ECLI:CZ:NS:2002:6.TDO.565.2002.1
sp. zn. 6 Tdo 565/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2002 dovolání obviněného Mgr. K. F., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 97/2001, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 43 T 97/2001, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 43 T 97/2001, byl obviněný Mgr. K. F. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 8. 3. 2001 v odpoledních hodinách ze své advokátní kanceláře se sídlem v P. 9, M. čp. 2059/2 poté, co v ranních hodinách téhož dne v P. 9, ul. N. v prostoru čerpací stanice B. nalezl mezinárodní přepravní listinu – CARNET TIR, č. RX31720082, která je určena k pojištění nákladu až do výše 50.000,- amerických dolarů, s platností do 28. 4. 2001, vydanou společností Č. B. pro společnost C.-T., s. r. o., se sídlem v Ú., okr. O., telefonicky požadoval od autodopravce M. S. za její navrácení nejprve finanční částku ve výši 40.000,- Kč, následně 25.000,- Kč s tím, že pokud mu nebude požadovaná finanční částka vyplacena, listinu si ponechá.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 3 tr. zákona k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. soud stanovil pro případ, že by obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, náhradní trest odnětí svobody na osm měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, napadený rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku, jímž byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a výroku o výši peněžitého trestu, uložil obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, byl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu doručen obviněnému Mgr. K. F., jeho obhájci JUDr. I. S. i Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 9 dne 20. 6. 2002.
Obviněný Mgr. K. F. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, dovolání, které bylo podle prezentačního razítka doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 3. 7. 2002. Nejvyššímu soudu České republiky bylo dovolání obviněného doručeno spolu se spisovým materiálem dne 26. 8. 2002.
Dovoláním obviněný napadl uvedený rozsudek ve výrocích o vině i trestu, přičemž podaný mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení žalovaného skutku. Obviněný namítl, že po subjektivní stránce jeho požadavek na zaplacení nálezného není možno považovat za jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, přičemž z provedeného dokazování nelze jednoznačně vyloučit, zda by předmětný karnet předal poškozenému i bez zaplacení nálezného či nikoliv. Při hodnocení výpovědi svědka S. měl soud vycházet ze zásady in dubio pro reo, což však neučinil.
Obviněný dále poukázal na to, že svědek S. nemohl být objektem trestného činu vydírání, neboť v případě ztráty předmětného karnetu by jej jako osobu bez oprávnění disponovat s karnetem nepostihla žádná sankce. V této souvislosti dovolatel odkázal na výpověď svědkyně H. a uvedl, že karnet TIR je vydáván Sdružením automobilových dopravců Č. B. konkrétní fyzické či právnické osobě, kterou byla v daném případě společnost C.-T., s. r. o., zastoupená Ing. B, přičemž tento karnet je nepřenosný, jeho držitel jej nesmí předat třetí osobě, ledaže by tato třetí osoba byla u něj v zaměstnaneckém poměru. V případě neoprávněných dispozic s karnetem či v případě ztráty karnetu pak hrozí držiteli sankce od 2 do 50 tisíc USD. Vzhledem k tomu, že předmětný karnet byl vystaven na jméno společnosti C.-T., s. r. o., v případě ztráty karnetu by byla případnými sankcemi ze strany společnosti Č. B. postižena společnost C.-T., s. r. o. a nikoliv svědek S., kterého naopak nemohla postihnout absolutně žádná újma, a tudíž je nutno odlišně hodnotit objektivní stránku trestného činu vydírání. Obviněný rovněž vytkl chybně uvedenou osobu poškozeného, kdy jako poškozený měl podle názoru obviněného vystupovat majitel společnosti C.-T., s. r. o., pan V. B., jako jediný oprávněný držitel karnetu.
V závěru obviněný poukázal na to, že ačkoliv jedním ze zákonných znaků trestného činu vydírání je pohrůžka způsobení jiné těžké újmy, ani jeden z napadených rozsudků neobsahuje údaj o tom, v čem měla tato újma ve vztahu k poškozenému M. S. spočívat.
V petitu svého dovolání obviněný Mgr. K. F. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výrocích o vině i trestu zrušil a věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně doručil dne 17. 7. 2002 v souladu s §265h odst. 2 tr. řádu opis dovolání nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání obviněného písemně vyjádřit a souhlasit s jeho případným projednání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. řádu) při posuzovaní podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu §265e tr. řádu.
Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. řádu).
Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného Mgr. K. F. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 28. 5. 2002, přičemž opis rozsudku byl doručen obviněnému i jeho obhájci dne 20. 6. 2002. Dovolání podal obviněný u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 3. 7. 2002, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu §265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.
Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.
V této souvislost Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný Mgr. K. F. opřel své dovolání, lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku o vině rozhodnutí se skutkem tak, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.
Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti, bylo podáno oprávněnou osobou řádně a včas, přičemž v případě námitek obviněného směřujících do právního posouzení skutku, na němž spočívá napadené rozhodnutí, se dovolání obviněného opírá o zákonem stanovený dovolací důvod, a tudíž v návaznosti na tato zjištění Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku i předcházející řízení, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 se obviněný dopustil trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 8. 3. 2001 v odpoledních hodinách ze své advokátní kanceláře se sídlem v P. 9, M. čp. 2059/2 poté, co v ranních hodinách téhož dne v P. 9, ul. N. v prostoru čerpací stanice B. nalezl mezinárodní přepravní listinu – CARNET TIR, č. RX31720082, která je určena k pojištění nákladu až do výše 50.000,- amerických dolarů, s platností do 28. 4. 2001, vydanou společností Č. B. pro společnost C.-T., s. r. o., se sídlem v Ú., okr. O., telefonicky požadoval od autodopravce M. S. za její navrácení nejprve finanční částku ve výši 40.000,- Kč, následně 25.000,- Kč s tím, že pokud mu nebude požadovaná finanční částka vyplacena, listinu si ponechá.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je patrno, že nalézací soud považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněný jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal.
Dovolání obviněného je nutno přisvědčit v tom, že zjištěný skutek byl ve výroku o vině i v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 popsán tak, že žádné konkrétní zjištění nenaplňuje zákonný znak „pohrůžky jiné těžké újmy“. Tomuto zákonnému znaku neodpovídá skutkové zjištění, popsané v napadeném rozsudku nalézacího soudu tak, že si obviněný chtěl ponechat listinu, pokud mu nebude požadovaná finanční částka poškozeným vyplacena, neboť toto zjištění nikterak necharakterizuje jednání obviněného jako pohrůžku jiné těžké újmy. Z tohoto zjištění navíc nelze rozpoznat, jakým způsobem byla tato pohrůžka jiné těžké újmy realizována, resp. ve skutečnosti, že si v případě nevyplacení dané částky obviněný chtěl ponechat listinu pro sebe, není nezbytně zahrnuto, že se obviněný proti poškozenému M. S. dopustil pohrůžky jiné těžké újmy. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem tohoto jednání totiž nebyla bezpečně prokázána, což se odrazilo i ve skutkové větě napadeného rozhodnutí.
Případnou byla shledána námitka obviněného, směřující do nesprávně označené osoby poškozeného. Ačkoliv nelze akceptovat úvahy dovolatele o vadně označeném objektu trestného činu, kdy objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování jednotlivce a nikoliv, jak se mylně domnívá obviněný, samotný poškozený, soudy obou stupňů se měly zabývat otázkou, zda poškozený M. S. jako osoba bez reálné hrozby majetkové sankce ze strany společnosti Č. B. byl způsobilým předmětem útoku, neboť na rozdíl od společnosti C.-T., s. r. o., které by v případě ztráty předmětného karnetu hrozila jiná těžká újma v podobě sankce dosahující částky až 50.000,- USD, nebylo v rámci dokazování prokázáno, zda vůbec, popř. jaká jiná těžká újma hrozila tomuto poškozenému.
Výrok o vině trestným činem vydírání by mohl přicházet v úvahu ohledně takového skutku, jež by obsahoval i pohrůžku jiné těžké újmy ze strany obviněného vůči poškozenému jako součást jeho jednání. Skutek, jak byl ve výroku o vině napadeného rozhodnutí popsán, však neobsahuje výslovně žádnou pohrůžku jiné těžké újmy, přičemž tato pohrůžka není patrná ani z odůvodnění daného rozhodnutí. Skutek zjištěný Obvodním soudem pro Prahu 9 byl tedy nesprávně právně posouzen.
Na tomto nesprávném právním posouzení skutku spočívá i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, který ponechal výrok o vině z rozsudku soudu prvého stupně nedotčen.
Nejvyšší soud České republiky proto z podnětu dovolání Mgr. K. F. zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 44 To 273/2002, a jako vadnou část předcházejícího řízení i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 43 T 97/2001, a dále zrušil podle §265k odst. 2 tr. řádu další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, která jejich zrušením pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bude Obvodní soud pro Prahu 9 v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. řádu povinen odstranit shora vytýkaný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich hmotně právním posouzením, přičemž Nejvyšší soud ponechává na úvaze nalézacího soudu, zda, popřípadě v jakém rozsahu bude za tímto účelem doplňovat dokazování až dosud provedené v hlavním líčení. V každém případě bude ovšem obvodní soud vázán zákazem reformatio in peius, zakotveným v ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně i další obsahově navazující rozhodnutí byla zrušena výhradně v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného Mgr. K. F. a v novém řízení proto nemůže dojít v žádném ohledu ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. září 2002
Předseda senátu :
JUDr. Zdeněk S o v á k