ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.620.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 620/2022-4762
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 4 To 44/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 43 T 2/2019, byl obviněný M. M. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných T. C. a L. S., o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř.) a o zproštění obviněného M. M. podle 226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dopustil tím, že se spoluobviněnou T. C.
v době od února 2016 do 27. 9. 2017 na různých místech v Praze po předchozí vzájemné dohodě a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch,
obviněná T. C. a obviněný M. M. společně v 8 případech pod svými pravými jmény, jednak v 6 případech jménem fiktivní osoby D. N., r. č. XY, trvale bytem v XY, XY, asistenta výboru Senátu pro záležitosti EU a komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury, kdy pod touto identitou ve skutečnosti vystupoval a jednal obviněný M. M., což mělo u poškozených zvýšit důvěryhodnost jednání obviněných,
uzavřeli celkem se 14 poškozenými smlouvy o zápůjčce pod smyšlenou legendou zhodnocení peněz prostřednictvím investic do obchodování s plynovými topnými kotly, jejichž odbyt měl být zajištěn v ČR v rámci projektu Ministerstva životního prostředí „Nová zelená úsporám“ a v souvislosti s tzv. „kotlíkovými dotacemi“, přičemž princip zhodnocení měl fungovat tak, že investoři poskytnou v hotovosti své finanční prostředky oproti smlouvě o zápůjčce uzavřené s výše uvedenými fiktivními i reálnými osobami, zajištěné v některých případech směnkou, kdy po dobu platnosti smlouvy budou těmto investorům měsíčně vypláceny „úroky“ či „zhodnocení“ ve výši 5–20 %,
a tímto způsobem postupně vylákali od 14 poškozených zápůjčky v hotovosti v různých částkách, kdy k výplatám zhodnocení zpočátku docházelo, od prosince 2016 však obvinění postupně další výplaty zhodnocení oddalovali, poškozeným sdělovali různé nepravdivé důvody vysvětlující zpoždění výplat a zbývající peníze již většině poškozených nevrátili, když u některých poškozených nedošlo k žádnému vyplacení zhodnocení, až v srpnu 2017 obvinění další zhodnocení přestali poškozeným vyplácet zcela,
a tohoto jednání se dopustili přesto, že věděli, že žádné takové investice oni ani nikdo jiný provádět nebude, že jimi uváděné informace jsou nepravdivé, vložené investice ani po urgencích poškozeným nevrátili, zápůjčky ve skutečnosti nepoužili na jimi avizovaný účel, a v takovém jednání pokračovali i přesto, že si vzhledem ke svým majetkovým poměrům museli být od počátku vědomi, že nebudou moci vůči poškozeným dostát svým závazkům,
konkrétně obviněný M. M. jednal způsobem popsaným pod body 1., 3. – 6., 10., 12., 14., 16., 18., 19., 21., 22. a 45. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterým způsobil celkovou škodu 12 373 000 Kč.
Podle bodu 18. spočívalo jeho jednání v tom, že
společně se spoluobviněnou T. C. poté, co poškozená J. M. (bod 12. rozsudku) v dobré víře předala svému kolegovi, poškozenému L. Č. , nar. XY, informaci o svém investování v rámci shora popsaného projektu, s poškozeným se sešla jak obviněná T. C., tak obviněný M. M., který před poškozeným vystupoval a jednal pod identitou smyšlené osoby D. N., kteří mu detailně popsali podstatu smyšleného projektu, v období od 13. 10. 2016 do 14. 7. 2017 na nezjištěném místě v Praze obviněná T. C. s poškozeným uzavřela postupně sedm smluv o zápůjčce částky celkem 17 480 000 Kč se zhodnocením 10 % měsíčně, přičemž poškozený peníze předával v hotovosti obviněné T. C., která mu na zhodnocení vyplatila celkem částku 9 022 000 Kč, od července 2017 však další výplaty zhodnocení oddalovala, a oba obvinění poškozenému sdělovali různé nepravdivé důvody vysvětlující zpoždění výplat a zbývající peníze již poškozenému nevrátili, přičemž obviněný M. M., ačkoli byl s poškozeným opakovaně v kontaktu a byl si vědom jeho úmyslu investovat částky v řádech milionů Kč, smyšlenou legendu investic nikdy nezpochybnil, čímž poškozenému způsobili škodu v celkové výši 8 458 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný M. M., spoluobviněná T. C. a poškozený M. K. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 4 To 44/2021, byla všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 4 To 44/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Brojil výslovně toliko proti výroku o vině pod bodem 18. Tvrdil, že se s poškozeným L. Č. sešel až poté, co byl poškozený informován o mechanismu investování. Na této schůzce pouze potvrdil informace, které poškozený obdržel od spoluobviněné T. C. Sám neprojevoval žádnou aktivitu, nepodepsal žádné smlouvy, nepřevzal žádné investice, neprovedl žádné výplaty provizí, poškozeného nikterak nekontaktoval. V průběhu dokazování tedy bylo zjištěno, že pouze potvrdil, co poškozenému v předchozích četných kontaktech sdělovala spoluobviněná T. C. Jestliže poškozený podmiňoval svou investici ručitelským podpisem D. N., pak tím, že obviněný svůj podpis oddaloval, poškozeného od investování odrazoval. Pokud poškozený nakonec investoval i bez ručitelského podpisu obviněného (rozuměj v roli D. N.) a svolil k předání peněz, obviněný nemůže být považován za spolupachatele. Pro účely rozhodnutí o spolupachatelství nutno posoudit pouze jednání vedoucí ke spáchání trestného činu, nikoliv jednání vedoucí k jeho zakrytí. Trestným je jednání, kterým byl poškozený L. Č. uveden v omyl. Spolupachatelství nevyplývá z jednání, kterým se oba obvinění následně snažili poškozeného odradit od řešení věci formální cestou. Nadto soud prvního stupně v bodě 481. výslovně uvádí, že činnost pachatele, který se snaží zabránit vlastnímu odhalení, trestná není. Přesto však v případě poškozeného L. Č. takovou činnost obviněného pod spolupachatelství zahrnuje. Upozornil, že v případě skutku, pro který byl zproštěn obžaloby (poškozená J. G.), soud uzavřel, že za období, kdy již spolupracovat nechtěl, s poškozenými nekomunikoval a byl nekontaktní (a na něho samostatně navázala svou činností spoluobviněná T. C.), za jednání v tomto skutku popsané (trestně) neodpovídá. V případě totožného jednání, jehož se dopustil vůči poškozenému L. Č., však byl shledán trestně odpovědným.
6. Za vyfabulovanou označil obviněný hypotézu soudu, podle níž mohl zmařit dokonání skutku tím, že by tvrdil, že je projekt přerušen, že zkrachoval, atd. Obviněný věděl, že je smlouva spoluobviněnou T. C. podepsána a že se čeká na jeho ručitelský podpis. A právě proto, že se nechtěl na skutku podílet, podpis oddaloval a doufal, že poškozený bez ručitelského podpisu nebude žádné peníze předávat. Nemůže tak být uznán vinným účastí na jednání, u něhož předpokládal, že k němu vůbec nedojde, když sám svým aktivním jednáním hodlal investici poškozeného zmařit, tedy záměrně způsoboval nedostatek podmínek k poskytnutí investice. Měl za to, že jeho jednání zcela postrádá úmysl způsobit poškozenému škodu tím, že jej uvede v omyl, a proto nenaplňuje znaky trestného činu.
7. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 1053/2002, podle něhož popisem skutku vyjádřeným slovy „… obviněný s ohledem na okolnosti celé věci musel vědět, že …” není možné přesvědčivě vysvětlit naplnění zákonných znaků trestného činu, protože se tím nijak nevyjadřuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem. Citovaná úvaha zejména připouští i to, že jednání obviněného nastoupilo až poté, co tento následek nastal a byl již předtím způsoben jiným jednáním, resp. jednáním jiných osob, zde spoluobviněné T. C.
8. Uzavřel, že rozsudek, jímž byl uznán vinným jednáním spočívajícím v tom, že poškozenému L. Č. potvrdil legendu spoluobviněné T. C. ohledně investic a nadále odmítal podepsat smlouvu, když jeho ručením podmiňoval poškozený poskytnutí investic, neobsahuje žádné přezkoumatelné odůvodnění, na základě čeho měl vědět o následném podvodném jednání spoluobviněné T. C. (úmysl) a být srozuměn s výší škody (jakožto okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby), ani zda vůbec a v jaké výši jeho jednáním vznikla škoda (následek) a zda se tak stalo výhradně po jeho potvrzení legendy, předávané předtím spoluobviněnou T. C., tedy v příčinné souvislosti s tím (kauzální nexus), neboť k následku by došlo i bez toho. Podle jeho mínění jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná, nevyhovují požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. a jsou vnitřně rozporná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002). Jsou také v rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména výpovědí samotného poškozeného. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že i v případě skutku pod bodem 18. měl být zproštěn obžaloby. Poněvadž jeho jednáním nebyla poškozenému L. Č. způsobena žádná škoda, není důvodu k náhradě škody svědku Y. P. N., na kterého část pohledávek poškozeného L. Č. přešla. Pokud by byl obviněný v tomto bodě obžaloby zproštěn, nemohla by jím způsobená škoda činit částku 12 373 000 Kč (když se poškozený přihlásil se svým nárokem na náhradu škody ve výši 11 780 000 Kč) a nemohl by být odsouzen pro pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) a nemohl by mu být uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Uložený trest by potom mohl odpovídat skutečnému rozsahu trestné činnosti, jíž se dopouštěl.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 4 To 44/2021, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání předeslala, že skutkové okolnosti vztahující se k dovolatelově jednání pod bodem 18. výroku o vině nejsou s případem absentujícího popisu skutkových okolností vypovídajících o zaviněném jednání, jenž byl judikován v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002, srovnatelné. V posuzované věci poté, co poškozený L. Č. obdržel reference poškozené J. M. (ad bod 12. výroku o vině) o jejím investování v rámci projektu Ministerstva životního prostředí a následně se také sešel jak s obviněnou T. C., tak i s dovolatelem, který v této souvislosti vystupoval pod smyšlenou identitou D. N., mu obviněný a spoluobviněná při takovém setkání do detailu popsali podstatu ve skutečnosti smyšleného projektu a poté spoluobviněná s tímto poškozeným v období od 13. 10. 2016 do 14. 7. 2017 uzavřela postupně sedm smluv o zápůjčce na celkovou částku 17 480 000 Kč, kterou jí postupně předal v hotovosti, a ve smyslu příslibu jejího zhodnocení od ní obdržel pouze celkovou částku 9 022 000 Kč, neboť jejich další výplatu oddalovala, přičemž oba obvinění, a tedy i dovolatel, poškozenému sdělovali různé nepravdivé důvody jako vysvětlení zpožděných výplat provizí, aniž mu zbývající (takto investované) peníze vrátili, přičemž dovolatel i přesto, že byl s poškozeným opakovaně v kontaktu a byl si vědom jeho úmyslu investovat v řádech milionů korun, nikdy smyšlenou legendu, pod jejímž vlivem se poškozený rozhodl k takovým investicím, nezpochybnil, a svým jednáním se tak podílel na způsobení škodlivého následku na straně poškozeného ve výši 8 458 000 Kč. Znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu tak dovolatel rozhodně nenaplnil pouze tím, že „poškozenému potvrdil legendu spoluobviněné C. ohledně investic a nadále odmítal podepsat smlouvu, když jeho ručením podmiňoval poškozený poskytnutí investic“.
11. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný podle státní zástupkyně provedl pouze vlastní způsob vyhodnocení provedených důkazů a na jeho podkladě vyjádřil svůj nesouhlas s hodnotícím postupem soudů obou stupňů, aniž by jejich hodnotící úvahy napadl způsobem, ze kterého by byl onen rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a vypovídací hodnotou provedených důkazů zjevný, logice odporující, a tím i ve smyslu naplnění jeho práva na spravedlivý proces nepřijatelný. Zdůraznila, že ani po novelizaci trestního řádu od 1. 1. 2022 se Nejvyšší soud nestal třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. K dílčím námitkám obviněného se nicméně vyjádřila, zejména podrobně vysvětlila, proč nepovažuje za nepravdivý skutkový závěr soudu o tom, že dovolatel u poškozeného L. Č. předjednával smlouvy o investování. Podle ní právě takto podložená role dovolatele při předjednávání předmětných smluv o investování ve spojení s jeho vystupováním pod smyšlenou identitou D. N. (konkrétně jako asistenta výboru Senátu pro záležitosti EU a komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury) nepochybně měla potenciálního investora pohnout k uzavření obchodu a tím i k vynaložení investice ve smyslu garancí, které tato nejen vlivná, ale i řešené problematiky znalá osoba pro něho představovala. Dovolatel sice správně poukazuje na to, že poškozený podmiňoval svoji investici ručitelským podpisem D. N., důvodem, proč se i bez splnění této důležité podmínky nakonec rozhodl investovat, bylo jeho ujištění od spoluobviněné, že se o to postará. Smysl oddalovacího postoje dovolatele ohledně jeho ručitelských podpisů na smlouvách o zápůjčce rozhodně nemohl spočívat v jeho snaze odradit poškozeného od investic s přesvědčením, že bez jeho ručitelského podpisu investovat nebude. Naopak za stavu, že „obchod“ fungoval dobře, smlouvy byly podepsány a finance poškozeným investovány, by písemné stvrzení garance jeho korektnosti mohlo pro dovolatele být pouze dalším usvědčujícím důkazem. Se závěrem soudů, že obviněný jednal v postavení spolupachatele, se tedy státní zástupkyně ztotožnila. Co se týče výhrady dovolatele, že netušil, na jakou celkovou částku se projednávané investice vztahují, státní zástupkyně poukázala na bod 18. usnesení odvolacího soudu. Nespatřovala chybným ani hodnotící závěr nalézacího soudu pod bodem 213. jeho rozsudku. Ztotožnila se se soudy nižších stupňů, že obviněný nejednal způsobem, kterým by zmařil dokonání trestného jednání ze strany spoluobviněné T. C. Nepřisvědčila proto úvaze dovolatele, že k dovození jeho trestní odpovědnosti za jednání spáchané společně se spoluobviněnou brání jeho důvodný předpoklad, že nedojde k dokonání trestného činu z její strany, navíc pak posílený jeho aktivním jednáním. Dovolatel nejednal žádným aktivním způsobem ve smyslu nabízejících se možností, jak zabránit majetkovým investicím tohoto poškozeného, učiněným v jeho mylném přesvědčení, do kterého byl uveden.
12. Došlo-li ke škodě poškozeného L. Č. na podkladě vzájemně se doplňujících úkonů trestné součinnosti dovolatele a spoluobviněné, kterou byl poškozený uveden v omyl o skutečné povaze obchodování, nepravdivě založené na projektu v souvislosti s tzv. kotlíkovými dotacemi, pak není pochyb, že ke škodlivému následku v podobě podvodného vylákání investic v milionových řádech do tvrzeného projektu došlo v příčinné souvislosti. Analogii s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 1053/2002, státní zástupkyně neshledala. Podle ní dovolatelovo jednání nemůže spadat až do fáze poté, co tento následek nastal a byl již předtím způsoben jiným jednáním, resp. jednáním jiných osob. K naplnění spolupachatelského postavení stačí i dílčí přispění, třeba i v podřízení rolí, a vedené společným úmyslem (v daném případě pak společným úmyslem vlastního obohacení na úkor poškozeného), jak správně odkazuje soud nalézací pod bodem 472. Státní zástupkyně souhlasila s odvolacím soudem (bod 18.), že jednání obviněných na sebe navazovalo, jimi poskytnuté informace se shodovaly a také po dokonání trestného činu setrvávali na dříve vytvořené legendě a snažili se odradit poškozeného od řešení věcí formální cestou. Splněné podmínky jednání ve spolupachatelském postavení nebylo možno přehlédnout, a pokud soud dále poukázal na společné jednání, „vedoucí k zakrytí trestného činu“, resp. k oddálení řešení formální cestou, pak se takovým způsobem pouze vymezil k jednání obviněných po dokonání trestného činu, a to pouze v tom smyslu, že byl jejich postup společný jak při naplňování znaků jeho skutkové podstaty, tak i v době, kdy bylo zjevným, že za takové jednání budou nést odpovídající trestněprávní následky.
13. Pokud u části podvodných útoků nedošlo k vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti, neboť byly shledány důvody k postupu podle §226 písm. c) tr. ř., pak soud nalézací pod bodem 480. odůvodnění zprošťující části svého rozsudku vyložil, že se tak stalo v období, kdy žádná aktivní součinnost z dovolatelovy strany zaznamenána nebyla, kdy přestal být kontaktním jak pro spoluobviněnou, tak i pro potenciální poškozené, se kterými tato bez jeho vědomí navázala zcela samostatným podvodným jednáním. Přitom se zaštiťovala osobou, za kterou do té doby dovolatel fiktivně vystupoval, nicméně se uvedeným způsobem od jednání spoluobviněné již distancoval. Jeho jednání ve vztahu k poškozenému L. Č. tak rozhodně nelze považovat za totožné, popř. srovnatelné s případy poškozených, ve kterých byl obžaloby zproštěn.
14. Námitky poukazující na postoj dovolatele při reparaci způsobených škodlivých následků neshledala státní zástupkyně způsobilými k věcnému projednání (konkrétně pak jednostranné uznání jeho závazků vůči kontaktovaným poškozeným, dále pak vystupování postupníka Y. P. N. v postavení strany poškozené v adhezním řízení, a to s výjimkou podpůrného důkazního významu ve smyslu dovolatelova povědomí o jeho podílu na výši škody způsobené poškozenému L. Č. v postavení postupitele ve vztahu ke jmenovanému postupníkovi – blíže srov. bod 18. usnesení odvolacího soudu).
15. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. M. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
20. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na která pamatují uplatněné dovolací důvody, nezaznamenal.
21. Vytýkaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 85-89, body 212. – 221. rozsudku nalézacího soudu, str. 15–17, bod 18. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nadto je třeba konstatovat, že dovolatel explicitně nevznesl žádný konkrétní argument, jímž by odůvodňoval zjevný nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými závěry, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž toliko vyjádřil nesouhlas s některými pasážemi odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a s tím, jak stabilizovaná skutková zjištění interpretovaly ve vztahu k právní kvalifikaci projednávaného trestného činu. Konkrétně nepovažoval své jednání popsané ve skutkové větě pod bodem 18. za dostačující pro závěr o vině spolupachatelstvím na zvlášť závažném zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pro absenci úmyslu v návaznosti na nevědomost o mezitímním postupu spoluobviněné a pro absenci jeho odpovědnosti za škodlivý následek. Ve své podstatě tedy obviněný sice formálně uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svojí argumentací jej však neodůvodnil a tuto je třeba považovat za součást výhrad proti právnímu posouzení skutku pod bodem 18. výroku rozsudku nalézacího soudu subsumovatelných pod důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz níže).
22. Co se týče výhrad proti právnímu posouzení skutku, ani ty neshledal dovolací soud opodstatněnými. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč. Podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z tzv. právní věty rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný byl tímto zločinem uznán vinným v alternativě, že úmyslným společným jednáním s obviněnou T. C. sebe i uvedenou spoluobviněnou obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
23. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, s tím vznikne škoda nikoliv nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1852 až 1855). Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod.
24. Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 odst. 1, 2 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu coby zvlášť přitěžující okolnosti a §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku). V obecné rovině nutno připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze tedy učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
25. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
26. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný od počátku věděl z výslovného sdělení spoluobviněné T. C. i ze všech okolností svého působení (kdy vědomě vystupoval mj. pod smyšlenou identitou lobbisty D. N.), že celý projekt tzv. investic je vyfabulovaný, nereálný, bez opory v konkrétním dotačním programu Ministerstva životního prostředí a nesoucí rysy „principu letadla“, jak sám charakterizoval. Z tohoto zjištění je třeba dovodit i jednoznačnou vědomost obviněného toho, že oslovení investoři jsou uváděni v omyl prezentací onoho podvodného projektu a v tomto omylu vydávají své prostředky všanc osobám projekt prezentujícím. V případě dílčího útoku pod bodem 18. výroku o vině (proti němuž výlučně bylo dovolání zaměřeno) se obviněný s poškozeným L. Č. dvakrát sešel před zahájením investování poškozeného a potvrdil mu informace dříve poskytnuté spoluobviněnou T. C. Legendu investic do kotlíkových dotací, na jejímž vytvoření se podílel, nikterak nezpochybnil, ačkoli si byl vědom toho, že poškozený je připraven investovat částky v řádech milionů Kč. Jestliže obviněný o činnosti spoluobviněné T. C., která měla snahu poškozeného zlákat do fiktivního projektu, a získat tak od něj finanční prostředky, nejenže věděl a umožnil její realizaci tím, že informace poskytnuté poškozenému ze strany spoluobviněné nezpochybnil, ale taktéž se do podvodného jednání zapojoval aktivně, když se s poškozeným ve dvou případech – předstíraje, že je D. N., asistentem výboru Senátu pro záležitosti EU a komise Senátu pro Ústavu ČR, tedy pod smyšlenou identitou – osobně sešel a lživé informace prezentované předtím poškozenou výslovně potvrdil, je evidentní, že jednal jako spolupachatel. Je pak lhostejno (což ovšem dovolatel akcentuje), že při takovém (zejména druhém) jednání s poškozeným vystupoval pouze pasivně a aktivně se nevyjadřoval („pouze odsouhlasil tvrzení spoluobviněné“), když však již z jeho samotné účasti coby smyšleného lobbisty a vyjádření podpory projektu fakticky měl účast na přesvědčení poškozeného k investicím v objemu cca 20 mil. Kč. Nelze se pak zbavit trestní odpovědnosti tvrzením, že neměl vědomost o následném inkasu investic spoluobviněnou, na kterém se sice fakticky nepodílel, nicméně k ničemu jinému jednání obou obviněných nemělo zákonitě směřovat, což bylo rovněž obviněnému známo, a to i s přihlédnutím ke zbývajícímu rozsahu pokračující trestné činnosti, na níž se podílel společně se spoluobviněnou dlouhodobě ve vztahu k dalším 13 poškozeným se způsobením celkové škody cca 12 mil. Kč. Ačkoli sám obviněný s poškozeným žádnou smlouvu neuzavřel a nebylo ani prokázáno, že by od něj převzal jakékoli peněžní prostředky, podílel se na uvedení poškozeného v omyl a na jeho rozhodnutí peníze investovat. Legendu projektu nepopřel ani v situaci, kdy se s ním poškozený za účelem podpisu smlouvy dvakrát telefonicky spojil. Dne 8. 8. 2017 pak (v rámci řešení vzniklé situace, kdy již bylo zřejmé, že došlo k majetkové újmě poškozeného) jménem D. N. podepsal ručitelské prohlášení ke smlouvě o zápůjčce částky 7 000 000 Kč mezi Y. P. N. a spoluobviněnou T. C., přičemž kdyby si nebyl vědom svého podílu na vzniklých problémech, těžko by se v tomto finančním rozsahu zavázal. Nalézací soud tak správně uzavřel, že jednání obou obviněných na sebe navazovalo, jimi poskytnuté informace se shodovaly a také po dokonání trestného činu setrvávali na dříve vytvořené legendě a snažili se odradit poškozeného od řešení věci formální cestou. Role obviněného plně koresponduje s výše uvedeným vymezením spolupachatelství, podle kterého nemusí mít dominantní, stejnou, ale třebas i podřízenou roli v porovnání se spoluobviněnou T. C., a nemusí vykazovat stejnou míru zapojení do páchání trestné činnosti. Je zjevné, že hlavní iniciativu při páchání trestné činnosti vyvinula spoluobviněná T. C., avšak obviněný popsaným způsobem společně s ní uváděl poškozeného v omyl a byl si vědom, že spoluobviněná jejich postup směřuje k uzavření investičních smluv v předpokládaném objemu prostředků poškozeného, byť na tomto následném kontraktačním jednání obviněný přímou účast neměl. Proto škodlivý následek popsaného jednání vznikl v příčinné souvislosti i s jednáním obviněného a musí být nutně přičítán plně též k jeho tíži, neboť nemohl spoléhat na žádnou reálnou skutečnost, pro kterou by tento následek neměl nastat.
27. Za skutečnost vylučující trestní odpovědnost obviněného nemůže být považováno ani to, že údajně „aktivně“ bránil dokonání skutku tím, že odmítal poskytnout poškozenému (na základě jeho výslovné žádosti) jménem D. N. ručitelský závazek a jeho podpis oddaloval. Dovolací soud ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně nepovažuje počínání obviněného za aktivní, lze pouze dovodit, že po určité období do července 2017 obecně poklesla intenzita zapojení obviněného do konkrétních úkonů spolupráce se spoluobviněnou. Nelze však přehlédnout, že obviněný se mimo své participace na dovoláním napadeném skutku nadále aktivně účastnil kooperace se spoluobviněnou na skutcích uvedených pod body 19., 20. a 21. ve vztahu k jiným třem poškozeným, a to právě i v době, kdy opadla jeho iniciativa vůči poškozenému L. Č. Byl si tedy vědom toho, že spoluobviněná i nadále v podvodných praktikách pokračuje, a neměl reálný důvod k úvaze, že by tak nečinila i ve vztahu k poškozenému Č. Tento poškozený neměl od obviněného jakýkoli signál o neochotě k podpisu ručitelství, obviněný jej nijak a o ničem neinformoval, tedy, jak již bylo výše uvedeno, neměl důvodu spoléhat na to, že k investicím poškozeného, pro které spoluvytvořil veškeré potřebné podmínky, nedojde. Stejně tak, pokud okrajově přímo skutková věta a podrobněji odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zmiňují následný aktivní přístup obviněného od července 2017, kdy opět podle instrukcí spoluobviněné participuje na prezentaci důvodů nevyplácení zhodnocení či vrácení investic mnoha poškozeným, včetně L. Č., nejedná se o skutečnost s vlivem na trestní odpovědnost. Lze souhlasit, že tato následná činnost „zakrývající“ předchozí podvodné postupy nemůže být považována za součást předmětné trestné činnosti, nicméně správně bylo na tuto část aktivní součinnosti obviněného poukázáno k dokreslení jeho spolupráce se spoluobviněnou i ve fázi po dokonání skutků, když se opět společně snažili přimět poškozeného k řešení situace nikoli formálními postupy. I taková skutečnost má pak důkazní význam pro posouzení všech okolností, z nichž je dovozováno vědomí obviněného o trestné činnosti a tím i jeho zavinění v potřebné úmyslné formě.
28. Činnost, které se obviněný dopustil, tedy vykazovala znaky nejen společného jednání s další pachatelkou, ale rovněž společný úmysl – sledování společného cíle spočívajícího v zisku finančních prostředků na základě podvodného jednání, které bylo založeno na přesvědčení poškozeného o možnosti zhodnocení jeho finančních prostředků investováním do smyšleného projektu. V daném případě existovala společná dohoda o páchání trestné činnosti, s níž obviněný souhlasil a podle které i dále postupoval. Jednal souladně se spoluobviněnou, utvrdil poškozeného o pravdivosti informací jí poskytnutých, čímž přispěl k jeho rozhodnutí investovat do vyfabulovaného projektu. Současně si byl vědom konkrétního objemu finančních prostředků, které poškozený zamýšlel do tohoto projektu vložit. Tímto postupem společným se spoluobviněnou sebe a spoluobviněnou obohatil tím, že uvedl poškozeného v omyl, a způsobil tak na jeho majetku škodu. Z uvedeného jasně vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož následek svého jednání v podobě způsobení škody na majetku poškozeného, svého obohacení a obohacení spoluobviněné chtěl způsobit. S ohledem na skutečnost, že měl rámcovou, nicméně velmi přesnou představu o výši částky, kterou byl poškozený schopen investovat, nelze pochybovat ani o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti. Je mimo pochybnost, že konkrétní škoda vzniklá poškozenému je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, jehož podstata byla popsána výše a které bylo součástí vlivu na poškozeného při jeho uvádění v omyl. Závěr, že se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [kdy celkový následek pokračující trestné činnosti zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu přesahující 12 mil. Kč koresponduje s výší škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], je proto namístě. Nelze akceptovat námitku dovolatele, že by z odůvodnění soudů nižších stupňů nebylo seznatelné vědomí obviněného o reálně uskutečněné investici poškozeného a srozumění s výší způsobené škody v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Jak bylo výše prezentováno, v označených pasážích svých rozhodnutí se soudy touto otázkou důsledně zabývaly a věcně správné úvahy vtělily do obsahu odůvodnění. Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu deficity rozhodnutí neshledal. Samotný popis skutku pod bodem 18. pak obsahuje veškeré relevantní znaky právně kvalifikovaného zvlášť závažného zločinu a popis jednání obviněného není založen na pouze v tom, že „… obviněný s ohledem na okolnosti celé věci musel vědět, že …“ , jak dovolatel vytýkal v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 1053/2002, které tak na projednávanou věc nedopadá.
29. Je evidentní, že jednání obviněného popsané v bodě 18. výroku o vině je odlišné od jednání vymezených ve skutcích, pro které byl obviněný zproštěn obžaloby [§226 písm. c) tr. ř.], jak podrobně rozebral nalézací soud v bodě 480. jeho rozsudku. Tato jednání totiž spadala do období, kdy vůbec žádná aktivní součinnost z dovolatelovy strany zaznamenána nebyla, kdy přestal být kontaktním jak pro spoluobviněnou, tak i pro potenciální poškozené, se kterými spoluobviněná bez jeho vědomí a při využití dosavadní a s jeho tehdejším vystupováním spojené legendy navázala zcela samostatným podvodným jednáním. V dovoláním napadeném skutku však taková situace nenastala, neboť obviněný se aktivně spolupodílel v přímé součinnosti se spoluobviněnou na uvádění poškozeného v omyl, mj. i se znalostí škodného následku, k němuž skutek směřuje. Proto nelze souhlasit s požadavkem na zproštění obžaloby i tohoto skutku podle §226 písm. c) tr. ř.
VI. Způsob rozhodnutí
30. Nejvyšší soud konstatuje, že relevantně uplatněnými námitkami obviněného M. M. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) naplněny nebyly, a dovolání jako zjevně neopodstatněné proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth