vycházel a musel konstatovat, že posuzované jednání obviněných J. a S. V. nelze považovat za pokračování v trestném činu právě pro absenci naplnění stejné skutkové podstaty trestného činu, byť ostatní znaky vyžadované citovaným zákonným ustanovením jsou naplněny. Za této situace je nutno jednání pod bodem II/1 rozsudku právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť s ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze škody způsobené jednáním obviněných pod bodem I a II/1 napadeného rozsudku sčítat.
K námitce obviněné S. V. ohledně posouzení spodní hranice škody velkého rozsahu ovlivňující rozpětí trestní sazby je nutno uvést, že i při správné právní kvalifikaci skutku podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. při současné aplikaci novely ustanovení §89 odst. 11 trestního zákona účinné od 1. 1. 2002, týkající se posunu zákonné hranice pojmu škody velkého rozsahu z částky jednoho milionu na částku pět milionů, nemá tato skutečnost vliv na odlišné použití trestní sazby, neboť výše hrozící škody 5.000.000,- Kč dosahuje částky škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zákona.
Nejvyšší soud České republiky proto shledal, že ani v případě, že by dovolací soud zcela vyhověl podanému dovolání obviněné S. V. a napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 3 To 68/2002, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2000, sp. zn. 11 T 3/99, zrušil, nemohl by podobný procesní postup vést k takovému výsledku, aby se situace obviněných ve věci podstatně změnila v jejich prospěch. Dovolací soud rovněž dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť byla v praxi soudů již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného J. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť, jak již bylo vysvětleno, bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Dovolání obviněné S. V. Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení této obviněné a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. O dovoláních obou obviněných rozhodl Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 7. srpna 2002
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k