ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.690.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 690/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2018, č. j. 12 To 219/2017-1003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 38/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2018, č. j. 12 To 219/2017-1003, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 6. 2017, č. j. 1 T 38/2016-974, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jičíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 6. 2017, č. j. 1 T 38/2016-974 , byl obviněný J. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
od 5. 4. 2012 do současné doby, v N. P., okr. J., nepřevedl, na základě e-mailové a ústní dohody mezi I. B., J. V., a D. D. L. (roz. H.), finanční prostředky v celkové výši 1.000.000 Kč, které byly předmětem dědických řízení Obvodního soudu pro Prahu 10, pod č. j. 27 D 1237/2009 ve věci dědictví po zesnulém V. H., který zemřel dne 9. 6. 2009, pod č. j. 27 D 23/2010 po zesnulé H. H., která zemřela dne 14. 12. 2009, a zejména ve věci dědického řízení pod č. j. 27 D 1446/2010 po zemřelém A. H., který zemřel dne 6. 10. 2010, a to z titulu částky, kterou měl obdržet D. D. L. (roz. H.), bytem A., Spojené státy americké, jako dědictví po výše zesnulých, kdy toto dědictví pro poškozeného vyřizoval na základě plných mocí J. V., který dne 5. 4. 2012 převedl na sporožirový bankovní účet, vedený u České spořitelny, a. s., pobočka v Nové Pace, majitele J. B. předmětnou částku ve výši 1.000.000 Kč, která měla být následně, prostřednictvím rodiny B., zaslána poškozenému D. D. L. (roz. H.), do USA, přičemž k převodu peněz nikdy nedošlo, finanční částka ve výši 1.000.000 Kč nebyla, ani po opětovných písemných výzvách, do současné doby zaslána poškozenému, naopak bez svolení poškozeného si ponechal tyto finanční prostředky na svém bankovním účtu a nejméně v 5 případech použil finanční prostředky pro svoji potřebu, a to dne 30. 5. 2012 částku ve výši 135.229 Kč na úhradu kuchyňské linky firmě M. U., dne 27. 7. 2012 a dne 8. 8. 2012 hotovostním výběrem celkovou částku ve výši 400.000 Kč, dne 9. 8. 2012 použil finanční prostředky ve výši 40.000 Kč na zálohu výstavby krbu s doplatkem ve výši 20.506 Kč a dále v období od 21. 8. 2012 do 15. 10. 2012 použil celkovou částku ve výši nejméně 100.000 Kč na stavební úpravy rodinného domu v N. P., čímž si přisvojil cizí finanční prostředky, které mu byly svěřeny, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému D. D. L. (roz. H.), bytem P. O. BOX A., USA, škodu v celkové výši nejméně 1.000.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozenému D. D. L. majetkovou škodu ve výši 1.000.000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 1. 2018, č. j. 12 To 219/2017-1003 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovaným rozhodnutím podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Šlence dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, které podle jeho mínění neodpovídají faktickému stavu důkazů. Soud provedené důkazy řádně nehodnotil a ze svědeckých výpovědí vytrhl pouze výpověď poškozeného, na které postavil otázku jeho zavinění, a výpovědi zbylých svědků označil za nedůvěryhodné. Obviněný namítá, že výpověď poškozeného by neměla být použitelná z důvodu vadného postupu příslušných orgánů USA, které poškozenému zaslaly otázky doručené z české strany a ten měl v podstatě rok na to, aby si odpovědi připravil. Tím mělo dojít k porušení práva na obhajobu. Upozorňuje, že pravdivost výpovědi poškozeného v USA nelze ověřit, neboť jej za křivou výpověď již nelze postihnout z důvodu jeho odcestování zpět do USA. V dané věci proto bylo „na místě použití zásady v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ .
6. Obviněný vyslovil pochybnost, zda se mohl vůbec dopustit zpronevěry, jelikož D. D. L. mu žádné finanční prostředky nesvěřil. Za důkaz nasvědčující tomu, že se zpronevěry nemohl dopustit, nechť slouží písemnost Vyššího soudu Arizony nazvaná jako NÁVRH urychlený, který „podal poškozený v rámci zrušení manželství s J. D. L.“ , a v níž se dožadoval vrácení 50.000 dolarů, které měly představovat peníze z dědictví. To má svědčit o vědomosti poškozeného, že část peněz byla započítána na půjčku a zůstatek má ve své moci jeho manželka v USA. Obviněný podrobně popsal, jakým způsobem bylo s částkou naloženo. J. D. L., bývalá manželka poškozeného, vypověděla o špatné ekonomické situaci poškozeného a o tom, že jeho životní náklady a náklady na chov psů nebyl schopen pokrýt v rozhodné době jinak než penězi z dědictví. Obviněný dále uvádí, že svědek J. V. nepotvrdil výpověď poškozeného ani nevyvrátil výpověď obviněného. Tvrzení dovolatele o předání peněz do USA potvrdila také jeho manželka P. B. Výpověď svědka P. B. potvrzuje výpovědi těchto svědků i výpověď jeho. Okrajově ji potvrzuje také svědek F. F. Tvrzení odvolacího soudu o zaslání peněz na účet dovolatele odporuje provedeným důkazům, kdy poškozený uvedl, že nedal pokyn k tomu, aby byly peníze převedeny na účet dovolatele, a tvrdí, že peníze má jeho manželka.
