ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.499.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 499/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2002 dovolání, které podal obviněný Ing. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 11 To 34/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 9/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 18 T 9/99, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání nákupu zboží za účelem prodeje a prodej, zprostředkovatelské činnosti a provozování dopravy po dobu šesti let. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozeným J., a B., P., bytem S. Ú. I, T. 103, okres T., škodu ve výši 225.000,- Kč, když podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2002, sp. zn. 11 To 34/01, rozhodl rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 18 T 9/99, v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
I. v době od počátku května 1995 do konce června 1996 v T. jako jednatel společnosti J., s. r. o. T., ul. L. č. 333, zodpovědný za provoz úseku CSE zadržoval platby od příjemců přepravovaných zásilek na dobírku, inkasovaných v hotovosti firmou J., s. r. o. v rámci celorepublikového dopravního systému CS E. za účelem jejich využití pro potřeby firmy, ač takto získané peníze měl dle manipulačního řádu CS E., který se zavázal dne 22. 3. 1993 dodržovat, po dodání zboží a převzetí plateb poukázat oprávněným, přičemž v celkem sedmdesáti třech prokázaných (a ve výroku rozsudku přesně popsaných) případech způsobil na cizím majetku škodu v celkové výši nejméně 1.877.518,10 Kč.
V bodě II. jej dále uznal vinným, že dne 25. 9. 1997 uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu ustanovení §50a OZ, ve které se jako prodávající a vlastník pozemků a nemovitostí zavázal nejpozději do 60 dnů od podpisu této smlouvy uzavřít s budoucími kupujícími kupní smlouvu o prodeji parcel č. 616/2, 616/1, 621/22, 621/23, 621/24, 621/26 a 621/28, nacházejících se v katastrálním území Č. u T., vedené jako jeho vlastnictví v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. na LV čp. 5106 pro KÚ Č. u T., při podpisu smlouvy od budoucího kupujícího inkasoval v hotovosti finanční zálohu ve výši 250.000,- Kč, ačkoliv věděl, že usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. E 763/96-16, které nabylo právní moci dne 18. 2. 1997 ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného O. s. s. z. v T. proti povinnému J., s. r. o., L. 333, T., soud nařídil podle vykonatelného rozhodnutí O. s. s. z. v T. k uspokojení pohledávky oprávněného výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, a to zemědělské hospodářské budovy a pozemků č. parcely 616/2, 620/2, 621/20, 621/21, 621/23, 621/24, 621/26 a 621/28, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. pro katastrální území Č. u T., jež jsou ve vlastnictví povinného. Usnesením soudu mu bylo zakázáno, aby nemovitosti shora uvedené převedl nebo jinak zatížil, dále věděl o omezení dispozičních práv k budovám a pozemkům č. parcel 616/2, 621/23, 621/24, 621/26, 621/28 a 616/1, uvedené budoucímu kupujícímu nesdělil, k uzavření kupní smlouvy ovšem nedošlo, neboť JUDr. Š., která poskytovala právní pomoc J. P., vzhledem k nejasnostem z vyžádaného výpisu z katastru nemovitostí zjistila obstavení předmětných nemovitostí, proto J. P. jako poškozený od smlouvy odstoupil, tímto jednáním obviněný způsobil manželům J. P., a B. P., oba bytem S. Ú. I, T. 103, okr. T., škodu na majetku ve výši 250.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání odvolací soud právně kvalifikoval v bodě I. jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák a v bodě II. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za to obviněnému uložil podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelské činnosti a provozování dopravy na šest let. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozeným J., a B., P., bytem S. Ú. I, T. ul. č. 103, okres T., škodu ve výši 225.000,- Kč, přičemž oba poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 27. 5. 2002, jeho obhájci JUDr. A. J. dne 28. 3. 2002 a téhož dne i Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře.
Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. K. prostřednictvím jmenovaného obhájce u Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dne 17. 5. 2002 (na poštu podáno 16. 5. 2002) dovolání, které opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Namítl v něm jednak porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, jednak nesprávné právní posouzení věci.
První z uvedených dovolacích důvodů spatřoval ve skutečnosti, že dne 11. března 2002 rozhodl odvolací soud v jeho nepřítomnosti, přestože ji omluvil potvrzením o pracovní neschopnosti a prostřednictvím svého obhájce se při veřejném zasedání vyjádřil tak, že má zájem se projednání věci u odvolacího soudu zúčastnit. Odvolací soud však s ohledem na nedostatečnou formu lékařského potvrzení jeho nepřítomnost neuznal za řádně omluvenou a ve věci rozhodl, čímž podle dovolatele došlo k porušení jeho práva účasti na veřejném zasedání.
Pokud šlo o druhý dovolací důvod, obviněný konstatoval, že sice z formálních hledisek naplnil znaky trestných činů, pro něž byl uznán vinným, avšak vyšel z faktu, že nebyl zcela obeznámen se způsobem fungování systému CS E., jehož princip byl podrobně popsán v rozsudku soudu prvého stupně, z čehož dovodil, že mohl jednat v omylu, nikoli však v úmyslu spáchat trestný čin zpronevěry. Ani u druhého deliktu nebyla podle obviněného dána subjektivní stránka trestného činu v podobě úmyslného zavinění, mohlo se jednat nejvýše o nedbalost, která k naplnění trestného činu podvodu nepostačuje. Navíc je přesvědčen, že jeho závazky vůči třetím osobám, jak jsou popsány ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, jsou povahy obchodně právní, resp. občansko právní, nikoli trestně právní.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popřípadě aby sám Nejvyšší soud rozhodl o jeho zproštění. Současně požádal, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 11. 6. 2002 konstatoval, že obecné předpoklady pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku podle hlavy sedmnácté nyní účinného trestního řádu jsou splněny a že je tento opravný prostředek přípustný. Domnívá se však, že důvodům, pro něž byl podán, přisvědčit nelze.
V podrobnostech pak uvedl, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §265a odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel argumentuje zcela jednostranně a opomíjí skutečnosti, jež soud druhého stupně velmi podrobně rozebírá v části III. odůvodnění svého rozsudku. Ode dne 10. září 2001, na který bylo poprvé nařízeno veřejné zasedání o odvolání, obviněný nejrůznějšími způsoby mařil jednání odvolacího soudu a k opakovaně nařizovaným veřejným zasedáním se nedostavoval, takže jeho jednání budilo dojem, že se snaží oddalovat rozhodnutí až na dobu po účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. Stejně se zachoval i při jednání nařízeném na den 11. března 2002, kdy svou nepřítomnost omlouval potvrzením o pracovní neschopnosti ze dne 17. ledna 2002, čili téměř dva měsíce starým, a dvěma lékařskými zprávami ze dne 10. a 11. prosince 2001, jež se vztahovaly k jeho neúčasti u předešle nařízeného jednání odvolacího soudu. Přitom byl obviněný – s ohledem na dřívější opakované zmaření jednání – soudem druhého stupně poučen, jakou lékařskou zprávu je možno považovat za řádnou omluvu z jednání. Požadavku soudu obviněný nevyhověl a bez řádné omluvy se k jednání nedostavil.
Státní zástupce dále uvedl, že dovolatel navíc vůbec nespecifikoval, které ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání měl odvolací soud porušit. Soud zcela po právu neuznal neúčast obviněného u veřejného zasedání za omluvenou, neboť uplatněná omluva obviněného nevyhověla jednak požadavkům, které mu soud předem stanovil, a jednak ani z obecného hlediska nebyla akceptovatelná. Potvrzení o pracovní neschopnosti neznamená, že je dotyčná osoba neschopná dostavit se k soudu a tam absolvovat nařízené jednání. Předložené doklady nadto byly z dřívější doby tak vzdálené, že nemohly vypovídat o aktuálním zdravotním stavu dovolatele. Proto soud zcela správně rozhodl o projednání věci v nepřítomnosti obviněného. Ve věci totiž nenastala situace, která by takovému postupu bránila, např. předpokládaná v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Dovolatel by neměl přehlížet, že podle §238 tr. ř. se ustanovení o hlavním líčení na veřejné zasedání aplikují toliko v otázkách veřejnosti (§199 – 201), řízení (§203 – 204), počátku (§205 – 206) a odročení jednání (§219), nikoli též v otázce přítomnosti u jednání (§202 tr. ř.). Právo účastnit se projednání věci bylo odvolacím soudem obviněnému Ing. K. zajištěno, a pokud svého práva nevyužil, nemůže se z tohoto důvodu domáhat zrušení rozhodnutí učiněného v jeho nepřítomnosti.
Konečně státní zástupce upozornil, že v dalším obsahu se dovolatel soustředil na opakování své obhajoby z dosavadního řízení a napadal skutková zjištění soudu, přičemž vycházel z odlišného hodnocení provedených důkazů, které interpretoval ze svého pohledu. Zjištěné rozpory pak vydával za vady v hmotně právním hodnocení skutku a shledával v nich důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu nekoresponduje odůvodnění opravného prostředku s uváděným právním důvodem a dovolání je podáno z jiného, než zákonem definovaného důvodu.
S ohledem na uvedené důvody státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl podle §265j tr. ř. jako nedůvodné, a současně navrhl, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, neboť napadá rozsudek soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. ř./.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody je možno považovat za důvody uvedené v citovaném zákonném ustanovení, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Okolnosti vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu popsal odvolací soud na str. 17 –19 odůvodnění svého rozhodnutí (bod III.). Ve vší stručnosti je třeba připomenout argumentaci soudu druhého stupně, že obviněný se účasti u veřejného zasedání před odvolacím soudem zcela zjevně vyhýbal. Vyrozumění o veřejném zasedání nepřebíral, doporučené zásilky nevyzvedával, proto odvolací soud musel požádat o spolupráci Polici ČR. Postupně nařizovaná veřejná zasedání musela být odročována, neboť i v případě, že se obviněnému podařilo doručit vyrozumění o nich, nedostavoval se k nim, což omlouval většinou písemně přeskládanými lékařskými zprávami. Podle nich mu lékaři nedoporučovali účast na jednání soudu „vzhledem k (jeho) současnému zdravotnímu stavu“. Obviněný se nakonec nedostavil ani k veřejnému zasedání 11. 3. 2002, o němž byl vyrozuměn již 27. 12. 2001. Soudu předložil jen kopii psychiatrem vystaveného potvrzení o pracovní neschopnosti počínaje dnem 17. 1. 2002. Prostřednictvím obhájce pak soud informoval, že je stále práce neschopen a na své účasti u veřejného zasedání trvá. Ani dne 11. 3. 2002 soudu nepředložil lékařskou zprávu, která by obsahovala údaje požadované soudem ve smyslu poučení, jehož se mu dostalo v přípise ze dne 10. 9. 2001.
Popsané okolnosti bylo třeba posoudit především z toho hlediska, zda projednáním věci odvolacím soudem ve veřejném zasedání bez přítomnosti obviněného nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).
Jelikož účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost při veřejném zasedání.
Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř. Podle jeho odst. 1 veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a podle odst. 2 nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. „Něco jiného„ zákon (trestní řád) stanoví např. v §263 odst. 2 (účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná) a odst. 3 (při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení).
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (v tomto druhém případě dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
V daném případě obviněný v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. v úvahu nepřichází. Z obsahu spisu je zřejmé, že byl odvolacím soudem o veřejném zasedání opakovaně vyrozumíván, nikoli k němu předvolán. Z toho lze usuzovat, že odvolací soud nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou, takže uvažoval i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Zbývá proto posoudit otázku, zda projednáním odvolání obviněného při veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti byl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech, aby to zakládalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání).
Z tohoto pohledu mají zásadní význam nejen všechna shora citovaná zákonná ustanovení, ale i fakt, že obviněný byl postupně a opakovaně o termínu veřejného zasedání vyrozumíván, že byl včas (27. 12. 2001) vyrozuměn i o veřejném zasedání konaném 11. 3. 2002, a že byl již předtím odvolacím soudem poučen, že v případě, že trvá na své účasti u veřejného zasedání a ve využití tohoto práva mu brání zdravotní důvody, může svou neúčast omluvit na základě lékařské zprávy, z níž musí být zřejmé, že zdravotní potíže vylučují možnost účasti u veřejného zasedání.
Jestliže obviněný se tímto poučením neřídil, jestliže se k veřejnému zasedání nedostavil a svou neúčast řádně neomluvil, pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s odvolacím soudem, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (vyhl. MPSV č. 31/1993 Sb.) a není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody. K tomu je jen třeba dodat, že šlo o potvrzení ze 17. 1. 2002, tedy téměř dva měsíce staré, které neposkytovalo potřebnou informaci o aktuálním zdravotním stavu obviněného a jeho údajné neschopnosti zúčastnit se veřejného zasedání. Za takového stavu věci je pak irelevantní argumentace obhájce obviněného při veřejném zasedání dne 11. 3. 2002, že obviněný je práce neschopen, a že trvá na své účasti při veřejném zasedání.
Konání veřejného zasedání před odvolacím soudem bez účasti obviněného, k čemuž došlo po vyhlášení příslušného usnesení odvolacím soudem, rozhodně nebylo za uvedených okolností zásahem do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Postup odvolacího soudu je plně akceptovatelný, neboť k němu došlo teprve poté, co obviněný se k veřejnému zasedání, ač byl o něm řádně a včas vyrozuměn, nedostavil, svou neúčast u něho dostatečným způsobem neomluvil a požadavku soudu na předložení lékařské zprávy nevyhověl. Takovým přístupem k trestnímu řízení sám zapříčinil, že práva zúčastnit se veřejného zasedání před odvolacím soudem nakonec nevyužil.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je opodstatněné z dalšího jím namítaného dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podrobném odůvodnění svého dovolání sice připustil, že z formálních hledisek naplnil zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, současně však uplatnil námitky vztahující se obecně k ustanovení §4 tr. zák. (tvrdil, že nejednal úmyslně, nýbrž v omylu), jehož případná chybná aplikace soudy prvního i druhého stupně by mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „nesprávném právním posouzení skutku„. V takovém případě lze část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti je zapotřebí uvést, že důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, je třeba připomenout skutková zjištění soudů obou stupňů, že obviněný u skutku popsaného v bodě I. měl vybrané finanční prostředky pouze svěřeny za účelem jejich odeslání oprávněnému. To zdůraznil odvolací soud na str. 22 odůvodnění rozsudku, kde m . j. uvedl, že povinností dodacího střediska bylo tyto finanční prostředky neprodleně po administrativním zpracování odeslat oprávněným. Obviněný však tyto finanční prostředky úmyslně nechal splynout s ostatními finančními prostředky firmy, tyto prostředky neoprávněně využíval v neprospěch firmy a příkazy k úhradě nerealizoval, případně tak činil po urgencích s velkou časovou prodlevou. Obviněný tak s těmito finančními prostředky nakládal v rozporu s účelem svěření a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Na str. 23 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud použitou právní kvalifikaci vysvětlil ještě podrobněji a především k subjektivní stránce jednání obviněného ve vztahu k tomuto trestnému činu uvedl, že při tzv. svémocném úvěru se pachatel dopustí jmenovaného trestného činu nejen tehdy , jedná-li v úmyslu trvale si peníze ponechat, ale i tehdy, když jeho úmysl vrátit peníze je závislý na budoucí nejisté události, k níž může, ale také nemusí dojít. Pak totiž jedná s vědomím, že svým jednáním může porušit zájem chráněný v ustanovení §248 tr. zák. a pro případ, že dojde k takovému porušení, je s tím srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./. Případní pozdější vrácení peněz je pak posuzováno jen jako náhrada škody způsobená trestným činem.
Nemenší pozornost věnoval jak soud prvního stupně, tak především soud odvolací právní kvalifikaci jednání obviněného popsaného pod bodem II. výroku napadeného rozsudku. K dovolatelem namítané subjektivní stránce jeho jednání m. j. uvedl, že jde o úmyslný trestný čin , který lze spáchat v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. /v odůvodnění rozsudku na str. 24 je nepřesně citován tr. ř./, ale i v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Za omyl poškozeného je považován rozpor mezi jeho představou (že se nemá čeho obávat) a skutečností. Uvedení v omyl je pak takové jednání, kterým předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Obviněný se ve smlouvě o budoucí smlouvě zavázal, že nejpozději do 60 dnů od podpisu této smlouvy uzavře s poškozenými kupní smlouvu o prodeji parcel a inkasoval v hotovosti finanční zálohu 250.000,- Kč za situace, kdy poškozeného neinformoval o skutečnostech, které mu bránily v prodeji pozemků. Tyto informace potencionální kupec mít musí, proto pro hodnocení trestně právní odpovědnosti obviněného nebylo rozhodující, zda podepsané smlouvy odpovídají příslušným ustanovením občanského zákoníku a zda jsou z pohledu práva občanského platné. Pro trestní odpovědnost obviněného je rozhodující, že obviněný se ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že zamlčel před poškozenými podstatné skutečnosti a způsobil jim značnou škodu.
Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat zákonné znaky jednak trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. /v bodě I. výroku rozsudku/, jednak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. /v bodě II. výroku rozsudku/, nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Soudy obou stupňů přesvědčivě vyložily i otázku subjektivní stránky jednání obviněného, dovodily, že jednal u obou trestných činů úmyslně, a jestliže shledaly, že mezi takovým jednáním obviněného a způsobeným následkem existuje bezprostřední příčinná souvislost, pak právní kvalifikace použitá odvolacím soudem i podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá zjištěnému stavu věci a zákonu.
Ze všech těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž musel postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, odst. 4 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto návrh obviněného bylo možno považovat jen za podnět k případnému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 12. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Horák
Vypracoval:
JUDr. Jan Bláha