7. Výpovědi svědků podle názoru obviněného vzájemně korespondují, pouze výpověď poškozeného je s nimi v rozporu. Upozorňuje, že nebyla naplněna skutková podstata žalovaného trestného činu, zejména objektivní stránka spočívající v jednání, následku a příčinném vztahu mezi jednáním a následkem. Jednání je vylučováno výpověďmi svědků i samým dovolatelem, a pokud nebylo prokázáno jednání, nemohl nastat ani následek. Věc byla nesprávně posouzena i z hlediska zavinění.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněného sdělil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
17. Protože dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku zčásti (viz níže) uplatnil takovou argumentaci, která svědčí závěru, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o něm způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal dovolací soud na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení a shledal následující skutečnosti.
18. Obviněný v podaném dovolání uplatnil převážně námitky, jež pod jím zvolený důvod dovolání věcně nespadají. S výjimkou námitky, kterou Nejvyšší soud shledal důvodnou (viz body 26. a násl.), zaměřil dovolatel svůj opravný prostředek na zpochybnění samotných skutkových zjištění. Nejvyšší soud však není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího (příp. odvolacího) soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
19. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat důvodnost takovým námitkám, v nichž obviněný opakovaně uvádí, že finanční prostředky poškozeného si neponechal a podrobně vylíčil, jakým způsobem s nimi naložil (část měl v hotovosti předat manželce J. B. při své cestě do USA, ve zbytku se mělo jednat o zápočty na půjčky poškozenému v minulosti). Tato obhajoba obviněného byla vyvrácena jak výpovědí poškozeného, tak provedenými listinnými důkazy.
20. Stejně tak irelevantními jsou argumenty dovolatele, že část peněz převedl na bankovní účet J. B., která byla v té době manželkou poškozeného, popř. že jí byla část poskytnuta jako půjčka pro poškozeného. Vzhledem k tomu, že se jednalo o finanční prostředky poškozeného, mělo s nimi být naloženo ujednaným způsobem. Nedůvodná je i námitka o tvrzeném zápočtu pohledávek. Tato obhajoba obviněného byla rovněž vyvrácena. Z výpovědi poškozeného, kterou soudy shledaly jako věrohodnou pro učinění závěru o vině dovolatele, vyplynulo, že následný souhlas poškozeného se zápočtem určité částky (č. l. 39-40 spisu) byl motivován pouze tím, aby poškozený získal alespoň část finančních prostředků, které mu náležely, nijak tímto nedokládal existenci podmínky pro započtení pohledávky jako jednoho ze způsobu zániku závazku. To již proto, že tvrzená existence takového závazku poškozeného prokázána nebyla.
21. Ani námitka procesní nepřípustnosti výpovědi poškozeného nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Závěr o procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozeného dovolatel vybudoval na tom, že výpovědi z přípravného řízení nelze použít z toho důvodu, že mu byly otázky policejního orgánu předem poskytnuty orgány v USA poskytujícími právní pomoc zajištěním jeho výpovědi. Obviněný však zjevně pomíjí, že poškozený byl vyslechnut při hlavním líčení, v němž se jeho postavení nijak nelišilo od postavení zbývajících svědků. Nemohlo proto dojít ani k porušení práva na obhajobu, jelikož obviněný měl při hlavním líčení možnost klást poškozenému, a to jak osobně, tak i prostřednictvím obhájce, dotazy, čehož i využil (viz protokol o hlavním líčení ze dne 19. 4. 2017, č. l. 929-935). Pro úplnost lze dodat, že tvrzená námitka obviněného spočívající v tom, že poškozený po skončení řízení odcestoval zpět do USA, a nemá proto důvod obávat se následků své křivé výpovědi, je zcela bezpředmětná. Věrohodnost svědka se jednak neposuzuje na základě toho, jestli jej bude v budoucnu možné obvinit z trestného činu křivé výpovědi, a jednak není důvodu, proč by nebylo možné v případě, že by se tohoto trestného činu dopustil, postihnout svědka pobývajícího mimo území České republiky.
22. Nepřípadná je úvaha, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo . Ta – uvedeno v obecné rovině – vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. Má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Přesto je třeba doplnit, že obviněným tvrzenou pochybnost (kterou vznáší ve vztahu k otázce použitelnosti výpovědi poškozeného) soudy neměly, a proto vzaly za podklad svých skutkových zjištění rovněž výpověď této osoby. Za popsané situace – vzhledem k absenci pochybnosti soudů – je nepřípadné, dovolávat se aplikace této zásady, jelikož v průběhu řízení nevyvstala potřeba jejího zohlednění.
23. Z dosud uvedeného plyne, že pokud by obviněný svůj mimořádný opravný prostředek založil toliko na dosud uvedených námitkách, bylo by třeba dospět k závěru, že své dovolání podal z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Závěr o nedůvodnosti obviněným vznesených výhrad však nelze učinit ve vztahu k té pasáži jeho mimořádného opravného prostředku, v níž brojí proti správnosti právního posouzení spočívajícímu v tom, že „[n]a základě provedeného dokazování existuje zásadní pochybnost, zda se obžalovaný skutečně zpronevěry vůbec mohl dopustit. D. D. L. mu totiž nikdy žádné finanční prostředky nesvěřil, a proto si je nemohl ani přisvojit.“ .
25. Byť i takto formulovanou výhradu dovolatele by bylo možno vnímat jako námitku skutkovou ( „… existuje zásadní pochybnost…“ ), její skutečné posouzení je třeba učinit na základě toho, zda zpochybňuje skutková zjištění obsažená v dovoláním napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů, či naopak odráží to, co tato rozhodnutí vyjadřují.
26. Jak plyne již z koncepce obviněným uplatněného dovolacího důvodu, má-li dovolací soud posoudit, zda došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, pak musí vyjít primárně z toho, co vyjadřuje tzv. skutková věta výrokové části rozsudku. Závěr o tom, zda právní posouzení skutku je zákonu odpovídající, se odvíjí od zhodnocení popisu skutku, který je ve skutkové větě výroku rozsudku obsažen. Na posouzení dovolacího soudu (stejně tak, jako v případě soudu odvolacího) tak je, aby zaujal stanovisko k tomu, zda skutková zjištění v této části rozsudku obsažená (s jejich případným rozvinutím v odůvodnění rozsudku) odůvodňují hmotně právní subsumpci, kterou soud ve svém rozsudku užil. Tedy, zda popis skutku vyjadřuje znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, jež zobrazuje tzv. právní věta a jí odpovídající právní kvalifikace v podobě označení příslušného trestného činu upraveného ve zvláštní části trestního zákoníku.
27. Závěr o naplnění zákonných znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku učinil Okresní soud v Jičíně na základě zjištění, promítnutého ve skutkové větě výrokové části jeho rozsudku, podle níž (obviněný) „od 5. 4. 2012 do současné doby … nepřevedl, na základě e-mailové a ústní dohody mezi I. B. … J. V. … a D. D. L. (roz. H.) … naopak bez svolení poškozeného si ponechal tyto finanční prostředky na svém bankovním účtu a nejméně v 5 případech použil finanční prostředky pro svoji potřebu… čímž si přisvojil cizí finanční prostředky, které mu byly svěřeny, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému … škodu v celkové výši nejméně 1.000.000 Kč.“
28. Ačkoli nalézací soud vyšel z toho, že si dovolatel „přisvojil cizí finanční prostředky, které mu byly svěřeny“ (v tomto směru skutková věta do značné míry připomíná větu právní – „ … si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena,…“ ), důsledně vzato obviněným namítané (resp. zpochybňované) naplnění znaku svěření takové věci není ve výrokové části rozsudku explicitně vyjádřeno. Nápravu tohoto nedostatku nelze nalézt ani v odůvodnění rozsudku, neboť v něm – co se týče skutkových zjištění – soud ve své podstatě opakuje (str. 2), že obviněný „v úmyslu získat majetkový prospěch využil situace a … nepřevedl, na základě e-mailové a ústní dohody mezi I. B. … J. V. … a D. D. L. (roz. H.) … finanční prostředky v celkové výši 1.000.000 Kč…“ , přičemž dále (str. 11) uvádí, že „… jednání, jak je popsáno v odsuzující části výroku tohoto rozsudku se stalo…“ , když odkazuje (str. 12) na výpověď svědka V., „který uvedl, že částku 1 mil. Kč přeposlal na účet rodiny B. v souladu s pokynem poškozeného, kdy se mělo jednat o účet, který mu sdělila rodina B.…“. Přestože soud dále odkazuje na obsah e-mailové korespondence (str. 12: poškozený „souhlas s jejich využitím jiným způsobem, než přeposláním do USA k jeho další potřebě dal pouze již zmiňovaným e-mailem z 18. 5. 2012 ohledně částky 350.000,- Kč, kdy však je zřejmé, že se jednalo o souhlas učiněný pod nátlakem…“ ), konkrétní vztah k osobě dovolatele (míněno z pohledu svěření finančních prostředků) nikde neuvádí, čímž poskytuje dovolateli prostor k uplatnění nejprve odvolací a posléze i dovolací námitky výše zmíněného obsahu.
29. Reakce odvolacího soudu na takovou námitku má podobu vyjádřenou na str. 2 až 3 jeho usnesení, v níž uvedený soud sdělil, že „bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obžalovaný věděl, odkud částka 1 000 000 Kč pochází, proč byla převedena právě na jeho účet a jak by s ní měl naložit… s touto částkou naložil v rozporu s tím, proč mu byla svěřena a jak bylo dohodnuto…“ (atd.). Toto zdůvodnění však skutková zjištění nalézacího soudu neposouvají kýženým směrem, neboť jsou způsobilá založit toliko závěr o protiprávnosti a potažmo trestnosti jednání obviněného, nikoli však ve směru jednoznačné identifikace, co se týče naplnění znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu. Zjištění, že obviněný „věděl, odkud částka 1 000 000 Kč pochází, proč…“ , totiž nevyjadřuje to, že takovou vědomost měl již před zasláním uvedené finanční částky na označený účet, resp. alespoň v okamžiku realizace této transakce a zejména to, že na sebe převzal závazek, naložit s ní způsobem, který by vyplýval z takového svěření .
30. Podstatou trestného činu zpronevěry je to, že pachatel s jemu svěřenou věcí naloží způsobem odporujícím podmínkám, za něž mu do jeho dispozice byla svěřena, přičemž – a to je nezbytné zdůraznit – takto s ní naloží s jistým časovým odstupem od okamžiku, kdy ji nabyl do své dispozice. Ještě konkrétněji (z časového hlediska spáchání činu) uvedeno, o uvedený trestný čin se jedná tehdy, pokud pachatel pojme svůj úmysl přisvojit si mu do dispozice danou (cizí) věc až později (tedy nikoli v okamžiku jejího převzetí, příp. již v období tomu předcházejícím). Vyjádřeno jinak, v okamžiku převzetí věci nejedná daná osoba ve zlovolném úmyslu, přejímá na sebe závazek, který posléze – v důsledku změny svého postoje, zakládající trestnost jednání – nesplní. Ke zpronevěře věci dojde tím, že pachatel jedná v rozporu se závazkem, který na sebe při převzetí věci do dispozice přejal, příp. který pro něj vyvstal z jeho dřívějšího právního jednání.
31. Byť z dikce ustanovení §206 tr. ř. ( Kdo… ) by bylo lze dovozovat, že pachatelem tohoto činu je tzv. obecný subjekt, z konstrukce skutkové podstaty (zlovolné nakládání se svěřenou věcí) je třeba dovodit, že okruh pachatelů je omezený, neboť jím může být pouze ten, komu věc byla k tomu oprávněnou osobou svěřena do dispozice (shodně např. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, S. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1161, podle něhož „[p]achatelem tohoto trestného činu může být … osoba fyzická, …, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila …“ ).
32. Skutková zjištění soudů obou stupňů vycházejí ze zjištění, že obviněný s finanční částkou poukázanou „na sporožirový bankovní účet, vedený u České spořitelny, a. s., pobočka v Nové Pace,…“ naložil v rozporu s ujednáním, která vznikla „na základě e-mailové a ústní dohody mezi I. B. … J. V. … a D. D. L. (roz. H.)“. Takové zjištění však nemůže založit důvodnost závěru o svěření věci obviněnému, resp. o vzniku jeho povinnosti jednat nějakým způsobem. Nevyjadřuje totiž to, že by obviněný na sebe závazek, jehož porušením mělo ke spáchání zločinu zpronevěry dojít, převzal. Takový závazek přitom pro něj nemohl vzniknout z jednání označených osob, neboť to vylučuje koncepce, na níž je budováno právo civilní v části týkající se závazkových vztahů.
33. Soudy popsaná situace vyjadřuje to, že výsledek ujednání označených osob se měl bezprostředně dotýkat (rovněž) právního postavení dovolatele. V dané souvislosti je však třeba upozornit na to, že byť občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) účinný v době činu (na rozdíl od nyní účinného zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v tomto směru konkrétní ustanovení neobsahoval, soudní praxe i doktrína vycházely z toho, že z právního jednání dvou či více osob nemůže vyvstat závazek zatěžující subjekt na jednání nezúčastněný (srov. např. Fiala, Josef, Kindl, Milan a kol. Občanské právo hmotné. Aleš Čeněk: Plzeň, 2007, s. 433).
34. Takto vyznívající závěr akceptuje i úprava obsažená tzv. novém občanském zákoníku, který neobsahuje žádné ustanovení, podle něhož by bylo možné založit dvoustranným (či vícestranným) právním jednáním povinnosti třetí osoby, tj. osoby stojící vně daného okruhu účastníků příslušné dohody. Občanský zákoník totiž výslovně v ustanovení §1767 upravuje jen smlouvu ve prospěch třetího (tzv. contractus in favorem tertii ), nikoli však smlouvu k tíži třetí osoby. Způsob výkladu těchto případných dohod je obsažen v rámci úpravy tzv. smlouvy o plnění třetí osoby (viz §1769 obč. zák., podle něhož „[z]aváže-li se někdo zajistit pro druhou stranu, aby jí třetí osoba splnila, zavazuje se tím, že se u třetí osoby přimluví, aby ujednané plnění poskytla. Zaváže-li se však někdo k tomu, že třetí osoba splní, co bylo ujednáno, nahradí škodu, kterou věřitel utrpí, pokud k splnění nedojde.“ ). I z této posledně uvedené citace plyne, že závazek třetí osoby na jednání nezúčastněné nemůže vzniknout (citované ustanovení vzniku takového závazku zabraňuje).
35. I v důsledku právě uvedeného je nutno dojít k poznatku, že k učinění závěru, že pachatel nakládal s věcí mu svěřenou, je nezbytné zjištění, že projevil vůli tuto věc do své dispozice přijmout (a nakládat s ní pouze v rozsahu vymezeném jejím svěřitelem). Nic takové však ani jedno z rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyjadřuje. Za svěřenou věc může být pokládána jen taková věc, ve vztahu k níž pachatel projevil svoji vůli převzít ji do své dispozice a nakládat s ní způsobem slučitelným s důvodem jejího svěření. Nemůže za ni být považována věc, která se do jeho dispozice dostala na základě jednání jiných osob, k němuž obviněný svoji vůli nikterak neprojevil.
36. Právě uvedené zjištění ústí do závěru, že obviněný svou výše zmíněnou (bod 26.) námitkou důvodně napadl rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť skutková zjištění v nich vyjádřená svědčí o tom, že popsaný skutek nemůže být podřazen pod znaky trestného činu zpronevěry, a to v důsledku chybějícího skutkového zjištění, jež by odůvodňovalo závěr, že je dán znak objektivní stránky uvedeného trestného činu – „která mu byla svěřena“.
37. Protože tato vada napadených rozhodnutí naplňuje obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“, přistoupil Nejvyšší soud k tomu, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 24. 1. 2018, č. j. 12 To 219/2017-1003, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 6. 2017, č. j. 1 T 38/2016-974, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jičíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
38. Úkolem soudu prvního stupně je o vině obviněného znovu rozhodnout s přihlédnutím k tomu, co je obsaženo v tomto usnesení. Připomíná se, že uvedený soud je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který ve svém kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud vyjádřil. Na nalézacím soudu je, aby uvážil, zda dosud provedené dokazování umožňuje učinění závěru, že obviněný participoval na smluvním ujednání předcházejícím poukázání částky 1 mil. Kč na označený bankovní účet, či zda lze dokazování v uvedeném směru k prokázání této skutečnosti nějak doplnit, neboť odlišná skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit, že závazek s poukázanou částkou převzal, by vedla k tomu, že by byla odstraněna vada, která znemožnila potvrzení dosud soudy užité právní kvalifikace. Pokud taková skutková zjištění učiněna nebudou, je na soudu prvního stupně, aby zvážil, zda nastal důvod pro vyslovení viny obviněného v podobě kvalifikace některého z dalších trestných činů obsažených ve zvláštní části trestního zákoníku a aby způsobem odpovídajícím zákonu ve věci znovu rozhodl.
39. Vzhledem k tomu, že o dovolání obviněného bylo rozhodnuto dne 9. 8. 2018, nepřihlížel Nejvyšší soud k doplnění dovolání zpracované obhájcem obviněného, které došlo dne 10. 8. 2018.
40. Zbývá dodat, že o dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu